Trpasličí galaxie zpravidla obsahují méně hmoty než tři miliardy Sluncí, což je zhruba 20× méně hmoty než má například Mléčná dráha. V minulosti ale nejspíš byly ještě menší – podle astronomů také u nich dochází a zejména v časech raného vesmíru docházelo, ke kolizím a následnému slučování.

Ani nejcitlivější přístroje, které máme dnes k dispozici nemohou pozorovat trpasličí galaxie ve velmi mladém vesmíru – jejich záření je velmi slabé a pátrání po splývajících trpasličích galaxiích v bližším vesmíru nebylo až do teď úspěšné. Uspěli až astronomové Alabamské univerzity, které vedl Marko Mićić. S pomocí vesmírné rentgenové observatoře Chandra vědci vystopovali hned dvě dvojice splývajících trpasličích galaxií, v nichž jsou na kolizním kurzu jejich supermasivní černé díry.

Splývající trpaslíci

Badatelé porovnali výsledky pozorování observatoře Chandra s výsledky vesmírné infračervené observatoře WISE (Wide Infrared Survey Explorer) a pozemního teleskopu CFHT (Canada-France-Hawaii Telescope) na havajské vyhaslé sopce Mauna Kea. Zvláště užitečná byla rentgenová pozorování Chandry, na nichž je v obou případech patrná jasně zářící dvojice černých děr.

Splývající trpasličí galaxie na kombinovaných snímcích. Vlevo dvojice Mirabilis, vpravo Elstir a Vinteuil. (zdroj: NASA/CXC, University of Alabama, M. Micic, CC BY-SA 4.0)

První ze dvojic se nachází v kupě galaxií Abell 133, vzdálené od nás asi 760 milionů světelných let. Podle všeho jde o pozdní fázi procesu splývání galaxií. Kolem dvojice jsou patrné stopy „galaktické suti,“ tedy hmoty navzájem vytržené z trpasličích galaxií jejich gravitačními silami. Badatelé této dvojici přezdívají „Mirabilis,“ podle krásného a ohroženého kolibříka podivuhodného z Peru.

Druhou dvojici našli v kupě galaxií Abell 1758S, vzdálené asi 3,2 miliardy světelných let. V tomto případě jde podle badatelů o trpasličí galaxie v rané fázi splývání. Těmto trpasličím galaxiím přezdívají „Elstir“ a „Vinteuil,“ podle fiktivního malíře a skladatele ze slavného románu Marcela Prousta Hledání ztraceného času.

TIP: Trpasličími galaxiemi se potulují supermasivní černé díry

Výzkum splývání trpasličích galaxií a jejich  supermasivních černých děr by podle vědců mohl přinést významné poznatky pro pochopení evoluce galaxií, včetně Mléčné dráhy. Podle badatelů totiž téměř všechny galaxie začaly jako trpasličí (případně jiné typy malých galaxií) a rostly v průběhu miliard let díky kolizím a následnému procesu slučování.

„Jedl jsem červy a hmyz. Nevěřili byste, čím vším jsem si musel projít, abych takhle dlouho přežil,“ uvedl Jhonattan Acosta pro televizi Unitel TV. Po měsíci stráveném v džungli spatřil pátrací skupinu, kterou tvořili jeho přátelé a místní obyvatelé. Acosta se k nim dokulhal přes trnité keře a křičel, aby na sebe upozornil.

TIP: Neuvěřitelné zápasy o přežití: 270 dnů bez pomoci uprostřed oceánu

Acosta za dobu strávenou v pralese narazil na několik divokých zvířat včetně jaguára. Neměl s sebou mačetu ani baterku a poslední náboj v brokovnici vystřelil, aby vyplašil stádo pekariovitých – prasatům podobných amazonských sudokopytníků. Muž se po traumatické zkušenosti rozhodl zanechat lovu a věnovat se hudbě. „Bude hrát hudbu k oslavě boha, kterému to slíbil a myslím, že svůj slib dodrží,“ uvedl Jhonattanův mladší bratr Horacio Acosta.

Bylo jich osm: malé, velké, jednostupňové i dvoustupňové. Na fotografii zapaluje jednu z posledních raket toho dne, která patří k větším a má hliníková stabilizační křidélka. Některé z raket dosáhly výšky až 2,5 km. Další pokusy prováděl i v bývalých lomech u řeky Sázavy. Protože však nesehnal mecenáše a ani jeho vlastní továrna nepřežila velkou hospodářskou krizi, musel svých raketových experimentů nakonec zanechat.

Pokusy s raketami

„Raketa je dopravní prostředek budoucnosti… její rychlostí mohli bychom dosíci každého místa na zeměkouli. Praktický smysl těchto pokusů? Doprava zboží ohromnou rychlostí na velké vzdálenosti! Že by bylo možno dopravovati dosavadními raketami živé bytosti – to zatím musím popříti,“ odpověděl Očenášek reportérovi časopisu Pestrý týden.

TIP: Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?

Továrník Ludvík Očenášek (1872–1949) patří, vedle německého konstruktéra a fyzika Hermanna Obertha (1894–1989), k hlavním průkopníkům pozdější éry kosmonautiky. Na rozdíl od svého přítele Obertha se jí ale už nedožil. Byl však jednou z nejvýraznějších postav české techniky prvorepublikového období. Tento rodák z chudé hornické rodiny se vypracoval až na zámožného majitele továrny na motory v pražských Nuslích. Jako vynikající konstruktér navrhoval a vyráběl např. nové typy jízdních kol, jednoplošných letadel, vodních člunů či bezhlučných kulometů, ale i tzv. „vzdušné torpédo“, využité v první světové válce francouzskou armádou. Po vzniku ČSR se zaměřil právě na pokusy s odpalováním raket na tuhé palivo. Za obou světových válek se Očenášek, přesvědčený sokol a bytostný demokrat, aktivně zapojil do domácího odboje.

V létě 1975 odtajnili Sověti část kosmodromu Bajkonur, některé další stroje a identitu lidí. Šlo o velkou senzaci. Další společná sovětsko-americká vesmírná expedice se k lítosti Moskvy nechystala – ve Washingtonu měli dojem, že Sověti získali během přípravy a v průběhu letu Sojuz–Apollo víc informací, než bylo nutné. Navíc právě v tomto roce dovezli Sověti na Ukrajinu a do Běloruska nové mobilní rakety RSD-10 (SS-20), které doletem až 9 500 km ohrožovaly západní Evropu. Ledy mezi Východem a Západem opět narůstaly.

Kreml tedy hledal něco, co by pozvedlo jeho vadnoucí prestiž. Proto v létě 1976 nabídl vládám svého bloku vypouštění jejich letců na svých kosmických lodích: nejprve Praze, Varšavě a východnímu Berlínu, později i ostatním.

Dva ze čtyřiadvaceti

Na hledání kandidátů pro vesmír neměla lékařská komise v Praze čas. Podle zdravotní dokumentace tedy vybrala 24 pilotů, které pozvala ke klinickým zkouškám. V polovině října 1976 zůstalo osm kandidátů. Nakonec odvezl plukovník MUDr. Antonín Dvořák, šéf lékařské komise, v listopadu 1976 do Moskvy čtyři piloty: Ladislava Klímu, Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška.

Hlavní letecká lékařská komise vedená generálem Alexejem Rudným doporučila, aby přednost dostali Pelčák a Remek. U zbývajících dvou se našly nepatrné změny na srdci, které by nemusely vadit, ale oba byli poněkud méně odolní proti dráždění vestibulárního aparátu, takže by mohli snáze dostat kosmickou nemoc – kinetózu. Také znalost ruštiny hrála roli – kosmonaut musel mít tento jazyk dokonale zažitý, aby i v nejsložitější situaci chápal povely.

„Velkou předností Vladimíra Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, v nich byl mezi kandidáty nejlepší,“ hodnotil jej Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl první. Rovněž intelektuálně stál na špici. Jeho organismus odolával zátěžím a dráždění vestibulárního aparátu.“ A po letech dodal: „Trpěl však nadváhou a vazomotorickou rýmou.“ Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. „Měl velmi dobré psychické vlastnosti,“ pokračoval Dvořák. „Při zátěžových zkouškách končil většinou nadprůměrně. Avšak měl trochu sníženou ostrozrakost. Výsledky těchto testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.“

Vojáci chtějí vojáky

Pelčák a Remek zahájili výcvik spolu s kolegy z Polska a východního Německa 6. prosince 1976 ve štábní budově Gagarinova střediska pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném Městečku. Základní výcvik sovětských kosmonautů trval dva roky. Teprve po jeho absolvování bývali adepti jmenováni do posádek s konkrétním určením. Příprava na určitý let pak trvala i několik roků. Avšak první interkosmonauti to měli všechno zvládnout za rok. Proto pro ně sestavili odlišný program.

Jaro strávili v učebnách nad astrofyzikou, astronomií, kosmickou navigací, dynamikou kosmického letu, konstrukcemi raket a lodi Sojuz, orbitální stanice Saljut, … V květnu skládali státní zkoušky. Velitel kosmonautů generál Vladimír Šatalov je pak jmenoval do posádek spolu se zkušenými sovětskými kolegy. K Pelčákovi přiřadil Nikolaje Rukavišnikova, civilistu, kosmického konstruktéra, jenž měl za sebou dva starty ve funkci palubního inženýra. Remka dal dohromady s plukovníkem Alexejem Gubarjovem, který již strávil na Saljutu čtyři měsíce.

Patrně tehdy kdosi rozhodl, který z nich poletí. „Bylo jasné, že oba kosmonauti – náš a sovětský – dostanou nejvyšší československá vyznamenání,“ domníval se Dvořák. „Vojáci obvykle preferovali vojáky – zlatá hvězda Hrdiny Československa se přece jen lépe vyjímá na vojenské uniformě než na civilním obleku. Proto se zdálo, že odstartuje Gubarjov.“ Ovšem jak se dostal ke Gubarjovovi právě Remek? Nehrálo v tom roli, že jeho otec generál Jozef Remek byl velitelem československého letectva? „Je možné, že toto jméno roli hrálo,“ připustil Dvořák, „nahlas to ale nikdo nevyslovil.“

V červnu a v červenci jezdili interkosmonauti se svými veliteli do raketových továren, kde se seznamovali s technikou, a na blízké letiště v Čkalovském, odkud startovali na cvičných proudových letadlech. Po několikatýdenní dovolené, kterou strávili doma, nacvičovaly všechny mezinárodní posádky havarijní přistání se Sojuzem – na Černém moři do vody a v různých oblastech Sovětského svazu do neobydlené, těžko přístupné krajiny.

Lék na „intervenční syndrom“

Kterému interkosmonautovi dát přednost – občanu Československa, Polska, nebo NDR? Zřejmě o tom rozhodovali politici v Kremlu. A nejspíš použili vylučovací metodu: Němec letět nemůže – to je příslušník poraženého národa. S Poláky jsme vždycky měli spoustu potíží. Zbývá Čechoslovák. Dubčekovo „pražské jaro“, kdy vznikla myšlenka jakéhosi socialismu s lidskou tváří, byla nebezpečná, ale za pomoci věrných soudruhů jsme ji potlačili. Husák dokázal Čechy a Slováky zvládnout a teď už jsou zase oddanou součástí našeho tábora.

Vojenský diktátor Polska generál Wojciech Jaruzelski to bral v rozhovoru pro časopis Dějiny a současnost tragicky: „Byli jsme tím zaskočeni. Nepříjemně zaskočeni, protože se nám zdálo, že vzhledem k velikosti polské armády a její historii za druhé světové války – dvě polské armády bojovaly na východě, další silné jednotky na západě, k tomu silné odbojové hnutí – měl být přirozeně první polský kosmonaut… Neoficiálně jsem se dozvěděl, že Brežněv už dřív slíbil prvního kosmonauta Husákovi jako určitý lék na ‚intervenční syndrom‘, který byl pro Čechy potupný a bolestný.“ 

Podružným kritériem se stala účast jednotlivých států na programu výzkumu vesmíru Interkosmos. Nicméně podle něj se výběr polooficiálně vysvětloval. Československo se do tohoto programu, který dirigoval SSSR, zapojilo v polovině 60. let. Pro odborníky ze zemí východní a střední Evropy šlo o jedinou cestu, jak se na zkoumání vesmíru podílet – jinak by za ostatním světem beznadějně zaostávali. Spolupráci se Západem měli zapovězenu.

Nejaktivnějším partnerem Sovětského svazu v tomto programu bylo právě Československo. Ze sedmnácti družic vypuštěných do roku 1977 se podílelo na šestnácti, rovněž přispělo k vybavení všech pěti výškových raket, československé přístroje byly instalovány do meziplanetárních sond typu Mars i do řady družic Prognoz, které zkoumaly Slunce. Přibližně čtyřicet procent vědeckých úkolů pro družice a automaty v rámci Interkosmosu připravili českoslovenští odborníci. Navíc probíhala spolupráce v oblasti biologie, lékařství, fyziky, geofyziky a astronomie.

Kdo poletí?

Na kosmodrom Bajkonur přilétly obě posádky v sobotu 18. února 1978. Startovat měly v sobotu 25. února – na počest třicátého výročí převzetí moci komunisty v Československu. Avšak během příprav se vynořily vážné technické obtíže. Nezbylo nic jiného než přeložit vypuštění na čtvrtek 2. března. 

„Závěrečnými zkouškami na trenažérech prošly obě dvojice,“ konstatoval Dvořák. „Avšak podle mých sovětských kolegů a instruktorů výcviku byli Gubarjov a Remek přece jenom o něco lepší. Sám to posuzovat nemohu. Do těchto věcí nás nezasvěcovali.“ Kosmonauti se vše dozvěděli na kosmodromu od Šatalova, pět dnů před novým datem startu v neděli 26. února. Tehdy si musela vybraná dvojice uložit do Sojuzu 28 osobní věci a technici měli za úkol nainstalovat přesně tvarovaná křesla.

Ve čtvrtek 2. března 1978 vpodvečer přijel autobus s kosmonauty ke startovací rampě číslo jedna. Bylo patnáct stupňů pod nulou. Oba muži usedli do svých křesel v kosmické lodi. Předstartovní přípravy trvaly dvě hodiny, jako obvykle. Pomalu se stmívalo a raketu ozářily kužely reflektorů. Až v 18:28 hodin moskevského času, čili v 16:28 času středoevropského, Sojuz 28 odstartoval. Do vesmíru se vydával první člověk, který nevlastnil sovětský či americký pas. Osmdesátý sedmý návštěvník kosmu.

Raketa letěla stále rychleji a přetížení dosáhlo až 3,6 G. Motor zhasl po 530 sekundách letu. „Byl jsem na to připraven,“ vzpomínal Remek, „věděl jsem, že v prvním okamžiku mě to hodí dopředu. Přesto jsem byl trochu nesvůj – možná tři, možná pět sekund. V prvních chvílích jsem neměl pocit, že bych se nadnášel, ale že někde visím, a přitom jsem byl upoután ke křeslu.“ První okamžiky stavu beztíže působí na málokterého člověka příjemně. Krev, která byla dosud soustředěna především v dolní polovině těla, se rozlévá rovnoměrně do celého organismu. I Remek cítil v hlavě tíhu, jak mu otekla, a menší nevolnost – trpěl kinetózou. Rovněž Gubarjov, byť měl za sebou měsíc ve vesmíru, musel tento předěl chvilku překonávat. 

Sojuz 28 kroužil nad Zemí po dráze ve výšce 272–198 km se sklonem 51,65° k rovníku. Jeden oblet trval skoro 89 minut. Od Saljutu 6, u něhož kotvila dopravní loď Sojuz 27, ho dělila hlubina deseti tisíc kilometrů.

„Voloďo, mluv česky!“

Druhý den vpodvečer se Sojuz 28 přiblížil k Saljutu 6. Celou operaci řídily chytré automaty, kosmonauti je jenom kontrolovali. Po několika hodinách napětí přistáli na stanici. Hodinu před půlnoci otevřeli dvířka do Saljutu 6. Po rozkoukání v prostoru desetkrát větším, než kde dosud pobývali, museli začít s vědeckými experimenty. První byl pokus Chlorela – zkouška, nakolik řasy, které by se mohly v budoucnosti stát zdrojem bílkovin pro kosmonauty na dálkových planetoletech, snáší stav beztíže. Ovšem Remek se necítil dobře, stále ho trápila kinetóza. „Druhý den u mě probíhal proces adaptace na beztíži nejsilněji,“ vzpomínal později. Velitel stanice Jurij Romaněnko ho utěšoval: „Mě to postihlo taky, první tři dny.“

Návratový modul Sojuzu 28 (foto: Wikimedia Commons, Oldsoft, CC0)

V sobotu absolvovali všichni lékařská vyšetření a trénovali ve speciálním obleku Čibis, který vytváří v lidském organismu krevní oběh obdobný pozemskému. Následoval pokus s růstem krystalů ve stavu beztíže v elektrické tavicí peci Splav-01, kterou v Ústavu fyziky pevných látek ČSAV vyvinula skupina inženýra Čestmíra Barty. Ve stavu beztíže totiž probíhají některé procesy jinak než na Zemi. Dají se tam pěstovat krystaly obdivuhodných vlastností, stejně jako vytvářet slitiny z látek, které běžně nelze smísit. 

Kosmonauti to měli předvést pozemšťanům v přímé televizní reportáži. Když ji zahájili, požádal spojař z řídicího střediska: „Voloďo, mluv česky!“ Byla sobota 4. března 1978, hodiny na Staroměstské radnici ukazovaly 16:53. Z vesmíru se poprvé ozvala čeština. Avšak Remek těžko hledal česká slova – dlouhou dobu žil v ruském prostředí, dokonce i pokyny ke všem společným experimentům dostal v ruštině. S českými odborníky, kteří je připravili, neměl možnost vůbec mluvit. Odmlčoval se a zadrhával, vypadal nepřipraveně.

TIP: České stopy ve vesmíru: Nejen Vladimír Remek a program Interkosmos

V dalších dnech vyzkoušeli kosmonauti ještě dva české lékařské přístroje. Jejich měření měla vést ke zlepšení klimatu na stanici a k větší pohodě kosmonautů. Gubarjov a Remek také fotografovali zemský povrch pomocí východoněmecké kamery. UNESCO totiž požádala Sověty, aby sestavili mapu sněhových a ledovcových zásob celého světa. „Čekal jsem, že uvidím více zelené barvy,“ svěřoval se později Remek. „Jako letec jsem zvyklý na zelené louky a lesy. Avšak převážná část zemské souše je žlutohnědá – pokud ji nepokrývá sníh, jako třeba Severní Ameriku. Sahara a severní Afrika jsou světležluté až do červena. Hory, jako třeba Tibet, přecházejí až do tmavočerna či šeda. A moře je modré. Okolo korálových ostrovů v Tichém oceánu se barvy mění. Většinu doby letíte nad oceány, a proto na vás Země působí jako modrá planeta.“

Návratová kabina přistála 10. března 1978 v 13:44:10 asi 135 km severně od Arkalyku a 310 km západně od Celinogradu (dnes Nur-Sultan). Celková délka mise Sojuzu 28 od startu po přistání byla 7 dní, 22 hodin a 16 minut.

Šavlozubé kočkovité šelmy se na Zemi objevily před 23 miliony roků a poslední z nich vyhynuly před 10 000 lety. Velmi dlouhé horní špičáky vyčnívající z tlamy a často přesahující spodní čelist přitom evoluce stvořila nezávisle na sobě hned u několika vývojových linií kočkovitých šelem. Mohla by se historie opakovat? Podle dánského paleontologa Pera Christiansena už má k šavlozubosti evolučně nakročeno pardál obláčkový (Neofelis nebulosa).

Špičáky a široce rozevřené čelisti

Pardálovi obláčkovému vyrůstají z horní čelisti špičáky dlouhé přes čtyři centimetry. To je u kočky s tělesnou hmotností kolem dvaceti kilogramů (u skutečně velkých jedinců) a délkou těla do jednoho metru impozantní velikost. Také ve srovnání s rozměry lebky jsou horní špičáky pardála obláčkového vskutku úctyhodné. V tomto ohledu pardál nijak nezaostává za skutečnými pravěkými šavlozubci z rodu Homotherium, kteří však měli ve srovnání s dalšími šavlozubými kočkami, např. zástupci rodu Smilodon, horní špičáky přeci jen méně vyvinuté.

Pardál obláčkový se ale jako jediná dnešní kočkovitá šelma vyrovná vyhynulým šavlozubcům schopností rozevřít čelisti do pravého úhlu. Smilodon si tímto širokým rozevřením čelistí vytvářel dostatek místa pro zakousnutí do těla oběti. K čemu slouží podobně flexibilní tlama pardálům?

Zuby pravěkých „upírů“?

O účelu obřích špičáků vyhynulých šavlozubců prezentovaných zástupci rodů Smilodon a Homotherium, či „falešných šavlozubců“, jako byly kočky rodu Dinofelis, vedou vědci spory. Podle některých z nich byly šavlovité špičáky náchylné ke zlomení a vůbec se proto nehodily k zakousnutí do těla zvířete bojujícího o život. Špičáky se prý uplatnily nejspíše při trhání masa z mršin. Podle jiných teorií se šavlozubé kočky živily jako „upíři“, když prokously kořisti hrdlo a sály její krev. Dnes převládá názor, podle nějž extrémně dlouhé špičáky sloužily k vyrvání velkých kusů tkání z měkkých částí těla – především z břicha a krku. Obrovská rána kořist buď přímo zabila, nebo jí přivodila rychlý konec v důsledku šoku a ztráty krve. 

Zjištění, že pardál obláčkový je k otevírání tlamy disponován podobně jako šavlozubec Homotherium, nabídlo vědcům příležitost ke sledování dlouhých špičáků v akci. Pardál obláčkový kupodivu nespoléhá ani na jeden ze způsobů lovu, které vědci připisují vyhynulým šavlozubcům. Kořist usmrtí tak, že jí zaboří špičáky do šíje a hlubokým kousnutím jí přeruší míchu. Lovil tak i šavlozubý Smilodon a Dinofelis? Nebo tak zabíjelo kořist Homotherium vybavené přeci jen kratšími špičáky? Otazníků vznášejících se nad pravěkými šavlozubci díky Christiansenově studii o pardálovi obláčkovém neubylo. Spíše naopak.

Na tomto snímku jsou vidět jak nesmírně dlouhé špičáky, tak mimořádný úhel rozevření čelistí, kterého žádná jiná žijící kočkovitá šelma nedosáhne. (foto: Shutterstock)

Lovec s různými taktikami 

Jméno zajistily pardálovi obláčkovému jeho typické skvrny, které mají tmavý obvod a světlejší střed a skutečně připomínají obláčky. Základní barva pardálího kožichu se pohybuje od šedé po okrovou. Hlavu zdobí černé skvrny a také uši jsou zbarveny černě. Z koutků očí na líce, z koutků tlamy na krk a z týlu na lopatky se táhnou černé pruhy. Boky a slabiny nesou typické „obláčkové“ skvrny. V lesním prostředí plném kontrastů mezi stíny a jasně ozářenými místy zajišťuje toto zbarvení dokonalé maskování. I díky tomu je třeba k setkání člověka s pardálem obláčkovým ve volné přírodě potřeba notná dávka štěstí.

Navíc je tato krásná šelma, podobně jako většina jejích kočkovitých příbuzných, samotář. Nejraději se zdržuje v lesních porostech. Přes den odpočívá v korunách stromů a na lov vyráží hlavně v noci. To se spouští i na zem a slídí v lesním podrostu.

Dokáže kořist vysledovat, ale také na ni trpělivě a bez hnutí čekat v záloze. Loví nejrůznější lesní býložravce. Díky dlouhým špičákům zabije i poměrně velkou kořist, včetně půlmetrákového jelínka vepřího (Hyelaphus porcinus) nebo mundžaky (Muntiacus), kteří jsou zhruba stejně těžcí jako pardál. Nepohrdne ale ani menší kořistí, např. luskouny (Manis), makaky vepřími (Macaca nemestrina) či nejrůznější hlodavci. Dostane se na kobylku i ostny chráněnému ostnákovi indickému (Atherusus macrourus) z příbuzenstva dikobrazů. 

Mimořádný lesní akrobat

Na kočku má pardál obláčkový překvapivě krátké nohy a přední končetiny jsou dokonce znatelně kratší než zadní. Mohlo by se zdát, že to šelmě ztěžuje pohyb, ale opak je pravdou. Pardál patří mezi kočkami k těm nejlepším akrobatům a před kousky, které provádí v korunách stromů, člověk může jen smeknout. Po kmeni stromu sleze zcela hladce i hlavou napřed. Není pro něj problém držet se větve jen zadními končetinami a viset hlavou dolů. Když si vypomůže oháňkou, udrží se dokonce i jednou nohou. A i z téhle krkolomné pozice seskočí z větve i z velké výšky a bezpečně přistane na všech čtyřech. Po vodorovných větvích pobíhá, jako kdyby měl pod nohama pevnou půdu. Bez potíží leze ve větvích hřbetem dolů a neztrácí přitom ani na okamžik svou udivující jistotu.

Po takto silných větvích běhají pardáli se stejnou jistotou, jako by se pohybovali po rovné zemi. (foto: Shutterstock)

I když drží váhu celého visícího těla jen zaťatými drápy, nespokojí se s opatrným ručkováním. Často se z téhle pozice odrazí, skočí a o kus dál se opět bezpečně zachytí kůry větve. Pardál je i velmi dobrý skokan do výšky. Při skocích do dálky mu s udržování rovnováhy vypomáhají pohyby osmdesát centimetrů dlouhé oháňky. 

Jeden, nebo dva druhy?

Původní areál rozšíření pardála obláčkového sahá od indického, nepálského a bhútánského podhůří Himálaje do Myanmaru, Bangladéše, Thajska a přes Malajský poloostrov a Indočínu až do Číny do oblastí jižně od řeky Jang-c’-ťiang. Obvykle bývali tito pardálové označováni jako „pevninští“ na rozdíl od „ostrovních“ žijících na Sumatře a Borneu. 

Na tak velkém území se pardál vyskytuje v mnoha různých populacích, které se liší jak některými anatomickými znaky, tak i geneticky. Vědci proto dělili pardály obláčkové do několika poddruhů. Šelmy z jihovýchodu Asie a Číny byly označovány jako pardál obláčkový indočínský (Neofelis nebulosa nebulosa). Zvířata z Indie, Nepálu, Bhutánu byla řazena k poddruhu pardál obláčkový nepálský (Neofelis nebulosa macrosceloides). Ostrovní pardálové pak byli zahrnuti pod poddruh pardála obláčkového sumaterského (Neofelis nebulosa diardi). Pro pardály z Tchaj-wanu vyčlenili vědci zvláštní poddruh pardála obláčkového tchajwanského (Neofelis nebulosa brachyura). 

V roce 2006 ovšem provedl tým vedený skotským zoologem Andrewem Kitchenerem detailní srovnání „pevninských“ a „ostrovních“ pardálů obláčkových a došel k překvapivému závěru. Jde o dva zcela samostatné druhy! Kitchener a jeho spolupracovníci důkladně prověřili zbarvení srsti „pevninských“ a „ostrovních“ pardálů a zjistili mezi nimi nápadné rozdíly. „Ostrovní“ pardálové jsou zbarveni tmavěji, „obláčky“ na jejich srsti jsou o poznání menší a nesou uvnitř větší počet tmavších skvrnek. Pro pardály ze Sumatry a Bornea je typický souvislý dvojitý tmavý pruh na zádech. Ten bývá u „pevninských“ pardálů přerušovaný. „Zdá se mi neuvěřitelné, že si těchto markantních rozdílů dřív nikdo nepovšiml,“ divil se Andrew Kitchner.

Snaha vyhnout se hybridům

Zásadní rozdíl mezi „pevninskými“ a „ostrovními“ pardály následně potvrdily i genetické analýzy. Ty odhalily, že dědičná informace obou populací šelem se liší stejnou měrou jako DNA jiných druhů kočkovitých šelem, např. lvů, tygrů a jaguárů. Oba pardálové mají za sebou přinejmenším 1,4 milionu roků samostatné evoluce a během nich „nasbírali“ zásadní rozdíly na mnoha místech DNA. 

Poddruh pardála obláčkového sumaterského (Neofelis nebulosa diardi) tak povýšil na samostatný druh pardála ostrovního (Neofelis diardi), kterému se někdy říká se mu také pardál Diardův. V českém jménu se odráží skutečnost, že nově popsaný druh nežije jen na Sumatře, ale také na Borneu. V bornejských horských lesích je jeho populace zřejmě o poznání početnější než na zalidněné Sumatře. Pardál ostrovní žije i na souostroví Batu při pobřeží Sumatry. Pod relativně nově popsaný druh však nespadají pardálové z dalších větších ostrovů, např. z Tchaj-wanu, z filipínského ostrova Palawan nebo z jihočínského ostrova Chaj-nan. Ty řadí výsledky genetických testů k „pevninskému“ druhu pardála obláčkového (Neofelis nebulosa). 

V roce 2011 provedli vědci další důkladné genetické srovnání, tentokrát mezi pardály ostrovními z Bornea a Sumatry a zjistili rozdíly, na jejichž základě rozdělili šelmy na dva poddruhy – pardála ostrovního sumaterského (Neofelis diardi diardi) a pardála ostrovního bornejského (Neofelis diardi borneensis). 

Popisy nových druhů a poddruhů přitom nejsou ryze akademickou záležitostí. Mají zcela zásadní význam pro ochranu druhové pestrosti. Pardál obláčkový i pardál ostrovní patří k ohroženým druhům a jejich chov v zajetí je velmi obtížný. Pokud už se daří v zajetí zvířata množit, je naprosto nezbytné, aby oba rodiče patřili ke stejnému druhu i poddruhu a v rámci záchranných programů nevznikali problematičtí hybridi, jejichž návrat do přírody by byl z hlediska genetické „čistoty“ volně žijících populací silně problematický. 

Tradiční medicína a naděje umělých odchovů

Rozsáhlé kácení lesů a jejich proměna na zemědělskou půdu připravuje pardály obláčkové a pardály ostrovní o vhodné životní prostředí. V poslední době obě šelmy čelí enormnímu tlaku ze strany pytláků. V Asii je totiž velká poptávka nejen po kůžích, ale i po dalších tkáních a orgánech velkých koček, které se používají v tradiční medicíně jako léky na nejrůznější neduhy a choroby. Hon za těmito vysoce ceněnými produkty už zcela zdecimoval populace tygrů. Proto se asijští pytláci přeorientovali na lov pardálů. Kožešiny a kosti těchto tajemných koček se nabízejí na ilegálních trzích ve stále větším množství. Nic nepomáhá, že jde od roku 1972 o druhy chráněné na základě Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. 

Problematický je i chov pardálů v zajetí. Tyto kočky mají samotářskou náturu a navíc jsou silně náchylné ke stresu. Chovaná zvířata mají jen výjimečně možnost šplhat v korunách stromů a uchylovat se do přirozených úkrytů, a proto mají zdraví poškozené stresem víc než špičkoví manažeři. Velké škody na zdraví a plodnosti pardálů páchá také nevhodná výživa bohatá na tuky. 

Pokud se v zajetí střetnou dva pardálové, končí jejich setkání často divokou rvačkou na život a na smrt. To platí i pro pokusy o páření, kdy se dostává do kontaktu samec se samicí. Zoologické zahrady proto většinou chovají jednotlivé kusy a o rozmnožování se nepokoušejí. 

Na lepší časy se blýská v posledních letech v Thajsku, kde vzniklo Thailand Clouded Leopard Consortium sdružující celou řadu světových vědeckých institucí. Vědci věnovali velkou pozornost podmínkám, za jakých pardály obláčkové chovají, a dočkali se skvělých výsledků. Během dvanácti let se narodilo třem desítkám takto chovaných pardálů přes padesát mláďat. 

Zmrtvýchvstání tchajwanského pardála 

Poddruh tchajwanského pardála obláčkového byl oficiálně prohlášen za vyhubeného v roce 2013. Podle pravidel Mezinárodního svazu ochrany přírody k tomu dochází v situaci, kdy už „není důvodných pochyb o tom, že uhynul poslední jedinec“. Takový závěr lze však udělat až poté, co byla po dostatečně dlouhou dobu prováděna rozsáhlá pátrání ve známé či předpokládané oblasti výskytu vymírajícího tvora. Za dostatečnou se v tomto případě považuje doba odpovídající běžně délce života příslušníků daného druhu.

TIP: Levhart sněžný: Po stopách nepolapitelného přízraku vysokých hor

Zdálo se, že pardál obláčkový tchajwanský (Neofelis nebulosa brachyura) tato kritéria naplnil. Naposledy byl na Tchaj-wanu spatřen v roce 1983 a když po roce 2000 nastražili ochránci přírody na ostrově řadu fotopastí, žádná z nich pardála nezachytila. V létě 2018 ale hlásili místní obyvatelé pracovníkům národního parku pohyb větší šelmy. Trvalo půl roku, než se tuto zprávu podařilo v březnu roku 2019 potvrdit. Jeden pardál byl pozorován při lovu koz na skaliscích, druhého zahlédli v korunách stromů poblíž velkého parkoviště. Pardál obláčkový tchajwanský tak doslova vstal z mrtvých poté, co mu byl v roce 2013 vystaven oficiální „úmrtní list“. Šelma samozřejmě nemá na Tchaj-wanu vyhráno. Ohrožuje ji ničení lesů těžbou dřeva stejně jako ilegální lov.

Virální videa představují sen každého internetového tvůrce. Honí se za nimi jak celebrity, tak obyčejní lidé: Někdo jde slávě naproti a nechá si například zalít hlavu do betonu, jiní „jen“ zpívají nebo vymýšlejí různé vtipy. Pro Australana Johna Planta se stala cestou na výsluní velmi svérázná forma kutilství. Jeho videa jej zachycují na výpravách do lesa, kde pak vytváří kýžené projekty pouze s tím, co najde na místě. Nevyužívá žádné moderní nástroje ani materiály, takže pokud potřebuje oheň, musí si ho zkrátka vykřesat, a chce-li uchovávat vodu, musí si v improvizované peci vypálit vlastnoručně vytvarovanou nádobu.

Svůj kanál založený v roce 2015 pojmenoval Primitive Technology a pojal ho jako naprosté souznění člověka s přírodou. Při práci nemluví, ale svůj postup popisuje do titulků. A právě pokorný návrat ke kořenům na něj upozornil desítky milionů lidí. 

John přiznává, že popsaný formát vznikl z lenosti: Videa původně komentář mít měla, byl však příliš líný ho natočit. Ticho nakonec fungovalo mnohem lépe a tvorba příspěvků začala Australana živit. V těch nejpopulárnějších například vybudoval chatku nebo namíchal vlastní cement. V době psaní článku přitom výstavbu zmíněného obydlí vidělo 87 milionů diváků. Johnův úspěch navíc nestojí pouze na jeho šikovnosti, ale také na otevřenosti: Jednoduše dělá vše pro to, aby mu lidé „viděli pod ruce“, zachycuje každou fázi kutění a udržuje logickou návaznost. Sám si nehraje na nikoho výjimečného, a když zrovna v lese netočí videa, žije prý v normálním domě a na ulici byste ho bez povšimnutí minuli.

Všichni kradou

Už v roce 2017 podlehlo jeho kouzlu na YouTube 5,4 milionu odběratelů, v následujícím roce dané číslo stouplo na 8,7 milionu a dnes se pohybuje za desetimilionovou hranicí. Sláva však Johnovi nepřináší jen peníze, ale také potíže. Internet totiž představuje velmi agresivní místo, a pokud se na něm prosadí nová senzace, začnou ji ostatní dřív či později vykrádat. Na YouTube se tak záhy objevily kanály jako Primitive Technology Idea, Primitive Unique Tool, Primitive Survival Tool či Primitive Skills. Všechny přitom sázely na zavedený recept, nicméně odlišovat se hodlaly tím, že diváky ohromí.

Australan John Plant postupuje krok za krokem, takže mu snadno uvěříte, že si cihly i střešní tašky dovede vypálit sám. (foto: John Plant)

Zatímco John se s obyčejnou bahenní chatrčí dřel zhruba měsíc, jeho napodobitelé se nemínili držet při zemi. Uprostřed divočiny začali konstruovat bazény, skluzavky, patrové vily z bambusu, obří sochy zvířat, chrámy, labyrinty – zkrátka výtvory, za něž by se nemusely stydět ani profesionální týmy stavitelů. Byla však konkurence skutečně o tolik lepší než „otec zakladatel“, který vedle ní náhle působil téměř jako břídil? 

Bagry mimo záběr 

Přežívání v divočině jde obvykle na dřeň, a úplně se tedy neslučuje se záměrem vykrást něčí myšlenku a rychle na ní zbohatnout. Jenže základ konkurenčních videí tvoří přetvářka: Ačkoliv většina z nich vzniká pod rukama Thajců, Kambodžanů či Vietnamců, v popiscích na YouTube se coby poloha uvádějí Spojené státy. 

Na začátku obvykle stojí člověk či skupina lidí, kteří dlabou do půdy pomocí jednoduchých nástrojů a hlínu odhazují dlaněmi. Ovšem zatímco John postupuje krok za krokem, falzifikátoři se nebojí čarovat s využitím střihu: V jednom okamžiku se muž pachtí na zemi, kdežto o vteřinu později už se nachází hluboko v jámě, která může měřit klidně i metr či dva. Video samozřejmě naznačuje, že se do uvedené hloubky propracoval sám, ale realita je jiná. Na některých nedbalých záběrech lze v okolí výkopů spatřit otisknuté pásy bagrů a nasprejované značky pro dělníky. V hlíně bývají i zřetelné stopy po rypadlech, a u části scén si autoři dokonce nevšimli, že je někde v pozadí vidět bagr či skupinka pokuřujících mužů s lopatami.

Modrá je dobrá?

Vykradači se přitom dopouštějí řady dalších chyb a některými svými postupy intelekt diváků doslova urážejí. Při stavbách si například pomáhají „alternativním“ cementem: Jdou k vodě, rukama začnou hrabat pod hladinu a do košíku sbírají husté bahno. Jiní se pokoušejí stavební směs vyrobit z rozbořeného termitiště nebo jednoduše smíchají s vodou hlínu. Bez cementu by nedokázali odizolovat oblíbené bazény, takže každý falešný kanál má vlastní recept. Žádný z nich by přitom ve skutečnosti neobstál. Tím ovšem pochybné postupy zdaleka nekončí – voda v bazénech se dobarvuje skalicí, aby byla tyrkysově modrá, oheň jednoduše hoří, aniž by ho někdo musel rozdělat…

Záběr z dronu kanálu PhotoXpression ukazuje přípravu stavby, na níž se podle videa měli podílet pouze dva lidé… (foto: YouTube, PhotoXpression)

Kanál SunnyV2 se pokoušel podvody odhalit a mluvil s nejmenovaným kameramanem, jenž některé z nich natáčel. Každý „primitivní projekt“, na němž pracoval, měl přitom v pozadí režiséra, stavitelskou firmu, více než desítku dělníků a také architekta zajišťujícího, že se vznikající struktura nezřítí. Podle kameramana obstarávají až 70 % výkopových prací stroje a projekty netrvají desítky dní, jak se v popiscích videí často uvádí, ale obvykle méně než týden. Jeho slova pak potvrdil i kanál PhotoXpression, jenž sdílí záběry džungle zachycené dronem: Během několika přeletů narazil na nově vznikající „primitivní“ projekt, kolem nějž se pohybovalo až deset lidí.

Rozum v hrsti

Na internetu musí být všechno „nej“, takže Johnovy realistické stavby vedle labyrintů a okázalých vil logicky bledly: Například video se zapuštěným bazénem na kanále Primitive Technology Idea má 98 milionů zhlédnutí. Frustrující rovněž bylo, že některé profily na sociálních sítích Australanovy projekty jednoduše kradly a zpeněžovaly. Situace zašla tak daleko, že v prosinci 2019 přestal být John aktivní. V následujícím roce však fanoušky uklidnil, že se odmlčel kvůli práci na materiálu pro televizní pořad. Na YouTube se vrátil až loni v březnu a od té doby se opět ozývá pravidelně.

Podvodné projekty s desítkami milionů zhlédnutí dokazují, jak málo jsou diváci schopní odlišit realitu od fikce. Tvůrci popsaných videí tak mají žně: Každé přehrání jim totiž získává peníze (viz Jak vydělat na YouTube). A navzdory kontrole, kterou se daná platforma pyšní, zmíněné podvody procházejí. 

Březnové nebe upoutá pozornost ještě před setměním: Za soumraku na něm totiž bude nad západem po celý měsíc zářit velmi jasná Venuše, v doprovodu o něco méně nápadného Jupitera. Doslova nejfotogeničtější bude planetární pár hned zkraje března, kdy se k sobě přiblíží pouze na 0,7° – což jen mírně přesahuje průměr úplňkového kotouče. 

Jupiter s Venuší

Že si jdou oběžnice v ústrety, bude zřejmé již ve druhé polovině února. K nejtěsnějšímu setkání pak dojde 1. a 2. března, kdy se na nebi minou. Poté začne Venuše na večerní obloze rychle stoupat nad obzor, zatímco Jupiter se vydá opačným směrem. Bude tak zapadat čím dál dřív po Slunci, až přestane být na sklonku března pozorovatelný. Ujít si nenechte ani velmi hezké seskupení obou zmíněných planet a mladého Měsíce 23. a 24. března. Jelikož však bude náš souputník pouhé dva dny po novu, bude jeho srpek velmi úzký, a tudíž málo výrazný.

Seskupení úzkého měsíčního srpku, Jupitera a Venuše 23. března na večerní obloze nad západem. (foto: Stellarium, CC0)

V uvedené době se k Jupiteru připojí i nepříliš nápadný Merkur, a 28. března dokonce nastane jejich konjunkce, kdy je bude dělit asi jen 1,5°. Stane se tak ovšem na jasné soumrakové obloze, navíc těsně nad západním horizontem. O necelý den dřív se však odehraje ještě jedno nebeské setkání: Měsíc spějící do první čtvrti doputuje do blízkosti Marsu coby poslední jasné planety březnové noční oblohy, zvolna se sunoucí napříč souhvězdím Býka. Nejblíž, konkrétně zhruba 2,5°, si budou 28. března brzy ráno – krátce před tím, než zapadnou za severozápadní obzor.

Mezi Jednorožcem a Psem

Jiskřivé hvězdné nebe na přelomu zimy a jara nabízí rovněž hezkou řádku objektů vzdáleného vesmíru. Tentokrát se zaměříme na ty méně známé, na něž natrefíte mezi souhvězdími Jednorožce a Velkého psa: V zorném poli dalekohledu tak můžete obdivovat jasnou trojhvězdu, pár otevřených hvězdokup i členitou emisní mlhovinu. K ruce, či spíše k očím, si však vezměte přístroj s objektivem o průměru alespoň 60 mm. 

Začít můžete třeba u otevřené hvězdokupy M50 alias NGC 2323 v Jednorožci. Narazíte na ni v polovině cesty mezi stálicemi čtvrté a páté velikosti Alfa a Beta Monocerotis. Při letmém pohledu a malém zvětšení bude vypadat jako mlhavý zrnitý obláček s celkovou jasností 6 mag a s úhlovými rozměry 15′ × 20′. Pokud si ji ovšem prohlédnete pozorněji, rozlišíte několik nápadnějších hvězd osmé velikosti. Ve větších dalekohledech s objektivem o průměru nejméně 100 mm už jich bude pár desítek, přičemž celkově M50 zahrnuje na pět stovek stálic. 

Rozpoznat byste měli i řetízek hvězdiček, který M50 protíná v severojižním směru. Poměrně nápadného shluku stálic v Jednorožci si někdy mezi roky 1710 a 1711 poprvé všiml astronom Giovanni Domenico Cassini, známější pro objev temné proluky uvnitř Saturnových prstenců neboli tzv. Cassiniho dělení.

Objev Caroline Herschelové

Až se dosyta vynadíváte na M50, vraťte se ještě na chvíli k Betě Monocerotis. Jedná se totiž o pohlednou trojhvězdu, vhodnou i pro menší dalekohledy. Všechny její složky jsou bílé, přičemž ta nejjasnější dosahuje hvězdné velikosti 4,6 mag. Vydáte-li se od ní 7,2″ na jihozápad, narazíte na druhou složku s 5 mag a po dalších 2,9″ na východ dospějete i k třetí, jen nepatrně slabší stálici.

Cestu za dalším objektem začněte v sousedním Velkém psovi, u hvězdy čtvrté velikosti Gama Canis Majoris. Pokud se od ní přenesete 3,3° směrem na východ, měla by se v zorném poli vašeho přístroje ukázat NGC 2360 alias Carolinina hvězdokupa. Zmíněnou přezdívku nese na počest své objevitelky, kterou se 26. února 1783 stala významná anglická astronomka Caroline Herschelová (viz Rodina astronomů). Drobnější a kompaktní uskupení dosahuje jasnosti 7,2 mag a úhlového průměru okolo 13′. Jeho eliptické jádro obklopuje několik delších řetízků stálic, není však plně rozlišitelné dokonce ani ve větších dalekohledech. Přesto lze zahlédnout několik desítek samostatných hvězd.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března ve 22:24 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na sklonku března nízko nad západem
• Venuše – viditelná večer vysoko nad západem
• Mars – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Jupiter – viditelný večer nízko nad západem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný večer vysoko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2023

• 1. a 2. března – setkání Venuše a Jupitera (0,7°) na večerní obloze nad západem 
• 2. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 5. a 6. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 9. a 10. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 14. března – ubývající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 21. března – trpasličí planeta Ceres v opozici se Sluncem
• 22. března – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Jupitera (2,8°) na soumrakovém nebi nízko nad západem, Měsíc pozorovatelný jen velmi obtížně
• 23. a 24. března – seskupení úzkého měsíčního srpku, Jupitera a Venuše na večerní obloze nad západem; Měsíc u Venuše večer 24. 3. v úhlové vzdálenosti asi 3°
• 25. a 26. března – seskupení dorůstajícího Měsíce, Aldebaranu a Plejád z Býka v první polovině noci
• 27. a 28. března – setkání Merkuru a Jupitera (1,5°) na soumrakovém nebi nízko nad západem 
• 28. března – setkání Měsíce a Marsu (2,5°) na noční obloze
• 29. a 30. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 30. března – setkání Venuše a Uranu (1,2°) na večerní obloze nad západem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Rtuť je nejen užitečný kovový prvek s mnohostranným využitím, ale také nebezpečný a zákeřný kumulativní jed. Do organismu se dostává především požitím kontaminovaných potravin nebo vdechnutím výparů. Má sklony se hromadit v ledvinách a v játrech a z organismu se dostává velmi dlouho a obtížně.

Dobrou ochranou před otravou rtutí je její detekce v potravinách a prostředí. Není to ale jednoduché a obvykle to vyžaduje testování v laboratoři s nákladným vybavením a školeným personálem. Badatelský tým tchajwanské Národní univerzity Tsing Hua, který vedl Zong-Hong Lin, nabízí jako řešení jednoduchý nanosenzor, schopný detekovat i nepatrné koncentrace rtuti pouhým dotykem.

Nanodrátky pro "nahmatání" rtuti

Zařízení, které jeho tvůrci popsali v odborném časopisu ACS Nano, využívá triboelektrický jev, při které materiály získávají elektrický náboj poté, co přijdou třením do kontaktu s jiným materiálem. Nanosenzor je založený na soustavě telurových nanodrátků citlivých na přítomnost rtuti. Jakmile nanodrátky „nahmatají“ ionty rtuti, vyšlou elektrický signál.

Aby Lin a jeho kolegové přesvědčivě demonstrovali fungování „dotykového“ nanosenzoru, instalovali ho na prst robotické ruky. Pak se touto rukou dotýkali rozličných vzorků kontaminovaných rtutí – například vody z jezera, jablek, krevet nebo třeba špenátu. Ve všech případech nanosenzor rychle a přesně detekoval přítomnost rtuti a její množství.

TIP: Křemíkové nanoostny jsou skvělé k přeprogramování živých buněk

Pokud bude vývoj senzoru úspěšně dotažený do konce, mohla by taková zařízení monitorovat obsah rtuti například ve zdrojích pitné vody nebo v provozech výroby potravin. Úřady by je rovněž mohly využívat jako základní testy na rtuť v oblastech, kde schází potřebné laboratorní vybavení.

Po dlouhou dobu unikala nástrahám lovců a dovolila si vzdorovat i vůli nejmocnějšího vladaře Evropy 2. poloviny 18. století. Vydejme se do hor Gevaudanu po stopách šelmy, jejíž původ nebyl dosud uspokojivě vysvětlen.

První útoky

Zprávy o tom, kdo první Bestii uviděl, se liší. Podle některých záznamů měla nejprve škodit pastýřům na horách. Těm tvrdým a zoceleným mužům ale nikdo nevěřil, že by je vyplašil „vlk s rudou kožešinou“. První možný útok zvířete později ztotožněného s Bestií přišel na začátku léta 1764. Pokusilo se napadnout dívku pasoucí stádo dobytka. Bezejmenná pastýřka měla ještě štěstí. Šelma vyprovokovala k útoku býky, kteří ji zahnali.

První obětí se tak stala 30. června 1764 čtrnáctiletá Jenne Boulet poblíž vesnice Saint Etienne de Lugdares. Už 6. srpna zvíře pozřelo jinou pastýřku a 8. srpna zemřela třetí dívka. Další měly brzo následovat. Bestie útočila takřka neustále: na osamělé pocestné, na pastevce, postupem času si troufala i na větší skupiny. Útočila přímo na hlavu… Až 15. září vyslal správce provincie Languedoc na pomoc kraji 57 dragounů pod velením kapitána Duhamela. Skutečný lov právě začal…

První lov a všechny další…

Duhamel nasadil strategii masivních honů, které měly kořist vyplašit a nahnat před ústí pušek. Už 20. září se povedlo najít a ulovit skutečně masivního vlka. Jenže... útoky pokračovaly a lidé ještě více zneklidněli. Tíseň se projevovala všude a ve všem, stižen byl obchod i tradiční pastevectví. V reakci na paniku dovolil syndik Gevaudanu Etienne Lafont nosit zbraně i neurozeným. Aby motivoval další lovce, vypsal štědrou odměnu tomu, kdo Bestii uloví. Šlo o první kamínek v dlouhé lavině. Postupně odměnu příslíbí téměř všechny místní úřady - světské i církevní a dokonce i sám král Ludvík XV.

Vráťme se ale zpátky na podzim 1764. Hony nedokázaly Bestii zničit. Možná ji spíš lehce popudily či nabudily k vyšším výkonům, protože její akční rádius se nyní ještě výrazně zvýšil. Dokázala udeřit i na dvacet až třicet kilometrů dál od míst, kde by se podle všeho mohlo nacházet její doupě. Těžkopádné hony, které dokázaly pročesat jen pár kilometrů lesa a s horšícím se počasím bylo stále těžší a těžší je vůbec zorganizovat, neměly šanci. Pod stromy se nacházely ostatky dalších obětí.

Duhamel se ale nehodlal vzdát. Nepolevil na intenzitě honů a navíc protkal celý Gevaudan pastmi a otrávenými mrtvolami. Každého dne vyjížděl na lov i přes to, že lesy začal pokrývat sníh. V říjnu se skupina lovců setkala s Bestií tváří v tvář. Povedlo se jim ji dvakrát zasáhnout střelou, ale ona jejich pokusy zcela ignorovala.

Nástroj v rukou psychopata?

Pravděpodobně existuje nějaké logické vysvětlení, proč si Bestie ze střel nic nedělala, nejspíš se jednalo o kombinaci celkové vlhkosti vzduchu, nízké kvality prachu a velmi tuhé kožešiny zvířete. Pro místní a většinu lovců to ale znamenalo jediné: nebyla obyčejným zvířetem z tohoto světa. Děsilo je i její chování, které se dodnes špatně vysvětluje. Část obětí byla nalezena zcela svlečená, část bez hlavy. Jaké zvíře by mohlo něco takového vykonat? Dodnes není úplně jisté, zda se zvíře chovalo skutečně tak podivně, nebo šlo o řádění psychopata, který úspěšně využíval Bestii ke krytí vlastních zločinů.

To s sebou přineslo řadu nových teorií o tom, co je Bestie vlastně zač. Podle jedněch byla šelma dobře vycvičeným nástrojem šílence, který ji ovládá a využívá k vraždám. Jiní si byli jisti, že se nejedná o jedno zvíře, ale celou smečku ďábelských stvůr. A různé náznaky vedly k domněnkám, že se jedná o nadpřirozené síly a práci vlkodlaka.

Stříbrná kulka

Roku 1767 se do situace vložil teprve devatenáctiletý markýz z Apcheru. Nakoupil kvalitní zbraně, munici a shromáždil nejlepší lovce z kraje, mezi nimi i hospodského Jeana Chastela. Jejich taktika spočívala ve vyčkávání a okamžité odvetě. Když 17. června šelma rozervala hrdlo devatenáctileté Jeanne Bastide, Apcher a jeho muži vyrazili. Svůj cíl našli 19. června, jenže Bestie zabila psa a prchala…

TIP: Hrůza v Besançonu: Když francouzské město sužovala vlkodlačí bestie

Na svém útěku se ovšem setkala s Jeanem Chastelem. Ten poklekl, založil do pušky stříbrnou posvěcenou kuli a vystřelil. Nepadla jen jedna rána, ale ze souboje odešel vítězně Chastel. Noční můra, ve které Gevaudan žil, skončila. Šelmu vycpali a vystavili na markýzově zámku. Po čase ji odeslali do Versailles, kde byla tajně pohřbena neznámo kde.

Bída, kruté zimy, sucho a mizerná úroda – takové kulisy rámovaly dětství Nikolaje Vavilova, který s mladším bratrem Sergejem vyrůstal koncem 19. století v carském Rusku. Dokonce ani synové z obchodnické rodiny se tehdy neměli dobře: Celou zemi sužovala nouze a trvalý nedostatek jídla vyústil v zavedení přídělového systému na potraviny. Hladomor v letech 1891–1892 nepřežilo na 400 tisíc Rusů. Nikolajovi bylo tenkrát pět let, a právě tato zkušenost jej nasměrovala k pozdější kariéře vědce. 

Vzpomínky na hlad

Už při studiích na Státní zemědělské univerzitě v Moskvě začal přemýšlet, proč rozlehlá carská pole neposkytují dostatečné výnosy, aby uživila celé impérium. A uvědomil si zásadní věc: Zemědělci pěstují převážně nové, vysoce šlechtěné odrůdy, které ovšem neodolají nepříznivým podmínkám, jež mohou nečekaně nastat. Zřejmě jako první také přišel na to, že za mizením plodin stojí jejich nízká genetická rozmanitost. Jen několik desítek let poté, co Johann Gregor Mendel odhalil zákony dědičnosti, prezentoval Vavilov zcela revoluční myšlenku – že křížením divokých a domestikovaných druhů by mohly vzniknout odolnější rostliny. 

A uvažoval dál: Pokud chtějí lidé zabránit vypuknutí podobných hladomorů, musejí jednat globálně. Ve 20. letech 20. století tak coby ředitel leningradského Institutu rostlinné výroby procestoval celou planetu s jediným cílem: získat od lokálních zemědělců vzorky semen, ořechů či hlíz co nejpůvodnějších druhů. Celkem podnikl 115 cest, navštívil 64 zemí na pěti kontinentech a shromáždil 380 tisíc vzorků. Ze své domovské laboratoře postupně řídil na 25 tisíc zemědělců po celém Sovětském svazu, kteří pěstovali plodiny z dodaných semen, doplňovali sbírky a sháněli nový materiál. Aniž to Nikolaj Ivanovič tušil, vytvořil první semennou banku na světě.

Časovaná bomba

Genetická variabilita pěstovaných plodin je nenahraditelná a může představovat klíč k bohaté úrodě. Jednotlivé odrůdy si přitom mohou nechat pěstitelé patentovat a „vynálezce“ geneticky modifikovaného semene má nárok na získání ochranné známky. Podle deset let starého výzkumu britské charitativní organizace Oxfam ovládají 60 % trhu s osivy pouze čtyři nadnárodní společnosti. V důsledku toho po celé planetě postupně převládají majoritní genetické varianty na úkor těch méně pěstovaných. 

Z více než 20 tisíc druhů jedlých rostlin se dnes ve velkém pěstuje jen 1 %. Člověk přitom v průběhu dějin kultivoval a konzumoval až šest tisíc druhů, zatímco nyní tři čtvrtiny globální zemědělské produkce zajišťuje pouze dvanáct plodin. Drastické snížení biodiverzity na polích (od počátku 20. století údajně nenávratně zmizelo 90 % původních divokých odrůd) však představuje časovanou bombu: Masově rozšířené druhy se mohou do budoucna ukázat jako málo odolné vůči rizikům souvisejícím s klimatickou změnou či s dosud neznámými škůdci. A bez zdrojů vytrvalejších genetických alternativ by hrozil rozsáhlý hladomor. Rostlinné banky tedy záhy vznikly všude po světě. 

Nedobytná pevnost

Dnes tak funguje na 1 700 podobných „skladišť“ a jedno z největších se od roku 2008 nachází na souostroví Špicberky, kde jeho výstavbu financovalo norské ministerstvo zemědělství. Na lokalitu za severním polárním kruhem padla volba proto, že patří mezi nejodlehlejší místa planety, kam však stále směřují pravidelné lety. Hlavní roli při výběru ovšem hrály klimatické podmínky: Skladovací haly Špicberského globálního úložiště semen neboli Svalbard Global Seed Vault chrání přes sto metrů silný pískovcový masiv, v jehož nitru panuje stálá teplota tři stupně pod bodem mrazu. Znehodnocení biologického materiálu tedy nehrozí ani při výpadku elektrických generátorů, které zajišťují trvalých minus 18 stupňů, což se optimálně hodí pro dlouhodobé skladování. Nízká teplota a minimální vlhkost snižují metabolickou aktivitu, a semena tak zůstanou životaschopná až několik staletí. 

Díky stabilitě podloží nepředstavuje riziko ani případné zemětřesení. A v hypotetickém scénáři roztání všech okolních ledovců zajišťuje bezpečí nadmořská výška 130 metrů, takže se úložiště neocitne pod vodou – tedy alespoň teoreticky: Pověst nedobytné pevnosti utrpěla značnou trhlinu v roce 2017, kdy do hlavní přístupové chodby zatekla voda po jarním tání a pracovníci skladiště museli stavbu urychleně opravit.

Tajemné boxy

Špicberská banka pojme úctyhodných 4,5 milionu vzorků po 500 semenech, přičemž se jich tam dosud shromáždilo bezmála 1,2 milionu – jednotlivé druhy rostlin se však často duplikují. Spektrum každopádně pokrývá všechny kontinenty a téměř každou zemi: Na místě bychom našli vzácné divoké odrůdy i zcela běžné plodiny jako rýži, kukuřici či pšenici. Norské zákony nicméně neumožňují v bance skladovat semena geneticky upravených rostlin. 

Využít zařízení na Špicberkách může kdokoliv, a to zdarma. Současný počet „klientů“ se blíží stovce, přičemž jde většinou o vědecké instituce a genové banky z celého světa – včetně Výzkumného ústavu rostlinné výroby v pražské Ruzyni. Cenný obsah se zapečetí do speciálních obalů z třívrstvé fólie, umístí se do krabic a uloží do regálů. S materiálem přitom mohou zacházet pouze dotyční majitelé, podobně jako ve skutečné bance: Z právního hlediska zůstává jeho vlastníkem ten, kdo jej do úložiště umístil, a z uvedeného důvodu obsah jednotlivých boxů nikdo nekontroluje. 

Hra světel

Trvalé zaměstnance byste však v severské bance hledali marně. Její brány se otevírají prakticky pouze ve chvíli, kdy je třeba uskladnit nový materiál, což nastává jen velmi vzácně. Zatím naposledy k tomu došlo v únoru 2022, kdy své vzorky poprvé v historii doručili také indiáni Čerokíové: Na Špicberkách uložili semena rostlin typických pro centrální Spojené státy, které tam prospívaly ještě před příchodem evropských kolonizátorů. 

Běžný návštěvník sice nemá šanci se do útrob komplexu dostat, ale může jej obdivovat zvenčí. Většina jeho zhruba kilometrové plochy spočívá ve skále, vstup však tvoří ohromující architektonické dílo. Zdobí ho instalace norské umělkyně Dyveke Sanne sestávající z leštěných ocelových trojúhelníků, jež rozptylují světlo reflektorů instalovaných uvnitř. Ve spartánsky holé krajině tak banka funguje téměř jako maják. Zvědavci se na světelnou hru často přijíždějí podívat na kole, nebo dokonce přicházejí pěšky – letiště i turistický kemp totiž leží asi jen kilometr daleko a zároveň necelé tři kilometry od městečka Longyearbyen s tisícem obyvatel, jež kdysi žilo z těžby uhlí.

Banka samotná však rozhodně opuštěná není. Jen kousek od ní vzniklo v roce 2019 technické zázemí z dílny architektonického studia Snøhetta, sloužící k uskladnění techniky citlivé na chlad i jako dočasné útočiště před drsným počasím pro oficiální návštěvy. Díky rostoucímu počtu běžných zájemců pak norská vláda uvolnila finance na stavbu turistického centra: Má se jednat o masivní betonovou budovu tvarem i barvou připomínající cukrový „včelí úl“, tak dobře známý z českých vánočních stolů. Hotovo mělo být už vloni, zatím se ale stále staví. 

Londýnská pokladnice

Ačkoliv se může špicberská banka jevit jako obr, vůbec nejrozsáhlejší sbírku semen na světě schraňuje Královská botanická zahrada v Kew na západě Londýna, kde od roku 1996 funguje projekt Millennium Seed Bank (MSB). Zatímco norská instituce cílí především na rostliny užitečné pro člověka, MSB reprezentuje pokladnici všeho, co na Zemi roste. Za necelých třicet let existence se v jejích podzemních trezorech shromáždilo na 40 tisíc unikátních vzorků, pocházejících z 97 států a všech sedmi kontinentů – což podle vědců pokrývá asi 15 % veškerého rostlinstva.

TIP: Postapokalyptická společnost bude mít k dispozici semena rostlin i digitální data

Celkový počet uskladněných semen již přesáhl dvě miliardy, přičemž hlavní podíl připadá na rostliny z extrémních či ohrožených lokalit – jde zejména o flóru z 36 tzv. hotspotů biodiverzity. Díky iniciativě se již minimálně jeden druh podařilo zachránit před vymizením: V roce 2005 se z volné přírody ztratil mračňák Abutilon pitcairnense, vyskytující se výhradně na Pitcairnových ostrovech v Pacifiku. Semena uchovaná v britském úložišti však do budoucna dávají reálnou naději na jeho opětovné vysazení. Mezi cíle projektu MSB, jenž zaměstnává na osm desítek lidí, patří shromáždit alespoň 75 tisíc druhů semen – tedy genetický materiál asi čtvrtiny známých druhů flóry.