Za císaře Traiana na přelomu 1. a 2. století se římské impérium ocitlo na vrcholu. Jeho hranice sahaly od Persie k Atlantiku a od Egypta až po Británii. Traianus si podrobil mocné a bojovné Dáky, o čemž v Římě dodnes vypráví proslulý sloup nesoucí jeho jméno, a na sklonku života dokázal dovést k vítězství legie na východě, když dobyl Parthskou říši. Roku 117 zemřel a na jeho místo nastoupil Aelius Hadrianus, který nebyl dobyvatelem jako jeho předchůdci: Naopak si uvědomoval, že musí hranice řádně zabezpečit. Převážnou část své vlády strávil na cestách po provinciích a ve všech koutech země dal postavit řadu okázalých pevností a obranných zdí. Jeden ze zmíněných objektů – val na severu Británie – nad ostatní výrazně vyčníval a byl také po císaři pojmenován. 

Zeď proti barbarům

Monumentální kamennou zeď nechal panovník vybudovat, aby upevnil již získané území, a hlavně aby zamezil hrozbám přicházejícím z dnešního Skotska. Hadrianus navštívil Británii kolem roku 121 a tehdy také započala stavba zmíněného valu coby nejsevernější římské hranice. Císař doufal, že tak teritorium zajistí proti vpádu severních svobodných kmenů a zároveň získá větší kontrolu nad rizikovou oblastí.

Val tvořil komplex hradeb, pevností, věží, příkopů, silnic i předsunutých pevnůstek. Představoval tedy masivní opevnění s šířkou 2,4 metru a výškou přes šest metrů, vinoucí se od pobřeží k pobřeží v délce téměř 120 kilometrů. Souběžně se severní stranou zdi se pak táhl 8–12 metrů široký a 3–4 metrů hluboký příkop, s šestimetrovým náspem. 

Vojenské posádky na valu tvořily výhradně pomocné, převážně pěší sbory, kdežto jezdectvo mělo podstatně nižší zastoupení. V šestnácti pevnostech působily podél hranice samostatně jen tři jízdní posádky. Jednotky jezdců byly usazeny u hlavních cest vedoucích na sever, pravděpodobně prováděly průzkum a hlídkovaly ve vzdálenějších oblastech. Není jisté, kolik vojáků sloužilo na hranici celkem, ale historici jejich počet odhadují na osm až devět tisíc.

Ještě jedna hráz

Val se podařilo dokončit roku 127 a následujících třináct let plnil funkci nejsevernější římské hranice, držící „necivilizované barbary“ dál. Když roku 138 Hadrianus zemřel, stal se císařem Antoninus Pius. Životopisec Iulius Capitolinus o něm napsal, že „přemohl Britanny díky legátu Lolliovi Urbicovi, a jakmile odrazil útoky barbarů, dal navršit z hlíny další val“. Pius nechal vybudovat novou hranici mezi dnešními zálivy Forth a Clyde v celkové délce téměř 59 kilometrů, ale nešlo o kamennou zeď, nýbrž o drnový val pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou.

Nová hráz proti nepříteli však nesloužila dlouho a již Marcus Aurelius z ní ve 2. polovině 2. století své jednotky definitivně stáhl. Důvod ovšem zřejmě netkvěl v útocích ze severu, nýbrž v událostech odehrávajících se blíž k srdci říše.

Prakticky od počátku vlády byl totiž Marcus Aurelius nucen vést války na několika frontách. Do Horní Germánie a Raetie vpadli Chattové, zatímco na východě povstali Parthové a později Sarmati. V porovnání s tím znamenaly nepokoje ve vzdálené Británii druhořadou záležitost. Popsané okolnosti tudíž pravděpodobně vedly k odlivu římských sil z nejsevernější hranice, jež se posunula zpět na hadriánovskou linii. Ostatně nebylo to poprvé ani naposledy.

Hrozba z východu

Ne vždy se podařilo přimět barbary k otevřenému střetu na bitevním poli, kde měly římské legie nepochybně navrch. Partyzánské válce však čelily jen s velkými obtížemi. Na počátku 3. století historik Dio Cassius líčil: „Nepřítel vojáky lákal stále dál, dokud se neunavili; velké strasti Římanům působila voda; když se rozptýlili, byli napadeni. A tak, neschopni pochodu, byli z rozkazu svými spolubojovníky zabíjeni, než aby upadli do zajetí, takže jich zemřelo celých padesát tisíc.“

Zmíněná zpráva se vztahuje k britskému tažení císaře Septimia Severa. Jako nekompromisní vojevůdce se rozhodl skoncovat s barbary na území dnešního Skotska: Přes počáteční neúspěchy nakonec začal místní obyvatelstvo vyhlazovat a v dokončení genocidy mu zabránila jen smrt. Během výpravy uplatňoval taktiku spálené země, kácel lesy, ničil obilí, ale také vraždil a odváděl do otroctví mnoho obyvatel. 

Persie povstává

Už dřív získal Severus vojenské zkušenosti ve válkách na východě, kde oslabil kdysi mocnou Parthskou říši natolik, že ji Peršané krátce nato zničili. Jeho východní vítězství však znamenalo spíš danajský dar, neboť v Perské říši měli Římané mnohem silnějšího protivníka, kterého dokázali jen stěží udržet na hranicích. Severus také reformoval armádu: Učinil především zásadní rozhodnutí připustit barbary z provincií do vysokých vojenských úřadů – což mělo později na osud impéria neblahý vliv.

Peršané však nebyli zdaleka jediným nepřítelem Říma na východě. Nejmocnější zbraň Sarmatů, vynikajících jezdců a válečníků ovládajících rozsáhlá území severně od Černého moře, tvořila obrněná těžká jízda neboli katafrakti. Fakticky se jednalo o významnou sílu i všech dalších východních armád, ať už šlo o Parthy, Peršany, nebo později Byzantince. Naopak Řím v té době těžkou jízdu nevyužíval.

TIP: Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?

Se sarmatskými jezdci jakožto spojenci germánských kmenů se střetl již Marcus Aurelius a tehdy ještě Římané slavili vítězství. Z řad poražených tedy naverbovali osm tisíc jezdců, z nichž pět a půl tisíce poslali do Británie, aby střežili severní hranici. Jenže ve 4. století již Sarmati představovali opravdu vážnou hrozbu. Společně s Kvády vpadli do provincie Panonie, odpovídající zhruba dnešnímu Maďarsku, vyplenili ji a téměř zničili dvě římské legie. Do 2. století nebyla taková invaze vůbec myslitelná, zato v tom čtvrtém už nebyla ojedinělá. Impérium se místo dalších útoků muselo tvrdě bránit...

Elasmosauři patřili mezi poměrně hojné zástupce mořské megafauny zejména v období pozdní křídy. Přesto toho o nich víme jen velmi málo. Jednou z příčin chybějících informací je jejich tělesná konstituce – typickým tělesným znakem elasmosaurů byl extrémně prodloužený krk, relativně malá hlava a končetiny přeměněné ve veslovité orgány. Právě nepoměr mezi velikostí krku a hlavy je důvodem, proč se paleontologům jen zřídkakdy podaří objevit kompletní fosilii.

Úskalí dlouhého krku

„Nachází se spousta fosilií dlouhokrkých plesiosaurů, nebo jen hlav s kusem krku. Nález kompletní fosilie je ale celosvětově vzácný,“ líčí Espen Knutsen z australského muzea v Queenslandu. „Podobné problémy jsou i u dalších dlouhokrkých dinosaurů, a především pokud jde o ty mořské. Měli totiž tendenci se po smrti nafukovat a plavat, čímž často došlo k oddělení hlavy.“

Umělecká rekonstrukce vzezření dlouhokrkého plesiosaura rodu Elasmosaurus. (ilustrace: Wikimedia Commons, Dmitry Bogdanov, CC BY-SA 4.0)

Štěstí se na vědce nedávno usmálo v Austrálii – objevili zde kostru mladého, přibližně šest metrů velkého elasmosaura, jehož stáří odhadují na 100 milionů let. „Malý princ“, jak mu přezdívají, je neobvykle kompletní, alespoň pokud jde o hlavu a krk. Z prvotního ohledání je patrné, že mu chybí jedna ploutev. Podle paleontologů je možné, že o ni přišel při útoku některého predátora, potvrzení této teze si ale vyžádá podrobnější průzkum.

Australského elasmosaura se podařilo odkrýt zatím jen z části – posmrtný rozklad měkkých tkání změnil chemické složení sedimentů v jeho blízkosti. V důsledku toho je jeho kostra obalena vápnitými konkrecemi (zhuštěninami). To je pro paleontology na jednu stranu dobrá zpráva – nedošlo tak k zploštění kostry. Zároveň to ale ztěžuje její odkrývání. Vědci každopádně věří, že nález kompletní fosilie by mohl pro poznání elasmosaurů představovat pomyslnou „rosettskou desku“, jejíž objev v 19. století pomohl rozluštit egyptské hieroglyfy.

TIP: Objev plesiosarů na Sahaře potvrzuje, že se tito ještěři nebáli ani sladké vody

A proč vlastně měli elasmosauři tak dlouhý krk? Odborníci si nejsou jistí. Espen Knutsen se domnívá, že ho mohli využívat při lovu ryb nebo hlavonožců, přičemž jejich tělo zůstávalo v bezpečném úkrytu. Díky dlouhému krku rovněž mohli lépe prohledávat mořské dno. „Další možností je, že se dlouhý krk u nich vyvinul díky pohlavnímu výběru,“ dodává Knutsen. Podobně, jako tomu bylo například i u žiraf.

Ano, historii Milovic psali okupanti ruští i němečtí. Zvláštní kapitolu Milovic tvoří období, kdy tu německý generál Erwin Rommel simuloval boje v africkém písku. Vraťme se ale na začátek, do éry Rakousko-Uherska. Nejhůř to odnesla vesnička Mladá, kterou bychom nalezli severně od Milovic. Téměř šest set let tu poklidně žili lidé. Až do osudného roku 1904, kdy mocní rozhodli jinak. Šlo to rychle. V únoru zasedla komise, která posoudila, zda prostor vojenským potřebám opravdu vyhovuje. Už v dubnu bylo možné na úředních dokumentech číst mrazivé slovo „vyvlastnění“. Budovy s početnými rodinami i pozemky s pasoucím se zvířectvem to měly spočítané. Napříště se tu mělo pochodovat a střílet. 

Část majitelů se dohodla smírně, zbytek se musel podvolit během roku 1905. Vojenští instruktoři měli tak naspěch, že dělostřelectvo se činilo ještě dřív, než se všichni stihli sbalit, vyřídit úřední věci a odjet. V tu chvíli už asi i ti nejtvrdohlavější odpůrci vystěhování pochopili, že tu žít opravdu nepůjde. Poslední zbylé obyvatele prostě vojáci i s věcmi naložili na vůz a odvezli do sousední obce. Vesnice překážela, tak ji dělostřelectvo jednoduše rozstřílelo. I z kostela sv. Kateřiny zůstalo pouze torzo. Dnes na místě bývalé Mladé najdeme jenom les.

Kostel i lágr

Není ale pravda, že by armáda jenom bourala. Obrovskému množství vojáků, kteří se tu střídali na cvičení, musela sloužit také poměrně velká infrastruktura. Vyrůstaly ubytovny pro důstojnictvo i pro řadové vojáky. Chybět samozřejmě nemohla nemocnice. Jako jakési odškodné za zničení kostela v Mladé byl vybudován nový svatostánek v Milovicích zasvěcený rovněž sv. Kateřině. Jeho interiér se ale dokončoval až během první světové války. Tehdy se změnilo i využití zdejšího výcvikového prostoru. Objevovali se tu váleční zajatci.

Tábor postupně zaujal neuvěřitelnou plochu 35 hektarů. Kdo všechno sem nedobrovolně zamířil? Pestrá národní směsice, v níž nechyběli Italové, Rusové, Srbové, ale ani Litevci, Estonci, Lotyši a Poláci. Ubytování sloužilo k holému přežití. Dřevěná palanda, dvě deky. V jednom baráku se tísnily stovky mužů. Že potřebovali například odvšivovací stanici, asi není potřeba dodávat. Celkový počet internovaných? Nakonec skoro 50 tisíc zajatců. 

Základ jejich stravy tvořila řepa, mrkev, zelí, brambory a sušené ryby. Když chcípl kůň, mohli se těšit, že dostanou maso na přilepšenou. Mezi těmi, kdo tu úpěli v bídných podmínkách, bychom našli i vnuka slavného spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Hrabě Michail Tolstoj využíval své urozenosti a během pobytu se stýkal s knížetem Thurn-Taxisem, jemuž patřil nedaleký zámek Loučeň. Nakonec se Tolstému podařilo uprchnout.

Pokud v mapách tohoto kraje narazíte na název silnice, které se dodnes říká „Ruská“, není to památka na období po roce 1968, ale na práci prvoválečných zajatců z východu. Právě ti totiž komunikaci vybudovali.

Během války umíralo v táboře stále víc lidí. Proto se musel zřídit vlastní hřbitov. V něm měl nejprve každý zesnulý právo na svou jámu. Nakonec se však staly běžnou praxí hromadné hroby. Nejvíce kamarádů zde ztratili Italové. Místo posledního odpočinku jich tu nalezlo přes pět tisíc. Kousek od sebe odpočívají katolíci, pravoslavní, židé i muslimové. Setkat se tu tak na hrobech můžeme třeba i s u nás neobvyklým symbolem půlměsíce.

Pro republiku!

I Československá armáda pokračovala ve využívání milovického prostoru. Řádili tu nejen dělostřelci, ale našli bychom tu také dnes už kuriózní balonové vojsko. To disponovalo pozorovacími i nákladními balony. V červnu 1920 sem zavítal osobně prezident Masaryk. Ten se ovšem nezajímal jen o ukázky výcviku, ale zamířil také na vojenský hřbitov, kde jak už víme, spočinuly tisíce zahraničních zajatců. Ve dvacátých letech se podařilo přivést do Milovic i železnici. Ta nakonec nesloužila jen vojákům, ale i civilním obyvatelům. Technický pokrok se odrážel i ve výzbroji, a tak se nedaleko Milovic začaly prohánět tanky. Nejprve šlo o kusy vyrobené ve Francii, poté už i o domácí produkci.

Služba Říši

Obsazení oblasti Hitlerem probíhalo poměrně dramaticky. Wehrmacht dorazil 17. března 1939 a Němci se obávali případného odporu. Nic neponechali náhodě a připravili pro jistotu do pozic i velkorážní polní dělo. Střet se však nekonal. 

Podle pamětníků vojáci nejprve neholdovali ani tak výcviku, ale s vervou zaútočili především na místní hostince, kde náruživě konzumovali jídlo i alkoholické nápoje. Jinak však uchvatitelům připadla zajímavá kořist. Kromě tanků si mnuli ruce také nad pancéřovými vlaky. A bylo hůř. Okupantům se zdejší prostor zalíbil natolik, že neváhali s jeho rozšířením. Obyvatelé dalších vesnic se museli rozloučit s domovem. Buď se dohodli na ceně, nebo se dočkali vyhrožování vyvlastněním za očividně nevýhodnou náhradu.

Vojáci žili celkem v poklidu s místním obyvatelstvem, protože mnozí se ubytovávali v soukromých domech u českých rodin. Němci v prostoru vybudovali řadu vojenských objektů – pozorovatelny či úkryty. Využívali také letiště. Například zde probíhaly zkoušky tehdy zcela převratných vrtulníků.

Ke konci války přibývalo raněných a možná nejdůležitějším objektem v Milovicích se stal lazaret. Události šly tak rychle, že ho v posledních dnech války před příchodem Rudé armády nikdo nestihl evakuovat. Během Pražského povstání se německá posádka z Milovic vydala na cestu do Prahy, kde hodlala zasáhnout. Do centra už ale nepronikla.

Náprava křivd

Po válce se rozhodovalo, zda rozlohu vojenského prostoru redukovat a umožnit tak rodinám návrat do zabraných obcí. Úřady sice lidem nabídly, že se mohou přestěhovat do vylidněných Sudet, místní však zcela pochopitelně preferovali návrat ke kořenům, do svých původních domovů. A tak osiřelé obce začínaly znovu alespoň částečně ožívat.

Rozvíjel se ale i vojenský prostor. Postavilo se moderní letiště. Opuštěné stavby nalezly využití jako sklad kořistní techniky, kterou po sobě zanechali Němci. Ta nakonec skončila v hutích. Zničila se spousta mnohdy raritní výzbroje, která měla velkou historickou cenu.

Srpen 1968

Dramaticky prožívali noc z 20. na 21. srpna zejména milovičtí piloti. Ti právě ve vzduchu nacvičovali noční létání, když náhle přišel nečekaný rozkaz okamžitě přistát. Až na zemi se dozvěděli proč. Velení se snažilo vyhnout ozbrojenému střetu s intervenujícími armádami. Už během noci kroužila nad prostorem cizí letadla. Patrně by přistála, kdyby ovšem dole na letišti nezhasla naváděcí světla. Za svítání dorazily tanky. Před sedmou hodinou začalo obsazování letiště. Potom už přistávala letadla s raketovou výzbrojí. Dopravní letouny přivážely zbraně a potraviny. V září 1968 dostali naši vojáci rozkaz letiště vyklidit a přenechat ho Sovětům.

Ještě předtím, než pronikly k letišti, dostaly se sovětské tanky do samotných Milovic. To se stalo už v noci 20. srpna. Současně se obsazovaly okolní vyvýšené body. Odtud bylo možné ostřelovat vojenský prostor v případě, že by se někdo rozhodl pro ozbrojený odpor.

Už 23. srpna se štáb velitele intervenčních vojsk generála Pavlovského přemístil do Milovic. Prostor se od té chvíle stal centrem okupačních vojsk. V sousední Mladé následně sídlilo velitelství Střední skupiny vojsk. Co všechno bychom tu tehdy nalezli? Jen namátkou: tanky, průzkumníky, chemiky, stíhačky, vrtulníky... Mezi Milovicemi a Lipníkem v takzvané Mordové rokli si Sověti vybudovali třípatrové podzemní velitelství protivzdušné obrany. Zvládlo by i jadernou válku. Pokud jde o jaderné zbraně, ty bychom v Milovicích nenašli.

Zdejší sovětská enkláva se postupně rozrůstala do neuvěřitelných rozměrů. Ani tisíce bytů v nově postavených panelových domech nestačily, aby každá rodina měla svoje vlastní soukromí. Mnohdy se o jednu jednotku se společným sociálním zázemím dělily. Není divu, když vezmeme v úvahu, že v osmdesátých letech se číslo zdejší sovětské komunity vyšplhalo až přibližně na sto tisíc lidí – pokud započítáme i rodinné příslušníky. 

Podle pamětníků se do Milovic dostávali především potomci sovětských prominentů. Služba v Československu byla pochopitelně příjemnější než například na Sibiři nebo v Afghánistánu. Pravděpodobně se vyplatilo dát úplatek za to, aby vojáka přidělili právě sem. Od roku 1979 sloužil „kulturnímu vyžití“ takzvaný „Dom oficérov“ s divadlem, kinem, tanečním sálem, konferenční místností, restaurací či knihovnou.

Jdi domů, Ivane

Odsun ruských vojsk z Milovic započal v září 1990. Tempo přesáhlo běžnou představivost – průměrně odsud denně odjíždělo 35 vagonů s bojovou technikou a tři vagony vojáků. Další přesun probíhal letecky a po silnici. Pro vojáky zřídili také vlakový spoj Milovice–Moskva. Střední skupina sovětských vojsk přestala existovat v červnu 1991.

TIP: Rozhledna Štěpánka: Prokletá věž se zlověstným křížem

Také vojenský újezd Milovice-Mladá se stal jen historií. Zdejší specifická krajina je od té doby spíše místem vhodným pro vycházku. Návštěvu si zaslouží například naučná stezka Pozorovatelna severně od Milovic, která je všeobecně zaměřená a zaujme nejen zájemce o vojenskou historii.

Pulzace hvězd mají mnoho fyzikálních mechanismů. Nejznámější je tzv. záklopkový mechanismus, poháněný fyzikální změnou určité chemické látky. Může jít o ionizaci a následnou rekombinaci chemického prvku či disociaci a opětovné sloučení určité molekuly. 

Dva stavy téže sloučeniny se liší opacitou, tedy neprůhledností vůči elektro­magnetickému záření. Její změny pak vedou k nárůstu vnitřní teploty spojenému s expanzí hvězdy, následuje snížení opacity, uvolnění nahromaděné energie, ochlazení nitra a kontrakce. Uvedené procesy obvykle probíhají cyklicky a velmi pravidelně, v některých situacích však mohou být po sobě následující cykly nějak rozdílné. Nejčastěji k tomu dochází, trvá-li základní cyklus mnoho desítek dní a více.

TIP: Unikátní objev: Nově nalezená hvězda pulzuje pouze na své jedné straně

Ve změnách může hrát roli například přítomnost průvodce či okolohvězdné látky, případně nestabilita hvězdného větru. Dané faktory dokážou ovlivnit podmínky probíhajícího pulzačního cyklu a vyvolat nepravidelné nebo polopravidelné pulzace. 

Otázky na „co by, kdyby“ jsou v historii vždy ošidné. Dějiny představují nekonečnou množinu rozhodnutí a náhod a je zcela nemožné s jistotou říct, jak by se vyvíjely, pokud by se ta či ona událost odehrála jinak. Přesto je přitažlivé si takové otázky klást a zábavné přemýšlet nad možnými odpověďmi.

Když 6. dubna 1917 vyhlásily Spojené státy americké válku Německu, uvědomovali si vážnost situace na obou stranách fronty. Zatímco Francouzi a Britové vyčkávali s dalšími ofenzivními operacemi, dokud zámořská velmoc nevrhne na bojiště své téměř neomezené zdroje, centrální mocnosti vsadily vše na jednu kartu. 

Úspěchy Berlína a Vídně

Rok 1917 znovu zamíchal kartami první světové války. Již v březnu proběhla v Rusku první revoluce a nová prozatímní vláda sice souhlasila s pokračováním v boji proti společnému nepříteli, morálka armády však rychle upadala. Celé jednotky hromadně dezertovaly a takzvaná Kerenského letní ofenziva skončila naprostým fiaskem. V listopadu se pak zemí prohnala nová, bolševická, revoluce a noví páni země se již svým úmyslem vystoupit z vlekoucí se války nijak netajili.

Konečný brestlitevský mír z 3. března 1918 nejenže uvolnil téměř 50 německých a rakouských divizí, které se nyní mohly přesunout na západní frontu, ale také umožnil Berlínu a Vídni využít bohatých zemědělských zdrojů Ukrajiny a Běloruska. Ty tak alespoň částečně kompenzovaly nedostatek potravin způsobený námořní blokádou. 

To ale nebylo vše; Nivellova ofenziva z dubna a května 1917 přinesla Francii především další hrozivé ztráty na životech, jež vykompenzovaly jen malé územní zisky. Vojáci ze země galského kohouta již neměli chuť zbytečně umírat a v armádě začaly propukat stávky, které nějakým způsobem zasáhly 21 divizí, 27 000 mužů během několika týdnů dezertovalo. Na útočné operace nemohlo být ani pomyšlení, a tak francouzské ozbrojené síly zůstaly několik dalších měsíců v defenzivě. V říjnu pak došlo k posunu také na italské frontě, když se spojeným rakousko-německým silám podařilo prorazit linie u Caporetta a zatlačit Italy až k řece Piavě.

Američané jako žolík?

Zdánlivě se tak situace pro dohodové mocnosti nevyvíjela vůbec dobře. Přesto ne všude zaznamenávaly centrální mocnosti úspěch. Na Blízkém východě se Britům podařilo proniknout do Palestiny a obsadit Jeruzalém. Osmanská říše se nacházela na pokraji sil a její naprosté zhroucení bylo jen otázkou času. Ani na mořích se Němcům nedařilo, jak by si přestavovali. Námořní blokádu se výrazněji narušovat nepovedlo a ponorková válka přinášela jen skromné ovoce. 

Nejvýznamnější úspěch západních spojenců ale představoval právě vstup USA do konfliktu. Země již dlouho dohodové státy podporovala finančně a nyní se na jejich stranu měla postavit i vojensky. První Yankeeové dorazili na kontinent již v červnu, kdy připlulo do Francie 14 000 mužů. Počty stále rostly a již o rok později se na západní frontě nacházel asi milion Američanů, i když jen polovina z nich v bojové zóně.

Na jaře 1918 se vojáci ze zámoří účastnili obranných bojů, které zadržely postup německé ofenzivy. V průběhu června a července 1918 pak došlo k zásadnímu zvratu v početním srovnání dohodových sil a vojsk centrálních mocností ve prospěch prvně zmíněných. Dohoda si díky tomu mohla dovolit nové nákladné ofenzivní operace, a i přes nemalé ztráty pak převaha západních spojenců stále rostla. Nemůže být pochyb, že v klíčovém okamžiku tak příchod amerických sil znamenal pro Francouze a Brity zcela zásadní pomoc. 

Poměr sil 1918 – Graf zachycuje počet vojáků v bojových jednotkách na západní frontě a postupnou změnu poměru vlivem přibývání Američanů a vysokým německým ztrátám.

Vynucená ofenziva?

Pokud by USA do války nevstoupily, vyvíjel by se rok 1918 úplně jinak. Ludendorffova ofenziva z března a dubna 1918 měla za cíl rozhodnout válku dříve, než se na bojišti plně projeví americká převaha. Tuto operaci tak z velké části vynutilo vědomí, že po příchodu zámořských posil již nebude možné válku vyhrát. Pokud by však tyto tlaky neexistovaly, německé velení nemuselo na operaci nijak spěchat. Zda by to pomohlo k vojenskému vítězství, těžko říci, ale Němci by si jistě rozmysleli zoufalé pokusy o obnovení ofenzivy dlouho poté, co bylo o neúspěchu operace již rozhodnuto. Hra vabank a snaha o rozhodující vítězství stůj co stůj, které nakonec vedly k vyčerpání a konečné porážce německých sil, by se zřejmě nekonaly. Německo dosud mělo dost sil a navzdory obtížné zásobovací situaci mohlo ve válce ještě nějaký čas pokračovat.

O poznání hůře se však dařilo jeho spojencům – osmanská říše stála bez ohledu na americký vstup do války před kolapsem. Podobně Rakousko-Uhersko se již nacházelo zcela ve vleku Němců a na jeho úspěších na italské frontě měli nemalý díl právě vilémovští vojáci. Ostatně Karel I. podnikal od svého nástupu na trůn opakované pokusy o uzavření míru, někdy dokonce za zády Berlína.

Zároveň není na místě podceňovat dohodové státy, jakkoliv Francii již v letech 1917 a 1918 povážlivě docházel dech. Jarní ofenzivu ale společně s britskými divizemi dokázala odrazit s jen minimální americkou pomocí a lze předpokládat, že by to oba spojenci zvládli i bez ní. Zvláště Britové spolu se svým mamutím impériem rozloženým téměř po celém světě ještě zdaleka nebyli na konci sil a stále si mohli dovolit ambiciózní útočné operace, jak dokázali například u Cambrai na podzim 1917. 

Tři varianty

Z nekonečné množiny možných událostí tak zkusme vybrat tři scénáře postihující různé konce války, pokud by USA zůstaly mimo konflikt. V průběhu jara a léta by si německá armáda udržela na západní frontě početní převahu nad nepřítelem. Pokud by ji dokázala využít k úspěšnému obnovení útoků, mohla by se prosadit proti unavenému francouzskému vojsku a postoupit až k Paříži. Demoralizovaní Francouzi by již neměli dost sil na efektivní odpor a zažádali o zahájení mírových jednání.

Samotná Británie by neměla sílu ani motivaci ve válce pokračovat a spokojila by se s ústupky na Blízkém východě a případnou opětovnou neutralizací (nějak okleštěné) Belgie. Centrální mocnosti by pak bez větších problémů vnutily svou vůli i – na svých spojencích zcela závislé – Itálii. 

V případě, že by se Němcům nepodařilo prolomit dohodové obranné linie, došlo by k opětovné stabilizaci fronty. Ani jedna ze stran by neměla dostatek sil na zvrat situace na svou stranu a dříve či později by oba tábory musely souhlasit s jednáním o příměří na základech statu quo ante bellum.

TIP: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády

Dohodové mocnosti by dokázaly také zvítězit, pokud by zastavily německý postup a zároveň dosáhly významných vítězství na vedlejších frontách. Osmanská říše ostatně byla na kolenou a případný úspěch na balkánské či italské frontě by pro centrální mocnosti znamenal vážný problém – připomeňme, že obě tato válčiště se na rozdíl od té západní roku 1918 skutečně zhroutila. To by pravděpodobně vedlo k pádu Rakousko-Uherska a osamocené Německo by již válku proti převaze nepřátel nevydrželo. Americký vstup do první světové války znamenal nepochybně důležitý moment, který zásadním způsobem ovlivnil její další průběh. Zda by však bez něj dopadl konflikt úplně jinak, lze dnes říci jen těžko. 

Oppidum ve Stradonicích žilo čilým ruchem ve 2. a 1. století př. n. l. – toto období také můžeme nazvat jakýmsi zlatým věkem opevněných keltských sídel. Pravděpodobně zde ale lidé sídlili i poté, co krajinu postihl rozvrat. Co ho zapříčinilo? Nejspíš příchod Germánů – existují i domněnky, že právě oni si zdejší opevnění přivlastnili a užívali ho pro sebe. Jistě to ale nevíme.

Zlatá horečka

Po celá staletí lidé naráželi na památky a poklady, které souvisely s keltskou minulostí naší země. Většinou se k nim ale nechovali právě pietně, neboť zlato mělo svou aktuální tržní hodnotu a dalo se zpeněžit. Takové vymoženosti, jako je ochrana archeologických nalezišť, se datují až do 20. století. Příklad? V roce 1771 na Rokycansku hodně pršelo a u potoka se utrhl břeh. V jámě nalezli bronzovou nádobu plnou mincí. Panství tehdy patřilo Fürstenberkům, ale tehdy mnozí šlechtici neuvažovali o moc osvíceněji než obyčejní venkovští nálezci. Vzácná platidla byla bez rozpaků roztavena, dochoval se jen zlomek. A to je jen jeden příklad za všechny.

Zprávy o podobných senzačních nálezech pochopitelně lákaly i další dobrodruhy. Jejich cílem se stala například oblast poblíž Nižboru a Stradonic. Už název jedné zdejší lokality leccos naznačoval: „Hradiště“. Na začátku 19. století zde bylo oppidum skutečně objeveno. Když tu ale v roce 1877 nalezli soubor zlatých mincí, vypukla doslova zlatokopecká horečka. Kutalo se živelně a pochopitelně neodborně. Celá archeologická lokalita byla nenávratně zničena. Víme, že zde lidé nalezli více než sto tisíc předmětů. 

Jejich výpovědní hodnota je však značně omezená, protože netušíme, kde přesně se nacházely. Aby archeologové mohli z nálezů správně interpretovat fakta o dávných dějích, potřebují přesně zaznamenat, jaké artefakty ležely vedle sebe. To se bohužel u Nižboru nestalo. Zdálo se, že možnosti k poznání historie jsou tu navždy ztraceny. Výzkum, který proběhl přibližně před 40 lety, však překvapivě ukázal, že východní cíp oppida poblázněným hledačům pokladů unikl. Alespoň část vzácného naleziště mohla promluvit. Vykopávky ze Stradonic ukázaly, že zdejší oppidum oplývalo bohatstvím, které představovalo v kontextu celé keltské Evropy výrazný nadprůměr.

Němí svědkové

Jaké konkrétní předměty archeologové ve Stradonicích odkryli? A co nám říkají? Předně je potřeba zdůraznit, o jak obrovskou plochu šlo. Toto mimořádně rozlehlé oppidum zabíralo asi 90 hektarů! Kolik v něm žilo lidí? Na rozdíl od jiných sídel, kde se obyvatelé počítali spíše na stovky, zde musíme kalkulovat s jednou nulou navíc. Centrum sídla spočívalo na akropoli, tedy nejvyšším místě. Nedaleko odtud země vydala několik železných předmětů: kosu, sekeru, část pluhu... Tam, kde dnes stojí kříž, patrně kdysi bývalo kultovní místo. Svědčí o tom nález dětské kostřičky, rozmačkaných lebek a několika sošek. 

Stopy osídlení pochopitelně nalézáme i v okolí tohoto obrovského sídliště. Například u myslivny řečené Na Lísku bývalo pohřebiště, po kterém zbyly desítky mohyl. Jejich časové zařazení však stále vzbuzuje otazníky. Nálezy také pomohly určit, kde býval u Berounky brod, a kudy tedy vedla cesta. O významu Stradonic asi nejlépe svědčí, že jeho obyvatelé produkovali i vlastní zlaté a stříbrné mince. A kde se drahé kovy získávaly? Zlato lidé rýžovali. Obtížněji se odpovídá na to, kde místní nalezli zdroj stříbra.

Co uměli?

Laikovi určitě vyrazí dech fakt, jak daleko sahal tehdejší obchod. Díky archeologům víme nejen to, že mince se razily přímo ve Stradonicích, ale že se sem dostala platidla až z Afriky! A co produkovali zdejší řemeslníci? Samozřejmě keramiku, kterou uměli i barevně zdobit. Pracovalo se tu se železem i s bronzem. Vyráběli tu nářadí i šperky. Nálezy obsahují množství skleněných předmětů. Pravděpodobně je uměli vytvářet i zde, ale některé se importovaly až z Říma či Řecka. Ostatně obchodníci s jantarem putovali od Baltského moře ke svým zákazníkům i přes tisíc kilometrů.

Vládl tu čilý obchodní ruch. Polohu hradiště ostatně obyvatelé nevybrali náhodou. Nejen že místo skýtalo dobrou ochranu a leželo poblíž řeky Berounky, ale především tudy vedla významná obchodní cesta na západ. Podíváme-li se na mapu, zjistíme, že oppida tvořila provázanou síť. Stradonice najdeme přibližně třicet kilometrů od jiného centra – Závisti. Obchodník mohl za pouhý den dojít z jednoho opevněného střediska do druhého. Praktické.

Vazbu mezi Stradonicemi a Závistí dokládá i to, že byly vystavěny v podobném stylu. V prvé fázi měla Závist větší význam, postupně se zřejmě role obrátily. Někdy na přelomu 2. a 1. století př. n. l. zachvátily Závist plameny. Snad tu proběhl násilný konflikt? Zní to logicky, protože ve Stradonicích v téže době svou obranu zesílili. Patrně k tomu měli dobrý důvod. 

Vedle Stradonic a Závisti se na našem území objevila další významná oppida. Hrazany měly výhodnou polohu kvůli řece Vltavě, ale také se v blízkosti nalézalo zlato. Na Moravě dominovalo Staré Hradisko nedaleko Prostějova. Keltové však pronikli i na Slovensko, kde se jejich východní výspou stal Zemplín.

V dnešní České republice bychom našli šest oppid v Čechách a dvě na Moravě.

Jako z hororu

Jaký pohled se naskytl tomu, kdo ke keltskému oppidu přicházel? Obyvatelé na hradby nebo u svých domů věšeli hlavy. Snad šlo o trofeje odříznuté z těl zabitých nepřátel. Tato hrůzostrašná tradice měla ale pravděpodobně také kultovní význam. Jaký? Ornament vyřezaný do jedné z lebek nalezených ve Stradonicích stále čeká na své rozluštení.

Do volného prostranství uprostřed, jakéhosi náměstíčka, se sbíhaly jednotlivé cestičky. Právě tady mohla probíhat různá shromáždění nebo trhy. Mnohdy se zde nacházela také veřejně přístupná studna. S jakým komfortem mohl obyvatel běžného domu uvnitř oppida počítat? Na našem území si Keltové stavěli takzvané polozemnice – tedy příbytky zahloubené asi půl metru pod povrch. Slaměnou střechu zatížili stavitelé kameny. Přístřešky nalezené ve Stradonicích měly obvykle plochu asi do dvaceti metrů čtverečných, ale musíme počítat s tím, že v oppidech existovaly mezi obyvateli poměrně velké sociální rozdíly a jen někteří dosáhli na luxus. 

Pro zajištění nemovitosti se už používal klíč! Uvnitř domu nechybělo ohniště nebo pec, čímž se současně řešila příprava potravy i topení. Někdy měla stavba i vnitřní příčky, které ji rozdělovaly na několik místností. K běžné výbavě domácnosti patřil tkalcovský stav a samozřejmě množství nádob a nářadí. A co se tak jedlo? Různé kaše a placky. Nechybělo pochopitelně maso, přičemž nazmar nepřišel ani morek z kostí. Zvířata se chovala v menším množství přímo uvnitř hradeb. Na jídelníčku se často objevily i ryby nebo lovná zvěř.

Archeologové ale nalezli stavení i vně stradonického opevnění. Proč? Šlo snad o obydlí někoho, koho společenství z nějakého důvodu ze svého středu vyloučilo? Uvnitř oppida se totiž žilo nepopiratelně bezpečněji. Stradonice  využívaly systému dvou navazujících bran. Díky tomu byly chráněny nejen domy, ale v první linii také vodní zdroje, které zaručovaly přežití. 

Oběti

Keltové už zřejmě běžně používali písmo. Slova mohli vyrývat například do voskových destiček. Kultury, které ovládaly písmo, nám o sobě většinou zanechaly dost informací. Keltové ovšem ne. Jak je to možné? Problém je v tom, že zápisky vyhotovovali spíše k praktickým záležitostem, než aby si zapisovali své legendy či náboženské záležitosti. Jejich kněží – druidové – měli dokonce zakázáno své vědění zaznamenávat a učili se vše nazpaměť. To ostatně zachytil i Caesar ve svých Zápiscích o válce galské. Proto se nám Keltové zdají dodnes záhadní a tajemní.

O víře a náboženských zvycích Keltů sídlících na našem území se tedy žádné písemné zprávy nedochovaly. Můžeme usuzovat jen ze zpráv o jejich příbuzných v jiných koutech Evropy. Jaká božstva Keltové uctívali? A jakým způsobem je žádali o přízeň? Uvádí se, že bůh nebe Taranis se nespokojil s ničím menším než s upalováním lidí. Teutatés, neboli bůh války, si žádal, aby byly jeho oběti utopeny. Bohu Esusovi zase věšeli obětiny na posvátný strom. 

Mezi zvířaty měla zvláštní postavení labuť, která spojovala svět živých a mrtvých. Mnohé nálezy cenných předmětů spojujeme také s prameny, bažinami, snad i řečišti. Proč do nich Keltové vhazovali různé cennosti a drahé kovy? Pravděpodobně šlo o obětní dary bohům a bůžkům. Měly zajistit dostatek vláhy, a tedy přežití? Předmětem úcty se stávaly zejména zdroje s termální vodou, která patrně nejvíc podněcovala náboženské představy. 

Zánik

Keltská centra v Čechách zmizela někdy po roce 50 př. n. l. Stradonice v tomto směru nejsou výjimkou. Jak to víme? Například proto, že v této době se na našem území mění způsob pohřbívání. Nové praktiky zřejmě přinesla vlna přicházejících Germánů. Zmizeli ale Keltové úplně?

TIP: Po stopách Keltů u nás: Jak se žilo v dávné Bohemii?

Máme zato, že na přelomu letopočtu sice velká keltská sídla na našem území zanikla – a spolu s nimi mizela v nenávratnu i keltská kultura. Jednotlivci však zřejmě zůstávali. Drobní zemědělci snad splynuli s novým obyvatelstvem. Proto můžeme docela dobře uvažovat o tom, že i my jsme částečně Kelty – alespoň biologicky. 

Když ohodnotíme velikost nosu samců kahaů nosatých (Nasalis larvatus) jako „poslední číslo před chobotem“, není to až tak nadsazené přirovnání. Samice těchto bornejských opic sice mají jen elegantně zašpičatělý nosík, ale samcům, kteří měří na délku do tří čtvrtin metru, vyrůstá nos až do délky přes 10 centimetrů. Pokud bychom přenesli tyto poměry do světa lidí, nosili by muži mezi očima třiceticentimetrový čichový orgán. 

Nos jako hlásná trouba?

O účelu velkého nosu samců kahau nosatých vedou zoologové spory už dlouhé roky. Podobné zdánlivě nesmyslné anatomické výstřelky mívá na svědomí pohlavní výběr. Připomeňme si třeba nápadně zbarvené a silně prodloužené ocasní krovky páva korunkatého (Pavo cristatus). Samec jimi prokazuje svou zdatnost, protože s dlouhou vlečkou per je mnohem zranitelnější. 

Také cyranovský orgán je samcům kahaů nosatých na první pohled jen na obtíž. Visí jim až přes ústa a samci si ho při jídle musejí odstrkávat stranou. Na druhé straně se zdá, že jejich velký nos může fungovat jako rezonanční orgán, který zesiluje samčí volání. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že při volání se jinak měkký nos nafoukne a stěny takto vzniklé „hlásné trouby“ se výrazně zpevní.

Nosatí opičí milovníci

Japonští primatologové vedení Hirokim Kodou samce kahaů velmi pečlivě proměřili. Určili jejich základní tělesné rozměry, délku nosu a také velikost varlat, protože ta odráží schopnost samce produkovat spermie a tudíž i jeho plodnost.

Samec opic druhu kahau nosatý je nepřehlédnutelný díky svému velkému nosu. (foto: Wikimedia Commons, Charles J. Sharp, CC BY-SA 4.0)

Čísla promluvila jasnou řečí. Čím je samec větší a tudíž i fyzicky zdatnější, tím má také delší nos a větší varlata a tím více samic si dokáže udržet v harému. Měření charakteristik hlasu samců také prokázalo, že samci s velkými nosy se ozývají hlubšími zvuky, které jsou pro samice atraktivnější. „Byli jsme až zaskočeni, do jaké míry ovlivňuje velikost nosu atraktivitu samců,“ přiznává Hiroki Koda. „Velký nos je prostě odznak zdatného samce.“ Kromě výše uvedených znaků se samci snaží zaimponovat něžnému pohlaví také neobyčejně odvážnými skoky z větve na větev. 

Opice s bachorem

Kahauové nosatí rozhodně nepatří k živočichům, kteří by ve zvířecí říši mohli aspirovat na vavříny v soutěži krásy. Kromě dlouhých nosů samců je pro ně charakteristické i velké břicho. I to je ovšem důsledek dokonalé adaptace na životní podmínky bornejských lesů. Kahauové jsou totiž býložravci a jen výjimečně si vylepší jídelníček hmyzem či jinými drobnými bezobratlými živočichy. V bažinách hodují hlavně na listech, větvičkách, pupenech a nezralých plodech.

Jejich potrava je těžko stravitelná a zoufale chudá na živiny. Musí jí tedy konzumovat velké porce a pak ji důkladně zpracovat. V objemných žaludcích rozdělených na několik částí hostí druhově pestrou a velmi početnou armádu bakterií. S jejich pomocí rozkládají i nestravitelné látky tak, aby z nich načerpali potřebné živiny. Žaludky kahaů tak stavbou i funkcí připomínají složené žaludky přežvýkavců. 

Panděro potřebné ke zpracování objemné a málo výživné potravy skládající se převážně z listí stromů je typické pro celou řadu zástupců podčeledi hulmanovitých (Colobinae). V poměru k tělu má ale kahau dvakrát tak objemnější břich než jeho nejbližší konkurenti. 

Život mezi vodou a souší

Kahauové jsou pospolití tvorové. Žijí ve skupinách tvořených vůdčím samcem a jeho harémem až deseti samic s mláďaty a nedospělými jedinci. O mláďata se však nestarají jen jejich matky, ale i další dospělé samice tlupy. Ty rovněž tlupu vedou během dne při hledání potravy a samci se soustředí na hlídání. Občas ohlásí svou nadvládu nad rajónem hlasitým voláním a pro jistotu k tomu i vycení zuby. 

V jedné skupině může žít až třicet opic. Složení tlupy bývá poměrně stabilní, i když čas od času mladí samci nebo samice odcházejí z rodné tlupy a zkoušejí štěstí v cizích skupinách. Mladí samci si často vytvářejí své vlastní „mládenecké družiny“. 

Evoluční předkové kahauů se zřejmě uchýlili do mokřadů, bažin a pobřežních mangrovových porostů, protože tu nečelili konkurenci jiných srovnatelně velkých býložravců. Mezi konzumenty rostlinné potravy nemá kahau v bornejských mangrovech co do velikosti sobě rovného tvora. 

Životu na rozhraní pevniny a vod se kahauové dokonale přizpůsobili. Velmi dobře plavou a není pro ně problém skočit z koruny stromů do vody z výšky patnáct metrů. Při plavání jim pomáhají zadní končetiny s prsty do poloviny propojenými plovací blánou. Takto zvětšená plocha chodidla také nedovolí, aby se kahauové bořili příliš hluboko do bahna a uvízli v něm. 

Velký nosáč v ohrožení

Ve vodě ohrožují kahauy nosaté jen krokodýli. V brakických vodách mangrovů to je krokodýl mořský (Crocodylus porosus) a ve sladkovodním prostředí na ně měl spadeno krokodýl siamský (Crocodylus siamensis), jehož stavy však byly na mnoha místech Bornea zdecimovány. Pokud kahauové slezou ze stromů na pevnou zem, riskují zase atak pardála obláčkového (Neofelis nebulosa). Proto se delšímu pobytu na pevné zemi vyhýbají a spí ve větvích mangrovových porostů. Pokud už se s pardálem střetnou, snaží se zachránit útěkem, při kterém dokážou vyvinout rychlost až 25 km/hod.

TIP: Primatolog Stanislav Lhota o budoucnosti přírody na Borneu: Vzácné druhy zmizí

Dříve patřil kahau nosatý také k oblíbené kořisti lovců lebek z kmene Dajaků. Dnes jsou však tyto pozoruhodné opice chráněné. Jejich stavy přesto vytrvale klesají. Odhaduje se, že za posledních třicet let jich ubylo 80 % a momentálně žije ve volné přírodě Bornea nanejvýš sedm tisíc kusů. Více než ilegální lov je ohrožuje ztráta životního prostoru mýcením lesů a devastací mangrovových pobřežních porostů. V zajetí se je daří chovat jen s obtížemi, protože je velmi těžké jim vytvořit podmínky, na jaké jsou zvyklí ze své domoviny. 

Není žádným tajemstvím, že chřipková sezóna a spolu s ní sezóna řady dalších respiračních onemocnění, typicky probíhá v období, kdy panuje chladné počasí. Na severní polokouli proto obvykle vrcholí v lednu či únoru. Proč tomu tak ale je?

Existuje celá řada hypotéz, které vysvětlují nápadnou sezónnost řady respiračních onemocnění. Podle jedné jsou lidé v zimě častěji v blízkém kontaktu v uzavřených prostorech, podle další hypotézy hraje klíčovou roli snížená vlhkost vzduchu, která usnadňuje šíření virových částic v prostředí. Svou roli může hrát i nižší intenzita slunečního UV záření.

Imunitní ochrana nosu

Benjamin Bleier z lékařské fakulty na Harvardu a jeho spolupracovníci dosáhli v této oblasti významného průlomu a objevili první biologický mechanismus, který přesvědčivě vysvětluje, proč chřipka, rýma nebo třeba covid-19 řádí častěji v chladných měsících roku. Jejich výzkum publikoval odborný časopis Journal of Allergy and Clinical Immunology.

Jednu z hlavních linií dotyku s patogeny a cizorodými látkami představuje nos. Proto je náš čichový orgán vybavený soustavou obranných mechanismů, které chrání naše zdraví. Klíčovou roli přitom hrají „roje“ extracelulárních (mimobuněčných) váčků s imunitními proteiny, které imunitní systém v prostoru nosu vypouští, když detekuje patogeny.

Tento mechanismus je velmi účinný a zlikviduje velkou část patogenů dřív, než proniknou do našeho těla. Bleierův tým ale nově zjistil, že chladné počasí imunitní obranu nosu naprosto rozvrací. Když je nos vystaven nízké teplotě byť jen čtvrthodinku, citelně se uvnitř ochladí. Chlad přitom dramaticky omezí počet vytvářených extracelulárních váčků (experimenty ukázaly, že až o 42 %) a ve váčcích, které se zvládnou uvolnit, jsou nefunkční nebo méně funkční imunitní proteiny.

Objev mechanismu imunitní reakce a jejího chování při snížené teplotě dává podle badatelů dobré vysvětlení sezónních výkyvů infekcí horních cest dýchacích. Na základě nových informací vědci přemýšlejí nad tím, jak je aplikovat do praxe. Je možné, že by se dalo terapeuticky vyvolat a posílit vrozenou imunitní odpověď nosu – například lékem ve formě nosního spreje – která by zvýšila počet extracelulárních váčků v nose.

TIP: Běsy první světové války zřejmě podstatně zhoršila stoletá klimatická anomálie

„Objevili jsme nový imunitní mechanismus v lidském nosu a zjistili jsme, co ho vyřazuje z činnosti,“ potvrzuje Mansoor Amiji z americké Severovýchodní univerzity. „Otázkou ale je, co s tím můžeme dělat. Jak můžeme tento obranný mechanismus v chladném období posílit a zvýšit tím šance lidí, že se vyhnou respirační infekci?“

Ve vyprahlém pouštním regionu Ténéré v Nigeru po celá tři staletí rostla v pustém okruhu 150 kilometrů osamělá akácie, považovaná za nejizolovanější dřevinu planety. Přežít dokázala díky rozsáhlému kořenovému systému, sahajícímu až k ložiskům podzemní vody v hloubce 36 metrů. Tuaregové ji považovali za posvátný strom, sloužící zároveň jako orientační bod pro karavany.

Platilo to ovšem jen do roku 1973: Tehdy do prastarého kmene narazil opilý libyjský řidič se svým kamionem a vyvrátil dřevinu i s kořeny, takže se už nikdy nevzpamatovala. Zbytky památné akácie se dnes nacházejí v muzeu v hlavním městě Niamey a na jejím místě vztyčil neznámý umělec maketu.

Sprejeři na útesu 

Mezi ikonické přírodní scenérie Irska patří Moherské útesy na západním pobřeží ostrova. Monumentální břidlicové útvary se nad Atlantik tyčí do výšky přes 120 metrů, což je řadí k evropským rekordmanům. Každý rok k nim tudíž zavítá bezmála milion turistů, a jde tak o jednu z nejpopulárnějších lokalit v zemi.

V roce 2009 byly útesy Moher vybrány jako jeden z 28 finalistů v anketě Nových sedm divů světa. (foto: Shutterstock)

Když tedy v únoru 2013 objevili místní správci při úpatí jednoho z útesů rozsáhlé graffiti, vyvolalo to celonárodní pobouření. Záhy se ukázalo, že za „uměleckým dílem“ stojí dvojice francouzských sprejerů, kteří již několik týdnů zanechávali své podpisy na řadě míst Irska. Odborníkům se sice podařilo nánosy barvy smýt, aniž by došlo k poškození skály, ale pachatelé nakonec zůstali bez trestu. 

Zatímco americká NASA si již změnu trajektorie vesmírného objektu úspěšně vyzkoušela v rámci mise sondy DART, Čína má podobný pokus teprve před sebou. Cílem čínské mise je 40 metrů velký meteoroid 2020 PN1. Podobně jako v případě sondy DART půjde o pokus změnit trajektorii vesmírného objektu pomocí řízeného nárazu. Na rozdíl od NASA ale CNSA plánuje dvojjedinou misi.

Efekt nárazu sondy DART do planetky Dimorphos potvrdilo pozorování Hubbleova teleskopu, a také pozorování mnoha pozemních observatoří. Skutečně detailní pohled na účinky srážky nám ale poskytne až evropská sonda Hera, která má k planetce Dimorphos zamířit v roce 2024. Čína plánuje náraz i mapování zvládnout během jedné společné mise.

Původní plány CNSA počítaly se startem impaktoru v průběhu roku 2026, nyní se ale zdá, že se dočkáme výrazně dříve. Nově by měla čínská sestava – impaktor a monitorovací sonda, do vesmíru zamířit již v roce 2025. Původně plánovanou nosnou raketu Dlouhý pochod 3B má nahradit výkonnější verze Dlouhý pochod 5.

TIP: Srážka s planetkou Dimorphos dopadla úspěšně: Sonda změnila její trajektorii

Podobně jako u mise DART, bude impaktor shromažďovat a odesílat data před srážkou, zatímco druhá část sestavy bude mapovat její výsledky. Cílem mise je změna trajektorie o tři až pět centimetrů, což má podle čínských vědců změnit výslednou trajektorii o 1 000 kilometrů. Pro Zemi nepředstavuje meteoroid 2020 PN1 žádné nebezpečí. Mise má hlavně otestovat možnosti pro případ hrozícího střetu s jiným vesmírným objektem.