Koncem 50. let poskytla Moskva Pekingu několik vzorových MiGů-19 a podklady pro jejich výrobu. V březnu 1958 začaly práce na sériové výrobě a už 17. prosince téhož roku se od vzletové dráhy odlepil první stroj. Plán výroby se v letech 1959 a 1960 dařilo plnit a překonávat, mělo to však jednu vážnou chybu. Letouny vyráběné nedostatečně kvalifikovaným personálem trpěly nízkou kvalitou zpracování a už jejich zalétávání skončilo několika haváriemi. Čínské vzdušné síly je tedy nemohly převzít a nakonec musel výrobní program začít příští rok pod dohledem Sovětů úplně od začátku.

Velmi pečlivě se stavěly nové prototypy a teprve v prosinci 1963 vzlétl první sériový Šen-jang Jian-6. Ten konečně dosahoval kvality svého sovětského vzoru a od verze S se lišil prakticky jen kanony ráže 23 mm. V průběhu 60. let následovaly další série Jian-6A odpovídající sovětské verzi P a Jian-6B, který se shodoval s verzí PM. V SSSR se nikdy nevyráběla cvičná devatenáctka, v Číně však po ní existovala taková poptávka, že se do výroby dostala i dvoumístná varianta Jianjio-6. Čínské devatenáctky se dostaly několikrát i do boje a 20. září 1965 sestřelily americký F-104 Starfighter. Jeho pilot se musel katapultovat a padl do zajetí. O dva roky později dvanáct strojů J-6 svedlo souboj s tchajwanskými starfightery a při jedné ztrátě jeden poslaly do moře. 

Čínské varianty v boji 

Stíhací jiany se dařilo ve velkých počtech i vyvážet. Už v září 1965 po válce s Indií jich Pákistán objednal několik desítek a nakonec jich v zemi létalo na 260. Dostaly britské přístrojové vybavení, vystřelovací sedačky Martin-Baker a mohly nést dvě protiletadlové řízené střely Sidewinder nebo jejich čínské bezlicenční kopie. Když roku 1971 vypukla druhá válka s Indií, tvořily páteř pakistánského stíhacího letectva a létaly u tří perutí. Účastnily se mnoha bojů včetně operace Čingischán – útoku na 11 indických letišť večer 3. prosince 1971. Ta ale udeřila převážně do prázdna, neboť Indové měli většinu letounů ukrytých v podzemních hangárech.

Konflikt trval jen do 16. prosince 1971 a mnoho informací o konkrétních soubojích za účasti jianů není známo. Udává se, že si během něj připsali asi šest sestřelů včetně nejméně jednoho indického MiGu-21. Devatenáctky v této zemi létaly více než 35 let a poslední kusy pákistánské letectvo slavnostně vyřadilo až 27. března 2002.

Vietnamská kariéra

Mezi lety 1968–1969 nakoupil severní Vietnam v Číně celkem 56 kusů Jianů-6 a v dubnu 1969 je dostal 925. stíhací pluk. V té době ale boje na obloze na nějakou dobu utichly, a tak se do akce dostaly až po začátku operace Linebacker v květnu 1972. Během té se střetávaly hlavně s rychlejšími F-4 Phantom II a 8.–23. května jich sedm sestřelily. Zaplatily za to ztrátou deseti strojů – i když američtí stíhači nárokovali celkem 35 devatenáctek. Podle vzpomínek mnoha veteránů z nich měli respekt, neboť mohly odpalovat řízené střely R-3 na velkou vzdálenost a zároveň pálit z kanonů z blízka.

Byly také mnohem obratnější než americké Phantomy II. Výroba Jianů-6 běžela až do roku 1984 a dvoumístných variant ještě o dva roky déle, jde tedy o nejdéle vyráběný bojový letoun v historii. Celá čínská produkce řady J-6 se odhaduje na 4 500 kusů. Přes počáteční potíže se zvýšila spolehlivost stroje, který tvořil základ leteckých sil mnoho desetiletí. Řada z nich později skončila v zemích třetího světa a Čína neměla nejmenší problém dodávat je i do zemí, na které zbytek světa uvalil zbrojní embarga. Létal proto také v Bangladéši, Iráku, Íránu, KLDR, Tanzanii nebo Zambii.

Bitevník pro chudé 

Už v létě 1958 se v továrně v Nančangu začalo pracovat na stíhací bombardovací a bitevní variantě vycházející z MiG-19. Křídla a ocasní plochy zůstaly bez podstatnějších změn, konstrukční tým však zásadně přepracoval trup. Příď měla špičatý aerodynamický kryt, dvojici postranních lapačů vzduchu a modifikovaný překryt pilotní kabiny plynule přecházející do trupu. Toto řešení uvolnilo příď trupu pro palubní radiolokátor a avionické vybavení. Navíc zlepšilo velmi omezený výhled z pilotní kabiny směrem dolů, což je pro bitevní stroje zásadní.

Trup také ukrýval pumovnici, která se však neosvědčila a u sériových strojů se užívala pro další palivové nádrže. Výzbroj tvořila dvojice kanonů ráže 23mm, raketnice pro neřízené střely a pumy do celkové váhy dvou tun. Na vnější křídelní závěsníky šlo zavěsit řízené střely Sidewinder či jejich čínské kopie a letoun případně mohl nést i atomovou pumu o síle do 20 kilotun. Vývoj se ale komplikoval a v době „velkého skoku“ došlo i k rozpuštění celého třísetčlenného konstrukčního týmu. V roce 1963 byl ale program obnoven a 4. června 1965 vzlétl první prototyp.

TIP: Rachot kanonů na vietnamském nebi: Souboj stíhaček F-8 Crusader vs. MiG-17

Sériová produkce Nančangu Q-5 se rozběhla až koncem roku 1969. Výroba dala stovky kusů a od února 1983 začalo stroje odebírat i pákistánské letectvo. Vývoj Q-5 pokračoval v 80. letech k verzím s francouzským a italským elektronickým vybavením. Jejich výrobě však zabránilo embargo uvalené na Čínu po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Sériová produkce řady Q-5 defi nitivně skončila až v roce 2002, přičemž ve velkých počtech v Číně stále létají. Podařilo se je rovněž prodat do řady zemí, které měly často problém opatřovat si zbraně jinde. Dosud létají v Barmě, KLDR, Súdánu, Pákistánu a v Bangladéši. 

Korálové útesy v dnešním světě čelí mnoha nepříjemným hrozbám. Významnou roli v ohrožení korálů hraje i velký příliv živin, který kvůli lidské civilizaci proudí z pevniny do oceánu. Nový výzkum ale ukazuje, že živiny nemusí vždy korálovým útesů jen škodit.

Odborníci si již dříve všimli, že korálové útesy v mnoha částech světa bývají vystaveny často i velkému množství guána, čili trusu generací mořských ptáků. O guánu se dlouho ví, že jde o kvalitní hnojivo pro rostliny. Jeho účinek na korálové útesy ale nebyl až dodnes známý.

TIP: Umělé konstrukce v oceánu jsou přesně to, co koráli potřebují

Novozélandští výzkumníci prostudovali korálové útesy na dvou místech souostroví Fidži. U ostrova Namena se korálové útesy rozkládají v blízkosti pobřežního lesa, který je osídlený spoustou mořských ptáků a u ostrova Cousteau se zase poblíž korálových útesů prakticky neobjevují žádní ptáci, tedy i žádné guáno. Po jednom roce se ukázalo, že u ostrova Namena, tedy v místech s množstvím guána, rostou koráli až čtyřikrát rychleji, než u ostrova Cousteau, tedy bez guána.

V prakticky každém lidském těle „hibernuje“ řada virů. Jsou to neaktivní sekvence DNA, které „spí“ a čekají na nějaký podnět, který by je vzbudil a přiměl k činnosti. Nový výzkum NASA ukazuje, že takovým podnětem, bohužel, může být i pobyt ve vesmíru.

Satish K. Mehta z výzkumného centra NASA Johnson Space Center a jeho spolupracovníci zjistili, že u více než poloviny členů posádek na palubě amerických raketoplánů a Mezinárodní vesmírné stanice došlo k probuzení „spících“ herpesvirů. Zřetelné příznaky se sice projevily jenom u malé části astronautů, odborníci jsou ale znepokojeni.

Spící virová hrozba

Výsledky výzkumu naznačují, že se míra probouzení spících virů u astronautů zvyšuje s délkou pobytu ve vesmíru. Spící viry se tím pádem stávají významným zdravotním rizikem pro účastníky dlouhodobých misí ve vesmíru, jako jsou cesty na Mars a ještě dál do hlubin Sluneční soustavy.

TIP: Nový výzkum: Lety do vesmíru mění astronautům jejich mozek

Vědci se domnívají, že hlavním viníkem aktivace spících virů je stres. Astronauti jsou sice perfektně vycvičení, ale pobyt ve vesmíru je velmi náročný a nepochybně je plný stresu. Na druhou stranu, spící viry nepředstavují osudový a nepřekonatelný problém. NASA teď spouští výzkum rychlých detekčních systémů pro odhalování spících virů, a také možných léčebných postupů, s nimiž by bylo možné takové viry v těle eliminovat. Jde tak vlastně i o dobrou zprávu - výsledky výzkumu NASA mohou přinést prospěch nejen astronaůtům, ale i lidem na Zemi. Ostatně podobně, jako tomu bylo již mnohokrát v historii.

Lidé pijí zelený čaj už tisíce let a mnozí věří v jeho léčivé účinky. Až v dnešní době je ale možné ověřit, jak to s léčivostí zeleného čaje vlastně je. Američtí odborníci na výživu si nedávno posvítili na to, zda je zelený čaj užitečný jako nástroj prevence obezity.

Vědci připravili experiment, v němž krmili pokusné myši stravou s vysokým obsahem tuku a zároveň části z nich přimíchávali do jídla zelený čaj v množství, jako kdyby člověk vypil 10 šálků zeleného čaje denně. U myší sledovali celou řadu parametrů, počínaje jejich váhou a množstvím tělního tuku, až po složení střevní mikroflóry.

TIP: Nový trik pro léčbu obezity: Biochemická cigareta

Ukázalo se, že myši na tučné stravě, které dostávaly zelený čaj, přibraly asi o 20 procent méně, než myši, které měly tučnou stravu bez zeleného čaje. Také se u nich vyvinula nižší rezistence vůči inzulínu, což je významný faktor při vzniku a rozvoji diabetu a měly i zdravější střevní mikroflóru. Jinými slovy, zdá se, že pití zeleného čaje chrání před obezitou a jejími projevy, přinejmenším u myší.

Ohromné množství zlatých prutů, drahokamů, mincí i uměleckých předmětů – zkrátka poklad, který si přízvisko „carský“ s hodnotou tehdejší miliardy rublů (dnešního 1,8 bilionu korun) rozhodně zasloužil. Skončil však za nevyjasněných okolností neznámo kde a podle některých názorů nebyl na vině nikdo jiný než českoslovenští legionáři. 

Ruský zlatý poklad se nejdřív pevně pojil s Petrohradem, ale když v roce 1917 došlo ke svržení carské vlády a bolševický převrat byl na spadnutí, musel se přesunout na bezpečnější místo – do Kazaně. A právě tam se jeho příběh začal spojovat s československými legionáři: Měli totiž vzácný náklad po cestě chránit. 

Zlato na Sibiři

Do cíle sice vlak s původně plně naloženými vagony, jichž mělo být asi osmdesát, dorazil. Bolševický puč však záhy vzplál i v Kazani, a tak se poklad v doprovodu legionářů stěhoval znovu – do Samary, Ufy a následně do Čeljabinsku a Omsku. Tam se pak roku 1918 odehrál státní převrat, načež se novým „nejvyšším vládcem Ruska“ stal vůdce Bílé armády brojící za obnovení carství, admirál Alexandr Kolčak. 

Do klína mu spadlo i zlato, které prý částečně posloužilo k posílení armády, ale bez úspěchu. Když do Omsku roku 1919 dorazila sovětská vojska, Kolčakovu vládu svrhla a generál musel uprchnout. Ochranu jeho osoby i pokladu opět převzali legionáři, plány jim však zkřížili Sověti: Legionáři jim museli výměnou za bezpečný průchod vydat jak Alexandra Vasiljeviče, tak zlato. Tou dobou už prý ovšem z cenného kovu zbývala jen třetina a původních 80 vagonů se smrsklo na 28. 

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

Generála prakticky okamžitě popravili a samozřejmě se vyrojily spekulace, kam zmizela závratná část carského zlata. Podle některých názorů byli na vině právě legionáři: Poklad měli údajně použít na financování rodícího se Československa, zajistit s ním vysoký kurz a stabilitu koruny nebo podpořit vznik bohaté Legiobanky. Důkazy ovšem chybějí a naopak existuje řada dokumentů, jež potvrzují, že vše bylo v pořádku – už proto, že za předání nákladu ručili legionáři hlavou. Zda se tedy část zlata ztratila ještě pod Kolčakovým vedením, nebo až po jeho vydání bolševikům, tak zůstává stále nejasné...

V České republice se roční počet bouřkových dnů pohybuje od 17 v nížinách po 35 na vrcholcích hor. Přitom se 95 % bouřek odehrává mezi dubnem a zářím, nejvíce z nich pak během června. Troufám si proto tvrdit, že elektrostatický bleskový výboj, jak je blesk meteorologicky správně nazýván, spatřil na obloze každý z vás.

Jak se rodí blesky?

Všechny druhy blesků mají společné to, že se rodí v oblaku typu cumulonimbus – tzv. bleskovém oblaku. Právě v něm dochází k separaci kladných a záporných nábojů a vzniku center elektrických nábojů – tedy kapek vody nebo ledu. Kladně nabité částice se přitom soustředí v horní části oblaku, ve spodní části jsou záporně nabité krystaly. Mezi horní a spodní částí oblaku vzniká silné magnetické pole a následně elektrický výboj.

K výboji dochází nejčastěji mezi kladným a záporným centrem uvnitř oblaku nebo mezi dvěma oblaky – v obou případech hovoříme o blescích uvnitř oblaku. V menší míře dochází k výboji mezi oblakem a zemským povrchem, což označujeme jako blesk do země. Blesky jsou sice potenciálně nebezpečným jevem, ale na druhou stranu jsou i významným přirozeným zdrojem oxidů dusíku.

Větve, perly i stuhy

Mezi oblakem a zemí se nejčastěji vyskytuje takzvaný blesk čárový – viditelná část jeho kanálu totiž není rozvětvená. První výboj, označovaný jako vůdčí, je prakticky neviditelný. Míří rychlostí kolem 200 km/s k Zemi a když se dostatečně přiblíží k zemskému povrchu, začne proti němu stoupat tzv. vstřícný výboj. Poté dochází ke spojení vůdčího a vstřícného výboje a vzniku tzv. kanálu blesku. V něm se vytvoří zpětný výboj, který je dobře a jasně viditelný a dosahuje stokrát vyšší rychlosti než vůdčí výboj. Zpětných výbojů proběhne v jednom kanálu v průměru kolem čtyř. Rychle rostoucí teplota v kanále blesku zapříčiní zvětšení objemu vzduchu a následnou tlakovou vlnu, kterou známe jako hrom.

Opakem čárového blesku je blesk rozvětvený, jehož viditelná část se větví. Ramena větví většinou končí v atmosféře; pouze 5 % z nich se dotkne země. Perlový blesk je typický přerušovaným kanálem blesku. Na obloze vydrží nejdéle ze všech typů a zahlédnout ho můžete při silném dešti. Velmi řídce je možné spatřit blesk stuhový, jenž je charakteristický velkou šířkou kanálu a tím i dobrou viditelností.

Nevyzpytatelný a nepoznaný

Kulový blesk je nesmírně výjimečný, zvláštní a doposud ještě ne úplně objasněný jev. Většinou bývá popisován jako koule o průměru 10 až 20 cm, oranžové, červené nebo žluté barvy. Jestliže se s ním setkáte, můžete to považovat za ohromné štěstí. V České republice je doposud nejznámější případ výskytu kulového blesku datován na 28. října 2000 v Brně.

Pro vědce zůstává tento fenomén doposud oříškem, což potvrzují i hypotézy jeho vzniku, které se dají jednoduše rozdělit na mimozemské a pozemské. Ty druhé jmenované jej vysvětlují jako výsledek fyzikálních, chemických, elektrických a dokonce i jaderných reakcí v atmosféře.

TIP: Nejbouřlivější místo na Zemi? Nekonečná bouře s milionem blesků za rok

Teprve v roce 2006 se vědcům Antoniu Pavaovi a Gersonu Paiveovi z Federální univerzity v brazilském Pernambucu podařilo při experimentu vytvořit kulový blesk o velikosti ping-pongového míčku. Jejich „výrobek“ se po laboratoři proháněl celých osm sekund.

Jeho nepřátelé o něm říkali, že umí výborně předstírat a ještě lépe lhát. Ostatně on sám to nevyvracel, když tvrdil: „Diplomat si nemusí myslet to, co říká, ale musí myslet na to, co říká.“ Možná právě proto mu ženy padaly k nohám Klemense Wenzel von Metternicha. 

Vpravdě osudovou ženou rakouského šlechtice, politika a diplomata se stala Kateřina Vilemína Zaháňská, u nás známá jako „paní kněžna“ z Babičky Boženy Němcové. Miloval ji jako žádnou jinou ženu, ale zároveň si velice vážil i jejích názorů a politické prozíravosti. Vyjádřil se o ní, že kdyby byla mužem, učinil by z ní ministra či velvyslance. Trvalo mu dlouho, než se mu ji podařilo dobýt. Ostatně měla si z čeho vybírat – mezi její ctitele patřil i sám ruský car. 

Femme fatale

Kdy se vlastně viděli s Metternichem poprvé? Uchvátila prý ho už jako dvacetiletá v době jeho působení v Drážďanech. Nezískal ji ale ani při jejich druhém setkání roku 1803 v Berlíně, ani v letech následujících. Povedlo se mu to až o deset let později v Ratibořicích. Kateřina totiž nesnášela Napoleona a přesvědčila Metternicha, aby jako vůdčí osoba rakouské zahraniční politiky prosadil zapojení Rakouska do protinapoleonské koalice. 

Metternich zpočátku váhal. Přece jen „měl na svědomí“ sňatek Napoleona s Marií Luisou. Okouzlující vévodkyně ho ale údajně přesvědčila. No a na oplátku zase Metternich přesvědčil ji, aby se stala jeho milenkou. Vášnivá láska ovšem skončila, když se nechtěla Kateřina Vilemína smířit rolí pouhé Metternichovy milenky a navrhla mu, aby se rozvedl a oženil se s ní. To ho přímo vyděsilo! Nevěra? Proč ne! Ale opustit ženu, která mu dlouhá léta tolerovala nevěry a vychovávala děti, které miloval? Ne, to nemohl své ženě Lorel Kounicové udělat. Proto hrdá Kateřina Vilemína po čase sama vztah s Metternichem k jeho velké lítosti raději ukončila.

Útěcha v italské náruči

Dlouho sám kancléř nezůstává. Útěchu najde v náručí italské zpěvačky Angeliky Catalani, kterou poznává ve Florencii. Tu brzy vystřídá mladinká hraběnka Dorothea Lieven. Hraběnčina manžela posílá ovšem ruský car na diplomatickou misi do Londýna, a tak ani tato láska nemá dlouhého trvání.

TIP: Duel nahých šlechtičen: Proč se rakouská kněžna poprala s hraběnkou?

V roce 1825 umírá v Paříži na tuberkulózu Metternichova manželka Eleonora. Ostatně tuto nevyléčitelnou nemoc předala většině svých dětí. Ačkoli se Metternich nikdy netajil tím, že se ženil na přání svých rodičů a jeho vztah k manželce postrádal vášeň, teprve teď  - po třiceti letech - si uvědomil, že pro něj Eleonora znamenala skutečný domov. Byla nejen jeho milující a věrnou manželkou, ale i obětavou matkou. Její smrt ho upřímně zarmoutila. Brzy se však vzpamatoval a začal se poohlížet po nové ženě. Nyní stál o skutečnou manželskou lásku... 

V laboratoři v australském Sydney bylo od roku 1968 uloženo zmražené sperma beranů. Po padesáti letech ho australští vědci rozmrazili a oplodnili s ním celkem 56 ovcí plemene Merino – 34 ovcí úspěšně zabřezlo a narodila se jim zdravá jehňata.

Když vědci porovnali úspěšnost oplození padesát let zmraženými spermii se spermiemi zmraženými na pouhých 12 měsíců, ukázalo se, že úspěšnost je v obou případech stejná. Beraní spermie byly uloženy v kapalném dusíku, jehož teplota byla mínus 196 °C. Badatelé rovněž ověřili vlastnosti zmražených spermií a jejich kvalitu, která podle výsledků neměla chybu.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

Tento výzkum nebyl jenom o ovcích, i když jeho výsledky budou zajímat šlechtitele těchto zvířat. Úspěšné oplodnění ovcí padesát let starým spermatem potvrdilo, že je možné uskladnit hluboce zmražené spermie i na takto dlouhou dobu a zůstanou životaschopné. Badatelé jsou přesvědčeni, že v jejich experimentu šlo o rekordně staré spermie nejen u ovcí, ale u všech druhů živočichů na světě.

Policisté by měli být v dokonalé fyzické kondici, ne vždy to ale platí. Své o tom ví policejní složky v Thajsku, kde nedávno odstartoval speciální program pro obézní policisty. Pilotní části programu se zúčastnilo okolo 200 policejních důstojníků. Výsledky vedení thajské policie zaujaly natolik, že odtučňovací projekt podpořilo a nyní funguje v ostrém celostátním režimu.

A jak celý program funguje? Vybraní policisté s nadváhou či obezitou absolvují ve výcvikovém středisku v Pak Chongu intenzivní odtučňovací kúru. Ta zahrnuje cvičení a zdravou stravu bohatou na bílkoviny. Vyšší příjem bílkovin pomáhá zrychlit metabolismus, snižuje chuť k jídlu a mění produkci některých hormonů, které se uplatňují v regulaci váhy.

TIP: Odměna za hubnutí: Čínští šéfové platí zaměstnancům za shozené kilogramy

Výsledky si vedení policie zatím pochvaluje – rekordmanem programu je policejní důstojník, který prý během programu zhubnul plných 60 kilogramů. Neméně fascinující ovšem je, že před započetím ozdravné kúry tento policista vážil 200 kilogramů.

Nedávno jsem si cestou k holiči uvědomil, že téměř každý muž, kterého jsem na ulici v posledních pěti minutách míjel, byl nějak zarostlý ve tváři: plnovous à la britský arcibiskup Rowan Williams, dále knírek z portrétu „Smějící se kavalír“ či vousiska jako ZZ Top – nebo to byl Usáma bin Ládin? A mezi nimi i šest chlápků se stylovým strništěm. Když jsem pak nakonec prošel kolem jednoho hladce oholeného muže, vypadal divně – naze, neúplně. A zmrzle.

K popisovaným setkáním nedošlo v nějakém východním londýnském centru, kde se to hemží oběťmi současné módy. Všechny ty lidi jsem potkal ve středostavovském městě Lewes v Sussexu. Plnovous, kam se podíváš. Tady a leckde v západním světě se nyní těší větší oblibě než kdykoliv od poloviny 70. let 20. století.

Má to i svou kladnou stránku. Majitel toho malého holičství, kam jsem si šel nechat zastřihnout svůj vous, mi svěřil, že se mu od nástupu módy zarostlých tváří zvedl obrat o třetinu. „Parádní byznys. A tamhle máme i doplňky!“ pronesl nadšeně a mávl směrem k vitríně s oleji, vosky na plnovousy a speciálními hřebínky.

Konec módy?

Módní novináři a styloví guruové prohlásili, že trend hipsterských vousů už je dávno pryč. Poslední kapkou se stala našedlá vrstva, ne nepodobná plísni na chlebu, na čelistech generálního ředitele společnosti Goldman Sachs Lloyda C. Blankfeina. Právě ta odvála dlouho přetrvávající názor, že vousy představují obchodní značku liberálního pohrdání konzervativními hodnotami. Poté jedna australská univerzita uskutečnila výzkum, podle nějž volí ženy při pohledu na obrázky mužů s vousy a s oholenou tváří hladkou variantu. Dvě třetiny příslušnic něžného pohlaví přesvědčeně tvrdí, že absolutně preferují hladké oholení. (Pro férovost dodejme, že drtivá většina univerzitních průzkumů zahrnuje pouze studenty do 26 let – pozn. red.) 

Jenže posedlost plnovousy trvá – snad jde o důkaz, že si někteří muži zkrátka dělají něco s obličejem pro vlastní potěchu. Podle zprávy, jež vyšla v New York Times, má nyní na Wall Street plnovous stále více světových finančníků. Timesy analyzovaly vzestup „neupraveného kapitalismu“ a uzavřely kauzu takto: jelikož po komunismu už nenásledovala žádná další radikální ideologie, vous inspirovaný Karlem Marxem prý „již nadále nepředstavuje symbol hrozby“.

Vousatý Hollywood

Jedná se o významný posun. Přestože už se vystřídalo několik vousatých módních trendů, vládnoucí třídy se porostem tváře honosily naposledy v období před první světovou válkou – a před vynálezem žiletkového holicího strojku. Nepropadly mu ani v roce 1967: dokonce i správný nóbl rebel lord Lucan nosil pouze knírek. 

Plnovousy teď frčí (nebo donedávna frčely) také v Hollywoodu. Přiznejme si, že asi není nic horšího než brada Brada Pitta s jakýmsi nevábným chomáčkem, která z něj na pohled dělá muzikanta z podchodu. A vousy zdobí i mnoho hvězd zimních sportů. Lloyd Blankfein za to pravděpodobně nemůže tolik jako Tim Howard, který inspiroval obě strany Atlantiku. Howard je bývalý brankář FC Everton (v současné době působí v americkém týmu Colorado Rapids) a dostal svět na kolena svými hrdinskými zákroky ve prospěch amerického týmu v průběhu světového šampionátu v roce 2014. Mezi pensylvánskými amiši či mezi džihádisty by jeho velký černý plnovous s nenápadným knírkem nevzbudil rozruch. Navzdory ozdobě své tváře byl však gólman během světového šampionátu natolik populární, že někdo „hacknul“ stránku americké vlády na Wikipedii a vyměnil obrázek oholeného ministra obrany Chucka Hagela za Howardův.

Vousománie prý pomine

Říkal jsem si, jak asi na tuto módní horečku reagují dlouhodobí vousáči jako Keith Flett, odborář a zakladatel organizace Beard Liberation Front (BLF – Organizace pro osvobození vousů). Flett nosí marxovský plnovous od doby, kdy si ho mohl nechat narůst, tedy více než čtyřicet let. Jeho posláním jakožto hlásné trouby BLF je bránit správné angažované vousáče. Flett je toho názoru, že vousománie pomine. On sám coby purista si vousy neolejuje, nečeše ani nezaplétá a nikdy by si je nezastřihl asymetricky: „Jen si je myju a udržuju délku, ale BLF také doporučuje namáčet si je v pivu Imperial Stout.“ 

Takže, co bude s vousy dál? Podle hollywoodského módního poradce Andrewa Weitze již jejich zlatý věk u mladých mužů pominul: „Na ulici už nejsou tolik vidět a éra, kdy měli plnovous Clooney, Pitt a Gyllenhaal, také skončila – aspoň pro většinu.“ Weitz si však myslí, že muži budou dál nosit zastřižené vousy stejně jako on: „Zvykl jsem si, že se neholím, ženám se to zdá sexy a s vyrážkou po vousech jsem skončil.“

Prostě jenom závist

Čeká tedy módní plnovous ještě jeden divoký výbuch, načež nám zmizí z očí? Můj holič v Lewesu tvrdí, že většina lidí chce jen zastřihnout porost kolem rtů, na krku a tvářích. Zákazníci ho teď ale také často žádají, aby jim kníry točil do kudrlin, vyholoval jim pruhy na tvářích, nebo dokonce vystříhal knír nad levým rtem a nechal štětiny na pravé straně brady a pod krkem. Asymetrický vous se stal záležitostí přehlídkových mol – k vidění byly i nevšední diagonální zástřihy, jejichž nositelé vypadali jako oblíbený služebník královny Viktorie.

Zeptal jsem se na vzestup asymetrického porostu tváře jisté uznávané módní redaktorky. Prohlásila, že co se týče vzhledu, „křičí to ‚kretén‘ ještě hlasitěji než většina mužských stupidit na obličeji“. Kolem vousů se také samozřejmě vznáší těžká aura ženské žárlivosti. Když už si totiž ženy půjčily snad všechny skvělé mužské módní výdobytky, jako například kalhoty, přirozeně je štve, že přišly o něco, co se nedá „obšlehnout“. 

Paradox na konec

Ale pro všechny příslušnice něžného pohlaví, které by toužily po plnovousu, existuje jistá technologie. Podle International Society for Hair Restoration neboli Mezinárodní společnosti pro návrat ochlupení podstoupilo v roce 2013 v Británii celkem 4 500 zájemců transplantaci vousů, při níž se vlasy ze zadní části hlavy vkládají do obličeje. Představuje to nárůst o 15 % a zmíněná organizace tvrdí, že je tak nyní transplantace vousů třikrát oblíbenější než plastické operace nosu. Zatím ji však nepodstoupila žádná žena. Většina mužů pak uvedla, že s novým porostem budou „více macho“.

TIP: Plnovous může obsahovat podobné množství bakterií jako WC

Na vánočním večírku v Edinburghu jsem se zeptal několika mužů, kteří si nechávali zarůst tvář: Proč plnovous? Většina odpověděla, že vousy zakryjí podbradek nebo neuspokojivě tvarovanou bradu. Někteří tvrdili, že by se rádi oholili, ale rodina jim v tom brání. Mnozí ovšem také uvedli, že se bez porostu vlastně cítí lépe. „Moudřeji, dospěleji,“ řekl jeden a zakroutil si špičkou svého naleštěného kníru...