Rozmnožování je pro nás kriticky důležité, ať už z hlediska biologie anebo fungování společnosti. Přesto je kolem lidského rozmnožování stále mnoho otazníků. Další záhadu nedávno přidal australský výzkumný tým, když zjistil, že umělé oplodnění lidských vajíček je efektivnější, jsou-li vajíčka odebrána v létě. Výsledky výzkumu australských vědců zveřejnil recenzovaný časopis Human Reproduction.

Ze studie vědců vyplývá, že pokud jsou vajíčka pro umělé oplodnění odebrána v létě, úspěšnost oplodnění se pohybuje okolo 31 % případů. Vajíčka odebraná na podzim, vykazují úspěšnost ve 26 % případů, což je nejhorší výsledek a úspěšnost vajíček odebraných v zimě a na jaře se pohybuje mezi těmito hodnotami.

Letní vajíčka

Pozoruhodné přitom je, že podle vědců nezáleží na tom, kdy je zmrazené a oplodněné embryo vloženo do dělohy. Vliv ročního období se projevuje pouze v souvislosti s odběrem vajíček. Badatelé k tomu dospěli analýzou dat získaných během 8 let u celkem 3 657 případů umělého oplodnění, které provedla specializovaná klinika v australském Perthu.

Z celého souboru dat vyplynulo, že vajíčka odebraná ve dnech s více než 10 hodinami slunečního svitu měla o 28 procent vyšší úspěšnost při umělém oplodnění než vajíčka odebraná ve dnech s méně než 7 hodinami slunečního svitu. Vědci zároveň zjistili, že samotná teplota ve dnech odběru vajíčka neměla žádný patrný vliv.

TIP: Jak vybrat zárodky pro umělé oplodnění? Nejlépe to zvládne umělá inteligence

Důvody pro vyšší úspěšnost vajíček odebraných v létě při umělém oplodnění zatím nejsou jasné. Zdá se, že roční období nějakým způsobem ovlivňuje funkci vaječníků a tím i „kvalitu“ odebraných vajíček. Autoři studie se domnívají, že by v tom mohly hrát roli i rozdíly v aktivitě, stravě a životním stylu mezi ročními obdobími.

Sovětský tank T-34 nepochybně náleží mezi nejslavnější vojenská vozidla všech dob a stále je veden v arzenálech několika armád třetího světa. Lze také spatřit mnoho zachovaných kusů ve formě památníků či muzejních exponátů, mezi nimiž ovšem dominuje pozdější verze T-34/85, která nesla 85mm dělo, zatímco původní varianta se 76,2mm kanonem je mnohem vzácnější. Zcela jinak je tomu u jednoho tanku Osy, který se s „čtyřiatřicítkou“ utkával, avšak dnes už jej znají zřejmě jenom experti a nadšenci. Maďarský turán se totiž dochoval jen v jediném kusu, který se nachází v tankovém muzeu v ruské Kubince.

Americké hodnocení 

Zrod sovětského tanku T-34 se zajisté řadí mezi vůbec nejznámější příběhy v historii vojenské techniky, a proto jej není třeba podrobně opakovat. Připomeňme alespoň, že tento typ pocházel z konstrukční kanceláře v Charkově a částečně navazoval na kontroverzní rychlé tanky BT. Oproti nim ale postrádal schopnost jezdit na kolech a dostal silnější pancíř a také výkonnější dělo ráže 76,2 mm. Nesporně šlo o perspektivní konstrukci, avšak ve vedení Rudé armády měl stroj řadu kritiků, takže začátek jeho sériové produkce se dost opozdil. Na tom se ale podílely i problémy sovětského průmyslu, protože T-34 obsahoval řadu nových prvků a technologií, jejichž zavádění rozhodně nebylo snadné. V okamžiku německého útoku tak Rudá armáda sice disponovala celkově asi 24 000 tanky, jenže jen 1 200 připadalo na T-34, s nimiž navíc osádky vesměs nedovedly příliš dobře zacházet. 

Před rokem 1989 bylo v podstatě povinností T-34 nekriticky chválit a tvrdit, že těmto tankům patří i zásadní podíl na zpomalení německého postupu k Moskvě. Realita ale vypadala poněkud jinak, protože už sám omezený počet těchto obrněnců v kombinaci s nezkušeností osádek znamenal, že jejich reálný význam během roku 1941 nemohl být velký. Také ono vychvalování T-34 je vhodné uvést na pravou míru, v čemž mohou pomoci mimo jiné závěry zkoušek, jimž jeden kus v roce 1942 podrobili Američané, kteří tank dostali v rámci válečné spolupráce. 

Pochválili účinný kanon či odolnost pancéřování, dobře hodnotili i široké pásy a schopnost tanku fungovat v extrémních teplotních a jiných klimatických podmínkách. Onen sklon pancíře ale zdaleka nepřinášel jen výhody, neboť sice zvyšoval efektivní tloušťku, ale zároveň vedl ke stísněnosti vnitřních prostor. Ergonomii T-34 Američané hodnotili jako příšernou, vadila například velmi dlouhá doba nutná k opuštění vozidla, což se v případě zásahu v boji mohlo projevit fatálně. Většina tanků T-34 postrádala vysílačky, takže pro komunikaci se musely používat signální praporky.

Několik výrobních variant 

Dieselový motor V-2-34 byl výkonný, ovšem poruchový a opatřený nekvalitním vzduchovým filtrem, o kterém prý jeden americký expert prohlásil, že tak nepovedenou součástku do agregátu snad musel namontovat sabotér. Ve věži bylo místo jen pro dva muže (protože velitel musel zastat i úlohu střelce), kteří z ní měli špatný výhled. Je ale nutné dodat, že přinejmenším ona poslední chyba se dočkala nápravy. Tank T-34 se 76,2mm dělem se totiž dodával v několika provedeních, jež se znatelně lišila. 

Němci tyto modely značili velkými písmeny od A do F a tento systém se posléze dlouho udržoval i v západní literatuře, nicméně v SSSR taková systematika nikdy nefungovala. Nejstarší provedení z roku 1940 (model A) mělo ještě slabší motor a méně výkonný kanon L-11, motor V-2-34 a dělo F-34 se montovaly až do verze z roku 1941 (model B). V roce 1942 se přešlo na další modifikaci (model C), jež byla zejména výrazně zjednodušená a měla zesílený pancíř. U těchto tří se užívaly svařované nebo odlévané věže s tím, že postupně přibývalo těch druhých.

Mickey Mouse

Největší změna přišla na podzim 1942, kdy se začaly instalovat nové odlévané věže s mírně většími rozměry, typickými šestibokými tvary a dvěma velkými poklopy. Čelní pohled na tyto tanky s otevřenými poklopy vedl k tomu, že jim Němci dali přezdívku „Mickey Mouse“. Nové věže měly několik podob, podle kterých Němci odlišovali modely D, E a F, z nichž největší posun znamenalo „éčko“.

TIP: Tank T-34: Sovětská legenda, která vyhrála 2. světovou válku

To se dodávalo od roku 1943 a dostalo velitelskou kopuli, jež výrazně zlepšovala rozhled velitele. V té době se také změnila celková strategická situace, což se odrazilo i ve vyšší kvalitě sériové výroby T-34, jež byla na začátku velmi proměnlivá. Paradoxně ale právě to představovalo i jednu z největších předností „čtyřiatřicítky“, možná tu vůbec největší. Konstrukce totiž byla jednoduchá, snad až brutálně pragmatická a vhodná pro masovou produkci.

Dokončení: Legenda proti experimentu: Duel tanků T-34/76 a maďarských 40M Turán (2) 

Kdo kdy listoval novodobým vydáním Zápisky o válce galské, kapitolku věnovanou Alésii z paměti nejspíš jen tak nedostane. Na podzim roku 52 př. n. l. se totiž obléháním tohoto keltského oppida, usazeného nad říčkou Brenne, prakticky rozhodlo o osudu celé Galie. Vůdce konfederace galských kmenů, Vercingetorix, se tu po marném boji Římanům raději vzdal.

Četné útoky ze zálohy, nadějné i marné pokusy o průlom, využití lidských štítů, dobrovolné vydání galských žen a dětí nepříteli a jejich téměř úplné vyhladovění v pásmu nikoho… Příběh o Alésii má hodně silných momentů. Julius Caesar tu ve finále zažil svou hvězdnou chvíli, která dost výrazně vypolstrovala jeho mocenské ambice. Přesto, nebo možná právě proto, se dnešní čtenář občas nemůže zbavit dojmu, že autor Zápisků víc než trochu přeháněl.

Příliš detailů

Některé údaje a měřítka prostě působí přehnaně. Třeba to, že Caesar – který nechtěl nechat vykrvácet své legie ve ztečích proti dobře opevněnému hradišti – raději nechal vytvořit patnáct kilometrů dlouhé vnější hradby, aby zabránil zásobování nepřátel a Alésii tak vyhladověl. A když to napoprvé nevyšlo, vytvořil druhý takový pás pevností, dvojitých příkopů a palisád, dlouhý hned třiadvacet kilometrů. To vše za situace, kdy obléhaných bylo snad na 300 tisíc a obléhajících pětkrát méně.

Caesar, vojevůdce a spisovatel v jedné osobě, svým úsporným jazykem v Zápiscích popisuje všemožné detaily. Třeba to, jak dal ony pět metrů široké příkopy naplnit vodou, jak nechal palisády vyplést trním a vrbovým proutím, a na blátivé, jílem zpevněné valy tohoto hradebního systému osadil nástrahy z naostřených kůlů. To proto, aby každé římské strážní stanoviště mohlo efektivně bránit co nejméně legionářů. Doslova zmiňuje, jak nechal své muže nařezat velmi silné větve, vybrousit je do špičky, vsadit do kmenů a zapustit do valů a příkopů, aby „kdokoli do nich vstoupil, mohl se na ně nabodnout“. Zjevně cosi jako starověká verze ostnatého drátu, zamezující pohybu nepřátelských bojovníků.

Napsal pravdu?

Zrovna na popisu téhle verze dřevěné protipěchotní překážky se ale zasekli i odborníci historie. Z archeologických záznamů, nálezů v terénu, ze zápisů ve starých knihách i z reliérů na chrámových výjevech a triumfálních sloupech se dá vyčíst o Caesarových taženích v Galii mnohé. Ale zrovna tyhle ostře bodavé nástrahy nikde jinde než v Zápiscích k nalezení nejsou.

Když vezmete v potaz všechny ty kampaně, tažení a výpravy římských legionářů do světa, stejně jako počty legionářských táborů a ležení, bylo by s podivem, kdyby tuhle vychytávku nikdo a nikde jinde nepoužil anebo se alespoň v nějakém fragmentu nedochovala.

Zkrátka a dobře, zdálo se, že tak jako lhář často dodává hodnověrnost svému vyprávění přidáváním nepodstatně přesných detailů, tak i tady nastávající diktátor neříkal čtenářům úplnou pravdu a něco si přidal. A když už si dokázal vybájit banální nástrahy, možná pak přeháněl i u zásadnějších věcí. Byla to drobnost, jež prostě lehce kompromitovala důvěryhodnost tohoto nepochybně jinak zajímavého zdroje.

Dvojité naleziště

Proto se zpráva o nalezení vůbec první takové dřevěné nástrahy setkala s nadšením. Objevili ji studenti archeologie z Goetheho univerzity v jílovité půdě v hloubce dvou metrů na nalezišti v Bad Ems (napůl cesty mezi Bonnem a Mohučí). A i když na tom vlastně nic zázračného není, jde skutečně o první takový objevený exemplář svého druhu na světě. Dlužno dodat, že naleziště u Bad Ems není pro odborníky novinkou. První archeologické průzkumy tu byly zahájeny už v 19. století. A souvisely hlavně s obří pevností – trvalým legionářským táborem, který tu Římané kolem roku 110 udržovali. Osmihektarový areál se čtyřicítkou strážních věží a dvojitým příkopem se ve své době jistě nedal přehlédnout.

Studenti archeologie vedení docentem Fredericem Authem se ale pustili do práce o kus dál. Na něco přes kilometr vzdáleném poli pod kopcem Blöskopf naznačily letecké snímky přítomnost dalších staveb. Původně se mělo za to, že i tato pevnost, kterou zde postupně začali odkrývat, funkčně navazovala na ono rozlehlé a už známé opevnění. Jenže to v takové „těsné“ blízkosti nedávalo úplně smysl.

Pro trpělivé

Jak se ale ukázalo, tahle druhá „pevnost“ tu stála o 60 let dřív. A existovala tu jen velice krátce, než ji sami Římané, ještě ne zcela dostavěnou, vypálili. Proč? Přežila se svému účelu. Pokud vyjdeme ze spisků starořímského historika Tacita, tak se římský guvernér Curtius Rufus se svou II. legií Augustus v roce 47 pokoušel v této oblasti těžit stříbro. Ne moc úspěšně. Štoly nenesly tolik vzácného kovu, aby se těžba v tomto riskantním „předsunutém“ území vůbec vyplatila.

Pevnost u Blöskopf velmi pravděpodobně vznikla jako prvek obrany kopáčů před možnými nájezdy barbarů. Když ono naleziště nepotvrdilo svou výtěžnost, rozhodli se jej Římané opustit a tábor vypálit, aby nezůstal jejich protivníkům jako opěrný bod. Tato nedokončená pevnost byla přitom stavěna velmi poctivě, a k její výbavě patřilo i to, o čem psal Julius Caesar: naostřené dřevěné hroty, zasazené do dlouhého kmene. 

Autor Zápisků o válce galské tedy nefabuloval ani nepřeháněl. A dvojité archeologické naleziště u Bad Ems se teď může chlubit unikátním objevem. 

V souhvězdí Hadonoše se nachází zajímavé seskupení různých typů mezihvězdných mračen, která je známé jako komplex mezihvězdných mračen Rho Ophiuchi. V tomto komplexu jsou zastoupené i temné mlhoviny, v nichž vznikají nové hvězdy. Vzhledem ke vzdálenosti cca 390 světelných let je komplex Rho Ophiuchi jednou z nejbližších hvězdných porodnic, kterou jsme v okolním vesmíru objevili.

Právě na hvězdnou porodnici Rho Ophiuchi se nedávno zaměřil Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Americká kosmická agentura NASA oslavila rok vědeckých pozorování Webbova dalekohledu zveřejněním velmi detailního a propracovaného snímku této hvězdné porodnice, který se opravdu povedl.

Intimní snímek hvězdné porodnice

„Vesmírný dalekohled Jamese Webba během jediného roku změnil pohled lidstva na okolní vesmír. Poprvé zřetelně vidíme do hustých komických mračen i do nesmírně vzdálených koutů vesmíru,“ uvádí ředitel NASA Bill Nelson. „Webbův dalekohled představuje investici do budoucnosti USA a zároveň je oslavou spolupráce s mezinárodními partnery.“

Výroční snímek zobrazuje oblast komplexu Rho Ophiuchi, kde se nachází asi 50 velmi mladých hvězd. Jejich hmota je podobná Slunci nebo menší. Nejtemnější oblasti na snímku jsou zároveň nejhustší. Nacházejí se tam kokony kosmického plynu a prachu, v nichž se rodí nové hvězdy.

TIP: Webbův dalekohled pořídil okouzlující snímek galaxie s dramatickou minulostí

Červeně jsou znázorněny mohutné výtrysky molekulárního vodíku. Když čerstvě zrozená hvězda protrhne prachový obal svého kokonu, odpálí dva polární výtrysky, které prošpikují okolní materiál. Jako když se ptáče klube z vajíčka. U některých hvězd na snímku jsou patrné stíny, které zřejmě odpovídají protoplanetárním diskům, kde právě vznikají nové planety.

V prvé řadě uveďme, že pravděpodobnost, že do vás jednou za život uhodí blesk, není velká: Podle National Weather Service (NWS) se pohybuje kolem 1 : 13 500. Zároveň ze statistik vyplývá, že blesk mnohem častěji zasáhne muže než ženy.

Jak ukazuje zpráva NWS, která zkoumala oběti úderu blesku v letech 2006–2016, celých 79 % z 352 případů tvořili právě příslušníci silnějšího pohlaví. Studie dál odhalila, že přes 90 % mužů zastihl blesk při rybolovu či při nějaké sportovní aktivitě. Mezi nejrizikovější sporty patřily v daném ohledu golf, běh, baseball a úplně největšího „zabijáka“ představoval fotbal. Vědci přisuzují vyšší úmrtnost mužů na tomto poli i faktu, že mívají častěji práci spojenou s pohybem venku a oproti ženám nebezpečí blesku spíš podceňují.

TIP: Prokletí výšky: Udeří do žiraf blesk častěji, než do jiných zvířat?

Zpráva NWS uvádí i další zajímavé statistické údaje – „hlavním městem blesků“ je ve Spojených státech Florida, kde úřady evidují 2 000 zranění v souvislosti se zásahem blesku za posledních 50 let. Průměrný věk zasaženého je 37 let a přibližně k jedné třetině úrazů v souvislosti s bleskem dochází uvnitř budov.

Reflektory potemní, hudba graduje, moderátor natahuje napětí k nevydržení. Tři z pěti dívek, které se probojovaly do finále, už dostaly korunku a v ústraní si utírají slzy. Uprostřed jeviště zbyly v kuželu světla jen dvě mladé ženy a drží se za ruce, zatímco dav skanduje jméno své favoritky. A pak to přijde: Vrchol kariéry, na níž dotyčná pracovala řadu let, se zhmotní v jediné vteřině, kdy zazní jméno absolutní vítězky. Obecenstvo vybuchuje nadšením a dokonalý okamžik štěstí nemůže nic pokazit. Zrodila se nová miss.

Přesně tak vypadalo loňské vyhlašování vítězek nejsledovanější světové soutěže krásy Miss Grand International v Indonésii, odkud si hlavní titul odnesla Brazilka Isabella Menin. Ohromnou show, v níž se jako čtvrtá vicemiss umístila také Češka Mariana Bečková, sledoval na YouTube zhruba milion diváků. Ačkoliv má řada soutěžících už před samotným finále na Instagramu statisíce sledujících, po vítězství může počet obdivovatelů poskočit na miliony. Isabellu čeká hvězdná kariéra. „Je super, že vyhrála právě ona. Kromě toho, že je nádherná, má taky zlaté srdce,“ líčí česká modelka Lenka Vomočil, nositelka světového titulu Mrs. National Universe 2022.

Krása na obtíž?

Je zlaté srdce skutečně důležité? Podle Lenky Vomočil jde u budoucí miss o klíčovou kvalitu. „Jsem staromódní, věřím, že by dobří lidé měli vyhrávat, nesnáším pomluvy a boje v zákulisí. A těch je na světovém finále víc než dost. Loni Marianě Bečkové na Miss Grand International zatápěly ostatní holky hodně, protože patřila k favoritkám. Je veganka, proto jí schovaly jediné veganské jídlo, které organizace přichystala, takže byla o hladu. Trhaly jí šaty, snažily se ji vyprovokovat, aby se začala hádat, což majitel soutěže nemá rád. Ale Mariana to ustála a skončila jako čtvrtá vicemiss, což znamená ohromný úspěch,“ myslí si její kolegyně.

Soutěžím krásy vládne tvrdá konkurence. Vizi toho, že jim jednou na hlavě spočine korunka miss, obětují mnohé dívky všechno. Trend vstoupit do popsaného světa brzy je patrný hlavně na tzv. globálním jihu, v zemích jako Filipíny, Thajsko nebo Venezuela. „Tam holky často začínají ve dvanácti nebo třinácti letech. V Evropě o tom přemýšlejí třeba až v osmnácti, protože u nás se preferuje hlavně vzdělání. Krása může být dokonce na obtíž, jelikož lidi mají pocit, že být hezká a inteligentní se vylučuje, což je samozřejmě nesmysl,“ vysvětluje ředitelka Miss Czech Republic Taťána Makarenko, která se sama zúčastnila řady mezinárodních soutěží. „Holky z latinskoamerických zemí jsou dobré. Mají tam nižší životní úroveň a krása je může dostat ve společenském žebříčku nahoru. Pokud uspějí, živí celou rodinu – takže se velmi snaží a dřou.“

Krev, slzy a make-up

Zvnějšku se soutěže krásy zdají jako jednodenní pohodlná promenáda, při níž mají účastnice jediný úkol, a sice vypadat přitažlivě. Ve skutečnosti se však příprava budoucí miss podobá spíš životu profesionálního sportovce a její trénink také nikdy nekončí. Dívky z globálního jihu dominují soutěžím krásy mimo jiné proto, že absolvují nespočet kurzů, které je na roli miss a případně i modelky připravují.

„Někde jsou tím totálně posedlí, kromě Filipín třeba ve Venezuele, ale v Evropě to moc lidí nezajímá. Tím pádem málokdy uvidíte evropské vítězky, protože tu nerostou opravdoví trenéři, kteří soutěžím rozumějí a holky by na ně připravovali. Dokud nepřišla na trh paní Makarenko, byly naše dívky pěkné, ale nikdo je neuměl nachystat – jezdily do světa a neuměly správně chodit, mluvit, šaty si vybíraly příšerné, všechno špatně. Vyžaduje to intenzivní práci předem, protože nevyhrávají ty nejhezčí, ale ty nejlépe připravené. Teď se to však obrací a naše holky se umisťují,“ myslí si Lenka Vomočil.

Kdo chce uspět, musí trénovat chůzi, jazyky, společenské vystupování, veřejný projev, pilovat dovednosti jako tanec či zpěv, a především mít přehled o světovém dění. Každá soutěž si totiž žádá jiný přístup a nároky rozhodně nejsou identické. Makarenko popisuje: „Na různé soutěže se hodí jiné typy jak vzhledem, tak povahou. Miss World je hodně charitativní, dívka musí být poslem dobré naděje, měla by být pozitivní a doslova zářit. Japonská Miss International zase preferuje typ gejši, dívka musí být klidná a roztomilá, tak jak to Japonci mají rádi. Naopak na Grand International z Thajska vládne spousta pozlátka, make-upu, honosné šaty, všechno je hodně sexy – dívky nesmějí být stydlivé, musejí zaujímat vyzývavé pózy. Vyžaduje to dravost a ostré lokty.“ Do výčtu předních soutěží, jimž se přezdívá „Velká pětka“ nebo „Grand Slam“, patří ještě Miss Supranational a Miss Earth, která se zaměřuje především na ekologické vystupování kandidátek.

Mluvit hlavně opatrně

Na světovou soutěž však vede dlouhá a trnitá cesta, jež obvykle trvá rok. „U nás se začíná v létě přihláškami na webu a běžně se přihlásí zhruba čtyři tisíce dívek ve věku sedmnáct až pětadvacet let. Poté máme dvanáct castingů ve velkých nákupních centrech, kam si pozveme asi třetinu přihlášených. Do podzimního výběru jde sto padesát až sto sedmdesát dívek, z nichž vybereme pětadvacet semifinalistek. Ty už podstupují vědomostní test, psychotesty, rozhovor v angličtině a dalším světovém jazyce,“ přibližuje Makarenko. „Spousta lidí si myslí, že stačí vypadat dobře v plavkách. My ale máme zájem o inteligentní slečny, které navíc dostaly do vínku krásu. Můžou se pak živit nejen jako modelky, ale třeba i jako herečky nebo moderátorky.“

Národním kolem přitom pro vítězky všechno pouze začíná. Makarenko v současnosti vlastní licenci na tři z pěti „grand slamů“. Může tedy miss a vicemiss odeslat na světovou soutěž, kde bude mít daná dívka největší šanci na umístění. V konkurenci 60–80 adeptek totiž rozhodují i naprosté detaily, jak potvrzuje Lenka Vomočil: „Musíte si zjistit všechno o historii soutěže, a především o jejím majiteli – co má rád a co ne, jaké má osobní založení, politické názory a víru – protože když budete mluvit, musíte ho potěšit a vyhnout se pohoršení. Musíte si osvojit politicky správné odpovědi, protože nevíte, kdo je v porotě a nebude s vámi souhlasit. Když jsem třeba byla na Miss National Universe a v porotě byli muslimové, dostala jsem otázku týkající se potratů. Přestože věřím, že má každá z nás právo si o svém těle rozhodovat sama, musela jsem odpověď formulovat tak, že má žena k podobnému kroku přistoupit, pokud je to opravdu vážné – jestliže ji znásilnili nebo by dítě ohrozilo její zdraví.“ 

Existují tedy „jediné správné“ odpovědi? Lenka Vomočil tvrdí, že i v rámci mantinelů může být dívka originální: „Hrozně mě nudí holky z Latinské Ameriky, protože to vypadá, že všechny chodí ke stejnému plastickému chirurgovi a mají nastudované tytéž odpovědi – připomínají mi Barbie z jedné fabriky. Být jedinečná znamená výhodu, ale je také třeba být opatrná. Třeba na Miss Grand 2016 v USA jistá slečna vedla až do doby, než se jí zeptali, jestli bude volit Donalda Trumpa, nebo Hillary Clintonovou. A ona řekla, že Trumpa, protože každý má možnost se zlepšit. Myslela si, že jde o chytrou odpověď, jenomže ji celý sál vybučel a tím skončila“. 

Kdo vybírá vítězku?

Co tedy o umístění skutečně rozhoduje? Vzhled? Inteligence? Šarm? Kombinace všeho? Odpověď zní trochu překvapivě: Záleží, zda se dívka hodí do marketingu. Podobně jako sport, i soutěže krásy představují především byznys. A jejich cílem je hledat typy, které chce obecenstvo vidět a jež se později stanou tvářemi reklamních kampaní velkých značek. Smyslem není udělat jednorázovou show, ale umožnit nástup nové hvězdy, kterou budou lidé sledovat – a současně půjde o profesionálku, s níž bude radost pracovat.

Vítězka se tak nevybírá při finálové promenádě v plavkách, jak by se mohlo zdát, ale už dlouho předtím. Zcela zásadní je názor majitele soutěže, který se později stane zaměstnavatelem nových miss. Taťána Makarenko přiznává: „Naprosto otevřeně všude říkám, že mám vítězky vybrané den před finále. Aby se holky dostaly do užšího výběru, přijedou na místo tři týdny až měsíc předem a pak spolu soutěží. My je celou dobu sledujeme a vybíráme si, s kým chceme později spolupracovat. Nerozhoduju se podle osobních sympatií, snažím se být objektivní – dívka musí mít titul k užitku a my užitek z toho, že ho nosí. Poskytneme jí kontakty, urychlíme kariéru, dáme práci.“

Lenka Vomočil její slova potvrzuje: „Ve většině soutěží je porota spíš na okrasu, body od ní tvoří podle mého odhadu tak třicet procent výsledku. Většinou organizace rozhoduje dopředu, kdo vyhraje. Protože vy můžete vidět krásně namalované holky na pódiu, ale nechat je na základě toho vyhrát je dobré tak pro rok 1950. Takhle nepoznáte jejich původ, rodinu ani osobnost. Rozhodování organizace je výhodnější – ti lidé s nimi stráví moře času na tréninku a soustředění, mají čas je pozorovat. Například Nawat Itsaragrisil, šéf Miss Grand International, je známý tím, že má špiony všude. A o chování soutěžících mu může podávat report třeba i uklízečka. Protože spousta holek se tváří laskavě, před porotou tvrdí, že dělají charitu, a když se pak nikdo nedívá, chovají se otřesně.“

Jako sportovní kluby

Makarenko dodává, že se s porotou radí a k tříštění názorů běžně nedochází, protože ostatní obvykle její pohled na vhodnou kandidátku sdílejí. Opatrnost při výběru je namístě: Úspěch zastřešující agentury totiž stojí a padá s tím, jak dobře se dívkám později vede ve světě médií.

Cílový trh preferuje určité typy tváří a na něm také dávají majitelé dívkám práci. Lenka Vomočil k tomu uvádí: „Majitel soutěže v zásadě potřebuje vítězku, která je v dané oblasti marketingově použitelná a bude zajímavá pro sponzory a byznys. Třeba já žiju v Thajsku a tady nikdy neuvidíte v reklamě blondýnu, ty tu vydělávají jen malé peníze. Ale jelikož mám tmavé vlasy a světlou pleť, tak vypadám, že jsem trochu namixovaná s Asiatkou, tudíž jsem byla vždycky dobře placená. Pro místní soutěž je naprosto ideální, pokud je holka namixovaná z evropských a asijských genů. Nejvíc tady frčí japonský mix, takže letos na místní Grand International pomáhám připravit finalistku Miss České Republiky Sophii Osako, která je česko-japonského původu. Má velkou šanci se dobře umístit.“

Ani Makarenko nijak neskrývá, že byznys je na prvním místě: „Ve sportu představuje produkt klubu sportovec, kterého vytrénují a při prodeji z něj mají peníze. Podobně my školíme dívky v kurzech na veřejné vystupování, etiketu, marketing, zkrátka věci, které se jinde nemají šanci naučit. Když potom uspějí, podepíšou s námi na několik let smlouvu. Aktuálně pro moji agenturu pracuje okolo čtyř set dívek. Některé dělají modeling v zahraničí, jiné moderují zprávy. A já mám zhruba dvacet procent z jejich výdělků, tudíž mi záleží na tom, aby byly vidět.“

Sociální sítě vládnou

Dívky se přitom nevěnují jen klasickému modelingu, ale vytvářejí si rozsáhlé sítě fanoušků například na Instagramu. Přes uvedené kanály poté dělají reklamu sponzorům, kteří financují přípravu finále, nebo propagují další produkty. „Organizace za dívky utrácí spoustu peněz: tréninky, cesty do Dubaje – to všechno něco stojí, a samotné finále vyjde na miliony. Holky to tudíž musejí agentuře nějak vrátit. Musejí zveřejňovat posty o sponzorech, kteří jí dávají peníze, protože na nich všechno stojí,“ vysvětluje Lenka Vomočil. A Makarenko potvrzuje, že soutěže krásy závisejí na sponzorech podobně jako sportovní kluby.

Do rozhodování o vítězkách se však promítají i politické trendy. V roce 2019 ovládla Miss World Jamajčanka Toni-Ann Singh s indo-africkými kořeny. O rok později, kdy Spojenými státy nejvíc hýbaly nepokoje způsobené policejní brutalitou vůči černochům, získala korunku miss USA Afroameričanka Asya Branch a na Miss Grand International zvítězila černoška Abena Appiah. Nyní jsou však opět na koni dívky z Latinské Ameriky. Stránka Missosology.org, která sleduje výsledky ve všech velkých soutěžích, ohodnotila jako nejúspěšnější zemi loňského roku Kolumbii: Tamní krásky se možná nestaly absolutními vítězkami, ale nejvíckrát se umístily jako vicemiss.

Plastikou k dokonalosti

Nicméně pokud jde o krásnou tvář, dámy rozhodně nic neponechávají náhodě. Plastická chirurgie tak k dnešním soutěžím patří stejně jako korunky. „V Evropě se k tomu nikdo moc nehlásí, všichni by chtěli přirozenou krásu, ale všude jinde jde o standard. V Thajsku mají plastiku všechny dívky, dostanou body za to, že pracují na svém zlepšení. Kliniky tu nabízejí úpravy zdarma výměnou za propagaci. Osobně nejsem proti malým úpravám – mně je čtyřicet a během covidové pandemie jsem zhubla, tak jsem si nechala trochu vyplnit obličej,“ popisuje Lenka Vomočil a Makarenko souhlasí: „Po celém světě i u nás přibývá žen, které se nechávají vylepšovat. Botox, kyselina, výplňové materiály, estetická chirurgie – to všechno je na vzestupu a miss na tom nic nemění, soutěž jen kopíruje trend.“ 

TIP: Krása jako kapitál: Atraktivní vzhled je spolehlivým žebříkem k úspěchu

Jaká je tedy budoucnost miss? Díky neustálému růstu sociálních médií na globálním jihu, kde většinu populace tvoří mladí lidé, zřejmě dosah podobných soutěží poroste – a s ním i prestiž vítězek. Pro dívky z chudých zemí, jež jinak nemají velké šance prorazit, představuje účast ve volbě miss splněný sen. V posledních letech se také rozšiřuje zaměření zmíněných klání a zcela běžně se jich účastní i muži, transgender lidé nebo hendikepovaní.

Starověká Kušánská říše se rozkládala zhruba na území dnešního Afghánistánu, Tádžikistánu, Pákistánu a části severní Indie, v letech 30 až 375 našeho letopočtu. Šlo o „horkou půdu“, kde se střetávaly ideje Západu a Východu a kde proudil obchod, po jedné z větví Hedvábné stezky. Ke konci 4. století se Kušánská říše zhroutila a definitivní zánik ji přinesla invaze Hunů, následovaná příchodem islámu. 

Obyvatelé Kušánské říše, čili Kušáni, pocházeli z indoevropského etnika Jüe-č'uů, které původně žilo na území severozápadní Číny. Na skalách řady míst ve Střední Asii se nacházejí nápisy, které tam Kušáni zanechali. Často jsou psané doposud plně nerozluštěným písmem, kterému odborníci říkají „neznámé písmo Kušánů.“ Bylo v této části světa používáno zhruba v letech 200 před naším letopočtem až 700 našeho letopočtu a Kušáni ho zřejmě převzali od svých předchůdců.

Svenja Bonmannová z německé Kolínské univerzity a její spolupracovníci nedávno učinili významný průlom v rozluštění zmíněného písma Kušánů. Není sice ještě hotovo, ale už se rýsují základní obrysy pochopení tohoto písma. Výsledky lingvistického výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Transactions of the Philological Society.

Luštění neznámých jazyků a písem, zvlášť pokud se nepoužívají již tisíce let, bývá nesmírně náročné. V tomto případě lingvistům pomohla šťastná shoda okolností, podobná jako v případě slavné Rosettské desky, jejíž trojjazyčný nápis pomohl rozluštit egyptské hieroglyfy.

TIP: Vzácné a izolované písmo liberijského jazyka Vai dokumentuje evoluci písma

Bonmannová a její kolegové využili dvojjazyčný nápis z Tádžikistánu, kde je kromě písma Kušánů uvedena i baktrijština a trojjazyčný nápis z Afghánistánu, kde je použito písmo Kušánů, jazyk Gándharí a opět baktrijština. Badatelé se domnívají, že nápisy v písmu Kušánů jsou vyhotoveny ve zcela neznámém středoíránskému jazyku, odvozenému z baktrijštiny. Po úplném vyluštění nápisů bychom se mohli dozvědět víc o této ne zcela známé části lidské historie.

Na zajímavé sexuální chování u snovačky Hasseltovy (Latrodectus hasselti), jedovatého pavouka z čeledi snovačkovitých žijícího v Austrálii, přišli vědci z univerzity v kanadském Torontu. Zjistili, že samečkům hrozí smrt, pokud si samičku nenamlouvají alespoň 100 minut. Kanibalistické samičky, které jsou větší než samečci, líné nápadníky jednoduše zabijí.

Druhým překvapivým zjištěním bylo chování slabších samečků, o které nebyl mezi samičkami velký zájem. Tito neúspěšní jedinci si dokázali se svým hendikepem poradit: využili připravenosti samičky, které se již delší dobu dvořil jiný nápadník, a bez okolků se s ní spářili.

Zdá se, že samičky nedokáží či nechtějí tento „podvod“ odhalit, a tak často dochází ke zneužití reprodukčních snah samečka, který vynakládá velké úsilí, aby upoutal svou partnerku. Současně je tak zmařen výběr samečka vhodného k páření a slabším jedincům je umožněno dále se rozmnožovat.

TIP: Pavoučí pospolitost: Výhody a úskalí života v pavoučí kolonii

Proces páření má ale i pro úspěšného samečka drsný konec. Během páření provede sameček jakési „salto mortale“, kterým nastaví svůj zadeček přímo před samiččina klepítka s jedovými žlázami. Samice začne požírat samce ještě během páření. Ten se tím nenechá vyrušit a makadly dál vnáší do samiččiných pohlavních orgánů spermie. Tím, že se nabídne své partnerce jako pokrm, získá dodatečný čas pro páření a zvýší tak své šance na zplození početnějšího potomstva. 

Jako meteorit označujeme zbytek po jasném meteoru (světelném atmosférickém jevu), který přežije průlet atmosférou a dopadne až na Zemi. V pravém slova smyslu se tedy jedná o „kámen z vesmíru“. Jeho prapůvodcem je nejčastěji úlomek (meteoroid) některé z planetek, jichž se v naší soustavě nachází nepočítaně. Objekt čelí v zemském ovzduší doslova pekelným podmínkám: Třením při vysoké rychlosti se jeho povrch prudce ohřívá a odpařuje, a drtivá většina těles proto průlet nepřežije. Odhady počtu dopadnuvších meteoritů se značně liší a i vzhledem k tomu, že přes 70 % povrchu Země tvoří oceány, je stanovení přesnějšího čísla velmi obtížné. Pokusy o vyčíslení počtu dopadajícího vesmírného kamení tak nejčastěji oscilují mezi stovkami až několika tisíci ročně.

Izotopy pouštního meteoritu

Bohatým zdrojem meteoritů je Sahara. Odborníci odhadují, že na a ní nachází okolo 780 tisíc meteoritů nejrůznějších velikostí. Jedním z již objevených je i 646 gramů těžký meteorit známý jako Northwest Africa (NWA) 13188, který se podařilo objevit v roce 2018 v Maroku. Podle výzkumu týmu, který vedl francouzský geofyzik Jérôme Gattacceca z výzkumné agentury CNRS, jde o naprosto výjimečný kámen. Podle vědců totiž jde o kus pozemské horniny, která strávila nějakou dobu ve vesmíru, nejspíš na orbitě Země, a poté se vrátila zpátky do marocké pouště. Gattacceca prezentoval výsledky svého výzkumu na nedávné Goldschmidtově geochemické konferenci v Lyonu.

Divokou historii meteoritu NWA 13188 badatelé vyvozují z analýzy obsahu izotopů, konkrétně helia-3, beryllia-10 a neonu-21, které vznikají při vystavení hornin kosmickému záření. Koncentrace těchto izotopů se ukázala být nižší než v jiných meteoritech a podstatně vyšší než v pozemských horninách. Gattacceca a jeho kolegové proto odhadují, že materiál meteoritu NWA 13188 byl vystaven kosmickému záření několik desítek tisíc let. Poté ho čekal pád pozemskou atmosférou, o čemž svědčí sklovitá krusta, která vznikla díky rozžhavení na vysokou teplotu. 

Zatím bohužel není jasné, jak se tento kus pozemské horniny dostal na orbitu, mohlo k tomu dojít při mohutné sopečné erupci nebo například v důsledku pádu většího meteoritu. Také není jasné, jak starý meteorit NWA 13188 vlastně je. Gattaccecův tým na určení jeho stáří pracuje a snaží se ho určit pomocí analýzy obsahu izotopu argonu-38.

TIP: Dávný meteorit nalezený v Mauretánii odhaluje tajemství Sluneční soustavy

Pokud jsou závěry Gattaccecova týmu správné, jde o první známý meteorit původem ze Země. Vědecká komunita je ale ohledně závěrů francouzských geofyziků rozpolcená. Podle planetárního vědce Philippa Claeyse si „výjimečné výsledky“ rozhodně žádají i výjimečně přesvědčivé důkazy. Ty, které Gattaccecovův tým zatím představil, zjevně za úplně výjimečně přesvědčivé nepovažuje.

Mariánská skála v centru Ústí nad Labem byla od nepaměti oblíbeným útočištěm ptáků i dalších živočichů. Počátkem 20. století se ale dostávala do stále většího sevření průmyslové zástavby a hrozil její zánik. Tomu se roku 1908 rozhodl zabránit ústecký velkoobchodník Heinrich Lumpe. Rozsáhlý pozemek v Krásném Březně od města koupil a založil na něm první ptačí rezervaci ve střední Evropě. Po druhé světové válce na jeho dílo navázala místní zoologická zahrada, jejíž jádro dnes tvoří právě někdejší Lumpepark. 

Od koloniálu k velkoobchodu 

Heinrich Lumpe se narodil 16. února 1859 v Doubici u Krásné Lípy jako šesté z dvanácti dětí místního hospodáře a obchodníka se dřevem Friedricha Lumpeho a jeho ženy Heleny, rozené Grohmannové. Rodina byla slušně finančně zajištěna, takže mohla pomáhat sociálně slabším. To byl dobrý základ pro pozdější Lumpeho sociální a mecenášské cítění. Dětství prožité v Českém Švýcarsku spolu s výchovou otce i místních učitelů pak podnítilo jeho zájem o přírodu a její ochranu. 

Vystudoval měšťanskou školu v Krásné Lípě a nastoupil do učení v obchodě s koloniálním zbožím Josefa Nitsche v Děčíně. Po jeho smrti pokračoval u strýce Ignaze, který měl obchod s koloniálním zbožím a železářství v Ústí nad Labem. Zde také složil učňovské zkoušky a získal první zkušenosti s vedením obchodu. Roku 1881 odešel na zkušenou do velkoobchodu se železářským zbožím C. P. Hannemann v německém Halle. Po třech letech se vrátil do Ústí a roku 1886 se zapojil do vedení strýcova koloniálu, který změnil název na Lumpe und Neffe (Lumpe a synovec). Za dalších devět let pak celý obchod převzal, zrušil koloniální část a soustředil se už pouze na železářské zboží. Mezitím se roku 1894 oženil s Marií Lippertovou, dcerou známého učence a politika Julia Lipperta. Svazek to byl šťastný, kvůli zdravotním problémům manželky ovšem bezdětný. 

Firma s názvem Ig. Lumpes Neffe (Ignaze Lumpeho synovec) zachytila potřeby rozrůstajícího se průmyslu i dopravy a rychle si získala věhlas doma i v zahraničí. Někdejší koloniál se postupně změnil na velkoobchod a původní prostory mu brzy přestávaly stačit. Lumpe proto nechal v letech 1906 až 1907 vybudovat nový třípodlažní dům s velkoryse pojatou prodejnou a sklady v Dlouhé ulici, kam následně firmu přestěhoval. Stavba patřila k nejvýstavnějším ve městě, a především svými velkými prosklenými výkladci inspirovala další ústecké podnikatele. 

Vodovod na Sněžku 

Neméně významnou oblastí Lumpeho podnikání bylo vodohospodářství. Rychle se rozvíjející Ústí nad Labem s velkým podílem průmyslové výroby mělo nedostatek pitné vody. Lumpe využil znalostí přírody a na své náklady zmapoval pramenné oblasti v okolí. Zaměřil se zejména na oblast Kundratic a Tlučně, kde často pobýval. V červnu 1908 pak založil specializovanou firmu na výstavbu vodních děl Nordböhmische Wasserbaugesellschaft (Severočeská společnost pro vodní stavby), ve které soustředil zkušené odborníky a techniky. Roku 1911 ji převedl na akciovou společnost a stal se jejím prezidentem. 

Jednou z nejvýznamnějších zakázek byla výstavba vodovodu na vrchol Sněžky, kterou si objednal hrabě Rudolf Czernin-Morzin. Rostoucí turistický ruch na přelomu 19. a 20. století totiž otevřel otázku, jak zajistit dopravu pitné vody na nejvyšší vrchol země. Zpočátku ji vynášelo 12 nosičů ze Zlatého pramene, v zimě se pak rozpouštěl sníh. Ani jedna z těchto možností ale nebyla ideální. Lumpeho firma na stavbě vodovodu pracovala od září 1912 do ledna 1913. Využila přitom jednoduchý princip. Voda z Rudného potoka byla jímána do tří nádrží a z výšky 150 metrů pouštěna do Peltonovy turbíny. S tou bylo spojeno čerpadlo, které ji hnalo do nádrže v podkroví České boudy. Tímto způsobem se dařilo dopravit na Sněžku dva až čtyři tisíce litrů vody denně. 

Roku 1913 pak Lumpe přijal také zakázku, na které mu obzvlášť záleželo – výstavbu vodovodu pro Ústí nad Labem o délce bezmála 11 kilometrů s rezervoárem a vodárnou na Větruši. I tento projekt byl úspěšný, přinesl ale velké vícenáklady. Ty firmu vyčerpaly natolik, že roku 1916 musela ohlásit bankrot. Lumpe z toho byl zdrcen, a přestože společnost později činnost obnovila, on už se na jejím chodu nepodílel. 

Budování rezervace 

Po krachu Wasserbaugesellschaftu Lumpe soustředil svůj zájem na ochranu přírody, především ptactva. První pokusy prováděl na zahradě své kundratické vily, kam instaloval nespočet budek, krmítek a pítek. Roku 1908 se mu pak naskytla šance realizovat své sny ve větším měřítku. Od města koupil přibližně tři hektary pozemků na pomezí Mariánské skály a Krásného Března, na kterých začal budovat ptačí rezervaci, takzvaný Lumpepark. 

Území na skalnatém úbočí bylo na první pohled nehostinné, novému účelu ale posloužilo velmi dobře. Lumpe začal tím, že po celém areálu rozvedl vodu z Mariánského pramene a vybudoval zde rybníček i malou přehradu, která měla chránit prudké svahy před splavováním zeminy. Dále nechal postavit několik kamenných zídek a mostků přes rokle a holá místa dal osázet řadou květin, stromů a keřů. Celý pozemek následně oplotil a instaloval zde různé zábrany a pasti proti vniknutí koček a dalších šelem. 

Práce vrcholily mezi lety 1913 a 1914, kdy v areálu vyrostly nejatraktivnější stavby: Jindřichův hrádek (Heinrichsburg) a umělá jeskyně (grotta). Na jejich vybudování si Lumpe nechal z německého Durynska přivézt 20 vagonů tufu, speciální horniny vzniklé stlačením sopečného popela. Jeho nalepením na železobetonovou konstrukci se podařilo vytvořit vskutku pohádkové dílo, inspirované příběhem o žabím princi. Hrádek ale nebyl jen líbivou atrakcí, v jeho stěnách totiž nechal majitel vyhloubit i 160 dutin pro hnízdění ptáků. Celé budování Lumpeparku podnikatel konzultoval s renomovanými odborníky. S koncepcí mu pomáhal profesor Jiří Janda, který stál později u vzniku pražské zoo. Plány na úpravu jednotlivých částí probíral s přírodopiscem Josefem Kořenským a na parkových úpravách spolupracoval s krajinářským dokumentaristou Rudolfem Jenatschkem. 

Šíření osvěty 

Vstoupit do parku mohli dlouho jen speciálně pozvaní lidé. Široká veřejnost měla první příležitost prohlédnout si Lumpeho dílo teprve začátkem října 1914, kdy zde podnikatel v reakci na vypuknutí první světové války uspořádal dobročinnou akci pro Červený kříž. Trvale zpřístupnit rezervaci se podařilo až na přelomu let 1920 a 1921. Park byl kromě zimního klidu a jarního hnízdění otevřen celoročně a zájem o jeho návštěvu byl značný. Lumpe návštěvníky osobně provázel a trpělivě jim vysvětloval důležitost ochrany ptactva. Pro děti pak připravil i řadu dalších atrakcí, například obří plastiku Krakonoše nebo perníkovou chaloupku s vodotryskem a postavičkami Jeníčka a Mařenky. 

Zvolená strategie se vyplácela, hned roku 1921 navštívilo areál 22 škol s více než tisíci žáky. Ptákům a jejich životu bylo v parku podřízeno vše. Nebyly zde žádné voliéry ani klece a opeřenci létali volně mezi stovkami rozvěšených budek. Park obývali dobrovolně kvůli klidu a přikrmování, což s oblibou obstarával sám majitel. Zvonil zvonečkem a z kapsy vytahoval moučné červy, které mu ptáci zobali přímo z ruky. 

Lumpe chtěl původně udržet v parku i stěhovavé druhy, aby je ochránil před možným uhynutím při dlouhém letu do jižních krajin. Brzy ovšem poznal, že řád přírody změnit nelze. Zaměřil se proto na šíření osvěty. Zřídil a financoval vlastní tiskové oddělení, které psalo články o ochraně ptactva pro tuzemská i zahraniční média. Později natočil také dva přírodopisné filmy a hojně využíval i rozhlas. Roční návštěvnost parku se díky tomu koncem dvacátých let blížila 50 tisícům lidí. 

Otec evropského ptactva 

Roku 1930 se Lumpe podílel na kampani za zákaz lovu zpěvného ptactva ve všech evropských zemích. Jeho stěžejním cílem bylo získat podpis Itálie, kde byl lov ptáků velmi rozšířený. Ujal se tedy role amatérského diplomata a začal jednat. Do Ústí pozval vysokého hodnostáře Vatikánu, kardinála Bonaventuru Cerrettiho, který se po návštěvě rezervace přimluvil u papeže, aby prohlásil vatikánské zahrady za hájemství ptactva. Lumpe šel ale ještě dál. Italskému diktátorovi Benitu Mussolinimu slíbil deset vagonů prvotřídního kararského mramoru, který chtěl původně využít při stavbě parku, když přijme zákon na ochranu ptactva v Itálii. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Roku 1931 Mussolini skutečně podepsal zákon, podle kterého hrozily za lov či odchyt ptáků v některých italských provinciích vysoké pokuty. Královská římská společnost přátel zvířat byla z tohoto kroku nadšena a roku 1933 udělila Lumpemu titul Otec evropského ptactva. Radost ale netrvala dlouho. Když o dva roky později vstoupila Itálie do války s Habeší, diktátor zákaz lovu jako reakci na sankce Společnosti národů odvolal. 

Ústecký podnikatel měl ovšem ve třicátých letech i jiné starosti. U Mariánských Lázní v místě zvaném Buchtál totiž usiloval o založení druhé ptačí rezervace. Zakládající výbor se sešel už roku 1930 a o rok později bylo v lokalitě rozmístěno 400 ptačích budek a přes 20 krmítek. Veškerou snahu ale roku 1934 zmařil rozsáhlý lesní požár, takže z projektu sešlo. 

Od rezervace k zoo 

Na realizaci dalších plánů už Heinrich Lumpe neměl sílu. Začátkem roku 1936 odjel do lázní v Dubí na Teplicku, kde ještě oslavil své 77. narozeniny. V pátek 21. února večer se pak vypravil na poštu, kam ovšem nedorazil. Zaměstnanci hotelu po něm ráno začali pátrat a nalezli jeho tělo s hlavou a částí trupu zamrzlé v rybníku. Dramaticky vyhlížející skon vyvolal spekulace o zabití či sebevraždě, skutečnou příčinou smrti se ale ukázalo být srdeční selhání. Vedení parku i velkoobchodu převzal Lumpeho synovec Alfred, který ve firmě působil od roku 1919. Podařilo se mu překonat těžké období druhé světové války, během níž fungovala ptačí rezervace i jako místo pro rekonvalescenci zraněných vojáků. 

Na jaře 1945 ale už její brány neotevřel. Přestože mluvil plynně česky a s Němci udržoval jen nutné formální vztahy, jako původem německý podnikatel se obával lynčování. Na několik dnů se dokonce ukryl v perníkové chaloupce, která stála v parku. Zadržení a umístění do internačního tábora se přesto nevyhnul a roku 1946 byl s celou rodinou deportován do Bavorska. Podnik v Dlouhé ulici byl znárodněn, ale ještě několik let fungoval na stejné adrese. V sedmdesátých letech ale jeho budova podlehla asanaci a na jejím místě vyrostlo sídlo krajského výboru KSČ, dnešní krajský úřad. 

TIP: Papoušek na cestách: Proč středověká kresba zamávala světem zoologie?

Světoznámá ptačí rezervace se stala nehlídaným parkem s názvem Sady Edvarda Beneše, což mělo negativní vliv na její vybavení. Zanikla většina pohádkové výzdoby a areál celkově zpustl. Roku 1949 bylo naštěstí rozhodnuto, že v jeho místech vznikne zoologická zahrada, načež se v parku začaly objevovat klece i nové výběhy pro zvířata. Po roce 1972 se zahrada rozrostla až na současných 26 hektarů a vznikly v ní nové pavilony. V osmdesátých letech pak byla otevřena zdejší restaurace a roční návštěvnost se zvýšila až na 178 tisíc osob. Později přibyly ještě další atrakce a roku 2008 u příležitosti stého výročí založení také Naučná stezka Lumpeparku a výuková Zooškola Heinricha Lumpeho.