Adaptace na nové životní podmínky může probíhat dvěma způsoby: První představuje tzv. fenotypová plasticita, tedy schopnost organismu poměrně rychle reagovat bez nutnosti genetických změn. Druhý mechanismus tvoří evoluce přírodním výběrem, která pracuje s celými populacemi druhů a vyžaduje víc času. Přestože se dané postupy do značné míry odlišují, často není snadné rozhodnout, který z nich sehrál dominantní roli. Předpokládá se proto, že se život v mnoha případech přizpůsobuje novým situacím oběma cestami.

Podobně tomu zřejmě bylo u tělesných proměn různých živočichů, o nichž pojednává článek Zvířecí morfologie jako odpověď na klimatickou hrozbu, publikovaný předloni v časopise Trends in Ecology & Evolution. Autoři nezkoumali zástupce fauny přímo, ale zaměřili se na studie krátkodobých i dlouhodobých změn jejich těl v možné souvislosti s teplotou. Soustředili se přitom na savce a ptáky, tedy teplokrevné či přesněji řečeno endotermní tvory. A výsledky byly překvapivé: U opeřenců, například u několika druhů australských papoušků, se v průběhu desítek let nejčastěji prodlužoval zobák. Savcům zas víc rostly ocasy, končetiny, uši nebo – v případě pavrápence válečného – křídla. K podobným metamorfózám došlo i v rámci kratších pokusů, kdy se zvířata vyvíjela při vyšších teplotách: Myším se prodloužily ocasy, křepelkám zobáky a prasatům divokým narostly delší uši i oháňka.

Klimatizace na vyšší výkon

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že spolu popsané změny nesouvisejí, opak je pravdou. Ve všech případech se jedná o prodlužování tělních výběžků, které mimo svou obvyklou funkci mohou plnit ještě další důležitou roli – odvádět přebytečné teplo. Změny jsou tudíž v souladu s tzv. Allenovým pravidlem, jež roku 1877 formuloval americký biolog Joel Asaph Allen. Podle něj mají teplokrevní živočichové z chladnějších oblastí kratší nohy a jiné tělesné výběžky než příbuzné či podobné druhy z teplejších lokalit. Učebnicový příklad nabízí porovnání tří druhů lišek: afrického fenka, s dlouhýma nohama a ušima; lišky obecné, nacházející se někde uprostřed škály; a lišky polární, jež má krátké končetiny, malé uši a celkově zavalitější tělo. Zdá se tedy, že k mechanismům adaptace na globální oteplování bude patřit zvýšení výkonu přirozené „klimatizace“.

Dokladů o reakcích na měnící se podnebí existuje samozřejmě víc. Za pozornost stojí například lososi, kteří tráví většinu života v moři, ale kvůli rozmnožování se vydávají zpátky do rodných řek. Dlouhodobé výzkumy několika jejich druhů ukázaly, že se vinou rostoucích teplot vracejí do sladkých vod i o několik týdnů dřív než v minulosti. Srovnatelný obrat zaznamenali vědci u savců, konkrétně u čikarího červeného připomínajícího veverku, který obývá severoamerické lesy. Pozorování mezi roky 1989 a 2001 odhalila, že se u malého hlodavce za deset let posunula doba rození mláďat asi o 18 dní, a zřejmě za to může větší dostupnost potravy daná oteplováním.

Na lovu housenek

Na zajímavou změnu poukázala také finská studie puštíka obecného: Zbarvení uvedené sovy, jež se vyskytuje v celé Evropě, na severu Afriky a v některých částech Asie, se pohybuje od šedé po hnědou. Zatímco ve Finsku dřív převládali šedí jedinci, kterým jejich barva zřejmě pomáhala splynout se zasněženou krajinou, s příchodem mírnějších zim začalo přibývat hnědých opeřenců. Změna zbarvení v důsledku jiného klimatu se možná týká i bezobratlých: Práce zaměřená na plže páskovku hajní odhalila, že se s rostoucí teplotou zvyšuje počet žlutě vybarvených jedinců na úkor těch hnědých, neboť světlejší odstíny by mohly zabraňovat přehřívání těla. Nutno však dodat, že další studie daná zjištění nepotvrdila.

Výzkum probíhající déle než tři dekády v nizozemské populaci sýkor koňader zas ukázal, že ptáci, kteří se dokážou klimatickým podmínkám pružněji přizpůsobovat načasováním své snůšky, mají selekční výhodu. Mladé totiž krmí především housenkami, a musejí tak vlastní reprodukci sladit s líhnutím larev, jinak potomkům nezvládnou zajistit dostatek potravy. Nejde přitom o právě jednoduchou logistiku: Jedno mládě spořádá až sto housenek za den. A jelikož se v hnízdě může vylíhnout i deset sourozenců, které je nutné krmit asi dva týdny, rodičovský pár se v podstatě nezastaví.

Systém před zhroucením

Ať už za uvedené změny může fenotypová plasticita, nebo mikroevoluční procesy, ukazují nám, jakým způsobem ovlivňuje měnící se klima přírodu. Proč je to důležité? Pokud budou výzkumníci vědět, jak živočichové a rostliny na podobné výzvy odpovídají, dokážou alespoň částečně předjímat další vývoj a přizpůsobit mu nezbytnou ochranu. Nicméně fakt, že některé druhy dovedou na rostoucí teploty reagovat, neznamená, že se tím problém řeší. Koneckonců přizpůsobení jednoho druhu ještě nezaručuje přežití organismů, které tvoří jeho jídelníček. Může se tak závažně narušit celý potravní řetězec či ekosystém.

TIP: České podnebí se mění: Nové Česko je teplejší a sušší

Stejně tak rostoucí teplota představuje pouze jeden z mnoha faktorů, s nimiž se bude muset fauna i flóra vypořádat. A rychlost současných klimatických změn příliš času na vhodné adaptace neposkytuje. Ovšem druhy s kratší generační dobou mohou ze situace naopak profitovat – zejména pak různí škůdci, kteří se nebývalou rychlostí šíří do míst, kde se ještě nedávno vůbec nevyskytovali. 

Získat DNA z fosilií lidské linie afrických homininů, se ukazuje jako velice obtížné. Nejstarší genetický materiál z Afriky, který měli vědci až doposud k dispozici, byl starý jen 18 tisíc let. V porovnání s jinými oblastmi jde o velmi mladou DNA. Situace teď ale zajímavým způsobem změnila − vědcům v Jihoafrické republice se podařilo izolovat genetický materiál, jehož stáří odhadují na více než 2,4 milionu let. Je tak daleko nejstarší, jaký máme z lidské linie k dispozici.

Přelomový objev oznámil početný mezinárodní tým ve zprávě, která zatím neprošla nezávislým recenzním řízením. Vědci v zatím nepublikované zprávě tvrdí, že se jim podařilo získat sekvenci aminokyselin z proteinu ze zubní skloviny čtyř jedinců druhu Paranthropus robustus, kteří žili přibližně před 2,42 miliony let. Paranthropové sice nebyli našimi přímými předky, šlo ale o relativně blízké příbuzné z jedné z postranních větví homininů.

Aminokyseliny ze zubů

Vědci použili zuby paranthropů, které byly objeveny v krasové jeskyni Swartkrans, nacházející se asi 40 kilometrů severozápadně od Johannesburgu. Jde o nejbohatší známé naleziště paranthropů na světě. Odborníci se domnívají, že zuby se v této jeskyně nashromáždily v důsledku jedné či více katastrof, zřejmě bleskových záplav.

V jeskyni poté zřejmě došlo k fosilizaci zubů za příznivých podmínek, díky čemuž se proteiny v zubní sklovině uchovaly v „čitelném“ stavu i po tak dlouhé době. Badatelé přečetli sekvence stovek aminokyselin v každém zubu pomocí metody hmotnostní spektrometrie.

TIP: Vědcům se podařilo získat genetickou informaci z 800 000 let starého předka

Autoři studie přečtená genetická data začlenili do fylogenetické analýzy. Její výsledky potvrzují současný pohled na evoluci homininů, podle které byli paranthropové příbuznými linie, která se později rozvětvila na denisovany, neandertálce a moderní lidi Homo sapiens. Přečtení sekvencí aminokyselin přineslo i zajímavé zjištění ohledně pohlaví zkoumaných jedinců. Dva z nich, dříve považovaní za samice, byli identifikováni jako samci. Dva zbývající zkoumaní paranthropové jsou podle všeho samice.

Podle současných znalostí patří mezi základní předpoklady pro vznik života voda. Tu lze nalézt na Marsu nebo třeba na Plutu. Velké zásobárny vody skýtají také velké měsíce Jupiteru – Europa, Ganymed a Kallisto. Také souputníci dalšího plynného obra – Saturnu – mají co nabídnout.

Enceladus: Vše, co život potřebuje

Také ledová kůra Enceladu ukrývá globální oceán. Na povrchu měsíce o průměru pouhých 504 km se podařilo objevit dlouhé praskliny, u nichž sonda Cassini pozorovala několik desítek výtrysků vodních par. A podle vědců může dno rezervoáru na Saturnově souputníkovi obsahovat útvary analogické hydrotermálním průduchům na Zemi, jež podporují rozmanitý život.

Pro mikroorganismy žijící v okolí sopouchů v pozemských oceánech představuje zdroj chemické energie vodík a podle badatelů se stejné zdroje vyskytují i na Enceladu. Odborníci se proto domnívají, že tamní hydrotermální průduchy mohou fungovat identicky jako na naší planetě a pohánět procesy, které vedou k produkci aminokyselin.

Lákavá možnost

Plynný vodík a důkazy probíhající hydrotermální aktivity tak otevírají přitažlivou možnost, že oceán pod ledovou kůrou měsíce skýtá prostředí vhodné pro život. Danou představu ještě podporuje zpráva NASA, podle níž se v datech Cassini podařilo odhalit složité organické sloučeniny. Sonda několikrát prolétla gejzíry vodní páry a ledových krystalků, přičemž zkoumala drahocenné vzorky materiálu. Kromě vodní páry detekovala metan, oxid uhelnatý, uhličitý a jednoduché i složitější organické látky.

Právě metan může představovat znak života. V gejzírech tryskajících z povrchu Saturnova průvodce se rovněž podařilo identifikovat nové druhy organických sloučenin – součásti aminokyselin. Malý ledový měsíc tedy obsahuje vše, co život ke své existenci potřebuje: vodu, dusík, energii a organické látky.

Ledové tygří pruhy

Vědce zajímá i způsob, jakým se utvářejí pozoruhodné praskliny v ledové kůře Enceladu, tzv. tygří pruhy. Vysvětlení nabízí studie planetologa Maxe Rudolpha z University of California: Struktury vznikají vlivem změn teplot, k nimž na měsíci dochází v průběhu času s tím, jak se mění jeho oběžná dráha kolem Saturnu. Výzkum prasklin hraje velmi důležitou roli také z dalšího důvodu – mohou nám totiž posloužit při hledání případného života na Enceladu, aniž bychom se museli provrtávat skrz mocnou vrstvu ledu.

Titan: Pod oranžovou mlhou

Saturnův měsíc Titan má jako jediné těleso ve Sluneční soustavě kromě Země pevný povrch s jezery, a navíc oplývá hustou atmosférou s 1,5krát vyšším tlakem než na naší planetě. Tamní povrchová teplota dosahuje −180 °C, což představuje mimořádně nízkou hodnotu pro existenci kapalné vody. Jde však o příhodné prostředí pro výskyt kapalného metanu a etanu. Zmíněné organické látky se vypařují do atmosféry, kde kondenzují, načež vypadávají v podobě deště a naplňují řeky, jezera i moře. Hustou oranžovou mlhu vytvářejí sazovité částice tholinu, které vznikají v důsledku štěpení atmosférického metanu ultrafialovým zářením Slunce.

V organických jezerech

Radarová pozorování naznačují, že se na měsíci vyskytují také kryovulkány, jež nechrlí lávu, ale vodu z podpovrchových zásob. I Titan totiž zřejmě ukrývá vodní oceán: Pravděpodobně se rozkládá mezi několika vrstvami pevného neproniknutelného ledu a v kapalném stavu ho udržuje rozpuštěný metan, který působí jako nemrznoucí směs.

Popsané prostředí by však bylo pro případný život velmi drsné. Vyvíjet by se mohl spíš v povrchových jezerech uhlovodíků, takže by měl zásadně odlišné chemické složení v porovnání s organismy na Zemi. I na naší planetě ovšem přežívá bakterie, jež dokáže fungovat pouze na bázi vody a uhlovodíku zvaného acetylen.

Kolorovaný snímek z dubna 1944 zachycuje stíhače tanků M10 Wolverine během zkušební vyloďovací operace ve výcvikovém prostoru Slapton Sands ve Velké Británii. Ten byl zřízen koncem roku 1943 a připravovaly se v něm americké jednotky určené pro invazi na pláži Utah. 

Dopravit pancíře na kontinent

V pozadí za M10 pojmenovaným „Bessie“, je patrný buldozer Caterpillar D-8, který Spojenci nasazovali mimo jiné ke zprůchodňování pláží. V popředí jsou pak dobře vidět role pletiva používaného pro zpevňování měkkého nebo podmáčeného terénu. U břehu jsou zakotveny tankové výsadkové čluny LCT 27 a LCT 53. 

TIP: Zimní zápas ocelových šelem: Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger

Zcela vzadu je o poznání větší tanková výsadková loď LST 325. Ta byla po válce prodána Řecku, v jehož barvách sloužila až do roku 1999. O rok později ji Spojené státy americké odkoupily zpět a přeměnily ji na památník, který je umístěn v Evansville v Indianě – tedy ve městě, kde se tato plavidla vyráběla.

Byl to výbuch, který do atmosféry vyvrhl pyroklasty o objemu 150 kilometrů krychlových. Popílek spadu se po téhle ohromné erupci v regionech blízko vulkánu ukládal v mnohametrových vrstvách ještě dlouhé týdny. A v několikacentimetrových nánosech byl patrný až 1 300 kilometrů daleko od jícnu. Probuzení indonéského stratovulkánu Tambora zkrátka nešlo přehlédnout. Ani přeslechnout. 

Erupci mohli zaslechnout do vzdálenosti 2 700 kilometrů. Díky tomu také víme, že celé to ničivé divadlo na Tamboře začalo 5. dubna 1815 sérií erupcí a mohutně vygradovalo o pět dní později. V rámci novodobých dějin jde o největší zaznamenanou erupci a my ji máme dobře přišpendlenou k datu v kalendáři. To je ovšem spíše výjimka a informační luxus, který si současní vulkanologové a historici většinou dopřát nemohou.

Problém s přesností

O dataci dalších mohutných erupcí sopek – a že jich za předešlá staletí bylo – totiž víme jen velmi málo. S velkým štěstím je ještě dokážeme přiřadit k nějakému konkrétnímu roku. Zpravidla proto, že po těch největších erupcích sopek obvykle následoval tzv. rok bez léta. Oblaka sopečného prachu vyvržená do stratosféry se totiž postarala o odraz části dopadajícího slunečního záření. Průměrná teplota na povrchu Země pak poklesla až o 1 °C a sezona po erupci tak dokázala vyvolat na opačném konci světa chladné a deštivě-blátivé období – a také neúrodu, hladomor, nepokoje. 

Zrovna takové neexistující léto proběhlo po Tamboře v roce 1816. Pořádnou neplechu na globálním klimatu udělala v roce 1600 i peruánská Huaynaputina. V roce 1281 svět platil nečekanou zimou za erupci vulkánu Samalas a další takové léto bez léta se odehrálo rok po erupci Rinjani, tedy v roce 1258. U stratovulkánů, které nelze přeslechnout ani přehlédnout, to relativně jde. Ale s přesnými daty jsme na štíru u menších sopek, u nichž erupce trefíme s přesností na zaokrouhlené dekády.

Mnišský kalendář

Jestli ale k těm dalším mimořádným erupcím došlo v úterý nebo pátek, v lednu nebo červenci? To se zatím jevilo být vcelku nezjistitelné. Ze záznamu půdních sond anebo z odebraných ledovcových jader, odkud se dá vykoukat tenoučká vrstva sopečných usazenin, či z letokruhů na chlad reagujících stromů se nic moc víc než hrubý letopočet vyčíst nedá.

Zajímavé zpřesňující vodítko, které by mohlo ono konkrétní datum přiblížit a dostat do kalendáře i trochu menší sopky, které bouřily v 12. a 13. století, teď ale objevil mezinárodní tým vědců vedený experty Ženevské univerzity. Tedy, nebyla to ani tak jejich, jako zásluha středověkých mnichů. Tito kronikáři a dějepisci středověku, ať už žili v Evropě, či v Asii, totiž při pozorování noční oblohy nevědomky a přesto velmi přesně zaznamenali některé z největších sopečných erupcí v historii.

Temná strana

Jak už to tak s velkými objevy bývá, inspirace k nim se ubírá klikatými cestičkami. V tomto vulkanickém případě nese lví podíl na vyřešení historické hádanky Sébastien Guillet z Ústavu environmentálních věd při Ženevské univerzitě. Když poslouchal album Dark Side of the Moon od Pink Floydů, myšlenky se mu zaběhly k úvaze, jak často vlastně dochází k zatměním Měsíce. A kdy jsou asi nejvýraznější. A teorie byla na světě: nejtemnější zatmění Měsíce se odehrála přibližně rok po velkých sopečných erupcích. 

„A protože známe přesné dny zatmění – dokážeme je vyčíst a vypočítat z lunárního kalendáře – otevírá se nám možnost využít historických pozorování zatmění Měsíce k zúžení doby, kdy muselo k erupcím dojít,“ vysvětluje Guillet. Dalších pět let pak tuto teorii testoval v praxi spolu s kolegy glaciology, oceánografy, vulkanology a především historiky. Ti prozkoumali stovky letopisů a kronik z celé Evropy a Blízkého východu, v nichž hledali zmínky o částečných a úplných zatměních Měsíce.

Zatmění?

K zatmění Měsíce dochází, když měsíční kotouč zastíní planeta Země. Nastává při úplňku, pokud se Slunce, Země a Měsíc ocitnou v jedné přímce. V průměru se tak děje dvakrát až třikrát za rok – maximálně pětkrát, když započítáme i polostín. Úplná zatmění samozřejmě přicházejí vzácněji. A ani většina úplných zatmění Měsíce není „úplných“. Měsíc nezmizí, ale obvykle zůstává viditelný jako obrys, načervenalá koule.

Ale po nějaké té velmi rozsáhlé erupci může být v planetární stratosféře přítomno tolik sopečného prachu, že při úplném zatmění zmizí Měsíc úplně, dočista a zcela. Což samozřejmě vyvolá rozruch, obavy a strach u všech, kteří se občas podívají na noční oblohu. „Ani starý lid nepamatoval, že by poloha měsíčního kotouče nebyla vidět, jako tenkrát. Prostě jako by celá během zatmění zmizela…“ poznačil si například japonský písař Fudžiwara no Teika do svých záznamů.

A protože to bylo 2. prosince 1229, už se dalo víc než spekulovat o tom, k erupci jaké sopky by se dala taková mimořádná událost přiřadit. Ve stratosféře totiž sopečný popílek zůstával tři až dvacet měsíců po erupci – záleželo na její síle. A to pomohlo vytvořit přesnější časovou osu pro vulkanology. Kronikáři ve středověké Evropě si počínali stejně jako onen japonský písař – a kromě úrody či neúrody, hrdinných i zavrženíhodných činů králů, válek a katastrof zaznamenávali i nebeské úkazy.

Konec světa

Zvlášť užiteční se pro výzkumníky stali mniši z klášterů. Ze šedesáti čtyř zatmění, k nimž došlo v Evropě v letech 1100 až 1300, mniši věrně zdokumentovali 51 případů. A v pěti z těchto případů také zaznamenali, že Měsíc se jevil výjimečně tmavý až neviditelný. Sébastien Guillet se přitom s kolegy nesoustředil jen na Evropu – zmínky o sto devatenácti zatměních Měsíce objevili ve čtyřech stovkách kronik z celého světa.

Hned sedmatřicet z nich pak popisovalo i odchylné zabarvení měsíčního kotouče. I to přineslo užitečné vodítko: načervenalé zabarvení Měsíce vypovídalo o erupcích, které vnesly aerosoly do atmosférických vrstev pod stratosférou. A byť se regionálně projevovaly nepochybně ničivě, měly relativně malý vliv na globální klima.

TIP: Smrtonosné živly: Které katastrofy patří mezi nejničivější v dějinách lidstva?

Pětileté bádání týmu Ženevské univerzity pak výrazně upřesnilo datace erupcí patnácti sopek. A potvrdilo, že 12. a 13. století patřilo k jednomu  z vulkanicky nejaktivnějších období v lidské historii. Je také zjevné, že společný efekt středověkých erupcí se nejspíš promítl do planetárního klimatu v podobě malé doby ledové. 

Budovy moderních měst jsou jako skály z betonu a oceli. Mimo jiné se to projevuje tím, že mohou účinně vést teplo do a z městského podloží. Podzemí měst jsou dnes provrtané nesčetnými tunely a šachtami všech možných velikostí, což také vede ke značnému ohřívání podzemních oblastí. Postupující globální oteplování tento problém samozřejmě ještě zhoršuje.

Alessandro Rotta Loria z americké Severozápadní univerzity a jeho kolegové prostudovali podzemí amerického Chicaga. V průběhu tří let vědci sbírali data ze 150 bezdrátových teplotních senzorů a zpracovali je pomocí počítačového modelování. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Communications Engineering.

Oteplování pod Chicagem

Ukázalo se, že v podzemí hustě zastavěné čtvrti s mrakodrapy Chicago Loop jsou teploty v podzemí asi o 10 °C vyšší, než v podzemí nedalekého městského parku. Ještě výraznější to bylo v případě vzduchu v podzemních prostorách. Pod hustou zástavbou byl vzduch až o 25 °C teplejší.

„Lidmi vytvořené podzemní prostory, jako sklepy, podzemní garáže nebo tunely, nepřetržitě vyzařují teplo,“ uvádí geomechanik a stavební inženýr Rotta Loria. „Ve městech jako takových obecně panují vyšší teploty než v jejich okolí. Běžně používané konstrukční materiály ve městech pohlcují teplo a pak ho opět vyzařují do okolí. To víme už desítky let. Teď zkoumáme teplotu v podzemí.“

Výsledky měření teplot pod Chicagem. (zdroj: Northwestern University, Alessandro Rotta Loria, CC BY-SA 4.0)

V závislosti na svém složení, reaguje městské podloží na různé teploty různě – může se posouvat různým tempem a deformovat tak samotné základy a budovy, které na nich spočívají. Studie vědců ze Severozápadní univerzity například ukázala, že podzemní klimatické změny mohou způsobit „nabobtnání“ půdy v některých oblastech až o 12 mm, zatímco jinde může pod tíhou těžkých budov klesnout až o 8 mm. „Chicagský jíl se může při zahřátí smršťovat, stejně jako mnoho dalších jemnozrnných druhů půdy. Nemusíte tak žít v Benátkách, abyste zažili jaké to je, když se město potápí – i když příčiny jsou úplně jiné,“ uvádí geomechanik a stavební inženýr Alessandro Rotta Loria.

TIP: New York se propadá pod vahou svých mrakodrapů

Podle Lorii nejspíš nehrozí, že by se podzemní klimatické procesy projevily okamžitě. Považuje je ale za „doutnající nebezpečí“, které vystavuje budovy trvalému a dlouhodobě jen těžko zvládnutelnému tlaku. Platí to podle něj zejména pro starší budovy postavené z kamene a cihel, nacházející se v evropských městech. Ani relativně moderní budovy ale podle něj nejsou v bezpečí.

Vědci se dosud domnívali, že primáti vybavení velkým mozkem se silně vyvinutými poznávacími schopnostmi budou mezi zvířaty na prvním místě také v plnění organizovaných týmových úkolů. Evoluční antropoložka Christine Dreaová z Duke University v americkém Durhamu však před časem dokázala, že společenské šelmy, jako jsou hyeny skvrnité (Crocuta crocuta), dokáží v některých ohledech hravě překonat i šimpanze, přestože mají menší mozek. 

Dreaová vycházela z faktu, že hyeny loví ve smečkách, a mají proto v genech zakódovanou nutnost vzájemné spolupráce. Připravila speciální test, ve kterém nechala do ohrady umístit dvě plošiny ve výšce tří metrů nad zemí. Z každé plošiny visely dva provazy. Když se prudce zatáhlo současně za oba provazy na jedné plošině, otevřela se padací dvířka, z nichž vypadly kosti a maso. Dreaová chtěla zjistit, jak rychle hyeny přijdou na tento mechanizmus a jestli budou schopny spolupracovat, aby se dostaly ke kořisti. Stejný test předložený dříve šimpanzům se ukázal jako velmi obtížný – primáti potřebovali dlouhý výcvik, než se tímto způsobem naučili získávat potravu. 

Nutnost spolupráce triumfuje

Když Dreaová vpustila do ohrady první pár hyen, s překvapením zjistila, že základní princip pochopily za méně než dvě minuty a rychle se naučily synchronizovat škubnutí lanem na plošině. Bez jakéhokoli předchozího tréninku tak zvládly potřebný manévr, představující v experimentu model skupinového lovu. V další části pokusu Dreaová páry hyen různě kombinovala a přišla na to, že zkušenější zvířata jsou schopna zaučit své méně zkušené partnery pomocí neverbální komunikace, spočívající v pohledech a následování. V přírodě se hyeny naproti tomu dorozumívají štěkáním.

Dalším zajímavým objevem byl fakt, že dvě dominantní hyeny nebyly pro vzájemnou agresivitu schopny spolupráce, ale zato ochotně přijaly podřadné postavení při zaučování, když je vědci přiřadili k nedominantním jedincům. Při plnění úkolu se také ukázalo, že zvířata jej zvládnou za kratší časový úsek, jestliže je v ohradě přítomno publikum složené z dalších hyen.

TIP: Jsou psi inteligentnější než kočky? A jak si stojí masožravci vůči býložravým?

Podle Dreaové se společenské šelmy mohou stát výborným modelem pro studium vývoje sociální inteligence a strategie řešení problémů, vyžadujících vzájemnou spolupráci. Na rozdíl od primátů jsou totiž při získávání potravy odkázány jedna na druhou. „Hyeny skvrnité nejspíš nejsou chytřejší než šimpanzi, naše experimenty ale ukazují, že v úkolech vyžadujících spolupráci jsou hyeny efektivnější,“ shrnuje Dreaová.

Amir Timur, Tamerlán, Timur Lenk nebo Timur Veliký. Čtyři jména, za nimiž se však skrývá jedna a tatáž osoba. Dobyvatel světa, muž, který se navěky zapsal do historie nejen Uzbekistánu, ale i celé oblasti Střední Asie. Muž, kterého se bály celé národy. 

Pokud bychom chtěli vyrazit na místo, kde Timur přišel na svět, museli bychom podniknout cestu k městu Šachrizabz, ležícímu asi osmdesát kilometrů jižně do slavného Samarkandu. Timur se nenarodil přímo uvnitř hradeb, ale v blízké vesnici Hodža Ilgar. Přesto se s jeho jménem spojuje především město. 

Cestou ze Samarkandu se horizont zaplní kopci a mezi nimi narazíte na několik menších měst a vesnic. Tradiční způsob života zde ještě nevymřel, a tak se za okny mikrobusu odehrávají každodenní rituály. Starý muž sváží slámu na oslíkovi do vesnice, na poli se krčí od východu slunce ženy v barevných květovaných šatech, několik dětí prodává při cestě melouny, ovoce nebo zeleninu a nikdo nikam nespěchá. Nemá proč ani kam.

Bílý palác v zeleném městě

Modernímu městu stále pozoruhodně dominují stavby staré několik století. „Zelené město“, jak zní překlad jeho názvu, figuruje díky kráse a výjimečnosti svých památek i na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvýraznější pamětihodností je Letní palác Timura Velikého, nazývaný Aksaray čili Bílý palác. Aksaray byl ambiciózním projektem, k jehož stavbě přizval Timur nejlepší stavitele své tehdejší říše. Palác ze 14. století téměř zanikl, ale i rozvaliny, které z něj zbyly, jsou stále impozantní. 

Z celého města lze zahlédnout jeho zachovalou čtyřicetimetrovou věž. V době největší slávy bychom jí dokonce museli přidat ještě dalších 25 metrů. Zdobí ji tisíce nádherných kachlů s neuvěřitelnými dekory a ještě dnes si lze živě představit, jaký obdiv musela budit v kolemjdoucích v době, kdy byla nově postavena. 

Stavba paláce trvala dlouhých 24 let a řemeslníci ho za tu dobu stihli vyzdobit nejen kachli tyrkysové barvy, ale i zlatem, mozaikami a kaligrafickými symboly. Jeden z takových nápisů například říká, že vládce je stínem Boha na zemi. 

Palácem se pohybuje jen hrstka turistů. Těch zahraničních je stále málo, protože mnozí se sem i přes blízkost Samarkandu neodváží vydat. Je zde však mnoho turistů domácích – Uzbekové milují cestování po své historii. 

„Představte si, že takovými kachli byla vydlážděna celá podlaha,“ ukazuje místní průvodkyně na pár barevných dlaždic položených na zemi. Aby byl zážitek z místa ještě umocněn, dá se vystoupat na jednu z věží. Je třeba zdolat 116 schodů, ale jakmile se člověk ocitne nahoře, musí konstatovat, že námaha stála za to. Výhled láká milence, kteří se drží za ruce a zasněně hledí do dálky, možná s představami o společné budoucnosti. 

Šachrizabz z výšky vypadá působivě. Nízké domy se rozprostírají kolem náměstí nesoucího jméno místního hrdiny a přímo nad nimi vyrůstají tyrkysové kopule. Panoráma dotváří i staré ruské kolo, spousta zelených stromů a šedivý horský masiv na horizontu. 

Svatba pod sochou

Pod vysokou sochou Timura Velikého je rušno jako uprostřed bazaru. Timurův kamenný pohled je upřen do dálky k mauzoleu, kde sní věčný sen jeho syn. Záhony květin a růží obklopují prostranství a přístupová cesta je stále zaplněna lidmi. Socha nejslavnějšího rodáka je totiž oblíbenou kulisou pro svatební fotografie, a tak k ní nyní kráčí hned dva páry. 

Krásnou nevěstu s mandlovýma očima doprovází mladík v nablýskaném obleku a společnost několika desítek lidí. Jsme v islámské zemi, ale islám neovlivňuje každodenní život v Uzbekistánu příliš výrazně. Dívky zde rády nosí sukně, třpytivé šaty, trička, či dokonce kalhoty. Šátek si přes tmavě černé vlasy nedává žádná, ale některé nosí jako korunku krásy malý, čtvercový klobouček, který je součástí tradičního uzbeckého oděvu. 

Nedaleké tyrkysové kupole patří komplexu Doru Tilavat a mešitě Kok Gumbaz. Největší z nich vyčnívá nad přezdobeným portálem a pod ní sedí na kobercích několik mužů. Dvě menší kupole patří mauzoleu významného muže jménem Šams ad-Dín Kuljál. Ten putoval krajinou, šířil myšlenky islámu a stal se vzorem a duchovním učitelem Timura Velikého. Jedna z hrobek snad prý uchovává ostatky Timurova otce. Pod stromy sedí několik malířů, kteří jistými tahy štětce přenášejí krásu uzbeckých památek na papír. Všudypřítomné historické stavby dodávají místu neopakovatelnou atmosféru.

Tajemství prázdné hrobky

Rozlehlý park končí před zajímavou stavbou, v níž se snoubí několik architektonických stylů. Za vysokým cihlovým portálem se na střeše krčí malá zaoblená pyramida. Ocitli jsme se v komplexu Dorus Saodat nebo také Chazrati Imám, jak ho někdy přezdívají domácí. Toto místo patří k nejvýznamnějším v celém Šachrizabzu a každý návštěvník zde dříve či později skončí. Hned u vstupu se ze stínu stromů vynoří mladé dívky a ženy a snaží se příchozím nabídnout suvenýry. Prodávají barevné šátky, dekorované tašky, čepice vyšívané tradiční metodou, šaty nebo přezdobené peněženky. Ceny jsou velmi nízké. 

Stavba se zaoblenou pyramidou nese jméno Džehangira, nejstaršího a nejoblíbenějšího syna Timura Velikého. Je to další z mnoha otisků historie Timurova rodu v Šachrizabzu. Poblíž má hrob i druhý dobyvatelův syn Umar Šejk, další členy rodiny však musíte hledat v samarkandském mauzoleu Gur Emir. 

Přímo se stavbou sousedí mešita s nádvořím. Právě ho zaplnili staří muži, které muezzin svolal k modlitbě. Dlouho poté ještě zůstávají na místě a hovoří spolu. V náhodném pozorovateli vyvolávají dojem, jako by přišli z dávné minulosti. Každý z nich má na sobě tradiční dlouhý kabát sahající téměř až po kotníky, na hlavách hranaté tubatejky s vyšívaným vzorem a mnohým z nich zdobí svraštělou tvář i dlouhá sněhobílá či šedá bradka. 

Několik metrů odtud se nachází místo s dodnes neodhaleným tajemstvím. Těžké dřevěné dveře vedou pod zem, kde se nachází nevelký prostor se sarkofágem. Arabské nápisy se lesknou od dotyků poutníků a všude vládne šero a ticho. Právě zde mělo spočinout tělo Timura Velikého po jeho smrti. Chtěl zůstat navěky tam, kde přišel na svět, a chtěl být v blízkosti svých synů. 

TIP: Město bez hranic: Mašhad je íránskou Mekkou i hlavním městem šafránu

Timur dobýval v posledních letech své vlády území jako na běžícím pásu. Podrobil si Aleppo, Bagdád a brousil si zuby na Čínu. Na cestě ke svému snu však onemocněl a zemřel 17. února 1405 na místě zvaném Otrar v dnešním Kazachstánu. Jeho mrtvé tělo nesli do Šachrizabzu, ale nakonec se rozhodli pohřbít ho v Samarkandu. Hrobku, připravenou pro Timura v Šachrizabzu, objevili až v roce 1963. Tehdy to byl senzační objev, mimo jiné i proto, že se v ní našly dvě kostry, o kterých se dodnes neví, komu mohly patřit.

Využívání červeného světla při astronomických pozorováních má původ ve fyziologii lidského oka. Již v hodinách biologie se děti učí, že zrakový orgán zahrnuje dva typy světlocitlivých buněk, tzv. tyčinky a čípky. Druhé zmíněné „vidí“ barevně a ke vjemu potřebují relativně velké množství světla. Naproti tomu tyčinky dokážou registrovat i jednotlivé fotony, ovšem za cenu ztráty barevného vnímání.

Astronomická pozorování se obvykle odehrávají za světelně slabých podmínek, je proto žádoucí, aby se maximálně zapojily právě tyčinky. Ty foton zaregistrují díky přeměně molekuly rodopsinu po dopadu zmíněné částice. V případě většího osvícení se veškerý rodopsin v tyčinkách rozpadne a světlocitlivé buňky ztrácejí účinnost – přesně to se děje za denního světla. Zpětná syntéza rodopsinu trvá asi 30 minut: Uvedené době říkáme „adaptace na tmu“ a zná ji každý, kdo přejde z přesvětlené místnosti do temného venkovního prostoru a „rozkoukává se“.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

Fotony nižších energií, tedy například červeného světla, jsou při přeměně rodopsinu méně účinné než třeba fotony modrého světla. Proto astronomové používají při pozorování tlumené červené osvětlení, aby nepřišli o svoji adaptaci na tmu.

V pořadí 20. světová výstava se konala v Paříži mezi 25. květnem a 25. listopadem 1937 a měla odrážet téma Umění a technika v moderním životě. Jak tvrdil generální komisař celé akce Edmond Labbé: umění a technologie nestojí proti sobě, ale navzájem se podporují – krása a umění musejí být v nové době nerozlučně spojeny. Poněkud ironičtěji zní, že celý podnik měl také motivovat národy k míru. V éře doznívající hospodářské krize a mezinárodního politického napětí šlo o předsevzetí bohulibé, ale sisyfovsky nesplnitelné. 

Zcela přiléhavě to ilustrují dva nejdiskutovanější a nejoceňovanější pavilony zemí, které v následujících letech ostře proměnily politickou realitu celého světa. Ano, šlo o bolševický Sovětský svaz a nacistické Německo. Oba navíc stály naproti sobě, skoro symbolicky, chce se říct – alespoň do své spřízněnosti diktátorským režimem, jež v nich vládl.

Na jedné straně se tedy k nebi vypínalo pětadvacet metrů vysoké sousoší Dělník a kolchoznice od ruské sochařky Věry Muchinové. A na druhé postávalo šest obřích nahých svalovců ze dvou monumentálního sousoší od Josefa Thoraka. Na ně ze střechy pavilonu navrženého prominentním architektem Alberem Speerem shlížela zlatá orlice s dubovým věncem a svastikou v pařátech. Speer ve své biografii později přiznal, že letmo nahlédl do plánů sovětského pavilonu a své návrhy tak od počátku plánoval jako konfrontaci se Sovětským svazem a souboj dvou velmocí i principů. Obě stavby zkrátka už z dálky hlásaly ideologii a propagandu svých vůdců, přesto získaly zlatou medaili!