Všechny cesty vedou do Santia­ga de Compostela. Alespoň z pohledu poutníků, kteří se někdy vydali Svatojakubskou cestou. Španělské poutní místo toho zažilo už opravdu hodně. Ve vzduchu je tady prý cítit těžko popsatelný klid, ale okolní stromy, budovy nebo mosty v sobě skrývají nejedno lidské utrpení, trápení, ale především naději.

Cesta jako poděkování

Cestami k Santiagu denně procházejí desítky nebo i stovky lidí, kteří hledají klid nebo potřebují najít sami sebe. V pokoronavirové době jsou sice cesty o něco prázdnější, ale postupně se na nich začíná objevovat čím dál víc poutníků. Mnoho z nich teď navíc bere pouť snad ještě víc vážně a opravdově – třeba jako vyjádření vděčnosti za to, že v pandemii zůstali zdraví a v pořádku ji přežili.

Na cestu se vydala také Montserrat Busquets: „Všichni – celá rodina – jsme chtěli na této cestě poděkovat, že jsme zdraví. Máme velké štěstí a chceme ho jako rodina oslavit právě tady.“

„Všechno z vás najednou spadne, negativní myšlenky, konečně začnete přemýšlet úplně s čistou hlavou. Začnete si uvědomovat reálnou hodnotu věcí. Už samotná pandemie nás naučila vážit si opravdu důležitých věcí,“ doplňuje další ze španělských poutnic Laura Ferrón.

Magnet v Santiagu

Mezi poutníky v současnosti rozhodně převládají hlavně „místní“ – tedy Španělé a Portugalci. Do Santiaga ale začínají opět putovat i další Evropané. Cestu už podnikl třeba i Čech Vladimír Vala: „Ten rok v pandemii byl úplně jiný než všechny ostatní. Všechno se zpomalilo, hodně z nás se mohlo postavit tváří v tvář sobě samým a najít v životě to, co opravdu chceme. I tyto myšlenky mohly sem na Camino zavést hodně lidí.“

Katedrála v Santiagu, která je legendárním pohřebištěm svatého Jakuba, jednoho z apoštolů Ježíše Krista, působí jako magnet. Okamžik, když před ní najednou konečně stanete a máte v nohách stovky kilometrů, je prý něco, co nejde popsat slovy. A podle „jednorázových“ poutníků i těch, kteří cestu absolvovali už několikrát, by to měl alespoň jednou za život prožít každý. Všichni přece máme za co děkovat.

Prožít a zanechat

Podle Manu Mariña, jenž je expertem na Svatojakubskou pouť, přenese tato cesta člověka úplně jinam a přiměje vás přemýšlet o těch nejzákladnějších věcech v životě. „Tato cesta může lidem opravdu hodně pomoci při pochopení toho, co se jim v životě událo a proč. Většinu poutníků sem totiž zavede nějaké utrpení, které prožili,“ říká Manu.

Mohlo by se zdát, že pro zdolání Camina vám bude stačit snaha, ale posvátná cesta má svá pravidla. Jestliže budete chtít dostat certifikát o jejím absolvování, musíte ujít alespoň minimální počet 100 kilometrů pěšky, nebo dokonce na koni. Pravidla jdou ovšem s dobou, takže je také možné vyrazit na kole. V tom případě však musíte ujet minimálně 200 kilometrů.

TIP: Ve španělské katedrále objevili „selfie“ neznámého středověkého zedníka

Je ale jasné, že pro velkou část poutníků znamenají překonané kilometry jen podružné číslo a to nejdůležitější je samotný prožitek z cesty. Vědomí, že jste se na ni vydali, nechali tam všechna svá trápení a starosti a zanechali v ní kus sebe. 

Podpůrné látky, které zvyšují výkon sportovců, jsou v profesionálním sportu obvykle zakázáné. Výjimku v tomto směru představuje kofein. Nebylo tomu tak ale vždy – ve skutečnosti Světová antidopingová agentura WADA v letech 1984 až 2004 zakazovala atletům konzumovat velké množství kofeinu. Tehdejší testy ale nebyly dostatečně spolehlivé a navzdory mnoha studiím, které potvrzovaly ergogenní účinky kofeinu, WADA zákaz odvolala a v současnoti tuto látku v antidopingových testech pouze monitoruje.

„Nepřímých dokladů z dřívějších studií máme hodně. Až doposud ale výsledky výzkumu nebyly v dostatečné shodě, aby to byl pádný argument pro antidopingovou agenturu,“ vysvětluje Takeshi Hashimoto z japonské Univerzity Ritsumeikan. „Většina těchto studií se navíc zabývala sprintem na 60 metrů a kratší vzdálenosti.“

Doping versus placebo

Hashimoto s kolegy proto prozkoumali vliv kofeinu na atlety při sprintu na 100 metrů. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Medicine & Science in Sports & Exercise. Badatelé uspořádali experiment, do něhož zařadili celkem 13 profesionálních univerzitních běžců. Před sprintem každý z nich dostal dávku kofeinu, která odpovídala 6 mg kofeinu na kilogram jejich tělesné hmotnosti. Pro atleta vážícího 70 kg to znamenalo 420 mg kofeinu, což je množství, které lehce překračuje doporučenou denní dávku pro zdravého dospělého jedince. 

Následně badatelé u atletů zjišťovali, za jako dlouho v jejich těle dosáhne kofein maximální koncentrace. To výzkumníkům umožnilo efektivně načasovat zkušební běh každého účastníka na konkrétní okamžik maximální hladiny kofeinu v krvi. Každý dobrovolník běžel dvakrát, s odstupem nejméně jednoho týdne, přičemž jednou dostal dávku kofeinu a jednou dávku placeba.

Kofein vás dostane do cíle rychleji

Výsledky experimentů ukázaly, že běžci podporovaní kofeinem běhají o něco rychleji, než když dostanou placebo. Při sprintu na 100 metrů byli běžci po konzumaci kofeinu rychlejší v průměru o 0,14 sekundy. Na první pohled nejde o příliš významný rozdíl, ve světě špičkové atletiky to ale může znamenat rozdíl mezi prvním a čtvrtým místem.

TIP: Experiment, který se zvrtl: Studenti dostali omylem kofein jako ze 300 šálků kávy

Největší zlepšení výzkumníci zaznamenali v prvních 40 metrech závodu, což naznačuje, že kofein má pozitivní vliv hlavně na výbušnost v nejranějších fázích běhu. Na konci stometrové trati byl rozdíl mezi běžci s kofeinem a plcebem zanedbatelný. Studie také ukázala, že optimální doba pro konzumaci kofeinu byla nejméně 60 minut před závodem. Zároveň ale platí, že běžci, kterým trvalo o něco déle, než dosáhli maximální koncentrace kofeinu v krvi (až 90 minut), vykazovali s podporou kofeinu větší zlepšení.

Značnou část rudé planety pokrývá regolit, sypký materiál vzniklý z hornin především větrnou erozí. Povrch Marsu svou geologií vzdáleně připomíná pozemské pouště. Na planetě se tak vyskytuje spousta prachu, který současně představuje velkou technologickou výzvu. Dokud zůstává na povrchu, nic zvláštního se neděje. Pokud ho ovšem vyzvedne do atmosféry prachová bouře, nastává problém. 

Jemná zrníčka pronikají všude a pokrývají vše, průzračnost atmosféry klesá. Pro zařízení zásobovaná elektřinou ze solárních panelů jde o vražednou kombinaci a také již má své oběti: Například před čtyřmi lety ztratila NASA kontakt s roverem Opportunity, který na planetě bezchybně sloužil od roku 2004. K přerušení spojení a prohlášení mise za ukončenou došlo po mohutné prachové bouři, jež Mars zachvátila v polovině roku 2018. 

TIP: Nové snímky roveru Curiosity: Na Marsu zuří globální písečná bouře

Ale ani zařízení napájená z jiných zdrojů nejsou před tamním prachem zcela v bezpečí. Polétavý materiál zřejmě přenáší značný elektrostatický náboj, který může ovlivňovat chod elektroniky. Drobná zrníčka pronikají do pohyblivých spojů a dokážou přispět k jejich selhání. Vozítka mohou ve vrstvě prachu a písku uváznout, jako se to stalo roveru Spirit v roce 2009. Celkově Mars představuje nepřátelskou planetu.

Zaprášené solární panely zachytil rover Opportunity na selfie v lednu 2014 (vlevo), zatímco na snímku z března jsou opět čisté. (foto: NASA, JPL-Caltech, CC0)

Do jisté míry se v těchto prostorách skutečně skrývá nebezpečí. Archeologové nenechávají nikoho na pochybách, že neodborně vedený průzkum starých památek přináší četná rizika. Problematické pro lidské zdraví může být už jen to, jak se v uzavřeném suterénu hrobek nebo palácových kobek rozvíjejí nejrůznější kolonie bakterií a plísní. Artefakty zde uložené mohly podlehnout hlodání zubu času, a není vyloučené, že se z nich stalo něco škodlivého a toxického. 

Příkladem může být například nábytek nebo truhlice na cennosti vyrobené ze zimostrázového dřeva. Jedovatá je celá rostlina, obsahuje totiž steroidní alkaloidy. A zrovna jednomu z nich, cyklobuxinu D, se přezdívá křečový jed. Nadýchat se v uzavřeném mikroklimatu podzemní katakomby pilin ze zimostrázu tak může být smrtící. Je to ale spíš teoretický případ. Zdravotní rizika se všedně pojí spíš s tím, že by mohlo dojít k závalu, pádu do hlubin, poranění a infekci. 

Písečná past

Skutečně doložených nástrah z archeologických památek je zatím jako šafránu. A u řady z nich se dá spekulovat nad tím, jak je tvůrci vlastně zamýšleli. Třeba v případě khmerského Bauphon, kde to už na scény jako z Indiana Jonese skoro vypadalo. Angkorská památka vznikala v 11. století jako chrám zasvěcený hinduistickému božstvu Šivovi. Časy se ale mění, a proto se o 350 let později dočkala radikální přestavby na budhistický svatostánek. Změnu dokládala obří Buddhova socha. 

Na tu ovšem původní stavba nebyla svými základy dimenzována. A protože celý chrám stál na písčitém podloží, začal se vlastní vahou nořit pod úroveň terénu. Na počátku 20. století už z její někdejší krásy mnoho nezbývalo a archeologové, kteří se vydali do zdejšího suterénu, prožili menší drama. Přesněji – laviny písku valící se ze stěn poté, co nějakým otřesem narušili křehkou statiku. Vypadalo to jako důmyslná past, sebedestrukční proces. Jenže nic takového původní stavitelé nezamýšleli.

Otrava pro zloděje

Trochu jiná situace panovala v Palenque, kdysi metropoli mayské říše. Hrobka, kterou ve zdejších ruinách objevili archeologové v roce 1994, pocházela ze 7. století. Podle typické výzdoby je dnes nazývána hrobkou Červené královny, byť její pravou identitu dodnes neznáme. Proč červené? Pohřební komoru i samotný hrob zbarvili stavitelé do sytě rudé barvy – a to s pomocí rumělky – cinabaritu čili sulfidu rtuťnatému. Tato látka je ovšem prudce toxická.

Někdejší malíři natírající místa posledního odpočinku Červené královny za svou práci nepochybně zaplatili životem. A stejně tak i ti, kteří by se sem pokusili proniknout. Klenoty a pohřební výbava se doslova koupaly v jedovatém barevném roztoku. Vylovit je holou rukou znamenalo, že se barva dostane na kůži a obarví ji na červeno. Svůj zločin by tedy zloděj před lidmi neutajil. Pokud by měl to štěstí, že by rovnou nezemřel na otravu.

Hrobka v Palenque byla přístupná jen velmi obtížně. Archeologové na cestě k ní museli překonat řadu úzkých schodišť, z nichž se některá zřítila. Možná je stavitelé už předem navrhli tak, aby nevydržela. Současníci Červené královny možná nad tím, jak znepříjemnit život narušitelům posvátných hrobek, skutečně vážně přemýšleli.

Otrávené šipky?

Spekulovat o pastech se dá i v případě hrobky prvního císaře, krále Čenga. Do historie se zapsal jako sjednotitel Číny. To už si nechal říkat Čchin Š’-chuang-ti. Se stavbou jeho hrobky se započalo, když v roce 246 př. n. l. usedl jako třináctiletý na trůn. A jak narůstal jeho význam a moc, rozrůstaly se i plány místa jeho posledního odpočinku. V současnosti je hrubě zmapován areál jeho „hrobky“ u hory Li – pokrývá plochu 98 km²!

Jak vlastně jeho hrobka vypadá, pořádně nevíme. Pohybujeme se jen mírně na povrchu a už tady nás stavební dílo ohromuje. Nejen tím, že jej hlídá slavná terakotová armáda. Pokud bychom měli uvěřit geografovi Li Tao-jüanovi, který o hrobce referoval o 600 let později, měly by nás od návštěvy odradit například pasti v podobě automatických kuší s otrávenými šipkami. A také to, že vlastní sarkofág panovníka by měl být usazen v modelu vykreslujícím stovky řek s noční oblohou nad hlavou, vše vyvedené na podlahách a stropech ze rtuti. Která je jedovatá. 

Že jsou koncentrace rtuti v místě hrobky enormní, je už známo. Zdá se tedy, že by pověst o pastech mohla být pravdivá. Pro čínské císaře byla nicméně rtuť – vnímaná jako živý kov – symbolem věčného života. Takže záměrem stavitelů dost možná nebylo otrávit nezvané hosty, ale jen dopřát císaři věčný život.

Nechte ho spát! 

O znesvěcování hrobů věděli své ve starém Egyptě. Klid pohřbených faraonů tu vykradači hrobek narušovali s železnou pravidelností, aniž by jim v tom bránily kletby, hněv bohů a posvátné pečetě. Poklady v pohřebních komorách prostě příliš lákaly. Vzdorovat krádežím pomocí nejrůznějších bezpečnostních opatření se proto po hořkých zkušenostech pokoušeli stavitelé pyramid skoro automaticky. Tedy, nejspíš.

V případě proslavené Cheopsovy (Chufuovy) pyramidy měla být pojistkou proti vyloupení trojice žulových desek. Stavebník je nechal spustit před pohřební komoru. Dokládat to mají drážky ve stěnách před vstupem. Přístupovou chodbu pak měly na podobném principu zablokovat další tři masivní žulové kvádry. Které mohly, čistě teoreticky, fungovat stejně jako obří kamenná koule z Indiana Jonese. Jisté je jen to, že tento systém zabezpečení hrobky nakonec krádeži nezabránil.

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

Takové riziko nechtěl Amenhotep III. dopustit, a proto místo jeho posledního odpočinku v Údolí králů disponuje bludištěm chodeb, falešnou stěnou a propadlem do sedmimetrové jámy. Většina klasických pastí, tak jak je známe z dobrodružných filmů a počítačových her, je ale spíše mýtem, než zažitou praxí a skutečností.

Parazitismus patří ke geniálním vynálezům přírody. V temnotách dávného pravěku ho objevily organismy, které zjistily, že brát si živiny z těla hostitele je úžasně jednoduché a vysoce efektivní. Parazit si uzme, co potřebuje, a získává to hotové s minimální námahou. Často dokáže zmanipulovat hostitele tak, že ten je cizopasníkovi v jeho řádění dokonce nápomocen.

Perníková chaloupka žlabatek

Jendou z názorných ukázek parazitismu je blanokřídlý hmyz z čeledi žlabatkovitých (Cynipidae). Samičky kladou vajíčka do listů rostlin a vyvíjející se larva vyvolá v okolních rostlinných pletivech překotné množení buněk ne nepodobné rakovinnému bujení. Kolem larvičky žlabatky vyroste z buněk hostitelské rostliny kulovitý útvar označovaný jako hálka. Ta slouží larvě jako úkryt a zároveň jí poskytuje potravu. Hálka je tedy pro larvu žlabatky něco jako perníková chaloupka – příbytek, který se dá sníst.

Mechanismy, jimiž larvička nastartuje růst rostlinných buněk, nejsou zatím zcela objasněné. Je možné, že larva dráždí buňky už svou samotnou přítomností. Nelze ani vyloučit, že vylučuje látky, které množení buněk rostliny podporují. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že samička žlabatky vpraví do listu spolu s vajíčkem také viry a ty pak nastartují množení buněk rostliny.

Samy žlabatky se přitom mohou ocitnout v roli nedobrovolného hostitele. Samičky řady druhů blanokřídlého hmyzu jsou vybaveny dlouhým kladélkem. S jeho pomocí propíchnou tlustou vrstvu rostlinných buněk hálky a proniknou až k žlabatce, do níž nakladou vajíčka. Vyvíjející larvy pak požírají svého žlabatčího hostitele za živa. Nakonec se v hálce zakuklí a po dokončení vývoje vyletí z tohoto úkrytu dospělý jedinec.

Z nepřítele se stává částečný spojenec

Parazité žlabatek by bezpochyby mohli být v logice hesla „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel!“ zařazeni mezi přátele a spojence rostlin, z nichž žlabatky čerpají živiny. Podle nedávných zjištění se ovšem zdá, že by se po jejich boku mohly postavit i některé organismy, které na hostitelské rostlině rovněž parazitují.

Neopadavý americký dub Quercus geminata trápí žlabatky druhu Belonocnema treatae, které na jeho listech vytváří typické kulovité hálky. Dubu mohou přichvátat na pomoc blanokřídlé tmavky růžové (Eurytoma rosae), které nakladou do hálek vajíčka a larvu žlabatky zahubí. Tým amerických biologů pod vedením Scotta Egana z Rice University nyní odhalil dalšího notně překvapivého nepřítele hálek na dubu Quercus geminata – parazitickou rostlinu kaňatce Cassytha filiformis.

Tento druh kaňatce roste v tropických a subtropických oblastech několika kontinentů a mnohde se mu připisují afrodisiakální účinky. V Americe se mu proto přezdívá „love vine“, což se dá přeložit jako „milostná réva“. O tom, že kaňatec Cassytha filiformis žije na vrub svých hostitelů, výmluvně vypovídá fakt, že popínavý stonek nenese žádné listy. Z těch zůstaly kaňatci jen jakési šupinky.

Parazit se ovíjí kolem hostitele a proniká do jeho pletiv zvláštními výběžky zvanými haustoria. Jejich prostřednictvím čerpá kaňatec z hostitelské rostliny živiny. Na první pohled to vypadá, že kaňatec Cassytha filiformis a žlabatka Belonocnema treatae jednoznačně patří na seznam přirozených nepřátel dubu Quercus geminata. Ve skutečnosti je však role kaňatce mnohem komplikovanější a řadí tuto rostlinu zároveň po bok tmavky růžové.

Nečekaný laboratorní objev

Americký entomolog Scott Egan z texaské Rice University studuje žlabatky už bezmála dvě desetiletí. To, co mu jednoho dne přinesla ukázat jeho studentka Linyi Zhang, ale nikdy neviděl. Studenti třídili listy s hálkami žlabatek nasbírané v dubových lesích na Floridě a Linyi si všimla, že k některým hálkám se přimkly výběžky popínavé rostliny a že tyhle hálky vypadají „nějak divně“. „Ale to nebudou hálky. Spíš jde o semena nebo plody té popínavky,“ namítl Egan.

Linyi Zhang se nenechala profesorovou skeptickou reakcí odradit a odnesla si záhadný útvar obtočený popínavým výhonkem k mikroskopu. Rozkrojila jej na půlky a ty dala pod objektiv. „Profesore, pojďte se podívat,“ volala za chvíli na Egana. Když zkušený entomolog nakoukl do okulárů mikroskopu, nevěřil vlastním očím. „To nemůže být pravda,“ zašeptal.

Uprostřed hálky se choulila larva žlabatky vysušená do podoby mumie. Egan prošel další hálky nasbírané z floridských dubů a nacházel v nich další a další zahubené larvy žlabatky. Záhy se vědcům podařilo určit aktéry zvláštního propletence – hálky na dubu Quercus geminata vytvořené žlabatkou Belonocnema treatae ničí popínavý kaňatec Cassytha filiformis. Stále však nebylo jasné, zda jde o výjimečnou situaci, nebo zcela běžný jev, kterého si zatím nikdo z přírodovědců nevšiml. Scott Egan se proto sám vydal na Floridu, aby tam pátral v lesících dubu Quercus geminata.

Jen špička ledovce?

„Vydal jsem se na místo, o němž jsem věděl, že tam rostou duby napadené žlabatkou a kde najdu také kaňatec. Jen tak jsem přejížděl zrakem po listech dubů. A když jsem si toho poprvé všiml, už jsem to nemohl přehlédnout. Bylo to všude. Na téhle větvičce, na tamté a támhleté taky,“ popisuje Egan vzrušující okamžiky, kdy na vlastní oči uviděl hálky zničené kaňatcem. „Pokud je mi známo, tak si toho nikdo před námi nevšiml. Vědci sice studují jak žlabatky tak i kaňatce déle než sto let, ale vždycky se zajímali buď o jednoho, nebo o druhého parazita.“ Podrobný výzkum ukázal, že kaňatec je pro hálky žlabatky opravdu závažným nepřítelem.

V hálkách nenapadených popínavou parazitickou rostlinou bez problémů přežívá skoro 100 % larev. Pokud ale kaňatec obtočí hálku svým výhonkem, pak polovinu larev usmrtí.

„Hálky napadené kaňatcem jsou o něco větší,“ říká Scott Egan. „Zatím nevíme, jestli si rostlina cíleně vybírá hálky větších rozměrů, nebo zda se larva žlabatky či dub brání proti napadení tím, že nutí hálku k intenzivnějšímu růstu. Je ale možné, že k růstu nutí hálky sám kaňatec, aby z nich pak získal více živin.“

Jak je vidět, všechna tajemství vzájemných střetů žlabatky, dubu a kaňatce vědci ještě zdaleka neodhalili.

TIP: Mravenci a parazitické houby: Když se mravenci mění v zombie

„Je to poprvé, co jsme pozorovali vzájemnou interakci parazitické rostliny a parazitické žlabatky na jedné hostitelské rostlině. Možná je to zcela unikátní situace. Entomologové ale popsali asi 1 300 druhů hmyzu, který vytváří na rostlinách hálky, a více než 4 000 parazitických rostlin. A tak je docela možné, že námi pozorovaný případ je jen příslovečná špička ledovce,“ uzavírá Scott Egan vyprávění o objevu popsaném poprvé na stránkách vědeckého časopisu Current Biology.

Hvězdy, které se pohybují příliš blízko černé díry, mohou být doslova rozcupovány na kusy mimořádně silnými slapovými silami v jejím gravitačním poli. Tento jev bývá označován jako slapové rozervání. Asi v jednom procentu případů při tomto procesu vznikají také výtrysky (jety) – proudy horkého plazmatu a záření vyvržené v obou směrech podél rotační osy černé díry. 

Když na počátku letošního roku objevily přehlídkové teleskopy neobvyklý zdroj záření, přijal oznámení s žádostí o detailní pozorování také dalekohled VLT Evropské jižní observatoře, a stejně jako řada dalších teleskopů se na cíl zaměřil. Jednalo se o superhmotnou černou díru ve vzdálené galaxii, která právě pohltila hvězdu a její pozůstatky vyvrhla ve formě výtrysků. 

Vzácná podívaná

Podle měření provedených dalekohledem VLT se jednalo o nejvzdálenější případ tohoto jevu, jaký byl dosud pozorován. Vzhledem k tomu, že jeden z výtrysků je orientován téměř přesně směrem k nám, vůbec poprvé se podařilo tento jev objevit ve viditelném světle. Vědcům se tak nabízí zcela nový způsob, jak tyto extrémní objekty objevovat.

„Zatím jsme zaznamenali jen několik případů slapového rozervání doprovázeného vznikem jetů, proto zůstávají velmi exotickými a málo prozkoumanými,“ říká Nial Tanvir z univerzity v Leicesteru. Astronomové proto průběžně pátrají po těchto extrémních jevech, aby pochopili, jak vlastně výtrysky vznikají a proč jen u tak nízkého procenta případů.

V rámci tohoto pátrání mnohé dalekohledy na světě, včetně přístroje ZTF (Zwicky Transient Facility) opakovaně prohlížejí oblohu a hledají známky krátkodobých, často extrémních jevů, které mohou být následně zkoumány mnohem detailněji velkými teleskopy.

Vesmírné chroupání

V únoru letošního roku detekovala přehlídka ZTF nový zdroj ve viditelném oboru záření. Úkaz s označením AT2022cmc připomínal záblesk záření gama – jev, při kterém se jednorázově uvolní největší množství energie ve vesmíru. Vidina možnosti zkoumat takto vzácný jev podnítila astronomy k oslovení obsluhy několika dalekohledů po celém světě, aby tento záhadný zdroj pozorovali detailněji.

Jedním z nich byl i ESO/VLT, který urychleně zahájil pozorování úkazu pomocí přístroje X-shooter. Data pořízená pomocí VLT ukázala, že objekt se nachází v bezprecedentní vzdálenosti (na tento typ úkazu): světlo ze zdroje AT2022cmc začalo svou pouť v době, kdy měl vesmír jen třetinu svého současného stáří.     

Celkem 21 teleskopů na celém světě získalo údaje o široké paletě elektromagnetického záření – od gama paprsků po rádiové vlny – pocházejícího ze zdroje AT2022cmc. Členové týmu srovnali tato data s různými druhy známých jevů od kolabujících hvězd po kilonovy. Jediný scénář, který získaným datům odpovídal, však byl vzácný jev slapového rozervání s výtryskem směřujícím přímo k nám.

TIP: Australští astronomové objevili jeden z největších výtrysků supermasivní černé díry

Na základě měření dalekohledem VLT vědci zjistili, že v případě AT2022cmc se jedná o nejvzdálenější slapové rozervání s výtryskem, jaké bylo zatím pozorováno – to však není jediný rekordní zápis. „Až dosud bylo těch pár pozorovaných případů detekováno teleskopy pro záření gama s vysokou energií nebo rentgenové paprsky. Toto je poprvé, kdy se slapové rozervání s výtrysky podařilo objevit v rámci přehlídky oblohy ve viditelném světle,“ upozorňuje astronom Daniel Perley. To demonstruje nový způsob detekce těchto jevů, který umožní hlubší studium těchto vzácných jevů a průzkum extrémního prostředí v okolí černých děr.

V období křídy území dnešní Transylvánie rozhodně nepřipomínalo temné lesy, plné legend o upírech a vlkodlacích. Většina Evropy tehdy měla podobu velkého tropického souostroví, podobně jako například dnešní Indonésie. Jedním z tehdejších ostrovů byl i ostrov Hațeg, pojmenovaný podle města v jihozápadní části Sedmihradska. Jde o bohaté naleziště rozmanitých ostrovních druhů z křídového období, mezi nimiž nechybí pozoruhodné „ostrovní“, tedy neobvykle malé druhy dinosaurů.

Trpaslíci z Transylvánie

Mezinárodní tým paleontologů nedávno v časopisu Journal of Vertebrate Paleontology popsal nový druh „ostrovního“ dinosaura z této oblasti. Jde o ornitopodního, tedy ptakopánvého a býložravého dinosaura, který dostal jméno Transylvanosaurus platycephalus. Proti svým příbuzným z tehdejších kontinentů byl relativně malý, podle vědců měřil jen okolo dvou metrů.

Transylvanosaurus platycephalus, jehož druhové jméno odkazuje na nápadně plochou hlavu, žil přibližně před 70 až 68 miliony let a byl jedním z ostrovních druhů dinosaurů na samotném konci křídy. Některé dřívější výzkumy naznačovaly, že diverzita dinosaurů na Zemi povážlivě klesala již dlouhou dobu před katastrofickým koncem křídy. Objev transylvanosaura i dalších zajímavých dinosaurů z tohoto období ale tuto tezi zpochybňují.

Naopak se zdá, že například v Evropě byli dinosauři významnou a rozmanitou skupinou i na sklonku křídy a celých druhohor. „S každým nově objeveným druhem z tohoto období vyvracíme široce rozšířený názor, že na konci křídy žila v Evropě jen chudá fauna,“ potvrzuje vedoucí výzkumu, doktorand Felix Augustin z německé Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen.

Ostrovní miniaturizace

Transylvanosaurus je podle vědců typickým příkladem „ostrovního nanismu“, tedy jevu, kdy se původně velcí živočichové po rozšíření na ostrov v průběhu evoluce poměrně rychle zmenší. Vedle dinosaurů se tento jev týká také řady skupin savců – například madagaskarských trpasličích lemurů makiů šedých (Cheirogaleus ravus) nebo lišek ostrovních (Urocyon littoralis), obývajících ostrovy Channel Islands u pobřeží Kalifornie.

TIP: Paleontologové objevili části fosilií zřejmě největšího dravého dinosaura Evropy

Rozsáhlá studie z roku 2021, kterou publikoval časopis Nature Ecology and Evolution, potvrdila, že  „ostrovní nanismus“ je reálným fenoménem. Jeho přesné příčiny jsou ale stále nejasné. Existuje několik hypotéz, proč se zvířata na ostrovech zmenšují. Ostrovní ekosystémy mohou nabízet menší rozmanitost potravy, což by mohlo vést k zastavení růstu některých zvířat. Pokud se na takovém ostrově nevyskytují žádní velcí predátoři, mohou i menší zvířata prosperovat.

Rok 1589 se stejně jako léta předchozí a následující nesl ve znamení vleklých sporů mezi Anglií a Španělskem, jež do historie vešly jako anglo-španělská válka (1585–1604). V jejich jádru stál jednak zápas o hegemonii na světových mořích a v Nizozemí, jednak spor o portugalskou korunu a vzájemná snaha o svržení se z trůnu mezi britskou královnou Alžbětou I. a španělským králem Filipem II. Svou roli sehrály i konfesijní rozdíly, ale ty v tomto příběhu nejsou až tak podstatné…

Nečekaný cíl

Dne 4. května 1589 zpozorovali obyvatelé malého severošpanělského přístavu La Coruña rychle se přibližující flotilu nepřátelského loďstva. V tu chvíli ještě neměli tušení, že se jedná o bezmála dvě stě plavidel nesoucích 24 000 vojáků, 4 000 námořníků, 1 500 důstojníků a dobrodružství chtivých urozenců, kteří měli podle původního plánu zaútočit na zbytky španělského královského loďstva kotvícího v Santanderu a dokonat jeho zkázu. Zamířit místo toho do Galicie a oblehnout La Coruñu jim z dodnes neobjasněného důvodu nařídil jejich vrchní velitel Sir Francis Drake.  

La Coruña byla přitom v té době malým rybářským přístavem bez většího strategického významu. Není známo, zda byl Drake zpraven o tom, že se onoho květnového dne v tamějším přístavu nachází pouze šest lodí (největší byla galeona San Juan s padesáti děly), a že není přítomna větší vojenská posádka. V takovém případě by mohl předpokládat hladké vítězství a pomýšlet na pokračování v původně nastaveném kurzu na Santander. Ať už plánoval cokoliv, jisté je pouze to, že se ošklivě přepočítal.

Na pláži Santa María de Oza se čtvrtý květnový den roku 1589 vylodilo osm tisíc Angličanů. Ti se zde střetli s několika stovkami Španělů z městské milice a pěchoty, k nimž se postupně přidávaly narychlo zburcované oddíly z okolních lokalit, kde hlídky zahlédly oheň planoucí na Herkulově věži – jasný signál volání o pomoc. Celkem se však na obranu přístavního města nemohlo postavit více než 1 500 vojáků, z nichž navíc jen menší část byla profesionálně vystrojená a vycvičená.

Křížovou palbou ze šesti lodí kotvících v přístavu a z městského opevnění se nicméně Španělům podařilo první vlnu invaze zbrzdit, a dokonce nakrátko zastavit. První den útoku se proto Angličané vrátili s nepořízenou na svá plavidla a do boje znovu vyrazili 5. května. Prolomit la coruñské hradby se jim nakonec za cenu velkého úsilí a ztrát několika stovek mužů podařilo až po deseti dnech obléhání 14. května.

Legendami opředená heroina

Právě v tento den vystoupila z anonymity do pomyslné záře reflektorů María Pita. Podle dobových svědectví jen pár chvil poté, co proraženou hradbou začali do města proudit angličtí vojáci, se proti nim vyřítil dav rozlícených žen, které do té doby plnily úkoly nezbytné pro zajištění každodenního provozu La Coruñi. Staraly se nejen o děti, ale též o raněné vojáky či o zásobování. K útoku se ozbrojily vším možným, noži počínaje, rybářskými harpunami konče.

Samotné Maríi Pitě přisuzují různé verze jejího příběhu širokou škálu zbraní sahající od řeznického nože přes kopí až po arkebuzu, s níž bez sebemenšího zaváhání měla zabít velitele nepřátelského útoku. Při tom mu měla vytrhnout z rukou britskou vlajku a vší silou ji svrhnout z hradeb. Nato se údajně s výkřikem „Kdo má čest v těle, ať mě následuje!“ vrhla do lítého boje proti Angličanům, kteří se zcela konsternováni silou a zuřivostí la coruñských žen dali na ústup.

Říká se, že při nečekaném a neorganizovaném ústupu padlo více Angličanů než za celou dobu obléhání, a počet ztrát na anglické straně se tak při konečném sčítání vyšplhal k patnácti stům mužů. Vypráví se také, že se María Pita postavila tváří v tvář samotnému Drakeovi a připravila jej o oko, případně že zabila jeho nevlastního bratra. Navzdory tomu, že se v popisech květnových událostí roku 1589 fakta mísí s vybájenými přikrášleními, které se na příběh nejslavnější dcery galicijského přístavu La Coruña během staletí nabalily, zůstane navždy hrdinství Maríe Pity jednou ze zářivých ozdob španělských národních dějin.   

Bojovnicí z žalu?

María Pita nebyla válečnice a zcela určitě nikdy nesnila o tom, že po ní jednou pojmenují hlavní náměstí v rodném městě se sochou v nadživotní velikosti. Narodila se jako mladší dcera v rodině chudšího měšťana někdy kolem roku 1564. Byla pojmenována Mayor Fernandéz da Cámara Pita, jméno María začala používat až po smrti starší sestry.

Do doby, než se postavila do čela lidového odboje proti anglické invazi, vedla docela obyčejný a spořádaný život. Výhodně se vdala za místního řeznického mistra a porodila dceru. Brzy ovdověla, ale po svém manželovi zdědila několik nemovitostí, což jí umožňovalo žít v relativním pohodlí. Podruhé se vdala z lásky za Gregoria de Rocamunde, rovněž mistra řezníka. Jeho život tragicky vyhasl vinou jednoho z anglických útočníků jen pár okamžiků předtím, než se z Maríe Pity stala válečná hrdinka. Mnozí mají za to, že právě pohled na manželovo mrtvé tělo jí dalo sílu postavit se do čela odboje. Mělo jít o čin z vášně, ze žalu nad ztrátou milovaného muže. 

Nevyvratitelnou pravdou nicméně je, že ještě než neslavný rok 1589 skončil, María Pita byla vdaná potřetí. Jejím novým chotěm se stal kapitán pěchoty, s nímž přivedla na svět druhou dceru. Ani tento svazek však netrval dlouho a María měla příležitost vdát se počtvrté. Své ano tentokrát řekla výrazně staršímu vyššímu úředníkovi, s nímž se dočkala dvou synů, a který ve své závěti uvedl, že chce-li se María ujmout po něm pozůstalého majetku, nesmí se již nikdy znovu vdát. Po zbytek svých dní tedy žila jako vdova. Vychovávala dvě dcery a dva syny zajištěná dědictvími po svých manželích a důchodem, který ji coby výraz uznání a vděku na doživotí přiřkl spolu s čestným titulem „penzionovaného vojáka“ španělský král Filip II.

Drakeova zhouba

María Pita přežila Francise Drakea, všemi Španěly svorně nenáviděného piráta, který zemřel roku 1596 a na zuřivou Galicijku dozajista do konce života nezapomněl. Zhatila mu totiž nejen útok na La Coruñu, nýbrž i navazující misi spočívající ve vylodění se v Portugalsku a sesazení španělského krále z portugalského trůnu. To znamenalo tvrdou ránu pro jeho celou dosavadní kariéru.

Velká část mužstva demoralizovaná událostmi v Galicii se buď otevřeně vzepřela Drakeovu velení, nebo rovnou dezertovala. Z toho důvodu bylo proti korzárovi, jehož do té doby královna nekriticky protežovala, zahájeno vyšetřování. V jeho důsledku se Drake následujících šest let nepostavil do čela žádné expedice a když pak v roce 1595 dostal ještě jednu šanci, selhal na celé čáře a zakrátko zemřel na úplavici.

Španělská hrdinka přežila i dva dříve nesmiřitelné rivaly: Alžbětu I. a Filipa II. Španělského, a dočkala se též formálního skončení anglo-španělských válek. Vleklý spor mezi oběma velmocemi byl uzavřen mírovou dohodou roku 1604 v Londýně a Španělsko mohlo být s jejím zněním více než spokojeno. 

TIP: Mary Readová: Zuřivá pirátka, která neznala slitování

Většinu svého života po roce 1589 tedy María Pita prožila v relativním klidu, příležitostně rušeném pouze spory souvisejícími se správou jejích rozsáhlých statků a ekonomickou činností. Zemřela přirozenou smrtí v požehnaném věku kolem osmdesáti let 21. února 1643. Ačkoliv ve své závěti přála být pohřbena v kostele zasvěceném svatému Domingovi v rodné La Coruñi, její ostatky navěky odpočívají v nedaleké farnosti Santiago de Sigrás, kde ji zastihla smrt. Rodné město pak na počest své velké obránkyně zřídilo muzeum v domě, v němž bydlela se svým prvním manželem, a které připomíná nejenom její výjimečnou a nakažlivou odvahu, nýbrž i všední život v malém rybářském městě na sklonku 16. století.

Vlky na Broumovsku monitoruje především Hnutí Duha ve spolupráci s CHKO Broumovsko a dalšími institucemi. Přibývá také informací o podezřelých poraněních vlků v oblasti. Podle zoologa Petra Kafky se na Broumovsku může pohybovat celkem 20 až 30 jedinců a zdejší populace vlků se tak v posledních letech drží na zhruba stejné úrovni.

„Každoročně se tady narodí 15 až 20 vlčat. Počet zjištěných vlčat v letošním roce je tak relativně vysoký. Neznamená to ale, že by jich v oblasti řádově přibývalo. Musí se brát v potaz přirozená úmrtnost vlčat a rozptyl zvířat do širšího okolí,“ řekl pro ČTK zoolog Kafka.

Jedna ze tří vlčích smeček zasahující na Broumovsko má podle ochranářů jádrovou oblast v Javořích horách, druhá v pohraničních Vraních horách a třetí v Národním parku Góry Stolowe. Důkazy o trvalém pobytu vlků jsou i z Orlických hor, podle vědců, ale tato smečka na Broumovsko nezasahuje.

Úskalí vlčího návratu

Stabilní populace vlků na Broumovsku doprovázejí útoky na hospodářská zvířata, zejména ovce. Někteří farmáři dlouhodobě požadují odstřel vlků. Podle ochranářů byl minulou zimu jeden z vlků prokazatelně upytlačen, v těle mrtvého vlka byly zjištěny zbytky střely.

„Na Broumovsku se letos vlčata narodila opět ve všech smečkách, které se na česko-polském území na Broumovsku pohybují. Nejsou ale jen dobré zprávy. Lesníci z Nadleśnictwo Wałbrzych, Lasy Państwowe během října zjistili, že jednomu z mláďat z Javořích hor, kde pohyb smečky sledují na polské straně, chybí kus přední nohy. Jak k zranění přišlo nevíme, ale bohužel nelze vyloučit, že za něj může člověk,“ uvedli na webu zástupci Hnutí Duha.

TIP: V bezpečí před šelmou: Pastevečtí psi zažívají nečekaný návrat na výslunní

Trvalý výskyt vlků v Královéhradeckém kraji byl po 250 letech zaznamenán v roce 2015 u Adršpachu v západní části Broumovska, o rok později bylo potvrzeno rozmnožování. Podle ochranářů vlci plní v přírodě v ČR důležitou roli, pomáhají snižovat počty přemnožených prasat divokých, jelenů a srnců, kteří působí škody. Divoce žijící zvířata tvoří podle výzkumů více než 98 procent vlčí potravy, hospodářská zvířata maximálně dvě procenta. Ochranáři opakovaně uvádějí i to, že v zabezpečení stád mají někteří chovatelé rezervy.

Učit nezkušené, přehnaně sebevědomé a mnohdy neschopné kadety bylo nebezpečné řemeslo. Někteří britští instruktoři tak hleděli na žáky spíše jako na nepřítele, a dokonce jim přezdívali „hunové“. Roli učitelů často zastávali letci, kteří už završili aktivní bojovou službu a těšili se na odpočinek. Místo něj je ale bez jakéhokoliv pedagogického školení převeleli k výcvikové peruti. Není divu, že se mnozí s takovým vypětím nedokázali vypořádat.

Předchozí část: Od chaosu k profesionalitě (1): Jak vypadal výcvik britských pilotů za světové války

Výsledkem nekvalitního výcviku letců RFC se stala jak nízká úroveň nováčků u bojových útvarů, tak vysoká úmrtnost ještě během tréninku. Když se krvavé statistiky dostaly na stůl plukovníka Roberta Smithe-Barryho, zkušený letec se vyděsil a přesvědčil šéfa RFC Hugha Trencharda, aby jej nechal vytvořit zcela nový výcvikový systém.

Revoluční proměna

Při svých experimentech kladl Smith-Barry důraz na kompletní přepracování letů na dvojmístných strojích. Kadet už neměl spočívat na sedadle pro cestujícího a dívat se učiteli přes ramena. Progresivní reformátor jej posadil dopředu – tedy na jeho budoucí místo v bojovém letounu – a dal mu k dispozici kompletní sadu palubních přístrojů. Instruktor ze zadní sedačky s nováčkem komunikoval pomocí speciální sady sluchátek. Dále Smith-Barry zavedl pravidlo, že i po prvním sólovém letu musí kadet absolvovat další hodiny s dvojím řízením, aby si pod dohledem osvojil vyspělejší manévrování a získal plnou kontrolu nad strojem.

Žáci se neměli vyhýbat potenciálně rizikovým manévrům, ale prováděli je v kontrolovaných podmínkách, aby se praxí naučili opravovat své chyby v ovládání letounu i ve vlastním úsudku. Jako standardní cvičný stroj se osvědčil Avro 504 – původně prvoliniový letoun, který v bojové roli rychle zastaral. Pro přípravu nových pilotů se naopak jevil jako ideální a nakonec se s 8 970 kusy vyrobenými v letech 1914–1918 stal nejmasověji produkovaným letadlem celé války.

Smith-Barryův systém vytvořený koncem roku 1916 se začal v příštím roce testovat na základně Gosport, kde záhy vyrostla Škola speciálního létání pod jeho velením. Nové metody se osvědčily natolik, že se postupně rozšířily do všech vojenských letectev. Kromě zmíněných pozitiv umožnil systém instruktorovi už po několika startech ve dvoumístném stroji odhadnout, kdo z kadetů nemá pro pilotování vlohy – touto fází prý neprošlo asi 45 % uchazečů. Po 10–20 hodinách v kokpitu byl nováček připraven na první sólo let.

Společné úsilí

Kadeti, kteří zvládali své stroje ve všech režimech letu, absolvovali pokračovací výcvik zaměřený na vzdušný boj. Odehrával se ve střediscích Turnberry, Marske, Sedgeforth, East Fortune nebo Ayr, kde pokročilí studenti pod dohledem instruktorů absolvovali simulované souboje.

V roce 1917 se vzdušné bitvy staly natolik masovými, že stávající výcvikové kapacity nedostačovaly. Proto generálové odveleli řadu zkušených pilotů ze sinajského a palestinského bojiště a nechali je založit nové výcvikové středisko v Egyptě. Vyrůstali v něm nejen samotní letci, ale také budoucí personál dalšího učiliště, zanedlouho zřízeného v Austrálii. Na severu Afriky nakonec vzniklo pět škol a sedm výcvikových perutí.

V témže roce došlo i k dalšímu přelomovému momentu, když se zástupci americké, britské a kanadské vlády rozhodli spojit své síly v oblasti leteckého výcviku. Jeho centrem se stal tábor Borden v kanadském Ontariu, kde byly zřízeny specializované kursy létání, vzdušné střelby a snímkování. Od dubna 1917 do ledna 1919 prošlo těmito kapacitami 1 812 kanadských letců pro RFC (později RAF) a 72 Američanů.

První letečtí absolventi výcvikového centra v kanadském Bordenu. (foto: Wikimedia Commons, Library and Archives Canada, CC0)

Během zimy 1917–1918 se britští instruktoři podíleli na výcviku příslušníků Letecké sekce Spojovacího sboru Spojených států (předchůdce USAF) na trojici letišť v táboře Taliaferro nedaleko texaského města Fort Worth. Na základně působilo asi 6 000 vojáků a výcvik se neobešel beze ztrát – do konce války v Camp Taliaferro zahynulo 39 britských důstojníků i kadetů strýčka Sama.

Přestože se výcvik během války stále zdokonaloval a stával bezpečnějším, katastrofám se zkrátka nedalo zcela zamezit. V letech 1914–1918 při tréninku či nehodách za frontou zahynulo asi 8 000 letců Jeho Veličenstva. Pro srovnání, v boji jich padlo o plné dvě tisícovky méně. 

V hubených letech

Když děla v listopadu 1918 utichla, čekala RAF hubená léta – demobilizace zdecimovala jeho početní stavy a do civilu odešly tisíce zkušených letců, mechaniků, logistiků i úředníků. Rivalita mezi ministerstvem války a admiralitou dokonce vedla k úvahám o opětovném rozpuštění RAF (vzniklého v dubnu 1918 spojením RFC a námořní letecké složky RNAS). Na lepší časy se začalo blýskat až poté, co se Winston Churchill v lednu 1919 stal jak ministrem války, tak vojenského letectva. Trenchard opět usedl do křesla náčelníka leteckého štábu a na Churchillovu žádost vypracoval memorandum o mírové výstavbě RAF.

Ačkoliv jej omezoval seškrtaný rozpočet, snažil se Trenchard uchopit systematicky a udržitelně jak technický rozvoj, tak výcvik. Navrhl vznik RAF College v Cranwellu, kde by se cvičili budoucí řadoví důstojníci s cílem „upevnit ducha vojenské vzdušné síly“. Dále založil letecké učiliště, kam měli docházet chlapci ve věku 15–17 let, kteří by po absolvování tříletého studia nastoupili do řádné služby v RAF jako odborní techničtí pracovníci.

Cesta k další válce

Tato vzdělávací instituce vyrostla v haltonském táboře pod názvem No. 1 School of Technical Training. Alespoň v omezené míře se Trenchardovi podařilo zajistit kapacity pro výcvik létání, navigace, rádiového vysílání, fotografování ze vzduchu a spolupráce s námořnictvem i pozemními silami.

TIP: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů

V rámci striktně daných finančních mantinelů tak – vlastními slovy – vybudoval „kvalitní chaloupku na základech určených pro hrad, jenž mohl být v případě potřeby dostavěn“. Díky těmto i dalším změnám se neutěšená poválečná situace v Královském letectvu do roku 1920 zkonsolidovala a ze zapuštěných kořenů mohla vyrůst síla, která za druhé světové války sehrála významnou úlohu při boji s Německem, Japonskem a Itálií.