K dnešnímu dni známe 5 284 potvrzených exoplanet, nacházejících se ve 3 899 planetárních systémech. I při tak velkém počtu ale astronomové až nepříjemně často narazí na světy, které se zcela vymykají našim dosavadním zjištěním a teoretickým modelům. Rozhodně to platí i pro velmi mladého plynného obra HD-114082b, který nápadně vybočuje z našich teorií o vzniku planet. Stručně řečeno, je mnohem těžší, než by měl vzhledem ke svému věku být.

Když Olga Zakhozhayová z německého Institutu Maxe Placka pro astronomii a její spolupracovníci proměřili parametry exoplanety HD-114082b, zjistili, že je zhruba stejně velká jako náš Jupiter, ale zároveň je osmkrát hmotnější. Její hustota je dvojnásobná než hustota Země! „Vzhledem k tomu, že jde o velmi mladou hvězdu, její hustota by měla být přinejmenším dvakrát až třikrát nižší,“ upozorňuje Zakhozhayová.

Příliš hustý plynný obr

Exoplaneta HD-114082b krouží kolem hvězdy, která je od Sluneční soustavy vzdálená asi 300 světelných let. Je velice mladá – vznikla přibližně před 15 miliony let a představuje jednu z nejmladších exoplanet, na které jsme doposud narazili. Nejasnosti kolem této exoplanety ukazují, že vzniku a vývoji planet ještě stále úplně nerozumíme.

Velikost a hmotnost exoplanety HD-114082b jsou takové, že by s vysokou pravděpodobností nemělo jít o extrémně velkou superzemi. Odborníci v dnešní době považují za horní limit pro terestrické planety velikost trojnásobku Země a hmotnost 25 Zemí. HD-114082b by tedy (vzhledem ke své velikosti) určitě měla být plynným obrem. Není ale jasné, jak mohla vzniknout…

„Myslíme si, že plynní obři vznikají dvěma různými způsoby,“ vysvětluje Ralf Launhardt z týmu autorů. „Oba se přitom odehrávají v protoplanetární disku plynu a prachu kolem mladé hvězdy.“ Astronomové o nich mluví jako o „chladném startu“ a „horkém startu“. Chladný start spočívá v postupném slepování materiálu, zatímco horký start vychází z nestability v disku a jeho lokálního zhroucení do podoby zárodku planety. Parametry exoplanety HD-114082b ovšem neodpovídají ani jednomu z těchto modelů. Velikost a hmotnost exoplanety více odpovídají scénáři chladného startu, na svou velikost je ale extrémně hustá. Podle vědců to značí, že má exoplaneta HD-114082b neobvykle silné jádro, nebo se děje něco jiného.

TIP: Plynný obr v mladém planetárním systému je úplně jinde, než by měl být

Exoplaneta HD-114082b je jednou ze tří exoplanet, o kterých víme, že jsou mladší než 30 milionů let a zároveň u nich máme data o jejich velikosti a hmotnosti. Všechny tři se ale zdají být v rozporu s dosavadními modely vzniku plynných obrů. „Zatím je příliš brzy na opuštění teorií horkého startu. Vše, co můžeme zatím říci je, že stále ještě příliš nerozumíme vzniku obřích planet,“ uzavírá astronom Ralf Launhardt z Institutu Maxe Plancka pro astronomii.

Otec Marie Terezie, císař Karel VI. (1711–1740) s předtuchou, že se nedočká mužského dědice, už v roce 1713 připravil řešení v podobě takzvané Pragmatické sankce zajištující nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví v linii ženské. Většina evropských států tento dokument uznala a souhlasila tak s nástupnictvím Marie Terezie (1740–1780). 

Smlouvy však byly Karlovými protějšky dodržovány pouze tehdy, pokud je podpíraly peníze a vojsko, jinak se jednalo o bezcenný cár papíru. Jak prohlásil pár let předtím slavný vojevůdce Evžen Savojský, „… dvě stě tisíc vojáků je lepších než všechny traktáty…“.

Uvnitř habsburské monarchie přitom nevládl pořádek a stabilita. Sociální situace byla vyhrocena nespokojeností s velkými daněmi, které těžce doléhaly zejména na obyvatele v českých zemích. Státní pokladna zela prázdnotou a armáda se nacházela v rozkladu, demoralizovaná porážkami v poslední válce s Turky.

Nepřátelé útočí

Jakmile císař Karel v říjnu roku 1740 zemřel, evropské mocnosti se téměř okamžitě vrhly na oslabenou habsburskou říši jako supi ve snaze urvat si každý svůj díl. Španělsko pošilhávalo po rakouských državách na Apeninském poloostrově, Francie po rakouském Nizozemí (dnešní Belgie), saský kurfiřt a polský král po Moravě, pruský král po Slezsku a bavorský kurfiřt Karel Albrecht po rakouských a českých zemích. 

Jako první zaútočilo Prusko. Na trůn čerstvě nastoupivší Fridrich II. (1740–1786) vpadl 16. prosince 1740 do Slezska a zakrátko ho téměř celé obsadil. Jeho skvěle vycvičená a vyzbrojená armáda neměla v té době v Evropě konkurenci a zatlačila rakouské oddíly do Čech. Proti Marii Terezii se záhy utvořila silná vojenská koalice, když na jaře roku 1741 přislíbila Francie pomoc bavorskému kurfiřtovi při získání české koruny a ke spojenectví se přidal také pruský a krátce po něm i polský král.

V září vstoupily bavorsko-francouzské oddíly pod vedením Karla Albrechta a francouzského maršála Belle-Isle do Horních Rakous a směřovaly k Vídni. Marii Terezii se však na počátku října podařilo dojednat příměří s Pruskem, což umožnilo Rakušanům přesunout armádu ze Slezska k obraně Vídně. Bavorsko-francouzská armáda tak změnila směr a obrátila se do Čech. Na počátku listopadu překročila nepřátelská vojska u Vyššího Brodu české hranice a táhla směrem ku Praze, aniž by cestou narazila na vážnější odpor. Dne 9. listopadu vpadla na české území také saská vojska a stejně jako bavorsko-francouzské oddíly rychle postupovala k hlavnímu městu. Zde se nepřátelská vojska spojila a 20. listopadu Prahu úplně obklíčila.

Ať žije nový král!

Spojenecká armáda čítala skoro 50 tisíc mužů, naproti tomu velitel Prahy polní zbrojmistr Ogilvy měl k dispozici zhruba pět tisíc obránců, z nichž víc jak dvě třetiny tvořili čerství rekruti a dobrovolníci z řad studentstva. Ani opevnění města nebylo dostatečné: Ogilvy sice před časem nařídil co nejrychleji opravit městské hradby, ale práce probíhaly jen velmi pomalu. 

Karel Albrecht vyzval Pražany ke kapitulaci, ale obránci města výzvu rezolutně odmítli. Krátce po půlnoci dne 26. listopadu tak vydal bavorský kurfiřt povel k útoku. Ten probíhal na několika místech současně. Oddíl Francouzů pod vedení generála Polastrona udeřil na Strahovskou bránu a další francouzské jednotky zaútočily na Novou bránu. Sasové zaútočili proti ostrovu Štvanice (tehdy Velké Benátky), odkud pak měli pokračovat na Novoměstské mlýny, a jejich hlavní útok směřoval na Píseckou bránu. Právě zde se projevilo první kritické místo v obraně města, když Sasové, chránění podpůrnou dělostřeleckou palbou, začali po žebřících zlézat hradby. Úsek bránilo asi 400 studentů, kteří drželi své pozice neobyčejně odhodlaně a statečně, takže se jim podařilo první nápor útočníků se ztrátami odrazit.

Sasové však zaútočili znovu a důrazněji, vytlačili bránící jednotky z hradeb a otevřeli si tak cestu na Pražský hrad a Malou Stranu. Postupovali rychle bez ohledu na množství padlých a temnou noc. Řeku Vltavu překonali broděním, protože neměli k dispozici žádná plavidla – v chladném listopadu to byl slušný výkon. Rovněž Francouzi byli úspěšní. Několika razantními útoky se jim podařilo překonat opevnění u Nové brány a rychle proniknout do města. Obránci již neměli žádnou šanci a jakýkoli další odpor byl marný, velitel pražské posádky proto raději čestně kapituloval. 

Den po obsazení města dorazil do Prahy Karel Albrecht, který se nechal 7. prosince v okázalém ceremoniálu a za přihlížení davů provolat částí české stavovské obce českým králem. Korunovace se však nekonala, protože k tomuto účelu určené české klenoty byly uloženy ve Vídni a bez nich nebylo možné tento akt uskutečnit.

Ze strany české šlechty a měšťanstva, kteří složili Karlu Albrechtovi hold jako novému králi, to se jednalo vůči rakouské panovnici o jasnou zradu. Později byl sice tento akt vykládán jako dočasné přizpůsobení situaci, ale císařovna českým stavům jejich jednání nikdy nezapomněla. Možná právě proto Prahu během své vlády navštívila jenom dvakrát a k představitelům české šlechty si až na výjimky nezískala důvěru. 

Porušení příměří

Po dobytí Prahy deprimovaná, leč nepokořená Marie Terezie napsala hraběti Kinskému: „Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i ztratit, abych zachránila Čechy, a k tomu musí být zaměřena všechna opatření. Spíše mohou být všechna moje vojska zničena, než bych já něco odstoupila.“

Situace se stávala kritickou. Koncem roku 1741 porušil pruský král dosavadní příměří a jeho vojska vtrhla na Moravu. Prusové postupně dobyli Olomouc, Vyškov, Uherské Hradiště, Kroměříž i Hodonín, odkud pak podnikali odvážné výpady až do Rakouska. Šlo o předem dohodnutou hru Fridricha II. a Karla Albrechta. Pruský král umožnil touto novou agresí bavorskému kurfiřtovi, aby se mohl z Čech v klidu odebrat do Frankfurtu nad Mohanem. Zde byl Karel Albrecht 24. ledna 1742 jednohlasně zvolen císařem Svaté říše římské.

Bylo třeba jednat. Marie Terezie s pomocí zemí, které dosud zůstaly pod její vládou, napjala všechny síly, aby zabránila ztrátám dalších částí svého území. Do čela nově zverbované armády dosadila jednoho z nejschopnějších velitelů, maršála Ludvíka Andrease von Khevenhüllera, žáka slavného turkobijce Evžena Savojského. Pod jeho velením zahájila rakouská armáda již koncem roku 1741 postup do Bavor. První útok byl veden na francouzsko-bavorská postavení v Linci, která padla 24. ledna 1742. Následujícího dne se rakouským vojskům vzdal Pasov a 13. února padl i Mnichov, sídelní město Bavorska. 

Karel Albrecht byl tímto vývojem naprosto zaskočen a musel zůstat ve Frankfurtu. Zatímco jedna rakouská armáda operovala v Bavorsku, druhá pod vedením prince Karla Lotrinského směřovala do českých zemí. Habsburská vojska však nemohla postupovat proti Francouzům a Bavorům v Čechách a zároveň bojovat s Prusy na Moravě. Hlavní část armády proto vyrazila na Moravu a v jižních Čechách zůstal pouze sbor kníže Lobkowitze o síle necelých deset tisíc mužů. Hlavním úkol tohoto oddílu spočíval v obléhání hradu Hluboká nad Vltavou, který byl od listopadu 1741 obsazen francouzskou posádkou. 

Vojsko je ztraceno!

Dne 17. května došlo u východočeských Chotusic k bitvě, v níž pruský král porazil vojska Karla Lotrinského. Po této bitvě došlo k jednání mezi Rakouskem a Pruskem a uzavření Vratislavského míru (11. července 1742), na jehož základě se Marie Terezie musela vzdát téměř celého Slezska, dále pak českého Kladska a Hlučínska. Jediným pozitivním momentem tohoto míru byla možnost soustředit veškeré síly na vytlačení Bavorů a Francouzů z Čech. Když se francouzský král Ludvík XV. (1715–1774) dozvěděl o uzavřeném příměří, prohlásil: „Pak je moje vojsko v Čechách ztraceno.“

Počáteční téměř idylické poměry v Praze tak vystřídala v létě a na podzim roku 1742 mizérie. Úměrně s tím, jak se zhoršovalo postavení okupačních vojsk, se množily i případy násilí a drancování. Francouzští vojáci vyrabovali Břevnovský klášter a jejich jednotky vyrážely drancovat i do okolí Prahy. Podobná situace panovala i na Českomoravské vysočině, kde se nacházely francouzské posádky například v Polné či Přibyslavi. 

Cesta lemovaná hroby

Armáda Karla Lotrinského se přesunula ku Praze, obklíčila město ze tří směrů a začala s obléháním. Postavení Francouzů začala být zoufalé a maršál Belle-Isle požádal svého panovníka o vyslaní dalšího expedičního sboru do Čech. Od Dolního Rýna tak záhy k české metropoli vypochodoval nový kontingent Francouzů, do Čech však nikdy nedorazil. Naopak Belle-Isle dostal rozkaz neprodleně opustit Prahu, učinil tak 16.–17. prosince 1742.

Francouzská okupační vojska nyní směřovala po chebské cestě směrem na západ. Nemocní, hladoví a vysílení vojáci na takovou cestu zjevně nebyli připraveni, o čemž svědčí i množství mělkých hrobů podél jejich ústupové trasy. Navíc byla ustupující armáda neustále napadána rakouskými silami a svedla s nimi bezpočet drobných přestřelek a potyček. Zřejmě nejznámější střet se odehrál 17. prosince u vsi Tachovice, kde se demoralizované jízdní oddíly generála Saint-Ignona střetly s jednotkami rakouských kyrysníků. Jedině díky palbě francouzských děl byl tento útok za cenu velkých ztrát odražen. 

TIP: Pražské stopy Marie Terezie: Co zanechala městu „tchyně Evropy"?

Bezprostředně po odchodu Francouzů vstoupila do Prahy za jásotu jejich obyvatel rakouská vojska. Dne 29. dubna 1743 dorazila do města také Marie Terezie a 12. května byla ve Svatovítské katedrála korunována českou královnou. Byl to nepochybně úspěšný rok. Rakouská panovnice získala zpět České země a dosáhla nepochybného úspěchu v Itálii, kde spojená sardinsko-rakouská vojska zvítězila nad Španěly v bitvě u Camposanta (8. února 1743). Válka ale pokračovala i nadále a hned v příštím roce vpadli Prusové znovu do Čech...

Kdo svůj automobil neparkuje v garáži, takřka jistě už někdy našel na kapotě či na předním skle „vizitku“ v podobě ptačího trusu. V naprosté většině případů přitom nešlo o náhodu, neboť ptáci nekálejí nahodile, ale volí svůj cíl podle různých kritérií. Trus používají například coby obranný prostředek proti sokům, a protože zejména černé lesklé karoserie působí jako zrcadlo, považují svůj odraz za cizího vetřelce.

Nechtěný dárek

Mimochodem, právě na barvě automobilu velmi záleží. Podle britského experimentu z roku 2012 se nejčastěji stávají terčem ptáků červená vozidla (18 %), jelikož je agresivní odstín leká a vyvolává v nich reflexivní potřebu útoku. U modré (14 %) či stříbrné hraje zřejmě roli podobnost s vodní hladinou, kterou opeřenci s oblibou využívají coby toaletu. Naopak zelená se opakovaně ukazuje jako nejbezpečnější, patrně v důsledku podobnosti s baldachýnem stromoví. Černá barva byla v rámci zmíněné studie potřísněna v 11 % případů a bílá v 7 %.

Důležitý je samozřejmě i počet ptáků v dané lokalitě: Nejméně šťastnou volbu představují parkovací místa pod dráty elektrického vedení nebo pod stromem či římsou, kde se nachází ptačí hnízdo. To ostatně v reakci na britskou stidii uvádějí i zástupci britské ornitologické společnosti.

Malé souostroví Popilia se stalo součástí obrany rychle se rozrůstajících Benátek. Topoly, které daly souostroví jméno, po čase zmizely. Nově se místu začalo říkat Poveglia. V Benátkách dobře chápali jejich strategický význam. Dalo se odtud kontrolovat, kdo s loděmi pronikne až k pevnině a přístavu. Zužitkovali to dokonale v 9. století, když vedli války s Franky. Poveglia i v dalších staletích pomáhala Benátčanům. Využívali ji jako překladiště a dočasné kotviště. Loď tu mohla v rychlosti složit náklad a pokračovat dál v cestě, aniž by čekala na příliv. 

Čtyřicet dní

Tato praxe se náramně hodila, když přišlo na praktické uplatnění jednoho z originálních benátských vynálezů: karantény. V roce 1348 si Benátky poprvé – a pak bohužel ještě mnohokrát – užily morových epidemií. Do města dorazily právě s obchodními loděmi. Po zkušenosti, jež stála polovinu obyvatel města život, raději Benátčané zavedli nový systém: loď připlouvající z míst zamořených nákazou musela nejprve 40 dní kotvit na dohled u Poveglie, aby se ukázalo, zda jsou na její palubě všichni zdrávi. Teprve pak ji připustili k městu. 

Ono dlouhé čekání zvané quaranta, tedy italsky „čtyřicítka“, bylo jednou z prvních zavedených karantén v Evropě. Až později na tuto formu prevence přešli v Dubrovníku-Raguse, Miláně, Marseille či Frankfurtu. Městečko i pevnost na Poveglii během války v roce 1379 vypálili a vylidnili Janovští, ale karanténní účel ostrova pro odstávku lodí se zažil. Bylo to praktické! S myšlenkou izolace nemocných proto pracovali benátští i nadále. Jen kousek severněji od Poveglie, na ostrově Vecchio, založili na konci 14. století svůj první lazaretti. Lazaret, tedy špitál.

Držet je stranou 

Pokud někdo z Benátek trpěl nějakou chorobou, hurá s ním na Vecchio. Tam se buď uzdravil, anebo zemřel. Omezilo se tím šíření nakažlivých onemocnění. Jenže ani lazaret na Vecchio nedokázal pojmout nápor, který městu uchystala v roce 1485 další morová rána. Denně tu umíralo kolem pěti stovek lidí. Mrtvol se brzy nakupilo tolik, že se nedaly řádně pohřbívat – chyběly síly i místo. 

Tehdy si Benátští znovu vzpomněli na Poveglii. Nebožtíky tam dopravovali z lazaretu loděmi a vršili je do hromadných hrobů na pobřeží. A spalovali. Tehdy začala Poveglia získávat svou nehezkou pověst. Není těžké si představit proč. Morbidnost umocňovalo sténání umírajících a všudypřítomný zápach. 

Ruiny domů, pohřební jámy a mastný černý dým stoupající z pohřebních hranic. Působilo to dost výhrůžně – stačilo vidět dým nad Poveglií  a námořníci raději zastávku v Benátkách vynechali. Nicméně i tento preventivní model se zažil. Do Lazaretto Vecchio propříště směřovali lidé s řekněme běžnými a léčitelnými nemocemi. Na Poveglii se nedobrovolně vysídlovali ti, u nichž se uzdravení pojilo spíše s náhodou a štěstím.

Odkladiště

V 16. a 17. století tu v provizorních podmínkách a s velmi limitovanou péčí dožívaly své existence desítky, možná stovky nemocných. Zapomenutých, zanedbaných a opuštěných. Doboví kronikáři přesto zmiňují, že pokud zrovna neřádila v Benátkách epidemie, nežilo se na Poveglii zase až tak zle. Spíš připomínal očistec, který se prostě musel přetrpět. Vrátit se odtud teoreticky dalo. Na nefalšované Peklo se ostrov měnil až s příchodem moru. To se v přeplněných barácích na čtyřpatrových palandách mísila těla mrtvá s lidmi ještě živými. Ty, kteří ještě dýchali, dusil dým ze spalovaných těl. 

Ostatně půda je tu až z 50 % tvořena popelem s dohledatelnými lidskými ostatky. Kostních jam se tu dá najít bezpočet a rybáři se okolí ostrova vyhýbají, protože v sítích často tahali vybělené kosti. 

Kontrola

V roce 1776 přešla Poveglia pod správu Magistrato alla Sanità, místního Úřadu pro zdraví. Každá připlouvající loď se tu musela zastavit na inspekci. Námořníci měli z těchto kontrol hrůzu, protože stačilo pouhé podezření a hrozila jim detence. Kvalitativně se přitom celé zařízení dost „pozvedlo“. Pacienti i lidé vyčkávající v karanténě byli umístěni v celách jednotlivě a fungování zajišťovali medikové. Na provoz a stravování přispívala městská pokladnice. Dokonce se odtud dalo psát ven – jen listovní zásilky byly „prokouřeny“ bylinami a postříkány octem, aby se náležitě dezinfikovaly.

Morové vlny postupně opadaly. Ta poslední se datuje k roku 1798. A tak tu často končili lidé nakažení tyfem, žlutou zimnicí nebo cholerou. Roku 1814 se zdejší karanténní stanice uzavřela definitivně. U mol vznikl hřbitov starých lodních vraků. Nevalná pověst Poveglie, tehdy již nepokrytě nazývané Ostrovem duchů či Ostrovem mrtvých, se ale zlepšit neměla. Jak to? V roce 1922 přestavěli zašlé budovy na nový účel. Vzniklo zde sanatorium pro duševně choré. Končili zde hysterici, lidé nesvéprávní, schizofrenici i mentálně postižení. 

TIP: Řídit stát jako firmu: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Benátčané si šeptali, že se tu prováděly lobotomie jako na běžícím pásu, stejně jako nejrůznější zvrácené medicínské pokusy. Ne že by to nebylo možné, pochmurnou realitu není třeba přibarvovat povídačkami. Fašizující Itálie se duševně nezpůsobilých štítila, a tak se tu skutečně nejspíš „čistila“ italská krev od „méněcenných vzorků“. Od roku 1968 bylo souostroví opuštěno a oficiálně uzavřeno. Snahy o jeho další rozvoj a zužitkování se zatím míjejí účinkem. Zlepšit špatnou pověst Poveglie totiž není zrovna jednoduché. 

Československá cestovní a dopravní kancelář byla z iniciativy banky Bohemia zřízena už v létě 1920, tedy brzy po skončení první světové války. Zkratku ČEDOK ale začala užívat teprve od roku 1926. V logu firmy se nakonec objevil symbol stěhovavého ptáka Ibise. 

Kromě vlaků a autokarů začal brzy Čedok nabízet též leteckou dopravu. Mezi oblíbené cíle patřily již v meziválečné éře především středomořské země jako Jugoslávie, Itálie, Francie, Španělsko, ale i Egypt či Maroko. V rámci domácí turistiky převládaly podobně jako dnes pobyty na horách, ať už to byly Krkonoše, Jeseníky nebo Tatry, v lázeňských městech a v hlavním městě republiky Praze. 

Na vyhlídkové jízdy Prahou získal Čedok v roce 1927 koncesi, ale již o rok dříve se prvních jízd zúčastnilo přes 3 200 osob. Turistické autobusy jezdily podle platného jízdního řádu v sezoně od dubna do září a podmínkou přidělení koncese bylo použití autokarů domácí výroby. Poměrně vysokou cenu jízdného 35 Kč (dnešní tisícovka!) měly vykompenzovat služby průvodce a zaplacené vstupy na památky.

TIP: Pevně svázané vzpomínky: Kdy vznikla první fotoalba?

Dobový Průvodce Prahou okružní jízdy inzeruje takto: „Po vzoru zahraničních měst pořádá Čedok okružní jízdy Prahou ve vlastních luxusních autokarech, při nichž navštíveny jsou veškeré zajímavosti staré i nové Prahy (Staré město, Staroměstská radnice, Starý židovský hřbitov, Staronová synagoga, Hrad, Chrám Sv. Víta, Loreta, Valdštýnský palác, Barrandov),“ a uvádí začátek tříhodinových zážitkových jízd od Prašné brány denně v 9.30 a 14.30 hodin. 

Kometa známá jako 29P/Schwassmann-Wachmann (29P) je považována za vulkanicky nejaktivnější vlasatici ve Sluneční soustavě. Podle NASA jde o tzv. kentaura, tedy jednoho z přibližně stovky známých objektů, které byly v minulosti vytlačeny z Kuiperova pásu. Nyní se tato přibližně 60 kilometrů velká kometa pohybuje po takřka kruhové trajektorii v pásu ležícím mezi drahami Jupiteru a Saturnu. 

Soptící vlasatice

Kometa 29P je v centru pozornosti astronomů zejména pro své neobvyklé chování. Pravidelně totiž zjasňuje – na rozdíl od většiny komet se tak ale neděje během přiblížení vlasatice ke Slunci. Její neobvyklé chování vědci připisují vulkanické činnosti – na rozdíl od pozemského vulkanismu ale kometa 29P při erupcích nevyvrhuje žhavé magma a popel, nýbrž extrémně studené plyny a led. Tento neobvyklý typ vulkanické činnosti je známý jako kryovulkanismus.

Kometa 29P/Schwassmann-Wachmann okem Spitzerova vesmírného dalekohledu. (foto: NASA/JPL-Caltech, D. Cruikshank, J. Stansberry (University of Arizona), CC BY-SA 4.0)

Na konci letošního listopadu zaznamenal jednu takovou událost amatérský astronom Patrick Wiggins. Následná pozorování dalších odborníků odhalila, že dramatická změna v jasnosti, kterou Wiggins pozoroval, je výsledkem masivní vulkanické erupce – druhé největší, která byla v souvislosti s kometou 29P pozorována za posledních 12 let.

Vyvržený materiál se od jádra komety táhne do vzdálenosti 56 tisíc kilometrů a podle Richarda Milese z Britské astronomické asociace by se jeho hmotnost mohla blížit milionu tun. Fotografie po erupci také naznačují, že výron s největší pravděpodobností pochází z jediného místa na povrchu komety.

TIP: Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Do bližšího zkoumání komety 29P se měl původně zapojit i Hubbleův vesmírný dalekohled, kvůli technickým problémům ale z pozorování nakonec sešlo. O bližší pohled na tuto zajímavou kometu ale zřejmě ochuzeni nebudeme – na počátku příštího roku by se na ni měl zaměřit teleskop Jamese Webba.

Německo mělo po první světové válce zapovězenu celou řadu vojenské techniky. V tomto seznamu sice bitevní lodě jako jeden z přímo omezených artiklů nenalezneme, přesto i tato kategorie podléhala restrikcím, neboť výtlak plavidel nesměl přesáhnout 10 000 tun. To prakticky nedovolovaly postavit plnohodnotnou moderní bitevní loď.

Proto po celá 20. léta německé námořnictvo rezignovalo na stavbu tohoto typu plavidel. Až s nástupem nacismu začala, kromě pozemních a leteckých jednotek, zbrojit také nově vytvořená Kriegsmarine. Na počátku 30. let 20. století začali v Německu se stavbou takzvaných kapesních bitevních lodí třídy Deutschland, které měly deklarovaný výtlak podle pravidel, ve skutečnosti však ještě o něco větší. Ty jsou někdy řazeny také mezi těžké křižníky. Poté následovala plavidla větší, tvořící přechod mezi těžkými a bitevními křižníky. 

Zrození legendy

Koncem 30. let, v době, kdy nacistické Německo již delší čas nerespektovalo žádné restrikce a nepokrytě zbrojilo, spustily loděnice na vodu dvě plavidla třídy Bismarck. Ta se svými děly, rychlostí i pancéřováním zařadila mezi nejlepší bitevní lodě doby. Hlavní výzbroj tvořilo celkem osm děl ráže 380 mm s dostřelem přes 35 km. Pancéřová ochrana sestávala z kvalitní chromniklové oceli Wotan, kterou konstruktéři použili na vertikální ochranu a přepážky. Horizontální pancéřování zajišťovala Kruppova cementovaná ocel, která si svou proslulost zajistila již během první světové války.

Německý průmysl zatím netrpěl nedostatkem legovacích kovů tak, jak tomu bylo v druhé polovině války, a proto systém, množství i kvalita pancéřové ochrany dosahovaly vynikající úrovně. Konstruktérům se podařilo vyprojektovat bitevní loď, která odpovídala téměř ideálním charakteristikám. Od září roku 1940 do ledna roku 1941 prodělával Bismarck náročné zkoušky, které se z důvodu bezpečnosti odehrávaly především v prostoru Baltského moře. Rychlost plavidla při nich dosáhla 30 uzlů (55,6 km/h) – jednalo se o vynikající výkon.

Proti konvojům

Z Baltu vyplul Bismarck 19. května 1941 pod velením viceadmirála Günthera Lütjense a za doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen na svou první a zároveň poslední bojovou misi. Obě lodě měly proniknout severní cestou do Atlantiku a v tamních vodách škodit spojenecké námořní přepravě. Díky průzkumu a norskému odboji získalo britské velení přesné informace o tom, kde se lodě Kriegsmarine nacházejí, proto vyčlenilo několik silných svazů s úkolem Bismarck najít a zničit.

Britské síly ho objevily v Dánském průlivu (mezi Islandem a Grónskem) a velení Grand Fleet vyslalo do oblasti bitevní křižník Hood, v té době největší plavidlo Royal Navy, a novou bitevní loď Prince of Wales (třída King George V). Dne 24. května 1941 došlo k bitvě. Během několika prvních minut, po zásazích do muničních komor, vyletěl křižník Hood do povětří. Lodi Prince of Wales, na jejíž palubě se stále nacházelo množství dělníků, a posádka neprodělala dostatečný výcvik, se stěží podařilo uniknout.

Sám proti královně moří

Zkáza Hoodu vyvolala v Anglii značné rozhořčení a britské velení vyslalo proti Bismarcku, od kterého se na Lütjensův rozkaz mezitím odpoutal křižník Prinz Eugen, veškeré dostupné síly. Na německou bitevní loď zaútočily staré torpédové bombardéry Swordfish, kterým se podařilo docílit dvou zásahů. Jedním z nich zablokovaly kormidlo, takže se německá válečná loď začala v podstatě točit v kruhu.

Následně se přiblížily bitevní lodě Rodney a King George V, se kterými Bismarck svedl statečný, ale nerovný souboj. Zkázu těžce poničené lodi dokonalo několik torpéd z křižníku Dorsetshire. Dodnes se vedou spory, jestli finální potopení Bismarcku proběhlo na rozkaz německého velení, nebo bylo skutečně důsledkem masivní dělostřelby a torpéd britských válečných plavidel.

Image

Čtěte také

Souboj ocelových titánů (2): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Rodák z Uherského Hradiště se začal o vesmír zajímat už ve čtyřech letech, při listování školním atlasem světa. Dnes si dělá pilotní licenci, což by ho mohlo posunout k vysněnému cíli stát se kosmonautem, který navštíví ISS. A dětskému přání neváhá Jakub Zemek podřídit naprosto vše, od vzdělání přes vztahy až po volný čas. 

Ve skafandru nanečisto

Když mu bylo devatenáct, absolvoval coby jediný zástupce zemí východní Evropy výcvik v režii americké kosmické agentury na Floridě. „Zaujal jsem svým původem,“ vzpomíná. „Většinou se tam totiž hlásí Američané.“ Konkurence byla ohromná: Kromě vynikajících studijních výsledků se přihlíží i k seznamu mimoškolních úspěchů a Jakubovi pomohly rovněž zkušenosti s létáním. 

Nejprve musel nastudovat odbornou literaturu a teprve poté následovalo týdenní soustředění. Vedle simulace stavu beztíže v bazénu pomocí virtuální reality si mladý Čech vyzkoušel třeba pobyt v hypobarické kabině, napodobující případný nedostatek kyslíku na palubě. „Cítíte mravenčení v konečcích prstů a máte mžitky před očima,“ líčí Jakub. Největší zkoušku nervů mu však prý připravil skafandr: „Člověk je v něm daleko méně pohyblivý a vidí jen přes sklo.“ Z Floridy si český student kromě zážitků a důležitých certifikátů přivezl také instantní jídlo pro astronauty a setkal se tam s inženýrem, který se podílel na budování ISS, i s designérem skafandrů.

Výjimečný student

Po maturitě zamířil Jakub studovat vesmírné inženýrství do britského Manchesteru, kde se s kolegy zapojil rovněž do projektu vysokorychlostního cestování Hyperloop vizionáře Elona Muska. Domů se příliš často nedostane, a pokud přece jen, tráví většinu času nad knížkami. „Studuje hluboko do noci. Když za ním zajdu po půlnoci do pracovny, často ještě leží ve skriptech a něco počítá,“ popisuje jeho otec Přemysl. Jakubovi rodiče se však shodují, že je nadaný syn příjemně překvapil, přestože už napůl počítají s tím, že se zřejmě usadí za hranicemi.

TIP: Česko má nového astronauta: Pilot Aleš Svoboda je členem záložního týmu ESA

Pro splnění svého snu každopádně dělá maximum: V deseti letech si v knihovně půjčil první publikaci o černých dírách a časem se zúčastnil řady studentských i mimoškolních aktivit. Jeho někdejší učitelka Hana Mlejnská potvrzuje, že šlo o výjimečného žáka, který v soutěžích pro mládež obsazoval první místa. Později ve výzkumném centru v Dolních Břežanech u Prahy absolvoval stáž, při níž se podílel na vzniku nejvýkonnějšího laseru světa. „Dokáže simulovat i fyzikální jevy, které se odehrávají pouze v kosmu a na Zemi k nim za normálních podmínek nedochází – například skupenství plazmatu,“ objasňuje Jakub. Šance, že by se jako teprve druhý Čech podíval do vesmíru, jsou sice malé, ale nikoliv nulové. Možná se tak jednou vedle Vladimíra Remka zapíše do učebnic i jméno Zemek. 

Výměna kyčelních nebo kolenních kloubů je dnes již poměrně běžnou operací. Jak je to ale s klouby prstů, kterým se choroby a poškození rovněž nevyhýbají? Umělé klouby pro prsty ve skutečnosti existují, ale jejich použití je jenom omezené. Výzkumný tým německé Fraunhoferovy společnosti se to nyní snaží změnit, s pomocí 3D tištěných prstních kloubů, vytvářených pacientům na míru.

Pokud dojde k nenapravitelnému poškození kloubu na prstu, ať už kvůli artritidě nebo třeba nějakému zranění, lékaři to obvykle řeší pevným spojením kostí v místě kloubu. Asi není nutné zdůrazňovat, že to zásadně postihne pohyblivost takového prstu. Objevují se sice i implantáty pro prsty, ty ale mají určitá omezení.

Umělé klouby na míru

Jde o silikonové nebo standardní kovové implantáty. Podle vyjádření Fraunhoferovy společnosti se silikonové implantáty často uvolňují z kostí prstů a musí pak být znovu připojeny chirurgickým zákrokem, zatímco standardní implantáty se vyrábějí pouze v určitých velikostech, které prakticky u žádného pacienta neobnoví plný rozsah pohybu.

Jeden z prototypů 3D tištěného titanového kloubu pro prst. (foto: Fraunhofer IAPT, CC0)

Tým Fraunhoferovy společnosti řeší problém s umělými klouby prstů v rámci projektu FingerKIt. Vyvinuli systém, který je založený na zpracování rentgenových snímků poškozeného kloubu či kloubů pacienta. Snímky analyzuje umělá inteligence, která vytvoří 3D model umělého kloubu, šitého na míru dotyčnému pacientovi.

TIP: Implantáty s upravenými buňkami dávkují léčivo při revmatoidní artritidě

Hotový model dostane 3D tiskárna, která následně vyrobí implantát. Nejprve vytiskne tvar implantátu postupem metal binder jetting, kdy dochází k propojování titanového prášku tekutým pojivem. Výsledný objekt má sice přesný tvar, zároveň je ale velmi křehký. Proto ještě prochází procesem spékání (slinování), při němž dojde ke splynutí propojených titanových částic do pevného materiálu. Badatelé odhadují, že pacienti mohou díky uvedenému postupu obdržet umělé klouby pro prsty o 60 procent rychleji a podstatně jednodušeji než u soudobých implantátů. Společnost Fraunhofer nyní hledá obchodní partnery, kteří by jí pomohli uvést novou technologii na trh.

V kanálech hluboko pod římským Koloseem se ukrývají kosti tvorů, kteří zde bojovali a umírali jako „gladiátoři“, kvůli rozptýlení obyvatel Říma. Mezi kostmi medvědů, lvů a leopardů ale na archeology čekalo i jedno překvapení. Narazili totiž na ostatky jezevčíků, kteří se podle všeho rovněž podíleli na bojích v aréně. K objevu došlo v rámci nového projektu, jehož cílem je průzkum sítě kanálů, které se dodnes nacházejí pod slavným Koloseem, největším amfiteátrem římské říše.

Gladiátoři říše zvířat

Podle historiků byla zvířata běžnou součástí krvavé podívané v římských amfiteátrech. Z Afriky i dalších oblastí se dovážela řada exotických druhů – vedle medvědů, lvů nebo třeba leopardů, to byli také sloni, hroši nebo například pštrosi. Gladiátorům je bylo dovoleno „lovit“, což mohlo být  v řadě případů nebezpečnější než bojovat s lidskými protivníky. Výjimečná zvířata bývala také vystavována, podobně jako dnes v zoologických zahradách a někdy v aréně bojovala zvířata proti jiným zvířatům.

Zatím není jasné, jakou roli v římských amfiteátrech hráli jezevčíci. Jejich kosti údajně naznačují, že ve svém účinkování nebyli příliš úspěšní a často končili mezi poraženými. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že se podíleli na „loveckých“ představeních s cizokrajnými zvířaty, zřejmě ve větších počtech.

TIP: Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Kromě zvířecích kostí archeologové narazili i na řadu cenných nálezů, které nabízejí unikátní pohled na každodenní život ve starověkém Římě. Šlo například o 50 bronzových a jednu stříbrnou minci. Podle vědců šlo patrně o mince, které do arény házeli rozjaření diváci, později spláchnuté do kanálů společně s krví a vnitřnostmi poražených gladiátorů a zvířat. Badatelé narazili i na množství semen chutných plodů, jako jsou fíky, hroznové víno, melouny nebo olivy – podle všeho pozůstatky občerstvení dávných diváků.