Dipeptid aspartam je umělé sladidlo, mnohem sladší než běžný potravinářský cukr, které se déle než půl století používá jako náhražka cukru v nápojích i potravinách. Je jedním z nejvíce studovaných potravinových doplňků a jeho účincích na zdraví existuje celá řada vědeckých prací. Přesto kolem jeho účinků na organismus stále existují závažné rozpory.

Světová zdravotnická organizace WHO nedávno zveřejnila své hodnocení aspartamu, podle něhož je toto sladidlo „možným karcinogenem“ (podle stupnice WHO Group 2B agent). Takové hodnocení vzbudilo velký rozruch a veřejnost má celou řadu otázek. Této látce se totiž v dnešní době téměř nedá vyhnout.

Možný karcinogen?

Stanovisko WHO je založené na hodnocení jejich dceřiné organizace Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC), které je podle všeho spíše orientační povahy a vyjadřuje nedostatek informací. Mimochodem, stejné hodnocení jako aspartam (Group 2B agent) mají od IARC například výtažek z jinanu (Ginkgo biloba), výtažek z listu aloe (Aloe vera) nebo rádiové vlny.

Ve stejnou dobu jako stanovisko WHO/IARC byly zveřejněny i závěry Společného výboru expertů pro potravinová aditiva WHO a FAO (JECFA), které se zásadním způsobem liší od závěrů IARC a uvádějí, že nebyla objevena žádná přesvědčivá souvislost mezi aspartamem a jakýmkoliv typem rakoviny. Podle JEFCA je zcela bezpečné konzumovat aspartam při dodržení přijatelné denní dávky, která činí 0 až 40 mg na 1 kilogram tělesné hmotnosti. Pokud někdo váží 70 kg, může podle takto nastavených doporučení denně bez obav přijmout 2 800 mg aspartamu.

TIP: Sladký život našich předků: Čím sladili své pokrmy v době předcukrové?

Pozoruhodné je, že IARC a JECFA sice vycházejí z prakticky stejných dat, hodnotí je ale velmi odlišně. Postoj JECFA, podle něhož aspartam není „možným karcinogenem,“ sdílejí i další instituce, v čele s americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který výslovně uvedl, že hodnocení zveřejněné WHO neznamená, že by aspartam byl ve skutečnosti nějak spojený s rakovinou. Experti jsou z celé situace, ve které se splétají odborné i nemalé ekonomické zájmy, rozpačití a většinou doporučují další výzkum, který by mohl vnést více světla.

Koncem léta 1950 Američané takřka smetli z oblohy letectvo KLDR, jež se pak dostalo do hluboké defenzivy. Jeho vrtulové stíhačky a bitevníky ve dne prakticky nemohly operovat a do akce startovaly už jen lehké noční bombardéry. Jednalo se o taktiku, kterou Severokorejci okopírovali od sovětských vzdušných sil z druhé světové války. Osádky pomalých, původně cvičných dvouplošníků každou noc propátrávaly nepřátelský týl a lehkými pumami napadaly každičký zajímavý cíl. Jednotliví piloti často vykonávali i několik misí za noc a útočili na objekty nedaleko jejich základen.

Letiště v jednom ohni 

První severokorejský noční bombardovací pluk začal vznikat v srpnu 1950 na čínské základně Antung (dnes Tan-tung). Skládal se ze dvou letek vybavených dvouplošníky Polikarpov Po-2 a většinu personálu tvořili mladíci, kteří teprve nedávno dokončili výcvik. Bojové operace zahájil pluk v polovině října. Jednotlivé polikarpovy startovaly v časových odstupech, nad cíl doklouzaly s vypnutým motorem a po svržení lehkých bomb nebo ručních granátů okamžitě otočily k návratu. 

Krátce po půlnoci 28. listopadu jeden Po-2 svrhl pumy na americké letiště K-24 Pchjongjang-West, kde shořely tři stíhačky F-51 Mustang a dalších osm utrpělo poškození. První prosincovou noc jiný bombardér napadl letiště K-14 Suwon, kde těžce poškodil čtyřmotorový C-54 Skytrain, a hned následující noc padaly pumy i na Pchjongjang (na tamním letišti došlo ke škodám na dvou taktických průzkumných AT-6). Noční pluk s Po-2 velmi aktivně operoval zhruba do února 1951, pak ale patrně přerušil činnost. V létě se však vrátil opět na frontu a v noci na 17. června napadl letiště Suwon. Jeden svědek ze země o tom napsal: „První puma vybuchla na konci vzletové dráhy, kde na sudech stály jako klamné cíle staré odepsané F-86. Ty přitáhly pozornost a bombardér pak letěl podél dráhy a svrhával pumy. Třetí z nich dopadla nedaleko mého stanu. Vyskákali jsme ven a utíkali k zákopu. Potom se celá základna začala otřásat palbou protiletadlových děl.“ 

První Po-2 se Američanům podařilo sestřelit 24. června. Tu noc se z náletu na KLDR vracel bombardovací B-26 kapitána Heymana, když dostal rádiem informaci, že se poblíž pohybuje pomalý dvouplošník. Brzy ho také spatřil a pustil se za ním, měl ale problém udržet ho v zaměřovači. Musel vysunout podvozek a otevřít pumovnici, aby zpomalil, stejně ho však předlétl. Nepřítel se bránil palbou, načež kolem sebe kroužili skoro čtvrt hodiny. Teprve pak se Američanovi podařil zásah a po chvíli uviděl, jak polikarpov na zemi vybuchl.

Horké léto 

Zvlášť odvážný útok podnikly Po-2 na základnu K-2 v noci na 24. srpna: „V noci se objevil nečekaný host, bombardér Charlie. Sirény začaly vřískat a ozývaly se výstřely protiletadlových zbraní. Brzy jsme slyšeli i řev stíhačky F-82 Twin Mustang, která ho nad námi marně hledala. Protiletadlovci přestali střílet, hlavního cíle už nepřítel ale dosáhl. Probudil nás.“ Američany tyto nálety velmi dráždily a snažili se jim zabránit pomocí útoků na severokorejská letiště. Příliš se ale nedařilo, neboť Po-2 každé ráno odlétaly hluboko do týlu, nebo je pozemní personál ukrýval do železničních tunelů. 

V září se cílem několikrát stala základna K-14 a 22. září byl vlastní protiletadlovou palbou poškozen B-26 vracející se z náletu na KLDR. Příští noc na stejné základně úder Po-2 poškodil několik zde parkujících strojů. Američané kontrovali nasazením nočních stíhaček a 23. září skóroval pilot námořního Grumman F-7F Tigercat major Van Gundy; na cíl v podobě polikarpovu ho navedl jeho radarový operátor a poté jej zničil jedinou krátkou dávkou čtyř 20mm kanonů. 

Na podzim 1951 zahájil bojové operace další severokorejský noční pluk, jehož létající personál tvořily výhradně ženy. Po-2 k náletům užívaly nejen 50kg pumy, ale i kořistní japonské o hmotnosti 15 kg, nebo upravené dělostřelecké granáty. Velmi se také osvědčily kazety (nesené v kabině pozorovatele), do nichž se vkládaly ruční granáty F-1, nesené po dvaceti. Pojistky měly spojené lankem, a když je pozorovatel vyhodil, odjistily se všechny naráz. Když byly svrženy z výšky kolem 50 m, vybuchly ještě nad zemí a zasypaly cíl střepinami.

Příliš rychlí na Po-2 

Na Nový rok 1952 zaútočily polikarpovy na přístav v Inčchonu, kde zapálily sklad paliva, požár prý byl vidět na vzdálenost 40 km. Americké velení to už nehodlalo dál snášet a zanedlouho na bojiště dorazily první radiolokátorem vybavené noční stíhací F-94 Starfire. Rychlé proudové stíhačky měly problém „budíků Kája“ vyřešit, premiéra však dopadla katastrofálně. V noci 27. února se o sestřel Po-2 pokusil poručík Jack Briendley z 68. perutě. Musel stáhnout plyn a vysunout podvozek, přesto byl příliš rychlý a do protivníka nakonec narazil; ani jemu, ani radarovému operátorovi se nepodařilo katapultovat. V noci na 5. března smrtelně havaroval jeho spolubojovník poručík Edward Blair, když při stíhání dvouplošníku snížil rychlost natolik, že přepadl do vývrtky a zřítil se na zem. 

Severokorejci začali v létě 1952 k nočním akcím používat i jednoplošné cvičné Jak-18, ale základ výzbroje stále tvořily osvědčené Po-2. Nepoužívali je jen k bombardování, ale i k propagandistickým účelům, když jejich osádky nad Jižní Koreou rozhazovaly letáky vyzývající k povstání nebo dezercím na sever. Ztráty dvouplošníků byly poměrně nízké a měly je na svědomí spíše havárie nezkušených letců při náročném nočním provozu než nepřátelští stíhači. To se změnilo teprve během roku 1953, kdy americké velení na bojiště odeslalo několik letek s F-4U Corsair vybavených radarem. Nebyly tak rychlé jako F-94 a dokázaly se udržet ve vzduchu i při nižších rychlostech. 

Nepříjemná komplikace

V noci na 30. června vzlétl v jednom z nich poručík Guy Bordelon a brzy dostihl Jak-18, který poslal k zemi. Pak mu ze země přišlo hlášení o dalším cíli, ze kterého se vyklubal opět jakovlev. Zachytil ho do zaměřovače a jedinou dávkou sestřelil. První červencovou noc ohlásil ještě dvě vítězství a pátého soupeře smetl z oblohy v noci na 17. července. Jednalo se o vůbec poslední vítězství nad nočním bombardérem v celé válce. 

TIP: Douglas MacArthur v Koreji: Generálova nebezpečná hra vabank (1)

Nasazení severokorejských Po-2 lze hodnotit jako velmi úspěšné. Jejich provoz nebyl nijak náročný. Kvůli malé nosnosti pum nedokázaly způsobit žádné těžké ztráty, jednalo se ale o velmi nepříjemné útoky, které nutily nepřítele uprostřed noci vyhlašovat letecký poplach, a vyháněly vojáky z postelí. Ti kvůli nim museli velmi pečlivě udržovat zatemnění a říkalo se, že útok nočního bombardéru dokáže přivolat i ohýnek na uvaření čaje nebo pouhá zapálená cigareta. Americké letectvo muselo vyvinout obrovské úsilí, aby jejich náletům čelilo, zamezit jim ale stejně nedokázalo.

Skupiny drobných kamenných těles – planetek – obíhajících po stejné oběžné dráze jako větší planeta známe ze Sluneční soustavy. Typickým příkladem jsou takzvaní trojané Jupiteru – skupina více než 12 tisíc asteroidů pohybujících se kolem Slunce po stejné dráze jako plynný obr Jupiter. Astronomové proto očekávají, že podobné objekty nebo skupiny těles se vyskytují i na oběžných drahách extrasolárních planet u jiných hvězd. Důkazy však dosud chyběly.

„Trojané v extrasolárních systémech byly dosud objekty bájné jako jednorožec: teoreticky mohou existovat, ale nikdo je zatím neviděl,“ říká s nadsázkou spoluautor práce Jorge Lillo-Box ze španělského Centra pro astrobiologii.

Vědeckému týmu využívajícímu radioteleskop ALMA se nyní podařilo v systému PDS 70 najít zatím nejpřesvědčivější důkaz, že trojanské planety by mohly skutečně existovat. Je známo, že kolem této mladé hvězdy obíhají dvě obří exoplanety podobné Jupiteru, nesou označení PDS 70b a PDS 70c. Na základě analýzy archivních pozorování soustavy PDS 70 získaných pomocí ALMA astronomové nalezli na dráze planety PDS 70b oblak částic přesně v místě, kde by se měli nacházet její trojané.

Sourozenci na stejné oběžné dráze

„Teoretická předpověď existence dvojic planet podobné hmotnosti sdílejících jednu oběžnou dráhu kolem své mateřské hvězdy – takzvané trojanské nebo koorbitální planety – se objevila před dvěma desítkami let. A nám se podařilo najít první indicii, která dává této teorii za pravdu,“ říká Olga Balsalobre-Ruza, hlavní autorka práce publikované v časopise Astronomy & Astrophysics.

Trojané se vyskytují ve dvou rozsáhlých oblastech v okolí Lagrangeových bodů (L4 a L5) soustavy hvězda-planeta, v místech, kde společným gravitačním působením dochází k zachycení objektů na stabilních drahách. Při průzkumu těchto dvou oblastí na oběžné dráze planety PDS 70b astronomové nalezli v jedné z nich slabý signál, který naznačuje, že by se zde mohl nacházet oblak drobnějších objektů o celkové hmotnosti až dvojnásobku našeho Měsíce.

Vědci se domnívají, že oblak by mohl být známkou přítomnosti existující nebo formující se trojanské exoplanety v tomto systému. Na plné potvrzení tohoto pozorování si členové týmu budou muset počkat nejméně do roku 2026, kdy se pokusí pomocí ALMA zaznamenat, zda se planeta PDS 70b a oblak pohybují po oběžné dráze kolem hvězdy společně. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu. „To by znamenalo průlom ve studiu exoplanetárních systémů,“ upozorňuje Olga Balsalobre-Ruza.

TIP: Velmi těsná dvojčata: Novorozené hvězdy dělí pouhých 4,5 miliard kilometrů

„Budoucnost tohoto směru výzkumu je vzrušující a my se nemůžeme dočkat zvýšení výkonu radioteleskopu ALMA. Je plánováno na rok 2030 a dramaticky zlepší schopnost pole ALMA charakterizovat trojany v mnoha dalších planetárních systémech,“ dodává Itziar De Gregorio-Monsalvo.

Kypr se svou krásou řadí mezi perly východního Středomoří. Proslul rozsáhlými nalezišti mědi, od níž je vlastně odvozeno jeho jméno – latinsky měď se řekne „cuprum“. Navíc leží strategicky necelých sto kilometrů od pobřeží Turecka i Sýrie, a proto býval již od starověku v hledáčku okolních mocností, což se ostatně podepsalo na jeho mnohdy pohnuté historii. Komplikované až tragické události 20. století vyústily v okupaci severní části ostrova tureckou armádou. Tento stav trvá od roku 1974 až dodnes.

Bohatství mědi

Kypr je rozhodně místem, kudy kráčely dějiny. Dnes tu proto najdeme řadu významných archeologických i historických památek – osady prvních místních neolitických zemědělců, opevněná sídliště doby bronzové, obrovské areály vykopávek městských států klasické antiky i několik středověkých hradů a klášterů… My se ale budeme věnovat jeho starověké éře.

Po roce 1500 př. n. l. se Kypr stal největším vývozcem mědi ve východním Středomoří. Obchodovali s ní a vyváželi ji ve velkých ingotech ve tvaru stylizované býčí kůže – tedy obdélníku s prohnutými stranami. Během tohoto období se na ostrově začali usazovat Řekové. A v éře kolapsu civilizace doby bronzové dorazili i na Kypr okolo roku 1200 př. n. l. nájezdníci a piráti označovaní jako „mořské národy“.

Řecké vlivy

Některá kyperská sídliště byla vypleněna, ale během doby železné se místní opět vzmohli a směřovali k rozkvětu. Z této turbulentní doby pochází například opevněné sídliště Maa Palaiokastro. Zajímá nás proto, že vykazuje řadu podobných charakteristik s opevněnými lokalitami na Krétě, což svědčí o řeckém vlivu na osidlování ostrova a o helenizaci zdejší společnosti. Podle bájí se na řecké kolonizaci podíleli také různí legendární hrdinové, vracející se domů z Trojské války. Řekové na Kypr přinesli i kult Afrodity, bohyně krásy a lásky. Právě zde, v zálivu Petra tou Romiou, se totiž měla podle legendy zrodit z mořské pěny. Poeticky se proto Kypru říká i „Afroditin ostrov“.

Během prvních století 1. tisíciletí př. n. l. na ostrově rozkvetlo sedm, později až deset nezávislých království – městských států obklopených širším okolím. Těmi nejvýznamnějšími byly Idalion, Kition, Lapithos, Ama­thús, Tamassos, Pafos a Salamína. Vždy však podléhaly vlivům mocných států v oblasti Předního východu. Nejprve Kypr kontrolovala Asýrie, jak můžeme vyčíst z několika asyrských úředních dokumentů. Většina kyperských králů měla však i tak řecká jména.

Poté ho nějakou dobu ovládal Egypt, ale kolem roku 526 př. n. l. se ocitl pod nadvládou perské říše. Ne­uběhlo ani třicet let a skoro všechna kyperská království se přidala k protiperskému povstání iónských měst na pobřeží Malé Asie. Tyto události se dokonce staly záminkou k dlouhým řecko-perským válkám, to když se ke vzbouřencům přidaly Athény. Pro Kypr to však nedopadlo nijak zvlášť růžově – o rok později na ostrov přitáhlo perské vojsko a dobylo některá města.

I když země vzkvétala a místním královstvím se vždy načas dařilo z perského vlivu vymanit, do řeckého područí je definitivně uchvátil až Alexandr Veliký. Po vojevůdcově smrti si bohatý ostrov nárokovalo hned několik jeho generálů. Po letech nejrůznějších léček a vražedných útoků si ho nakonec vybojoval Ptolemaios I., který se už předtím zmocnil Egypta a Kypr si prostě jen přibral jako další provincii. A když se ptolemaiovské impérium roku 58 př. n. l. rozpadlo, obsadili ostrov Římané. Dvakrát ho poté dostala darem královna Kleopatra – jednou od svého milence Julia Caesara, o pár let později od dalšího milovaného muže, kterého rozvedla a dostala k oltáři – vojevůdce Marka Antonia.

Jak víme, osud Kleopatry a její lásky se naplnil roku 30 př. n. l. O osm let později ustanovil Řím ostrov senátorskou provincií a rozdělil ho do čtyř administrativních oblastí – Pafos, Amathús, Salamis a Lapithos. Ani staletí římské nadvlády však nesetřela řecký charakter zdejší civilizace. Do kulturně a ekonomicky vzkvétající oblasti také postupně pronikalo křesťanství. Narodil se tu dokonce svatý Barnabáš, původně syn z židovské kněžské rodiny a jeden z prvních konvertitů k nové víře. Spolu s apoštolem Pavlem se vylodili u Salamíny a zahájili zde misijní pouť na obracení zdejších obyvatel ke křesťanství. A když se v roce 395 rozdělila římská říše na západní a východní část, Kypr přečkal konec antiky a následujících skoro 800 let jako součást byzantské říše.

Níkokreon­tův kenotaf

Vraťme se ale k Salamíně. Tento nejvýznamnější kyperský antický městský stát založil podle mytologické tradice řecký hrdina Teukros, když se vracel z Trojské války. Původně totiž pocházel z ostrova Salamíny v Sarónském zálivu poblíž Athén, a nový domov tedy pojmenoval podle svého rodiště. Od 8. století př. n. l. zde postupně vyrostlo nejvýstavnější a politicky nejdůležitější kyperské království. Většina dnes dochovaných a alespoň částečně zrekonstruovaných památek však pochází až z římského období. Jde především o velké divadlo pro asi 15 tisíc diváků, komplex gymnasia čili atletického cvičiště s lázněmi vyzdobenými mozaikami a stadion. Z posledních staletí antiky i raného středověku pak pocházejí zbytky několika raně křesťanských bazilik. 

Na neštěstí leží Salamína v části ostrova okupované Tureckem, takže v posledních letech zde vykopávky ve větším měřítku neprobíhají. Velice významné je i salamínské pohřebiště s několika desítkami hrobů, z nichž některé se nacházely pod mohylou. Výjimečné místo zde zaujímá tzv. Níkokreon­tův kenotaf, nad nímž se tyčila deset metrů vysoká mohyla o průměru padesáti metrů. Pod ní archeologové odkryli pohřební katafalk z nepálených cihel, na němž stála srovnána velká pyramida kamení.

Katafalk nesl stopy po velké pohřební hranici a v jejím popelu byly nalezeny různé předměty včetně zajímavých fragmentů soch v životní velikosti. Původně je sice vyrobili z nepálené hlíny, ale žár pohřební vatry je zatvrdil. Sochy někdo zřejmě vymodeloval kolem dřevěných kůlů, které byly zapuštěny do šestnácti děr umístěných okolo katafalku. Nalezla se řada fragmentů těchto soch – včetně pěti tváří. Jedna patřila ženě, dvě starším a dvě mladším mužům.

Jak si tento nález vyložit? Jednoznačný závěr nemáme, ale datace na konec 4. století a celkové velmi specifické okolnosti nasvědčují, že hrobku postavili na počest velmi významných osobností. Možná šlo tedy o prázdnou hrobku a místo symbolického pohřbu rodiny posledního salamínského krále Níkokreonta. V roce 311 př. n. l. totiž Ptolemaios I., jeden z bývalých velitelů Alexandra Velikého, přikázal Níkokreonta zavraždit.

TIP: Zapomenutá Kleopatřina sestra: Touha po vládě stála princeznu Arsinoe život

Nepodařilo se mu to tak zcela. Vládce se spolu se svou rodinou raději zamkl v obklíčeném královském paláci, který následně poručil zapálit. V ohnivé výhni pak všichni našli smrt. Salamíňané později pravděpodobně uspořádali králi i jeho blízkým slavnostní tryznu, pro niž symbolicky použili hliněné figury. Kenotaf nám tedy zůstal jako jeden z archeologických dokladů vztahujících se ke konkrétní, i když dosti děsivé historické události. 

Roku 1971 se médii šířila senzační zpráva: filipínský ministr kultury Manuel Elizade jr. objevil na ostrově Mindanao neznámý kmen 26 lidí, žijících v izolaci již od doby kamenné. 

Lidé, kteří podle názvu své posvátné sopky získali jméno Tasadayové, údajně žili v jeskyních, používali kamenné nástroje a mluvili nesrozumitelným dialektem. V okolní přírodě se pohybovali nazí, případně v jednoduchých šatech z listů. Mírumilovné „děti ráje“ podle filipínského ministra kultury objevil náhodou jistý dřevorubec a ministr se rozhodl vzít civilizací nedotčené jedince pod svá ochranná křídla. Zázračný objev plnil titulky významných periodik včetně časopisu National Geographic a Tasadyové se stávali stále populárnějšími.

Rezervace vydává tajemství

Zvídaví antropologové měli přesto jisté pochybnosti a o kmenu Tasadayů se chtěli přesvědčit na vlastní oči. Mezitím však tehdejší filipínský prezident Ferdinand Marcos vyhlásil teritorium kmene za chráněnou rezervaci, do níž nesměla vkročit lidská noha. Teprve po sesazení prezidenta roku 1986 se do oblasti vydali dva švýcarští novináři a nestačili se divit.

Tasadayové oblečení v džínách a tričkách žili v normálních domech, obchodovali s místními farmáři, pokuřovali cigarety a mluvili běžným místním jazykem. Příslušníci údajného prehistorického kmene pak vylíčili, jak je Elizade k jeskynnímu životu i zvykům pod silným tlakem přinutil. Vychytralý ministr se ale tou dobou mohl jen smát – už roku 1983 uprchl ze země a s sebou si vezl miliony dolarů, které ukradl nadaci na ochranu Tasadayů. Ovšem již roku 1988 se „ochránce menšin“ vrátil zpět na Filipíny, aby tam pomáhal řídit obchodní zájmy své rodiny a neúspěšně se pokusil obnovit svoji politickou kariéru.

Je třeba dodat, že kmen Tasadayů není tak úplně smyšlený – jejich příslušníci skutečně existovali, žili v částečné izolaci a jejich jazyk se lišil od okolních dialektů. Problém je ale smyšlená datace. Například tasadayský jazyk vznikl podle lingvistů teprve někdy koncem 18. století, když se oddělil od původního jazyka manobo, kterým se mluvilo v okolí.

Noviny a časopisy představovaly klíčový komunikační prostředek. Usnadňovaly nově příchozím zorientovat se v hektickém prostředí, pomáhaly udržovat kontakt s rodným jazykem a nepřímo tak i s domovinou, vzdálenou tisíce mil. Začátky krajanských tiskovin ale nebývaly snadné. Kvůli vysokým nákladům a úzkému okruhu předplatitelů skončila řada nadějných projektů už po pár číslech. Jakmile se však podařilo získat dostatek pravidelných čtenářů, pestrá nabídka se neustále rozšiřovala. Na pultech se objevovaly noviny a časopisy náboženského, politického, odborného i zábavného charakteru. 

Mezi náboženstvím a politikou 

Josef Molitor původem z Valašského Meziříčí byl knězem v kostele svatého Václava. Od října 1867 krátce vydával týdeník Katolické noviny, ostře se vymezující vůči protestantům. Evangelický duchovní František Boleslav Zdrůbek v téže době založil populární antiklerikální časopis Pokrok, který proslul útočným stylem psaní a kladením provokativních náboženských otázek. V roce 1872 se objevil ještě Hlas Jednoty svobodomyslných v redakci podivínského myslitele Františka Matouše Klácela, jenž šířil vlastní utopické vize nového uspořádání společnosti, založené na lásce a dobročinnosti. Půtky na téma „čí bůh je ten správný“ zaměstnávaly čtenáře na stránkách tisku mnoho desetiletí. 

Dalším silným tématem byla politika, neboť Chicago představovalo kolébku čechoamerického socialismu. Lev Palda z Vodňan založil Národní noviny plné článků o dělnickém hnutí. Později přibylo několik anarchistických titulů, zejména týdeník Budoucnost od okruhu lidí kolem Josefa Boleslava Pecky, jednoho ze zakladatelů sociální demokracie v hostinci U Kaštanu na pražském Břevnově. Následovaly plátky s přiléhavými tituly jako Práce, Právo lidu, Spravedlnost, Pochodeň nebo Revoluce. Komunitou pochopitelně nehýbala jen víra a politika. Krajané zpravidla náleželi k nejrůznějším profesním a zájmovým spolkům a klubům, které vydávaly vlastní tiskové orgány. Netřeba připomínat, že většina cílila na pánské čtenářstvo, přesto se značné popularitě těšil čtrnáctideník Ženské listy. Těm nejmenším pak byl určen týdeník Přítel dítek. 

Pan nakladatel 

Smělý cíl pozvednout krajanský tisk si vytyčil August Geringer, původním povoláním učitel z Březnice u Příbrami, který v sedmadvaceti letech odešel zkusit štěstí za oceán. Byť ho mnozí odrazovali, že vkládá čas, energii a nemalé peníze do záměru odsouzenému ke krachu, pořídil si knihkupectví a malou tiskárnu a krok za krokem rozvíjel své podnikání. 

V říjnu 1871 zachvátil Chicago velký požár, který zničil přes 17 000 domů včetně téměř všech tiskařských podniků. Řádění ničivého živlu přečkaly pouze tři tiskárny, mezi nimi i ta Geringerova. Katastrofa paradoxně rozjela byznys nevídaným tempem: zakázky se hrnuly, Geringer pracoval dnem i nocí a díky naspořeným prostředkům si mohl dovolit začít vydávat i české učebnice, čítanky, romány, kuchařky či věstníky. Jako jeden z prvních šikovně využíval placených inzerátů a reklamy. Skutečný průlom v Geringerově kariéře ale znamenal až rok 1875, kdy v jeho podniku spatřil světlo světa první česky psaný deník vydávaný mimo domovinu – Svornost. 

Houževnatý podnikatel dokázal, že rostoucí česká komunita je hladová po vlastním tisku a je ochotna za něj štědře zaplatit. Aby nakladatel nemusel hradit vysoký nájem za tiskárnu a redakci, postavil na vlastním pozemku třípatrový dům, který vybavil nejmodernějšími tiskařskými stroji. Několikrát přikoupil další techniku a rozšířil výrobu. Aktivity jeho vydavatelského koncernu dalece překročily hranice města, pod značkou Geringer vycházely noviny i v Oklahomě, Pensylvánii nebo Marylandu. Měl na kontě přes dvě stě vydaných knižních titulů, některé se dočkaly pro mimořádný zájem i čtrnáctého dotisku. „Vzdělat, poučit, pobavit“, to bylo heslo Augusta Geringera, které dokázal přetavit ve výnosný byznys. 

Manželka spolu se čtyřmi dětmi se musela přizpůsobit Augustovu extrémnímu pracovnímu tempu. Vstával denně v pět hodin, do tiskárny přicházel nad ránem jako první, večer zamykal a zhasínal. Za padesát let měl pouze jedinkrát dovolenou. Nadále žil velmi skromně a své nemalé jmění věnoval převážně na dobročinné účely. Byl velkým mecenášem české národní kultury – podporoval sokolské tělocvičné jednoty, divadlo a školu, přičemž někdy dokonce zaskakoval jako vyučující. Během první světové války štědře financoval odboj, vedený T. G. Masarykem. Když 2. dubna 1930 ve věku osmaosmdesáti let zemřel, smuteční pochod v centru Chicaga čítal desítky tisíc lidí. 

Nová doba, nové výzvy 

Velká válka a zápas českého národa za samostatnost aktivizovaly krajanskou veřejnost. Tiskoviny se předháněly s novinkami z bojišť a informovaly o úspěších zahraničního odboje v čele s Masarykem. Po jistém útlumu v meziválečném období přinesl opětovné probuzení zájmu o události ve vlasti 15. březen 1939 a německá okupace. V Chicagu sídlilo ústředí Československé národní rady americké, zastřešující organizace koordinující pomoc krajanů z celého světa, jež putovala Benešově exilové vládě v Londýně nebo přímo zahraničním jednotkám. Až stotisícového nákladu dosahoval její týdenní bulletin News Flashes from Czechoslovakia Under Nazi Domination (Záblesky z Československa pod nacistickým útlakem). Rada dokázala za celou válku pro boj s nacismem nashromáždit miliony dolarů. 

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Rovněž komunistický převrat v únoru 1948 zanechal na mediální scéně v Chicagu výrazné stopy. Usadily se zde totiž tisíce exulantů, kterým tradiční tisková produkce nevyhovovala zaměřením ani obsahem. V důsledku toho se objevily třeba tituly Národní politika, Národ či Zpravodaj. Optimisté z řad redaktorů v nich uklidňovali, že rudá totalita se brzy zhroutí, ti skeptičtí naopak varovali, že vyhnanství bude dlouhé a bolestné.

Jedním z nejvýznamnějších sportovních odvětví je bezpochyby lehká atletika, která dává odpovědi na otázky týkající se hranic lidských možností. Ve všech jednotlivých disciplínách představují špičkové výkony mety pro běžného člověka nedosažitelné a beze zbytku obdivuhodné. Přesto najdeme v živočišné říši „borce“, kteří by lidské světové rekordmany strčili hravě do kapsy.

Sprinter s raketovým startem

Držitelem nepsaného titulu „nejrychlejší muž planety“ je v současnosti jamajský sprinter Usain Bolt, který v srpnu 2009 zaběhl stometrovou trať ve famózním čase 9,58 sekundy a dosáhl maximální rychlosti běhu 44,7 km/h.

Ani fenomenální Jamajčan by se ovšem nemohl měřit s rekordmanem zvířecí říše. Nejrychlejším suchozemským obratlovcem na kratší vzdálenosti je africká kočkovitá šelma gepard (Acinonyx jubatus), jenž dosahuje údajně rychlosti až kolem 115 km/h (v zajetí se přesným měřením tak vysoké hodnoty nepotvrdily).

V roce 2012 absolvovala sprinterský test s taženou návnadou gepardí samice Sarah ze zoologické zahrady v Cincinnati – na stometrové trati jí byl naměřen čas 6,13 sekundy. To znamená, že by Bolta nechala za sebou o celých 36 metrů, tedy více než o třetinu délky celé trati. Průměrná rychlost při tomto čase přitom činí jen asi polovinu odhadovaného gepardího maxima, konkrétně 58,7 km/h. Gepard dokáže zrychlit z nehybnosti na 100 km/h za pouhé tři vteřiny, tedy rychleji než drtivá většina automobilů a ve volné přírodě by pravděpodobně dokázal proběhnout stometrovým úsekem i za pouhé čtyři vteřiny.

Přehřátý kočičí běžec

Na trati 200 metrů drží světový rekord také Jamajčan Bolt s výkonem 19,19 vteřiny. Gepard by zřejmě dokázal proletět touto vzdáleností za pouhých osm až deset vteřin. Pod světovým rekordem na nejdelší sprinterské trati 400 metrů je čerstvě podepsán jihoafričan Wayde van Niekerk s časem 43,03 sekundy, gepard by však i zde byl nedostižným králem s 16–20 vteřinami.

Gepard ovšem udrží svoji maximální rychlost „jen“ do vzdálenosti asi 550 metrů. Pokud by byl nucen běžet například na pětikilometrové trati, současný držitel rekordu, Uganďan Joshua Cheptegei (jeho rekord z roku 2020 má hodnotu 12:35,36 minuty) by jej při průměrné rychlosti kolem 24 km/h určitě porazil. Při takovém tempu by se gepard sice příliš nenamohl, ale jeho organismus s vysokou klidovou teplotou 39 °C by se příliš rychle zahřál a po dosažení kritických 40,6 °C by se již musel zastavit a doslova vychladnout. Jeho náskok by mu ale i tak umožnil porážet lidské atlety minimálně do vzdálenosti 800 metrů až jednoho kilometru.

Kopyta proti tretrám

Na středních tratích, jako je běh na 800 a 1 500 metrů, by tedy příroda musela do pomyslného závodu proti lidem postavit jiné atlety. Jedním z nejlepších by byl nejspíš vidloroh americký (Antilocapra americana), který je schopný svoji maximální rychlost asi 90 km/h udržet na delší vzdálenost. V roce 2012 zaběhl keňský vytrvalec David Lekuta Rudisha osmistovku za 1:40,91 minuty, ženský primát již od roku 1983 drží bývalá československá atletka Jarmila Kratochvílová časem 1:53,28 min. Vidloroh by však stejnou vzdálenost zvládl za zhruba 33 sekund.

Patnáctistovka, obecně dobře známá z hodin tělocviku, je doménou marockého mílaře Hichama El Gouerrouje, který v roce 1998 potřeboval k jejímu překonání jen 3:26,00 minut. Vidloroh by zřejmě neudržel stejnou rychlost jako na kratší trati, přesto by ke zvládnutí půldruhého kilometru potřeboval jen 1:20 minut. Již zmiňovanou pětikilometrovou trať by urazil průměrnou rychlostí cca 56 km/h, tedy asi za 5 minut a 20 vteřin. Podobného výkonu dosahují na pevném a rovném povrchu také nejrychlejší závodní koně.

Maraton pod dvě hodiny

Královskou vytrvaleckou tratí je maraton a vzdálenost 42,195 km zatím nejrychleji v historii zvládl Keňan Eliud Kipchoge časem 2:01:09 hodiny. Na takto dlouhé distanci se již rozdíly zmenšují a žádný ze suchozemských obratlovců by zřejmě nepřekonal maratonce o celou polovinu jako je tomu na kratších tratích. Přesto není pochyb, že například největší dnes žijící pták pštros dvouprstý (Struthio camelus) by vcelku snadno pokořil dvouhodinovou bariéru, jež je pro člověka zatím nedosažitelná.

Jak ukázaly přímé experimenty v buši, při nichž byli někteří dobře disponovaní jedinci sledováni džípem, pštros dokáže udržet rychlost kolem 45 km/h po dobu delší než 20 minut. Podobných výkonů dosáhli na australském kontinentu také klokani rudí (Macropus rufus), kteří na krátkou vzdálenost vyvinuli rychlost i přes 70 km/h. Klokani však nevydrží běžet tak dlouho jako pštros a nejvyšší rychlost udrží jen asi 1,6 kilometru. Lidský maratonec udrží po celou dobu průměrnou rychlost mírně nad 20 km/h (u žen 18 km/h), pštros (ne však třeba kůň) by pravděpodobně dokázal udržet rychlost podstatně vyšší. Žádné ověřené experimenty sice nebyly provedeny, nicméně se zdá být pravděpodobné, že pštros by maratonskou trať zvládl zhruba v rozmezí 1:30–1:50 hodiny. Podstatně rychlejší by ovšem byli někteří létající i plovoucí živočiši.

Kočičí dálka, klokaní trojskok

Zástupci zvířecí říše by mohli bez obav postavit své reprezentanty i do skokanských soutěží. Pochopitelně nikoliv ve skoku o tyči, který je již velmi technickou disciplínou (ze stejného důvodu ostatně nezařazujeme ani vrhačské disciplíny), ale ve skoku do výšky i do dálky je takové srovnání nepochybně zajímavé. Světový rekord ve skoku dalekém drží již od roku 1991 Američan Mike Powell s 895 cm, mezi ženami pak Galina Čisťakovová se 752 cm. Oba výkony jsou však doslova krátké na schopnosti severoamerické pumy (Puma concolor). Při maximální rychlosti rozběhu a síle odrazu může tato nádherná šelma údajně doletět až do vzdálenosti kolem 12 metrů.

Také levhart sněžný (rovněž nazývaný irbis horský, Uncia uncia) je výborným skokanem, který podle ruských biologů dokáže přeskočit příkop o šířce neuvěřitelných 15 metrů. Klokan rudý zase dělá velmi rychlé skoky v krátkém sledu za sebou, ty nejdelší mohou měřit asi 12 metrů (neověřeným výkonem je 13,5 a 12,8 metru). Vačnatý savec by byl tedy vhodným kandidátem pro souboje v trojskoku, kde se již 14 let drží v popředí světových tabulek Brit Jonathan Edwards s výkonem 18,29 m (u žen Yulimar Rojasová z Venezuely s 15,67 m). Dospělý klokan by při zvýšeném úsilí pouhými třemi skoky (přestože vzhledem k jejich „technice“ by byl nejspíš diskvalifikován) urazil vzdálenost výrazně přes 20 metrů.

Let do nebes

Ve skoku vysokém obdivujeme atlety, kteří překonají laťku ve dvoumetrové výšce. Nejvýše se zatím dostal Kubánec Javier Sotomayor, když v roce 1993 překonal celých 245 cm (ženským maximem je pak 209 cm Bulharky Stefky Kostadinovové). Ani ve výšce by však člověk nehrál prim. Je známo, že také psi a koně dosahují v této oblasti pozoruhodných výkonů. U psů má být rekordem 173 cm chrtí fenky Cindy, u koně neoficiálně dokonce 252 cm.

Skutečným přeborníkem by však i zde byla nejspíše puma, která dokáže ze země vyskočit nejméně čtyři metry vysoko, neobvyklým zdokumentovaným rekordem je dokonce hodnota 5,4 metru. Podobného výkonu je možná schopen také klokan, nebylo to však dosud experimentálně prokázáno.

Konečný verdikt

Na první pohled se může zdát, že lidská výkonnost je zvířecími atlety zdrcujícím způsobem pokořena. A to jsme se taktně vyhnuli ještě markantnějším rozdílům plaveckých schopností člověka oproti rybám či vodním savcům. Přesto nevyznívá situace zdaleka tak nepříznivě.

TIP: Komu je nejvíc do skoku: Nejlepší skokani mezi zvířaty

Důležitým faktorem je totiž lidská všestrannost, která je nepředstižitelná. Zatímco v jednotlivých disciplínách by nás snadno překonali „specialisté“, jsme jediným živočišným druhem na zemi, jehož zástupci dokážou běhat rychle i vytrvale, skákat a házet předměty, šplhat, plavat apod. Je to možná také tato všestrannost a schopnost rychlého přizpůsobení vlivu klimatických podmínek, která z nás učinila civilizované bytosti, tvůrce kultury a mimo jiné pořadatele olympiád a atletických soutěží. Především jsme se ale stali tvory, kteří mají ve svých rukou osud celé planety a mohou ovlivnit, zda vůbec bude zvířatům v budoucnosti „do skoku“.

V roce 2022 žilo na celém světě asi 55 milionů lidí s demencí spojenou s pokročilým věkem. Ještě více alarmující je, že se každým rokem objeví 10 milionů nových případů. Je jasné, že se z prevence či oddálení nástupu demence u seniorů stává zásadní priorita dneška v globálním měřítku.

Tým odborníků australské Monashovy univerzity použili data o 10 318 obyvatelích Austrálie starších 70 let, která pocházejí z dlouhodobého projektu ASPREE (Aspirin and Ageing Health Research), zaměřeného na užívání aspirinu a na zdraví seniorů. Joanne Ryannová a její kolegové zjišťovali, jaké aktivity mají největší přínos pro prevenci či oddálení demence.

Raději křížovky než pletení

Jak vyplývá z výsledků studie, nedávno zveřejněné odborným časopisem JAMA Network Open, lidé, kteří používají počítač, vzdělávají se, odebírají časopisy, luští křížovky nebo hrají šachy a další stolní hry, odolávají demenci lépe než lidé, kteří se věnují pasivnějším aktivitám jako je pletení, malování nebo společenský život.

Výsledky zůstaly průkazné, i když badatelé zohlednili vliv vzdělání a sociálně-ekonomické postavení. Zároveň neobjevili žádné významné rozdíly mezi muži a ženami. Také se ukázalo, že na prevenci demence nemá vliv velikost skupiny či sociální sítě dotyčného, ani frekvence návštěv restaurace či kina.

TIP: Manželský benefit: Sezdané páry jsou mnohem méně náchylné k demenci

„Naskytla se nám unikátní příležitost uzavřít mezeru v poznání rozvoje demence, když jsme prostudovali široké spektrum aktivit, jimž se věnují senioři a zaměřili se na jejich souvislost s prevencí či oddálením demence,“ vysvětluje Ryannová. „Výsledky říkají, že aktivní přístup k dříve získaným znalostem je účinnější než pasivnější aktivity. Obzvláště důležité je udržet mysl aktivní a čelit výzvám.“

Slunce míří k maximu svého jedenáctiletého cyklu a na jeho aktivitě je to znát. Erupce třídy C8.8 vyprodukovala 14. července výron koronální hmoty, spojený s uvolněním mračna plazmatu mířícího k Zemi. Hned o dva dny později došlo k další erupci třídy M5.7 a k vyvržení dalšího a rychlejšího plazmatického mračna. Obě mračna se následně spojila a podle modelů NOAA zasáhnou v těchto dnech Zemi (odhady NOAA hovoří o střetu 18. a 19. července).

Spojení dvou plazmatických mračen, kdy jedno dostihne na cestě vesmírem předešlé a vytvoří jedno velké mračno, bývá označováno jako „kanibalský výron koronální hmoty“. Jde o poměrně vzácný úkaz, který se častěji vyskytuje v časech slunečního maxima. Poslední kanibalský výron, který zasáhl Zemi, vědci zaznamenali v listopadu 2021. Střet tehdy způsobil lehkou geomagnetickou bouři bez významných škod.

TIP: Provází každou sluneční erupci výron koronální hmoty?

Střet plazmatu s magnetosférou Země může podle odborníků vyvolat lehčí geomagnetické bouře spojené s rušením rádiového nebo GPS signálu a k vidění by mohly být i polární záře. NOAA klasifikuje geomagnetické bouře do pěti tříd G1 až G5 a podle aktuální předpovědi by se mělo jednat o bouře nejslabších tříd G1 až G2. Vedle možného rušení rádiového a GPS signálu mohou být bouře těchto kategorií doprovázené i lehčími výkyvy v zasažených rozvodných sítích a problémy s orientací mohou zaznamenat stěhovaví ptáci.

Jak dokázali první z nich vyšplhat na hladké a strmé skály, zůstává dosud nevyjasněnou záhadou. Výstup na víc než pět set metrů vysoké kamenné pilíře představuje náročnou výzvu i pro zkušené horolezce, kteří dnes mají k dispozici moderní vybavení; poustevníci se však na obtížně přístupném pískovcovém masivu začali usazovat již v 11. století. Roku 1356 pak na vrcholu jednoho z nich vyrostl první z pozdějších 24 klášterů, proslulých mimořádně působivou architekturou, jakož i majestátními interiéry plnými ikon od nejvyhlášenějších umělců své doby.

Současní návštěvníci se již nahoru dostanou relativně pohodlně po schodech, vystavěných ovšem až ve 20. letech minulého století. Jejich obdiv ještě umocňuje fakt, že veškerý materiál museli mniši před staletími vynosit po žebřících na zádech nebo vytahat pomocí lan a kladek. Žebříky navíc po dokončení staveb většinou strhli v obavě z nepřátel, což jim umožnilo vést život dokonale oddělený od toho světského. Jakmile se řeholníci jednou ocitli nahoře, neměli už téměř žádný důvod skálu opouštět: I na omezeném prostoru pískovcového útesu se dalo zřídit skromné políčko, případně získávali jídlo od obyvatel vesnice. Až později přibyly primitivní výtahy, které ulehčovaly kontakt kláštera s okolím a přivážení zásob.

Útočiště před nájezdníky

Při pohledu ze země se zdá, jako by byly kláštery zavěšené na obloze. Ten první si proto vysloužil přídomek „Megalon meteoron“, doslova „velký a vznášející se“, a později dal název celému komplexu. Ikonické jméno vymyslel jistý Atanáš, který zřejmě spolu s několika svými následovníky přišel v první polovině 14. století z proslulého mužského kláštera na poloostrově Athos a Velký Meteoron založil.

Hypotéz, proč středověcí stavitelé zvolili pro vybudování svého vrcholného díla tak specifickou lokalitu, existuje hned několik. Kláštery sice v minulosti často vznikaly na zvláštních místech pro zdůraznění jejich spirituálního významu, ale zároveň bývaly ze své podstaty otevřené poutníkům – což v daném případě nepřicházelo v úvahu, neboť na podobný výstup si troufl málokdo. Historikové proto předpokládají, že primárně měla Meteora křesťanům zajistit azyl před nájezdníky. Poustevníci navíc získali kýžený klid pro meditování a mohli si jej takřka bez omezení užívat po několik následujících staletí.

Od vrcholu k úpadku

Zlatou éru zažila Meteora na přelomu 16. a 17. století, kdy tam fungovalo 24 samostatných klášterů a mniši provozovali mimo jiné knihařské dílny. Ani takřka úplná izolace však neznamenala stoprocentní ochranu před okolními událostmi: V 18. a 19. století zažila Meteora období úpadku, které vyústilo v postupné rušení klášterů a odchod mnichů. Od definitivního zániku uchránil komplex až zásah řecké vlády, jež ho v roce 1921 prohlásila za národní kulturní památku. Zdá se však, že s poklesem autority se začala lámat také morálka. Těžko si jinak vysvětlit zvláštní incident z roku 1930, kdy prý vesničané z nedalekého Kastraki jeden z klášterů podpálili, protože jim mniši údajně chodili svádět dcery.

Tvrdou ránu již tak značně prořídlým mnišským komunitám potom zasadila druhá světová válka, kdy se některé monastýry dokonce ocitly pod německou palbou kvůli podezření, že se v nich ukrývají partyzáni. Následná občanská válka mezi řeckými komunisty a demokraty vedla k tomu, že z Meteory odešla naprostá většina zbývajících řeholníků a ti poslední se uchýlili pouze do dvou svatyní – Velkého Meteoronu a Varlaamu.

Řecké Machu Picchu

Mnišský život se pak v místě plně obnovil až v roce 1960 a v současné době v Meteoře funguje šest klášterů, z toho čtyři mužské a dva ženské. Jako první příslušnice něžného pohlaví mohla do Velkého Meteoronu v roce 1921 vstoupit rumunská královna Marie Edinburská a krátce nato se v monastýrech usadily i jeptišky. S jejich příchodem se přitom pojí jiný kuriózní příběh zahrnující obyvatele Kastraki: Roku 1925 v jednom z klášterů údajně vypukl požár, a když mniši požádali o pomoc s hašením obyvatele údolní osady, skupina vesničanek jim vyhověla – hned poté však nahoře založila vlastní komunitu. Avaton neboli vyloučení žen z přístupu do klášterů trvalo v případě Velkého Meteoronu a Varlaamu až do 40. let minulého století, dnes však mohou dámy do všech částí komplexu bez omezení.

Alespoň část původního významu se Meteoře podařilo získat zpátky v roce 1988, kdy ji vzalo pod svou ochranu UNESCO. Kláštery se záhy proměnily v jednu z nejpopulárnějších památek řecké pevniny, nepočítáme-li starověké skvosty: Podle analýzy Jonathana Bella z neziskové organizace World Monument Fund tam ročně zavítá na 1,5 milionu turistů, tedy zhruba stejný počet jako do proslulého Machu Picchu v Peru. Značnou část návštěvníků nicméně netvoří milovníci umění, nýbrž sportovci – skály v okolí totiž lákají na perfektní lezecké podmínky.

Tvrdý život

Život je dnes v Meteoře stejně tvrdý jako před staletími. Pokud se chce někdo stát členem komunity, musí absolvovat pohovor a poté nastoupí do několikaletého noviciátu, během nějž může kdykoliv odejít. Místní režim totiž není pro všechny: Každé ráno se vstává o půl čtvrté a do pěti hodin se každý mnich modlí o samotě ve své cele. Následuje bohoslužba trvající až do půl osmé a teprve poté začíná běžný život, naplněný fyzickou prací a studiem svatých textů. Celý den je pak proložený modlitbami. Mniši kromě svých šatů a drobností denní hygieny nevlastní vůbec nic. Vše je společné a řádu vládne slovo opata, který s přihlédnutím k radám nejstarších bratrů rozhoduje prakticky o veškerých záležitostech. Vedle zbožnosti představuje největší ctnost mnicha poslušnost.

TIP: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska

V klášterech se zahradničí, včelaří, vyrábějí se svíce ze včelího vosku, jeptišky vyšívají liturgická roucha a v dílnách vznikají ikony. Kláštery se snaží být maximálně soběstačné: Určitý zdroj příjmů tvoří vybrané vstupné, ale většina peněz plyne z pronajímání pozemků. Během staletí odkazovali zbožní patroni klášterům pole i louky, takže ačkoliv jsou samotní bratři a sestry chudí, jejich instituce dokáže svůj provoz spolehlivě financovat.