Jedním z ústředních motivů zřejmě nejslavnějšího díla Umberta Eca – Jméno růže, je zapovězená druhá část Aristotelovy Poetiky, ztracené knihy, která má pojednávat o smíchu a komedii. V Ecově dramatu je kniha napuštěná jedovatým arsenem a ukrytá v tajné části knihovny benediktinského opatství v italských Alpách.

Kniha, která může zabít

Stejným jedem napuštěná kniha ale vznikla již 100 let před sepsáním Ecova díla. Jejím autorem byl Dr. Robert Clark Kedzie, lékař a profesor chemie ze Spojených států. Na rozdíl od té románové měla Kedzieho kniha před nebezpečím jedu varovat.

V roce 1874 vydal Robert Kedzie knihu s příznačným názvem Shadows from the Walls of Death. Kniha obsahuje ukázky tapet v té době běžně používaných v amerických domácnostech. Stejně jako u skutečných tapet použil Kedzie na ilustrace arsen – prudce jedovatou látku, která se běžně používala jako přísada pro zvýraznění barev. Podle odhadů až 65 % tapet ve Spojených státech obsahovalo na konci 19. století nebezpečný arsen.  

Aby Robert Kedzie upozornil na nebezpečí arsenu, rozeslal 100 výtisků své jedovaté knihy do veřejných knihoven po celém Michiganu. Ke knize připojil poznámku vysvětlující smysl knihy a varování pro knihovníky, aby nedovolili dotýkat se stránek dětem. 

TIP: Otrávené dějiny: Předlouhá historie jedů a zákeřných travičů

Ze 100 výtisků se do dnešních dnů dochovalo jen pět kusů knihy. Všechny ostatní, poté co se potvrdily obavy profesora Kedzieho, knihovníci ze strachu před otravou zničili. Dva výtisky jsou v současné době majetkem univerzit v Michiganu, jeden se loni podařilo objevit ve sbírkách muzea v michiganském Lansingu, další je uložen na lékařské fakultě Harvardské univerzity a pátý je součástí sbírky největší světové knihovnu medicíny National Library of Medicine v Marylandu. Knihy podléhají speciálnímu režimu – jednotlivé stránky jsou opatřené ochrannou fólií a bez ní je manipulace s knihou povolena jen v rukavicích a po přesně určenou dobu. Bezpečně si lze knihu prohlédnout v její online podobě.

Desátého května 1869 se v utažské oblasti Promontory Summit odehrála přelomová událost dějin železniční dopravy: Spojením dvou rozestavěných tratí vznikla první transkontinentální železnice protínající celé Spojené státy. Slavnostnímu položení závěrečného pražce osobně přihlížel podnikatel a bývalý guvernér Kalifornie Leland Stanford, jemuž se dostalo cti zatlouct symbolický poslední hřeb, vyrobený ze zlata o ryzosti 17,6 karátů.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Angličtina od té doby užívá spojení „poslední hřeb“ v přeneseném významu pro slavnostní dokončení železniční trati, zatímco do češtiny přešel termín „zlatý hřeb“ označující vrchol nějaké události. Originální zlatý hřeb z Promontory Summit se dnes nachází v depozitáři Stanfordovy univerzity, kterou Leland Stanford roku 1885 založil.

Hory duchů či Nebeské pohoří. Tak zní v překladu název pohoří Ťan-Šan, jenž se táhne středem Asie mezi Kyrgyzstánem, Kazachstánem a Čínou. Právě tady jsme si vybrali dlouhou variantu túry k ledovci Inylček.

Cesta začíná v malé vesničce Šacht Džergalansk pár hodin cesty z Karakolu, významného turistického centra na jihovýchodním okraji jezera Issyk-kul. Trasa dlouhá okolo 150 kilometrů začíná v nižších horách pokrytých travnatými pláněmi a řídce osídlených pastevci, aby se věčně zasněženým velikánům přiblížila po několika dnech cesty přes horská sedla a údolí.

Z továren na pastviny, z jurt do stanů

Jediná ranní maršrutka do vesnice Šacht Džergalansk vyjíždí z Karakolu plně vytížená. To však nebrání další desítce místních, aby se do jejího malého prostoru vměstnali cestou. Po hodině jízdy opouštíme asfaltku a začínáme stoupat do hor, kde nás autobusek vyplivuje na malé návsi. Prohodíme pár slov s vesničany a po nezbytných přípravách se už po svých vydáváme dál. Šacht Džergalansk vyrostl okolo dolu, a tak míjíme důlní vozíčky a další pozůstatky těžby, která skončila před desítkami let. Bylo tomu tak prakticky po celém Kyrgyzstánu – s rozpadem Sovětského svazu skončil i téměř všechen průmysl země, jejíž obyvatelé, tradiční pastevci a nomádi, o závody a města pečovat neumějí.

Nad vesnicí (2 300 m n. m.) míjíme první stany pastevců. Zatímco symbolem a tradičním obydlím zdejších nomádů je bezesporu jurta, v horách převládají spíš normální plátěné stany. „Tradiční jurta váží mnohem víc, její stavba i transport je složitější, a tak používáme praktičtější stany,“ vysvětluje odklon od tradice jeden z pastevců, s nímž se dáváme do řeči. Mladík na koni sloužil v armádě jako pohraničník, ale spokojenější je se svým psem a stádem, pobíhajícím po travnatých stráních okolo. Ani se mu nedivíme, malebnou scenérii okolo si vychutná na koni rozhodně lépe, než se samopalem v ruce.

Brodem tam a zpět

Ťanšanské předhůří v této oblasti je dočasným domovem několika desítek rodin, které sem vyhánějí stáda na letní pastvu. „Obvykle do hor míříme na přelomu června a července. Na konci září – s prvním sněhem – přesouváme stáda zase dolů,“ vysvětluje další z pastevců, jenž dohlíží na stáda koní. „Na trhu se kůň prodává asi za tisíc dolarů,“ dodává. Na loukách okolo se tedy prohání pěkných pár milionů korun.

Ovce i koně je však třeba chránit před smečkami vlků. V horách žijí i další šelmy, ale medvědi (v Ťan-Šanu žije o něco menší poddruh medvěda hnědého) jsou doma spíš v nižších, zalesněných polohách, zatímco levharti sněžní (nazývaní také irbisové nebo sněžní leopardi) obývají vyšší polohy pohoří. A krom toho patří tahle kočkovitá šelma s až metr dlouhým ocasem k tak vzácným druhům, že se ji poštěstí zahlédnout jen málokomu.

Po překonání prvních sedýlek klesáme do údolí řeky Tjun, kolem které cesta pokračuje dál. V první části svírají vodní tok skály, a tak je třeba brodit. Silný proud však z přechodu na druhý břeh dělá nelehký úkol, a tak se raději z bezpečnostních důvodů jistíme lanem. Hledání vhodného místa trvá nějaký čas a skály střídající se po obou stranách řeky způsobují, že druhý den treku se vzdušnou čarou posouváme sotva o pár kilometrů. Krásné tábořiště v místě, kde se údolí již rozšiřuje, ale námahu toho dne vynahrazuje.

Slunce ukazuje velikány

Třetí den údolí řeky Tjun opouštíme a stoupáme do sedla Ašutor (3 614 m n. m.), za nímž teče řeka Čon-Džanalač a nás čeká další, stejnojmenné sedlo (3 510 m n. m.). Zde se již charakter krajiny mění: nad travnatými pastvinami se již tyčí skalnaté vrcholky korunované ledovci. Ty tvoří kulisy výstupu do dalšího bezejmenného sedla nad údolím řeky Sarydžaz, rozhodně nejhezčího místa první části treku.

Na obzoru před námi se totiž konečně objevuje panorama hlavního hřebene Ťan-Šanu, nad jehož zaledněnými vrcholky přechází jedna sněhová bouře za druhou. Na tomto místě s krásným výhledem stavíme stany. Do večera ještě zbývá dost času, a tak se z pohodlí plátěných přístřešků kocháme přírodním divadlem. Zapadající slunce nám pomáhá odpovědět na otázku, který ze stovek vrcholků je nejvyšší. Jako poslední rudě září do okolí na první pohled nenápadná stěna Džengiš Čokusu (7 439 m n. m.), známější pod sovětským jménem Pik Pobědy neboli Štít vítězství. Nejvyšší horu Kyrgyzstánu a druhý nejvyšší bod bývalého Sovětského svazu lidé poprvé zdolali až roku 1956.

Ledovec na dosah

Řeka Sarydžaz, na jejímž břehu leží vojenská základna, je proti dosavadním říčkám „jiné kafe“. Pohled na rozbouřenou špinavou vodu, která pochází z horských ledovců, naznačuje, že pokus o brodění by tady dopadl špatně. Jediný mostek ale leží pár kilometrů dolů po proudu, což nám do nohou přidává zbytečnou desítku kilometrů navíc. K horám už míříme podél řeky Ťuz, kterou pod stejnojmenným sedlem brodíme (silný proud, lehký déšť a voda o teplotě sotva pár stupňů) a stoupáme do místa, které bývá označováno za nejhezčí vyhlídku treku.

Sedlo Ťuz (4 000 m n. m.) a přiléhající, ještě o pár stovek metrů vyšší kopce, jsou skutečně skvělým vyhlídkovým místem. Za sedlem stezka prudce padá do údolí, jehož dno leží o téměř dva kilometry níž. Naopak skoro o dva tisíce metrů vyšší je Pik Nansena, jenž se tyčí přímo naproti. Po levé ruce pak naše oči poprvé padnou na ledovec Inylček, jenž se plazí z nitra hor.

První skutečný kontakt s ledovcem na nás čeká už po noci v tábořišti Čontaš. Inylček je s 60 km délky tím nejdelším v Kyrgyzstánu, ve spodní části jeho tloušťka dosahuje 150 až 200 metrů. Zpod ledové masy vytékají mohutné proudy stejnojmenné ledovcové řeky, rozlévající se v několik kilometrů širokém údolí.

Bludištěm ledových trhlin

Odhadovat vzdálenosti je zde, v krajině obřích balvanů, suti a ledu mimořádně obtížné. Bez stromů se oči nezachytí žádného měřítka, a tak se zdá, že na druhou stranu to může být pár set metrů. Jenže chyba lávky, údolní dno je široké ke čtyřem kilometrům! Nelehký je i samotný přechod ledovce, jenž je třeba hned u čela překonat. Ledovec je „živý“, a tak se cesta po jeho povrchu mění i několikrát za rok. Hledání pěšinky v bludišti kopečků, kde člověk vidí sotva pár desítek metrů před sebe, obcházení trhlin, potůčků a jezírek doprovází co chvíli zlověstný praskot odněkud z nitra ledovce.

Když stojíme na „pevné“ zemi na druhé straně, hluboce si oddechneme, ale ani tady není cesta bez potíží. Vede po moréně neustále nahoru a dolů, traverzuje prudké sypké suťové svahy, překonává několik bočních přítoků ledovce. Na této stezce už vládne větší provoz, většina turistů se totiž nechá dovést právě do údolí Inylčeku a trekuje jen podél ledovce, zpáteční cestu pak nabízí populární (a drahé) lety vrtulníkem.

Nevyzpytatelná Merzbecharova jezera

Po únavném dlouhém dni večer konečně spatříme budovy tábořiště na Polaně Merzbachera. Kromě stanů využívaných klienty místních cestovních kanceláří zde stojí několik buněk německo-kyrgyzské vědecké stanice, která sleduje globální změny klimatu. Kemp leží u místa, kde se stéká severní a jižní větev ledovce. Podél té první se (teoreticky) dá dojít k hraničním sedlům s Kazachstánem a severní stěně Chan Tengri, druhá vede k základnímu táboru Džengiš Čokusu. My se ale vydáváme jen na druhou stranu ledovce k jednomu z přírodních divů oblasti, Merzbecharovým jezerům. Ty každoročně plní tající voda ledovců, aby se obvykle na přelomu července a srpna protrhly a na místě vodní hladiny zůstaly jen ledové kry.

Někdy je vody málo nebo postupně odtéká několik měsíců, jindy dojde k vypuštění milionů kubíků vody prakticky během okamžiku. To pak dravý proud spláchne vše, co mu stojí v cestě, ať už jde o mosty nebo cesty. Při těchto situacích se také mění poloha výtoku vody z ledovce. Ledovcová jezera, hrazená obvykle nestabilní morénovou hrází, jsou bezpečnostním rizikem pro lidi obývající zdejší údolí. Jejich monitoringu se – byť primárně v trochu jiné lokalitě – věnují i čeští vědci.

Poslední brod na rozloučenou

Když večer zapadá slunce, jako poslední dopadají rudé paprsky na vládce této části údolí, mohutnou černou pyramidu Chan Tengri (7 010 m n. m. včetně ledovcové čepice, o 15 metrů méně bez ní), jíž místní přezdívají „Vládce nebes“. Spolu s Matterhornem a Alpamayem bývá tato hora označována za nejhezčí na světě. I s padajícím soumrakem je na co se dívat. Zde, uprostřed pustých hor, se na nebi třpytí několikanásobně více hvězd, než kdy zahlédneme u nás. Co chvíli nebe rozčísne meteorit, kdesi za obzorem zuří bouřka, z níž vidíme jen tlumené záblesky. Jediné, co pozorování nočního divadla kazí, je zima – i uprostřed léta tu začíná mrznout chvíli po setmění.

TIP: Přírodní krásy Kyrgyzstánu: V srdci panenských hor

Zbývá absolvovat poslední etapu treku – zpátky dolů podél ledovce a pak další půlden údolím dolů. Zpestřením je brodění řeky At-Džajloo, jejíž proud je kolem poledne na hranici našich možností. Později, kdy korytem teče ještě více vody, bychom ji už určitě nepřešli. Hned za řekou stojí pár budov turistické základny, z níž jezdí terénní automobily zpět do Karakolu. Během několikahodinové cesty překoná auto vysoká sedla i hluboká údolí, v této části už opět řídce obydlená pastevci dohlížejícími na svá stáda. Pohledem přes okno se tak po jedenácti dnech s Ťan-Šanem loučíme a vzpomínáme na krásu majestátních hor, která nám plně vynahradila námahu vynaloženou při tomto náročném pochodu.

Heinrich Himmler představoval monstrum mnoha tváří. Nechvalně proslul coby říšský vůdce SS, šéf gestapa a hlavní strůjce holokaustu. Založil také nacistickou pseudovědeckou instituci Ahnenerbe, jež měla za úkol na základě „archeologických nálezů“ a vlastního výzkumu hledat historické artefakty potvrzující Hitlerovu rasovou teorii: V podstatě se snažila dokázat, že jsou Němci skutečně potomky nadřazených árijců. Už méně se však o Himmlerovi ví, že v tajnosti trávil spoustu času na vestfálském hradě Wewelsburg a postupně jej přestavoval na pomyslný Kamelot třetí říše, centrum okultismu a středobod nově uspořádaného světa. 

Symbolická říšská marka 

Wewelsburg stojí nedaleko stejnojmenné vesnice již od 17. století a právě jeho poloha Himmlera zprvu zaujala: Pro potřeby SS chtěl vlastnit hrad v samém srdci říše, kde dávné germánské kmeny sjednotil náčelník Cherusků Arminius. Ten se svými muži vyrazil do boje proti čtyřem římským legiím, v Teutoburském lese je zcela zničil, a připravil tak impériu jednu z nejdrtivějších porážek. 

V Hitlerových činech viděl Himmler symbolickou návaznost na Arminiovy skutky a vůdce jeho návrh schválil. Vyjednávání nicméně nebylo snadné. Strůjce holokaustu se totiž hned po první návštěvě do hradu zamiloval a rozhodl se ho koupit, nebo alespoň výhradně pronajmout. Jenže správce okresu Büren, kde se památka nachází, se jí odmítal vzdát. Po vítězství nacistů v celoněmeckých volbách jej ovšem noví lídři země z úřadu odsunuli, a roku 1934 tak došlo k dohodě o pronájmu Wewelsburgu na sto let za symbolickou jednu říšskou marku.  

Místo školy mystika

Původně měla na hradě vzniknout pobočka Říšské pracovní služby: Jednalo se o polovojenskou organizaci pro árijské muže, která fungovala jako přechodná stanice mezi studiem a narukováním. Himmler však plán změnil a chtěl mít v sídle školu, jež by pro čelní představitele SS zajištovala důkladnou a jednotnou ideologickou průpravu. Již v roce 1935 prohlásil, že se hrad přejmenuje na SS-Schule Haus Wewelsburg a cílem bude vyučování o předgermánské a rané germánské historii i folkloru. Sídlo spravoval Manfred von Knobelsdorff a v jeho vizích se mělo proměnit v jakousi nordickou akademii.  

Podle četných spekulací se ovšem na pozadí rozvíjel i plán spojený s okultismem a nadpřirozenem. Údajně za ním stál Karl Maria Wiligut, který o sobě tvrdil, že pochází z rodu germánských mystiků s prehistorickými kořeny. Snažil se také lidem namluvit, že má schopnost napojit se na vzpomínky předků a čerpat z nich moudrost. A Himmlera prý přesvědčil, že Wewelsburg nejen představuje dobré místo k vybudování školy, ale také skrývá značný mystický potenciál. Coby argument mu posloužila vestfálská legenda, podle níž se u památné břízy v poslední bitvě setkají armády východu a západu, přičemž druhá zmíněná vyjde ze střetnutí vítězně. Wewelsburg se měl podle Wiliguta stát hlavní baštou západu, kterému v jeho pojetí samozřejmě odpovídala třetí říše.  

Vibrace předků

Zpočátku tedy ve Wewelsburgu skutečně fungovala škola, postupem času se však v jeho útrobách odehrávalo stále víc ezoterických pokusů a pseudovědeckých snah, velmi podobných těm, které vyvíjela již zmíněná Ahnenerbe. K prominentním rezidentům památky údajně patřil samozvaný klerik Wilhelm Teudt, jenž pátral po pradávných germánských ostatcích a posvátných pohanských lokalitách. Při hledání mu měly pomáhat vibrace vydávané dušemi předků: S jejich pomocí prý v krajině viděl dávné scenérie, a snáz tak spatřil důležitá místa, která již zarostla vegetací nebo byla srovnána se zemí.

Na hradě vznikla „vědecká“ knihovna a v okolí se začalo pracovat na vykopávkách. Aby se v obyvatelích blízkého městečka posílilo germánské vědomí, pomáhali jim nacisté z Wewelsburgu s renovacemi památek – mimo jiné zrekonstruovali dřevěný dům v srdci obce, jenž se stal posléze komunitním centrem.

Středobod nového světa

Hrad v původní podobě příliš neodpovídal požadavkům Himmlerovy učené společnosti, proto došlo na jeho rekonstrukci. Interiéry čekala přestavba v duchu třetí říše a k reliéfům hákových křížů přibyly i germánské runy. Svastiky se objevovaly všude, včetně nádobí a příborů. V roce 1939 pak vojáci do sídla navezli četné artefakty a umělecká díla, s nimiž Ahnenerbe pracovala. Z památky zároveň zmizela omítka, aby vypadala historičtěji, a ve sklepeních vznikla kovárna, aby pro Wewelsburg vyráběla dekorace na míru.

S každým rokem nabýval hrad na důležitosti a podle Himmlera se měl stát nejen ideologickým centrem SS, ale také středobodem nového světa: Jakmile by Říše dosáhla absolutního vítězství, měla se památka i její okolí masivně přebudovat. Co přesně by rozsáhlá přestavba přinesla, není známo. Nicméně v roce 1939 zakázal Himmler o Wewelsburgu psát a navštívit jej tou dobou mohli už jen zvaní hosté. Nejenže tím šéf gestapa na dlouhé roky hrad v podstatě vymazal z povědomí, ale zároveň podnítil představivost mnoha záhadologů, kteří na základě okultní symboliky „rekonstruovali“ podivné dění za zavřenými branami.

Nacisté kulatého stolu 

Již roku 1938 například Himmler přikázal svézt do Wewelsburgu všechny čestné prsteny SS, jejichž nositelé zemřeli. Zpočátku je rozdával jako dar svým nejbližším důstojníkům, ale posléze je na základě neustále se měnících pravidel uděloval všem, kdo byli dané pocty hodni – celkově tak šlo asi o dvacet tisíc šperků. Hradní pán je chtěl údajně „pohřbít“ v kryptě, jíž se přezdívalo Himmlerova a prý byla zasvěcena zakladateli saské dynastie Jindřichu I. Ptáčníkovi. Říšský vůdce SS totiž podle všeho věřil, že je reinkarnací panovníka, a hrobka se časem měla stát i jeho místem posledního spočinutí.

TIP: Vůdce a Thule: Jaký byl vztah Adolfa Hitlera k okultistické společnosti?

Spekulace, že si Himmler budoval vlastní Kamelot a sám sobě připisoval artušovskou moc, vznikly nejen na základě pojmenování místností a učeben v rekonstruovaném sídle – včetně studoven Král Artuš či Grál. Ke snaze stvořit nacistické rytíře kulatého stolu odkazuje rovněž důraz na číslo 12: Právě tolik se totiž dle některých interpretací nacházelo u zmíněného stolu míst. Himmler si coby své následovníky vybral dvanáct důstojníků SS a údajně s nimi podstoupil jakési magické rituály. 

Ideologie s výhledem do kosmu 

Severní věž hradu doznala za nacistů značných změn a také se nese v duchu dvanáctky. V jejím sklepení se nachází dvanáct podstavců, sál Obergruppenführer podpírá tucet sloupů a na podlaze je vyobrazeno tzv. černé slunce s dvanácti paprsky. Himmler a jeho učená společnost přitom Slunce považovali za „nejsilnější a nejlépe viditelný projev Boha“. Pokud navíc některý z vyvolených důstojníků zemřel, jeho popel se měl umístit na jeden z dvanácti piedestalů ve sklepní kryptě.

V roce 1938 údajně Siegfried Taubert, který tehdy dohlížel na rekonstrukci hradu, musel řešit Himmlerovu otázku, kolik by stálo vybudování planetária. Plán zjevně počítal s tím, že by se okultní pseudověda rozšířila o studium hvězd, samozřejmě v bizarní kombinaci seriózní astronomie s astrologií a jejími nadzemskými vlivy. To vše se mělo ještě prolnout s historií a folklorem, observatoř však nakonec nevznikla…

Za vším hledej mimozemšťany

Zdaleka nejdivočejší konspirační teorie se ovšem nezabývá rytíři ani astrologií, ale vzhlíží k jiným galaxiím a supermoderním technologiím. Za jejím zrodem stál spisovatel Jan van Helsing, který v knize Tajemné společnosti a jejich moc ve 20. století z roku 1993 líčí, jak v německém lese Schwarzwald havarovalo UFO. K události mělo dojít v roce 1936, ke kráteru se prý velmi brzy sjely jednotky SS a zbytky létajícího talíře převezly do tajných Himmlerových laboratoří na Wewelsburgu. 

Tamní vědci torzo lodi zkoumali a reverzním inženýrstvím jednotlivých součástek dospěli k objevům, jež nacistickou armádu posunuly po technologické stránce daleko před protivníky. Dle samozvaných odborníků z televizního pořadu Ancient Aliens neboli „dávní mimozemšťané“ lze stopy mimozemské technologie nalézt v konstrukci balistické rakety V-2 i její předchůdkyně V-1. Experimentovat se však údajně začalo také s antigravitací a vesmírné popíchnutí prý inspirovalo rovněž Viktora Schaubergera, jehož technologie víření vzduchu dala podle konspirátorů vzniknout nacistickému létajícímu talíři Haunebu.  

Spálit a zničit!

Drtivá většina uvedených konspiračních teorií sice vyvolává úsměv, ale pravdou zůstává, že výzkum nadpřirozena a pátrání po kořenech árijské rasy považoval Himmler za velmi významné. Osobně se postaral, aby žádné dokumenty neskončily v rukou Spojenců. Když se tedy roku 1945 blížila k Wewelsburgu americká armáda, pověřil Heinze Machera zničením sídla: Major se svou jednotkou patnácti mužů sice hodlal rozkaz splnit, ale během destrukce jim došly trhaviny. Zdemolovali tak pouze jihovýchodní věž, strážní budovu a ubytovnu pro dělníky. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Interiér hradu proto v zoufalství zapálili a vesničanům zakázali požár hasit. Jakmile plameny dohořely, vydali se místní lidé sídlo vyrabovat. O tři dny později ho pak ovládli Spojenci, není však známo, zda v jeho nitru objevili pozůstatky létajícího talíře či jiné okultní předměty. Po válce prošel Wewelsburg postupnou rekonstrukcí a dnes se v něm nachází hostel i muzeum věnované vývoji ozbrojené síly SS. 

Společnost Nokia získala grant ve výši 14 milionů dolarů na vývoj vůbec první mobilní sítě na Měsíci. Plánovaná 4G/LTE síť (a později 5G) má usnadnit obyvatelnost Měsíce a poskytovat komunikační prostředky pro lunární rovery a lunární navigační systémy, zejména s ohledem na projekt Artemis. Plány na vybudování mobilní sítě na Měsíci ale přidělávají vrásky mnoha vědcům. Nokia je přitom jen jedním ze čtrnácti technologických společností, se kterými NASA v této oblasti spolupracuje. Největším problémem bude měsíční mobilní síť pro vědce, kteří využívají pozemní radioteleskopy.

Internet na Měsíci

Observatoře, které využívají radioteleskopy, obvykle vznikají v těch nejodlehlejších koutech Země. Má to pochopitelně svůj velmi praktický důvod – vědci se tak snaží v co největší možné míře eliminovat vysokofrekvenční rušení, produkované dnes především mobilními sítěmi, ale i dalšími běžně používanými zařízeními. Například 76metrový radioteleskop Lovell, který se nachází na nejstarší observatoři na světě Jodrell Bank, dokáže detekovat mobilní signál až z dalekého Marsu. Případná mobilní síť na Měsíci by tak mohla z velké části omezit používání nejen Lovellu ale i dalších pozemních radioteleskopů.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Zapojení soukromých společností do vesmírných technologiích je dnes běžnou rutinou. Značnou pozornost vědecké obce vzbudil například projekt satelitů Starlink, jejichž „vláčky“ vědcům omezovaly vesmírná pozorování. Nedávná studie organizace SKA, která se zabývá vývojem nových generací radioteleskopů ukázala, že citlivost pozemních radioteleskopů by projekt Starlink (po svém úplném dokončení) mohl omezit až o 70 %. Vědci proto volají po urychleném přijetí předpisů, které by rostoucímu počtu vesmírných technologií, nastavily jasná pravidla chránící pozemní astronomii.

Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování“

Dlouhodobé výzkumy chování primátů naznačují, že zatímco agresivní chování mezi šimpanzi není nijak vzácné, mezi bonoby a gorilami je spíše výjimečné. Ukazuje se ale, že ani gorilám nemusí být násilí úplně cizí…

Dotek sametového hřbetu: Impozantní sumec velký

Sumci jsou obrovské ryby, které dorůstají délky kolem dvou metrů. Postrach podvodní fauny a nejvyšší predátor našich vod je však při kontaktu s člověkem překvapivě ohleduplný a přátelský… 

Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

Čtyři pětiny ze všech druhů plazů žijících ve vodě patří mezi hady. Pro mokré prostředí jsou dokonale adaptováni. Přesto jsou někteří z nich uprostřed obrovských vodních prostor odsouzeni k trvalé dehydrataci…

Žirafy neberou na predátory vůbec žádný ohled

Podle obecně přijímaného modelu chování zvířat snižuje život ve větší skupině riziko napadení jedince. Výzkum Zoe Mullerové z univerzity v Bristolu ukázal, že u žiraf je tomu přesně naopak… 

Hrozivé kleště krabů palmových předčí jen síla aligátorů

Největší krabi dokážou svými klepety vyvinout dvojnásobek síly člověka. V poměru k velikosti těla překonávají sílu skusu všech ostatních zvířat s výjimkou aligátorů… 

Nepopiratelný vládce oceánů: Tajemný vorvaň obrovský

Vorvaně obrovského už od starověku opěvovali básníci všech kultur, které se s ním setkaly. Tyto kytovce je možné bez přehánění označit za nejsilnější a nejlépe vybavené predátory této planety…

Osminohá pohroma: Sužované Austrálii hrozí záplava jedovatých pavouků

Letní požáry následované záplavami a dešti vytvořily ideální podmínky pro přemnožení australských sklípkanců…

Bizarní hříčky Matky přírody: 5 nejpodivnějších tvorů z hlubin oceánu

Oceány pokrývají 71 % zemského povrchu. V jejich vodách se pak pohybuje řada velmi zvláštních živočichů, kteří používají ploutve jako chodidla, maskují se coby zubatý písek nebo připomínají rosol…

Slepec malý: Tajemný obyvatel podzemí a pokořitel rakoviny

I když pod kůží slepců malých lze objevit náznaky někdejších očí, zrak je jim zcela odepřen a musejí spoléhat výhradně na sluch a hmat. Snad i díky své schopnosti odolávat rakovině se dožívají mimořádně vysokého věku…

Logika destruktivní dezinfekce: Nakažené mravence čeká nemilosrdná čistka

Jak se mravenci zachovají, když do hnízda přijde jejich druh infikovaný smrtící nemocí? Nemilosrdně ale pragmaticky. Jejich zásah lze přirovnat k reakci buněk imunitního systému…

Vědci pokračují v hledání způsobů, jak snížit množství oxidu uhličitého emitovaného do atmosféry. Jedním z odvětví, které je v jejich hledáčku, je letecký průmysl, který produkuje přibližně 12 % emisí oxidu uhličitého souvisejícího s dopravou.

Tým britských a saúdskoarabských vědců nedávno přišel s postupem, jehož cílem je uhlíkově neutrální letecké palivo. Jde o výrobu leteckého paliva z oxidu uhličitého a dalších přísad. Oxid uhličitý z ovzduší se smíchá s vodíkem a kyselinou citronovou. Na tuto směs pak působí katalyzátor ze železa s příměsí manganu a draslíku, při teplotě 350 °C.

TIP: Aerolinky Virgin Atlantic podnikly první komerční let s ekologickým palivem

Popsaný proces oddělí v molekulách CO2 atomy uhlíku od atomů kyslíku, které se poté spojí s atomy vodíku. Výsledkem tohoto procesu je podle vědců kapalné tryskové palivo. Vedlejšími produkty procesu mají být molekuly vody a některé další látky – především ethen a propen, což jsou zase zajímavé suroviny pro petrochemický průmysl, které se dnes získávají z fosilních surovin, především ze zemního plynu a ropy.

Tímto způsobem vyrobené letecké palivo je podle vědců uhlíkově neutrální, protože jeho spálením se uvolní prakticky stejné množství oxidu uhličitého, jaké bylo použito k jeho výrobě. Vědci také zdůrazňují, že jejich proces je levnější než jiné konkurenční metody používané k výrobě leteckého paliva přeměnou vodíku – hlavně proto, že spotřebovává méně elektřiny.

Předválečná sovětská ponorková flotila rostla rychlým tempem, kvalita ale neodpovídala kvantitě. Týkalo se to i posádek, jejichž jakoukoli iniciativu brzdil duální velitelský systém. Na každé ponorce totiž působil politický komisař, který s námořníky někdy navázal dobrý pracovní vztah, mnohem častěji ale viděl smysl svého života v honu na možné nepřátele komunistické strany. To v důsledcích znamenalo, že kapitáni nedělali nic, k čemu nedostali písemný rozkaz. 

Pracant z obchodního loďstva

Sovětské velení považovalo obranu pobřeží za hlavní úkol ponorných člunů; napadání nepřátelské dopravy a válečných lodí ve vzdálenějších vodách se chápalo jen jako druhotný úkol. Z hlediska taktiky měly ponorky útočit z periskopové hloubky, ale jen za dne, protože v noci kvůli nevalné kvalitě periskopů kapitáni téměř nic neviděli. Obecně se cvičilo dost ledabyle, což admirálové sice věděli, ale když požádali lidového komisaře obrany maršála Klimenta Vorošilova o rozkazy vedoucí k vyšší intenzitě výcviku, s ohledem na zvýšené riziko už tak příliš častých mimořádných událostí nepochodili.

Navzdory všemu řečenému lze mezi sovětskými ponorkáři najít několik mužů, kteří se za své bojové výkony nemuseli stydět. Jedním z nich byl původním povoláním kapitán obchodního loďstva Alexej Matijasevič. Většinou platilo, že přeškolení civilní důstojníci na ponorkách moc nezářili, protože v jejich podvědomí převládala snaha nevystavit svou loď žádnému riziku. Matijasevič byl ale z jiného těsta.

Dary z Estonska

Na konci roku 1940 byl povolán do aktivní služby, absolvoval ponorkovou školu a stal se zástupcem kapitána Viktora Poleščuka na ponorce Lembit. To se dalo považovat za výhru v loterii, protože Lembit se sesterským Kalevem patřil mezi nejmodernější sovětské jednotky. Původně se jednalo o estonský člun zakoupený v roce 1937 ve Velké Británii, přičemž konstruktéři firmy Vickers stavbu podřídili specifickým podmínkám Baltského moře.

Lembit nesl solidní kombinovanou výzbroj torpéd a min při zachování nevelkých rozměrů, které neomezovaly rychlost a obratnost. Po záboru Estonska Lembit sloužil pod sovětskou vlajkou a posádku vytvořili nejzdatnější námořníci. Když Lembit dokončil první misi k ostrovu Rujána, převzal Poleščuk velení ponorkové brigády a na kapitánské místo nastoupil Matijasevič. Jeho muže čekaly všechny těžkosti spojené se službou v obleženém Leningradě.

Minové úspěchy

Kromě toho, že trpěli podvýživou, bez originálních náhradních dílů se na plavby připravovali jen za cenu velkých improvizací. Lembit do konce války podnikl pět bojových misí, při nichž položil minová pole a podnikl osm torpédových útoků. Počet obětí se dá jen těžko odhadnout; podle německých zdrojů Matijasevič torpédy potopil jednu loď a druhou těžce poškodil, pět dalších prokazatelně zničily miny. Je ovšem možné, že v minových polích položených Lembitem protivník přišel až o 21 plavidel a ponorku.

TIP: Strastiplná cesta na dno: 6 nejslavnějších havárií ponorek

Nízké procento úspěchu torpédových útoků se Matijasevičovi vyčítat nedá. Původní britská torpéda byla ztracena v přístavních skladech během německého postupu v roce 1941 a torpédisté se museli spokojit se zastaralým a tehdy užnepoužívaným sovětským typem 53-27, který nevyzpytatelně zatáčel, explodoval předčasně anebo vůbec a pravděpodobnost zásahu tak činila pouhých 13 %.

Jiný sovětský model se ale do torpédometů Lembitu nevešel a Matijasevičovi tak nezbývalo než střelbu rozptýlenou salvou zavrhnout a své šance zvyšoval palbou torpéd po dvojicích odpálených ve stejném kursu. Po válce by úspěšného kapitána asi čekala slušná kariéra ve válečném námořnictvu, jenže Matijasevič své místo viděl jinde. Čekal 10 let, než byl propuštěn, ale pak dlouhé roky velel nákladním lodím, leningradskému přístavu a do penze odešel v 76 letech.

Lvi mají velmi silnou tělesnou konstituci a lezení na stromy pro ně není zrovna typické. Nicméně se k tomu občas odhodlají. K obtížnému šplhání na stromy se lvi přinutí hned z několika důvodů. Lov je pro ně vyčerpávající a mnohdy nebezpečnou záležitostí. Než by ztráceli energii honbou za zvěří s nejistým výsledkem, raději využijí jakékoli jiné šance, aby se lacino dostali k cizí kořisti. Nepohrdnou mršinou, snadno od kořisti odeženou geparda nebo hyeny. Někdy rovněž šplhají do korun stromů, aby se zmocnili úlovku levharta, který si tam tato obratná kočkovitá šelma uschovala.

V záplavových oblastech (např. v Okavangu nebo v severozápadní Zambii) se lvi uchylují na stromy před vodou. Jejich vztah k mokrému živlu je jednoznačný. Vodu nemají rádi a odhodlají se do ní, jen pokud je to nezbytně nutné – při pronásledování kořisti nebo kvůli záplavám. Jestliže si tedy mají vybrat mezi plaváním nebo pobytem na stromě, je jejich volba jednoznačná.

Další možnost, proč afričtí zvířecí vládci lezou do korun zelených velikánů, odhalil Josef Vágner, když lvy v šedesátých letech pozoroval v Ugandě. Usoudil, že lvi lezou na stromy nejčastěji tam, kde se vyskytuje velké množství těžké zvěře. Buvoli a sloni je totiž během odpočinku na zemi často vyrušovali.

Vždy přítomné nebezpečí pádu

Ať už lvi lezou na stromy z jakýchkoli důvodů, je jisté, že v korunách mají stín a v horku je ochlazuje svěží vítr, který odfukuje obtížný hmyz. Z výšky navíc mají větší rozhled. Během horkých dnů tak můžete ve větvoví spatřit i celou lví smečku. Starší lvice a mohutní samci se odváží ulehnout jen do rozsochy nebo na silné větve nízko nad zemí; mladí balancují na slabších větvích a ve větších výškách. Lvíčata se do korun stromů odvažují až po zkušenostech, které získají na padlých stromech.

Lvi na strom lezou tak, že předními tlapami s vytaženými ostrými drápy uchopí kmen a nahoru se posunují pomocí vzepřených zadních končetin. V korunách stromů se na rozdíl od levhartů pohybují nejistě a nemotorně. Občas se stane, že při balancování spadne některý z nich na zem a vážně se zraní nebo si dokonce zlomí vaz.

Kde lvi „rostou“ na stromech

Na výskytu stromových lvů stavějí svou popularitu národní parky Queen Elizabeth v Ugandě a Lake Manyara v Tanzanii. Pravda o tom, že lezení na stromy je zvykem získaná dovednost, se zde často ztrácí pod zdůrazňováním přítomnosti „stromových lvů“. Návštěvníci tak často z návštěvy získávají nesprávný dojem.

V Queen Elizabeth, severozápadní části zvané Ishasha, se lvy občas podaří zahlédnout v korunách fíkovníků sicomora, které rostou osamoceně v travnaté savaně. Mohutné fíkovníky se silnými vodorovnými větvemi vyrůstajícími z kmene nízko nad zemí jsou i pro lvy ideální „prolézačkou“. V národním parku Lake Manyara je vzhledem k hustém akáciovém porostu takřka nemožné lvy na stromech spatřit. Přesto si místní správa parku na stromových lvech založila své know-how.

TIP: Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

V jiných částech Afriky nebyli lvi na stromech pozorováni nikdy, nebo jen velmi sporadicky. Například v největším jihoafrickém Krugerově parku jde o zcela výjimečnou událost. Zdá se, že si lvi lezeckou techniku předávají z generace na generaci. Dle mých vlastních zkušeností je jednoznačně nejlepším parkem na pozorování stromových lvů Serengeti.

Nelítostní smrtihlavové v boji: Zrození německé divize SS Totenkopf

Divize s umrlčí lebkou ve znaku se stala jedním ze symbolů Waffen-SS. Po počátečních potížích se propracovala mezi nejefektivnější bojové formace třetí říše, nicméně pojí se s ní i celá řada válečných zločinů…

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl

Výstřel z děla generuje zpětný ráz, po němž musí brzdovratné zařízení vrátit hlaveň zákluzem do původní polohy. Změnu přinesla kategorie bezzákluzových zbraní, jež našla uplatnění především v boji s obrněnci…

Hitlerovy mosty ztracené v polích: Pozůstatky dálnice Breslau–Wien

Jako dlouhá jizva na tváři Moravy se od severu k jihu táhne fragment tělesa nedokončené exteritoriální dálnice Vratislav–Vídeň, ambiciózního projektu známějšího jako „Hitlerova dálnice“… 

Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II

Ačkoliv těžkých tanků Tiger II vyrobila třetí říše jen necelou pětistovku, staly se díky mamutím rozměrům, extrémně silnému pancíři i výkonnému kanonu legendou…

Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů

Izraelští stíhači prosluli agresivitou a oddaností vlasti. Za sedm desítek let bojů s letectvy arabských států prokázali nejen chladnou hlavu, ale i profesionalitu a mistrné zvládnutí svých strojů…

Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

Stíhače tanků se zrodily až v průběhu války coby reakce na intenzitu tankových bitev. Většina států pro ně volila kombinaci už existujících podvozků a zbraní, což je také případ sovětských „samohybek“ nebo německého obrněnce Jagdpanzer IV…

Bitva u Kurska ve vzpomínkách účastníků: Východní mise Martina Grosse

Epického střetu u Kurska se na obou stranách zúčastnily statisíce vojáků, kterým válečný osud připravil ty nejtvrdší zkoušky. Mnozí v nich obstáli a zařadili se tak mezi hrdiny, jejichž příběhy fascinují dodnes…

Prolitá generálská krev: Vysocí důstojníci padlí v polském tažení

Německá i polská armáda ztratila v září 1939 několik důstojníků, kteří dosáhli generálské hodnosti. Většina zemřela po zásahu kulkou nebo šrapnelem nepřátelské artilerie…

Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28

Bitevní vrtulník Mil Mi-28 patří k symbolům současného ruského letectva. Jeho osud však poznamenaly technické potíže, konkurenční boj i zmatky po rozpadu SSSR. „Osmadvacítka“ tak začala plnohodnotnou službu až 40 roků od zahájení vývoje…

Dědictví po okupantech (1): Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů

Ve snaze obnovit své ozbrojené síly čelilo Československo v prvních poválečných letech vážným problémům. Významnou pomocí při vývoji nové techniky se tak staly třeba i německé zbraně, které na území osvobozené republiky zůstaly…