Před zhruba 250 miliony roků dostaly pravěké ryby zdatné konkurenty. V mořích se objevili ichtyosauři (Ichthyosauria) – plazi dokonale přizpůsobení vodnímu živlu. Ti vyhynuli spolu s ostatními velkými druhohorními plazy před 65 miliony let a na jejich místo se začali tlačit podivuhodní savci vzdáleně příbuzní dnešním hrochům. Z těch se postupně vyvinuli kytovci (Cetacea), kteří se rovněž přizpůsobili trvalému životu ve vodě. Nejen laici by pravěké předky velryb a ichtyosaury snadno zaměnili.

Voda modeluje své obyvatele

Když byla v roce 1840 nalezena kostra první velryby naplno přizpůsobené životu ve vodě, dostal vyhynulý tvor vědecké jméno Basilosaurus, z něhož zaznívá řecký výraz pro ještěra – „sauros“. Tehdejší badatelé totiž velrybu považovali za příbuznou ichtyosaurů, jejichž fosilie byly popsány o pár let dřív.

Ryby, ichtyosauři a kytovci jsou názorným příklad tzv. konvergentní evoluce. Tito obratlovci žili ve stejných podmínkách, které na ně kladly shodné nároky. Není proto divu, že když se přizpůsobovali vodnímu prostředí, formovala je evoluce podobným způsobem. Bez ohledu na to, že „výchozí surovina“ organismu ryby, plaza nebo savce byla pokaždé jiná.

U suchozemských tvorů na aerodynamickém tvaru těla příliš nezáleží, pokud to nejsou letci. Voda ale klade ve srovnání se vzduchem neskonale větší odpor. Proto mají ryby, ichtyosauři a kytovci proudnicový tvar těla, který jim ve vodě zajišťuje co nejsnazší pohyb. Nohy jsou plazům i savcům ve vodním živlu jen na překážku a evoluce jim proto dává stejný tvar, jaký se osvědčil u rybí ploutve. Takové končetiny už nejsou hlavní hybnou silou těla. Roli klíčového pohonu přebírá ocas, který se zploští a rozšíří do tvaru vesla. Kromě „rybího“ ocasu se jak u ichtyosaurů, tak u kytovců vyvinula obdoba rybí hřbetní ploutve, která jim zajistila vyšší stabilitu. Přitom ale mezi kytovci a ichtyosaury zůstávají patrné některé rozdíly. Ichtyosauři například měli „ocasní ploutev“ otočenou svisle a pohybovali s ní ze strany na stranu. Ocasní ploutev kytovců je natočená vodorovně a proto s ní pohybují nahoru a dolů.

Křídlo třikrát jinak

Pokud organismy žijí v obdobných podmínkách a čelí podobným výzvám, často se jim evolučně přizpůsobí shodným řešením. Vývojové cestičky, jakými organismy k těmto podobným řešením dojdou, mohou být velmi odlišné. Výsledky této tzv. konvergentní evoluce si jsou nápadně podobné především funkcí.

Jako názorný příklad poslouží let obratlovců. Do vzduchu se vznesli nejprve pterosauři, pak ptáci (Aves) a nakonec savci – letouni (Chiroptera) reprezentovaní například netopýry. U všech se nezávisle na sobě vyvinulo křídlo. U ptáků je kryté peřím, u pterosaurů a netopýrů slouží (sloužila) jako plocha křídla kůže natažená na silně prodloužených prstech. Křídla pterosaurů a netopýrů se liší tím, kolik prstů přední končetiny se podílí na jejich stavbě. Křídla všech tří skupin létajících obratlovců se však sobě navzájem v základních rysech podobají. Dokonce všechna fungují na velmi podobných principech. U pterosaurů, ptáků a netopýrů se ale vyvinuly samostatně, nezávisle na sobě.

Elektrické obušky světových vod

Nádherným příkladem konvergentní evoluce jsou „elektrické“ ryby, které jsou s to generovat poměrně silné elektrické pole a využívat jej pro komunikaci a orientaci. Některé, například paúhoř elektrický (Electrophorus electricus) vytvářejí tak silné pole, že jim slouží i k obraně před nepřáteli a k lovu kořisti. Elektrickým výbojem získají na dálku kontrolu nad svaly oběti a zabrání jí v útěku. Elektrické ryby najdeme v Jižní Americe mezi nahohřbetými (Gymnotiformes) a v Africe mezi rybami rypounovitými (Mormyridae). Pokaždé však vytvořily své elektrické orgány stejným evolučním trikem ze svalů.

Svalové buňky potřebují pro stah svalových vláken propouštět ionty sodíku. Jsou k tomu vybaveny zvláštní bílkovinou, která slouží k průchodu sodíku jako uzavíratelný kanálek. Jakákoli změna v genu, podle kterého se tato buněčná „chodbička“ pro sodík vytváří, má za následek narušení činnosti svalů a těžké postižení. Většina ryb však má dědičnou informaci zdvojenou a zdvojené mají i geny pro sodíkovou „chodbičku“. Změna proto nemá pro rybu fatální následky. Gen se navíc může vyvíjet a dodávat sodíkové „chodbičce“ nové vlastnosti.

Elektrické ryby si funkci zdvojených genů rozdělily. Některé mají i nadále na starosti stahy svalů. Jsou na to ale samy, protože zbývající geny jsou ve svalech uspané. Plně fungují jen v elektrických orgánech, kde mají na starost jejich správné „nabíjení“. Na tomto principu pracují elektrické orgány jak amerických, tak i afrických elektrických ryb. které tak evolucí dospěly nezávisle na sobě k velmi podobnému řešení.

Převleky výstražné i falešné

Hned několikrát objevili motýli náležející do skupiny Heliconiini (z příbuzenstva baboček) nové možnosti genu optix. Housenky těchto motýlů se pasou na listech mučenek (Passiflora), které obsahují značná množství jedů. K nejhojnějším patří alkaloidy odvozené od molekuly harmanu. Mučenky však disponují i toxickými kumariny nebo gynokardinem, z něhož se uvolňuje smrtící kyanid. Housenky některých baboček jsou k těmto jedům odolné, hromadí je v těle a díky tomu jsou chráněné před mnoha přirozenými nepřáteli.

Dospělí motýli získávají jedy od housenek a všechny své nepřátele na to předem upozorňují výrazným výstražným zbarvením křídel. Housenky některých motýlů se sice na toxických bylinách nepasou, ale motýli jsou zbarveni podobně jako jejich jedovatí příbuzní. Tento „převlek“ neškodného motýla za jedovatého skýtá rovněž nezanedbatelnou výhodu.

Ať už motýli před svými jedy varují nebo jedovatost jen předstírají, všichni vděčí za své zbarvení obdobným změnám genu optix, které namalují na křídlech výrazné žluté, červené či oranžové skvrny a pruhy. Toto zbarvení se vyvinulo u baboček vícekrát nezávisle na sobě a nabízí další příklad konvergentní evoluce.

Slepá větev mexické rodiny

Konvergentní evoluce nepřináší jen nové vlastnosti, jako je křídlo netopýra či ptáka, elektrické orgány ryb nebo výstražné zbarvení křídel motýlů. Někdy také stojí v pozadí ztrát vlastností, jež byly typické pro předky. Rybky tetry mexické (Astyanax mexicanus) žijí nejen v potocích a řekách Střední Ameriky, ale také v podzemních tocích proplétajících se rozlehlými jeskynními systémy, kam nikdy nepadne sluneční paprsek.

Jeskynní tetry jsou slepé. Přišly dokonce o kožní pigment a jsou tedy albíni. Ve věčné tmě nerozliší den a noc, a proto ztratily i pravidelný čtyřiadvacetihodinový rytmus životních aktivit. Neobyčejné ovšem je, že slepé ryby se sice vzhledem výrazně liší od svých příbuzných obývajících povrchové vody, ale nevytvořily samostatný druh. S tetrami z povrchových vod se dokonce bez problémů rozmnožují

Evoluce potmě

Pro tetry žijící ve stísněných prostorách jeskyní, kde panuje permanentní nedostatek potravy, je výhodné zbavit se evolucí všeho, co nepotřebují a co představuje pro organismus zbytečnou zátěž. Zrak, kožní pigment nebo vnitřní biologické hodiny jim ve tmě rozhodně nechybí. Když o ně ryby přijdou, ušetří energii potřebnou na vytvoření těchto orgánů a na jejich základní provoz.

Pohled do dědičné informace prozrazuje, že tetry z povrchových vod jsou si velmi podobné a vytvářejí jedinou dobře promísenou populaci. Jinak je tomu ale u jeskynních ryb. V jedenácti populacích odhalili vědci hned pět různých sad genetických změn, které mají za následek typické rysy, jako je slepota, albinismus nebo ztráta vnitřních biologických hodin. Mexické jeskynní tetry si tedy našly k úspornému režimu hned pět různých evolučních cestiček, i když na první pohled to vypadá, jakoby měly jen jednoho společného předka. I to je příklad konvergentní evoluce.

Echolokace na suchu i ve vodě

Delfíni (Delphinus) se naučili orientovat podle odrazu zvuků, které vydávají. Tato tzv. echolokace jim pomáhá například k lovu k zakalené vodě. Podle odrazu zvukových vln najdou nejen plovoucí ryby, ale dokonce i tvory ukryté pod povrchem bahnitého nebo písečného dna.

Netopýři (Vespertilioniformes) se orientují během letu ve tmě podobně. Také oni generují zvuky o vysokém kmitočtu a sluchem zachytávají jeho odrazy od překážek nebo kořisti.

Delfíni a netopýři nezdědili echolokaci od společného předka. Vznikla u nich samostatně, nezávisle na sobě. O to pozoruhodnější je zjištění, že při adaptacích pro echolokaci se proměnily jak u netopýrů, tak u delfínů asi dvě stovky genů velmi podobným způsobem.

Také kaloni mají radar

Kaloni (Pteropopodoidea) patří podobně jako netopýři k letounům (Chiroptera). Zatímco netopýři využívají pro orientaci odrazy ultrazvuků, které vyluzují hlasivkami, u kaloňů se předpokládalo, že echolokaci neovládají. Zcela nedávno se ukázalo, že i kaloni používají k hrubé orientaci odrazy zvuků. Tento typ echolokace je o poznání jednodušší a nedovoluje stejně spolehlivou orientaci, z jaké se těší netopýři. Zcela odlišný je i způsob, jakým kaloni a netopýři vydávají „vodící“ zvuky. Netopýři vyluzují ultrazvuk o vysokém kmitočtu tlamou nebo nosem. Kaloni používají pro tytéž účely zvuky o nižších kmitočtech slyšitelné lidským uchem. Vyluzují je při pohybech blanitých křídel.

Vzhůru k výškám

Příklady konvergentní evoluce najdeme i u člověka. Patří k nim adaptace na velkou nadmořskou výšku. V řídkém vzduchu s nízkým obsahem kyslíku vyrábí lidský organismus více červeného krevního barviva hemoglobinu a více červených krvinek. Krev pak přenáší více kyslíku do orgánů, tkání a buněk. Tato adaptace s sebou nese riziko ucpávání cév a selhání životně důležitých orgánů. Proto patří k adaptacím k životu ve velké nadmořské výšce i mechanismy, které brání nadměrné produkci hemoglobinu a přílišnému zhoustnutí krve. K lepšímu prokrvení organismu si obyvatelé velehor pomáhají i větším rozšířením cév, hlubším dechem a řadou dalších mechanismů.

Životu ve velké nadmořské výšce jsou dobře přizpůsobeni Tibeťané nebo etiopští Amharové. Obě etnika sdílejí velmi podobné adaptace, ale liší se geny, které stojí v pozadí těchto adaptací. Opět jsme tu svědky toho, že se nezávisle na sobě vyvinuly velmi podobné znaky s využitím různých změn dědičné informace.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

V Etiopii lze vidět adaptaci na velehory přímo v akci. Amharové žijí na Etiopské vysočině nejméně 5 000 let a za tu dobu se adaptovali dokonale. Jejich sousedé z kmene Oromo přišli vysoko do hor před 500 roky. Jejich adaptace zatím proběhla jen částečně. Mají silně zvýšené hladiny hemoglobinu, aby jejich organismus dostával dost kyslíku. Zatím se u nich ale nevyvinuly obranné mechanismy bránící nadměrnému houstnutí krve. Oromové jsou tak zvýšené náchylní k infarktu, mozkové mrtvici a komplikacím během těhotenství.

Článek 23 haagské konvence z roku 1907 výslovně zakazuje vyvíjet a používat na bojišti jedovaté látky. Navzdory úmluvě nasadili francouzští vojáci již 3. srpna 1914 puškové a ruční granáty s chloracetonem. Tato chemická sloučenina však patří do skupiny slzných plynů a nelze se jí vážněji otrávit.

Repríza u Yper

V říjnu téhož roku pak Němci u Nouvelle Chapelle provedli větší útok jedovatými látkami, opět se jednalo o paralytické chemikálie. Ke zvratu došlo teprve na jaře 1915, kdy německá armáda přivezla k městu Ypry v Belgii přes 167 t prudce jedovatého fosgenu.

Před chystaným útokem varovali dohodové velení již několik týdnů předem císařští přeběhlíci a zajatci, ale nikdo nevěřil, že by Němci „byli něčeho podobného schopni“. Když pak vilémovská armáda 22. dubna začala s vypouštěním fosgenu směrem k nepřátelské linii, nastal šok. V důsledku prvního masového plynového útoku ztratili spojenci 20 000 mužů, z nichž 5 000 zaplatilo životem. Tisíce dalších si odnesly trvalé následky.

Protesty a odveta

Dohodoví zástupci protestovali a velitel Britského expedičního sboru se dal slyšet, že se jednalo o  „podlou a ubohou praktiku, jakou civilizované válečnictví dosud nevidělo“. Okamžitě však začal vývoj obdobných zbraní i na druhé straně fronty a během bitvy u Verdunu a na Sommě již létaly plynové granáty oběma směry.

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Po zákeřné zbrani sáhli posléze také Rakušané, kteří ji použili poprvé v červnu 1916 u hory San Michele proti italským vojákům. Také v tomto případě přineslo překvapivé nasazení nové zbraně úspěch. Celkově pak nasazení plynu usmrtilo či vyřadilo z boje během první světové války více než 1,3 milionu vojáků na obou stranách.

Jubilejní 30. ročník Ig Nobelových cen se každopádně vinou pandemie koronaviru musel odehrát po internetu. Uznání v oblasti akustiky se dočkal mezinárodní tým vědců z Rakouska, Švédska, Japonska, USA a Švýcarska. Výzkumníci se zaměřili na řev aligátorů a zkoušeli zjistit, zda podobně jako ptáci či savci „prozrazují“ zmínění plazi skrz výkřiky velikost svého těla – ať už aby zastrašili protivníka, nebo naopak nalákali protějšek v období páření. V rámci experimentu zavřeli badatelé samici aligátora čínského do vzduchotěsné komory a pouštěli jí nahrávky samčího řevu. 

Zatímco aligátořice odpovídala, vědci její okolí střídavě plnili běžným vzduchem a směsí kyslíku s heliem. V upravené atmosféře u ní pak zaznamenali změnu hlasu podobně jako u ptáků či savců a domnívají se, že za to může stejný mechanismus, který za normálních podmínek reflektuje velikost těla. Svou tezi dál podporují přesvědčením, že vzhledem k dávnému společnému předkovi ptáků a aligátorů je jen logické, aby jejich hlasivková ústrojí fungovala obdobně. 

Pozor na obočí

V oblasti psychologie získal cenu kanadsko-americký tým, který hledal co nejspolehlivější způsob identifikace jedinců s narcistickou poruchou osobnosti: Tito lidé jsou posedlí sami sebou, sžírá je neodbytná touha po uznání a snaží se ho dosáhnout bez ohledu na ostatní, neboť jejich schopnost empatie značně pokulhává. Například ve vztazích představují velmi vyčerpávající protějšek a je lepší se jim zcela vyhnout. Jak je ovšem bezpečně poznat? Pokusy oceněných výzkumníků dokázaly, že narcistu nejsnáz odhalí tloušťka a hustota obočí – čím hustší a širší porost nad očima, tím spíš se jedná o problematického jedince.

Mírovou cenu obdržely vlády Indie a Pákistánu za incident, o němž zpravodajské weby psaly před dvěma lety: V roce 2018 došlo k jemnému „požďuchování“ mezi diplomaty jmenovaných zemí. Jejich automobily byly údajně sledovány tajnými službami hostitelského státu a na ambasádách za záhadných okolností vypadávaly dodávky proudu a netekla voda. Ironickou cenu si však obě strany odnesly za to, že jejich zástupci ve zcela „dospělém“ gestu v brzkých ranních hodinách zvonili na rodiny svých diplomatických protějšků a poté z místa činu utíkali. Provokace se naštěstí dál nestupňovaly a zůstalo pouze u dětinského špičkování.

Když se vrahům nechce

Líbání na ústa se stalo hlavním bodem výzkumu mezinárodního týmu, který si odnesl cenu za ekonomiku. Vědci vycházeli z předpokladu, že při polibcích nejen odhadujeme zdraví partnera, ale zároveň vytváříme a udržujeme dlouhodobé pouto. Následně proto zkoumali, jak se liší frekvence a vnímání zmíněného tělesného kontaktu v závislosti na zemi, konkrétně na jejím zdravotnictví a hrubém domácím produktu. Z výsledků vyplývá, že polibků si lidé víc cení v pokročilejších fázích vztahu než při námluvách, přičemž jejich množství roste v závislosti na majetku a kvalitě zdraví. 

Cenu za management získala pětice nájemných vrahů z Číny: První měl zabít nejmenovanou osobu, do práce se mu však nechtělo, a tak si na úkol objednal dalšího zabijáka. Snad vinou příliš dobře zabezpečeného cíle nebo jiných komplikací se ani druhému vrahovi objednávka nepozdávala, a tak si na ni najal dalšího kolegu. Situace se nicméně ještě dvakrát opakovala, až skončila u pátého muže. K činu nakonec vůbec nedošlo a všichni „zbabělí“ pachatelé byli zatčeni. Ocenění obdrželi za fakt, že každý z nich najímal svou náhradu za menší obnos, než byl přislíben jemu, a tudíž z potenciálního trestného činu všichni vycházeli se ziskem.

Nůž na ho*no

Richard Vetter obdržel cenu za výzkum v oblasti entomologie: Dokázal, že se mnoho vědců studujících hmyz ve skutečnosti bojí pavouků – a že to nevadí, protože osminozí tvorové sice stejně jako hmyz patří mezi členovce, ale náležejí do jiné třídy, mezi pavoukovce.

TIP: Mezi šílenstvím a genialitou: Vítězové Ig Nobelových cen v roce 2019

Americko-britský tým se pak rozhodl ověřit, zda platí lidové tvrzení, že si Inuité dovedou vyrobit nůž z vlastních zmrzlých exkrementů. V kontrolovaných podmínkách připomínajících domovinu zmíněného etnika vědci skutečně jeden fekální nástroj zhotovili a otestovali jeho funkčnost. Z jejich závěrů vyplývá, že jsou výměškové nože nepraktické a nefungují. Odborná i populárně-naučná literatura by se k nim proto měla přestat vracet. 

Asi 5 300 km vzdušnou čarou na severovýchod od Moskvy a 450 km severně od Ochotského moře v ruské republice Jakutsko či také Sacha leží vesnička Ojmjakon, jež se pyšní světovým rekordem. Roku 1926 tam totiž vědci naměřili vůbec nejnižší teplotu v obydleném místě: −71,2 °C.

Extrémní počasí má na svědomí subarktické klima, které rovněž způsobuje, že je země trvale zmrzlá, a vysloužilo místu i přezdívku „sibiřský pól zimy“. Asi 500 tamních obyvatel čelí krutým mrazům především od prosince do února, kdy se teploty pohybují okolo −50 °C. Milovníci tepla si v Ojmjakonu nepřijdou na své ani v létě a útěchou jim zřejmě nebude ani ujištění, že od května do září zde teplota neklesá pod −10 °C. V červnu a červenci dokonce vystoupá na průměrných +13 °C.

TIP: Extrém jako životní styl: V norilském mrazu přimrzají k obličeji i obroučky brýlí

Extrémní podmínky si pochopitelně žádají i extrémní pravidla. Například jediná zdejší škola se zde pro žáky prvního stupně uzavírá až při teplotě −52 °C. To ale naplatí pro žáky a studenty vyšších ročníků – pro ty platí povinnost školní docházky, dokud teplota neklesne pod −56 °C.

Přestože Ojmjakon je opravdovým extrémem, jen o něco málo mírnější pravidla platí například v Jakutsku – hlavním městě republiky Sacha. Zde se základní školy uzavírají, jakmile klesne venkovní teplota pod −45 °C a pro střední školy platí prázdniny až od −48 °C.

Pávi rozhodně nejsou jedinými zástupci extravagantních manekýnů zvířecí říše. V Brazílii vědci nedávno objevili fosilii teropodního dinosaura, který si s nimi, alespoň pokud jde o extravagantní vzhled, určitě nezadá.

Tento podivný dinosaurus, velký zhruba jako slepice, pochází ze skupiny compsognatidů a dostal jméno Ubirajara jubatus, což v jazyce indiánů kmene Tupi, z oblasti, kde byla fosilie nalezena, znamená „Pán kopí“. Jde o první fosilii neptačího dinosaura z jižní poloviny křídového světa, tedy z Gondwany, která byla objevena se zachovalou kůží. Už to samo o sobě je fantastické. Ale nebylo to zdaleka vše.

Vyšňořený panáček

Ubirajara byl pokrytý něčím, co bychom mohli označit za mix srsti a peří. Kromě toho ale paleontology šokoval dlouhými „ostny“, zřejmě z keratinu, které mu vyrůstaly z ramenou. Nic podobného jsme zatím u neptačího dinosaura neviděli. Podle vědců tito dinosauři žili v období spodní křídy, tedy asi před 110 miliony let.

K čemu ubirajarům jejich „kopí“ mohla sloužit? Podle paleontologa Davida Martilla z Portsmouthské univerzity, je v podobných případech vždy v podezření sexualita. Podobné struktury obvykle mívají ptáci i další živočichové k okouzlení opačného pohlaví. Ubirajara tak mohl být rajkou období druhohor a tančit před sexuálním partnerem do roztrhání těla.

TIP: „Kapitán Hák“ byl opeřený dinosaurus s opravdu podivnou výbavou

Problém je ale v tom, že jediná známá fosilie ubirajary, u které navíc neznáme pohlaví, nejspíš není dospělý jedinec. Podobné znaky se přitom obvykle vyvíjejí až u dospělců. Další možností tak je, že ubirajara svými kopími hrozil. Ať už konkurentům svého druhu nebo třeba dravcům, kteří by ho chtěli lovit. 

Od počátku 60. let 20. století se francouzské námořnictvo spoléhalo na dvojici letadlových lodí s konvenčním pohonem Clemenceau a Foch. O 15 let později už ale muselo uvažovat o jejich náhradě a od roku 1975 začali konstruktéři pracovat na patřičné studii s názvem PH-75. Původní zadání počítalo s vrtulníkovým nosičem o výtlaku 18 400 t, délce 208 m a šířce 46 m. Od začátku se počítalo s jaderným pohonem, protože nové letadlové lodě měly mít téměř totožné reaktory s připravovanou třídou jaderných ponorek třídy Le Triomphant.

Radost pilotů i ekonomů

Novou technologii přivítali především námořní piloti, protože jim přistání neznepříjemňoval kouř z komína. Atomový pohon se líbil rovněž ekonomům, protože podle některých výpočtů měl Francii během 20 let ušetřit nákup 1,5 miliardy litrů topného oleje. Zdali jsou takové výpočty správné, toť otázka, faktem však zůstává, že s jaderným pohonem může Charles de Gaulle teoreticky nepřetržitě plout maximální rychlostí po dobu pěti let. V reálných podmínkách však výkony vypadají jinak a s výměnou uranových tyčí se počítá jednou za 20–25 let.

Další požadavky na novou letadlovou loď se během příštích let měnily s tím, jak se diskutovalo o rychlosti, výzbroji a elektronickém vybavení, nicméně projekt čistě vrtulníkového plavidla brzy spadl pod stůl a rozměry se stále zvětšovaly – až se zastavily zhruba na dvojnásobku původně požadovaného výtlaku. Projekt dokončený v roce 1979 počítal se stavbou tří kusů, avšak vláda v září 1980 schválila výrobu pouze dvou jednotek. Do zahájení stavby aspoň jedné lodi ovšem uplynulo ještě dlouhých sedm let.

Mitterrand by raději Richelieuho

Prezident François Mitterrand pro nový nosič vymyslel jméno Richelieu. Ani potom ale dělníci loděnic DCN (Direction des Constructions Navales) v Brestu neměli důvody ke spěchu. Konečnou objednávku vláda podepsala v září 1986 a kýl byl položen v listopadu následujícího roku.

Ovšem rozpad sovětského impéria vyvolal celou řadu nových politických debat o účelu a smyslu vlastnictví letadlové lodi. Velmi aktivně si v tomto ohledu vedli především aktivisté z levé a zelené části politického spektra, kteří o existenci podobných nosičů nestáli a ušetřené prostředky (asi 20 miliard franků) hodlali věnovat na jiné účely. Dosáhli svého, protože k zahájení stavby sesterského plavidla nikdy nedošlo.

Lodní vrtule plné prasklin

Navzdory dalším finančním škrtům námořnictvo spustilo letadlový nosič na vodu v květnu 1994 a pak přišlo na řadu dostrojení. Na přání dalšího prezidenta Jacquese Chiraka, jenž nastoupil do funkce roku 1995, změnilo plavidlo jméno na Charles de Gaulle. Přestože v letech 1990–1996 na trupu pracovalo 1 000–1 200 techniků, dokončení zůstávalo v nedohlednu, přičemž za to mohly jak další škrty, tak omyly v konstrukci. První testy ukázaly, že úhlová letová paluba je pro turbovrtulové letouny včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye příliš krátká. Nebylo zbytí, musela se tedy prodloužit.

Pokračování: S reaktorem kolem světa: Francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (2)

V důsledku nových bezpečnostních norem (a jednoho menšího požáru) došlo k vylepšení odstínění reaktoru a celé opatření přišlo daňové poplatníky na dalších pět miliard franků. Nečekaný problém se objevil v souvislosti s lodními vrtulemi. Při testovací plavbě v Atlantiku se jedna odlomila. Závada se ukázala jako velmi vážná, protože při bližším zkoumání měla náhradní vrtule stejné fatální vnitřní strukturální vady a nejspíš by také dlouho nevydržela.

Japonská kosmická agentura JAXA v úterý oznámila, že kapsle, kterou minulý týden dopravila na Zemi sonda Hajabusa 2, obsahuje odebrané částečky z planetky Ryugu. Kapsle čínské vesmírné sondy Čchang-e 5 přepravující vzorky měsíční horniny zase úspěšně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska.

Hledání stop života

Šestiletá mise japonské sondy Hajabusa 2 k blízkozemní planetce Ryugu má svůj happy end. Sondě, která vyrazila na svou pouť v roce 2014, se loni podařilo během dvou pokusů odebrat vzorky z povrchu planetky, jejíž stáří se odhaduje na 4,6 miliardy let a před pár dny vrátit přepravní kapsli zpátky na Zemi. Až do pondělí ale nebylo jisté, zda se podařilo naplnit nejdůležitější část mise – tedy dopravit společně s kapslí na Zem i odebrané vzorky.

Plán počítal s tím, že Hajabusa 2 se vrátí s přibližně 100 miligramy vzorků, což se podle Hirotaky Sawady z JAXA povedlo. „Chtěli jsme získat 100 miligramů nebo víc, a to jsme rozhodně dostali,“ uvedl Sawada na tiskové konferenci. Dodal, že když vzorky poprvé spatřil, ztratil řeč. „Bylo to opravdu jiné, než jsem čekal. Bylo toho docela dost,“ řekl k obsahu vzorků v kapsli. Vědci doufají, že zkoumání získaných vzorků pomůže objasnit vývoj Sluneční soustavy a vznik života na Zemi.

Návrat po 44 letech

Podobným úspěchem se může pochlubit i čínská agentura CNSA. Po nedávném úspěšném přistání sondy Čchang-e 5 na povrchu Měsíce a následném sběru vzorků, se také jejich přepravní kapsle dočkala úspěšného návratu. Kapsle přepravující vzorky přistála během včerejška v oblasti Vnitřního Mongolska.

Po přesném místě dopadu kapsle se nyní intenzivně pátrá. Do hledání se zapojilo několik helikoptér a také pozemní družstva. Očekává se, že vyzvednutí kapsle bude obtížné kvůli jejím malým rozměrům, tmě, nízkým teplotám a sněhové pokrývce, nicméně pravděpodobnost jejího lokalizování je podle zástupců CNSA jen otázkou času. Očekává se, že kapsle dopravila na Zemi zhruba dva kilogramy měsíční horniny.

Poslední vzorky Měsíce dopravila na Zemi v roce 1976 sovětská sonda Luna 24. Téměř 400 kilogramů měsíční horniny dopravili na Zemi také američtí astronauti, kteří na Měsíci přistáli v letech 1969 až 1972.

Rozsáhlá zřícenina hradu Hasištejna dodnes působivě ovládá jedno z krušnohorských údolí mezi Chomutovem a Kadaní. Vystavěn byl jako královský lenní hrad na počátku vlády Jana Lucemburského rodem Šumburků. Ve své první stavební fázi byl hrad vybaven bergfritem, věžovým palácem, kaplí a dvojitou hradbou. Původní vstup do hradu, sestávající ze dvou branských budov, se nacházel na opačné straně čela hradu, než je tomu dnes. Celý hrad obklopoval příkop a obezděný násep, před nimiž se nacházelo předhradí.

Škůdce Plavenský

V roce 1417 zemřel hasištejnský pán Fridrich ze Šumburka a zanechal po sobě jen nedospělé potomky. Jejich poručníkem byl po dobu dospívání ustaven Jindřich z Plavna. Tento šlechtic se záhy postavil proti Václavu IV. a společně s dalšími škodil králi. Panovníkova odpověď však přišla záhy, v lednu 1418 vypravil proti hradu Hasištejnu královské vojsko, posílené pražskými oddíly vedenými hejtmanem Jarošem. Dobývání se však pro účinnou obranu stále protahovalo, proto v polovině dubna král vyslal další posily s Mikulášem Chudým, řečeným Chudý z Lobkowicz, v čele. Ty měly se vzpurným pánem jednou provždy skoncovat.

Levnější než meč

Ještě dnes můžeme na hradě najít mnoho svědectví o obléhání z roku 1418. Archeologický výzkum potvrdil, že právě tehdy bylo spáleno předhradí. Z východní strany svahu pod hradem zase pochází velké množství nálezů militarií. Kromě projektilů z palných zbraní a hrotů střel zde byl nalezen i železný jednosečný tesák o celkové délce 43 cm.

Tento typ zbraně se stal ve středověkých Čechách velmi oblíbeným napříč společenskými vrstvami, a to nejenom pro výrazně nižší cenu, než za kterou se dal pořídit meč, ale i pro jeho účinnost v boji. Ve střední Evropě se v muzejních sbírkách nachází velké množství tesáků, pro nás je však jeho hodnota vyšší díky tomu, že nám pomáhá odpovědět na otázku, jak probíhalo obléhání hradu.

Žádost o milost

Královské vojsko obsadilo návrší severně od hradu a další oddíly se rozprostřely na protisvahu východně přes údolí. Z těchto směrů pak byly vedeny jednotlivé útoky a střelba na hrad, při níž bylo využíváno i tehdy horké novinky – kompozitní munice do střelných zbraní, sestávající z železného jádra a olověného obalu.

Obléhacímu vojsku, posílenému oddíly Lobkovice, hrad již nemohl odolat. Sebejistí Kadaňští dokonce Plavenskému napsali, že si přivezli dělo, jimiž mu do hradu mnoho kulí pošlou, a že až jednu z nich okusí, nebude už potřebovati lékaře. Není známo, co na hradního pána nakonec učinilo největší dojem, ale ten již na konci dubna spěchal za králem, aby se mu vzdal na milost. A skutečně ji získal, neskončil na popravišti, ale ve vězení. 

TIP: Hrady, ze kterých mrazí: Tři historická sídla opředená krvavou historií

Stejně jako se měnilo české království, kvapně spějící k husitským válkám, změnili se i majitelé hradu. Král Václav IV. jej 14. května 1418 zastavil Mikulášovi Chudému, čímž rod Lobkoviců započal majetkový vzestup. Tesák a ostatní nálezy z Hasištejna jsou nejen výstižným svědectvím o pohnuté době závěru vlády krále Václava, ale zároveň předznamenávají vojenskou revoluci husitského 15. století.

Druhá světová válka představovala v mnoha ohledech dějinný zlom. Jako poučení z ní vzešly mnohé hodnoty, jichž si dnes ceníme a považujeme je za samozřejmé. K fenoménům, které v jejím průběhu dostaly volný průchod, bezesporu patřily rasismus a šovinismus. Zatímco nacistická rasová teorie a zločiny, jež z ní vyplynuly a vyvrcholily v holokaustu, jsou poměrně dobře známé a zdokumentované, odborníci i veřejnost dosud věnovali jen málo pozornosti rasismu a šovinismu americkému, namířenému vůči Japoncům. 

Kořeny nenávisti

Japonský útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 znamenal nejen vtažení USA do víru válečného konfliktu, ale také začátek nové kapitoly v americkém nazírání na Japonce. Média ve Spojených státech prezentovala zaútočení na tichomořskou základnu bez vyhlášení války jako akt zrady a zbabělosti. Uvedená dikce však většinu tehdejších Američanů příliš nepřekvapila. Rasové předsudky vůči Japoncům totiž měly v tamní společnosti hluboké kořeny. 

Sahaly až do poloviny 19. století, kdy se první asijští imigranti usazovali na západním pobřeží, především v Kalifornii. Zmíněný unijní stát byl na přelomu 19. a 20. století vůči Japoncům naladěn podobně „přátelsky“ jako americký Jih vůči černochům. Vznikaly tam protijaponské organizace, například Kalifornská liga za vyloučení Japonců, a schvalovaly se zákony i vyhlášky namířené proti japonským přistěhovalcům. 

Nenávist a xenofobie vůči nim se zostřily po roce 1905, kdy asijské císařství zvítězilo v rusko-japonské válce. K důsledkům sílící nenávisti patřila například vyhláška Kalifornské školské rady z listopadu téhož roku, která nařizovala výuku žáků japonského původu v rasově segregovaných školách. Zákon z roku 1913 zas japonským imigrantům v Kalifornii zakazoval vlastnit půdu, což pro lidi živící se především zemědělstvím znamenalo fatální následky.

Úplně jako krysy

Pro expanzivní politiku ostrovního císařství neměla americká společnost v 30. letech pochopení, přičemž japonský vpád do Číny v roce 1931 a následné připojení Mandžuska vnímala veřejnost v USA velmi negativně. Rozhořčení nad zvěrstvy, jichž se Japonci v Číně dopouštěli, vyústilo v hospodářské sankce, především v embargo na vývoz americké ropy a dalších surovin do země vycházejícího slunce. 

Proto nemůže být divu, že se po Pearl Harboru rozpoutala bouře protijaponské hysterie. Na veřejných prostranstvích se objevovaly nenávistné plakáty a letáky, například „licence k lovu Japonců“, jež se v některých případech tvářily jako oficiální dokumenty. Časopis Life dokonce otiskl návod, jak rozeznat Japonce od Číňana podle tvaru nosu a tělesné konstituce. Ve washingtonském parku byly pokáceny japonské třešně a olej do ohně přilévala i část politiků. Například guvernér Idaha údajně prohlásil: „Nejlepším řešením by bylo poslat je všechny zpátky do Japonska a pak celý ostrov potopit. Žijí jako krysy a chovají se jako krysy.“

Všichni do táborů!

V době útoku na Pearl Harbor žilo na západním pobřeží USA přibližně 112 tisíc obyvatel japonského původu, z nichž asi třetinu tvořili příslušníci tzv. generace Issei, tedy prvního pokolení přistěhovalců bez amerického občanství. Zbylé dvě třetiny představovaly generaci Nisei neboli potomky imigrantů, kteří se v USA narodili a občanství měli. 

V obavách ze vzniku páté kolony dala federální vláda 19. února 1942, čili zhruba dva měsíce po útoku, příkaz k deportaci všech Japonců do speciálně zřízených internačních táborů ve vnitrozemí. Bez ohledu na občanství v nich museli zůstat až do konce války a většinou prodat svůj majetek hluboce pod cenou, protože stát se jinak nerozpakoval jej zkonfiskovat. Život v táborech nebyl nijak růžový, ale rodiny mohly zůstat pohromadě a obvykle tam panoval lidský režim. Ztracená léta a společenské postavení jim už ovšem nikdo nevrátil. 

Zajatci v Pacifiku

Největší vlna nenávisti se však obrátila proti Japoncům bojujícím na frontě, a to zcela oprávněně. Zločiny císařské armády v ničem nezaostávaly za řáděním jednotek SS na východě Evropy. Vojáci z ostrovní země zmasakrovali statisíce čínských civilistů a nezdráhali se je využívat coby cvičební „panáky“ pro bodákové útoky. Tam, kde nacisté prováděli tajné pokusy na lidech v několika malých laboratořích, založili Japonci celou „výzkumnou“ jednotku 731, která experimentovala s nemocemi, omrzlinami či chemickými zbraněmi na ženách i nejmenších dětech – a jejíž oběti se počítají v tisících. 

Velké pozornosti se v americkém tisku dostalo tzv. bataanskému pochodu smrti z dubna 1942, kdy po vítězné bitvě o filipínský Bataan Japonci násilně přesunuli asi 76 tisíc filipínských a amerických zajatců. Mimochodem, bylo mezi nimi také sedm Čechů, kteří se přihlásili do armády Spojených států jako dobrovolníci. Pochod dlouhý 128 km provázelo brutální násilí a podle různých odhadů si vyžádalo až 10 tisíc obětí.

Sběratelé trofejí

V důsledku propagandy, která portrétovala Japonce jako podlidi, v kombinaci s nenávistí vzešlou ze skutečných zločinů vznikla v americké armádě bizarní kultura „lovců lebek“. Vyrábění trofejí a talismanů z těl mrtvých vojáků se rozšířilo natolik, že se o něm hovořilo i v tisku, a dokonce sám prezident Franklin D. Roosevelt dostal prý od jednoho z členů Kongresu darem nůž na dopisy z lidské kosti. Údajně ho však odmítl a požadoval, aby se ostatkům dostalo řádného pohřbu. 

Ačkoliv admirál Chester Nimitz coby velitel Pacifické flotily vydal už roku 1942 nařízení, že „žádná část těla nepřítele nesmí posloužit jako suvenýr“, američtí vojáci pokračovali v obskurní činnosti až do konce války. Když například Charles Lindbergh v roce 1944 procházel celní kontrolou na Havaji, ptali se ho, zda neveze lidské kosti. Proslulý letec vyjádřil nad podobnou otázkou pobouření, ale dostalo se mu odpovědi, že při prohlídkách se části těl – včetně neošetřených, tzv. zelených lebek – nacházejí zcela běžně. 

V únoru 1943 se v časopise Life objevila fotografie, kterou pořídil Ralph Morse během bojů o Guadalcanal. Zachycovala useknutou hlavu japonského vojáka, připevněnou coby trofej na americkém tanku. Do redakce začaly chodit rozhořčené dopisy čtenářů, kteří nechápali, „jak mohou být američtí muži schopni takové brutality vůči nepříteli“. 

Redakce odpovídala v tom smyslu, že „válka je drsná, krutá a nelidská“ a že je lepší „být těmito věcmi šokován než na ně zapomínat“. Podobných článků však vyšla celá řada: například o vojákovi, jenž si vyrobil ze zubů mrtvých Japonců náhrdelník, nebo návod na preparaci trofejní lebky, včetně obrázků.  

Kolik hlav zmizelo?

Mezi historiky nepanuje jednoznačná shoda, do jaké míry se sbírání trofejí mezi americkými vojáky rozšířilo. Jisté zůstává, že se objevilo záhy po začátku pacifického tažení a již v září 1942 si situace vynutila nařízení o disciplinárních trestech za podobné chování. Historik Simon Harrison z toho vyvozuje, že právě tehdy – v době bitvy o Guadalcanal – se naskytla první skutečná příležitost ke sbírání trofejí v takové míře, aby upoutala pozornost vojenských autorit. 

„Lov hlav“ zřejmě započal, když Američané přestali brát zajatce. O celkovém rozsahu uvedených zvěrstev poměrně dobře vypovídají zjištění z roku 1984, kdy probíhala repatriace japonských ostatků z Mariánských ostrovů: Zhruba u 60 % těl chyběly lebky a stejně tomu bylo v případě Japonců padlých na Iwodžimě.

Image

Čtěte také

Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Lidé jsou dnes ve stáří stále více ohroženi neurodegenerativními chorobami a demencí. Vědci a lékaři proto intenzivně hledají vhodné léky, léčebné postupy, a také doporučení k životosprávě, která by mohla budoucím seniorům usnadnit stáří, pokud se jimi budou řídit. 

Tým amerických vědců za tímto účelem vyhodnotil data o celkem 1 787 Britech, kterým bylo v roce 2016 mezi 46 a 77 lety. Každý z nich přitom v letech 2006 až 2010 absolvoval test Fluid Intelligence Test (FIT), který je zaměřený na schopnosti související s učením a pamětí. V letech 2012 až 2013, a pak ještě jednou v letech 2015 až 2016 prošli tímto testem znovu. Během této doby badatelé rovněž sledovali životosprávu dobrovolníků, včetně jejich jídelníčku.

TIP: Riziko života u dálnic: Lidé v jejich blízkosti častěji trpí demencí

Jako nejvíce příznivý pro ochranu před demencí se ukázal sýr. Jeho vliv byl ale patrný jen u lidí, v jejichž rodině se neobjevila Alzheimerova choroba. Sýr tedy zřejmě nepřemůže genetické predispozice, ale lidem bez této genetické zátěže v tomto směru prospívá. Podle vědců to zřejmě souvisí s vápníkem, vitamínem B12 a laktopeptidy, které sýry obsahují. Naopak lidé, jejichž příbuzní trpěli Alzheimerovou chorobou, měli významný prospěch z přiměřeného pití červeného vína. Jak se zdá, vhodnou stravou si můžeme zajistit spokojenější stáří.