Pod pojmem „meteoroid“ rozumějí astronomové menší těleso, jež se pohybuje meziplanetárním prostorem. Střetne-li se s atmosférou Země, začne se o ni intenzivně třít, prudce se zahřeje a odpařuje se. Na obloze pak pozorujeme světelný jev – meteor, známou „padající hvězdu“. Malá tělesa až do hmotnosti stovek kilogramů se obvykle odpaří kompletně, zatímco z hmotnějších může až na povrch planety dopadnout pozůstatek – meteorit, tedy „kámen z vesmíru“. 

Meteoroidy cestují Sluneční soustavou rychlostmi několika desítek kilometrů za sekundu, což odpovídá řádově setinám procenta rychlosti světla. Při vstupu do atmosféry se jejich rychlost pohybuje v rozpětí od 11 do 72 km/s a se vstupem do ní rychle klesá.

Vědci však nedávno představili studii, podle níž by se mezi meteoroidy mohla tělesa pohybovat i stokrát rychleji a uvedené rychlosti by se již považovaly téměř za relativistické. Podle vědců by takové útvary, spíš zrna s rozměry kolem 1 mm, mohly pocházet z výbuchů supernov, které reprezentují známé metače prachu. A jak by se meteory vyvolané prachem ze supernovy lišily od těch běžných? 

TIP: Planetky, komety, meteoroidy: Mohou ohrozit naši planetu?

Vysoká rychlost by zapříčinila okamžitou destrukci tělesa ve značných výškách atmosféry. Na Zemi bychom tedy pozorovali jen jeden záblesk trvající asi desetitisícinu sekundy a neviděli bychom žádnou stopu. Okamžitá destrukce tělíska by ovšem vyvolala rázovou vlnu, kterou by mohly zachytit mikrofony. Jde o chytlavou myšlenku a teprve v budoucnosti uvidíme, zda staví na reálných základech. 

Ferdinanda Peroutku lze považovat ze nejvýraznější osobnost československé žurnalistiky prvorepublikové, poválečné i posléze té exilové. Mnozí se proto ptali, proč se tento velký novinář po své emigraci okamžitě nechopil pera a brilantními články nezačal tvrdě cupovat nastupující Gottwaldův režim…

Dobrovolně do vězení?

V únoru 1948 Peroutka pochopil, že svobodné Československo je definitivně minulostí. Komunisty jeho otevřené články dráždily a dalo se očekávat, že nepohodlného publicistu brzy uvězní. Rozhodl se proto k útěku. Odjet měl spolu s vážně nemocnou manželkou Marií a skupinkou blízkých přátel, kam patřila i mladičká sekretářka Slávka, s níž udržoval poměr. Připomeňme, že Peroutka byl již jednou ženatý s Marií Bienenfeldovou, s níž měl dceru Evu. Rozvedli se však již koncem dvacátých let.

S Marií Hůlkovou se oženil v roce 1932. Svazek však nepatřil k nejšťastnějším, komplikovala jej manželčina táhlá, stále se zhoršující choroba. Od citového strádání Peroutkovi po válce pomohla právě o sedmadvacet let mladší Jaroslava Fenclová, kamarádka jeho dcery Evy. Utvořilo se mezi nimi hluboké pouto, odmítal se však rozvést. 

Útěk ve dvou skupinách

Peroutka s manželkou a dalšími lidmi přijeli 29. dubna 1948 do Klatov ukryti ve stěhovacím voze. Odtamtud jeli dalším vozem až k hranicím, kde smluvený převaděč dostal v noci část výpravy skrz šumavské hvozdy do Německa. Následujícího dne měl na druhou stranu přejít i zbytek, včetně Slávky. Namísto svobodného světa však dívka skončila ve spárech vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Peroutku krach akce zdrtil. 

Chystal se zapojit do aktivit formujícího se protikomunistického odboje a s vervou sobě vlastnit plnit stránky zahraničních tiskovin kousavými příspěvky. Někteří potvrzovali, že churavějící prezident Edvard Beneš při důvěrných hovorech s přáteli v Sezimově Ústí zmiňoval Peroutku jako možného vůdce exilu. Cenil si jeho analytického myšlení, objektivity a nadstranickosti. Že neměl zkušenosti z politických funkcí? To nepředstavovalo překážku, naopak spíše značnou výhodu při jednání s pletichařícími politiky. Zadržení Slávky nicméně vše zhatilo. Peroutka z Německa odcestoval do Londýna, stáhl se do naprosté izolace a ztratil jakoukoliv chuť do života. 

Na konci sil

Týdny ubíhaly a deprese prohlubovaly. V zoufalém dopise z 12. července 1948 se blízkému příteli Karlu Steinbachovi vyznal z nejniternějších citů: „Povím Ti jasně mou situaci. Slávku chytli při přechodu. Že tu není, mne skoro zničilo. Ty víš, že si obyčejně nestěžuji a nemluvím o svých osobních věcech. Ale chci, abys věděl celou pravdu. Neprožil jsem ještě v životě tak strašnou dobu, jako byly ty dva měsíce a věř mi, že jsem úplně na konci svých sil a nevím, jestli se z toho ještě dostanu. 

Kadelíčku, už jsem v životě všelicos prožil: přišli Němci a zavřeli mne na šest let, pak půldruhého roku boje s komunisty, v únoru jsem viděl, jak je zničeno celé dílo mého života, jak jsem třicet let pracoval nadarmo. Nikdy jsem o tom nevzdechl ani slovem. Teď poprvé cítím, že bych měl právo na trochu osobního štěstí a to mi bylo tak krutě vzato. Slávka byla pro mne můj celý osobní a soukromý život, a teď mi nezbývá vůbec nic. Jsem vyhořelý, nic mne nezajímá, pochybuji, že ještě budu moci pracovat, a myslím, že se utrápím a zahynu. Není v tom slovo přehánění. Nemohu myslet na nic jiného než na Slávku. Snad je to nějaká nervová choroba. Ještě jsem nedostal v životě takovou ránu. Nestojím o život bez Slávky, žiji jen v úzkosti o ni. 

Ale Ty mne asi nepochopíš. Byla mi všechno, co jsem ještě od života čekat. Teď bude udělán poslední pokus, aby se dostala ven. A já kolísám mezi strachem, že nepřijde, a strachem, že přijde. Prostě jestliže přijde, vůbec nevím, jestli ji dostanu k sobě, ať bych byl v Anglii nebo v Americe. A tak mi asi nezbude nic než se vrátit za ní do Německa, protože ji nemohu nechat samotnou v tom strašném prostředí. Budu tam živořit s ní.“

TIP: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít?

V tklivém líčení vnitřního rozpoložení Peroutka pokračoval dopisem témuž adresátovi také 21. července 1948: „Někdy si myslím, že je se mnou konec a že jako Československo zaplatilo rok 38 Karlem Čapkem, tak 48 zaplatí mnou. Ty víš, že nejsem hypochondr a že mne ještě nikdy nenapadlo takhle mluvit, ale tentokrát se bojím, že je to pravda. Nebudu Ti vypisovat svůj stav, ale cítím jasně, že hluboko ve mně něco hlodá a že mne to už narušilo. Přitom se to stále horší, místo aby se to lepšilo, ač tady žiju v nejpříznivějších podmínkách. Je-li to úplné nervové zhroucení, je-li to srdce, nevím. Od chvíle, kdy jsem ztratil Slávku, neměl jsem ještě normální chvilku bez bolesti. 

Kadelíku, já jsem velký podvodník. Všichni se tady na mne upínají s velkými nadějemi, Češi i Angličani, dostávám spoustu nabídek k práci, kde který časopis si u mne zajišťuje články. Češi mi píší ze všech stran a posílají ke mně deputace, abych se ujal vedení emigrace. A mne to všechno přitom ani nezajímá a nikdo neví, že jsem úplně neschopen. Měl jsem napsat článek pro News Chronicle, osm set slov. V Praze by mi to bylo trvalo hodinu. Víš, že jsem nad tím seděl tři dny a pak jsem jim vzkázal, aby se nezlobili, že nemohu? Z toho vidíš, jak to se mnou je, jaký jsem to pěkný vůdce…“

Zhořklý národ

Ani o další měsíc později Peroutkovi nebylo lépe. Když píše Steinbachovi 24. srpna 1948, stále ještě se nic nepohnulo. „Stydím se, že způsobuji tolik komplikací, že Tě obtěžuji svými citovými výlevy, ale komu to mám říci? Ty jsi jediný, kdo zná nás oba a kdo ví, co v tom je. To víš, že bych se rád choval jinak, ale nemohu. Nezapomínej na mých posledních deset let, nebyl to žert a možná, že se teď ve mně vybíjejí následky celé té doby. Ve Slávce se mně nějak ztělesnil celý život, cítím to jako strašnou nepřirozenost, že máme být od sebe odtrženi, všechny zákony mé povahy volají po ní, bez ní bych měl život navždy zmrzačený, a ten já žít neumím. 

Národ. Dostávám výzvy a vzkazy ze všech stran, ale já chci jednou také trochu osobního štěstí, mimo jiné také proto, abych pro ten národ mohl pracovat. Napsal jsem Ti už posledně že takhle nemohu, protože jsem vnitřně absorbován svým zápasem. Já se teď přemůžu, protože musím. Musím pracovat, abych mohl Slávku uživit, kdyby přišla, ale nevím, zač to bude stát.  

Ostatně mi ten národ trošku hořkne v ústech. Víš, že když jsem byl v koncentráku, byl jsem snad jediný, kdo nikdy od nikoho mimo rodiny nedostal balík. To se teď trochu opakuje. Nemysli, že někdo ještě projevil trochu zájmu, jak a z čeho žiju. Kdyby bylo na nich, byl bych už mohl umřít hlady. Mnozí toho tolik naslibovali, když mne přemlouvali, abych odešel z Prahy, a z toho všeho není nic. Já vím, jestli to jednou zase vyhraju, pak se zase všichni přiženou a budou slibovat, protože budou vědět, že už to nepotřebuju, jako vždycky. 

Odporná komedie. Byl bych teď potřeboval trochu volného času, abych mohl v klidu napsat knihu, kterou je potřeba napsat a abych mohl důstojně žít. Ale to ti říkám, jestliže se jednou všechno urovná, Slávka přijde a já zase budu moci pracovat a zase se dostanu nahoru, pak nikoho z toho národa venku nechci vidět a každého vykopnu. Můj národ, to jsou ti trpící doma.“

Čekání u konce

Na svou životní lásku musel Peroutka plný zoufalství čekat až do října 1948, kdy se konečně setkali v Londýně. Slávka mezitím strávila neméně tíživé měsíce v Československu pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti. Až díky lsti a fingovanému sňatku s britským občanem se jí podařilo získat povolení k vycestování. Konečně se zase shledali, i když komplikace nekončily. Manželka tropila žárlivé scény a emigrantská komunita si škodolibě šuškala o skandálu.

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

V roce 1950 odcestoval Peroutka se Slávkou do USA, kde zanedlouho stanul v čele československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Marie Peroutková zemřela o tři roky později. Teprve poté mohl novinář pojmout osudovou ženu za choť. Strávili spolu spokojeně další tři desetiletí v New Yorku, obklopeni přáteli. Pořídili si i fenku pudla Pixie, zřejmě nejpopulárnějšího čtyřnohého mazlíčka československého exilu. 

Poslední léta Peroutka upadal do depresí. Zemřel na rakovinu plic 20. dubna 1978. Slávka se po sametové revoluci vrátila do Čech, nechala převézt manželovy ostatky na Vyšehrad a osobní archiv včetně zajímavých dopisů s detaily jejich vztahu věnovala Památníku národního písemnictví. Její životní pouť skončila 13. srpna 2017. 

Část tokijského nádraží, odkud vyjíždějí regionální vlaky, představuje v těchto dnech pouhý stín své dřívější podoby. Obvyklé davy zmizely a zbyly jen hrstky lidí, kteří při čekání na spoj bloumají v obchodech mezi regály s krabičkovými obědy. „Z vlaku vídám vystupovat víc uklízečů než pasažérů,“ tvrdí Taro Aoki, jenž na nádraží dohlíží na osmnáct fastfoodových prodejen. „Dřív si lidé obědový box vybírali co nejrychleji, aby si mohli stoupnout do fronty. Teď nemají kam pospíchat.“

Miliardové ztráty

Koronavirus nesrazil na kolena pouze leteckou dopravu. V této části roku obvykle mnozí obyvatelé japonské metropole usedají do vlaku a odjíždějí si na venkov užít krásy podzimu. Nyní má však pomyšlení na výlet málokdo a změnou nálady ve společnosti trpí i rychlovlaky (viz Nejrychlejší ze všech). East Japan Railway Co. a West Japan Railway Co. – dva největší dopravci, co se počtu prodaných jízdenek týče – předvídají nejhorší ztráty od privatizace dráhy v roce 1987. Firma East JR očekává přepočtený propad 92,5 miliardy korun, zatímco loni byla bezmála 44 miliard „v plusu“. West JR hrozí ztráta 52,8 miliardy. 

Z fotek na internetu je vidět, jak děsivě prázdné japonské rychlovlaky jsou. „Takhle to vypadá i poté, co cena lístků spadla na polovinu,“ napsal na sociální síť Twitter cestující z paluby vlaku East JR. „Po odjezdu ze stanice Morioka je tu úplně mrtvo,“ dodal z trati vedoucí do prefektury Iwate na severovýchodním pobřeží Honšú. Zdecimovaný domácí cestovní ruch se pokoušela ustálit kampaň Go To, na jejímž základě klesla až o polovinu cena nejen vlakové dopravy, ale i noclehů v hotelích či vstupenek na různé atrakce. Tokio do slevového šílenství původně nespadalo, jenže v září si vážnost situace vyžádala zlevnění i tam. 

Není cesty zpět 

Jelikož ovšem počty nakažených v zemi rostou a lidé ve strachu nejezdí na dovolené ani na výlety, označili někteří politici zmíněnou kampaň za selhání. Další se nechali slyšet, že pokud se bude podporovat turismus, nemoc se rozšíří rychleji. Mnozí z těch, kdo někam cestovat chtějí či musejí, navíc raději usedají do vlastního vozu, aby se vyhnuli kontaktu. „Návrat do předcovidové éry již zřejmě není možný,“ myslí si Jošitaka Watanabe, vedoucí marketingového oddělení firmy East JR. 

Počet pasažérů využívajících jejích služeb klesl během letošního srpna o 74 % oproti srovnatelnému období loni. Slevy, jež East JR bez ohledu na kampaň Go To nabízela právě již v srpnu, využilo k 25. září na 300 tisíc zájemců. A počítá se s tím, že do března 2021 po nich sáhne až milion Japonců. Poloviční cenovka vzbuzuje zájem bez ohledu na trasu vlaku. Nicméně s nízkými tržbami a fixními náklady na provoz souprav se dopravci ze ztrát nedostanou ani po pandemii – alespoň podle analytika Hirošigeho Muraoky z Nomura Research Institute.

V prázdných čajovnách

Společnost Central Japan Railway Co. oznámila ke konci fiskálního roku 31. března přepočtený zisk 144,3 miliardy korun. Momentálně však také nabízí celodenní cestovní balíčky za polovinu. Její rychlovlaky míří i do Kjóta, centra japonských tradic proslulého svými chrámy, svatyněmi a zahradami. Přesto tam letos v červenci zavítalo o 99,8 % méně zahraničních turistů než loni a téměř nule se jejich počet blížil i následující tři měsíce. Domácí návštěvníci pak „spadli“ na polovinu. 

„Naši sousedé své podnikání buď zavřeli, nebo zkrachovali,“ líčí Mari Koike, která v Kjótu vede hotel. „Lidé jednoduše hromadně zrušili své rezervace.“ Jednu z cest, jak zabránit obrovským ztrátám, představuje podle East JR expanze do jiných odvětví: V úvahu připadá například dovážková služba, jež by zákazníkům doručovala místní pokrmy a speciality jako hrozny, hrušky či ryby. 

TIP: Velká migrace bez diváků: Pandemie koronaviru sráží Afriku na kolena

Gejša Jui Muranuši pracuje v kjótské luxusní zábavní čtvrti Gion a plánovala celý červen jezdit vlakem do Tokia, aby tam vystupovala na nejrůznějších akcích během příprav na letní olympiádu. Hry se však nakonec odkládají na příští rok. „Všechny mé zakázky v Tokiu byly zrušeny,“ tvrdí Jui. „Navíc lidé z vedení firem už skoro ani nechodí do čajoven. Jsem šťastná, když mám aspoň jednoho zákazníka denně.“  

U tvůrců robotů Boston Dynamics jsme si už zvykli, že svou práci prezentují fantastickými videi. Jejich roboti na nich dělají pozoruhodné věci a připomínají nám, že jsme už nějakou dobu v 21. století. Nové video, v němž se loučí s rokem 2020 a vítají nadcházející rok 2021 je podle komentářů nejvíce impozantní ze všech, co jsme od nich viděli.

Na videu postupně tančí všichni klíčoví roboti Boston Dynamics v dnešní podobě, na klasický song „Do You Love Me?“. Hlavní slovo v celé show mají přitom dvounozí roboti Atlas, kteří jsou vůbec poprvé zachyceni na videu při spolupráci ve dvojici. Stále jde o prototypy, ale zároveň je na první pohled patrné, že od roku 2013, kdy na videozáběrech sotva chodili, urazili roboti Atlas ohromný kus cesty.

TIP: Humanoidní robot Atlas od Boston Dynamics se dal na parkour

Všichni roboti Boston Dynamics stojí za pozornost. Jen jediný z nich je ale v současné době dostupný na trhu. Čtyřnohý robotický šikula Spot se prodává za 75 tisíc dolarů (zhruba 1,5 milionu korun). Už jsme ho viděli pečovat o pacienty s covidem-19, pást ovce na Novém Zélandu nebo pracovat na norské ropné plošině. NASA navíc nedávno oznámila, že chtějí upravené Spoty poslat na Mars. Prý představují skvělou alternativu k robotickým roverům.

Největší ekologickou stopu zanechává mléko kravské, při jehož výrobě se vyprodukuje třikrát víc skleníkových plynů oproti rostlinným verzím. Každý jeho litr navíc vyžaduje 8,9 m² půdy ročně, zatímco u sójového nápoje jde o 0,7 m², u mandlového o 0,5 m² a u rýžového o 0,3 m². Podobná situace se týká spotřeby vody – na litr kravského mléka jí připadá 628 litrů, kdežto u mandlové varianty se jedná o 371 litr, u rýžové o 270 litrů a u sójové „pouze“ o 28 litrů. 

TIP: Fakta proti mýtům: Prospívá dospělým mléko, nebo nám naopak škodí?

Mléko přitom může vznikat  téměř ze všech druhů ořechů, ale i z obilí, luštěnin, a dokonce z konopí. Každopádně má jakákoliv jeho rostlinná varianta mnohem menší dopad na životní prostředí než ta kravská. Kromě toho se lze z hlediska ekologie zaměřit také na původ plodin či recyklovatelnost obalu.

Zatímco v USA byla poničena řada soch Kryštofa Kolumba – v Baltimoru je shazovali do moře a Bostonští jim uráželi hlavy – na mramorový monument v rodišti mořeplavce, italském Janově, si troufnou nanejvýš holubi. Ve Spojených státech se vedou ohnivé diskuse, zda by měl Den Kryštofa Kolumba zůstat státním svátkem. Vášniví aktivisté navrhují, že na muže, který v roce 1492 úspěšně podnikl historickou plavbu přes Atlantik, by se mělo vzpomínat spíš coby na koloniálního utlačovatele. V Itálii však dávného objevitele bezpodmínečně milují. V očích domácích reprezentuje ty nejlepší stránky jejich národa: hrdost, houževnatost a vynalézavost.

Ruku v ruce s Cortésem

„Kolumbus je ztělesněním genocidy,“ napsali demonstranti v Richmondu poté, co sochu mořeplavce svrhli do jezírka. Itálie ovšem vidí svého rodáka jinak a může za to zřejmě fakt, že se v domovině kolonizátora příliš neví o jeho méně ušlechtilých činech. Podle odborníků jsou navíc Italové zaujatí a nechtějí o prohřešcích slyšet. Pravdu se přitom z velké části nedozvědí ani ve školách. Učebnice z roku 2019 nazvaná Historie a zapomenuté příběhy pouze uvádí: „Kolumbus byl vynikající navigátor. Coby správce dobytých území se však příliš neosvědčil, což nakonec vedlo k poklesu jeho slávy a úpadku autority.“ 

Giuseppe Marcocci, profesor historie z University of Oxford, tvrdí: „Italské učebnice stále ještě oddělují Kolumbovo objevitelství od následného dobyvačného tažení Hernána Cortése. Ve skutečnosti šlo ovšem o propojené události.“ Někdejší evropské koloniální mocnosti se v průběhu let pomalu odhodlaly čelit následkům svých dřívějších tažení, jež se neobešla bez násilí či krutosti. A když se i na starý kontinent rozšířilo volání po rovnoprávnosti pod heslem Black Lives Matter neboli „na životech černochů záleží“, začaly se v Evropě kromě aktuálních problémů řešit také ty, které pohřbila minulost. Nicméně Kolumba, jenž plul pod španělskou vlajkou a posléze se stal guvernérem druhého největšího karibského ostrova Hispaniola, zatím v Itálii prohřešky nedohnaly. 

Hrdina s tajemstvím

„Ve třídách se Kolumbova bezohlednost začala velice vágně probírat teprve v posledních letech,“ vysvětluje Marina Nezi, bývalá středoškolská učitelka dějepisu. „Problém spočívá v tom, že je historie Itálie velmi dlouhá a komplikovaná, takže se v rámci školní docházky nedá probrat celá.“ S obecně uznávaným Kolumbovým obrazem přišla proslulá italská encyklopedie, která jej definovala coby vynikajícího navigátora a objevitele Ameriky. Spojené státy měly o mořeplavci podobně romantickou představu, jejich naivita se však pomalu začala bortit po 500. výročí Italovy plavby. 

„Ještě v roce 1992 byla jeho pověst v Americe zcela bezúhonná. O třicet let později se sice nacházíme v úplně jiné době, ale Itálie dál žije v naivních představách,“ líčí Giulio Busi, autor knihy Christopher Columbus, the Sailor of Secrets (volně přeloženo „Kryštof Kolumbus, mořeplavec mezi tajemstvími“). A dodává, že Italové se změně pohledu na objevitele brání, protože si jeho očerňování ze strany Američanů berou osobně. „V uzření pravdy jim brání pomyslný ‚firewall italství‘,“ myslí si Busi s tím, že ničení Kolumbových soch chápou obyvatelé Apeninského poloostrova jako útok na svůj národ. 

Urážky po 500 letech

Loni v létě odstartovaly italské národní noviny petiční kampaň nazvanou #HandsOffColumbus neboli „nesahejte na Kolumba“ a na její podporu vznikla i facebooková skupina. „Víc než pět set let po smrti musí Kolumbus snášet nové urážky,“ uvedli v červenci Francesco Giubilei a Marco Valle v konzervativních novinách Il Giornale. „Představa, že ničením soch a vymazáním jeho činů z historie vyřeší Spojené státy své rasové pnutí, je pokrytecká a mylná.“ 

Hlavní editor janovského magazínu Il Secolo XIX Andrea Castanini dodává, že na webu zveřejnili řadu článků o útocích na sochy v USA a Italové pod nimi hlasitě projevovali svůj nesouhlas. „Jde o místního hrdinu a lidé ho brání. Jsou na něj velmi hrdí,“ vysvětluje. Gabriella Airaldi napsala: „Osobnosti jako on pomohly vybudovat naši národní identitu. Pokud zničíte jejich pověst, ublížíte sami sobě.“ Rovněž italští pravicoví politici přitom apelovali na USA, aby kolumbovské monumenty lépe strážily.

Sochy jdou ke dnu

V Ohiu odstranili sochu Kolumba, jež představovala dar od obyvatel Janova. V reakci na to Giorgia Meloni, šéfka politické strany Bratři Itálie, nazvala mořeplavce „velkým Italem“ a navrhla: „Když jsme jim tu sochu dali, můžeme si ji taky vzít zpět a vystavit ji na některém z našich nádherných náměstí. Jinak zřejmě zůstane zavřená v nějakém skladišti.“ Lídr ultrapravicové Ligy severu Matteo Salvini dokonce Američany, kteří ničí monumenty a dovolávají se práv černochů, přirovnal k teroristům Islámského státu. 

Kolumbus přitom hrál důležitou roli ve formování národní identity na obou stranách oceánu. Ve Spojených státech se jeho den slavil na popud italských imigrantů, kteří se snažili zapadnout do často velmi xenofobního prostředí. „Představoval opěrný bod, jenž jim pomohl přežít v nehostinném světě,“ vysvětluje Joseph Sciorra z Queens College’s Italian American Institute. V Evropě na druhou stranu umožnila postava mořeplavce udržet pohromadě relativně mladý národ. Politickými kličkami se z muže, který žil v době dosud neexistující Itálie a psal pouze španělsky, stal symbol národní hrdosti. 

Země je kulatá!

Sněhobílou Kolumbovu sochu vztyčili před vlakovým nádražím v Janově teprve v roce 1862, pouhých pár měsíců po sjednocení Itálie. V podstatě šlo o patriotickou propagandu – mořeplavec se opírá o kotvu, zatímco po jeho boku pokorně sedí domorodá žena, a připojený nápis hlásá „Kryštofu Kolumbovi jeho vlast“.

Čerstvě zformovaný italský stát potřeboval romantické hrdiny a objevitel mezi ně skvěle zapadal. „Oceán díky němu přestal být temným a tajemným místem,“ domnívá se geograf Franco Farinelli z Università di Bologna. „Lidé již předtím věděli, že je Země kulatá. Nicméně on dokázal zmíněné tvrzení jako první přenést do mapy, když našel nejkratší cestu přes oceán. Během své plavby přitom riskoval život. Utvořil jeden z pilířů Západu. Objevil Nový svět… Ale samozřejmě ho vedla touha kolonizovat nová území.“  

Vzestup a pád 

Během sedmiletého působení na postu guvernéra ostrova Hispaniola, který se dnes dělí mezi Haiti a Dominikánskou republiku, se Kolumbus projevil coby krutý vůdce. Zároveň však představoval produkt své doby a na tehdejší poměry se choval normálně. „Těžko na něj lze svalit zodpovědnost za všechny hrůzné činy,“ dodává Marcocci. Pravdou však zůstává, že během 25 let od prvního Kolumbova zakotvení zmizela z ostrova většina původní populace Taíno: Její příslušníky zdecimovala kombinace otrokářství, masakrů a nákazy neznámými evropskými nemocemi. 

TIP: Mořeplavcův odkaz: Kryštof Kolumbus zanechal ve světě nesmazatelné stopy

V širším měřítku čelí Kolumbus obvinění, že otevřel stavidla evropské kolonizace, nicméně podle mnoha akademiků stojí podobné nařčení na velmi křehkých základech. Ať už se ovšem stane cokoliv, „Kolumbův příběh ztělesňuje vzestup a pád,“ myslí si Busi. „A když se na něj díváte z této perspektivy, dává smysl i ničení jeho soch.“ 

Dnešní repelenty proti hmyzu jsou sice poměrně účinné, jejich účinek ale netrvá příliš dlouho. Obvykle bývá nutné je aplikovat znovu již po pár hodinách. Američtí vědci nyní pracují na novém typu repelentu, který obsahuje živé a geneticky upravené bakterie.

Vývoj repelentu „Live Biotherapeutic Product“ (LPB) vede americká Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty DARPA a podílí se na něm Florida International University se třemi biotechnologickými společnostmi. Tento repelent cílí na mikrobiom, tedy společenstvo bakterií lidské kůže.

Bakterie na lidské kůži se totiž zásadně podílejí na tvorbě různých složek lidského pachu. Některé z těchto složek přitom přitahují samice komárů, které se rády přiletí nasát naší krve. Vědci se proto snaží do mikrobiomu na kůži zasáhnout pomocí živých bakterií v repelentu a zamaskovat ty vůně, které lákají komáry.

TIP: Brnění z grafenu: Hi-tech trik proti komářím štípancům

Vědci věří, že by nový repelent měl být účinný velmi dlouhou dobu. V ideálním případě by měl fungovat po dobu dvou týdnů, a to i případě, že se člověk pravidelně koupe nebo sprchuje. Zásadním problémem, se kterým se musí vědci popasovat je fakt, že každý člověk má svůj unikátní mikrobiom kůže. Bude tak nutné ověřit, jak tento repelent funguje u různých lidí.

Nad stadionem práskne výstřel a sprinteři vyrazí. V dokonale trénovaném těle se ve zlomku sekundy odehraje série procesů. Zvukové vlny výstřelu dorazí k ušnímu bubínku sportovce a rozechvějí ho. Vibrace se titěrnými kůstkami středního ucha přenášejí do vnitřního ucha, kde je podrážděn sluchový nerv. Přes něj nervový vzruch putuje do mozku. Jakmile ho sluchové centrum zaregistruje, vysílá signál do pohybového centra, kde se generuje povel pro svaly. Výkonný povel směřuje přes míchu do nervů, přechází na svalová vlákna, která se poslušně smrští.

Od okamžiku, kdy atlet zaslechl výstřel, do chvíle, kdy jsou uvedeny do pohybu svaly, uplyne zhruba patnáct setin sekundy. Úžasně hbitá reakce je ve světě zvířecích rekordmanů nemožným ploužením se zbytečně komplikovaným předáváním podnětů.

Rychlost v jiné dimenzi

Když sprinterovi usedne na čelo moucha a on se po ní ožene, v drtivé většině případů obtížného hmyzího trapiče mine. Ani do krajnosti vytrénovaná reakce sportovce na obyčejnou mouchu nestačí. Jak je to možné?

Ve srovnání s reakcemi některých živočichů je i ten nejrychlejší člověk zoufale pomalý. Někteří členovci, například vznášivky Pleuromamma, zareagují na podnět za pouhých šest tisícin sekundy. Ještě rychleji „vystartují“ jejich příbuzné z rodu Lobidocera. Těm stačí na reakční pohyb asi tři tisíciny sekundy a zástupcům rodu Undinula či Neocalanus pouze 1,5 tisíciny sekundy! Některým olihním (Loligo) trvá reakce tři setiny sekundy. Ve srovnání s jinými tvory ale stále patří k těm rychlejším. Proč někteří tvorové reagují bleskurychle a jiní jsou o poznání pomalejší?

Rychlí trpaslíci, pomalí obři

Rychlost reakce ovlivňuje celá řada faktorů. Tím prvním je velikost živočicha. V malém těle je všechno blízko a tak putování nervového vzruchu nezabere tolik času jako v těle velkého živočicha. Velcí živočichové ale mohou tento handicap do určité míry kompenzovat. Nervový vzruch běží z nervové buňky neuronu výběžkem označovaným jako axon nebo také neurit. Čím je axon delší, tím déle jím nervový vzruch putuje. Tlustší axony ale vedou vzruchy rychleji než axony tenké. Podobně jako potrubím o větším průměru proteče za daný čas více vody než tenkou trubkou. Velcí živočichové proto mají axony tlustší než trpaslíci živočišné říše.

Názorně to lze demonstrovat na jednom z nejmenších savců titěrné bělozubce nejmenší (Suncus etruscus) dorůstající délky cca čtyř centimetrů a hmotnosti kolem 2 gramů a na slonu indickém (Elephas maximus), který váží až pět tun a je vysoký až tři metry. Končetina slona je stokrát delší než nožka bělozubky. Slon se to snaží kompenzovat tlustšími a tedy i průchodnějšími axony. Má je ale jen dvakrát tlustší než titěrný hmyzožravec. Proto je reakce slona výrazně pomalejší než reakce bělozubky.

A proč nemají velcí živočichové ještě silnější axony? Protože pak by jich vměstnali do omezeného prostoru v tkáních mnohem méně a to by se projevilo negativně na funkcích celého organismu. Například končetina ovládaná menším počtem neuronů by měla podstatně hůře koordinované pohyby.

Žirafí daň z výšky

Žirafa (Giraffa camelopardalis) patří k nejvyšším tvorům planety a končetiny má o polovinu delší, než je běžné u savců se stejnou tělesnou hmotností. Délkou krku hraje mezi savci bezkonkurenčně prim. Pro dostatečně rychlou reakci na důležité podněty to představuje velkou výzvu. Vědci měřili rychlost, jakou se šíří vzruch axony žirafí zadní končetiny, a došli ke stejným hodnotám jako u nervů v končetině podstatně menšího potkana (Rattus norvegicus).

Teoretické výpočty ukázaly, že kdyby měla žirafa reagovat stejně rychle jako potkan, musely by jí vzruchy putovat přes axony čtyřikrát rychleji než u tohoto hlodavce. K tomu by se musel průřez axonů žirafy zvýšit dvaapůlkrát, ale to si žirafa nemůže dovolit, protože by se jí do nohy vešlo méně axonů. Už teď na tom není v tomto ohledu nijak valně. Kdyby měla mít žirafa v poměru k velikosti těla v noze stejně axonů jako potkan, potřebovala by jich padesátkrát více. Důsledkem velikosti je, že žirafy žijí s vrozeným, trvalým handicapem. Nejsou tak vnímavé k dění kolem a na podněty z okolí reagují pomaleji než menší živočichové.

Bleší katapult

Kromě délky a tloušťky axonů ovlivňuje rychlost reakce živočichů také počet neuronů, přes něž signál prochází. Mezi dvěma neurony se vzruch předává přes zvláštní spoj zvaný synapse. Průchod signálu synapsí je pomalejší než jeho cesta axonem. Proto na každé synapsi dochází ke zdržení asi 0,002 sekundy.

Svou roli v rychlosti rekce sehrává i samotný sval. Některé svaly se smršťují rychleji než jiné a to má na odezvu na signál nezanedbatelný vliv. I z tohoto omezení našli někteří živočichové elegantní východisko. Jsou k akci permanentně připravení, protože jejich končetiny fungují na principu stlačené pružiny. K pohybu stačí, aby se tato pružina uvolnila.

TIP: Muži vs. ženy: Kdo má rychlejší reakce?

Tak trochu to připomíná samostříl, kde jen stačí uvolnit napnutou tětivu a ta vymrští šíp. Tímto způsobem je například vždy připravena ke skoku blecha obecná (Pulex irritans). V noze má extrémně pružný svazek z bílkoviny zvané resilin, který je v klidu napnut do krajnosti a v této poloze je zablokován. Jakmile se blecha ocitne v ohrožení, resilinovou pružinu uvolní a ta katapultuje zhruba 3 mm velký hmyz až 20 centimetrů vysoko a 35 centimetrů do dálky. Zrychlení je tak velké, že blechu vystaví přetížení 250násobku tíhového zrychlení g. Pro srovnání, člověk dokáže vlastní silou při skoku dosáhnout přetížení nejvýše tří g.

Přípravy na ofenzivu u Amiensu se Britům podařilo utajit tak dokonale, že o operaci vědělo jen málo lidí, kteří do ní nebyli zapojeni. Jeden generál sousední armády se 8. srpna ráno cestou na dovolenou zastavil na velitelství 4. armády a podivoval se, co se to z fronty ozývá za dunění. Australský ministerský předseda Billy Hughes se dokonce dožadoval stažení Australanů z fronty, když k němu dorazila zpráva, že jeho krajané byli nasazeni do další operace a v tu chvíli se nacházejí daleko za původní linií.

TIP: Černý den německé armády: Britská ofenziva u Amiensu 1918 (1)

Královští jdou vpřed

Osmého srpna hodinu před úsvitem se rozehřměla britská děla a současně vyrazila na frontě široké 22 km vpřed pěchota po boku s tanky. Kanonýři precizně posouvali palebnou přehradu a paralyzovali císařské baterie. Němci se zmohli jen na sporadický odpor a některé jednotky dokonce utekly bez boje. Pouze v oblasti severně od řeky Sommy obranné linie vydržely, protože tam útočníci nasadili pouze malý počet tanků.

Vzniklými mezerami proudila vpřed kavalerie, která obsazovala klíčové body a držela je až do příchodu pěchoty. Ke slovu se dostaly také obrněné automobily. Ty pronikly do německého týlu a šířily zmatek, přičemž v Proyart u snídaně překvapily a rozstřílely štáb jednoho sboru. První den tak skončil rozhodným vítězstvím 4. armády. Královští postoupili do hloubky 10–12 km a zajali 16 000 německých vojáků.

Postup vázne

V následujících dnech však ofenzivě došel dech. Do útoku se vrhla ještě francouzská 1. armáda u Montdidier, ale nepřítel do oblasti velice rychle přisouval zálohy. Dohodovým jednotkám se sice stále dařilo tlačit vpřed, ale již jen v řádech kilometrů, než se postup zastavil úplně. Jedním z důvodů byl i fakt, že čelní jednotky dorazily na sommské bojiště z roku 1916, kde jim v cestě stály pobořené zákopy a chuchvalce ostnatého drátu.

Dále se projevil nedostatek záloh, protože se všechny vydaly na pochod hned za prvosledovými jednotkami. Zato Němci dokázali na Sommu přisunout během dvou dnů dalších 18 záložních divizí. Foch sice naléhal na Haiga, aby pokračoval v útoku, ale britský maršál odmítal vrhat další muže do mlýnku na maso, a tak 14. srpna postup zastavil.

Zoufalý Ludendorff

V kontextu minulých let se mohou úspěchy 4. armády zdát marginální. Postup o 10 km se sice jeví jako úspěch oproti ofenzivám z let 1915–1917, ale v porovnání s německými operacemi z jara 1918 se jedná jen asi o šestinu. Ani ztráty ve dnech 8.–14. srpna nejsou tak impozantní oproti Sommě či Verdunu. Britové i Francouzi odepsali shodně 22 000 mužů oproti 75 000 německých vojáků (z toho 50 000 zajatců). Britský útok však měl devastující účinek na německou morálku a odhodlání bojovat – a to nejen u mužů v zákopech, ale také na všech úrovních velení.

Ukázalo se, že moment překvapení, kterého Britové dosáhli, měl společně s upadající morálkou obránců katastrofální následky. Berlín sice dokázal vrhnout do průlomu záložní divize, ale tím prakticky vykrvácel, protože Ludendorffovi už nezůstaly prakticky žádné rezervy. A tak zatímco po neúspěchu poslední ofenzivy z poloviny července německý generál spřádal plány hned na čtyři nové operace ve Flandrech, po 8. srpnu zrušil jejich přípravy a jeho sny o konečném vítězství se definitivně rozplynuly. Navíc ani nevypracoval náhradní strategii, takže po zbytek války kladla jeho armáda nepříteli už jen pasivní odpor.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech 

Porážka jihovýchodně od Amiensu zasadila úder také německému císaři Vilémovi II., jenž se nechal slyšet: „Je zřejmé, že musíme usilovat o kompromis. Už jsme vyčerpali své zdroje. Válku je nutné ukončit.“ A stejným toném mluvil i Ludendorff, jenž se po listopadu 1918 dokonce vyjádřil, že „8. srpen byl černým dnem německé armády v historii války“.