Už dávno víme, že zemský povrch není nehybný. Tvoří ho skupina tektonických desek s kontinenty i oceány, které se neustále pohybují, jako gigantická plovoucí mozaika. Někdy jsou kontinenty od sebe všechny více méně oddělené. Taková situace panuje například právě teď. Z fosilního záznamu a geologických výzkumů ale víme, že se na Zemi, v určitých intervalech, které zahrnují pár set milionů let, objevují superkontinenty. Už se to stalo několikrát.

Návrat do budoucnosti

To je situace, kdy se prakticky všechny kontinenty a naprostá většina souše spojí do jednoho jediného obrovského kontinentu, čili superkontinentu. Takový svět je velmi odlišný od toho našeho. Superkontinent ovlivní mořské proudy, podnebí bývalých kontinentů i globální klimatické poměry. Michael Way z amerického institutu NASA Goddard Institute for Space Studies a jeho spolupracovníci zjišťovali, jak asi bude vypadat ten příští superkontinent, který se vší pravděpodobností v daleké budoucnosti opět vznikne.

Badatelé si modelovali pohyb a vývoj kontinentů do vzdálené budoucnosti. Pohyb tektonických desek přitom nelze předpovědět do detailů, takže je ve hře více možností. Tým testoval dva scénáře. V jednom z nich se za zhruba 200 milionů let vytvořil superkontinent „Amasia“ na severní polokouli, který zahrnoval všechny kontinenty kromě Antarktidy. Ve druhém scénáři za 250 milionů let ode dneška vznikl superkontinent „Aurica“ v oblasti rovníku, ze které přesahoval na sever i na jih.

TIP: Východoafrický rift se rozpadá a trhá Madagaskar na kusy

Vědci také analyzovali důsledky, jaké bude mít vznik superkontinentu na pozemské klima. V případě „severního“ superkontinentu „Amasia“ předpovídají, že by jeho vznik mohl odstartovat extrémně dlouhou dobu ledovou. Nikoliv desítky tisíc let, jak jsou ledové doby dlouhé dnes. Řeč je o ledové době, která by trvala 100 nebo možná 150 milionů let.

Gorila horská (Gorilla beringei beringei) žije v nadmořský výškách až do 4 300 metrů. Jelikož teplota v horách často klesá pod bod mrazu, jsou tato zvířata vybavena silnější srstí, která je také odlišuje od ostatních gorilích poddruhů. Ani tato tepelná izolace je však někdy neochrání před krutou zimou vyšších poloh, kam jsou postupně vytlačovány člověkem.

Nebezpečné tesáky býložravců

Blízké příbuznosti gorily s člověkem si je možné všimnout na první pohled. Gorily se objímají, hrají si, smějí se a když jsou rozzlobené, hážou po sobě čímkoli, co zrovna mají po ruce. Kočovné skupiny goril horských průměrně čítají deset jedinců. Každou takovou tlupu vede dominantní samec, jehož přítomnost má pro ostatní členy zásadní význam. Když tlupa o svého vůdce přijde, dochází k rozvratu společenství.

Velikost a síla goril kontrastuje s jejich plachou, mírumilovnou povahou. Agresi lze pozorovat pouze při střetu dvou dominantních samců z různých skupin nebo ve chvíli, kdy tlupa přijde o vůdce a jeho místo přebírá nepříbuzný samec. Ten pak někdy zabije všechna mláďata původního vůdce (tzv. infanticida). V okamžicích vyostřených soubojů se samcům hodí ostré tesáky, které při běžné konzumaci potravy příliš nevyužijí. Živí se totiž různorodou vegetací, zahrnující kolem stovky druhů rostlin.

Turismus – spása, nebo zkáza?

Populace horských goril roste pomalu, protože samice rodí jednou za tři až pět let. Za 30 až 40 let života tak jedna samice přivede na svět pouze tři až osm mláďat. Po objevení gorily horské v roce 1902 čekaly tohoto primáta roky trápení. Občanská válka, pytláci, ztráta prostředí a nemoci znamenaly tak vážné ohrožení, že vědci nedávali gorile téměř žádné šance. Mělo se za to, že druh vymizí do konce 20. století. Přestože ale válečné konflikty i pytláctví pokračují, počet goril stoupl.

Nárůst jedinců se týká jak populace z pohoří Virunga na rozhraní Rwandy, Ugandy a Konga, tak goril žijících v ugandském národním parku Bwindi. V současnosti se odhaduje, že počet žijících jedinců přesahuje tisícovku, což je zhruba o 400 kusů více než v 90. letech minulého století. Navzdory stoupajícím stavům patří tento živočišný druh stále mezi ohrožené. Klíčovým faktorem pro jeho záchranu je turismus, který je zdrojem financí pro ochranářské projekty. Vědci se ale zároveň obávají, že lidé na gorily přenesou nemoci, s nimiž si jejich organismus neporadí.

Hrozba lidské populace

U goril ještě nebyla problematika možné nákazy lidskými chorobami dostatečně zdokumentována, v případě šimpanzů má však přenos nejrůznějších nemocí katastrofální následky. Jen onemocnění dýchacích cest pro ně bývá smrtelné. Naštěstí se zatím zdá, že gorily pod lidským dozorem prospívají lépe než ty, které nejsou sledovány. Je to dáno především vyšší mírou ochrany.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Další riziko představuje rostoucí hustota obyvatelstva v afrických zemích. Místní rodiny potřebují čím dál více půdy, čímž ohrožují vegetaci nutnou pro život goril. Objevuje se nelegální pasení dobytka, kácení stromů na výrobu uhlí i pytlácká oka nastražená na zvěř, která gorilám způsobují nebezpečná zranění. Mláďata jsou odchytávána a prodávána na černém trhu bohatým zákazníkům. Přes všechny tyto překážky se gorily posunuly v červené knize o stupínek níž k druhům, jež jsou označeny pouze jako „ohrožené“ a stanuly tak bok po boku gorile východní.

Na počátku výroby bot stojí kopyto – dvě dřevěné formy vysoustružené přesně podle nohy zákazníka. Erik Lawart se řadí k absolutní ševcovské špičce, první obuv na míru zhotovil před dvaceti lety a začínal jako samouk, který se posouval dál díky vlastním chybám. Část odkoukal od starých ševců a zkušených brašnářů, něco našel v knihách a hodně mu v řemesle pomohl internet. Dnes patří k hrstce těch, kdo u nás dokážou ušít celou botu v ruce. „S nástupem internetu se dalo rychle nahlédnout do světa. Miliony lidí ukazují své technologie, jak šijí oni,“ vysvětluje. 

Za kožené boty na míru u něj zaplatíte padesát tisíc korun, což je sice cena za dva páry, ale zůstane vám jen jeden. Ten druhý tvoří zkušební boty s cílem zjistit, zda bude finální výrobek pohodlný. Ondřej Bartoš v nich chodil týden a všímal si, kde ho tlačí nebo kde jsou naopak příliš volné.

Utrpení za luxus

„Boty se šijí přímo na rozměry zákazníka, které se ovšem vždy trochu liší od jeho pocitů. Takže když v nich chodí, budou ho různě tlačit, ale nakonec nám řekne: ‚Tady jsem měl malíček odřený, tady mi byly těsné.‘ Já ty boty pak víceméně rozřežu, podívám se do nich a zjistím, kde přesně to bylo. Následně na kopytech přidám v místech, kde tlačily,“ vysvětluje švec. 

Zatímco u zkušebního páru se drobné nedokonalosti tolerují, u finálního už nikoliv. Proto vrchy bot svěřuje mistr do rukou své učednice Anety Gretzové, jež má tu nejlepší průpravu a taky nekonečnou trpělivost. Než zakotvila u ševcoviny, přičichla v Paříži ke krejčovskému řemeslu a zkušenosti sbírala rovněž u našich předních brašnářů.

Smysl pro detail

„Fascinuje mě ten soubor řemesel. Vrchy bot dělají často právě ženy, protože mají asi větší trpělivost a smysl pro detail, kdežto spodky, to je hrubá mužská síla,“ usmívá se Aneta. Ostrá jehla proniká kůží a nechává za sebou přesné drobné švy. Jediné zaváhání nebo vybočení stranou a může se jít řezat nová kůže. „Jakmile člověk do kůže píchne, ta díra tam zkrátka je a už se s ní nedá nic dělat,“ líčí. 

Navlhčené vrchy bot nasadí švec na kopyto, vyztuží opatky a špičky a začne kůži napínat tak, aby nikde nevznikl faldík – v ševcovské hantýrce se mluví o cvikání. Nakonec se kůže vyrovnává hladkou dřevěnou tyčí, tzv. fidlovačkou. V továrně by poté vzali lepidlo a zbylé vrstvy jednoduše přilepili. Erik se místo toho chopí šídla a pustí se do šití: Obšije přední část, přičemž klenbu i patu přichytí javorovými floky, tudíž se bota hned tak nerozpadne a při dobré péči vydrží celý život. 

„Dá se to ušít i na stroji, jenže ten nedělá v každém stehu uzlík jako já, ale jen to kříží. Takže když se jeden steh předře, všechno se rozpáře,“ dodává Erik. Následuje půdování neboli vyrovnání prostoru, který vznikl po šití.

Dokonalý pár

Aby se u boty nezačala při chůzi propadat klenba, musí ji mistr nejprve vyztužit klenkem, tedy dvěma bukovými dřívky přilepenými k sobě. Teprve přes ně přijdou vrstvy kůže a do došlapné části korek, který špičku tepelně izoluje a také usnadní „vyšlápnutí“ obuvi. Vše završí kožená podrážka, jež se nejdřív přilepí a poté ještě ručně přišije. „Kůže nakonec překryje steh, který tam bude. Proto u luxusních ručně šitých bot není steh vidět,“ dodává Erik. 

TIP: Na návštěvě u mistra nožíře: Jak se vyrábí exkluzivní nože

Už jen několik finálních úprav a Ondřeji Bartošovi se splní sen – nasadí si své první ručně šité obutí na míru. „V době, kdy se všechno vyrábí, aby se to za tři měsíce zahodilo, jsem si chtěl pořídit něco, co vydrží dlouho a co v sobě má zároveň velký podíl lidské práce a řemesla,“ usmívá se. Osmdesát hodin hrubé síly i delikátního zacházení, spoustu prvotřídní hovězí kůže a metry festovních nití, svatou trpělivost a řemeslnou poctivost – to vše v sobě skrývá pár dokonalých oxfordek. 

Z hlubokého vesmíru na nás svítí vzdálené galaxie a kupy galaxií. Nejsou ale jen tak rozházené v prázdnotě. Jsou navěšené na vláknech nezměrné kosmické pavučiny z mezigalaktického horkého plynu, která opřádá celý vesmír. Tato vlákna se přitom táhnou vesmírným prostorem na neuvěřitelné vzdálenosti.

Tým německých astronomů, který vedl Thomas Reiprich z Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn, teď vystopoval vlákno kosmické pavučiny o délce 50 milionů světelných let. Tak velké vlákno jsme zatím ještě neviděli. Vlákna kosmické pavučiny jsou přitom nejen enormně velká, ale i nesmírně řídká. Zřejmě obsahují jen asi 10 částic na metr krychlový prostoru. To je mnohem prázdnější vakuum, než jaká dokážeme vytvořit na Zemi.

Excelentní eROSITA

Přesto máme k dispozici přístroje, kterými dokážeme detekovat i tak řídkou hmotu na nesmírnou vzdálenost. Německý tým k tomu využil nový rentgenový teleskop eROSITA, který pracuje na palubě vesmírné observatoře Spektr-RG. Jeho výhodou je, že zabírá relativně velkou část oblohy s úžasným rozlišením, což mu dovoluje pozorovat i velmi velké struktury.

TIP: Astronomové objevili galaxie polapené v síti superhmotné černé díry

Reiprich s kolegy pozorovali soustavu tří kup galaxií, označovanou jako Abell 3391/95. Ta je od nás vzdálená asi 700 milionů světelných let. Snímky teleskopu eROSITA mají takové rozlišení a jsou natolik kvalitní, že jsou na nich patrné kupy galaxií i jednotlivé galaxie, ale i vlákna kosmické pavučiny mezi nimi. Badatelé naměřili 50 milionů světelných let, prý to ale nemusí být konečná délka vlákna. Možná totiž zatím pozorovali jen jeho část.

Výšková zástavba se v brazilském Santosu rodila v padesátých letech minulého století. Panoráma města, které je známé jako rodiště slavného Pelého, čítá 651 budov, z nichž jsou všechny nějakým způsobem nakloněné. U některých činí náklon sotva pár centimetrů a není tak pouhým okem patrný, u jiných jde ale o metry. Nejde pochopitelně jen o problém estetický – u některých nakloněných budov nejdou dovřít nebo otevřít dveře a okna a problémy se objevují i u instalatérských sítí. Lidé, kteří v nich trvale bydlí, pociťují problémy s rovnováhou.

Na šikmé ploše

Vše začalo již na počátku výstavby. Santos leží na měkkém, převážně písčitém podloží, hlubokém několik metrů. Náklady na pevné základy budov, které by sahaly až ke skalnatému podloží, činily 15 až 20 % finančních nákladů na celou stavbu. Stavební firmy proto zvolily mělčí a levnější základy. V průběhu času hmotnost budou vytlačila z písku vodu a došlo tak k postupnému naklánění budov. Většina lidí, kteří jsou za stavby odpovědní již nežijí nebo si užívají důchodu. Úřady tak každoročně měří a posuzují stav propadajících se domů – zatím vždy s výsledkem, že jsou bezpečné. Pouze u dvou nejvíce postižených budov byla provedena jejich sanace. Celý proces, zahrnující hydraulické zvedáky, byl ale technologicky natolik náročný a drahý, že se od dalších oprav upustilo.

TIP: Džungle uprostřed města: Když se zelené bydlení změní v černou můru…

Přestože život v nakloněných domech má svá specifika, většina starousedlíků si na těžkosti zvykla. „Ano, pokud položíte doma na zem míč, odkutálí se ke zdi,“ okomentoval život na nakloněné rovině jeden z místních. Nic jiného, než brát situaci jaká je, mu ale nezbývá – byty v nakloněných domech jsou jen obtížně prodejné a jejich cena je kvůli zhoršujícímu se stavu každým rokem nižší.

Štědrý den, který je i dnem památky biblických prarodičů Adama a Evy, byl v tradičním lidovém prostředí až donedávna vnímán jako polosvátek. Jeho denní část probíhala ve znamení příprav ke svátkům a k večerní hostině. Říkalo se „štědrý na práci, na postění po celý den“. Tyto práce zahrnovaly úklid domu, pečení a vaření, mytí všech členů rodiny či péči o domácí zvířata.

V oblastech s rozvinutou tradicí betléma se navíc dokončovalo postavení celého souboru. Hranici mezi pracovním a svátečním představovalo zasednutí rodiny ke štědrovečernímu stolu po zasvitnutí první hvězdy. Tehdy nastal svatvečer, vigilie svátku Božího narození. 

Bohatá tabule

Štědrovečerní stůl platil za požehnaný. Hojnost, umocněná posvátným časem vigilie svátku, iniciovala dobrý vstup do nového roku. Proto se na tabuli dávalo od všeho, co se urodilo na poli i v sadu. Východomoravským obyčejem bylo rozprostření obilných klasů po stole, který se poté pokryl plachtou, na niž se kladl čerstvě upečený chléb, koláče a plodiny z úrody. Stůl pokrytý obilím symbolizoval úrodné pole a hojnost, jež se měla přenést do příštího roku. 

K rozšířeným zvykům patřilo rovněž kladení mince pod ubrus nebo pod talíř, aby se rodiny drželo bohatství. Dělo se tak již v době středověkého spisovatele Jana z Holešova: „Ne však proto, aby je rozdělili chudým, jak to má být a jak to dělali staří poctivci, ale aby měli štěstí na peníze.“

Také rituální obepnutí stolu řetězem, které na východní Moravě přetrvalo až do pozdního 20. století, je starého původu. Řetěz se pojil s představou ochranného magického kruhu, jenž má udržet všechna pozitiva pohromadě: aby všichni sedávali u stolu nasycení a v lásce po celý rok, aby se dobytek držel ve dvoře, nebyl zcizen zlodějem či rozsápán divokou zvěří. Síla a pevnost železa se promítla do zvyku pokládat nohy na sekeru pod stolem, aby nebolely.

Hojnost jídla na stole, druh jídel a chody večeře v počtu tří, sedmi, devíti i dvanácti, symbolizovaly blahobyt. Na prvním místě se nacházely potraviny, které představovaly jakousi koncentraci veškerého snažení zemědělce. Vztahovaly se k obilnářství a byly mezi nimi pokrmy z mouky a druhy pečiva, od oplatků k chlebu, vánočkám, koláčům i těstovinám. Druhá skupina pokrmů symbolizovala plodnost. Jednalo se o jídla ze semen, kaše a polévky z jáhel, pohanky, luštěnin. Třetí skupinu tvořily symboly bohatství, jako med, ořechy a houby, spojené s představou rychlého růstu. Do poslední skupiny náležely rostliny přinášející zdar, tedy česnek, petržel nebo šípky.

Některým jídlům byla připisována magická síla. Například délka nudlí z žitné mouky měla působit na délku žitných klasů, jak se věřilo na Valašsku nebo v Čechách v okolí Nepomuku. Surovinová složka, kypění a nabývání při vaření učinily symbol plodnosti z kaše, zejména ve spojení s medem.

Štědrovky a kapři

Tradiční velké pečivo, které nazýváme vánočka, má řadu lidových pojmenování, jako houska, štědrovka, štědrovnice, pletenice, štrycla nebo calta. Ale nešlo vždy o pletenou housku, někdy měla i formu nepletené podlouhlé šišky. Vánočky jsou připomínány v 17. a 18. století jako dary panovníkovi, vrchnostem, kněžím a městským úředníkům. Dávali je také pekaři svým zákazníkům. Starým druhem pečiva byly oplatky z litého těsta, které se pečou na otevřeném ohni v kovových kleštích, oplatečnicích. Oplatkami se začínala štědrovečerní hostina, otec rodiny a hospodář je rozdával přítomným u stolu. Pomazávaly se medem, dával se na ně česnek a šípek, plody, jimž se připisovaly posilující účinky; s petrželovou natí se podávaly dobytku. 

Ve štědrovečerním rybím pokrmu se konzervuje starý předpis adventního půstu, tedy zdržení se jídel ze zvířat s výjimkou vodních živočichů. V období rozkvětu rybníkářství v 16. století byly ryby rozšířené i mezi méně majetnými lidmi, ale s jeho pozdějším úpadkem se jejich dostupnost snížila a staly se jídlem zámožných rodin. Měšťané tak mohli večeřet například rybí polévku, kapra na černo, štiku na modro, smaženého kapra a sekané hlemýždě. Přes všeobecné přijetí smaženého kapra a bramborového salátu jako hlavního chodu štědrovečerního jídelníčku nezanikly některé staré pokrmy, jako hubník či kuba, kapr na modro či ovocná omáčka muzika.

Tajemný svátek

V národopisné literatuře je zaznamenáno mnoho věštících rituálů, vykonávaných s použitím různých předmětů, plachty ze štědrovečerní tabule či uzlíčku s jídly, pomocí plodů, jimž lidová víra přisuzovala zvláštní sílu (cibule, jablko, ořech), nebo magie slova, tedy zvláštní průpovědi. Jedná se vesměs o jevy velmi staré, proti nimž byly namířeny už raně středověké církevní zápovědi. Něco z nich přetrvalo jako hra a zábava.

Širokou oblast výskytu mají věštby spjaté s jablkem a ořechy. Kdo našel v rozkrojeném jablku v jádrech křížek, měl se obávat brzké smrti, komu zůstala jádra neporušena a měla tvar hvězdy, bude po celý rok zdravý. „Někteří krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré či zlé věci“, píše Jan z Holešova. 

Rozšířenou praktikou bylo naslouchání – věštění z akustických vjemů. Třesení plotem například vyvolalo štěkání psa. Z které strany se ozve, z té přijde ženich. Z náhodně vytaženého polínka zase zjišťovala dívka budoucího partnera: když vezme rovné, dostane pěkného muže, když křivé, muže chromého nebo hrbatého. Ke známým úkonům patří „čtení“ z obrazů, jež vytvářely kapky roztaveného vosku stékané do vody.

Obecně platilo, že pokud někdo ze stolovníků při štědrovečerní večeři nevrhal stín na stěnu, či se jeho stín zobrazoval bez hlavy, byly dny jeho života zkráceny. Věštění z lidského stínu nebo z naslouchání je uváděno v Homilii de sacrilegiis, v souboru církevních zápovědí pověrečného, pohanského jednání z 8. století.

Ježíškova nadílka

V pojmenování vigilie Božího narození zní pojem štědrý, tedy hojný, přející. Štědrost je v daru. V tradiční lidové kultuře se vánoční obdarování odehrává v širokém okruhu lidí a bývá spjato s obchůzkou. Ve vánočním čase si dary vyměňovali sousedé a přátelé, obdarováni byli dětští koledníci za dar vyřčených přání v písních, čeleď na statku, obecní služebníci, žebráci. V době Jana z Holešova si lidé posílali vzájemně „příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami (…). Je také zvyk, že poslové, odevzdávajíce štědrovečerní dárky, vyslovují jména dárců říkajíce: ‚Petr nebo Jan Dlapka posílají vám štědrého večera.‘“. Učený mnich ovšem nelibě nesl, že se lidé obdarovávají i z jiného důvodu, totiž podle přesvědčení, že zle se člověku povede, když ten den nic nedaruje. Darování mělo přinést požehnání dárci podle představy „dar za dar“. 

V lidových vánočních obyčejích známe koledu jako obchůzku, píseň, vinš i dar, odměnu za službu. Koledou bylo nazýváno také ovoce syrové a sušené, jablka a ořechy, které hospodář rozděloval mezi spolustolovníky. Mezi koledující o Štědrém večeru patřili obecní a církevní služebníci, tedy pastýři, kostelníci, hrobníci. Ve městech raného novověku zpívali a koledovali žáci a studenti.

A jak je to se štědrovečerní nadílkou? V našem prostředí se vžila představa dárce Ježíška, o čemž najdeme zmínky už v pramenech 17. a 18. století. Dětem se říkalo, že chodí a naděluje o svaté noci, načež zrána o svátku měly v ošatce ovoce. Představa malého Ježíška jako dárce se v českém prostředí vžila až tak, že Ježíšek znamená i vánoční dárek. Na zdomácnění ježíšovského dárce měla svůj podíl krásná literatura. V Babičce Boženy Němcové je vylíčen obraz Jezulátka, které posílá dárky dětem po andělích a tato představa se zachytila v lidové tradici.

TIP: Příběh vánočního stromu: Kdy se v Čechách objevil poprvé

Když se usadil v naší vánoční tradici ozdobený jehličnan, byl dětmi přijímán jako dar od Ježíška: říkalo se mu Kristův strůmek. Dnes děti Ježíška oslovují, píší mu dopisy s přáním, co by chtěly pod stromkem, a dopisy mají adresu Božího Daru v Čechách. Vánoční dárce Ježíšek je svébytným jevem české lidové kultury a měl by tak být námi všemi uchován. 

V nejjednodušším slova smyslu představuje skafandr ochranný pracovní oděv, který člověka udržuje na živu v drsných podmínkách kosmu. Rozlišujeme dvě základní verze: skafandry pro pobyt uvnitř vesmírné lodi, používané zejména během startu a přistání, a ty pro práci mimo bezpečí kosmického plavidla.

Lehký, nebo těžký?

Lehké skafandry, tzv. IVA (Intra Vehicular Activity neboli „činnost uvnitř lodi“), nosí astronauti jako dodatečný bezpečnostní prvek. Kdyby v kabině poklesl tlak nebo nastalo naprosté vakuum například při hašení požáru, udrží ska­fandr napojený na systémy lodi člověka naživu. Sověti sice v minulosti jednu dobu létali bez nich, ale bohužel za to v roce 1971 zaplatili životem tři kosmonauti ze Sojuzu 11. I proto dnes, kdy jsou kosmické dopravní prostředky mnohem bezpečnější a spolehlivější, zůstává IVA skafandr povinným ochranným prvkem každého člena posádky ve všech lodích. 

Naopak těžké skafandry, tzv. EVA (Extra Vehicular Activity čili „činnost mimo loď“), představují naprostou nezbytnost pro výstupy do volného kosmu a práci ve vakuu, kde by člověk jinak nepřežil déle než několik sekund. Logicky platí, že lze verzi EVA použít také coby IVA, jak tomu bylo například v programech Gemini a Apollo. Opačný postup však možný není, přestože nám jej ukazují některé sci-fi snímky, jako například Gravitace.

Do každé lodi

Na přelomu 20. let 21. století se kosmonautika nese ve znamení nástupu řady nových vesmírných lodí, jenž nemá v historii obdoby. Pro lepší představu si je vyjmenujme: NASA finišuje s přípravami Orionu pro výpravy do hlubokého kosmu, s první plánovanou misí v roce 2021. Firma SpaceX již úspěšně provozuje Crew Dragon a přes některé obtíže dokončuje Boeing svůj Starliner. Rusko pomalu pracuje na lodi Orel pro dopravu kosmonautů na nízkou orbitu Země či k Měsíci (plán 2024). Čína aktuálně chystá na svém kosmodromu start nového pilotovaného plavidla (zatím beze jména), které zvládne letět i k Měsíci (2020). Indie nedávno oznámila záměr uskutečnit první vesmírnou misi svého občana ve vlastní kosmické lodi (2022). Společnost Virgin Galactic by mohla snad už v příštím roce začít létat s turisty v suborbitálním raketoplánu SpaceShipTwo. A Blue Origin má již také za sebou podstatnou část testů rakety New Shepard s kabinou pro posádku a rovněž začne co nevidět vozit turisty. 

I když se to možná na první pohled nezdá, každá vesmírná loď vyžaduje vlastní skafandr. Pojďme si tedy představit obleky astronautů pro 21. století.

ixEMU: Vzhůru na Měsíc!

• Určení: EVA
• Loď: (zatím neexistující) lunární modul programu Artemis
• Premiéra: 2023

Amerika po padesáti letech definitivně míří zpátky na Měsíc a s tím se pojí i nutnost vyvinout nové skafandry určené pro výstupy na jeho povrch. NASA momentálně podobnými kosmickými obleky nedisponuje, jelikož skafandry EMU alias Extravehicular Mobility Unit, používané na Mezinárodní vesmírné stanici, slouží pouze k pohybu v beztíži a jejich konstrukce chůzi neumožňuje. Agentura proto během posledních let pracovala na několika prototypech, které vyústily v návrh nazývaný xEMU neboli Exploration Extravehicular Mobility Unit.

Na konci loňského roku zadala NASA žádost průmyslovým partnerům: Měli by na nový skafandr poskytnout zpětnou vazbu a pomoct s finalizací i optimalizací jeho výrobního procesu, provozní strategie či budoucích možných úprav a vylepšení. Nejpozději do roku 2023 by se pak měl xEMU vydat na ISS, kde se otestuje v reálných podmínkách při výstupu mimo stanici, aby byl o rok později připraven k první procházce po Měsíci v rámci mise Artemis III.

Jeho konstrukce cílí zejména na vysokou mobilitu, jež bude při práci na zemském souputníkovi nutná a které se v minulosti žalostně nedostávalo skafandrům A7L z programu Apollo. Astronauti tak bez větších problémů zvládnou sbírat věci z povrchu, ohnout se, dřepnout si či kleknout. Další přínos tkví ve větší univerzálnosti a možnosti nastavit velikost obleků, aby vyhovovaly všem tělesným proporcím. V neposlední řadě se pamatuje i na zvýšený komfort, který si namáhavá práce bezpochyby žádá. 

Na každém skafandru jsou však nejdůležitější systémy pro podporu života, tedy udržování tlaku, teploty, vlhkosti, dýchatelné atmosféry atd. Jejich konstrukce je u xEMU navržena jako modulární, tak aby se v budoucnu dalo jednoduše implementovat vylepšení přicházející s technologickým pokrokem či se změnou požadavků, plynoucí například z použití v odlišném prostředí nebo na jiném kosmickém tělese.

iOCSS: Odkaz raketoplánů

• Určení: IVA
• Loď: Orion
• Premiéra: 2024

Už víme, že posádky programu Artemis se budou na Měsíci a během případných výstupů do volného prostoru na jeho orbitě pohybovat ve skafandru xEMU. Pro práci na palubě lodi Orion však budou mít k dispozici docela jiný oblek – OCSS neboli Orion Crew Survival System. Bude sloužit ve všech kritických fázích letu, tedy při startu, přistání, motorických manévrech či připojování ke stanici Gateway u zemského průvodce. Ať už by Orion ztratil vnitřní tlak v kterékoliv fázi mise, astronauti díky zmíněnému skafandru bez problémů přežijí návrat na Zemi, jelikož je udrží na živu až šest dnů.

OCSS technologicky vychází ze známého „dýňového obleku“ ACES, používaného na palubách raketoplánů Space Shuttle. Dočkal se ovšem radikálního přepracování a vylepšení, především v oblasti bezpečnosti či mobility. Například přilba je mnohem lehčí, pevnější, lépe tlumí hluk a na rozdíl od své předchůdkyně je dostupná v několika velikostech. Přístup k rozměrům se změnil také u samotného obleku: Už se nebude dodávat v konfekčních velikostech, ale každému astronautovi se upraví na míru. Dále se u něj použily materiály lépe odolávající žáru a zlepšila se pohyblivost kloubů – zejména ramenních, jejichž volnost je nesmírně důležitá při zvedání paží a ovládání systémů lodi, obzvlášť při větším přetížení.

Svou křiklavě oranžovou barvou, pro snazší lokalizaci posádky v případě nouzového přistání a opuštění lodi, odkazuje OCSS k historii. Stejný odstín měly skafandry ACES v raketoplánech, a právě proto se jim přezdívalo „dýňové obleky“. V oranžovém oděvu se do kosmu v historické premiéře vydal i Jurij Gagarin.

TIP: Boeing vyvíjí samočistící skafandr: Má chránit před nebezpečným prachem

Na nouzové přistání, kdy se k Orionu včas nedostanou záchranné týmy, pamatuje také integrovaná výbava v podobě balíčku pro přežití, zahrnujícího nůž, signální zrcátko, radiostanici, lokátor, stroboskop, svítilnu či píšťalku. OCSS však nezapomíná ani na moderní technologie: Například inovované rukavice umožní astronautům ovládat dotykové obrazovky.

Dokončení v neděli 27. prosince

Obyčejná lednička se alespoň v rozvinutých zemích stala v průběhu posledních sta let nedílným doplňkem skoro každé domácnosti. Díky nízké teplotě, jež zpomaluje růst bakterií a rozkladné procesy, umožňuje uchovávat potraviny déle čerstvé, čímž majitele zbavuje nutnosti neustále nakupovat rychle se kazící produkty jako maso či mléko. U ledniček s mrazákem či samostatných mrazniček, které umějí snížit vnitřní teplotu pod bod mrazu, se možnost uchování potravin prodloužila dokonce na měsíce či roky. Ačkoliv se masová výroba zmíněného zařízení rozběhla teprve mezi světovými válkami, kořeny snah o chlazení potravin sahají mnohem hlouběji.

Přírodní zásobárna

Že v chladu zůstávají potraviny čerstvé déle, si lidé všimli už dávno. K jeho ideálním přírodním zdrojům patřily odjakživa led či sníh. Problém tkvěl v tom, že voda v pevném skupenství nevydrží dlouho a s teplotou přes 0 °C začne tát. Bylo proto nutné led a sníh nějak chránit, dokud příroda nevyrobí nový. 

Číňané se údajně pokoušeli skladovat sníh v jámách už tisíc let před naším letopočtem a o několik století později postupovali podobně i Římané a Řekové: V zimě ho ukládali do jam a zakrývali je izolujícím materiálem, například popelem, aby se nízká teplota udržela co nejdéle. Kromě toho se někdy k uchování ledu či sněhu stavěly přímo zvláštní budovy. Jedna taková vyrostla v mezopotámském městě Terqa možná již roku 1780 př. n. l. Později si „ledové domy“, jež často vznikaly blízko řek či jiných zdrojů ledu, získaly značnou oblibu a v Evropě i v Americe se využívaly až do 20. století.

Krůčky pionýrů

K odběratelům ledu patřily vedle větších společností i domácnosti, kde k jeho uchování, potažmo k chlazení potravin sloužily speciální skříně: Dovnitř se umístil ledový blok, načež ochlazoval vnitřní prostor a udržoval jídlo v příznivé teplotě. 

První zásadní krok na cestě k moderní ledničce učinil skotský lékař William Cullen v roce 1755: V rámci pokusu odčerpal pumpou z nádoby s diethyletherem vzduch, čímž v ní vytvořil částečné vakuum. Bod varu etheru se tak snížil, látka začala vřít, odpařovat se a pohlcovat teplo z okolního vzduchu. Při experimentu se opravdu podařilo vyrobit malý kousek ledu, ale z praktického hlediska zůstávala metoda nepoužitelná.

Skutečná lednice

Další důležitý posun zajistil v roce 1805 americký vynálezce Oliver Evans, když navrhl mnohem důmyslnější chladicí systém, přestože opět založený na odpařování diethyletheru s využitím vakua. Do praxe jej ovšem uvedl až o třicet let později americký fyzik a vynálezce Jacob Perkins, který roku 1834 postavil první funkční ledničku. Měla již uzavřený odpařovací okruh, takže při ochlazování nevznikal žádný odpad. Přesto se nedočkala komerčního úspěchu a zapadla.

Teprve James Harrison, britský novinář, politik a vynálezce usazený v Austrálii, zkonstruoval v roce 1854 přístroj na výrobu ledu, jenž vyvolal poptávku: Zákazníky našel v pivovarnictví či v závodech na zpracování masa.

Do každé rodiny

Ve druhé polovině 19. století se objevovala různá vylepšení, ale přístroje pro použití v domácnostech spatřily světlo světa teprve ve století následujícím. První domácí ledničky však rozhodně nevypadaly jako ty dnešní, byly totiž poněkud neskladné. Motor s kompresorem se musel umístit například do sklepa či vedle domu, zatímco v kuchyni stála pouze chladicí skříň. Na počátku 20. let tak ledničku vlastnila jen hrstka lidí. 

TIP: Propiska: Banální vynález, který změnil svět

Situace se změnila roku 1927: Tehdy společnost General Electric představila úspěšný model Monitor-Top, jehož název odkazoval na dělovou věž obrněné válečné parolodi USS Monitor. V následujících desetiletích přicházela nová zařízení, využívající stále důmyslnější chladicí jednotky (původní chladiva bývala dokonce jedovatá), a lednička se poměrně rychle stala nedílnou součástí každodenního života. 

Už na konci prvního dne bojů u Kurska se německý útok zastavil u druhé linie a rudoarmějci začali vyrážet do lokálních protiútoků. Stíhače tanků bez kulometné výzbroje se ocitly v nepříjemné situaci, nicméně stáhnout se do vlastních pozic nesměly – nepřítel by vyklizené území opět zabral. 

Předchozí část: Porscheho smrtící tlustokožci (1): Stíhače tanků Ferdinand v boji

Zranitelný zblízka

Sovětské zdroje tvrdí, že jejich pěchota už v této fázi bitvy rozpoznala zranitelnost ferdinandu zblízka. Rudoarmějci se měli ukrývat v zákopech, nechat kolos proniknout až do vlastních linií a poté se na něj vrhnout z boků s granáty a Molotovovými koktejly. Německé reporty oproti tomu ztráty ferdinandů způsobené infanterií zpochybňují.

Ať tak či tak, velitelé osádek si rychle uvědomili další nevýhodu svých obrněnců: nedostatečný výhled z interiéru. Nezbývalo jim než otevírat poklopy, vystrkovat hlavy ven a vystavovat se palbě. Potvrdily se též obavy z poruchovosti – při přesunech na delší vzdálenosti pohonné ústrojí často vypovídalo službu.

Proti minám

Svou daň si vybíraly i miny. Intenzivní sovětská dělostřelba totiž znemožnila ženistům označit vytvořené průchody v minových polích a stíhače tanků do „čertových zahrádek“ vjížděly takřka naslepo. Když exploze poškodila pásy nebo hnací kola, členové osádky se obvykle rozhodli podstoupit riziko, opustit bezpečí pancéřované nástavby a pokusit se stroj zprovoznit. Jestliže se oprava ukázala jako nemožná, přivolávali tankisté na pomoc vyprošťovací techniku.

Hmotnost ferdinandu však činila odtažení buď extrémně obtížným, nebo přímo nemožným. Standardní vyprošťovací vozidlo Wehrmachtu představoval Bergepanzer IV, jenž dokázal odtáhnout maximálně jeden PzKpfw IV. Pro záchranu těžších typů bylo zapotřebí hned několika bergepanzerů, kterých vždy panoval nedostatek – tiger vyžadoval tři a ferdinand dokonce pět. 

Zabiják tanků

Dokud Němci v úvodní fázi střetu útočili a postupovali, zůstávaly poškozené stíhače na území ovládaném Wehrmachtem. Mechanici tak měli i přes výše popsané potíže čas dostat většinu do týlu, opravit a opět vrhnout do bitvy. Jakmile se karta obrátila a Rudá armáda zahájila protiofenzivu, šance na záchranu i lehce poškozených kusů klesla na minimum. Leckdy musely osádky ferdinand opustit a zničit třeba jen po rozlomení několika článků pásu, protože nepřítel se blížil; cenná technika se nesměla dostat do jeho rukou.

TIP: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Wehrmacht nasazoval ferdinandy v síle roty, v případě nutnosti po jednotlivých četách. Po přechodu do obrany vytvořily těžké stíhače součást mobilních záloh a podílely se na otupování sovětských tankových úderů. V této roli se ferdinand osvědčil a jeho granáty likvidovaly obrněnou techniku nepřítele zpravidla nanejvýš druhým výstřelem. Tomu odpovídalo velké množství zlikvidovaných nepřátel. Od 5. do 16. července 1943 ferdinandy údajně vyřadily 320 ruských tanků a blíže neurčené množství dalších strojů. Pokud čísla z hlášení odpovídají realitě, na každý ztracený stroj připadalo 17 zničených tanků protivníka!

Dokončení: Porscheho smrtící tlustokožci (3): Stíhače tanků Ferdinand v boji (vychází v neděli 27. prosince)

Když u Chica Rodriguese zabušila na dveře protikorupční jednotka, politik zpanikařil a zpronevěřené finance z fondu na boj proti pandemii si nastrkal za trenýrky. Při následné razii se ukázalo, že má v domácím sejfu v přepočtu 180 tisíc korun, a kromě toho si muži zákona všimli i divných vyboulenin na jeho spodním prádle.

Když na zvláštnost poukázali, vylovil senátor z trenek štos bankovek v hodnotě 60 tisíc korun. Jeho chůze však zůstávala strnulá, proto ho policisté prověřili pořádně – a mezi půlkami státníka nalezli dalších 75 tisíc. Rodrigues byl suspendován a momentálně čelí obvinění z korupce.