Alžběta, přezdívaná Sissi, se narodila jako bavorská princezna, přesněji „vévodkyně v Bavorsku“. Patřila k rodu Wittelsbachů, který se řadil k nejstarším v Evropě. Panoval nejen v Bavorsku a Falci, ale i v římsko-německé říši, Českém království, Uhrách, všech třech skandinávských zemích a Řecku. Wittelsbachové se rozdělili do mnoha větví, z níž v 19. století zůstaly královská bavorská a nesuverénní birkenfeldská. Právě z druhé linie pocházela Alžběta.

Slavní příbuzní

Pokud bychom pátrali po „nevhodných“ Alžbětiných předcích, zastavíme se u její prapraprababičky Marie Ester von Witzleben, jež se roku 1696 stala morganatickou ženou falckrabího Jana Karla. Pocházela z durynského šlechtického rodu, ale zdaleka ne tak vznešeného, aby se bez problémů provdala za Wittelsbacha. Teprve jedenáct let po manželově smrti dosáhla toho, že císař Karel VI. uznal ji a její děti za rovnorodé.

Od tohoto okamžiku už nebyly děti potomky nerovného svazku, nýbrž rovnocenného a rovnoprávného spojení. Připomeňme ještě, že Witzlebenové vstoupili do dějin i jiným způsobem. Nejznámějším členem rodu se nepochybně stal polní maršál Erwin von Witzleben, jeden z velitelů wehrmachtu za druhé světové války, jenž byl popraven za účast na atentátu na Hitlera.

Alžbětu spojovaly příbuzenské vztahy i s česko-rakouskou vysokou šlechtou. Její babička Amálie Luisa pocházela z vévodského rodu Arenbergů, jimž patřilo panství Vidim s Kokořínem. Babiččin bratr se oženil s princeznou Lobkowiczovou a sestra Paulina, která se provdala za knížete Schwarzenberga, později nešťastně uhořela na plese v Paříži. Rakouský premiér a nejvýraznější spolupracovník Františka Josefa I. na počátku jeho vlády, Felix kníže Schwarzenberg byl tedy bratrancem Alžbětina otce. A bratranec Alžbětiny babičky Amálie Luisy nebyl nikdo jiný než polní maršál kníže Alfred Windischgraetz, jenž se výrazně zasloužilo potlačení revoluce 1848–1849 a upevnění moci Alžbětina manžela.

Zmíněné příbuzenské vztahy však Alžbětě nepřinesly vřelý vztah s česko-rakouskou aristokracií. Spíše naopak, v Předlitavsku byla značně neoblíbená, neboť se zde jen málokdy zdržovala a ve všem dávala přednost Maďarům. Zatímco maďarsky se naučila, český jazyk ostentativně ignorovala. K Českému království nechovala žádné sympatie a o jeho obyvatele se nestarala.

Tety královny

Alžbětin otec, vévoda Maxmilián se nejraději zdržoval na svých statcích, a více než o vojenskou kariéru či etiketu se staral o koně a domácí zvířata. Oženil se se svou příbuznou z královské větve, Luisou Bavorskou. Právě tento sňatek sehrál v Alžbětině osudu klíčovou roli, neboť se matčiny sestry provdaly za nejdůležitější německé panovníky. Získaly tak nepochybně lepší partie a vyšší postavení než „pouhá“ vévodkyně Luisa, ale na rozdíl od Alžbětiny matky nikdy nezažily spokojený rodinný život, některé z nich ani radost mateřství. 

To se týkalo především Charlotty Augusty, která se nejdříve provdala za württemberského následníka a po rozvodu se stala poslední ženou rakouského císaře Františka I., ale i její sestry Alžběty, jež se stala pruskou královnou. Další Alžbětiny tety, Amálie a Marie Leopoldina, byly saskými královnami a nejdůležitější a nejznámější z bavorských princezen Žofie se ocitla na vídeňském dvoře jako manželka arcivévody Františka Karla.

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku

Z arcivévodkyně Žofie se stala jedna z klíčových politických osobností až po nástupu jejího syna Františka Josefa I. na trůn v roce 1848. Během revoluce zachovala chladnou hlavu, přiměla vlády neschopného císaře Ferdinanda I. k abdikaci a nepříliš oduševnělého manžela vzdát se nároků na trůn, aby se říše dostala do pevných rukou jejího syna. Žofie mu radila, například se zasloužila o tvrdé zúčtování s uherskými povstalci či konkordát s katolickou církví. A byla to právě ona, kdo se zasazoval o nový sňatek mezi rakouskou a bavorskou dynastií. Nikomu nevadilo, že František Josef I. a Alžběta jsou blízcí příbuzní, takže se v dubnu 1854 slavila slavná svatba.

Ve světě, kde jsou otisky prstů nejpoužívanějším biometrickým údajem, je život bez nich požehnáním i prokletím. Zatímco zločinci by se nejspíš bez otisků prstů rádi obešli, pro muže z bangladéšské rodiny Sarkerových jde o nepříjemný každodenní problém.

Již několik generací mužů v rodině Sarkerových se rodí bez otisků prstů. Bříška jejich prstů zcela postrádají papilární linie a jsou vlastně téměř dokonale hladká. Zatímco pro generaci prarodičů to nejspíš nepředstavovalo žádný velký problém, současná mladá generace se kvůli tomu potýká s nečekanými obtížemi. 

Na vině je extrémně vzácná genetická porucha adermatoglyfie, která brání vývoji papilárních linií. Poruchu poprvé popsal v roce 2007 švýcarský dermatolog Peter Itin, který řešil stejný problém u ženy, která kvůli chybějícím otiskům nemohla vycestovat do Spojených států. Také u ní lékaři odhalili osm dalších příbuzných se stejným problémem.

Rodina neviditelných

Také pro Amala a Apua Sakerovy je přeshraniční cestování v podstatě zapovězenou činností. Kvůli své genetické poruše je pro ně obtížné získat cestovní doklady. Amalovi se to po dlouhých průtazích a dobrozdání od lékařů sice povedlo, v obavě, co by ho v cizí zemi nejspíš čekalo, se ale cestování raději vyhýbá. Jejich strýc Gopesh, který žije v Dinajpuru (zhruba 350 km od Dháky) čekal na vydání cestovního pasu více než dva roky.

S podobnými problémy se nešťastní muži potýkají i v běžných životních situacích – v Bangladéši je otisk prstu podmínkou pro vystavení řidičského průkazu nebo nákupu telefonní SIM karty. „Zaplatil jsem poplatek, složil jsem zkoušku, ale nevydali mi licenci, protože jsem úřadům nemohl poskytnout otisk prstu,“ posteskl si Amal Sarker, který pracuje jako zemědělec a řízení dopravního prostředku je pro něj otázkou živobytí. „Už dvakrát jsem kvůli tomu dostal pokutu,“ popisuje Amal své peripetie. 

TIP: Otisk prstu, snímek duhovky i váš hlas: Všechno lze již dnes ukrást

Změnu k lepšímu by oběma mužům mohly přinést modernější technologie. Amal i Apu nedávno (po předložení lékařského osvědčení) dostali nový druh národního průkazu vydávaného bangladéšskou vládou. Novinka využívá modernější biometrická data – sken sítnice a technologii pro rozpoznávání obličeje. Koupit si SIM kartu nebo získat řidičský průkaz, je pro ně ale stále stejně složité.

Rozhodnutí šimpanzů, komu věnují část pamlsku, neovlivňuje ani hierarchické postavení jiných jedinců ve skupině, ani neodbytné žebrání těch, kdo měli při shánění jídla menší štěstí.

Předchozí výzkumy prováděné na jiných poddruzích šimpanzů přitom naznačovaly, že tito primáti se dělí o jídlo především kvůli tlaku, který na ně vytvářejí jiní žebrající šimpanzi. „Tohle ale není případ šimpanzů z Tai,“ vysvětlila jedna ze spoluautorek studie Catherine Crockfordová. Podle ní to vypadá, že v různých šimpanzích populacích se „kooperace projevuje mnoha různými způsoby“. To mají šimpanzi zřejmě společné s různými lidskými společenstvími.

TIP: Lidé nejsou jediní: Také šimpanzi častěji používají pravou ruku

Jaké jsou společné faktory, které lidi i zvířata nutí ke vzájemné spolupráci? „Je to jednak potřeba být součástí soudržné jednotky, která lépe odolá predátorům a za druhé výhodnost při dělení se o nalezenou potravu. To jsou dva hlavní scénáře, které podporují spolupráci,“ odpovídá na otázku další ze spoluautorů Roman Wittig. Další studium šimpanzích tlup by mělo pomoci odpovědět na otázku, jak se dělení jídla podepsalo na vzniku spolupráce mezi lidmi.

Od druhé punské války na konci 3. století před naším letopočtem až do konce 1. století př. n. l. se římská republika snažila ovládnout Iberský poloostrov, který vybojovala na Kartágu. Římanům se to nakonec podařilo a vznikla římská Hispánie. Bylo to ale za cenu velkých ztrát a mimořádných věrolomností a ukrutností, kdy Římané opakovaně porušovali dohodnutý mír a masakrovali místní kmeny.

Vojenské operace v budoucí Hispánii vyžadovaly nasazení početných sil armády římské republiky. Španělští archeologové to nedávno potvrdili objevem rozsáhlé sítě vojenských táborů římské armády, které existovaly v hornaté krajině na severu dnešního Španělska během závěrečné fáze dobývání Hispánie. Na leteckých a satelitních snímcích vystopovali celkem 66 římských táborů.

TIP: Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

Objevené římské tábory sloužily jako základny a výcviková střediska římské armády. Jsou mezi nimi malé strážní pevnůstky i rozlehlá opevnění, která se rozkládají na ploše kolem 15 hektarů. Podle odborníků jsou právě tyto tábory jedním z faktorů, který přispěl k porážce domorodých kmenů. Strategicky umístěné tábory mohly dočasně pojmout mnoho vojáků, kteří pak útočili na místní obyvatele z různých směrů. Zajímavé je, že v blízkosti řady těchto pevností později vznikla významná římská města.

Válcovité brochy se nacházejí především na severu Skotska, zejména v hrabství Caithness, a na přilehlých ostrovech včetně Hebrid, Shetland či Orknejí. Pár solitérů lze ovšem nalézt i na jihu země. O tom, kdo je postavil, vedou archeologové dlouhé diskuse. Stejně nejasný zůstává účel staveb a konečný není ani počet těch objevených  – prozatím se podařilo prokázat existenci asi pěti stovek brochů. Přibližně známe alespoň dobu jejich vzniku: Datují se do doby železné, konkrétně do rozmezí let 600 př. n. l. a 100 n. l. 

Kdo podivuhodné věže vztyčil a komu sloužily? Podle některých badatelů je postavily kmeny, které do Británie vytlačili nepřátelé z území dnešní Belgie a později je dál na sever do Skotska zahnala římská invaze. Jiní tvrdí, že má brochy na svědomí „hybridní“ obyvatelstvo, tedy původní populace smísená s malým počtem přistěhovalců. Dle dalších teorií jde o dílo Dánů, případně Piktů, žijících ve středním a severním Skotsku až do pozdní doby železné. V každém případě větší záhadou zůstává, k čemu stavby sloužily.

Umění dávných inženýrů

I v tomto případě se názory rozcházejí. Místní lidé a poutníci navštěvovali kamenná díla odedávna, zatímco archeologové je postupně objevovali od 19. století. Téměř s každým dalším vědcem následovala také nová teorie o záměru dávných stavitelů. První náčrty a popisy brochů pořídil archeolog Joseph Anderson v 19. století. Exemplář na ostrově Mousa popsal jako pro skotskou oblast naprosto zvláštní, charakterem připomínající spíš keltské stavby a tvarem podobný majáku. 

Masivní široká kruhová věž vznikla vrstvením plochých kamenů bez jakéhokoliv pojiva, takže zdi drží jen vlastní vahou. Materiál přitom nenese žádnou známku opracování a patrně jde o nalezené volné kusy: Stavitelé nejprve v základech pokládali největší kameny a postupně přidávali menší. Stěny postrádají okna a navíc mají dvojitou konstrukci s vnitřní chodbou, jež se spirálovitě stáčí nahoru do vyšších pater. Dovnitř vede jediný vstup, který se dal snadno a rychle zahradit. Proto jedna z teorií předpokládá, že šlo o pevnosti.

Opěrné body?

Bližší pohled na mapu odhalí, že brochy často stojí na strategických místech, která chránily buď dodatečné hradby, nebo přírodní překážky jako strmé útesy či vodní plochy. Na Shetlandách se kumulují u vody – například broch Mousa stojí přes mořskou hladinu přímo proti brochu Burralandu – zatímco v pevninském Sutherlandu lemují svahy a ústí hlubokých údolí. 

Teorie o pevnostech se zdá přitažlivá, má však háček – tajemné stavby rozhodně nejsou nedobytné. Odhodlaný a hbitý nepřítel by se po stěně z neopracovaných kamenů snadno dostal na vrchol, aniž by mu v tom bojovníci uvnitř dokázali zabránit. Absence oken a střílen nedovolovala využít výškovou výhodu a s jedinou výjimkou nemá žádný z dochovaných brochů na střeše ochoz, jenž by umožnil aktivní obranu. 

Vzhledem k uspořádání interiérů se tak nabízí možnost, že se zkrátka jednalo o pohodlné obydlí chráněné proti větru a dešti, a to zejména pro vysoce postavené bohatší jedince. Uzavřenost staveb zároveň znemožňovala krádeže dobytka, jež tehdy představovaly oblíbený „sport“. A přestože by broch neodolal dlouhému obléhání, k přečkání rychlého výpadu nepřítele by nejspíš postačil. 

Pochoutky ze Středomoří

Jednotlivá patra se zřejmě dělila na skladiště potravin a na obytné části. Kruhové nádvoří v přízemí pak sloužilo buď samotným obyvatelům, nebo pro ustájení dobytka. Brochy se zřejmě staly domovem kmenových náčelníků či významných farmářů, o čemž svědčí i některé archeologické nálezy: Například fragmenty keramiky a římského skla dokazují, že si majitelé kamenných staveb užívali víno či olivy dovážené ze Středomoří, a to mnoho let před invazí Římanů. Kromě toho se našly ozdoby do vlasů, nástroje i nádobí, a to z bronzu, hlíny či zvířecích kostí. 

TIP: Tajemství menhirů a dolmenů: Jak vznikaly obří megalitické stavby?

Okolo roku 100 stavění brochů z neznámých důvodů upadlo, přesto je lidé využívali až do skotské pozdní doby železné, tedy zhruba do roku 800. Archeologické vykopávky, nálezy a vědecké výzkumy zatím nedokázaly rozkrýt všechny záhady kamenných staveb. Účel konkrétních věží se ovšem velmi pravděpodobně lišil v závislosti na tom, kdo, kde a kdy je vybudoval. 

Podle dnešních odhadů bude v roce 2050 nutné nakrmit přibližně o 2 miliardy více lidí než dnes. Rozloha tradiční zemědělské plochy se přitom zřejmě příliš nezvětší. Co s tím? Možné řešení nabízí americký startup Plenty ze San Francisca, který zamýšlí úplně předělat způsob farmaření. Spoléhají na vertikální farmy, které pochopitelně při stejné sklizni zaberou mnohem menší plochu než klasické farmy. A mají i další výhody.

Vertikální farmy jsou považovány za natolik nadějné, že do startupu Plenty investovali bývalý šéf Google Eric Schmid, Jeff Bezos z Amazonu a japonský holding SoftBank, který mimo jiné vlastní i výrobce robotů Boston Dynamics, celkem 400 milionů dolarů (asi 8,6 miliardy Kč). 

TIP: Největší vertikální farma světa bude vyrábět jídlo pro pasažéry Emirates

Úspora plochy je to skoro neuvěřitelná. Vertikální farma od Plenty, která zabere plochu asi 0,8 hektaru, vyrobí tolik ovoce a zeleniny, jako farma na ploše cca 291 hektarů. Obsluhu farmy budou mít na starost roboti vybavení umělou inteligenci. Zajistí vhodné osvětlení, teplotu i zavlažování. LED panely nahradí sluneční svit. Vertikální farmy by rovněž měly být velmi úsporné v hospodaření s vodou, kterou budou recyklovat. To dále sníží zátěž, jakou dnes představuje moderní zemědělství pro životní prostředí.

Se smrtí si Franz von der Trenck tykal už odmala. Když jako novorozenec nejevil známky života, ponořila jej prý chůva do červeného vína. Takováto koupel měla před smrtí chránit a malý František se skutečně rozkřičel na celé kolo. Smrt se však nedala snadno porazit. V šesti měsících spadl Trenck do ohně a ve čtyřech letech mu náhle v rukou spustila otcova nabitá pistole.

Unikl popravě

František však úklady zubaté přežil a vyrostl v odvážného, avšak zpupného muže, prchlivého a nemilosrdného. Ve dvaceti letech jej pro nedisciplinovanost propustili z rakouského vojska a krátce na to mu pro výtržnosti a lumpárny hrozilo i vězení. Aby se mu vyhnul, vstoupil roku 1738 do služeb carevny Anny Ivanovny. V ruské armádě sloužil dva roky, během kterých se především válel s lehkými ženštinami na Ukrajině a vyvolával rvačky a spory s nadřízenými. Jednoho dokonce surově zbil a co hůř, urazil jeho paní choť.

Za to mu hrozila poprava, ale trest mu zmírnili na vyhnanství na Sibiř a později na pouhé vyhoštění ze země. Roku 1740 se proto Trenck vrátil domů. Místo odpočinku se vrhnul do vlastní soukromé války. Posbíral oddíl pandurů, jak se nazývali strážci uherských a chorvatských šlechticů, a s nimi se pustil do pronásledování lupičů a zbojníků na svém panství. Hranice monarchie jej však nezastavily a ve své vendetě proti Turkům a lapkům vyrážel i na území jiných států, což se mu málem stalo osudným. Nicméně unikl a hledal zastání u mladičké vládkyně Marie Terezie.

Krvelační panduři

Královně se rváč Trenckova formátu náramně hodil, protože mocnářství ohrožovala řada nepřátel v čele s Pruskem. A tak císařovna s radostí omilostnila mladého barona a podpořila jeho návrh naverbovat dobrovolnický pluk, který jí bude k dispozici. Trenck shromáždil na tisíc pandurů, dílem chorvatských hraničářů, dílem zločinců, vrahů a lapků, kterým byla za službu v armádě přislíbena milost. Monarchii vyšli tito muži levně. Baron je sám vybavil a vyzbrojil, navíc pluk nepožadoval žold a spokojil se s kořistí.

TIP: Smrt na Špilberku: Neslavný konec slavného barona Trenka

Při jejím dobývání panduři prosluli krutostí a krvelačností a nejvíce sám František. S originální jednotkou, bojující v týle nepřítele po partyzánském způsobu se střetl s Pruskem, Francií, Bavorskem i Turky. Všude povzbuzoval své muže v loupení, pálení a vraždění, jak nepřátelských armád, tak i civilního obyvatelstva. Nashromáždil velké bohatství, čímž proti sobě Trenck popudil mocné muže monarchie, kteří mu navíc vyčítali zbytečnou krutost.

Po urážce generála Löwenwalda rázem čelil trestu smrti. Opět zasáhla císařovna, která nad svým pandurem držela ochrannou ruku. Změnila rozsudek na doživotní žalář, který si měl baron odpykat v žaláři národů, v kasematech brněnského Špilberku.

Bohatnutí obyvatel Číny se neprojevuje jen v jejich peněženkách, ale stále častěji i na přibývajících centimetrech v pasu. Jak ukázala čerstvá studie Národního zdravotního výboru Čínské lidové republiky má 50,7 % dospělých Číňanů nadváhu. Podíl lidí s nadváhou se v zemi za posledních 20 let více než zdvojnásobil. Ještě v roce 2002 se nadváha týkala jen 29,9 % dospělé populace, o 10 let později to bylo již 42 %. Nyní se nadváha týká více než poloviny dospělých Číňanů, což v absolutních číslech představuje zhruba půl miliardy lidí. Kromě počtu lidí s nadváhou roste v Číně i počet vyloženě obézních jedinců – v roce 2002 to bylo 7,1 % dospělé populace, nyní se s obezitou potýká 16,4 % dospělých. 

Dlužno dodat, že v Číně platí v tomto směru mírně přísnější standardy – podle WHO je BMI index pro nadváhu 25 bodů a 30 bodů pro obezitu. V Číně je za nadváhu považován index tělesné hmotnosti nad 24 a pro obezitu nad 28.

Půlmiliarda tlouštíků

Podle doktora Li Bin souvisí tloustnutí čínské populace s obrovskými změnami ve stravování a stravovacích návycích, které přinesl rychlý ekonomický růst země. Změny se přitom netýkají jen bohatých městských regionů, ale i obyvatel na venkově všech věkových skupin. To ve svém důsledku představuje zvýšenou zátěž pro zdravotnický systém země. Podle údajů WHO ročně na následky nadváhy a obezity zemřou čtyři miliony lidí.

TIP: Tlouštíky ve sboru nechceme: Thajsko vyrazilo do boje s obézními policisty

Nadváha a obezita nejsou zdaleka problémem jen v Číně. Od roku 1975 se celosvětový počet obézních lidí téměř ztrojnásobil. Nadváhou trpělo v roce 2016 téměř 40 % dospělých (39 % mužů a 40 % žen), 13 % lidí (11 % mužů a 15 % žen) pak bylo obézních. Pokud se zaměříme na Evropu, jsou celková čísla ještě horší. V roce 2014 bylo podle zprávy Global Nutrition Report na starém kontinentu obézních 21 % mužů a 23 % žen. V Česku je podle zprávy Státního zdravotního ústavu obezitou postiženo asi 25 % žen, 22 % mužů a nadváha obecně představuje potíž pro více než polovinu populace středního věku (71 % mužů a téměř 56 % žen).

Americké ponorky se flotilových manévrů poprvé zúčastnily v roce 1927 a výsledek se rovnal katastrofě. Protože se cvičení odehrávalo v omezeném prostoru a ve známém čase, letectvo a hladinové síly neměly problém s lokalizací ponorných člunů a to už se považovalo za „zničení“. V dalších letech se výsledky neměnily a obecně v námořnictvu převládl názor, že v souboji ponorky a torpédoborce bude člun potopen s pravděpodobností asi 70 %.

Strach z hladiny

Nevalné vyhlídky vedly ponorkové kapitány k takové opatrnosti, že se báli z vody vysunout i hlavici periskopu. Koneckonců i příručky jim nařizovaly útočit z hloubky 30 m po zaměření cíle sonarem, tato taktika ale v prvních týdnech války těžce selhala.

Američtí kapitáni se museli naučit mířit skrz periskop a někteří se podle německého vzoru pouštěli i do nočních hladinových útoků. Jiný německý nápad, organizace početných „vlčích smeček“, se v podmínkách pacifické války neosvědčil a jako nejúčinnější se nakonec ukázala taktika volné spolupráce dvou nebo tří člunů.

Proti rybářům i letadlovkám

Eugene Fluckey se k samostatnému velení ponorky dostal poměrně pozdě. Na první válečnou hlídku se vydal až v květnu 1944 a jeho osudovým plavidlem se stala ponorka Barb – člun s dobrou posádkou, ale dosud nevalnými výsledky. Fluckey svému nadřízenému, viceadmirálu Charlesi Lockwoodovi slíbil, že v Ochotském moři potopí osm lodí, což sice nedokázal – zničil jich „jen“ pět – zato se ale Barb do Pearl Harboru vrátila jako jediná z původně tříčlenné skupiny.

Od té doby mu jen málokdo řekl jinak než „Lucky Gene“. Další mise vedl Fluckey s ještě větší agresivitou. Barb potápěla jednu japonskou loď za druhou a jejímu veliteli bylo jedno, zda útočí na rybářský sampan, tanker nebo letadlovou loď. Husarský kousek provedl v lednu 1945, když na hladině pronikl do čínského přístavu Namkwan (dnes Yanpu Wan), kde osmi torpédy zničil tři velké lodě s vojáky a jednu těžce poškodil.

Útoky na přístavy

Fluckeymu ale nešlo jen o potápění plavidel. Prokázal to při své páté a poslední hlídce v létě 1945. Vybavil ponorku experimentální skládací rampou pro odpal raket, kterými zdevastoval přístav na Tulením ostrově poblíž Karafuta (dnes Sachalinu).

TIP: Drsný příběh bitvy o Atlantik: Potopená loď i ponorka jen pár metrů od sebe

Další severojaponské přístavy ostřeloval palubním dělem, nicméně s takovým účinkem, až japonské velení usoudilo, že v oblasti operuje křižníkový svaz a připravuje půdu pro invazi do severního Japonska. Po válce Fluckey v námořnictvu zůstal, vypracoval se na kontradmirála a na odpočinek odešel v roce 1972.

Merkur – nejmenší planetu Sluneční soustavy zastihneme v lednu na podvečerní soumrakové obloze nízko nad jihozápadem. Na počátku měsíce bude mít jasnost −0,9 mag a na nebi se bude rychle vzdalovat od Slunce směrem na východ. Úměrně tomu se zlepší i její viditelnost. 

Trojice nad obzorem

Maximální úhlové vzdálenosti od naší denní hvězdy, konkrétně 18,6°, dosáhne Merkur 24. ledna, kdy se ocitne v tzv. největší východní elongaci. A právě na popsané cestě napříč oblohou projde ve dnech 9.–12. ledna pod zmíněnou dvojicí planetárních obrů. V daném období dosáhne jasnost Jupitera −1,9 mag, zatímco Saturn bude mít pouze 0,6 mag, takže jej hravě překoná i jinak spíš nevýrazný Merkur.

Pro všechny tři oběžnice nicméně platí, že spatření kterékoliv z nich si s ohledem na malou výšku nad jihozápadním horizontem vyžádá trpělivost, klidný a průzračný vzduch i absenci překážek na obzoru. Nejlepší proto bude vypravit se někam na kopec a vzít si na pomoc dalekohled s velkým zorným polem. Jupiter se Saturnem navíc na nebi míří do blízkosti Slunce, tudíž budou vidět čím dál hůř, až se v půlce ledna z večerní oblohy ztratí úplně. 

V říši Oriona

A co zbývající dvě planety viditelné pouhýma očima? Zářivá Venuše, dosahující −3,9 mag, bude pozorovatelná jen na počátku ledna na ranní obloze nad jihovýchodem v souhvězdí Hadonoše. S Marsem a jeho 0 mag zavládne o poznání lepší situace. Během ledna a února se přesune z Ryb přes Berana do Býka, a bude tudíž dohledatelný v první polovině noci nad jihem až západem. 

V témže čase a ve stejné části nebe spatříme i nejkrásnější zimní souhvězdí – Orion s jasnými stálicemi Betelgeuze a Rigel. A také se známou Velkou mlhovinou v Orionu, alias M42 či NGC 1976, pod Orionovým pásem složeným z trojice dalších výrazných hvězd.

Podobně nápadných shluků mezihvězdného plynu a prachu se však v daném souhvězdí ukrývá celá řada. Například reflexní mlhovinu M78 neboli NGC 2068 zahlédnete již v menším triedru, samozřejmě pod tmavou oblohou – od hvězdy Alnitak z Orionova pásu zamiřte 2,5° na severozápad. U dalekohledů s velkým zorným polem pak úplně postačí putovat po spojnici stálic Alnitak a Betelgeuze a hlídat si jeho levou polovinu (což platí pro přístroje se správně orientovaným obrazem).

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 19. ledna ve 21:40 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině ledna večer nad jihozápadem
• Venuše – viditelná na počátku ledna před rozedněním, nízko nad jihovýchodem
• Mars – v lednu viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný na počátku ledna večer nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný na počátku ledna večer nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2021

• 2. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2021; vzdálenost 147,1 milionu kilometrů
• 2. ledna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na noční obloze 
• 3. ledna – v průběhu večera maximum činnosti meteorického roje Kvadrantid
• 7. ledna – setkání Měsíce a Spiky z Panny na ranní obloze
• 10. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku a Antara ze Štíra na ranním nebi před rozedněním; vzdálenost cca 5°
• 11. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze před rozedněním; vzdálenost cca 7°
• 20. ledna – setkání Marsu a Uranu na nočním nebi; vzdálenost cca 1,6°, Uran viditelný pouze dalekohledem
• 20. a 21. ledna – setkání Měsíce, Marsu a Uranu na noční obloze: 20. 1. na ploše o průměru cca 8°, 21. 1. cca 6°; Uran viditelný pouze dalekohledem
• 23. ledna – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 24. ledna – Merkur v největší východní elongaci, 18,6° od Slunce
• 27. ledna – setkání takřka úplňkového Měsíce a Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 30. ledna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno