Primární impulz pro vznik legendárního cyklozávodu dala poněkud překvapivě největší francouzská politická aféra 19. století. Vešla ve známost jako Dreyfusova a židovský důstojník uvedeného jména v ní čelil křivému obvinění ze špionáže pro Německé císařství. Země se skandálem rozdělila na dva tábory a tlak byl cítit ve všech společenských vrstvách.

Například významný průmyslník Jules-Albert de Dion a jeho přátelé se roku 1899 dostali na dostihovém okruhu do ostrého sporu se skupinou Dreyfusových příznivců. O události obsáhle a velmi jízlivě informovaly tehdejší nejúspěšnější sportovní noviny Le Vélo, jejichž šéfredaktorem byl Pierre Giffard. Rozhořčený de Dion se rozhodl, že se plátku pomstí a přivede ho na mizinu. Spojil proto síly s výrobcem automobilů Adolphem Clémentem a vynálezcem pneumatik Édouardem Michelinem a společně založili konkurenční list L’Auto-Vélo. Jeho vedením pak pověřili populárního závodníka Henriho Desgrange, který pro Clémenta pracoval jako reklamní textař.

Zpočátku se však zdálo, že vsadili na špatného koně: Nový titul prohrál soudní při s Giffardem, který ho zažaloval za plagiátorství v názvu, takže se musel přejmenovat pouze na L’Auto. A kromě toho, ať se Desgrange snažil jakkoliv, nedařilo se mu prodat víc než dvacet tisíc výtisků denně. Le Vélo přitom vycházelo ve čtyřnásobném nákladu.

Bič na Giffarda

Frustrovaný šéf plátku si uvědomil, že pokud má získat nové čtenáře, musí přijít s nějakou „bombou“. Na 20. listopadu 1902 tedy svolal schůzku klíčových redaktorů, aby společně vymysleli, jak prodej zvýšit. Doslova jim řekl, že potřebují „něco, co zavře Giffardovi hubu“. Nejmladší účastník jednání, 26letý cyklistický novinář Géo Lefèvre, navrhl uspořádat mimořádnou sportovní podívanou – několikadenní cyklozávod, který by svými gigantickými rozměry zastínil všechny dosavadní podniky svého druhu. Novinku mělo představovat několik klání bezprostředně po sobě, jejichž časy by se sčítaly.

Desgrange si původně nebyl myšlenkou jistý a souhlasil až po rozhovoru s finančním manažerem listu Victorem Goddetem, kterého naopak zmíněná idea nadchla. Devatenáctého ledna 1903 pak nechal v novinách otisknout oznámení o pořádání cyklistického zápolení, jež dostalo jméno po vzoru automobilové Tour de France. Desgrange se nicméně nadále domníval, že akce skončí nevalně. Ředitelem, rozhodčím na startu a v cíli, kontrolorem i časoměřičem každopádně jmenoval Lefèvra.

Kominík v čele

Novinový inzerát lákal zájemce na nový závod, během nějž měli za 19 dnů absolvovat okruh měřící 2 428 kilometrů. Jako první se na listinu zapsal 32letý kominík Maurice Garin, který již vyhrál několik významných silničních zápolení. Další účastníci nepatřili mezi takové nadšence a na Tour de France se přihlásili až poté, co pořadatelé zvedli finanční odměnu na šestinásobek průměrného ročního příjmu továrního dělníka. Z 60 účastníků bylo 49 Francouzů, po čtyřech Belgičanech a Švýcarech, dva Němci a jeden Ital. Pouze třetina z nich se cyklistice věnovala profesionálně, zbytek vzešel z řad amatérů, nezaměstnaných či hazardérů.

První ročník odstartoval 1. července 1903 ve tři hodiny odpoledne od kavárny Le Réveil-Matin na pařížském předměstí Montgeron. Trasa vedla přes Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux a Nantes zpět do Paříže, a to většinou po polních cestách nebo silnicích s povrchem z dlažebních kostek. Závod sestával z šesti etap a žádné z nich se nevyhnuly havárie, úžehy, poruchy kol, problémy s orientací, ale ani skandály spojené s podváděním: Někteří soutěžící se například nechali táhnout autem nebo se svezli vlakem.

Poslední jdou z kola ven!

Vzhledem k uvedeným obtížím i faktu, že cyklisté trávili v sedle zpravidla víc než patnáct hodin denně a polykali všemožné preparáty zvyšující výkonnost, se závodu přezdívalo „okruh bolesti“ nebo „pojízdná lékárna“. Již zmíněný Garin se ani během klání nedokázal vzdát milovaného červeného vína či cigaret bez filtru a po cestě se občerstvoval v barech – přesto 19. července proťal cílovou pásku jako první z 21 jezdců, kteří se nevzdali. Mezi zúčastněnými přitom panovaly obrovské rozdíly a poslední borec dorazil do Paříže až o 64 hodin a 22 minut později. Dnes by k ničemu podobnému dojít nemohlo: Každou etapu totiž uzavírá auto, tzv. zameták, a sbírá největší opozdilce, kteří tak v klání končí.

Původně skeptický Desgrange se nestačil divit, jak monstrózního úspěchu závod dosáhl. Noviny L’Auto zahrnovaly Francouze po celé zemi články o hrdinech na silnicích, díky čemuž se podařilo zvýšit denní náklad z 25 tisíc výtisků na 65 tisíc. Zvláštní vydání s výsledky si koupilo dokonce 130 tisíc nadšenců. O čtyři roky později měl již zmíněný list čtvrtmilionový náklad, takže platil za nejuznávanější odbornou tiskovinu pro fanoušky cyklistiky. Šéfredaktor tím dokonal pomstu nad plátkem Le Vélo, který přišel o čtenáře a roku 1904 zbankrotoval…

Když nezemřu, vyhraju

Druhého ročníku se v roce 1904 zúčastnilo 88 cyklistů, avšak mnozí pamětníci jej označili za skandální a nebezpečnou frašku. Diváci se totiž nechávali strhnout nadšením pro své favority nebo nenávistí k protivníkům a dopouštěli se mnoha sabotáží. Na kontrolním stanovišti například schovávali násadky na pera, aby se jezdci nemohli podepsat do knihy. Někdy přes silnici pokládali kmeny stromů nebo na ni sypali střepy a hřebíky, a neštítili se ani fyzických útoků na soutěžící. Jednoho ze závodníků zbili do bezvědomí, jiného zranili na ruce – to vše za bouřlivého řevu přihlížejících: „Zabijte je!“ Zdivočelý dav se rozprchl teprve poté, co jeden z rozhodčích vystřelil z pistole do vzduchu. Garin před závodem prohlásil, že Tour de France vyhraje, pokud ho po cestě do Paříže „někdo nezavraždí“.

K nekalostem se uchylovali rovněž mnozí účastníci či jejich manažeři. Soupeřům třeba přimíchávali do jídla projímadla, do závodních kalhot jim sypali svědivý prášek, nařezávali rámy kol nebo vkládali hřebíky do bot. Čtveřice závodníků, jež ve druhém ročníku vedla celkovou klasifikaci – tedy Maurice a César Garinovi, Lucien Pothier a Hippolyte Aucouturier – také nejela vždy po předepsané trase. Pečlivě studovali mapu a vymýšleli si časově úsporné zkratky, nebo dokonce část cesty absolvovali vlakem. Měli však smůlu, protože si jich na jednom nádraží všiml jistý chlapec, podvodníkům vynadal a organizátory o všem informoval.

Konec kvůli fanouškům?

Po ukončení závodu byla kvůli zjištěným nesrovnalostem ustavena vyšetřovací komise a v následujících týdnech vyslýchala závodníky, pořadatele i svědky. Jmenované jezdce čekala diskvalifikace a trest v podobě různě dlouhého zákazu závodění. Důvody popsaných opatření se sice veřejnost nikdy nedozvěděla, ale zřejmě šlo o nepovolené použití železnice. Vítězem druhého ročníku Tour de France se tak stal 19letý Henri Cornet, přezdívaný Vtipálek. Také on byl sice usvědčen, že se během závodu přidržoval auta, ale vyvázl jen s napomenutím. Dosud mu tudíž náleží titul nejmladšího favorita.

Desgrange, šokován skandály a výtržnostmi na trase, následně prohlásil: „Druhý ročník Tour bude podle mě poslední. Hrozí jí zánik kvůli slepé a zuřivé vášni fanoušků.“ Nakonec se ovšem závod etabloval a po roce 1910 již patřil k národnímu stříbru. Stalo se tak díky mnoha organizačním změnám: Počet etap se postupně zvyšoval až na současných 24, trasa se protáhla na 5 500 kilometrů a její průběh se každý rok měnil, aby jezdci zavítali do všech francouzských departementů. Z marketingových důvodů však Tour tradičně končila na pařížském bulváru Champs-Élysées. Prvních devět ročníků vyhráli domácí závodníci, a teprve v roce 1912 se vítězem stal Belgičan Odile Defraye.

Krymsko-konžská hemoragická horečka je závažné virové onemocnění, jehož původcem je RNA virus označovaný jako CCHFV (Crimean–Congo hemorrhagic fever orthonairovirus). Vyskytuje se v řadě zemí napříč Afrikou, v jižní a východní Evropě, a také v Asii, od Turecka a Arabského poloostrova do západních částí Indie a Číny.

Krymsko-konžská krvácivá horečka, kterou přenášejí na lidi klíšťata, je opravdu nebezpečná. Mívá velkou úmrtnost, která se pohybuje v širokém rozmezí kolem 25 procent (9 až 50 % v závislosti na ohnisku), přičemž smrt obvykle nastává již ve druhém týdnu nemoci. Není náhodou, že toto onemocnění patří mezi „prioritní choroby,“ jimž věnuje velkou pozornost Světová zdravotnická organizace (WHO).

Krvácivá horečka přichází

V posledních letech se případy krymsko-konžské hemoragické horečky objevují na dříve nevídaných místech. Výjimkou nejsou ani doposud nepostižené části Evropy. V roce 2010 byla ve Španělsku poprvé nalezena klíšťata infikovaná touto chorobou. Od roku 2013 se ve Španělsku objevilo 12 případů nákazy lidí touto horečkou, přičemž 4 lidé zemřeli. Experti varují, že se krymsko-konžská hemoragická horečka v Evropě bude dál šířit a mezi ohrožené země patří i Velká Británie. 

Nedávno to během slyšení v parlamentu Spojeného království, v příspěvku věnovanému připravenosti na příští potenciální pandemie, potvrdil epidemiolog James Wood z Univerzity v Cambridgi: „Ve Velké Británii velmi pravděpodobně dojde k šíření krymsko-konžské hemoragické horečky.“ Zatím jediný potvrzený případ krymsko-konžské hemoragické horečky v Británii pochází z loňského roku, tehdy šlo ale o „cestovatelskou diagnózu“, kdy si nákazu přivezla žena z cest po Střední Asii.

„A nejde jen o tuto krvácivou horečku. Existují i další infekce, šířené členovci, které se mohou ve Velké Británii objevit. Další by mohla být velmi nebezpečná krvácivá horečka Rift Valley, kterou přenášejí komáři,“ dodává Wood.

TIP: V Pensylvánii se mezi klíšťaty šíří nebezpečný virus Powassan

Podle epidemiologa bude problémem samotná diagnostika, protože britští lékaři s těmito chorobami nemají téměř žádné zkušenosti. Jedním z hlavních důvodů šíření krymsko-konžské hemoragické horečky do nových oblastí jsou podle odborníků změny klimatu. Kvůli stoupajícím teplotám v Evropě a v dalších koutech světa se lokality potenciálního výskytu infikovaných klíšťat rozšiřují.

Měsíčně si Bharat Jain vydělá zhruba 60 až 70 tisíc indických rupií (v přepočtu 15 až 20 tisíc korun). V zemi, kde je průměrná mzda 31 900 rupií (8 300 Kč) jde o slušné peníze, zvlášť pro člověka, který nemá žádné vzdělání a živí se hlavně žebrotou. Denně na ulici dokáže během 10 až 12 hodin vyžebrat dva až dva a půl tisíce rupií. 

Ne všechny jeho příjmy ale pocházejí z milodarů. Jain dokázal vyžebrané peníze chytře investovat a dnes mu patří velký byt se dvěma ložnicemi v Bombaji v hodnotě 1,2 milionu rupií, a také dva obchody v městě Tháné, které pronajímá za 30 tisíc rupií měsíčně. Celková odhadovaná výše majetku Bharata Jaina se dnes podle indických médií pohybuje okolo milionu dolarů.

TIP: Chudoba v africké Keni: Za sexuální služby se zde platí rybami

Přestože rodina „nejbohatšího žebráka na světě“, jak se Jainovi přezdívá, ho dnes již od cest za žebrotou zrazuje, on stále na svou pouliční misi vyráží. Možná kvůli komunitě žebráků, k níž si za léta strávená na ulici vybudoval pevná pouta, možná proto, že si jinak svůj den neumí představit. Jisté je, že jeho dva synové nejspíš nepůjdou ve šlépějích svého otce – oba mají dokončené vzdělání v klášterních školách a Jain věří, že je tak čeká lepší život než je ten jeho.

Pomineme-li Měsíc, je nejjasnějším objektem na pozemské obloze planeta Venuše. Její hustá oblaka odrážejí zpět do kosmického prostoru asi 75 procent slunečního záření. Mají tedy albedo 75 procent. Oproti tomu naše Země odrazí jen asi 30 procent přicházejícího záření. Evropský vesmírný dalekohled CHEOPS (CHaracterising ExOPlanets Satellite) před časem objevil exoplanetu LTT 9779b, která odrazí dokonce 80 procent hvězdného záření.

Exoplaneta LTT 9779b byla objevena v roce 2020 a již tehdy bylo jasné, že jde o výjimečný objekt. Jde o první známý ultrahorký neptun, který svou mateřskou hvězdu oběhne za méně než jeden pozemský den (konkrétně za 19 hodin). Dotyčná hvězda je přitom zhruba stejně velká a hmotná jako naše Slunce. Exoplaneta LTT 9779b je podle astronomů 4,7× větší než Země (je tak větší než například Neptun) a mateřská hvězda žhaví její přivrácenou stranu na teplotu okolo 2 000 °C.

Vesmírné zrcadlo

Příčinou velmi vysokého albeda exoplanety LTT 9779b jsou žhavá oblaka s velkým obsahem kovů. Tvoří je zřejmě především roztavené silikáty (křemičitany) s různými kovy, například titanem. Podle vědců jde o velmi nehostinné místo. Jak barvitě popisuje astronom James Jenkins z chilské Univerzity Diega Portalese a výzkumného centra CATA: „Představte si hořící svět, v těsné blízkosti hvězdy, kde se převalují těžká kovová mračna, z nichž prší titanový déšť.“ Výzkum Jenkinse a jeho kolegů nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Astronomka Vivien Parmentier z francouzské Observatoře Côte d’Azur přiznává, že podmínky panující na exoplanetě LTT 9779b jsou pro vědce překvapením. Vzhledem k její extrémní teplotě (při teplotách nad 100 °C se v atmosféře nemohou tvořit mračna z obsahem vody) by se v její atmosféře neměly vyskytovat ani oblaka z roztavených kovů nebo skla. Vysvětlení podle Parmentierové spočívá v tom, že atmosféra exoplanety je zcela saturovaná výpary silikátů a kovů, díky čemuž tam vznikají mračna teplotě navzdory.

Planeta, která by neměla existovat

Vysoká odrazivost a teplota ale nejsou jedinou zvláštností exoplanety LTT 9779b – všechny doposud známé exoplanety, které obíhají kolem své hvězdy za méně než jeden den, jsou buď „horké Jupitery“ – plynní obři nejméně desetkrát větší než Země – nebo kamenné planety menší než dvojnásobek Země. LTT9779b je tedy příliš malá (na horký Jupiter) nebo příliš velká (na kamennou super-zemi).

TIP: První objevený ultrahorký neptun je nejspíš jen zbytkem původní planety

„Je to planeta, která by vlastně neměla existovat,“ potvrzuje Vivien Parmentier. „Podle toho co známe, by mělo jít o holou exoplanetu s „odfouknutou atmosférou“. LTT 9779b ale zjevně atmosféru má a dokonce se v ní vyskytují mraky." Podle Sergio Hoyera z Astrofyzikálního ústavu v Marseille je možným klíčem složení mraků – jejich hmotnost brání mateřské hvězdě připravit exoplanetu o její atmosféru.

První světová válka vedla k obrovskému zrychlení vývoje letadel všech kategorií a převaha ve vzduchu se často překlápěla už po několika týdnech. Francouzská společnost Nieuport vyvinula ze svého dvoumístného stroje označeného číslem 10 stíhací verzi C1. Letoun už byl jednomístný a na horním křídle nesl kulomet. Protože ale Francouzi stále neznali tajemství synchronizátoru, musel být montován poměrně vysoko nad točící se vrtulí. 

„Cé jednička“ měla příjemné letové vlastnosti a byla mnohem obratnější než německé eindeckery. V lednu na frontu dorazily i Nieuporty 11, speciálně zkonstruované jako stíhací. Na začátku roku 1916 jich na frontě sloužilo několik desítek. Nejlepší stíhači začali ohlašovat jedno vítězství za druhým a někteří se stali skutečnými mistry svého řemesla.

Vůbec nejlepším se v té době stal Jean Navarre, jenž si první sestřel připsal už 1. dubna 1915 na stroji Morane-Saulnier L. Velení jeho úspěchy už o den později ocenilo Řádem Čestné legie a v citaci k udělení se psalo: „Během jednoho týdne se utkal se dvěma nepřátelskými letadly, přičemž útočil z několika málo metrů navzdory palbě nepřátelských pozorovatelů. Přinutil jedno z nich přistát za našimi liniemi, což umožnilo vzít do zajetí nepřátelského pilota a pozorovatele, kteří byli oba zraněni palbou.“ V létě Navarre přešel na Morane-Saulnier N a koncem roku na Nieuport 11. Dne 26. února 1916 smetl z oblohy německý stíhací fokker a dosáhl tak svého pátého potvrzeného vítězství. Do června jich měl 12 a stal se tehdy nejslavnějším stíhacím esem Francie.

Na jaře 1916 se ukazovala potřeba systému, který by stíhače i další letce povzbudil ke snaze předčit ostatní v počtu sestřelených nepřátelských letadel. Major de Rose, velitel letectva II. armády, tehdy nahradil dosud nesoustavnou evidenci sestřelů přesnými záznamy a současně byla stanovena i kritéria pro uznávání úspěchů – v prvé řadě svědectví od vlastních pozemních jednotek. Francouzské standardy pro potvrzení vítězství byly poměrně přísné. Přiznáno bylo pouze za zničení nepřátelského letadla, které musel potvrdit nezávislý svědek, jako byl například dělostřelecký pozorovatel, pěšák na zemi nebo jiný pilot ve vzduchu.

Potvrzená letecká vítězství obecně spadala do jedné ze čtyř kategorií zničení. Nezávislý svědek mohl vidět nepřátelské letadlo padat v plamenech, dopadnout na zem, nebo jak se během letu rozpadlo. Poslední možností bylo, že protivník přistál na území kontrolovaném Francouzi nebo jejich spojenci. V případě, že na protivníka útočilo a zasáhlo ho více stíhačů, velení každému uznalo jeden sestřel a v celkových statistikách se většinou nerozlišovalo, zda je samostatný či sdílený. 

Kdo viděl...?

Pravděpodobná vítězství se do osobního skóre nepočítala, i když se rovněž evidovala a hodně slavných es jich dosáhlo velmi mnoho. V tomto případě musel střelec zasáhnout nepřátelské letadlo, které začalo padat, ač jej nikdo neviděl dopadnout. Někdy také vítěz havárii pozoroval, od pěšáků z fronty ale nepřišlo žádné hlášení, které by to potvrzovalo. V takových případech piloti často opět vzlétali do oblasti, kde k boji došlo, a snažili se místo nalézt a určit přesně místo dopadu. Pokud se nacházelo na dostupném místě, vydávali se tam často s přáteli automobilem, aby vrak našli, vyfotili si ho a většinou si i odvezli nějaký „suvenýr“. Někdy šlo o kus plátna z trupu s výsostným znakem, výrobním číslem či jiným označením. Pokud nalezli i mrtvá těla letců, vzali jim osobní dokumenty, což k uznání nároku také stačilo.

Evidence sestřelů probíhala ze dvou důvodů. Velení se snažilo zjistit, jaké ztráty protivník v boji reálně utrpěl, a kromě toho chtělo motivovat vlastní piloty. Stíhačky tehdy ještě nenesly žádné fotokulomety a výsledek střetnutí se tedy musel hodnotit jen velmi subjektivně. Piloti po návratu z akce podali hlášení, v němž vznesli své nároky. Podávala se jak ústně, tak písemnou formou na příslušný formulář. Ten obsahoval mnoho podrobností včetně místa, času a typu nepřátelského letounu. Důstojník hlášení posoudil, zkonzultoval ho s ostatními účastníky boje i s velitelem a pak vynesl verdikt. Na jeho rozhodnutí ale mělo vliv mnoho faktorů. Jinak pohlížel na zprávu mladíka po jeho prvním či druhém boji, odlišně na nárok zkušeného veterána. Jistou roli určitě hrála i hodnost a funkce, přesto je známo mnoho případů, kdy zůstal zamítnut nárok vysokého důstojníka či velitele jednotky.

Na kontě královských 

Na jaře 1916 zavedli do výzbroje svou první stíhačku Airco DH. 2 i Britové. Měla rámový trup s tlačným motorem a pilot ovládal pohyblivý kulomet v přídi trupové gondoly. Střelbu mu ulehčovala možnost zbraň zafixovat v pevné poloze a mířit celým letounem. Ukázalo se, že je rychlejší a obratnější než německé fokkery. Jako první s nimi do boje zasáhla 24. peruť vedená slavným Lanoe Hawkerem a své skóre otevřela 2. dubna, kdy poručík David Tidmarsh poslal k zemi pozorovací Albatros B.II. Brzy následovala další vzdušná vítězství a na DH. 2 se postupně přezbrojily téměř všechny britské stíhací perutě. Teprve koncem léta na frontu dorazily první moderní stíhačky Sopwith Pup a v prosinci pak Sopwith Triplane. 

Britské armádní i námořní letectvo vedlo celou válku velmi agresivní, útočné operace a k většině bojů tak docházelo nad německým územím. Jen minimum vítězství se tak dalo ověřit evidencí dopadů sestřelených nepřátel na zem. Ještě méně často docházelo k případům, kdy stíhači donutili protivníka přistát na území kontrolovaném královskými vojáky. Britské záznamy se proto zakládaly na uznání morálního vítězství a trochu připomínaly bodování ve sportu. Od začátku roku 1917 se začal používat poměrně komplikovaný systém několika druhů vzdušných vítězství, označovaných jako „out of control“ (volně přeloženo „padající mimo kontrolu“). Jednalo se o letoun, který po zásahu přešel do nekontrolovaného pádu a zmizel z dohledu. Velmi podobně bylo definováno vítězství označované jako „driven down“ („zahnán dolů“). Tento stroj šel po zásazích k zemi, ale nikdo dál nemohl pozorovat, zda jen neuniká střemhlavým letem. Obě kategorie tak byly velmi sporné a žádné jiné letectvo takováto vítězství vůbec neevidovalo.

Zmatky a přehánění 

Schvalovací systém začal zprávou o boji, již předkládala stíhací peruť na velitelství křídla, odkud pak postupovala na štáb brigády. Každá z těchto instancí mohla nárok schválit, nebo zamítnout. Někdy jeden stupeň potvrdil vítězství, zatímco druhý ne. Vítězství hlásilo velitelství RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor) prostřednictvím každodenního komuniké. To se uzavíralo k 16 hodině, což značně přispívalo ke složitosti systému a náchylnosti ke zdvojení nároku nebo uvedení špatného data. 

Britští stíhači poměrně často uznávali sdílená vítězství, když se na jednom sestřelu podílelo víc stíhačů. Na úrovni jednotky se počítalo jako jedno, zatímco na osobním kontě každého zúčastněného stíhače přibyl další „zářez“. Nedostávali tedy pouze zlomek, který se stal u RAF běžnou praxí v příštím světovém konfliktu. V případě osádek dvoumístných letadel se vítězství připisovalo pilotovi, pozorovateli/střelci se připisovalo pouze v případě, kdy vystřelil ze své zbraně. Na rozdíl od jiných tehdejších vzdušných sil britské úřady nutně nepožadovaly nezávislé pozemní ověření vítězství pro udělení sestřelu, takže jejich uznávání bylo velmi benevolentní.

TIP: Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Velení pravděpodobně vedly morální a propagandistické důvody, neboť RFC (od 1. dubna 1918 RAF) neslo hlavní tíhu spojenecké letecké ofenzivy a ze všech národů mělo v boji nejvyšší ztráty. Výzkumy dnešních leteckých badatelů jednoznačně ukazují, že počet britských oficiálně uznaných vítězství převýšil počet německých ztrát přibližně šestkrát až osmkrát. Nadsazování sestřelů ale patřilo k obecným jevům. Docházelo k němu i v dalším světovém konfliktu, kdy se k potvrzování vítězství používaly i fotokulomety. Nijak zásadně to nepomohlo a dochází k němu i v 21. století.

Útvar se začal formovat pod mořskou hladinou před zhruba 130–60 miliony let. Výchozím materiálem pro dnešní křídový monolit byly vápenaté části drobných mořských řas a fragmenty mořských mušlí. Díky zvětrávání se v usazeninách mohly později zachytit rostliny a rozpad tohoto dodatečného organického materiálu po dobu zhruba 10 000 let vytvořil charakteristickou půdu známou pod označením rendzina. 

Na rozdíl od jiných typů půd, u nichž lze snadno rozeznat jednotlivé vrstvy, je křídová rendzina tvořena pouze tenkou vrstvou černého humusu, který přechází ve světlejší hnědou půdu. Ta už obsahuje malé kousky křídy. Bílý křídový útes, jehož nejvyšší bod dnes ční 77 metrů nad mořskou hladinou, pak tvoří většinu celé masy. Důvodem tohoto uspořádání je nejen vysoká čistota křídy, která je z 98 % tvořena uhličitanem vápenatým, ale také nedostatek jílovitých materiálů, z nichž například v říčních údolích vzniká usazováním úrodná půda.

Útes Seven Sisters se čas od času objevuje v historických filmech jako „záskok“ za známé bílé útesy v Doveru, protože na rozdíl od nich se zde nevyskytuje přemíra moderních anachronismů. Mohli jste je spatřit například ve snímku Robin Hood: Král zbojníků a v závěrečné fázi filmu Pokání.

Když rakouská panovnice Marie Terezie v roce 1770 vdávala do Francie svou nejmladší dceru Marii Antonii, své patnácté a předposlední dítě, nemohla pochopitelně tušit, jak krutý osud jí chystá. Podobně jako u ostatních dětí byl i tento sňatek s francouzským následníkem trůnu ryze účelový. Měl utužit zatím křehké spojenectví mezi Rakouskem a Francií. 

Čekání na dítě 

Ani ne patnáctiletá Marie Antonie, jíž se ve Francii říkalo Marie Antoinetta, byla veselé, bezstarostné a povrchní děvče milující luxus. Pravý opak svého vážného, těžkopádného a nerozhodného manžela! Budoucímu králi Ludvíku XVI. chyběla i náruživost jeho praděda Ludvíka XIV. a děda Ludvíka XV., po jehož smrti v roce 1774 nastoupil na francouzský trůn. Trvalo dlouhých osm let, než se začal v komnatách přepychového paláce ve Versailles ozývat dětský smích a pláč. Za léta nenaplněného manželství, z něhož Marie Antoinetta utíkala k zábavám, mohl s největší pravděpodobností drobný zdravotní hendikep – zúžení předkožky penisu zvaný fimóza, který Ludvíkovi bránil v plnohodnotném sexuálním životě. 

Princezna a její sourozenci 

Teprve po zásahu Josefa II. se Ludvík XVI. odhodlal k drobné urologické operaci. Výsledek? V roce 1778 se páru narodila dcerka Marie Terezie Charlotta, která dostala jméno po babičce Marii Terezii. S nadšením ji přivítali nejen její rodiče, ale i celá Francie, i když pochopitelně narození syna by se hodilo více. Následník přišel na svět o tři roky později a dostal jméno Ludvík Josef. Královna tak splnila svoji „povinnost“ – porodila králi dědice trůnu. Chlapec se však narodil se zdeformovanou páteří a poškozenými plícemi, což ho také o sedm let později, krátce před vypuknutím revoluce, stálo život. 

Úděl následnictví tak přešel na jeho mladšího bratra Ludvíka Karla. V roce 1786 pak Marie Antoinetta porodila ještě dceru Marii Sofii Beatrici. Bohužel přišla na svět předčasně a v jedenácti měsících zemřela na tuberkulózu. Revoluční řádění a popravu rodičů tedy přežily jen dvě královské děti. Ty si ani otrlí jakobíni netroufli sprovodit ze světa! 

Zůstala sama 

Nakonec zůstala na světě z královské rodiny jen Marie Terezie, která do dějin vešla také jako Madame Royale, což byl tradiční titul určený pro nejstarší žijící neprovdanou dceru francouzských králů. Její bratříček kruté zacházení svého věznitele, hlad a tristní hygienické podmínky nepřežil. Za podivných okolností zemřel ve zbídačelém stavu v pouhých deseti letech v roce 1795. 

Královskou dcerku sice odmalička rozmazlovali – především její dobrácký otec. Matka ji však zároveň paradoxně vedla ke skromnosti. Ano, ta Marie Antoinetta, o jejíž rozmařilosti kolovaly legendy. Královna ve skutečnosti do paláce zvala chudé děti, aby se dcerka naučila vnímat jejich problémy. Když bylo Marii Terezii necelých jedenáct let, padla Bastila. Brzy se život celé rodiny totálně obrátil. Nejdříve je revolucionáři věznili společně, pak je však rozdělili. Jako zázrakem se právě Marii Terezii jako jediné podařilo přežít. Že by ji tak trochu chránilo jméno zděděné po babičce? 

Svatební plány 

V roce 1795 ji nakonec propustili ze zajetí. Dcera popravených panovníků totiž pro revolucionáře neměla téměř žádnou cenu, ani je neohrožovala. A tak ji prý s Rakušany vyměnili za jednoho francouzského zajatce. Její další cesta směřovala do Rakouska, rodné země její matky. Tam tehdy vládl její bratranec císař František I. a okamžitě se chopil příležitosti vybrat jí ženicha. Zvolil svého mladšího bratra, arcivévodu Karla. Chtěl tím posílit vliv Rakouska u francouzského dvora. Počítal totiž, že v budoucnu se Bourboni na trůn vrátí.

Marie Terezie Charlotta se však proti jeho vůli provdala v roce 1799 za vévodu Ludvíka z Angoulême, svého francouzského bratrance. Díky tomuto sňatku se totiž ocitla v roli budoucí francouzské královny. Musela si však počkat. Zatím ve Francii vládl Napoleon a Bourboni jako jeho nepřátelé raději ze země prchli. Do Francie se Marie Terezie Charlotta s manželem vrátili teprve po restauraci království v roce 1814, kdy na trůn usedl její strýc Ludvík XVIII. 

Dvacet minut 

Když Ludvík XVIII. o deset let později zemřel jako bezdětný, dostává se konečně na trůn Karel X., další z bratrů popraveného Ludvíka XVI. A jeho synem nebyl nikdo jiný než právě Ludvík z Angoulême, tedy manžel Marie Terezie. Po vypuknutí revoluce v roce 1830 donutili Karla X. abdikovat ve prospěch svého syna. I ten ale musel ustoupit revolučnímu nátlaku a přibližně po dvaceti minutách „titulární vlády“ jako Ludvík XIX. odstoupil. Celá bývalá královská rodina samozřejmě musela odejít do exilu. Pobývali na mnoha místech v Evropě, například ve skotském Edinburgu, ale i na Pražském hradě. 

TIP: Skandální Madame Deficit: Čím si Marie Antoinetta znepřátelila Francii?

Závěr života prožili na zámku Graffenberg v Gorizii, která tehdy patřila Rakousku. Dnes je toto hraniční město rozděleno na italskou Goriziu a slovinskou Novou Goricu. Právě na jižní straně Nové Gorici se vypíná hora Kostanjevica, na níž stojí stejnojmenný františkánský klášter ze 17. století a kostel Zvěstování Panny Marie. Zatímco drtivá většina francouzských panovníků je pochována na severním předměstí Paříže v katedrále Saint-Denis, posledním Bourbonům se této cti nedostalo. Místem jejich posledního odpočinku se stala hrobka pod klášterním kostelem. Kromě Karla X., Ludvíka z Angoulême a dalších tu leží Marie Terezie Charlotta, která zemřela v roce 1851 v rakouském Frohsdorfu. Navzdory útrapám v dětství se dožila relativně vysokého věku dvaasedmdesáti let.

Válka na Ukrajině přinesla mimo jiné i rozsáhlé použití balistických raket, jelikož obě země disponují starými taktickými střelami Točka, a ruská armáda nasadila též své moderní zbraně Iskander-M. Potvrdil se tedy předpoklad, že v regionálních konfliktech bude tato kategorie techniky sehrávat velmi důležitou roli.

Všudypřítomné střely Scud 

Podobně jako Spojené státy i Moskva zaměstnala německé raketové vědce, a proto sovětská balistická raketa R-1 nebyla vlastně nic jiného než přesná kopie nacistické V-2. Do výzbroje se dostala v roce 1950 a záhy ji doplnila střela R-2, která zachovávala základní konstrukci, leč nabízela dolet přes 600 km. Tím se ale evoluční potenciál německého designu vyčerpal a sovětští vědci poté směřovali vlastními cestami. V roce 1957 vstoupila do výzbroje raketa R-11 Zemlja, známější pod západním kódem Scud-A a disponující dosahem přes 170 km. 

V roce 1964 na ni navázala vylepšená varianta R-17 Elbrus neboli Scud-B s dosahem 300 km. Právě s odkazem na dolety se pak tyto rakety začaly označovat i jako R-170 a R-300, ačkoliv svět je zná daleko spíše pod názvem Scud, který se používá i pro jejich nejrůznější zahraniční kopie a deriváty. Moskva se totiž nijak nezdráhala dodávat tyto rakety do řady zemí světa, z nichž některé je využily i jako základy domácích zbrojních programů. 

Zbraně diktátorů

Typickým příkladem je Irák, kde vznikla řada různých variant včetně střel Al-Hussein s doletem asi 650 km, které byly odpalovány v roce 1991. Irák užíval scudy i ve válce s Íránem, jenž proto naléhavě potřeboval odpověď. Obrátil se na Severní Koreu, disponující v té době scudy koupenými od Egypta. KLDR se potom pustila do výroby jejich kopií pod jménem Hwasong-5, kdežto varianta s dosahem přes 500 km dostala název Hwasong-6.

Právě díky pomoci od KLDR rozběhl produkci podobných střel rovněž Írán, který jim dal označení Shahab-1 a Shahab-2 a začal je odpalovat proti Iráku. Zároveň s nasazením v irácko-íránské válce (1980–1988) se scudy užívaly i v Afghánistánu, kde je sovětské síly příležitostně vypouštěly proti povstalcům. Vůbec nejintenzivnější nasazení přišlo počátkem 90. let, jelikož SSSR přenechal afghánské vládě stovky střel. Celkově bylo v Afghánistánu vypuštěno okolo 2 000 zbraní Scud.

Počátkem 90. let už rakety Scud značně zastaraly. Stejně jako USA rovněž SSSR záhy rozpoznal nevýhody střel na kapalné palivo, především dlouhou a komplikovanou přípravu ke startu. Raketu totiž bylo nutné nejdříve natankovat, což ji činilo nesmírně zranitelnou, a proto se také sovětští vědci vydali cestou pevných paliv. Tento princip koneckonců užívaly již těžké neřízené dělostřelecké rakety jako Mars, Filin a Luna, známé též pod západním kódem FROG (Free Rocket Over Ground). 

Točka, Oka a Iskander-M

Nejvýkonnější typ Luna-M neboli FROG-7 nabízel dosah 65 km. Především jako jeho náhrada tudíž vznikl taktický raketový systém 9K79 alias OTR-21 Točka s dosahem 70 km, jenž vstoupil do služby v roce 1976. Modernizovaná varianta Točka-U poté přinesla prodloužení dosahu na 120 km. Nástupce se ale dočkaly i zastaralé zbraně série Scud, a to v podobě kompletu 9K714 neboli OTR-23 Oka. Raketa s dosahem 500 km byla přijata do služby v roce 1979 a na Západě vzbuzovala mimořádné obavy. USA proto velmi silně tlačily na začlenění těchto střel do seznamu typů, které se měly zlikvidovat v rámci Smlouvy o raketách středního doletu (INF), jež znamenala konec raket s doletem mezi 500 a 5 500 km. Oka se sice nacházela přesně na spodní hranici, takže by smlouvě podléhat vlastně ani nemusela, ale USA daly najevo, že jinak k žádné dohodě nedojde. SSSR měl tehdy naopak panickou hrůzu z raket Pershing, a tudíž s destrukcí střel Oka nakonec souhlasil. 

Záhy však začal program nové střely téže kategorie, z něhož vzešel systém 9K720 Iskander-M. Jeho rakety oficiálně nabízejí dosah 480 km, ale spekuluje se, že skutečná hodnota může být podstatně vyšší, možná až 800 km. Pro úplnost se ještě hodí dodat, že raketové systémy Luna, Luna-M, R-11, R-17, Točka a Oka patřily i do výzbroje někdejší československé armády. Střely Točka a Oka se dočkaly rozpadu společného státu a výzbroj opustily až v roce 2000.

Čína a transfer technologií 

Největší arzenál balistických střel krátkého doletu dnes vlastní Čínská lidová republika, jež se k němu ale dopracovávala poměrně složitě. Jasnou prioritu totiž celá desetiletí měly rakety dlouhého a středního dosahu coby odstrašující nástroje, a proto až na konci studené války vznikla DF-11 s dosahem 300 km. Paradoxní výhodou tohoto zpoždění však byl fakt, že Čína u svých raket krátkého doletu „přeskočila“ kapalné palivo a soustředila se přímo na paliva pevná. Dolet pozdějších variant DF-11, které se stále nalézají ve službě, vzrostl na více než 600 km a prakticky paralelně vznikala i další střela DF-15. V základní podobě nabízí dostřel 600 km a u posledních verzí činí tato hodnota až 900 km. 

Navíc Čína vyvinula několik raket určených pro export, například leckdy zaměňované, ale konstrukčně odlišné typy M20, BP-12 a B-611. Poslední z nich se stal základem turecké střely J-600T Yildirim s dosahem 300 km, ale Turci pracují na dalším zdokonalování této zbraně a chtějí dospět k dosahu až 900 km. Čína navíc poskytla své raketové technologie i dalším zemím, například Pákistánu nebo Íránu. Kábul disponuje několika typy zbraní na kapalná paliva, které čerpají ze severokorejských technologií, zatímco střely na pevná paliva zřejmě vznikly díky asistenci Číny. Lze uvést třeba typy Ghaznavi (dolet 320 km), Abdali (450 km) nebo Shaheen (900 km; pozdější střely série Shaheen již spadají do kategorie středního doletu). 

Írán vyvinul opravdu širokou škálu raket na pevné palivo, ve kterých je dost obtížné se orientovat, neboť na pohled vesměs vypadají dost podobně, ale Teherán jim (patrně z propagandistických důvodů) dává stále nová jména. Lze uvést dělostřelecké zbraně řady Zelzal (max. dosah 250 km) či balistické střely Fateh-110 (300 km) nebo Zolfaghar (700 km), z nichž některé byly v uplynulých letech vypuštěny proti cílům v Iráku. Írán ale stále udržuje ve výzbroji i rakety série Shahab na kapalná paliva.

Pokrok i v dalších zemích 

Mezi významné producenty balistických střel se řadí i Indie, která je zapletena do pomyslných „raketových závodů“ s Pákistánem. Z českého hlediska určitě stojí za zmínku, že v roli podvozků pro své raketové komplexy běžně používá automobily Tatra. Ty slouží i jako podvozky balistických střel krátkého dosahu řady Prithvi, jejichž různá provedení mohou udeřit na dálku mezi 150 a 350 km. V současnosti se ale už pokládají za zastaralé, jelikož mají motory na kapalná paliva, byť verze Prithvi III dostala druhý stupeň na tuhé palivo. Indie však již zavedla do služby i novou generaci raket s motory na pevná paliva, zejména raketu Prahaar a její verze Pranash a Pragati s doletem mezi 150 a 200 km. Ve vývoji se nachází střela Pralay s dosahem okolo 500 km.

Rakety krátkého dosahu kdysi vlastnila také Francie, ale tyto zbraně nazývané Pluton (120 km) a Hadès (480 km) již byly vyřazeny. Francouzi pomohli s vývojem raket i Izraelcům, z čehož vznikl mimo jiné typ Jericho (500 km). V současnosti nabízí Izrael několik exportních typů přesných balistických raket s dosahem 300 km, například zbraně Predator Hawk a LORA, z nichž druhá byla nasazena ve válce o Náhorní Karabach na podzim 2020.

TIP: Obávané rakety SS-1 Scud (1): Sovětský potomek německé střely V-2

Své rakety krátkého doletu vyvinul i Tchaj-wan, avšak spolehlivých informací o nich existuje málo. Také je třeba znovu zmínit KLDR, jež vyvinula střelu na pevné palivo KN-23, která demonstrovala dosah 700 km a podezřele připomíná ruský iskander. Původ této zbraně je předmětem diskusí, naopak nesporné je, že Rusko dodalo technologie iskanderu do Jižní Koreje, jež poté na jejich bázi vyvinula raketu Hyunmoo-2 s dosahem 800 km. Jako odpověď na iskander má vzniknout ukrajinská raketa Grom-2 (dosah až 500 km), byť osud tohoto projektu je nyní hodně nejasný. Konec smlouvy INF ale umožnil vývoj nové střely krátkého dosahu i Američanům. Právě tuto roli má převzít již zmíněná raketa PrSM (Precision Strike Missile) s výhledovým doletem přes 500 km, která má vstoupit do služby letos.

Letos v zimě oznámili paleontologové objev gigantického tučňáka, velkého jako dospělý gorilí samec. Tučňák Kumimanu fordycei vážil asi 154 kilogramy a žil na Novém Zélandu před zhruba 57 miliony let. Dnes na Novém Zélandu žijí tři druhy mnohem menších tučňáků, přičemž tučňák nejmenší (Eudyptula minor) je zároveň i nejmenším tučňákem dnešní přírody.

Nedávný objev týmu paleontologů, který vedl Daniel Thomas z novozélandské Masseyho univerzity v Aucklandu, ukázal, že na samotném konci třetihor, zhruba před třemi miliony let, žil na Novém Zélandu i jeden z nejmenších tučňáků celé historie. Práci doktora Thomase nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Paleontology.

Malí tučňáci Nového Zélandu

Nově popsaný maličký tučňák dostal jméno Eudyptula wilsonae, podle ornitoložky Kerry-Jayne Wilsonové, která se aktivně zasazovala o ochranu přírody na pobřežích Nového Zélandu. Badatelé ho popsali na základě dvou lebek, které byly nalezeny ve formaci Tangahoe na novozélandském Severním ostrově.

Vzhledem k tomu, že bez zbytku koster je obtížné přesně určit velikost, Thomas s kolegy odhadují, že tento třetihorní tučňák byl buď stejný, nebo ještě o trochu menší a lehčí než dnešní tučňák nejmenší. Ten přitom obvykle v dospělosti měří 30-33 cm a váží 1,5 kilogramu. Pro vědce je zajímavé, že navzdory velkým proměnám klimatu zůstávají tučňáci na pobřežích Novém Zélandu zhruba stejně velcí.

TIP: Nově objevený třetihorní tučňák mohl být podobně těžký jako dnešní gorily

„Nově objevené fosilie potvrzují, že malí tučňáci jsou součástí pobřežních ekosystému v oblasti Nového Zélandu nejméně poslední tři miliony let,“ uvádí Thomas. „Od konce pliocénu do dnešní doby se velmi změnilo klima, ale evoluční linie malých tučňáků čelí těmto změnám úspěšně, aniž by se měnila jejich velikost či životní styl.“

Dalekohled ELT (Extremely Large Telescope) staví Evropská jižní observatoř (ESO) na vrcholu hory Cerro Armazones v chilské poušti Atacama. Inženýři a dělníci v současné době kompletují ocelovou konstrukci budovy, která roste doslova před očima a brzy získá typický tvar kopule.

Úspěšně pokračují také práce na zrcadlech a dalších součástech teleskopu ELT, které vyrábějí firmy v Evropě. Dalekohled ELT bude mít inovativní pětizrcadlovou optickou konstrukci, jejímž ústředním prvkem je obří hlavní zrcadlo s průměrem 39 metrů, složené ze 798 šestiúhelníkových segmentů. Více než 70 % odlitků jednotlivých zrcadel i mechanických prvků pro jejich uchycení je již vyrobeno.

Největší oko lidstva

Druhé a třetí zrcadlo konstrukce jsou také odlity a probíhá jejich leštění. Zvláště působivý je postup prací na deformovatelném čtvrtém zrcadle, jehož tvar se bude měnit tisíckrát za sekundu, aby bylo možné korigovat vady způsobené turbulencemi atmosféry. Všech šest jeho segmentů je již dokončeno a integrováno do nosné konstrukce. Připraveno je také šest laserů, které jsou klíčovou součástí systému adaptivní optiky pro ELT. Ty v současné době ESA testuje.

Vývoj a výroba všech dalších prvků potřebných k dokončení ELT včetně řídicího systému, zařízení pro montáž a uvedení teleskopu do provozu rovněž zdárně pokračuje. Také všechny čtyři vědecké přístroje, kterými bude dalekohled ELT na začátku vybaven, jsou v konečné fázi návrhu a některé z nich se již začínají vyrábět. Na Cerro Armazones nebo v jeho blízkosti byla již vybudována většina podpůrné infrastruktury pro ELT – například technická budova, která bude mimo jiné sloužit pro uložení a pokovování zrcadel, je již postavena a vybavena. V loňském roce zahájila provoz i fotovoltaická elektrárna, která bude obnovitelným zdrojem energie celého areálu ELT.

TIP: Slunce pod mikroskopem: DKIST je největším slunečním dalekohledem světa

Výstavba teleskopu ESO/ELT byla zahájena před devíti lety slavnostním položením základního kamene. V roce 2014 byl vrchol Cerro Armazones vyrovnán, aby vznikla plocha pro umístění obřího dalekohledu. Předpokládá se, že dokončení zbývajících 50 % projektu ELT proběhne podstatně rychleji než první polovina. Vědecká pozorování pomocí Extrémně velkého dalekohledu by měla být zahájena v roce 2028. Vědci by s jeho pomocí rádi nalezli odpovědi na základní otázky vesmíru a života. Očekává se, že ELT dramaticky změní pohled na vesmír a donutí nás přehodnotit představy o našem místě v něm.