V posledních letech jsme si zvykli na luxusní snímky povrchu rudé planety, které na Zemi posílá americká meziplanetární sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO). Nyní se parádním snímkem pochlubila i evropská vesmírná agentura ESA.

Sonda Trace Gas Orbiter (TGO), která je součástí programu ExoMars, je na oběžné dráze Marsu již od října 2016. Na počátku letošního února pořídila sérii snímků z oblasti zvané Terra Sabaea. Snímky sonda pořídila pomocí zařízení Color and Stereo Surface Imaging System (CaSSIS).

Pavouk vytvořený prachovými tornády

Na graficky velmi výrazném snímku je patrná modrá struktura, která připomíná fantaskního modrého pavouka. Ve skutečnosti je tento „pavouk“ ale tmavě červený. Zařízení CaSSIS vytvořilo kombinovaný snímek se změněnými barvami, aby struktury na povrchu Marsu lépe vynikly.

TIP: Sonda Mars Reconnaissance Orbiter vyfotila „pyramidu“ na Marsu

Podle odborníků vznikl pozorovaný pavouk velice zajímavým způsobem. Jde prý o stopy po drahách stovek a možná tisíců prachových tornád, která se v této oblasti vytvořila. Zatím není jasné, proč právě na tomto místě vzniká takové množství prachových vírů. Podle představitelů ESA zřejmě okolní hory ovlivňují proudění vzduchu takový způsobem, že se v místě s „pavoukem“ točí jedno tornádo za druhým.

O původních Austrálcích (nebo též Aboridžincích) se říká, že je to nejstarší souvisle existující civilizace na světě. Vědecké studie posledních let, které se zaměřili především na DNA, ukázaly, že první obyvatelé žili na území dnešní Austrálie již před 40 až 65 tisíci lety. Existují ale i výzkumy, podle kterých to bylo již před 72 tisíci lety.

Podle nové a poněkud odvážné studie Dr. Johna Sherwooda z Deakin University je ale osídlení Austrálie ještě mnohem staršího data. První Austrálci podle něj do země doputovali již před 120 tisíci lety, tedy téměř o 50 tisíc let dříve, než si vědci doposud mysleli.

Přepište dějiny

Svá tvrzení opírá Sherwood především o nové nálezy z fosilního naleziště Moyjil, které se rozkládá poblíž města Warrnambool v australském státě Victoria. Sherwood se svým týmem zde objevil zbytky korýšů, krabů a ryb, dřevěného uhlí, ohořelých kamenů a něčeho, co mohlo představovat dávný krb. Analýza objevených fosilií přitom potvrdila, že pocházejí z časů před 120 tisíci lety.

Vědci prozatím přistupují k tezím australských kolegů s opatrností – přesvědčivý důkaz přítomnosti lidí, například nález lidských kostí nebo nástrojů, se objevit nepodařilo. Sám Sherwood považuje svůj výzkum za první krok, který by mohl do oblasti přilákat další vědecké týmy.

TIP: Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané

Pokud se potvrdí, že jde skutečně o doklady lidské přítomnosti, a že datování těchto nálezů je správné, bude to znamenat, že se lidé v Austrálii mnohem dříve, než jsme si doposud mysleli. V takovém případě bychom museli revidovat nejen historii osídlení australského kontinentu, ale také scénáře šíření moderních lidí z Afriky do zbytku světa.

Společnost Airbus vyvíjí drony Skyways, s nimiž se firma hodlá vrhnout na přepravu zásilek. V současné době tyto drony uvezou až 4 kilogramy nákladu a mohou ho dopravit do cíle vzdáleného 3 kilometry. Součástí programu Skyways je přitom i přeprava zásilek mezi pobřežím a loděmi.

Airbus v těchto dnech zahájil testy dronů Skyways a ve spolupráci s logistickou společností  Wilhelmsen Ships Services a přístavem v Singapuru Maritime and Port Authority of Singapore, se pustil do přepravy zásilek na lodě. Historicky první let dronu se zásilkou mezi pevninou a lodí se odehrál v pátek 15. března a dron při něm převezl 1,5 kg nákladu 3D tištěných objektů.

TIP: Jako mouchy kolem slona: Drony pomáhají Airbusu kontrolovat velká letadla

Drony Skyways vzlétají z mola na břehu moře a pak autonomně letí na loď, která je ukotvená na moři. Dron vyloží náklad na palubě lodi a pak se zase vrátí zpět. Celá akce přitom zabere maximálně 10 minut času. Airbus počítá s tím, že v dohledné době zahájí i testování dronů Skyways v městském prostředí – místem testovacího provozu má být opět Singapur.

V okamžiku nástupu Marie Terezie na trůn se koalice vedená Francií pokusila rozchvátit její dědictví, ale ačkoliv byla mladá a svým způsobem nezkušená, pod tíhou odpovědnosti se vzchopila. Sílu jí dodala její hrdost, panovačnost, ctižádostivost i pevná víra v Boží milost, takže během osmi let konfliktů sice přišla o Slezsko, Kladsko a Parmu, ale ostatní země zachránila.

V sedmileté válce se jí nepodařilo vybojovat zpět Slezsko, ani neporazila ve válce o bavorské dědictví Prusko, s kterým se musela dělit o vliv v německé oblasti. Nicméně rozšířila své země o Haličsko, Volyň, Bukovinu, Innskou čtvrť a pro mladšího syna získala Modenské vévodství. Založila novou habsbursko-lotrinskou dynastii, která vládla rakouskému soustátí až do jeho neblahého zániku v roce 1918.

Skutečný účel tereziánských reforem

Reformní kroky činila zejména z pragmatických důvodů, tedy nikoliv na základě filozofických myšlenek raného osvícenství, nýbrž z potřeby praktického užitku. Války ji stály mnoho peněz, takže bylo nutné zvýšit daně. Nešlo jí o to, aby osvobodila lid od církevní a feudální nadvlády, ale o peníze na záchranu dědictví, jeho udržení a znovudobytí Slezska. Hodlala především zajistit vládu vlastního rodu a dosáhnout takové síly, aby se v souboji evropských mocností neocitla v nevýhodě. Teprve na druhém místě byla spravedlivou „matkou vlasti“, jež se pečlivě starala o své poddané. 

Nelze zapomínat ani na to, že Marie Terezie byla v mnoha případech „reformátorkou proti své vůli“. Mnohokrát ji její poradci museli k reformním opatřením dlouho přemlouvat, zvláště v pokročilejším věku se z panovnice stávala konzervativní, méně dynamická politička. Osobnosti z jejího nejbližšího kruhu jako Swieten, Sonnenfels, Bartenstein či její syn a spoluvládce Josef II. byli ovlivněni myšlenkami osvícenství mnohem silněji než Marie Terezie a často byli právě oni skutečnými iniciátory a tvůrci důležitých reforem.

Demokracie zatím v nedohlednu

Ve vnitřní politice prosazovali poradci a úředníci Marie Terezie s velkým nasazením centralizaci, byrokratizaci, oddělení politické správy od soudní a zbavení se stavovského vlivu na zemské úřady. Reformy měly trvalý dopad, neboť okleštily monopol statkářů v lokální správě, jejich vliv na ústřední orgány i jejich daňové úlevy, čímž zrušily nejzaostalejší feudální instituce a položily základy efektivní státní správy. S tím souvisela postupná profesionalizace státních (nikoli stavovských) úředníků včetně silnějšího zastoupení měšťanských vzdělanců na vedoucích úřednických postech. 

Rozhodnutí však stále činila panovnice a úzký okruh jejích rádců – pro demokratické smýšlení či spoluúčast reprezentantů všech sociálních vrstev na vládě nebylo ve světě Marie Terezie žádné místo. Reformy však nebyly důsledné, neboť se netýkaly všech zemí podunajské monarchie, navíc mnohdy vedly ke kompetenčním zmatkům. Nové úřady sice zlepšily výběr daní, ale výdaje na platy nových úředníků, budovy a provoz značně zatížily státní rozpočet.

Školní docházka nebyla pro všechny

Vláda Marie Terezie sklízí dodnes chválu za zavedení všeobecného školního vzdělávání a všechny děti v zemích bývalé habsburské říše se učí, že zařídila „povinnou školní docházku“. V roce 1778 existovalo již přes 500 triviálních škol nového typu a jejich počet vzrostl do roku 1791 na 2 085, počet žáků se zvýšil ze 112 000 na 185 000 a do roku 1795 na 217 000, což znamenalo pouze dvě třetiny všech školou povinných dětí. Přísně vzato se tedy povinná školní docházka v tereziánské éře nezavedla, neboť pro to neexistovala dostačená infrastruktura, ani nebylo dost učitelů. Ještě dlouho v 19. století se v rakouské monarchii vyskytoval velký počet analfabetů.

Marii Terezii nemůžeme ani nazývat skutečnou ochranitelkou vědění, neboť nepodpořila návrh na zřízení akademie věd. Německý básník a jazykovědec Friedrich Gottlieb Klopstock se totiž pokusil získat podporu od císaře Josefa II., ale nakonec zklamaně konstatoval, že „císař má stěží dostatek sil, aby se stal protiváhou františkánů a dominikánů“. Jinými slovy, jakmile jeho konzervativní matka řekla ne, syn sám nic nezmohl. Nicméně Marie Terezie alespoň pomohla oživit skomírající vídeňskou Akademii výtvarných umění.

Mučení stále na pořadu dne

Marie Terezie byla přesvědčena o nutnosti sjednocení různých právních tradic v korunních zemích a justici podřídila dohledu Nejvyššího soudního úřadu. Oddělení soudnictví od výkonné moci, jak požadovali představitelé osvícenství, nicméně nebylo ještě plně realizováno. V roce 1768 byl vydán tereziánský trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana, zvaný též hrdelní řád, který platil pro všechny podunajské země s výjimkou Uher do roku 1787. Přetrvaly v něm velmi kruté tresty, mučení obžalovaného s cílem získání přiznání bylo stále považováno za korunu důkazního řízení. To se podařilo zrušit teprve na naléhání Josefa II. v roce 1776. Reforma zákoníku pokračovala i za Josefa II. a byla završena v roce 1811 vyhlášením Všeobecného občanského zákoníku.

TIP: Z neohrožené panovnice zasmušilou ženou: Jak vypadala poslední léta Marie Terezie

Výsledkem tereziánských reforem bylo posílení centralizované státní správy, včetně odstranění posledních zbytků státní samostatnosti Českého království. To se však netýkalo Uher a vedlejších zemí, Rakouského Nizozemí a Lombardie, pro něž zůstaly v platnosti separátní správy. Marie Terezie preferovala německy a maďarsky mluvící elitu, což se dlouhodobě ukázalo jako špatné rozhodnutí, které nakonec v roce 1918 výrazně přispělo k rozpadu podunajské monarchie a vyhnání potomků Marie Terezie ze všech „jejích“ zemí.

Sedím na kraji moře kavylů, v nichž tančí teplý květnový vítr, a takřka na dosah přede mnou se tyčí charakteristická silueta Pavlovských vrchů. Zenbuddhisté tvrdí, že svět je nehybný a zároveň neustále vlaje a proudí. Asi to bude pravda… alespoň tady na Pouzdřanské stepi.

Ovce s kořeny i bez

Národní přírodní rezervace Pouzdřanská step-Kolby je bezesporu jednou z nejvýznamnějších lokalit stepní flóry a fauny v České republice. Byla vyhlášena na výměře 47,09 hektarů již v roce 1956 na svazích kopce Strážná nad obcí Pouzdřany a na svazích Uherčické hory. Převažuje zde souvislý porost kavylu sličného (Stipa pulcherrima) a místní velkou atrakcí jsou bíle kvetoucí katrány tatarské (Crambe tatarica). Tyto neobvyklé rostliny v době květu (od dubna do května) připomínají pasoucí se stáda oveček.

Až do poloviny 20. století byla step využívána k pastvě a na vzácné stepní ploše lidé vysázeli ovocné stromy, vinnou révu a lékořici. Horní okraj stepi pak zabírala pole. Lokalitu, na niž navazují druhově bohaté teplomilné doubravy a dubohabřiny panonského typu, dříve často ovlivňovaly požáry a přemnožené kolonie divokých králíků. Současná ochrana území radikálně tlumí invazní nálet akátů a rovněž se začíná experimentovat s řízenou pastvou ovcí.

Odetnutí stepní běžci

Pomyslným heraldickým znakem Pouzdřanské stepi je bezesporu katrán – vytrvalá, až jeden metr vysoká bylina z čeledi brukvovitých. Vyskytuje se v panonské oblasti střední a východní Evropy, její areál však zasahuje až na jihozápadní Sibiř. V ČR je možné rostlinu vidět vzácně jen na nejjižnějších lokalitách Moravy.

Katrán je úchvatný v kteroukoli roční dobu, ale nejvíc asi upoutá na jaře, kdy je rozsvícen bělostnými květy jako obří koule. Na podzim zase keře předvádí, proč se jim říká „stepní běžci“. Po odkvětu se totiž jejich nadzemní část odlomí a je unášena větrem. Tak se kutálí jako „uťatá hlava Tatara“ (právě takovou asociaci měl při pohledu na keře básník Jan Skácel) a za běhu stepí rozsévá semena.

Kromě katránů a kavylu sličného však na stepi rostou mnohé další botanické šperky – například v květu nepřehlédnutelný koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), kosatec nízký (Iris pumila) a hadí mord rakouský (Scorzonera austriaca) nebo kavyl Ivanův (Stipa joannis). Jen na jednom místě se zde vyskytuje nesmírně vzácný panonský endemit pelyněk Pančičův (Artemisia pancicii) a na vrcholové plošině můžete obdivovat vzácné kozince.

Setkání s noční obryní

„Bože, díky!“ vyjekla za mými zády fotografka Zdena. Překvapeně jsem se otočil, a spatřil ji, jak klečí s fotoaparátem přitisknutým k oku a objektivem namířeným na samičku martináče hrušňového zavěšené na drobné větvičce.
Martináč hrušňový (Saturnia pyri) je největším evropským nočním motýlem s rozpětím křídel 85–165 mm (samičky jsou výrazně větší než samečci). Je nádherně zbarven a každé z jeho křídel zdobí výrazné oko. V rámci ČR se vyskytuje jen na jižní Moravě, která je severní hranicí jeho výskytu.

Velké a těžké samičky toho příliš nenalétají. Po vylíhnutí z kukly se líně usadí někde na spodní části kmene a ze zadečku vypouštějí feromon, jímž lákají samečky. Nápadníci dokážou své vyvolené najít na velkou vzdálenost, k čemuž jim pomáhají široká „keříčkovitá“ tykadla. Těmi jsou schopni zachycovat i jednotlivé molekuly feromonu.

Housenky martináče hrušňového jsou skutečnými otesánky – po vylíhnutí z vajíčka měří pouhých 5 mm. Před zakuklením ovšem narostou do délky až 12 cm a váží 15 gramů!

Zavrtaný unikát

Martináč hrušňový ovšem není jediným vzácným zástupcem zdejší říše hmyzu. Na území rezervace žije například kobylka sága (Saga pedo), roháč obecný (Lucanus servus) nebo tesaříci Glaphyra umbellatarum a Rhopalopus macropus. Lokalita je také jediným místem výskytu pavouků cedivečky sousedské (Dictyna vicina) a pavučinky vývrtkové (Hylyphantes nigritus) v celé České republice.

Pod povrchem na Pouzdřanské stepi žije vzácná hlubinná žížala Allolobophora hrabei, kterou objevil profesor Sergej Hrabě, zoolog Masarykovy univerzity v Brně. Za pomoci ruského emigranta Lva Černosvitovova byl dosud neznámý kroužkovec, který dorůstá úctyhodné délky až přes půl metru, vědecky popsán v roce 1935. Vyskytuje se pouze na malém území Moravy, Slovenska, Rakouska a Maďarska. Na povrchu se žížala objevuje jen vzácně několikrát do roka; spíše můžete ve stepi narazit na úhledné kupičky jejího trusu.

Okřídlené skvosty

V lokalitě Pouzdřanské stepi hnízdí několik vzácných ptačích druhů, např. pěnice vlašská (Sylvia nisoria), strnad luční (Miliaria calandra), ťuhýk obecný (Lanius collurio) nebo bramborníček černohlavý (Saxicola torquata). V doupných stromech na okraji stepi donedávna hnízdil dudek chocholatý (Upupa epops). V posledních letech tudy ale zřejmě jen protahuje, nebo si zde pouze vyhledává potravu.

TIP: Ohrožené populace polní zvěře: Proč se pole v Evropě mění ve sterilní poušť?

„Uru – uru – uru“, zaznělo z povětří. Elegantním letem nad námi zakroužily velké barevné „vlaštovky“ – vlhy pestré (Merops apiaster). Těchto vzácných ptáků na jihu našeho území díkybohu v posledních letech utěšeně přibývá. Hnízdí i na Pouzdřanské stepi v kolmých stěnách bývalých hlinišť, kde si hnízdní páry vyhrabávají zemní nory.

Korunní princ Rudolf se narodil 21. srpna 1858 v zámku Laxenburg u Vídně jako třetí dítě svých rodičů – 5. března 1855 porodila císařovna Alžběta dceru Žofii a o rok později, 15. července 1856, dceru Giselu. Ani tak vysoce postavenému páru, jako byli císařští manželé, se nevyhýbalo prosté lidské trápení: prvorozená dcera Žofie, od počátku slabá a nemocná, jim 29. května 1857 zemřela. O to větší radost oběma udělal příchod zdravého syna. 

Výchova vladaře

František Josef měl od počátku jasno. Následník musí být důstojným pokračovatelem jeho vladařského díla. Proto jej hned v průběhu prvního dne života jmenoval plukovníkem a majitelem 19. pěšího pluku a do kolébky mu udělil řád Zlatého rouna. Chtěl mít jistotu, že z jeho syna vyroste silný muž, odolný vůči nepřízni života. 

Společně se svou matkou arcivévodkyní Žofií proto vybírali malému chlapečkovi vychovatele, kteří se jim zdáli vhodní ke splnění tohoto náročného úkolu. Jejich volba však nebyla šťastná od samého začátku. O Rudolfa se starali lidé, kteří neměli s výchovou dětí žádné zkušenosti a naopak jej traumatizovali a psychicky deptali. Teprve energický zásah princovy matky, císařovny Alžběty v roce 1865, přivodil změnu. Malý Rudolf dostal nové učitele, kteří se dokázali vžít do jeho pocitů a z největších problémů jej vyvedli.

Sečtělý rebel

Z malého Rudolfa vyrostl inteligentní a vzdělaný mladý muž (uměl též dobře česky), který se výrazně odlišoval od svého otce. Zatímco František Josef od svého nástupu na trůn nepřečetl jedinou knihu, jeho syn se věnoval vědě. Navázal přátelství se známým zoologem Alfredem Brehmem, pod jeho vedením se věnoval ornitologii a společně s ním podnikl výzkumnou expedici po Dunaji, kterou popsal v cestopisném spisu Patnáct dní na Dunaji. Rudolf stanul také v čele autorského kolektivu, který připravoval mnohosvazkovou encyklopedii Rakousko-Uhersko slovem a obrazem a přispíval do ní vlastními články.

Od svého otce se korunní princ odlišoval i politickými názory. Na rozdíl od něj, přesvědčeného konzervativce, smýšlel liberálně. Pod vlivem poznávací cesty do Velké Británie napsal brožuru Rakouská šlechta a její konstituční poslání, která měla pouhých 48 stran. Musel ji samozřejmě vydat anonymně, avšak vyvolala pozornost, neboť v ní rakouské aristokracii vyčítal, že připadá „znalci její slavné minulosti téměř jako zřícenina kdysi hrdé budovy“. František Josef se s Rudolfem o politice i své vládě odmítal bavit a všechny jeho pokusy odbýval ponižující poznámkou, že „Rudolf už zase žvaní“. 

Rychlá degradace

V roce 1881 se korunní princ na přání otce oženil s belgickou princeznou Štěpánkou. Manželství nebylo šťastné a Rudolf nabyl dojmu, že jeho život je marný. Všechno, čemu se musel v životě věnovat, jej naplňovalo omrzelostí, nespokojeností, zmocňoval se jej pocit zbytečnosti. Začal se utíkat k alkoholu, vyhledával ženskou společnost, novým smyslem života se mu stala milostná dobrodružství, při nichž prakticky nerozlišoval mezi ženami ze šlechtické společnosti či prostitutkami. 

Není se co divit, že brzy onemocněl kapavkou, která se tehdy, před objevem antibiotik, nedala účinně léčit. Následník trpěl velkými bolestmi a lékaři mu k jejich utlumení doporučili užívání morfia, které zapíjel šampaňským či koňakem. Není divu, že se z něj brzy stal narkoman a alkoholik. Život mu působil jen utrpení, a proto stále častěji pomýšlel na smrt. 

Smrt v Mayerlingu 

Lovecký zámeček Mayerling se nachází nedaleko města Baden ležícího asi 26 km jihozápadně od Vídně. Korunní princ Rudolf sem rád zajížděl trávit volný čas, nejčastěji s loveckými přáteli či s některou ze svých nových milenek. V roce 1888 navázal nový vztah s mladičkou, teprve šestnáctiletou baronesou Mary Vetserovou; před léty prožil milostný románek také s její matkou Helenou. Bylo to v době, kdy jej zdravotní potíže trápily pořád víc a před ním se kupily zdánlivě neřešitelné problémy. Rudolf se rozhodl, že z nich unikne sebevraždou a Mary Vetserovou přesvědčil, aby dobrovolně odešla ze života společně s ním. Skutečně ve středu 30. ledna 1889 našel komorník v princově ložnici na zámku Mayerling jejich mrtvá těla vedle sebe v posteli. 

Byl to šok – následník trůnu sebevrahem, cizoložníkem a bylo skoro jisté, že má na svědomí i smrt své velmi mladé milenky. Mary Vetserová tedy byla narychlo a v tajnosti pochována na hřbitově v nedaleké vsi Heiligenkreuz a jakékoli zmínky o ní byly dlouho utajovány. Přední odborníci lékařské vědy na vídeňské univerzitě pak měli potvrdit, že Rudolf zemřel nešťastnou náhodou na honu. O míře svobody v habsburské monarchii však svědčí, že to odmítli udělat, neboť to neodpovídalo pravdě. Stejně tak odmítli vydat prohlášení, že zemřel na mrtvici.

TIP: Když morfium nestačí: Zrádná kapavka otevřela Rudolfovi cestu k Mayerlingu

Nakonec musel dvůr oznámit, že jednatřicetiletý korunní princ spáchal sebevraždu v pomatení smyslů, aby mohl mít církevní pohřeb a aby jeho ostatky mohly spočinout po boku habsburských předků v Kapucínské kryptě. Císař František Josef I. nechal zámeček v Mayerlingu přestavět na ženský klášter a dnes zde nejtragičtější událost jeho života připomíná jen malé muzeum. 

Od začátku to měla být kosmická loď, která však nikam nepoletí. Jeden krátký „let“, u nějž půjde o každý milimetr, ji ovšem přece jen nemine: 35 tun materiálu a deset let práce se v budoucnu zanoří do zatopeného lomu v obci Jesenný u Železného Brodu a jeho temné vody napodobí nekonečný vesmír. 

Na sklonku loňského prosince se zařízení nazvané Hydronaut konečně dostalo na hladinu. „Je před námi samozřejmě ještě spousta práce. Ale díky tomu, že jsme na vodě, už můžeme testovat jednotlivé systémy, jestli jsme všechno správně spočítali a podobně,“ vysvětluje autor projektu a profesionální potápěč Matyáš Šanda. 

Světový unikát 

Hydronaut představuje něco mezi ponorkou a speciálním potápěčským zvonem zvaným keson. V malém prostoru bude jednou tříčlenná posádka pobývat celé týdny, a na dně lomu tak zažije třeba simulaci letu k asteroidu či na rudou planetu. „Technologicky už dnes dokážeme doletět i na Mars, problém však pořád spočívá v lidské povaze, v našich vlastnostech,“ vysvětluje Šanda. A dodává, že rizika vznikající v reálném vesmíru lze srovnat s těmi v jeho projektu – ani tam nesmí dojít k žádné chybě. 

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, v současnosti nemá český projekt obdoby. Ve světě existuje pouze jedno takové zařízení: Patří NASA a odpočívá na Floridě, v hloubce asi 15 metrů. Pochází však již z 80. let minulého století, a je tudíž značně zastaralé. 

Na seznamu ESA

Sen malého kluka a pozdějšího profesionálního potápěče Matyáše Šandy zaujal širokou veřejnost, ale také Evropskou vesmírnou agenturu (ESA). Jenže zařízení musel postavit sám a z vlastních zdrojů. Pomohla sbírka na internetu, nejrůznější dary, a hlavně čas a ruce party kamarádů, většinou rovněž potápěčů.

„Když se mě Matyáš zeptal, jestli bych svařil ponorku, odpověděl jsem, že ponorku jsem ještě nikdy nedělal, ale naučím se to,“ vzpomíná na začátky projektu dlouholetý člen týmu Jiří Valášek. 

Při vývoji Hydronauta museli často postupovat svépomocí. Podle Šandy jim totiž nikdo nemohl říct, jak zařízení vyrobit, už proto, že se jedná o unikát. Pracovali na něm tudíž dlouhých deset let – aby se pak účastníci experimentu mohli zavřít na dně jezera, pít svoji filtrovanou moč, pěstovat ředkvičky a monitorovat vlastní stres… Právě tak ovšem jednou zřejmě budeme dobývat vesmír.  

Modul podle Apolla 

Tubus Hydronauta má objem 20 m³, stejně jako moduly programu Apollo, které dobývaly Měsíc. Jeho průměr byl zvolen s ohledem na to, aby se vešel na současné rakety. V obytné části se nacházejí lůžka i sezení pro tři členy posádky, miniaturní kuchyň a nádrž na moč, jež bude dál pokračovat do systému akvaponie pro pěstování rostlin bez půdy.

TIP: Z garáže profesionálního pilota se stal dokonalý letecký simulátor Boeingu 737

Ven se bude chodit přes přechodovou komoru. Pohyb potápěče, změny tlaku – to vše má odpovídat skutečným podmínkám ve vesmíru. „Dýchání zajistíme třemi způsoby: Systém nargilé tvoří hadice vedená ze základny pod vodou. Dál se jedná o rekuperaci vzduchu a záložní tlakové láhve po obvodu stanice,“ vysvětluje Šanda. 

Hned vedle lomu stojí bývalý mlýn na kámen, kde už se buduje zázemí pro vědce, kteří budou sledovat reakce posádky. Šandův plán je promyšlený do nejmenších detailů, na dně pomůže trénovat nejen budoucí dobyvatele kosmu, ale třeba i policejní potápěče, záchranáře či pyrotechniky. 

Číslo pí je jednou z nejvýznamnějších matematických konstant. Zároveň je to číslo zvláštní povahy, které například není možné vyjádřit podílem dvou celých čísel ani ho nelze zkonstruovat kružítkem a pravítkem. Generace matematiků se ho neustále snaží zpřesňovat, na stále větší počet desetinných míst. 

Japonská počítačová specialistka Emma Haruka Iwao, která pracuje na vývoji cloudu Google, oslavila letošní den Pí (14. 3.) velmi stylově. S využitím výpočetní síly googlovského cloudu vypočítala číslo pí na rekordní počet desetinných míst. Dosavadní rekord byl téměř 9 bilionů desetinných míst, Iwao to zvládla na neuvěřitelných 31,4 bilionů desetinných míst.

TIP: Důstojná oslava: Číslo pí už známe na dalších 9 bilionů desetinných míst

Aby Iwao mohla spočítat tak ohromně rozsáhlé číslo, použila program, který pracoval s 25 virtuálními počítači v cloudu Google, uvnitř struktury Compute Engine. Samotný výpočet zahrnoval 170 TB dat, což zhruba odpovídá celé tištěné části Knihovny Kongresu, národní knihovny Spojených států.

United Launch Alliance, což je společný podnik společností Boeing a Lockheed Martin, v pátek 15. 3. 2019 vypustila pro americké letectvo z mysu Canaveral na Floridě vojenský komunikační satelit WGS-10. Pro nosnou raketu Delta IV Medium to byl 39. start v pořadí a zároveň předposlední start v historii. Po příštím startu v létě půjde tento typ nosné rakety do výslužby.

Satelit se po vynesení do vesmíru ocitl na parkovací nízké oběžné dráze. Odtud by se měl přesunout na vysokou geosynchronní oběžnou dráhu, což satelitu zabere asi 4 měsíce. Na této dráze ho americké letectvo bude testovat, dokud se velení armády nerozhodne, že satelit WGS-10 nastoupí do služby.

Vojenský satelit za téměř půl miliardy dolarů

WGS-10, jehož cena činí asi 424 milionů dolarů (přes 9,6 miliard Kč), je desátým komunikačním satelitem satelitní sítě Wideband Global Satcom. Satelity sítě WGS poskytují širokopásmovou komunikaci pro ozbrojené síly USA, a také pro jejich spojence. První satelit této sítě odstartoval na oběžnou dráhu v roce 2007.

TIP: Ve službách Pentagonu: Raketa SpaceX poprvé vynesla tajný armádní satelit

Podle vyjádření představitelů US Air Force se komunikační síť WGS po přidání desátého satelitu stane systémem s největší kapacitou pro vojenskou komunikaci ve Spojených státech. Provoz sítě WGS zajišťuje letka 4th Space Operations Squadron, která sídlí na Schrieverově letecké základně nedaleko Colorado Springs, stát Colorado.