Dodnes oblíbený irský zásnubní šperk má velmi zajímavou historii. Kolem roku 1675 se prý Richard Joyce, rodák z irského Galway, plavil do Západní Indie, kde měl nastoupit službu. Loď však přepadli alžířští piráti a Joyce, stejně jako zbytek posádky, prodali do otroctví. Dostal se do Tangeru, k maurskému zlatníkovi, který si všiml jeho šikovných rukou a naučil ho řemeslu. 

Prsten ctností

Když o patnáct let později král Vilém III. Oranžský usedl na anglický trůn, nechal z Alžíru vykoupit všechny své zotročené poddané. Maur prý nabídl Joycemu polovinu své dílny a vlastní dceru, talentovaný Irčan se však hodlal vrátit domů. A tak se také stalo - usadil se v Galway a založil si vlastní zlatnickou dílnu. Claddagh ring prý vytvořil během svého otroctví a doma jej daroval milované ženě, kterou si zanedlouho vzal…

Pouhá legenda? Jisté je jedno: pravý Claddagh ring vypadá dodnes víceméně stejně. Srdce uprostřed představuje lásku, ruce, které ho svírají zase symbolizují přátelství. A koruna sedící na vrcholku srdce? Ta má znázorňovat věrnost… Všem těmto ctnostem je také „prsten zamilovaných“ zasvěcen.

Každý rokem se na Zemi vyrobí asi 1,4 miliardy mobilních telefonů. Z čeho vlastně jsou? Kde se vzaly suroviny pro jejich výrobu? A co udělat s telefonem, který už dosloužil? Na tyhle otázky hledá odpověď pozoruhodný výzkum britských specialistů. Na počátku výzkumu přitom byla hrubá síla...

Badatelé prostě vzali chytrý telefon, strčili ho do mixéru a rozmixovali jej na prach. Rozmělněný materiál poté za teploty téměř 500 °C smíchali s účinným okysličovadlem peroxidem sodným. Výsledkem jejich úsilí byl roztok chemických látek a prvků, které byly obsaženy v původním mobilním telefonu. Tento roztok vědci podrobili chemickým analýzám, s jejichž pomocí zjišťovali, jaké je vlastně reálné chemické složení běžné elektroniky. Mezi jiným je zajímalo, kolik je v takovém telefonu problematických vzácných chemických prvků, kvůli nimž dochází ve světě ke konfliktům, i k devastování životního prostředí.

TIP: Zlato proti přírodě: Dolování zlata likviduje pralesy v Peru

Ukázalo se, že běžný chytrý telefon obsahuje cca 33 gramů železa, 13 g křemíku nebo 7 g chromu. Pokud jde o prvky ve stopovém množství, tak vědci v mobilu našli 900 miligramů wolframu, 70 mg kobaltu a také molybdenu, pak i 160 mg neodymu a 30 mg praseodymu, jakož i 90 miligramů stříbra a 36 mg zlata. Z čísel vyplývá, že mobilní telefon obsahuje mnohem větší množství drahých kovů, například zlata (až 100× více) nebo wolframu (až 10× více), než minerály, které geologové považují za „vysoce kvalitní“ zdroj takového prvku.

Ukázalo se také, že k výrobě jediného telefonu je zapotřebí 7 kilogramů vysoce kvalitní zlaté rudy, kilogram měděné rudy, 750 gramů wolframové rudy a 200 gramů niklové rudy.

Otcovská péče o děti je dnes stále častějším tématem. Zkušenosti ukazují, že zejména v čase raného mateřství se v tomto ohledu cítí část žen poněkud osamocena. Změnit by to mohlo nové zařízení, vyvinuté japonskou společností Dentsu.

TIP: Kojení na veřejnosti: Většina Britů je pro

Jejich kojenecký asistent je nositelné zařízení připomínající ženské poprsí, umožňující otcům krmit dítě podobně, jako to dělají matky. Náplň může tvořit mateřské mléko ale i umělé kojenecké mléko. Podle vývojářů je ve srovnání s kojeneckou lahví krmení pomocí kojeneckého asistenta pro dítě přirozenější a méně stresující a otcům zprostředkovává blízkost, která je jinak vyhrazená pouze matkám.

Zařízení je vybavené chytrou elektronikou, která zaznamenává nejrůznější údaje a přenáší je do aplikace v mobilním telefonu. Kojenecký asistent tak monitoruje například přesnou dobu krmení nebo třeba čas spánku dítěte.

Po porážkách uštědřených komunistům v roce 1967 podlehla část amerického velení dojmu, že nepřítel je na ústupu a válka se chýlí ke konci. Severovietnamská armáda i Vietkong v polovině ledna 1968 skutečně vykazovaly činnost jen v několika odlehlých oblastech, kdy kupříkladu 21. ledna dvě divize obklíčily základnu Khe Sanh strážící demilitarizovanou zónu mezi severním a jižním Vietnamem.

Jak dokládá výrok šéfa vojsk USA ve Vietnamu generála Williama Westmorelanda, americké sebevědomí tím neutrpělo: „Doufám, že se nepřítel o něco pokusí. My se na boj těšíme.“ Ho Či Min měl toto „přání“ záhy vyplnit – zatímco spojenecké velení v poklidu plánovalo osvobození základny, komunisté chystali velkoryse pojatou ofenzivu.

Vojenský i politický plán 

Už v červenci 1967 se v Hanoji konalo setkání stranických i vojenských lídrů ohledně dalšího vedení války. Ministr obrany a vítěz od Dien Bien Phu generál Vo Nguyen Giap navrhl zahájit všeobecnou ofenzivu, která by jižní Vietnam od demilitarizované zóny na severu až po ústí Mekongu na jihu proměnila v peklo. Komunistům neuniklo sílící protiválečné hnutí v USA, a tak hodlali udeřit i na propagandistické úrovni. Rozsáhlý útok, při němž Severovietnamci vůbec poprvé napadnou jihovietnamská města, měl donutit Američany přehodnotit účast v konfliktu a uznat bezvýchodnost své situace.

Jeden z vysokých velitelů Vietkongu Tranh Minh Son později vzpomínal: „Náš cíl byl především politický. Chtěli jsme, aby svět viděl, že ani tak silná armáda, jakou mají Američané, si nemůže porobit národ vedený lidovým povstáním.“ Právě povstání hrálo v Giapových záměrech významnou roli. Počítal s tím, že ilegální komunistické hnutí v bojích vystoupí na povrch, svrhne dosavadní režim a chopí se správy. Pokud měla ofenziva uspět, musela využít momentu překvapení. Proto se Ho Či Min rozhodl udeřit v době, kdy útok nikdo neočekával – v průběhu svátků Tet neboli lunárního Nového roku.

Šlo o vychytralý tah, neboť v tomto období se tradičně vyhlašovalo příměří a mnoho vojáků opouštělo základny, aby navštívilo rodiny. Paralelní obléhání základny Khe Sanh mělo sehrát roli diverzní operace a odlákat pozornost od skutečných cílů. Dvojice divizí ostřelující obklíčené mariňáky ovšem nefungovala jen jako návnada – Giap počítal s dobytím Khe Sanh a propagandistickým využitím tohoto úspěchu coby „amerického Dien Bien Phu“.

Pro tak rozsáhlou operaci potřeboval severní Vietnam soustředit značné množství mužstva, munice a jídla, a především koncentraci sil utajit před americkým letectvem. Partyzáni sice byli mistry ohledně skrytého seskupování zásob, avšak tentokrát na ně Hanoj nehodlala spoléhat. Aby jednotky nepadly za oběť bombardování ještě před zahájením útoku, chtěl Ho Či Min dosáhnout zastavení náletů.

Zahájil aktivitu na diplomatickém poli a komunističtí představitelé dávali při všech příležitostech najevo, že jsou ochotni zahájit mírové rozhovory, pokud bombardování ustane. USA pod mezinárodním tlakem nemohly takové náznaky ignorovat, a tak přislíbily zastavení úderů na Hanoj a okolí. Nyní již zbývalo jen stanovit konkrétní termín útoku. Severovietnamské oddíly měly vyrazit prvního dne Tetu, tedy 31. ledna 1968 před úsvitem. 

Varovná znamení

O ofenzivě Tet panuje mýtus, že Američany zcela zaskočila. Ve skutečnosti po mnoho týdnů přicházela na jejich velitelství znepokojivá znamení. Mariňáci z provincie Dinh Tuong hlásili, že partyzáni zjevně testují nové metody boje. Poklesl počet dezercí komunistických vojáků, neboť velitelé je přesvědčovali, že operace přinese rychlé vítězství. Zajatí komunisté svorně tvrdili, že po svátcích „bude země svobodná“, a v ukořistěných dokumentech se psalo o napadání měst.

Přelomem se však stala až událost ze začátku ledna, kdy vojáci pod velením generálporučíka Fredericka Weyanda dostali za úkol zlikvidovat partyzánské tábory u hranic s Kambodžou. Jakmile opustili základny v městech, Vietkong se potichu přesunul právě do blízkosti sídel, která měl v nejbližší době napadnout. Mariňáci pročesávali prázdnou džungli a Weyandovi s hrůzou došlo, že nepřítel se již nachází v americkém týlu.

Dne 10. ledna přesvědčil Westmorelanda, aby k jihovietnamské metropoli stáhl posily. V saigonském sektoru tak místo dosavadních 14 operovalo 27 praporů, což se pro další vývoj bitvy ukázalo jako klíčové. Ne všichni nicméně obavy sdíleli. Třeba Westmorelandův šéf zpravodajské služby generálporučík Phillip Davidson nevěřil, že by nepřítel riskoval ztrátu sympatií národa útokem v posvátném období Tet – podcenil urputnost komunistů, kteří byli ochotni vsadit do hry takřka cokoliv.

Předčasné prozrazení 

Přes pečlivé plánování se Hanoj v načasování útoku přece jen dopustila chyby. Již 30. ledna totiž komunisté udeřili na osm měst v Centrální vrchovině a provinciích podél středního úseku pobřeží. Oddíly o síle praporu napadly kupříkladu Nha Trang a Hoi An, na Quy Nhon udeřily dokonce dvojnásobně větší jednotky. Dodnes není jisté, proč k lokálnímu útoku došlo plných 24 hodin před ofenzivou hlavních sil. Všechny přepady se odehrály v sektoru spadajícím pod jediné velitelství, takže šlo zřejmě o důsledek zmatků při předávání rozkazů.

Ať už byl důvod jakýkoliv, Američanům chyba poskytla finální varování. Po rozednění prezident Nguyen Van Thieu na Westmorelandův nátlak vyhlásil zkrácení svátečního příměří a uvedení jihovietnamské armády do pohotovosti. Mnoho vojáků již ovšem odjelo na novoroční návštěvu příbuzných a v nadcházejících bojích tak měli chybět.

Pokračování: Novoroční úder pod pás: Severovietnamská ofenziva během svátečního příměří (2)

Američané navíc netušili, že tisíce partyzánů v posledních dnech infiltrovaly jihovietnamská města i vesnice. Vydávali se za taxikáře, obchodníky, prostituty i policisty, ztratili se mezi svátečními poutníky a čekali na rozkazy. Jeden z jejich velitelů po válce vzpomínal: „Pohyboval jsem se volně, přestrojen za bohatého kapitalistu. Jezdil jsem mercedesem s řidičem v uniformě. Potřeboval jsem zjistit, zda se nezměnilo něco, co by zhatilo naše plány.“ 

První konkrétní nápad na vyslání pozemského průzkumníka k jiným světům se datuje do roku 1941, kdy se na něj zaměřila skupina nadšenců sdružená kolem meudonské hvězdárny u Paříže. Uvažovali o cestách ke dvěma nejbližším planetám: k Venuši a Marsu. 

Práce samozřejmě skončily jen u teoretického konceptu, přesto stojí za pozornost. Uvědomme si, že se idea rozvíjela v době druhé světové války. A když pak o několik dekád později vyslala Evropa do vesmíru svoji první meziplanetární sondu – tedy Giotto k Halleyově kometě v červenci 1985 –, šlo především o německo-francouzský podnik.

Na počátku byla Vega

Laboratoř tryskových pohonů JPL při California Institute of Technology neboli Caltech v kalifornské Pasadeně stála u zrodu americké družice Explorer či první lunární sondy Pioneer 4. Bylo tak pouze logickým rozšířením jejího záběru, že se na její půdě začaly v 50. letech rodit studie meziplanetárních automatů. 

Historicky prvním se stal projekt Vega, který zahrnoval vývoj nové rakety s kapacitou 360 kg k Měsíci či planetám. Její základ tvořil nosič Atlas s druhým stupněm Vanguard a s nově vyvinutým třetím stupněm na tuhá paliva. V úvodní fázi se počítalo s třemi starty: v roce 1960 k Měsíci a k Marsu, o rok později k Venuši. A pokud by šlo všechno hladce, měla druhá generace sond Vega zamířit i k dalším cílům. Zmíněný nosič však nakonec nedostal příležitost, protože se z finančních důvodů realizovala raketa Atlas-Agena se srovnatelnou kapacitou. Projekt Vega tak skončil už na rýsovacích prknech konstruktérů.

Na Mars – zatím teoreticky

Hned při svém vzniku v roce 1958 dostala NASA do vínku jako jeden z hlavních úkolů průzkum Marsu. V roce 1962 oslovila firmy General Electric a Avco, aby vypracovaly studii sond k rudé planetě. Učinila tak navzdory varování specialistů z JLP, že toho o Marsu – například o jeho atmosféře, která může značně zkomplikovat přistávací manévry – víme příliš málo na uskutečnění smysluplné mise. Navíc existovaly i technické problémy: komunikace na vzdálenost desítek milionů kilometrů, sterilizace sondy, abychom do cizích světů nezavlekli pozemské mikroorganismy, dostatečně výkonný a spolehlivý zdroj energie atd.

Návrh General Electric počítal s družicovou částí o hmotnosti 934 kg plus 939 kg pohonných látek a s dvojicí výsadkových modulů, každým o hmotnosti 657 kg. Moduly se tvarem i konstrukcí odvozovaly od pouzder mezikontinentálních jaderných hlavic, s nimiž měla firma bohaté zkušenosti. Hladké přistání na povrchu planety by zajistily brzdicí motory, průzkumníci by dosedali na výsuvné podpěry. Výprava měla startovat v roce 1969, a dokonce padlo i doporučení dvou přistávacích lokalit: Syrtis Major se souřadnicemi 10° severní šířky a 285° západní délky a Pandorae Fretum na 24° jižní šířky a 310° západní délky.

Návrh společnosti Avco předpokládal o něco menší sondu: Z celkové hmotnosti 2 961 kg mělo 1 361 kg připadnout na pohonné látky, 838 kg na družicovou část a 762 kg na výsadkový modul. Ten by se k povrchu Marsu snášel na padáku coby jediném brzdicím systému a dosedl by předpokládanou rychlostí kolem 1 m/s. Po přistání by se rozevřelo šest panelů na horní části stanice, čímž by se uvedla do stabilizované polohy; energii měl dodávat malý radioizotopový generátor. Firma Avco prosazovala výrobu deseti sond, které by se vypouštěly v rámci čtyř po sobě jdoucích startovacích oken.

Voyager první generace

Výše uvedené návrhy byly teoretické, ale už v roce 1963 přišla NASA s konceptem sond Voyager, které měly velkou šanci na realizaci. Podotýkáme jen, že s pozdějším stejnojmenným programem je nepojilo nic kromě názvu. Mělo se jednat o unifikované sondy nesoucí až 230 kg přístrojového vybavení, s cílem vstoupit do atmosféry Marsu a Venuše – nikoliv se tedy pokusit o přistání na jejich povrchu. O zmíněných planetách jsme přitom tehdy moc nevěděli. Výsadkový modul, tvarově i rozměrově podobný lodím Mercury, by pak sice nedokázal vysílat na Zemi přímo, ale předával by informace průletové retranslační družici. 

Zvažovaly se dva koncepty: Obě sondy, výsadková i retranslační, měly mít společnou hmotnost 2 700–3 100 kg (v takovém případě by je vynášel Saturn IB) nebo 1 800 kg (s raketou Titan III). Lišilo se prakticky jen přístrojové vybavení průletové družice. Později návrh zahrnul i možnost přistání na Marsu, přičemž energii by průzkumníkovi po dobu až 180 dní dodával radioizotopový generátor a průletová sonda by ze scénáře vypadla.

Voyager druhé generace

V prosinci 1964 schválil americký Kongres další program Voyager k průzkumu Marsu v hodnotě 1,25 miliardy dolarů. Nabídky předložilo 28 firem. Projekt předpokládal použití rakety Saturn IB s horním stupněm Centaur, která by dokázala vyslat k rudé planetě třítunový náklad – konkrétně družicovou část a přistávací modul. Jenže po zjištění sondy Mariner 4, že je atmosféra Marsu mnohem řidší, než jsme čekali, bylo nutné modul vybavit raketovými motory pro snížení rychlosti dosednutí.

TIP: Nerealizované sovětské sny: Rusové chtěli proletět kolem Marsu už v sedmdesátých letech

Výrazně tak narostla hmotnost průzkumníka, což přesáhlo možnosti zamýšleného nosiče. Ještě před koncem roku 1965 se proto program přesunul na Saturn V, který měl vypustit vždy dvojici Voyagerů. Nejednalo se ovšem o pouhou jednorázovou akci, nýbrž o relativně koncepční průzkum Marsu s rostoucí náročností jednotlivých misí. Celkem čtyři rakety Saturn V měly v rámci startovacích oken v letech 1973, 1975, 1977 a 1979 vynést čtyři páry sond. Jenže už v roce 1967 Kongres tyto plány zhatil – nepřidělil jim totiž potřebné finance.

Pokračování příště

Tříletý pes z amerického Colorada dostal horečku a začal být očividně nemocný, majitelé ho proto vzali k veterináři. Lékař mu naordinoval antibiotika, pes ale brzy poté začal vykašlávat krev a putoval proto do univerzitní veterinární nemocnice Colorado State University Veterinary Teaching Hospital.

V nemocnici lékaři zjistili, že dotyčný pes je nakažený chorobou, která se stala jedním z nejhorších postrachů celého lidstva - morem. Ba co hůř, pes měl plicní mor, což je nejhorší známá forma této choroby. Než se mor podařilo diagnostikovat, přišla se psem do styku asi stovka veterinářů a dalších zaměstnanců veterinární nemocnice. Ti všichni mohli dostat mor, neboť ten se šíří kapénkově a je na rozdíl od afrického moru prasat přenosný na člověka.

TIP: Apokalypsa doby kamenné: Před 5000 lety vyhubil Evropany nejstarší mor

Mor už má naštěstí své „nejlepší“ roky za sebou. Stále ale existuje a případy této nemoci se objevují každým rokem i v USA, kde mají v průměru sedm nemocných ročně. Colorado je přitom jedním z amerických států, kde se mor vyskytuje nejčastěji. Zmíněný pes se podle všeho nakazil čtyři dny před propuknutím choroby, když očichával mrtvého psouna prérijního, kteří patří mezi obvyklé přenašeče bakterie Yersinia pestis, způsobující mor.

Dobrou zprávou je, že kromě nešťastného psa již nikdo další, ani člověk, ani zvířecí pacient veterinární nemocnice,  morem neonemocněl. Dotčení lékaři i zvířata byli preventivně přeléčeni antibiotiky. Nešťastný pes tolik štěstí neměl a veterináři jej museli utratit.

Když vydal Adolf Hitler 16. března 1939 výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava jakožto součásti Velkoněmecké říše, mělo se oficiálně jednat o autonomní a samosprávný státní útvar. Protektorát měl svého prezidenta Emila Háchu a také vládu, v jejímž čele se postupně vystřídali Alois Eliáš, Jaroslav Krejčí a Richard Bienert. Možnosti těchto politiků však byly od počátku velmi omezené. Skutečná moc totiž spočívala v rukou říšského protektora, který byl vlastně Hitlerovým přímým zástupcem v Čechách a na Moravě. Pro výkon své funkce měl k dispozici úřad sídlící v pražském Černínském paláci. Dělil se na čtyři oddělení pečlivě dohlížející nad všemi sférami protektorátního života. Dne 5. dubna 1939 do Prahy přijel první protektor Konstantin von Neurath.

Diplomat ze staré školy

Konstantin svobodný pán von Neurath (1873–1956) byl příslušníkem staré šlechtické rodiny původem z Württemberska a měl za sebou bohatou diplomatickou kariéru. Už před nástupem nacistů k moci byl německým velvyslancem v Římě a Londýně a poté nastoupil do funkce ministra zahraničí. Hitlerovi se nejprve hodily Neurathovy dobré vztahy s Brity, ale v únoru 1938 nahradil uhlazeného diplomata kovaným nacistou von Ribbentropem. Jmenování von Neuratha do funkce protektora představovalo z Hitlerovy strany určitý ústupek Háchovi, který diktátora prosil, aby se protektorem nestal sudetský Němec. To bylo splněno, ale jako jakýsi „hlídací pes“ působil v Praze rodák z Karlových Varů, státní tajemník a vyšší vedoucí SS a policie Karl Hermann Frank. 

Samotný Neurath ovšem rozhodně nebyl žádný lidumil. S jeho jménem je spojeno zavedení rasových zákonů v protektorátu, uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939, následné zastřelení devíti studentských předáků bez soudu i počátky germanizace českého národa. Nebyl však tolik protičesky zaměřen jako Frank a svým diplomatickým vystupováním uměl udělat dojem. Právě to však Hitlerovi stále víc vadilo, a když začaly v průběhu roku 1941 narůstat aktivity domácího odboje, našel vhodnou záminku k protektorovu odvolání.

TIP: Reinhard Heydrich: Mládí a cesta k moci

V září 1941 byl von Neurath zproštěn výkonu funkce, oficiálně ze zdravotních důvodů. Formálně jej však Hitler neodvolal, a proto měl Heydrich funkci pouhého zastupujícího říšského protektora. K definitivnímu von Neurathovu odvolání došlo až v srpnu 1943, ale to již v Praze téměř dva roky nepobýval.

Po válce ho Spojenci postavili před Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku a v září 1946 odsoudili k 15 letům vězení. Odpykával si je v proslulé špandavské věznici, odkud byl kvůli špatnému zdraví předčasně propuštěn roku 1954. Zemřel přirozenou smrtí 14. srpna 1956 v Enzweihingenu u Stuttgartu. 

Na Měsíci známe dvacet moří, ale jen jeden oceán – Oceán bouří neboli Oceanus Procellarum. Nachází se na západní polokouli přivrácené strany a jeho plocha činí přes čtyři miliony kilometrů čtverečních. Stejně jako ostatní lunární moře je zřejmě i Oceán bouří pozůstatkem impaktní pánve – prohloubeninu po dopadu obřího meteoritu zalilo magma z hlubin, které do oblasti pronikalo prolomenou kůrou. Na rozdíl od ostatních moří však není jisté, zda Oceán bouří vznikl při jediném impaktu, nebo zda za jeho vznikem byla spíše jejich série. 

V říjnu 2014 však vědci přišli s naprosto překvapivým objevem, jenž by mohl všechny dřívější představy vyvrátit: Oceán bouří netvoří pozůstatek po dopadu planetky, nýbrž vulkanickou strukturu gigantických rozměrů. Pod povrchem jej lemuje systém tektonických útvarů, jež připomínají pozemské příkopové propadliny. Ohromnou strukturu mají nejspíš na svědomí konvektivní proudy v měsíčním plášti, které na povrchu vytvořily obří bazén lávy. Jak magma chladlo, horniny se smršťovaly, praskaly a formovaly dnešní Oceán bouří.   

Vzhledem k tomu, že je dnes Oceán bouří pohřben pod dalšími, novějšími pánvemi, bude velmi těžké zjistit, jak doopravdy vznikl. 

Bylo popsáno několik desítek (údaje v literatuře se rozcházejí) divokých druhů narcisů a existují tisíce různých kultivarů vypěstovaných především v Anglii a v Holandsku. Mimo zahrady u nás tyto květiny uvidíte jen vzácně – a to jedině v případě, že „utekly“ ze záhonu, nebo je někdo volně vysadil. Dle květomluvy bílý narcis znamená: Vynikáš hrdostí. Žlutý pak: I když jsme se nepohodli, stále na tebe myslím.

Jedovatý potenciál

Narcisy jsou jednoděložné rostliny patřící do čeledi amarylkovitých (Amarylidaceae). Základní stavba jejich květů je tvořena střední trubkou a okolními korunními plátky. V detailech se ale mezi sebou jednotlivé druhy liší.

V místech svého přirozeného výskytu většinou kvetou od března do května a ve vyšších polohách až v červnu. Nám se jich podařilo nejvíce vidět ve Španělsku – zemi narcisů a jiných krásných květin – další pak v Alpách, ve Francii a na Sardinii.

Narcisy jsou jedovaté, což platí především o cibulkách, které nejedí ani hraboši a myši. Cibulky obsahují jedovaté alkaloidy, jako galanthamin, o němž se však uvažuje jako o potenciálním léku na demenci a Alzheimerovu chorobu.

Na „Evropských vrcholech“

Na slepencových skalách nad klášterem Monserrat poblíž Barcelony jsme již v březnu viděli drobnější žlutě kvetoucí skalničkový narcis Narcissus assoanus. Myslím, že na totožný druh jsme narazili také na skalách (Calanques) u Marseille. Na Sardinii jsme na několika vlhčích místech obdivovali překrásný narcis taceta (Narcissus tazetta), jeden z mála narcisů, který má na stvolu více květů. Nejvíce narcisů jsme ovšem viděli ve Španělsku.

V centrálním Španělsku v pohoří Sierra de Gredos se nám podařilo najít narcis sukničkový (Narcissus bulbocodium) a na stejném místě rostl i Narcissus rupicola, endemit Španělska a Portugalska. Na několik druhů jsme narazili i na severu Španělska v překrásném, převážně vápencovém pohoří Picos de Europa. Název tohoto pohoří je odvozen od zkušenosti námořníků vracejících se ze zámořských plaveb. Toto pohoří se jim totiž na obzoru ukázalo jako první.

Velká slavnost narcisů

Cestou do průsmyku Puerto de san Glorio jsme na louce viděli vzácný krémový narcis trojmužný (Narcissus triandrus), který je přísně chráněný. V samotném průsmyku pak byla louka plná žlutých narcisů (Narcissus pseudonarcissus, syn.nobilis v překladu tedy ušlechtilé). Ty jsme potkali i v Pyrenejích a ve Francii v pohoří Massif Central. Na jiném místě v „Picosech“ na náhorní planině ve Fuente de pak rostl žlutě kvetoucí Narcissus asturiensis.

TIP: Podceňovaná stránka zeleného světa: Krásné a přemýšlivé rostliny

Nejvíce narcisů pohromadě jsme ale nalézali v Alpách. Šlo o narcis bílý (Narcissus poeticus), jehož latinský název je odvozen od opěvných skladeb básníků, například Ovidia. Čistě bílý květ tohoto druhu má pouze oranžovočervený lem na konci pakorunky. Na loukách voní až omamně. 
Zřejmě nejvíce narcisů bílých roste v Rakousku na loukách poblíž jezera Almsee v údolí Almtal pod Totes Gebirge. Tady si jich každý může natrhat kolik chce. Rostlinám to nevadí, protože odstraněním květu se posiluje podzemní cibulka. Koncem května zde v Bad Ausse pořádají i narcisový festival (Narzissenfest), kdy květy narcisů vyzdobují alegorické vozy a lodě. 

Tento článek bychom rádi věnovali památce zesnulého znalce narcisů a dalších cibulovin panu RNDr. Vladimíru Humlovi, pracovníkovi Botanické zahrady v Praze-Troji.

Poušť si sice obvykle představíme jako rozsáhlé písečné duny ve vyprahlém slunci, faktem však zůstává, že vůbec největší pouští světa je Antarktida. Za poušť se totiž považuje místo, kde ročně spadne méně než 250 mm srážek, a na zmíněném kontinentu pokrývá podobné území plochu 14 milionů kilometrů čtverečních (Sahara má „pouhých“ devět milionů). V některých oblastech, například v úžině McMurdo, nespadly žádné srážky zřejmě už dva miliony let!

Antarktida se pyšní i řadou dalších rekordů – je nejchladnějším, největrnějším a nejsušším kontinentem světa a zároveň tam byla naměřena nejnižší teplota v historii: −82,9 °C.