V roce 1503 se u dnešního pobřeží Ománu potopila loď. Archeologové tam prováděli podmořské vykopávky a během nich objevili unikátní astroláb. To je astronomický přístroj, který se kdysi používal k určování a předpovídání poloh hvězd a Slunce, určování místního času podle místní zeměpisné délky a také k navigaci.

Do dneška jsme objevili pouhých 104 historických astrolábů. Nově objevený přístroj z ománského vraku, který je vyrobený ze slitiny mědi, se ale hned dostal do Guinnessovy knihy rekordů. Odborníci totiž určili, že vznikl mezi lety 1496 a 1501, což z něj dělá nejstarší známý astroláb na světě.

TIP: Vrak obchodní lodi ze 17. století vydal archeologům své poklady

Zmíněný astroláb měla na palubě portugalská loď, které velel Vicente Sodré, strýc slavného objevitele Vasca de Gamy. Sodré se svým bratrem veleli malé flotile, která měla za úkol patrolovat v oblasti jihozápadní Indie a hlídat tam obchodní stanice. Bratři se ale vzbouřili a dali se na pirátství. V květnu 1503 vyrazili k pobřeží Ománu kvůli nezbytným opravách. Jejich lodi ale potopila bouře a oba bratři nakonec zahynuli.

Přípravy na misi nového amerického roveru Mars 2020 jsou v plném proudu. Pokud se něco nepokazí, nový rover by měl přistát na povrchu Marsu v únoru 2021. A spolu s ním i pozoruhodná autonomní minihelikoptéra Mars Helicopter.

Od této helikoptéry se nečekají žádné zázraky. Jde vlasně o malý demonstrační model, který by měl uskutečnit několik krátkých letů nebo možná spíše jen skoků v řídké atmosféře Marsu, při nichž by minihelikoptéra měla dosáhnout výšky maximálně 16,5 metru.

Stroj neponese žádné složité vědecké přístroje, přesto je úspěch či neúspěch projektu velmi důležitý. Pokud Mars Helicopter uspěje, podstatně se tím rozšíří pole působnosti pro budoucí průzkumné mise na cizí světy.

Průzkumné helikoptéry pro cizí světy

Náš průzkum Mars a dalších těles Sluneční soustavy je totiž doposud omezený na povrch těchto světů a obvykle jenom na velmi malé oblasti. Průzkumné helikoptéry a jim podobné autonomní stroje by přitom mohly udělat pro vesmírný průzkum spoustu užitečné práce.

TIP: Zrak jako ostříž: Příští rover NASA bude mít skoro dva tucty kamer

Mars Helicopter váží asi 1,8 kilogramu a velikostí zhruba odpovídá míči na softball. Let v náročném prostředí mu mají zajistit 2 rotory o délce 1,2 metru, které budou svištět rychlostí 2 400 otáček za minutu, tedy asi desetkrát rychleji, než rotory helikoptér na Zemi. Minihelikoptéra je vybavená avionikou, komunikačními systémy, malým solárním panelem, nabíjitelnými lithium-iontovými bateriemi, ohřívači pro elektroniku a navigační kamerou. Na palubě nemá žádné vědecké přístroje, jen barevnou kameru s vysokým rozlišením. 

V únoru 1621 bylo na císařův pokyn zatčeno 61 povstalců pro velezradu a 29 bylo internováno v domácím vězení. Předsedou mimořádného soudního dvora byl jmenován jediný královský místodržící v Čechách vybavený mimořádnými pravomocemi, kníže Karel z Lichtenštejna.  

Staroměstská exekuce

Již v březnu proběhlo na Pražském hradě soudní jednání, během něhož každý z obžalovaných odpovídal na 236 otázek. V dubnu pak soud předložil návrhy rozsudků. U všech obžalovaných navrhl konfiskace majetku, u 43 z nich i trest smrti. Císař schválil změny, které mu navrhla jím ustavená mimořádná komise, a 21. června 1621 bylo na tribuně postavené před Staroměstskou radnicí popraveno 27 odsouzených, konkrétně tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Z hlavních organizátorů defenestrace a povstání byli popraveni Václav Budovec z Budova, hrabě Jáchym Ondřej Šlik a nejvyšší písař Kašpar Kaplíř ze Sulevic.  

Krušný exil

A jak dopadli ostatní vůdcové povstání? Jan Albrecht Smiřický, Oldřich Vchynský, Linhart Colona z Felsu zemřeli již před Bílou horou. Hrabě Jindřich Matyáš Thurn a Pavel Kaplíř ze Sulevic odešli se „zimním králem“ do exilu a až do konce svých životů pokračovali v boji proti Habsburkům. Zemi opustil i Václav Vilém z Roupova, který se do vlasti vrátil až se saskými vojsky v roce 1631, opět musel odjet a pak se znovu navrátil se švédskými jednotkami v roce 1641. Uvězněni byli Pavel z Říčan a Vilém starší z Lobkovic. Pouze o majetek přišel Jan Litvín Kavka z Říčan, který využil generálního pardonu z roku 1622. 

Předáci stavovského povstání a protestanti, kteří prchali ze země, se nejdříve usazovali velmi blízko hranic v naději, že se po válce budou moci vrátit. Členové jednoty bratrské odcházeli do Polska, Braniborska a Uher, zatímco luteráni a novokališníci zpravidla do Saska. Saská vláda uložila každému příchozímu povinnost požádat o povolení k pobytu. Poté, co povolení obdrželi, nesměli bez opětného dovolení zemi opustit ani vyvézt majetek.

Milionové konfiskace

Konfiskační soud vynesl v Praze do roku 1627 rozsudky nad celkem 680 osobami, 166 z nich odsoudil ke ztrátě veškerého majetku. Další byli potrestáni částečnou konfiskací majetku, odsouzením k lennímu poměru a peněžitým trestům. Podle soudobých odhadů činila hodnota konfiskovaného majetku na 30 až 45 milionů zlatých. Pozemky a nemovitosti si mohl panovník ponechat ve vlastní správě, což mu příliš nevyhovovalo, jelikož spíše potřeboval co nejvíce peněz na vedení války a ani neměl dostatek schopných administrátorů. Proto dal v roce 1621 část zabavených statků za poskytnuté půjčky do zástavy bohatým aristokratům. 

Ze zástavy vyplývalo též předkupní právo, a vzhledem k tomu, že císař nebyl schopen dluhy splácet, přecházel majetek často do vlastnictví jeho věřitelům. Této příležitosti využil k výhodnému zisku například vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Půjčky však panovníkovi nestačily na financování jeho potřeb, proto v roce 1622 nabídl větší část konfiskovaných statků k přímému prodeji. 

Nekalé praktiky

V letech 1622–1623 působilo mincovní konsorcium, které mělo pro císaře získat v poražené zemi dostatek finančních prostředků na vedení války, vyrovnání s oprávněnými věřiteli nebo nepominutelnými dědici rebelů, jimž byl zkonfiskován majetek. Konsorcium uvedlo do oběhu více než 42 milionů zlatých, přičemž konečný zisk spočíval v rozdílu mezi nákupní cenou stříbrného pagamentu a hodnotou vyražených mincí.

TIP: Diviš Černín: Jediný popravený katolík na Staroměstském náměstí v roce 1621

Členové konsorcia, především Valdštejn a Lichtenštejn, se díky šikovnému propojení finančních měnových operací s výhodným nákupem zkonfiskovaných majetků neobyčejně obohatili. Nekontrolované zhoršování mince mělo za následek enormní zdražování a inflaci, která skončila v roce 1623 mincovní kaladou.

Novozélandský National Institute of Water and Atmospheric Research má program na zkoumání života vzácných tuleňů leopardích, jejichž zdraví i stravovací návyky se nejlépe určují na základě trusu. Dobrovolníci z celé země proto organizaci posílají vzorky výkalů, přičemž v jednom vědci objevili nečekaný poklad: USB disk plný fotek a videí.

TIP: Štěstí německého zahradníka: Při sklizni našel svůj dávno ztracený prsten

Některé záznamy zveřejnili, aby nalezli majitele paměti – a nakonec se ukázalo, že patřila Amandě Nallyové, ženě, jež trus do institutu poslala. Zařízení však zjevně prošlo trávicím traktem zvířete, takže badatelé vyloučili, že by do „hromádky“ pouze spadlo. Kolem se navíc nacházely zbytky peří a ptačích kostí, takže se odborníci domnívají, že paměť sezobl pták a toho posléze ulovil tuleň… 

Rozdílné pojetí přístupu ke vzdušnému boji si můžeme přiblížit nejlépe na příkladu dvou letců – nejmilovanějším letcem Francie se stal Georges Guynemer, jenž však v počtu sestřelů skončil až za René Fonckem. Komise jej původně pro vojenskou službu neuznala vhodným kvůli chatrnému zdraví, ale on trval na svém – vždyť v letadle se přece sedí!

Předchozí část: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (1)

Nakonec úředníky přesvědčil, začal jako mechanik a svou tvrdohlavostí se do pilotní kabiny nakonec doslova vnutil. Nezačal ale nijak šťastně – rozbil několik letadel, než v roce 1915 dosáhl prvního sestřelu. O Gyunemerovu stylu boje vypovídá například fakt, že po střetu s deseti nepřáteli se jeho téměř stovkou zásahů poničený stroj doslova rozpadl poté, co přistál. V kokpitu jej provázelo téměř neuvěřitelné štěstí – po návratu z letu mu dokonce z rukavice vypadl nepřátelský projektil! Miláček Francie bojoval s nepřáteli stejně urputně jako s vlastním zdravím. 

Velký lovčí a opatrný Fonck 

Brzy si vysloužil přezdívku „Velký lovčí“ a obdržel snad všechna dosažitelná vyznamenání. Když se 11. září 1917 nevrátil z jednoho letu, truchlila celá Francie. Němce Kurta Wissemanna, který si cenný skalp nárokoval, pár dní nato sestřelil René Fonck. Ani sto let od jeho zmizení se s jistotou neví, jak Guynemer vlastně skončil, a tak vznikla legenda, že létá dodnes. 

Protikladem skromného Guynemera se stal jeho mstitel René Fonck. Zatímco „Velký lovčí“ se bil vždy i na hranici vlastního vyčerpání a neváhal se vrhnout do boje s jakoukoli přesilou, Fonck ztělesňoval pragmatického lovce. Osobně nebyl mezi svými spolubojovníky pro svou sebestřednost příliš oblíbený, ale jeho skvělé výsledky mu upírat nelze. Odvahu spojoval s precizním odhadem situace a dosahoval pravidelně i několika vítězství během jednoho letu.

Jeho „koníčkem“ se stalo šetření municí – snažil se vystřílet co nejméně ran na zničení kořisti. Navíc se pragmaticky vyhýbal nepřehledným soubojům v zatáčkách, v nichž i ti nejlepší riskují, že ve všeobecném zmatku někoho přehlédnou. I proto média milovala víc Guynemera či Charlese Nungessera. Jiná esa to však s odvahou až přeháněla, což dokládá vcelku zbytečná smrt mladého rodáka z Arizony Franka Luka – specialisty na pozorovací balony. Poté, co jeho stroj sestřelili nad územím nepřítele, postavil se německé pěchotě se svým coltem a padl.

Kanaďan William Barker obdržel jako jeden z devatenácti letců Viktoriin kříž a jeho odvaha se stala příslovečnou. Nad hlavami vlastních pěšáků svedl heroický souboj ve svém Sopwithu Snipe s drtivou přesilou 15 Fokkerů D.VII, jejichž počet v legendách narostl až na 60! Než jeho rozstřílený stroj řízeně(!) přistál, zraněný Barker dokázal sestřelit pět nepřátel. I rakouské eso Josef Kiss vzalo s sebou při posledním letu tři stroje protivníka. 

Symboly i nápisy

Někteří letci se rádi zviditelňovali různými symboly, které si kreslili na své stroje. Střídmí Britové si obecně na zmalovaná letadla nepotrpěli, což překvapivě neplatí u jinak pragmatických Němců. Ne nadarmo se císařským letkám říkalo létající cirkusy (byť existovaly i jiné důvody). Pestré odlišení jednotek doplňoval i osobní marking jednotlivých stíhačů. Richthofenův rudý Fokker Dr. I nebyl žádnou výjimkou – Ernst Udet „sedlal“ bílo-červený stroj, na bílém létal zase pozdější maršál Luftwaffe Hermann Göring.

Pokračování: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (3)

Černému albatrosu Eduarda von Schleicha měly podle Francouzů pomáhat duše padlých německých letců. Nechyběly ani provokující nápisy. Friedrich Kemf provokoval nepřítele textem „Už si mě pamatuješ?“ vyvedeným přes celé spodní křídlo svého trojplošníku, což trošku zavání rytířským hecováním. Německá osádka napsala na kořistní Bristol F2b přes celé rozpětí křídel německy „Nestřílejte, dobří lidé“. Příliš to ale nepomohlo, protože byla okamžitě sestřelena. O něco střídmější Francouzi se spokojili (s výjimkami) se symboly na trupu, stejně jako Rusové, Rakušané či Američané.

Singapurské vědce inspirovaly medůzy k vytvoření nového typu elektronické kůže. Novinka je průhledná, elastická, natahovatelná, citlivá na dotyk a dokáže se sama regenerovat – to vše navíc zvládne ve vodním prostředí.

Materiály schopné regenerovat v dnešní době vyvíjí celá řada vědeckých týmů. Obvykle ale nejsou průhledné a nefungují ve vlhkém prostředí, což je do značné míry omezuje v jejich využití. Nemohou z nich například být dotykové displeje, které musejí být průhledné a zároveň se často ocitnou ve vlhku.

TIP: Novou elektronickou kůži je možné opravit a po použití recyklovat

Singapurský tým se proto pokusil napodobit medúzy, které jsou jak průhledné, tak i voděvzdorné. Vědci nakonec uspěli s gelovitým materiálem, který tvoří polymer založený na fluorocarbonu a iontová kapalina bohatá na fluor. Díky svému složení nová elektronická kůže funguje jak na suchu, tak i ve vodě, dokonce i v mořské vodě nebo kyselém či zásaditém prostředí. Tento materiál by se mohl uplatnit ve vývoji měkkých robotů a řadě dalších aplikací.

Zbytky impozantní stavby, kterou jsme si zvykli nazývat Stonehenge, přežily pět tisíciletí. Vědci je zkoumají déle než sto let, a zdaleka neznají odpovědi na všechny otázky. Neshodnou se ani v tom, k čemu stavba z kamenných monolitů sloužila. Podle jedněch to byl chrám zasvěcený Slunci a lidé se tu shromažďovali, aby slavili slunovrat. Podle jiných je Stonehenge zasvěcené mrtvým a poutníci z blízka i z dáli sem přicházeli pořádat velkolepé pohřební hostiny. Nelze vyloučit, že aspoň z části mají pravdu oba tábory. Stejně tak je ale možné, že pravý účel Stonehenge byl úplně jiný a my ho dodnes neznáme. Díky nejmodernějším poznatkům vědy máme alespoň o něco jasněji o tom, kdo byli jeho první stavitelé.

Záhadní mrtví

Budovatele Stonehenge po celá staletí halila neproniknutelná tajemství. Byli místní? Přišli odjinud? A pokud ano, tak odkud? V roce 1919 archeo­logové poblíž Stonehenge objevili spálené ostatky osmapadesáti lidí. Ležely v kruhových jámách, kam byly nejspíše umístěny v kožených vacích. Je možné, že když byl takový vak se spáleným tělem uložen do země, vztyčili nad ním pozůstalí kamenný sloup. Vědci berou víceméně jako samozřejmost, že tito nebožtíci měli něco společného se vznikem Stonehenge. Pravěcí nebožtíci tu byli pochováni mezi roky 3000 př. n. l. až 2 480 př. n. l., tedy v době, do které spadá počáteční fáze budování Stonehenge. Na otázku, co byli zač, odkud pocházeli a proč byli pohřbeni právě zde, vědci marně hledali odpověď bezmála století. Mezinárodní tým vedený archeologem Rickem Schultingem z věhlasné University of Oxford nyní původ nebožtíků odhalil a potvrdil, že budovatelé Stonehenge měli pevné vazby s horami ve Walesu. 

Stronciové otisky a mapy

Původ lidí se nejednou podaří vystopovat díky analýzám DNA. Ty ale v případě nebožtíků od Stonehenge nepřicházely v úvahu, protože lidé byli spáleni a DNA v kostech i zubech přitom vzala zasvé. V podobných případech může původ člověka prozradit zastoupení izotopů vybraných prvků. Pro tyto účely se často používá stroncium. Poměry jeho izotopů se v různých lokalitách v závislosti na horninách v podloží i dalších faktorech liší. Každé místo tak má svůj vlastní „stronciový otisk“ a místní rozdíly v zastoupení izotopů lze zachytit ve „stronciové mapě“. 

Z podloží přecházejí izotopy stroncia do půdy, odkud je načerpají do svého organismu rostliny konzumované býložravci nebo člověkem. Stroncium se dostává do lidského organismu také konzumací masa dotčených býložravců. Všechny organismy si díky tomu v těle nesou stejné spektrum izotopů stroncia, tedy stejný „stronciový otisk“, jaké má krajina, kde žijí. Když vědci určí zastoupení izotopů stroncia v ostatcích – a takto získaný „otisk“ porovnají s „mapou“, dokážou určit, kde nebožtík žil posledních zhruba deset let, kde svůj „otisk“ získal. Pokud se „otisk“ ostatků a lokality shodují, lze z toho usoudit, že člověk byl místní. Když se ale „otisky“ místa nálezu a nebožtíka liší, znamená to, že člověk žil někde jinde. Pak přijde na řadu hledání ve „stronciové mapě“. Vědci na ní pátrají po místě se stejným „otiskem“, jaký zjistili u nebožtíka. Takových míst může být víc. Přesto vědci často dokážou vybrat jednu oblast, kde nebožtík prožil poslední roky, než se on sám nebo jeho ostatky dostaly na místo nálezu. 

Bohužel, ani analýzou izotopů stroncia v kostech, které ležely dlouho v půdě, se původ určit nedá, protože do nich proniká stroncium z okolí. Původní otisk prozrazující původ je posmrtně „ušpiněn“ a pro vědce je „nečitelný“. Teprve nedávno oxfordští archeologové zjistili, že pro ostatky, které prošly kremací, toto omezení neplatí. V plamenech pohřební hranice jsou kosti sežehnuty za vysokých teplot dosahujících až 1 000 °C. Žár v nich „uzamkne“ původní izotopy stroncia a nevpustí do nich stronciové znečištění z okolí. Ostatky po kremaci tak mají stronciový otisk čistý.

U Stonehenge leží horalé z Walesu

Metodu pořízení „stronciových otisků“ ze zbytků kostí dochovaných po kremaci vyvinul Cristophe Snoeck v Oxfordu tak trochu náhodou. Zpočátku zkoumal změny, které se v kostech odehrají při vysokých teplotách. S překvapením zjistil, že právě izotopy stroncia jsou ve spálených kostech dochovány v původních poměrech. Co všechno tato metoda dovede, Snoeck ukázal při analýzách vzorků z těl pětadvaceti nebožtíků pochovaných u Stonehenge. Zjistil, že tito lidé měli různý původ. Nejméně deset z nich prožilo poslední desetiletí na západě Británie, s vysokou pravděpodobností v horách Walesu. Tedy ve stejné oblasti, ze které byly na stavbu Stonehenge dopraveny velké kamenné kvádry. Tyto tzv. modré kameny pocházejí mimo jakoukoli pochybnost z waleského pohoří Preseli Hills. Zbývajících patnáct stonehengeských nebožtíků prožilo poslední desetiletí v sousedství svatyně.

Další pozoruhodné zjištění přinesly rozbory zuhelnatělého dřeva uloženého do jam spolu s kostmi. Dřevo použité na pohřební hranici nebožtíků pocházejících z Walesu nevyrostlo v okolí Stonehenge. Všechny jeho charakteristiky ukazují, že stromy narostly ve waleských horách. To znamená, že tito lidé žili ve Walesu, zemřeli tam, byli tam i obřadně spáleni a teprve jejich ostatky byly přeneseny k pohřbu ve Stonehenge. Místní lidé proti pohřbu waleských horalů zjevně nic nenamítali. Znamená to, že styky mezi obyvateli z okolí Stonehenge a Preseli Hills se neomezovaly jen na import kamenných kvádrů, ale měly hlubší a trvalejší charakter. Ze stáří ostatků určených radiouhlíkovou metodou vyplývá, že Walesané byli u Stonehenge pohřbíváni po dlouhá staletí! 

Někteří historici spekulují, že horalé z Walesu nalámali v Preseli Hills kvádry a dopravili je na místo svatyně Stonehenge. Kameny použili k jejímu vylepšení, aby si mohli celou svatyni přivlastnit a posílit tak svůj vliv a moc. Nyní je jasné, že vazby mezi obyvateli waleských hor a obyvateli plání kolem Salisbury, kde před pěti tisíci roky vyrostlo Stonehenge, byly mnohem složitější a dlouhodobější. 

Každý z nás si to jistě pamatuje. V dětství se čas neuvěřitelně vleče. Když se dítě na něco těší a musí na to čekat, tak často dělá nepředstavitelné věci, aby mu čas utíkal rychleji. Když ale člověk zestárne, tak jakoby písek v jeho přesýpacích hodinách přeřadil na mnohem vyšší rychlostní stupeň. Čas lidem v dospělosti doslova utíká mezi prsty.

Čas je pochopitelně stále stejně rychlý. Ale američtí vědci zjistili, že během stárnutí klesá rychlost, s jakou lidský mozek vnímá a mění mentální obrazy. Právě změny mentálních obrazů přitom mozek vnímá jako plynutí času. Když se změní rychlost těchto změn, tak se pro člověka změní i jeho subjektivní vnímání času.

TIP: Ženské mozky jsou podle neurologů v průměru o 3,8 roku mladší než ty mužské

Dospělý mozek vytvoří asi 3 až 5 mentálních obrazů za sekundu, což je dané pohyby lidských očí. Oko se pohne a pak si mozek obraz po krátký okamžik fixuje a oko se nehýbe. Američané přišli na to, že děti si mentální obrazy tvoří a fixují mnohem rychleji, takže jich za sekundu vzniká větší počet. Proto se dětem zdá, že se do určitého časového úseku, třeba do jednoho dne „vejde“ více prožitého času. Den se jim tedy o poznání více vleče.

V důsledku genetické mutace, posílené nesčetnými příbuzenskými sňatky, trpělo mnoho příslušníků habsburského rodu psychickými poruchami a mezi příslušnicemi rodu se událo velké množství abnormálních porodů, o případech neplodnosti nemluvě.

Nejslavnější rty v dějinách

Výrazným projevem mutace byl typický „habsburský ret“ neboli dědičná progerie. Osoby, které jí trpí, mají dolní čelist natolik prodlouženou a vystouplou, že dolní zuby vyčnívají přes horní, takže často ani nemohou zavřít ústa. Naprosto děsivým produktem blízkých příbuzenských vztahů mezi Habsburky byl poslední španělský král této dynastie – Karel II. V důsledku genetické degenerace trpěl dvěma vzácnými chorobami – nedostatkem hormonů v hypofýze a poruchou vylučování kyselin ledvinami. Kromě toho měl ještě tu smůlu, že od otce i od matky zdědil slabou tělesnou konstrukci a chatrné zdraví.

Nikdo jiný z jeho příbuzných neměl tak předsunutou dolní čelist, kvůli které velmi těžko mluvil a neustále slintal. Žvýkat mohl jen s nesmírnými obtížemi a jeho obrovský jazyk mu bránil zřetelně vyslovovat. Jeho stav se stále zhoršoval, po třicítce už ho neunesly nohy a proměnil se ve vyzáblou, duševně chorou trosku. Nelze se proto divit, že byl pomatený, negramotný a zcela neschopný vlády či zplození dědice.

Zdravý genofond Marie Terezie

Marie Terezie a její potomci se naštěstí pro podunajskou monarchii vyhnuli důsledkům dynastického šílenství, neboť její matka ani babičky nepocházely z habsburské dynastie.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Karel VI. se oženil s Alžbětou Kristinou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, příslušnicí vznešeného welfského rodu, jehož členové získali pro Hannoversko kurfiřtskou hodnost a roku 1714 dosedli osobou Jiřího I. na britský trůn. Babička Marie Terezie z matčiny strany, princezna Kristina Luisa Öttingenská byla „pouze“ potomkem říšského knížecího rodu, ale o to bohatší a zdravější měla genofond. Dědeček Marie Terezie z otcovy strany byl sice císař Leopold I., jehož typický habsburský ret upoutá na všech jeho portrétech, ale vzal si Eleonoru Magdalenu Falcko-Neuburskou z té větve Wittelsbachů, která se s Habsburky do té doby nespříznila.

Pokud jde o pozemské domácnosti, tak detektory oxidu uhelnatého varují před jistou smrtí. Tento plyn je bez barvy a zápachu, a pro lidi je nesmírně nebezpečný. Vědí to i astronomové, kteří si proto vždycky mysleli, že planety s atmosférou plnou oxidu uhelnatého, budou vždy jen beznadějně pusté a prázdné.

Edward Schwieterman z Kalifornské univerzity v Riverside a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že by bylo velkou chybou planety s atmosférami bohatými na oxid uhelnatý odepsat. Ve skutečnosti by prý přítomnost této obávané látky v atmosféře, když ji odhalí teleskopy příštích generací, mohla být naopak známkou toho, že planeta je osídlená jednoduchými životními formami. Ve hře jsou dva možné scénáře.

Oxid uhelnatý v atmosféře

V dnešní atmosféře Země, která je bohatá na kyslík, se oxid uhelnatý nemůže hromadit. Velmi rychle ho tam zničí chemické reakce. Jak ale ukázaly počítačové simulace chemie povrchu planety a atmosféry Schwietermanova týmu, před třemi miliardami let byla Země úplně jiným místem. Oceány byly plné života, ale atmosféra prakticky bez kyslíku. V takové atmosféře mohla být koncentrace oxidu uhelnatého až 100 ppm (částic z milionu), přičemž dnes je to o několik řádů méně.

TIP: Pomůže při hledání mimozemšťanů střídání ročních období na exoplanetách?

Druhou možnost, kdy bychom mohli hledat život podle oxidu uhelnatého, podle badatelů představují obyvatelné planety s kyslíkovou atmosférou, které obíhají kolem červených trpaslíků, jako je třeba Proxima Centauri. U takové planety by podle simulací mělo být v atmosféře velké množství oxidu uhelnatého díky fotochemickým reakcím. Budeme mít štěstí a najdeme cizí život díky oxidu uhelnatému?