Habsburkové prosluli jako skvělí vyjednavači výhodných sňatků. Císař Maxmilián I. si vzal dědičku Burgundska a jeho syn Filip I. zase vyženil Španělsko. Jeho synové, Karel V. a Ferdinand I., založili španělskou a rakouskou větev rodu a jejich příslušníci se mezi sebou neustále dál spřízňovali.

Motivem tohoto „dynastického šílenství“ bylo posílení spojenectví, snaha udržet si a nedrobit nabyté državy i rodová pýcha. A tato politika přinášela katolickým Habsburkům nevídané zisky. Spolu se Španělskem to byl například právě v 16. století objevovaný, dobývaný a bohatý Nový svět za Atlantikem. Nás ale bude samozřejmě zajímat nejvíce rakouská větev rodu, protože země Koruny české s ní měly chtě nechtě mnoho co do činění. 

Problémy s dědictvím

Budoucí český král Ferdinand I. (vládl 1526–1564) se narodil jako druhý syn Filipovi Sličnému a Johaně Šílené v roce 1503. Dětství prožil ve Španělsku a mládí v Nizozemí. Nepatřil mezi krasavce, jelikož měl podsaditou postavu, povislý spodní ret a pichlavý pohled. Projevoval se ovšem temperamentní a velmi ctižádostivou povahou. Jeho celoživotním údělem bylo čekat, co mu jeho o tři roky starší bratr Karel V. přenechá, takže ho kvůli jeho věčnému poručníkování neměl rád.

Trvalo skutečně dlouho, než mu bratr svěřil rakouské země, které přebíral dokonce natřikrát. Ovšem v soukromém životě se na Ferdinanda I. usmálo štěstí – s milovanou manželkou Annou Jagellonskou zplodil patnáct dětí. Jejich nejstarší syn Maxmilián II. převzal císařský titul, české a uherské království i rakouské země s výjimkou Tyrolska, které získal arcivévoda Ferdinand, a Štýrska, kde vládl arcivévoda Karel.

V roce 1526 byl Ferdinand I. zvolen českým králem, když české stavy odmítly uznat dědické nároky jeho manželky Anny a trvaly na svobodné volbě. V Uhrách se mu dařilo méně. Byl sice zvolen panovníkem, ale musel bojovat s protikrálem Janem Zápolským a především proti Turkům, kteří okupovali velkou část země. Záchrana křesťanské Evropy před islámem proto ležela na bedrech Habsburků. Navíc se bratrům nepodařilo zastavit náboženskou reformaci v římsko-německé říši. Realističtější Ferdinand I. sice vyjednal augšpurský náboženský mír, ale Karel V. ho nikdy nepodepsal. Místo toho raději odešel v roce 1556 do ústraní kláštera, kde sepisoval scénář vlastního pohřbu. 

Ferdinand reformátor

Po příchodu do Prahy bystrý a neobyčejně schopný Ferdinand I. brzy pochopil, že v zemi mají rozhodující slovo stavovské sněmy. Jako horlivého katolíka ho nicméně znepokojovala moc a bohatství českých kališníků, členů jednoty bratrské i luteránů. Díky své výchově ve Španělsku byl však přesvědčen o tom, že panovníkova moc je dána Boží milostí. Věřil, že monarcha je nástrojem Božím a nepodléhá zákonům, proto musí být jeho vláda absolutní a suverénní. Pouze vládce měl rozhodovat o válce a míru, obsazovat úřady, vydávat zákony a vykonávat úřad nejvyššího soudce. 

Po celou dobu vlády proto Ferdinand I. usiloval o prosazení panovnického absolutismu, odstranění stavovské monarchie, ale i o modernizaci státní správy, když se inspiroval španělskou a burgundsko-nizozemskou. V rámci tohoto úsilí vydal nový dvorský řád, tedy souhrn ustanovení o činnosti ústředních dvorských úřadů, které měly být nadřazeny těm zemským. Nové centrální úřady měly utvářet jednotnou politiku soustátí, posilovat jeho soudržnost a obranyschopnost, což hrálo vzhledem ke zmíněné turecké expanzi zásadní roli. Do své výhradní panovnické pravomoci Ferdinand I. převzal zahraniční politiku, finanční a vojenskou správu, přičemž se snažil opírat o loajální byrokracii.

Problematičtí čeští stavové  

Ferdinand I. se ve snaze zavádět panovnický absolutismus dostával do sporů s převážně nekatolickými českými stavy, zejména s městy. Například zakázal svolávání krajských sněmů a konání shromáždění královských měst bez jeho výslovného souhlasu. Zemské sněmy se poté scházely bez delegací krajských sněmů a postupně se z nich stalo pouhé působiště vyšší šlechty, jejíž příslušníci měli dostatek prostředků na to, aby se jich účastnili osobně. Ferdinand I. se dostával se stavy do prudkých sporů také kvůli otázce daní, které potřeboval na vedení války s Turky. 

Formující se stavovská opozice, tvořená hlavně měšťanstvem a nižší šlechtou, vystoupila proti králi poté, co v roce 1546 mezi katolíky a nekatolíky vypukla na území Svaté říše římské národa německého takzvaná šmalkaldská válka. Ferdinand I. chtěl svému bratrovi, Karlu V., pomoci, nicméně se mu nedostávalo finančních prostředků. Stavové sice na zemském sněmu v červenci 1546 souhlasili se svoláním zemské hotovosti pro případ ohrožení země nepřítelem, nicméně králi poskytli pouze částečnou finanční pomoc. Také zemská hotovost se nesešla v plném počtu, jelikož stavové neměli chuť bojovat proti protestantům v německých zemích, takže tažení českého vojska do Saska válečnému úsilí Habsburků příliš nepomohlo.

Ferdinand I. tedy v lednu 1547 vydal mandát, jímž bez projednávání se stavy povolal zemskou hotovost do pole, a to pod záminkou vpádu saských vojsk na území království. Mandátem zásadně porušil zemské zřízení, takže na shromaždiště do Litoměřic dorazily jen oddíly několika málo šlechticů a tří katolických měst. Následná vyjednávání s českou šlechtou skončila bez úspěchu.

První odboj 

V únoru 1547 se v Praze sešel sjezd opoziční stavovské obce, tvořené pražskými městy a částí šlechty, především stoupenců jednoty bratrské. Představitelé opozice protestovali proti královu mandátu a požadovali svolání zemského sněmu. Za tímto účelem založili stavovský spolek, který je měl chránit před případným královým postihem. V březnu se v Praze i přes panovníkův zákaz sešel zemský sněm, a to za účasti zástupců stavovské obce z celé země. Stavové vypracovali rozsáhlý dokument nazvaný Přátelské snesení stavův českých, svolali zemskou hotovost na obranu proti Habsburkům a jednali i o sesazení krále. 

TIP: Úsvit rodu Habsburků: Co obětoval Ferdinand I. pro českou korunu?

Katolická města, moravská města a Slezsko i Lužice se ovšem stavovského odboje odmítly účastnit. Čeští stavové tak zůstali nejednotní a bez podpory ze zahraničí. Šmalkaldská válka skončila v dubnu vítězstvím Habsburků a odboj se poté rozpadl. Ferdinand I. ale neměl dostatek prostředků, aby si mohl české stavy podmanit, proto vyhlásil generální pardon. Podrobit se odmítli pouze Pražané, které však v červenci královo vojsko donutilo kapitulovat.

Poražení stavové se museli smířit se ztrátou privilegovaného postavení královských měst, zahájením katolické protireformace a zákazem jednoty bratrské, z níž se rekrutovalo nejvíce odbojníků. Habsburkům se tak poprvé podařilo omezit stavovskou moc a náboženskou svobodu. 

Nikoliv náhodou se japonskému generálovi Tomojukimu Jamašitovi za druhé světové války přezdívalo „řezník z Manily“. Dobyvatel Thajska, Malajsie i Singapuru nechvalně proslul brutálním postupem proti nepřátelům, ale také masakry zajatců a civilistů. Mimo to měl na starost rovněž „správu a vytěžení místních zdrojů“, což volně přeloženo znamenalo rabování všeho – od cenných papírů až po pozlacené střechy buddhistických chrámů. Za tímto účelem mu měla být údajně k ruce také speciální tajná organizace Zlatá lilie.

Situace se ovšem začala obracet, když generál se svým vojskem dorazil v říjnu 1944 na Filipíny, kde se střetl se spojeneckou armádou. Brzy po válce jej popravili a na onen svět s ním odešla i záhada, kam zmizela jeho bohatá kořist. 

Kolik zlata manilský řezník skutečně nastřádal, nevíme, i když některé zdroje hovoří až o stovkách tun vzácného kovu. Není divu, že o nalezení pokladu usilovala celá řada hledačů, z nichž jeden – jistý Rogelio Roxas – měl roku 1971 uspět. Bývalý filipínský voják prý objevil tajnou místnost, kde ležely doslova hory zlata a drahých šperků. Jakmile se však o jeho nálezu dozvěděl prezident Marcos, nařídil vše zabavit, zatímco nebožáka nechal zavřít a mučit. 

Po propuštění Roxas za záhadných okolností zemřel, nicméně nadace bojující za jeho práva vyvolala u havajského soudu proces proti diktátorovi. Ten v roce 1996 skutečně přiznal, že se s manželkou neprávem obohatili bezmála o 41 miliard dolarů (v přepočtu 1,1 bilionu korun), pocházejících z Roxasova nálezu. Později byl sice verdikt pro nedostatek důkazů stažen, ale americký odvolací soud nakonec dospěl k jednoznačnému závěru: „Jamašitovo zlato objevil Roxas a ukradli jej Marcosovi muži.“

Podle podstatně divočejší teorie se krátce po válce ke zlatu dostali Američané výměnou za příslib, že neobviní japonského císaře z válečných zločinů. A dle jiných názorů poklad nikdy neexistoval a představoval pouhý mýtus…

Dorty! Jen málokomu z nás při tom slově nenaskočí velmi příjemná a velmi konkrétní představa. Každoroční souputník dětských narozeninových oslav, nezapomenutelný svatební kolos i dortíčky v cukrárně s kamarádkami…Ty první se objevily už za časů antiky.

Starověk nasladko

Sladkou variantu pečiva si lidé připravovali už ve starověku, ať už do těsta přidávali sušené ovoce či placky při jídle namáčeli do medu. Dorty na způsob dnes módních cheesecaků se připravovaly s medem a tvarohem už za časů antického Řecka.

Badatelé zachytili slovo „tort“ poprvé ve Francii 16. století. Takto nazývaných koláčů prý existovalo šestnáct druhů a těšily se velké oblibě. V žádné zámožné rodině prý nesměly chybět. U většiny z nich samozřejmě nemůžeme vysledovat ani původ, ani přesné ingredience.

Dorty a koláče byly znakem bohatství, protože za cukr, tedy ten třtinový, se až do poloviny 19. století, kdy trh ovládla řepa, platily horentní částky. Sladilo se medem, sušeným ovocem, javorovou či březovou mízou a vinnou šťávou, ale třtinový cukr, ten se v Evropě zprvu podával pouze z léčebných důvodů, při rekonvalescenci či na šlechtických dvorech a u bohatých měšťanů.

Korunování nevěsty

Tradice svatebních dortů vznikla už v antice - sladká placka s medem, ořechy a ovocem se lámala nad nevěstinou hlavou coby úlitba bohům a prosba o požehnání. S Římany se poté tradice „korunování nevěsty“ rozšířila do dalších částí Evropy.

TIP: Droga jménem cukr: Co způsobilo v Evropě sladkou horečku?

V Británii se sladké placičky či kuličky vršily na hromadu a ženich se nevěstou se přes ně museli políbit. Pokud se jim to povedlo a nerozsypali je, čekalo je štěstí. Že se tento zvyk ujal i ve Francii, dokládá i podoba tamějšího svatebního dortu Croquembouche, jakési pyramidy ze sladkých kuliček. A koneckonců - i dnes mají svatební dorty několik pater. Původně se ovšem pekly dorty dva - jeden menší a hutnější, s tmavou polevou pro ženicha, druhý, větší a potažený panensky bílou polevou pro nevěstu.

Sluneční soustava nám názorně ukazuje, že prstence mohou mít nejen planety, ale i hvězdy. Více či méně zřetelné prstence z prachu a kosmické suti totiž obepínají nejen Saturn a další plynné obry, ale také samotné Slunce obklopuje několik takových prstenců. Kromě Hlavního pásu a Kuiperova pásu to je ještě například jeden nezřetelný prstenec mezi oběžnými drahami Venuše a Země. A podle všeho existuje takových prstenců ještě víc.

Russell Howard z výzkumné laboratoře Naval Research Laboratory a jeho kolegové se ironií osudu vlastně původně zabývali tím, že hledali oblast Sluneční soustavy bez kosmického prachu. Podle jedné hypotézy by u Slunce měla být zcela pustá zóna, jejíž zmapování by přispělo k pochopení vzniku a vývoje planetárních soustav.

Prstenec na oběžné dráze Merkuru

To je jim tak úplně nepovedlo. Namísto bezprachové zóny našli něco zcela jiného, ale neméně zajímavého. Podél celé oběžné dráhy Merkuru objevili stopy přítomnosti nezřetelného prstence prachu. Současně se jim podařilo nepřímo potvrdit, že by na oběžné dráze Venuše mělo kolem Slunce kroužit pár set velmi starých asteroidů.

TIP: Proměna rudé planety? Mars si možná tvoří ze svých měsíců prstence

Odborníci si až doposud mysleli, že Merkur je příliš malý na to, aby svou přitažlivostí udržel ve svém okolí významnější množství kosmického prachu. Jak je ale vidět, nebyla to tak docela pravda. Howard s kolegy odhadují, že nově objevený prstenec prachu je široký asi 15 milionů kilometrů.

Vaječné skořápky z potravinářského nebo farmaceutického průmyslu, či jiných odvětví výroby, obvykle skončí na skládce. Vědci ale nedávno zjistili, že tenhle bioodpad je velice vhodným materiálem pro ukládání energie v elektrochemických systémech. Skořápky totiž tvoří porézní uhličitan vápenatý, který je výtečný pro použití třeba v levných lithium-iontových kondenzátorech.

Vědci ověřili funkčnost materiálu tak, že jemný prášek ze skořápek použili jako elektrodu v systému s anodou z kovového lithia. Výsledné zařízení fungovalo výtečně i po 1000 cyklech nabití a vybití.

TIP: Vejce od geneticky modifikovaných slepic nám v budoucnu zajistí levnější léky

Skořápky z vajíček se dnes již využívají v celé řadě zajímavých materiálů, včetně kosmetiky, biokeramiky nebo barviv. Teď to ale bylo poprvé, kdy z nich někdo udělal výkonné elektrody. Po dalším nezbytném výzkumu elektrochemických a fyzikálních vlastností materiálu ze skořápek bychom se mohli dočkat jejich širokého uplatnění při skladování energie.

Ve svém reprodukčním traktu želvy vytvářejí lepkavou látku, která zabrání přísunu kyslíku k embryím, čímž se oddálí jejich vývoj. Želvy se tak snaží, aby jejich potomci přišli na svět v době, kdy je dostatek potravy a vhodné klimatické podmínky.

Anthony Rafferty sledoval vývoj vajíček u tří druhů sladkovodních želv a karety obrovské. Zatímco hlenovitá hmota, již želvy produkují v době březosti, způsobila v reprodukčním traktu želvy nízkou hladinu kyslíku a tím i zastavení vývoje vajíčka v určitém stádiu, vajíčka udržovaná v optimálních podmínkách s velkým množstvím kyslíku se vyvíjela dál.

TIP: Hádanky evoluce: Přišly želvy z vody, nebo se vyvinuly na souši?

Vědci se domnívají, že želvy se snaží udržet vajíčka ve stádiu bezpečném pro jejich kladení. Kdyby totiž kladly vajíčka v pokročilejším stupni vývoje, hrozilo by při jejich náhodném převrácení uhynutí zárodků. Raffertyho výzkum částečně osvětluje fakt, proč se želvy na rozdíl od jiných plazů nestaly živorodými. Problém však nastává ve chvíli, kdy některá vejce po nakladení nedokážou svůj vývoj znovu nastartovat. Vědci chtějí ve výzkumu pokračovat a přinést tak další důležité informace, které by mohly přispět k lepší ochraně ohrožených druhů želv, například kožatky velké.

Během služby se MiG-19 dostaly i do několika vážných incidentů – například když 12. října 1959 odstartoval poručík italského letectva Ernesto Di Maio k přeletu z italské základny Ghedi do západního Německa. Pilotoval přitom Republic F-84F Thunderstreak. Během letu ztratil orientaci a přelétl nad čs. území, načež protivzdušná obrana státu okamžitě reagovala a v Žatci se rozdrnčel zvonek v ostré hotovosti.

Předchozí část: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19 (1)

Ital na mušce

Na stíhání narušitele se podílelo celkem 10 letounů. Poručíka Di Maio nakonec dostihla jižně od Krkonoš dvojice stíhačů – kapitán Jaroslav Bureš na MiGu-17PF a kapitán Josef Faix na MiGu-19P. Po krátké honičce bez použití zbraní jej oba piloti donutili k následování na letiště v Hradci Králové, kde přistáli ve 12.35. Dušan Schneider, očitý svědek celé události, na to vzpomínal:

„Ital stál, ale nijak se nechystal vypnout motor. Viděl neznámé uniformy, neznámá letadla a zřejmě tušil, že je zle. Mávali jsme na něho, naznačovali zastavení motoru a teprve po chvíli rezignovaně poslechl. Nějakou dobu ještě seděl v zavřené kabině, pak ji otevřel a po delším váhání vystoupil. Stál naproti naší skupince, pozoroval nás, my nic neříkali a on také ne. Pak někdo prohodil anglicky ‚Czechoslovakia‘. V tom okamžiku se pilot chytil za hlavu, opřel se o křídlo a my slyšeli, jak polohlasně opakuje: ‚Madonna mia, madonna mia!‘ Jeho první prosba byla, aby mohl poslat telegram matce, že je v pořádku, živý a zdravý.“ 

Štvanice na sportovní cessnu 

Naše hranice občas narušil i civilní letoun ze západu, který pouze zabloudil z důvodů ztráty orientace či nezkušenosti posádky. Na všechny tyto průniky však protivzdušná obrana reagovala s veškerou tvrdostí. Ve čtvrtek 3. října 1963 odstartoval z letiště aeroklubu Bruck, asi 30 km od bavorského města Řezno, sportovní pilot George Nusser k cvičnému letu v kabině letounu Cessna L-19 a zřejmě vinou navigační chyby se dostal až nad naše území.

Proti němu vzlétly tři hotovostní stroje – ze základny Dobřany se zvedl stíhací letoun MiG-19S, v jehož kabině seděl kapitán Jan Foks, důstojník 5. stíhacího leteckého pluku. Z letiště v Českých Budějovicích vzlétl MiG-15bis s úkolem přehradit narušiteli cestu z jižního směru. A nakonec se z žateckého letiště zvedl třetí hotovostní stroj MiG-19PM s úkolem zablokovat severní směr na Karlovy Vary. Nejdřív se k německému stroji dostal Foks, který na něj provedl celkem tři nálety. S odůvodněním, že německý pilot nereagoval ani na výstražnou střelbu a dál se snažil uniknout směrem ke státní hranici, vypálil dávku přímo do trupu neozbrojené cessny, která se zřítila z výšky 800 metrů nedaleko Boru u Tachova. Pilot nepřežil.

Devatenáctky se těšily velké oblibě a jeden ze zalétávacích pilotů Aera Vodochody na ně vzpomínal: ,,Opravdu pěkné polétání bylo na devatenáctce těsně pod rychlostí zvuku. Měla totiž velký přebytek tahu motoru, a tak s forsáží se s ní daly dělat zázraky. Na konci dráhy dlouhé 2 500 metrů jsme dosahovali výšky přibližně 2 500 metrů. Byl to opravdový stoupák do nebe a s žádným modernějším letadlem jsem již takový start nedokázal.“ Pozemní personál si však MiG-19 tolik nepochvaloval pro jejich značnou komplikovanost a náročnost obsluhy. Měly navíc velmi nešikovně umístěné montážní otvory, a tak když mechanik do trupu upustil nějaké nářadí, musela se rozebrat celá zadní část trupu. 

Nové verze pro nové úkoly 

Na odstranění vad se pracovalo. Už roku 1956 vznikla vylepšená verze SF se silnějším motorem RD-9BF. Mnohem většího rozšíření se dočkala přepadová varianta P a pak ještě lépe vybavené MiGy-19PF. Sovětské velení těžce neslo jakékoliv narušení svého vzdušného prostoru a přeletům amerických průzkumných strojů chtělo zabránit za jakoukoliv cenu. Právě proto vznikla tato verze s přepracovanou přídí, ukrývající radiolokátor místo příďového kanonu. Měla lepší přístrojové vybavení a mohla operovat i v noci a za ztížených meteorologických podmínek.

Dokončení: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19 (3)

Sověti také zavedli do výzbroje tepelně naváděné rakety R-3 a ,,péčka” dostala dva křídlové závěsy pro tyto střely. Devatenáctky se už na podzim 1957 účastnily několika neúspěšných pokusů o sestřelení špionážních U-2. Při známém incidentu s U-2 Francise Powerse 1. května 1960 zasáhla střela pozemního protiletadlového komplexu S-75 Dvina i jeden Powerse stíhající MiG-19P a jeho pilot zahynul. O dva měsíce později pak nad polárním kruhem sestřelila devatenáctka průzkumný RB-47H. V SSSR vzniklo v letech 1954–1960 celkem 1 891 letounů řady MiG-19. Už roku 1959 ale začala výroba mnohem modernějšího MiG-21, který začal devatenáctky v sovětském letectvu rychle nahrazovat. Typ ale čekal ještě dlouhý „druhý život“ v Číně.

Mořské vydry jsou nejen roztomilé, ale také mimořádně šikovné. Jako jediní mořští savci používají kamenné nástroje. S pomocí malých kamenů otevírají mušle a na pláži zase používají velké kameny jako kovadliny na rozbíjení mušlí.

V mezinárodním výzkumném týmu spojili síly biologové s archeology a použili na výzkum vyder a jejich chování archeologické metody. Nástroje jsou koneckonců nástroje, ať už je používají lidé, nebo vydry mořské. Biologové díky tomuto výzkumu zjistili, že vydry používají kamenné kovadliny výhradně na rozbíjení slávek. Že nejde o ojedinělý jev dokládá i zjištění, že tímto způsobem vydry otevřou zhruba jednu pětinu všech slávek, které snědí.

TIP: Pořádné kusy: V mokřinách jihozápadní Číny lovily vydry velké jako dnešní vlci

Ochránci přírody mohou pomocí nálezů bývalých vydřích kovadlin zmapovat místa, kde vydry mořské v minulosti žily. A archeologové zase přišli na to, že na skořápkách slávek je možné poznat, zda mušli rozbily vydry na kovadlině anebo lidé, kteří žili na pobřeží. To jim pomůže lépe zmapovat dávné lidské obyvatele přímořských oblastí. 

Po sto letech beze stopy

Více než deset let se zoologové z Tchaj-wanu a Spojených států marně pokoušeli získat důkazy o stálé existenci levharta obláčkového na Tchaj-wanu (poddruh Neofelis nebulosa brachyura). Na rozsáhlém území v horách rozmístili speciální pasti a 1 500 infračervených kamer – po levhartech však nebylo ani stopy.

Tuto 10 až 20 kg vážící šelmu poprvé popsal anglický přírodovědec Robert Swinhoe v roce 1862. Již po sto letech však tchajwanský levhart téměř vymizel. Poslední potvrzený výskyt byl v tchajwanských horách zaznamenán roku 1983.

Není návratu

V devadesátých letech minulého století svitla na chvíli nová naděje, když vědci v blízkosti Jüšanského národního parku objevili teritoriální značky, které mohly být dílem levharta obláčkového. Tato domněnka se však nepotvrdila. Existuje jen jediné místo, kde se na tchajwanského levharta můžeme podívat. Je jím Národní muzeum Tchaj-wanu, kde se nachází jeden vycpaný exemplář tohoto endemického poddruhu.

TIP: Pes dingo - Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

Na první pohled je patrný zásadní rozdíl mezi tchajwanským levhartem a jeho himalájským protějškem – tchajwanský poddruh má totiž asi o polovinu kratší ocas. Jelikož druhého největšího masožravce Tchaj-wanu nechová žádná zoologická zahrada na světě, není naděje na jeho návrat do volné přírody. Ilegální lov a změny prostředí si vybraly svoji daň i na tomto asijském ostrově.

Jedinou pracovní povinností uchazeče je, aby se ve stanovený čas dostavil na pracoviště – tím je vlakové nádraží Korsvägen ve švédském Göteborgu. Po příchodu „nejzbytečnějšího zaměstnance“ se automaticky aktivují světla umístěná na nástupišti. Poté si může dělat co se mu zlíbí a nemusí ani zůstávat na pracovišti. Na konci „směny“ se ovšem musí dostavit zpět do práce a zhasnout.

Práce snů je nabízena na dobu neurčitou s platem 20 tisíc švédských korun (v přepočtu 50 tisíc Kč). K základnímu platu náleží roční bonusy, pravidelně zvyšovaná mzda, dovolená i příspěvek k penzijnímu pojištění.

TIP: Přepracovaní Jihokorejci volí vězeňskou celu před stresem moderního světa

Celý projekt je provokativním uměleckým vyjádřením dua Simon Goldin a Jakob Senneby, kteří uspěli v mezinárodní soutěži o podobě rekonstruovaného nádraží Korsvägen. Jejich nápad „peníze se dnes vyplácejí více než práce,“ zaujal porotce a umělci tak získali finanční podporu ve výši sedmi milionů švédských korun. Peníze nepoužili přímo na projekt samotný – aby se vyhnuli zdanění, založili nadaci a prostřednictvím ní investovali peníze do akciového fondu. Náklady na plat zaměstnance by tak podle jejich propočtů měly zajistit úroky a investiční zisky.

Projekt „Věčná zaměstnanosti“ se tímto svérázným a provokativním způsobem pokouší upozornit na skutečnost, že žijeme ve společnosti, v níž je návratnost kapitálu podstatně vyšší než průměrné zvyšování platů a peníze se tak dnes vyplácejí více než práce samotná.

Konkrétní výběr uchazeče o zaměstnání snů proběhne až v roce 2026, tedy v době, kdy by měla být rekonstrukce nádraží Korsvägen hotová. Základní popis pracovní pozice už ale autoři zveřejnili.