Mistr palety a štětce, jehož nespoutají konvence a předsudky. Věří jen sám v sebe a svého génia. Tvoří a inspiruje, překvapuje a oslňuje. Ale také ničí a týrá, boří a rozdává rány. Kdo se s ním setká, už nezůstane stejný.

„Tužka!“ To je údajně první slovo malého Pabla, který se narodil 25. října 1881 ve španělské Malaze. Prvorozený syn malíře a profesora umění projevuje výtvarný talent odmalička. Otec ho zasvěcuje do tajů umění a postupně se pod tlakem synkova talentu sám vzdá malířství. Nastoupí na akademii v Barceloně a přesvědčí vedení, aby pozvali třináctiletého Pabla k přijímacím zkouškám. Stane se a komise je ohromena. Pablo má obrovské nadání, ale ani špetku disciplíny. Školu brzy opustí, stejně jako nedokončí studia na prestižní akademii  v Madridu. Vrací se do Barcelony a stává se pravidelným návštěvníkem kabaretu „U čtyř koček“ a uznávaným vůdcem mladých bouřlivých intelektuálů a umělců.

Mekka umění

Paříž je na přelomu století tepajícím srdcem umělecké Evropy. Kam jinam by tedy mohly vést kroky nadaného mladíka? Pár dní před devatenáctými narozeninami zcela sám dorazí do Paříže. Nemá kam složit hlavu a nezná jediné francouzské  slovo. Ale má sebe a svůj talent. Opuštění a nostalgii přetavuje do takzvaného „modrého období“ plného obrazů ubohých žebráků a zoufalých matek. Už první výstava má fantastický úspěch. Jeho ateliér na Rue Ravignan 13 se záhy stává centrem nové estetické nauky: kubismu

V letním pařížském dešti roku 1904 potkává Pablo svou první ženskou múzu. Fernanda Olivier je sice stejně mladá jako on, ale životem neskonale protřelejší. Dvakrát se špatně provdala a v sedmnácti letech porodila dítě. Ráda si vymýšlí a svůj život obestírá tajemstvím. Fascinující kráska! O Picassovi říká: „Není nijak zvlášť atraktivní, ale má v sobě oheň, který zaujme každého. Magnetismus, kterému prostě nedokážu odolat!“ Malíř si svou modlu stěhuje ihned k sobě. Nemusí dělat zhola nic, jen mu být stále k dispozici. Žárlí na ni tak, že ji raději nepouští samotnou ani na nákupy. Fernandin optimismus a živelná ženská energie se v obrazech otisknou něžně růžovou barvou. Ani růžové období ale nebude trvat příliš dlouho. Další múzy už čekají!

Usadit se?!

Když Pablo poprvé spatří primitivní africké umění, zasáhne jej blesk inspirace. „Nebezpeční duchové! Černošské sochy a masky jsou jako zbraně.“ Z tohoto zdroje se zrodily Avignonské slečny: obraz znázorňující pět prostitutek, který ohlásil revoluci kubismu a způsobil skutečné pozdvižení. Když Georges Braque, další ze zakladatelů nového uměleckého směru, obraz uviděl, zvolal: „To je jako by ses napil benzinu a začal kolem sebe plivat oheň!“

Vyhlášení první světové války Picassa nezbrzdí. V Paříži má nový ateliér na Boulevard Raspail a také novou milenku. Polskému malíři Marcoussisovi přebere Marcelle Humbertovou a dá jí i nové jméno: Eva Gouel. Dívka brzy onemocní tuberkulózou, ale ještě před její smrtí si Picasso vyhazuje z kopýtka s dalšími a dalšími ženami.

Při navrhování scény a kostýmů pro balet Sergeje Ďagileva zahoří pro mladou tanečnici Olgu Chochlovou. Přátelé ho varují: „Nezačínej si s Ruskou, ke všemu dcerou generála, bude se chtít vdávat!“ Pabla ale žene touha a nedívá se napravo nalevo. Olgu si vezme a udělá jí dítě. Ona ho uvede do světa vysoké společnosti a elegantních večírků. Nestálého bohéma ale začne snob­ská salónní konverzace brzy ubíjet. Manželé se neustále hádají a ani narození syna Paula neodradí malíře od ženských náručí a klínů. Předčasně zestárlá Olga zatrpkne a sužuje manžela žárlivými scénami. 

Kdo je Picasso?

Jednoho podzimního dne roku 1927 zahlédne Picasso v metru nádhernou blondýnku s jemným obličejem a velkými prsy. Drze ji chytí za ruku a řekne: „Slečno, máte zajímavou tvář. Jsem Picasso. Rád bych udělal váš portrét. A tuším, že my dva spolu dokážeme velké věci.“ Marie-Thérese Walterová neví o umění zhola nic. A navíc je nezletilá. O třicet let staršímu svůdci odolává půl roku. V den jejích osmnáctin ji konečně dostane. A ona pak vyhoví jakémukoli jeho rozmaru. 

Picasso si ji ubytuje v ateliéru na venkově a poměr tají i před přáteli. Začne tvořit „surrealistické“ umění, inspirované tělem mladé krasavice. Tvoří objekty spojující ženská prsa a mužský falus. Žena – samice a muž – samec se vzájemně chtějí téměř pozřít. Sám se často stylizuje do role mytického Minotaura, který se znovu a znovu zmocňuje plaché nevinné dívky. Jejich orgie nezůstanou bez následků. Marie-Thérese otěhotní a Picasso je nadšený. Tedy pouze do doby, než ho právníci upozorní, že v případě rozvodu dostane manželka polovinu majetku, včetně jeho obrazů. Olga křičí, žárlí, vyčítá a Pablo ji vláčí za vlasy a bije. Skončí jako zubožená psychicky nemocná žena. Zůstávají svoji až do její smrti v roce 1955. 

Sliby chyby!

Marie-Thérèse Walterová svému milenci říká rozpustile PIC. Trpělivě čeká, až se Pablo rozvede, jak jí slíbil. Ale v době, kdy se narodí dcerka Maia, si už malíř pořizuje novou milenku: temperamentní chorvatskou malířku a fotografku Doru Maarovou. Když ji poprvé spatří, dívka má dlaň položenou na hospodském stole a s neuvěřitelnou rychlostí se trefuje nožem mezi roztažené prsty. Žena, která se nebojí bolesti, Picassa uhrane. Tráví spolu veškerý čas, ale to nebrání Picassovi posílat horoucí milostné listy Marie-Thérèse. Obě ženy se o malíře urputně hádají a někdy i perou.

Dora má sklony k hysterii, ale nikoli bezdůvodně. Picasso je brutální umělec a ještě brutálnější partner. Často ji bije až do bezvědomí. Musí mu být kdykoli k ruce. Nesmí si domlouvat žádné schůzky, dokud jí nedá vědět, že on za ní nepřijde. Pablo tvrdí: „K Marii-Thérèse cítím mnohem větší náklonnost než k Doře. Je něžná a ušlechtilá, velmi ženská – samá radost, světlo a mír. Dávám přednost ženám, které nemají smysl pro humor,“ tvrdí. „Dora se nad vším trápí, je nervózní a úzkostlivá. Tolik mě nepřitahuje, ale zase je velmi inteligentní.“ Labilní Dora není schopna utrpení vydržet dlouho a zcela se zhroutí.

Panna a Netvor

Picasso žije v přepychovém bytě a cítí se jako bůh. Ženy mu leží u nohou. Kurátoři žebrají o jeho obrazy. Ani Němci si na něj za druhé světové války nedovolí vztáhnout ruku, přestože vstoupí do komunistické strany a říká se o něm, že v ateliéru ukrývá židovské přátele. A má novou múzu: Fran­çoise Gilotovou, malířku ještě mladší než je jeho syn Paul. 

Dvaadvacetiletá panna podlehne svodům o čtyřicet let staršího Picassa, ke kterému obdivně vzhlíží jako k muži i jako k umělci. Dora sice o jejich avantýrách ví, ale nemůže uvěřit, že by ji mohla nahradit taková školačka. A Marie-Théresa? S ní a s dcerou Maiou tráví každý čtvrtek a neděli. Pak se ale Françoise stěhuje s Picassem na venkov, kde porodí v květnu 1947 syna Clauda. A začínají galeje: malíř jí nedává vůbec žádné peníze, prý aby utužil její charakter. Musí se starat o novorozeně, ateliér i domácnost, průběžně maluje a znovu otěhotní. Aby udržela krok s Pablovým hektickým životním stylem, skoro vůbec nespí a před porodem je fyzicky i psychicky zcela zubožená. 

Po narození dcerky Palomy nemůže s Picassem kvůli zdravotním komplikacím spát a on si zcela veřejně začne aférku s novinářkou Genevieve Laportovou, která s ním přijde dělat interview. Na sklonku roku 1953 dojde Françoise trpělivost. Dovolí si to, co ještě nikdy žádná: opustit Picassa! Odvede od něj i děti a podaří se jí natolik od něj odpoutat, že se vdá za mladého malíře Luca Simona.

TIP: Egon Schiele: Kvůli nahým modelkám musel opustit milovaný Krumlov

Pro Picassa je to nezhojitelná rána. Začne si sice s keramičkou Jacqueline Roquovou, ale vymýšlí krutou pomstu. Využije veškerý svůj vliv, aby své bývalé a jejímu muži zcela zničil kariéru. Nechce vídat děti, pronásleduje Françoise svou zlobou a výčitkami, nechá jí zabavit veškerý majetek a dárky, které jí dal. Přesto se mu nepodaří přesvědčit ji k návratu. Proto se natruc ožení s Jacqueline. 

Po mě potopa

Osmdesátiletý Picasso ztrácí roku 1963 své dva nejlepší přátele: malíře Braqua a básníka Jeana Cocteaua. Je zcela závislý na Jacquelině péči. Tajně podstoupí operaci žlučníku a prostaty, což znamená absolutní konec jeho sexuálního života. Posedlost sexem dál otiskuje do grafik a kreseb. Objevuje se v nich ale i stále tíživější hrozba přicházející smrti a strach z nemohoucnosti. Velký umělec Pablo Picasso umírá 8. dubna 1973 při večírku s přáteli, po boku své manželky. Umírá nejoriginálnější a nejtvořivější génius své doby. Jeho poslední slova zní: „Připijte si na mě, na mé zdraví, já už pít nemohu.“

Americké letectvo hodlá koupit minimálně sto letounů B-21 Raider. Nahradit jimi chce bombardéry B-1 Lancer a B-2 Spirit. V současné době se v různé fázi výroby nachází šest strojů B-21, první let by se měl uskutečnit v polovině příštího roku. Kromě společnosti Northrop Grumman se na vývoji a výrobě přísně utajovaného letadla podílelo dalších 400 firem ze 40 amerických států.

Podle původních odhadů z roku 2010 mělo podle Reuters každé letadlo stát 550 milionů dolarů (nyní 12,7 miliardy Kč), po započtení inflace by nyní cena za jeden stroj mohla činit až 750 milionů dolarů (17,3 miliardy Kč). Oficiálně ale cena bombardéru zveřejněna nebyla.

TIP: Stíhačka, která létá sama: V kokpitu superstíhačky F-35 Lightning II

„Není to jen další letadlo. Je to ztělesnění amerického odhodlání bránit republiku, kterou všichni milujeme,“ prohlásil ministr obrany USA Lloyd Austin. Upozornil především na to, že nový bombardér využívá nejnovější poznatky v oblasti technologií, které umožňují unikat pozornosti radarů. „Padesát let pokroku v těchto technologiích se promítlo do tohoto letadla,“ řekl Austin. „I ty nejvíce sofistikované systémy protivzdušné obrany budou mít problém B-21 na nebi odhalit,“ dodal.

Také Kathy Wardenová ze společnosti Northrop Grumman označila za hlavní přednost nového stroje to, že bude těžko zpozorovatelný. „Uslyšíte ho, ale neuvidíte,“ řekla Wardenová.

Krásy noční oblohy jsou v dnešní době stále více ohrožené světelným znečištěním, a také provozem a odpadem na oběžné dráze. Donedávna bylo pozorování satelitů na obloze poměrně vzácným a zajímavým zážitkem. S příchodem početných konstelací satelitů se to ale mění. Z průletu satelitů se stává rušivý element, který ohrožuje především astronomická pozorování.

Astronomové mají již několik let problém s konstelací Starlink, kterou postupně buduje společnost SpaceX. Jde o momentálně největší konstelaci satelitů – jejich počet již nyní převyšuje tři tisíce kusů a v dohledné budoucnosti by měl dál významně narůstat. Blue Origin plánuje vypustit více než 3 200 satelitů Project Kuiper, AST SpaceMobile zase okolo 100 satelitů BlueBird.

Příliš jasný satelit

Americká společnost AST SpaceMobile nedávno vypustila prototyp satelitu BlueBird, nazvaný BlueWalker 3, který způsobil značnou nevoli mezi astronomy. Satelit, který má sloužit k testování patentované technologie pro připojení k mobilním telefonům ve vesmírném prostředí, nejprve nebyl příliš viditelný. To se ale změnilo po rozložení jeho 64 metrů čtverečních velkého telekomunikačního systému.

Problém je v tom, že povrch satelitu BlueWalker 3 velmi dobře odráží sluneční záření. Kvůli tomu se z něj stal jeden z nejjasnějších objektů na noční obloze. Budoucí satelity BlueBird navíc ve své finální podobě mají být ještě větší a jasnější než prototyp BlueWalker 3.

TIP: Astronomové varují: Satelity Starlink poškozují tisíce snímků z vesmíru

Podle mnohých jde o velmi nešťastný trend a nemusí být daleko doba, kdy se nebude možné podívat na noční oblohu, aniž by výhled nerušily zářící satelity. Pro astronomy jsou tyto satelity hrozbou nejen pokud jde o pozorování ve viditelné oblasti záření, ale také v radioastronomii, které dělá problémy rádiový provoz satelitů.

Sup bělohlavý (Gyps fulvus) si své jméno vysloužil díky bílému peří, které pokrývá i jeho krk, jenž je u většiny druhů supů holý. Pták s rozpětím křídel okolo dvou a půl metru se vyskytuje od Španělska po Indii, menší populace žijí i v Alpách a severní Africe.

Největší evropská kolonie žije v Parque Natural Hoces del Río Duratón. Od 80. let minulého století se počet jedinců ve Španělsku a Francii asi zdesetinásobil, v posledních letech je však ohrožuje zákaz ponechávání mršin uhynulých hospodářských zvířat na pastvinách, vyhlášený jako prevence proti šíření nemoci šílených krav (BSE).

Tragédie, která upozornila na problém

Kvůli preventivnímu nařízení mrchožroutům dramaticky kleslo množství dostupné potravy a byly zaznamenány i případy, kdy supi – právě pro nedostatek potravy – loví oslabená a nemocná zvířata. Na problém upozornil i případ ženy, která se v roce 2013 zabila pádem z útesu během túry po francouzských Pyrenejích. Než se k ní dostali záchranáři, prakticky celou ji během necelé hodiny sežrali vyhladovělí supi.

TIP: Pyrenejští odklízeči mrtvol: Po stopách okřídlených mrchožravců

V některých částech Asie supi do značné míry vymizeli, protože farmáři hospodářským zvířatům podávali protizánětlivý lék diklofenak, který je ale pro supy smrtelný. Situace se začala lepšit až po zákazu používání tohoto léku.

Konec 2. světové války nepřinesl pouze kýžený mír a obnovu zpustošených zemí, ale také další bojové akce na území jednotlivých států. A především počínající rozdělení světa na Západ a Východ, které se posléze stalo základem studené války. Propaganda a dezinformace jely na plné obrátky. I po letech je obtížné některé události věcně, bez emocí a nánosů mýtů rozklíčovat. 

Syn teologa

Stejně tak je obtížné historicky zpracovat téma Stepana Bandery a jeho příznivců. Zasáhli také do dění v poválečném Československu a stali se také prostředkem tehdejších politických bojů o charakter státu, který jednoznačně směřoval do komunistického bloku. A tím to nekončí.

Charismatická osobnost, která dokázala oslovovat lidi – a jak už to bývá, ne vždy k dobrým činům. Stepan Bandera šel po celý svůj život tvrdě za ideou samostatného státu. A v této cestě  se neváhal dopouštět různých krutostí. Narodil se v Haliči v roce 1909, tedy do Rakousko-uherské monarchie. V tomto pomyslném kotli národů žili Němci, Rusíni, Rumuni, Maďaři, Češi, Slováci, Arméni i Romové. Stepan pocházel z rodiny vzdělaného teologa a milovníka knih. Právě díky jeho vlivu se mladík stal patriotem, který snil o samostatné Ukrajině. Připomeňme si, že právě v tomto období se princip národních států – většinou na etnickém půdorysu – stává hlavním hybatelem nejen jejich vzniku, ale také jejich další existence. Důsledky těchto ideologií vedly ve 20. století k mnohým krveprolitím a útrapám.

Ukrajina Ukrajinců?!

Po rozpadu monarchie vznikla řada nástupnických států a právě území Ukrajiny se stalo průnikem pro nejrůznějších zájmové skupiny a sousední státy. Snaha Ukrajinců osamostatnit se vedla v roce 1917 k vyhlášení autonomní Ukrajinské lidové republiky. Ta ovšem neměla dlouhého trvání. Převálcovala ji sovětská Rudá armáda, která vyhlásila Ukrajinskou sovětskou republiku, pak přišel německý protektorát a nakonec Kyjev znovu ovládla Rudá armáda. Jisté východisko přinesl až v roce 1921 Rižský mír, který území rozdělil mezi Polsko a Rusko. Někteří Ukrajinci se také staly občany Polska či Československa. Právě území Podkarpatské Rusi ovlivnilo historii prvorepublikového Československa – minimálně díky umělcům, kteří tam získávali svou inspiraci. 

Totální meziválečný kolaps – právě tak lze pojmenovat dění na tomto území. Bídu a utrpení způsobila nejen 1. světové válka a léta poválečná, ale také hladomor ve 30. letech a násilná rusifikace. Touha po samostatném státě zůstala nevyslyšena. Právě toho využili – či zneužili – nacio­nalisté, včetně krajních extremistických skupin. V roce 1929 ve Vídni založili Ukrajinskou vojenskou organizaci (UNO). Proklamace o právu na sebeurčení doplňovaly metody jako sabotáže, teorizování obyvatelstva a atentáty – to vše mělo posloužit kýženému cíli.

Trest smrti

Stepan Bandera se rozdělením území ocitl v polské části. A tehdejší vztahy mezi Poláky a Ukrajinci vyvolávaly jedno střetnutí za druhým. Možná by se hodilo i sousloví, že napětí by se tehdy dalo „krájet“. Právě v té době Bandera prosazoval militarizaci nacionalistických skupin. Navrhl také řadu násilných akcí. Zodpovídal například za atentát na polského ministra vnitra Piereckého. Kvůli němu stanul dokonce před soudem a dostal trest smrti. Ovšem podařilo se mu vyklouznout – rozsudek mu zmírnili na doživotí a po zahájení 2. světové války dokonce z pevnosti v Brestu unikl. Tak se 13. září 1939 ocitl na svobodě. 

Dilemata

Nacisti, nebo komunisti? Právě tak lze zjednodušeně postavit situaci na polské části ukrajinského území v období 2. světové války. Nehledal se dobrý spojenec, ale ono pomyslné menší zlo. Právě tak se dokonce i nacisté dívali na samotného Banderu. Mohl se k jejich protisovětským akcím hodit, to se domníval šéf zpravodajské služby Canaris. Jenže Hitler považoval obyvatele těchto území za méněcenné. Nacistický útok na Sovětský svaz zamíchal onoho 22. června 1941 kartami. 

Následovala vlna vyvražďování židovských obyvatel a dlužno dodat, že banderovské skupiny měly na těchto zločinech rovněž svůj podíl. Když si však Bandera spočítal, že nacisté chtějí Ukrajinu dobýt, jeho namlouvání s Třetí říší skončilo. On sám byl uvězněn v Zellenbau, který byl součástí koncentračního tábora Sachsenhausen pro politické vězně, odkud ho propustili až na podzim 1944. Tehdy nacistické Německo o ukrajinské území přišlo. A když byly dvě „banderovské“ jednotky, které nacisté využívali, rozpuštěny, jejich zbytky se uchýlily k partyzánskému boji pod názvem Ukrajinská povstalecká armáda. Bojovali proti Rudé armádě a sovětským partyzánům, a aby to nebylo tak jednoduché, usilovali i o to, aby vysídlili Poláky z Ukrajiny. Ve svých aktivách pokračovali až k vytvoření stínové války či vlastní tajné služby na podzim 1944. 

Banderovci u nás

Po skončení 2. světové války ustaly boje banderovců pouze částečně. Stepan Bandera žil v bavorském Mnichově a zhruba tři stovky jeho příznivců se snažily za ním dostat. A jinou variantu, než projít přes Československo, neměli. Historik Tomáš Řepa vysvětluje: „Jejich cílem byl Západ a tam chtěli pokračovat v odporu.“ Provázela je pověst  zločinců, kteří se neštítí ničeho, a jejich průchod přes československé území také řada kriminálních činů provázela. 

Byli si toho vědomi, proto adresovali prezidentu Benešovi tento dopis: „Uvědomujeme Vás, pane presidente, že my ukrajinští povstalci jsme přišli na Vaše území. Přišli jsme ne jako nepřátelé, ale jako hosté. Přinášíme Vašemu národu a obyvatelstvu Vašeho státu slova pravdy o útisku národů a lidstva moskevsko-bolševickými imperialisty.“ Zřejmě těžko si představit hosty, kteří přicházejí bez pozvání. Zcela logicky se proti nim musel stát postavit a chránit tak své občany. A tady se dostáváme ke kontroverznímu tématu, do jaké míry se právě banderovci stali prostředkem tehdejších politických bojů a zda právě jejich existenci už tehdy nedokázali bravurně využít, či zneužít  dominující komunisté.

Zveličený strach

Období mezi léty 1945 a únorem 1948 bývá někdy nazýváno „okleštěná demokracie“. Vládla Národní fronta, kde měli hlavní slovo komunisté a další tři politické strany. Neustále spolu soupeřili a komunisté se velmi zřejmě snažili zcela převzít otěže. Hodili se k tomu i banderovci a jejich pověst. Jak uvádí historik Luboš Veselý, „zobrazení Ukrajinské povstalecké armády i samotných Ukrajinců a mechanismy fungování propagandy využívající této tematiky byly téměř identické v Sovětském svazu, Československu i v Polsku. V SSSR byla obzvláště zdůrazňovaným motivem spolupráce Ukrajinské povstalecké armády s Němci a rozvědkami západních zemí a propagandistickým záměrem legitimizace sovětské vlády na Ukrajině.“

Politicky to tedy fungovalo velmi příhodně, o tom svědčí text ze Svobodného zítřka, tiskovině tehdejších národních socialistů. V září 1947 zde byl uveřejněn text Karla Niesnera, v němž se autor ptá, „proč právě komunistický a jemu příbuzný tisk toto ohrožení zveličuje“.

Téma rezonovalo i v nejvyšších politických kruzích, o čemž svědčí zápis z jednání vlády 16. září 1947: „Slovenský demokrat Ján Ursíny a český národní socialista Hubert Ripka kromě jiného namítali, proč je potřebných na likvidaci 250 banderovců v Československu tolik nových sil. Další národní socialista Jaroslav Stránský zase kritizoval, že k velení jednotek nasazovaných na boj proti banderovcům byli odmítnuti důstojníci, kteří nebyli členy KSČ.“

Složitý vztah k banderovcům měli sami obyvatelé Československa. I když se jich částečně báli, do jisté míry k nich pociťovali i sympatie, a to především na Slovensku. A shrneme-li to, tak proti roztříštěným skupinkám banderovců v celkovém počtu asi 300 lidí bylo nasazeno až 13 500 vojáků a členů ozbrojených sil – dokonce i váleční partyzáni. 

Mýty

Propaganda je vskutku mohutný nástroj, ostatně dezinformační války s jistou nadsázkou probíhaly od nepaměti. Zorientovat se v historii, která je tak klíčová pro současnost a budoucnost, je složité nejen v tomto příběhu. Historik Tomáš Řepa vysvětluje: „Skutečné povědomí o banderovcích bylo velmi slabé. V archivních dokumentech nacházíme řadu chyb, zaměněni byli například s vlasovci. A už samo pojmenování ‚banderovci‘ je problematické a je převzato od protivníků. Sami si tak nikdy neříkali, maximálně jen Banderova frakce ukrajinských nacionalistů či přímo Ukrajinská povstalecká armáda.“

TIP: Historie rusko-ukrajinských vztahů: Rozhovor s historikem a etnologem Janem Rychlíkem

Tomáš Řepa pokračuje: „Při přesunu přes Československo se dopustili řady trestných činů, ale zároveň se stali předmětem politických bojů a také tématem skutečné informační války. A stále jsou opředeni mýty, například v souvislostmi s událostmi okolo Majdanu na Ukrajině v roce 2013, kdy se zejména v ruských médiích objevoval narativ ‚fašisté a banderovci‘ z Kyjeva, což je stejné, jako kdybychom současný český národ označovali jako protinacistický odboj. Nesedí to ani v čase, ani v místě. Zřejmě stále někdo chce vytřískat politické body.“ Pomyslnou tečkou pak může být právě to, co se v současnosti na Ukrajině děje. 

O psychoaktivních účincích slizu ropuchy coloradské (Incilius alvarius) ví západní svět již nejméně od roku 1983, kdy je ve své knize Bufo Alvarius: Psychedelická ropucha Sonorské pouště popsal (pod pseudonymem Albert Most) americký výzkumník a psychonaut Ken Nelson. Skutečný boom ale přišel až mnohem později a v současné době je kvůli masivnímu zájmu psychedelických zážitků chtivých uživatelů držení této ropuchy nezákonné například v Kalifornii.

Ropuší sliz, jehož účelem je ochrana tohoto obojživelníka před predátory, obsahuje celou řadu látek. Některé jsou halucinogenní, jiné toxické. Významnou roli mezi nimi hraje silně psychedelický triptamin 5-MeO-DMT, společně s chemicky velmi podobným bufoteninem (5-OH-DMT).

Účinky látky 5-MeO-DMT jsou srovnatelné například s halucinogenním dimethyltryptaminem (DMT). Jsou ale méně „vizuální“ a více „pocitové“, včetně zážitků blízkých smrti, pocitu ztráty ega či prožívání absolutní nicoty. V současné době probíhá výzkum 5 -MeO-DMT pro účely léčby deprese. Pro odborníky je tato látka slibnější než známý psilocybin z lysohlávek, protože její účinky obvykle trvají mnohem kratší dobu (15 až 20 minut), proti několika hodinám u psilocybinu.

Flashbacky po ropuším slizu

Ana María Ortiz Bernal z americké Wisconsinské univerzity v Madisonu a její spolupracovníci v této souvislosti detailně prozkoumali fenomén flashbacků, tedy nečekaných návratů psychedelického stavu, po uplynutí delší doby od užití psychoaktivní látky. Flashbacky po kouření látky 5-MeO-DMT udává řada uživatelů, doposud ale nebyly k dispozici výsledky systematického výzkumu. Nyní je vědci zveřejnili ve vědeckém časopisu Frontiers in Psychiatry.

Badatelé studovali celkem 513 dobrovolníků, kteří kouřili syntetický, tedy čistý 5-MeO-DMT, buď jako součást obřadu nebo v „běžných“ podmínkách. Ukázalo se, že flashbacky prožilo 73 procent lidí, kteří kouřili 5-MeO-DMT v ceremoniálních podmínkách a 27 procent těch, kteří ho kouřili za běžných okolností. Dalším pozoruhodným zjištěním je, že u žen se fenomén flashbacků objevil zhruba dvakrát častěji než u mužů.

TIP: Kouření psychedelického slizu americké ropuchy úspěšně zahání deprese

Jde o poměrně vysoká čísla. Vědci ale zároveň zjistili, že prakticky všichni, kdo tyto flashbacky zažili (96 a 93 procent, u flashbacků z obřadních, respektive „civilních“ sezení) je hodnotí jako pozitivní nebo přinejmenším neutrální. Autoři studie proto doporučují přehodnocení flashbacků jako nepříznivých vedlejších účinků a nově je doporučují považovat spíše za doprovodný efekt užívání 5-MeO-DMT. Dokonce je podle nich možné, že flashbacky po užívání 5-MeO-DMT dále zvyšují pozitivní působení této látky proti depresím a úzkostem.

Automobilů, které přepravovaly vesmírné poutníky na startovací rampu, se vystřídala celá řada. Mezi ty kultovní patří bezesporu tzv. Astrovan, tedy upravený karavan společnosti Clark-Cortez. Sloužil pro astronauty programu Apollo i první posádky raketoplánů a dodnes se považuje za jeden ze symbolů slavné kosmické éry. Snad žádné jiné auto v historii totiž nesvezlo tolik známých astronautů najednou a nestalo se součástí tolika zásadních amerických startů. Svůj debut ve službách NASA si automobil odbyl 14. srpna 1968, když dopravoval na rampu tříčlennou posádku Apolla 7. Řídil ho člen ochranky kosmodromu Steve Tatham.

S nezničitelným motorem

Cesta na rampu 39A z budovy Manned Spacecraft Operational Building není nijak dlouhá, NASA proto neměla žádné zvláštní požadavky na pohon vozu. Přesto pro ni tento konkrétní typ vznikl na zakázku, a nejednalo se tedy o běžně dostupný model. Obsahoval ovšem původní naftový motor Chrysler 225ci Slant Six o obsahu 3,7 l, o němž se říká, že je nezničitelný. Mimochodem, spojení „Slant Six“ označuje 30° sklon válců. Motor vynikal výkonem v nižších otáčkách, a proto se využíval i mimo osobní automobily. Vyráběl se neuvěřitelných 41 let, což jen potvrzuje jeho spolehlivost.

Dnes lze Astrovan obdivovat vedle rakety Saturn V, v návštěvnickém centru Kennedyho vesmírného střediska na Floridě. Výjimečnost vozu potvrzuje i fakt, že se nedávno na sběratelském trhu objevila limitovaná edice jeho modelu. (foto: Flickr, Bernt Rostad, CC BY 2.0)

Později po skončení misí Apollo zahájila NASA program kosmických raketoplánů. Legendární Astrovan byl samozřejmě u toho, když se John Young a Robert Crippen v roce 1981 chystali poprvé „osedlat“ tento moderní div světa. Kabina vesmírného letounu však nabízela víc místa než Astrovan, a tak začalo být jasné, že slavný vůz bude třeba nahradit větším modelem. Na poslední cestu se vydal 30. srpna 1983, v rámci mise STS-8. 

Nástupci legendy

Jeho nástupcem se stal upravený karavan Airstream Excella z roku 1983 a zdědil po něm i přezdívku. NASA využívala celkem tři kusy, jež dopravovaly posádky na rampu 27 let, dokud éra raketoplánů v roce 2011 neskončila. 

Dokončení: Šťastný let! Americké tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Poté Američané čekali dlouhých devět let na další pilotovaný start ze svého území. Uskutečnil se až v květnu 2020, rovněž z legendární rampy 39A, a NASA si přitom poprvé platila pouze službu. Raketu Falcon 9 i loď Crew Dragon totiž zajistila soukromá společnost SpaceX, zatímco posádku přivezl bílý elektromobil Tesla model X z dílny jiné firmy podnikatele Elona Muska. Můžeme se ovšem těšit ještě na další vůz: Boeing pro své astronauty přichystal upravený karavan Mercedes typ Atlas Touring Coach. Postavila jej společnost Airstream a přezdívá se mu Astrovan II. 

Pokřik „Vzhůru na Reichstag!“ poprvé zazněl v létě 1943 po vítězství Rudé armády u Kurska. Teprve po zahájení berlínské operace v polovině dubna 1945 se však z Říšského sněmu stala vysněná cena pro nejrychlejší bojovníky. Ve snaze motivovat vojáky, aby se bili jako lvi, vymysleli v Moskvě svéráznou soutěž. Velitelé oznámili rudoarmějcům, že kdo vztyčí na budově státní vlajku, obdrží titul hrdiny SSSR. Pro tento účel nechala STAVKA ušít devět rudých zástav se zvýrazněnými symboly srpu a kladiva. Generálové pak přidělili po jednom kusu každé divizi 3. úderné armády, u nichž se předpokládalo, že budou mít nejlepší šanci symbol na Reichstag umístit.

První pokus

Nakonec se k Říšskému sněmu nejrychleji dostala 150. střelecká divize 3. úderné armády. Její příslušníci časně zrána 30. dubna zaútočili na budovu a po dvou ztečích zhruba ve 14.30 se probojovali dovnitř. Propagandistickým úkolem velitelé pověřili četaře Michaila Jegorova a desátníka Melitona Kantariju z průzkumného oddílu. Po značném úsilí se jim podařilo probít do druhého poschodí a z okna vyvěsili vlajku s pořadovým číslem 5.

Nevydržela tam však dlouho. Němci se přeskupili, zahnali Sověty kulometnou palbou a zástavu strhli. Než prapor zmizel, putovala radostná zpráva na nejvyšší místa. Nadšený Žukov neváhal informovat Stalina a nepřesná informace putovala též do zahraničí. K Reichstagu se tak z okolních čtvrtí začali stahovat sovětští korespondenti a fotografové – aby zklamaně zjistili, že jednotky Rudé armády bojují teprve v polovině Königsplatzu, přišpendleny k zemi nepřátelskou palbou.

Druhé kolo ofenzivy začalo v podvečer. Trvalo několik hodin, než rudoarmějci prorazili skrz kulometná postavení a protlačili se do horních pater. V čele se opět pohybovali Jegorov s Kantarijou, pronikli do zadního traktu a našli schodiště na střechu. Tam kolem 22.50 přelezli k bronzovému sousoší Germanie na koni a zastrčili žerď vlajky do otvoru u levého kopyta.

Snímek z letadla

Prvenství obou bojovníků však nebylo zdaleka jednoznačné. Už o tři hodiny dříve se tentýž husarský kousek podařil pětičlenné skupině kapitána Vladimira Makova, která vztyčila prapor vysoko nad průčelím budovy u sochy bohyně vítězství. Důstojník oznámil úspěch rádiem přímo veliteli sboru. Teprve po desítkách let se médiím přihlásil někdejší rotmistr Michail Minin z Makovovy skupiny, který tvrdil, že právě on zástavu na Reichstagu vztyčil. Aby nejasností nebylo málo, jen o pár minut později dosáhl vysněného cíle i devítičlenný oddíl poručíka Semjona Sorokina. Také jeho vojáci se prostříleli až na vrchol parlamentu a vyvěsili další standartu.

Vzhledem k nočním hodinám nemohli fotografové žádný z těchto činů zachytit. Vítěznou vlajku nad Reichstagem tak 1. května 1945 odpoledne vyfotografoval z letadla až korespondent moskevského listu Pravda Viktor Ťomin.

Letecký snímek válečného zpravodaje deníku Pravda Viktora Ťomina. (zdroj: Pravda, V. A. Ťomin, CC0)

Šlo o příběh jako vystřižený z hollywoodského filmu. Novinář použil fotoaparát Leica, který mu daroval spisovatel Maxim Gorkij, jeho stroj dostal od německých kulometů řadu zásahů a při průletu nad budovou zbýval na filmu poslední snímek. Přesto se záběr vydařil a autor byl dekorován Řádem rudé hvězdy. Vyšší vyznamenání údajně nedostal proto, že si pro přepravu cenného materiálu do Moskvy „vypůjčil“ Žukovův osobní letoun.

I když snímek v Pravdě skutečně vyšel, do dějin se zapsala úplně jiná fotografie. „Na svědomí“ ji měl poručík Jevgenij Chalděj, který si do Berlína přivezl několik vlastních vlajek – údajně podomácku sešitých z rudých ubrusů. V různých částech města je fotil na výrazných budovách, jenže žádný záběr mu nepřipadal dostatečně ikonický. V rozbořené metropoli se obtížně orientoval a instinktivně se přidal ke skupině rudoarmějců, jež mířila do centra k Braniborské bráně a Reichstagu.

Je to skvělá kompozice!

Do budovy Říšského sněmu se Chalděj dostal 2. května kolem páté ráno. Později vzpomínal: „Všude samý popel, kouř a střelba z pušek. Vytáhnu vlajku, poslední, která mi zbyla. Přišli ke mně tři vojáci a řekli: ‚Poručíku, jdeme na střechu.‘ Zeptal jsem se: ‚A víte kudy?‘ Patřili mezi dobyvatele Reichstagu, takže cestu znali. Našli jsme tyč, která měla posloužit jako žerď, a hledal jsem vhodnou kompozici. Jeden z trojice vybral místo pro snímek, jenže se mi nelíbilo. Nebylo z něj vidět na zničený Berlín, pouze na kus oblohy.“

Voják jménem Alexej Kovaljov však ochotně pózoval dál. Zašel k velké kamenné váze na okraji střechy a zeptal se Chalděje: „Tady? Vylezu i výš, ale někdo mě musí podržet za nohy, abych nesletěl.“ Fotograf požádal o asistenci důstojníka v brigadýrce, Kovaljov vyšplhal nahoru a zamával vlajkou. Chalděj nemohl být spokojenější: „Pod zástavou se objevilo panorama rozstříleného města. To byl ten správný záběr a skvělá kompozice! Okamžitě jsem začal fotit a spotřeboval jsem celý film o 36 snímcích.“ Ještě v noci odletěl poručík do Moskvy, fotky ihned vyvolal a dočkal se pochvaly nadřízených. Tedy až na jednu drobnost.

Nevšiml si totiž, že důstojník podpírající spolubojovníka má na každém zápěstí jedny hodinky, k nimž si zjevně dopomohl krádeží (podle některých historiků však šlo v jednom případě o náramkový kompas). Bylo nemyslitelné, aby na tak důležité fotce působili rudoarmějci jako plenitelé. Chalděj proto vzal špendlík a z negativu hodinky na pravém zápěstí vyškrábal. Zřejmě takto upravil pouze onu oficiální fotografii, která obletěla svět, a na její negativ byl později uměle dodán kouř – ve snaze podtrhnout bojovou atmosféru v Berlíně. Dochovalo se totiž i několik dalších záběrů, na nichž má rudoarmějec stále oboje „časy“.

Pravda až po letech

Fotograf znal jména obou mužů na snímku, přesto ve svých vyjádřeních vždy jmenoval ty, kterým bylo prvenství přisouzeno a dostali i slibovanou Zlatou hvězdu hrdiny SSSR: Kantariju a Jegorova. Jako „oficiální vítěze“ je určil samotný Stalin a Chalděj musel podpisem stvrdit slib mlčenlivosti. Další perličku představuje fakt, že tito dva vojáci vlajku pouze upevnili na žerď a vztyčil ji jejich spolubojovník – poručík Alexej Berest. Přesto se musel spokojit s Řádem rudého praporu – údajně na pokyn Žukova, který nesnášel politruky.

TIP: Pád Berlína: Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Svůj slib fotograf porušil až krátce před smrtí a prozradil mimo jiné jméno onoho muže se dvěma hodinkami – šlo o Abdula Ismajlova z Dagestánu. Když se novináři Chalděje v polovině 90. let zeptali, zda snímek odráží realitu, nebo jde o podvrh, uzavřel celý příběh jednoznačně: „Je to dobrá fotografie zachycující důležitou skutečnost. Nic jsem neinscenoval, jen jsem organizoval události.“

Z Rézi vyrostla krásná dívka. Zpočátku vůbec nebylo jasné, jestli se jejím ženichem stane právě František Štěpán. Zájemců bylo hodně! Dokonce princ Evžen Savojský, který měl ve Vídni velké slovo u císaře, přišel s nápadem: „Marie Terezie by se mohla vzít syna pruského krále Fridricha!“ Zajímavá úvaha! Velký Fritz by se svatbou souhlasil a dokonce přijel do Vídně tajně nevěstu omrknout. Nakonec ale k svatebnímu jednání s Pruskem nedošlo a Marie Terezie se o tom ani nikdy nedozvěděla.

Manželství s občasnými nevěrami

Po složitých jednáních se mohla Rézi v roce 1736 za milovaného Františka vdát. Své ano si řekli latinsky a následné veselí trvalo dva dny. Po svatbě vykonali pouť do Mariazell a přinesli tam Matce boží dvě zlatá vavřínem propletená srdce, aby si vyprosili požehnání.

Manželství bylo opravdu šťastné, i když měl František Štěpán v pozdějších letech velkou slabost i pro jiné urozené ženy. Za tímto účelem si držel ve Vídni na Wallnerstrasse soukromý palác, který měl několik tajných vchodů a podzemní chodbu, kudy přicházely milenky bez rizika skandálu. Ačkoliv coby manžel první ženy udržoval mnohé avantýry, vždy se nakonec pokorně vracel ke své nejdražší. A moudrá Marie Terezie raději rezignovala, i když bez výčitek a trucování se to mnohdy neobešlo...

TIP: Boj za lásku: Jak to bylo se vztahem Marie Terezie a Františka Štěpána?

Z urozeného svazku se narodilo neskutečných šestnáct dětí, pět synů a jedenáct dcer. Marie Terezie rození zvládala i při všech svých státnických povinnostech. Uvádí se, že kromě porodů snad prodělala ještě sedm dalších těhotenství, které skončily potratem či narozením mrtvého dítěte.