Austrálie se stala domovem nejen obřích pavouků a bezpočtu jedovatých hadů, ale také mnoha pozoruhodných savců. Na rozdíl od zbytku světa, kde savčí fauně dominují dobře známí placentálové – od hlodavců a šelem přes kopytníky až po chobotnatce či primáty – na jižním kontinentu si v důsledku historické izolace uchovali nadvládu vačnatci. Někteří z nich, například vakokrti, na první pohled připomínají savce známé z jiných světadílů. Příčina však netkví v jejich příbuznosti, nýbrž v konvergentní evoluci, tedy ve vývoji podobných znaků vlivem obdobných faktorů a tlaků okolí. Často tak vznikají vizuálně velmi blízké, ale nijak příbuzné druhy. 

Vačnatci se postupně adaptovali na využívání podobných zdrojů jako placentálové jinde na planetě a nechybějí mezi nimi drobní masožravci jako vakomyši, všežravci (vakoplšík), spásači (klokani), listožraví specialisté (koala) ani predátoři stojící na vrcholu potravní pyramidy. Největšího dravého vačnatce v současnosti představuje ďábel medvědovitý, ještě před sto lety ovšem jeho pozice patřila jinému pozoruhodnému tvorovi – vakovlkovi.

Soumrak vakovlků

Vakovlk tasmánský, známý také jako tasmánský vlk či tasmánský tygr – pro své charakteristické pruhy na hřbetu – nemá s těmito dvěma tvory příliš společného. Jeho podobnost zejména se psovitými šelmami se stala výsledkem již zmíněné konvergentní evoluce a adaptace na blízký způsob života. 

Kdysi vakovlci obývali celou oblast Austrálie, včetně Tasmánie a Nové Guineje. Na australském i guinejském území však vyhynuli již před několika milénii a poslední útočiště jim skýtala právě Tasmánie, ostrov ležící jižně od kontinentu protinožců. Tam se s nimi také poprvé setkali evropští cestovatelé, a to možná už v 17. století, s jistotou pak koncem toho osmnáctého. Vědecky vakovlka popsal George Harris roku 1808, netušil však, že pozoruhodným predátorům v tu chvíli zbývá ve volné přírodě sotva sto dvacet let.

Noční lovci

V Tasmánii vakovlci vyhledávali zejména kopcovité lesnaté oblasti a vřesoviště, přes den odpočívali a na lov se vydávali za soumraku či v noci. O jejich potravních zvyklostech toho s výjimkou faktu, že patřili mezi masožravce, mnoho nevíme. Předpokládá se, že lovili menší klokany, klokánky, vombaty, různé drobné savce a patrně i ptáky. Nejspíš neuměli příliš rychle běhat a podle dřívějších hypotéz štvali kořist podobně jako vlci; část vědců se nicméně domnívá, že útočili spíš ze zálohy. Stavba těla napovídá, že vakovlk dokázal velmi dobře skákat. Podle některých svědectví pak vydržel chvíli stát na zadních nohou a při skoku se odrážel podobně jako klokan. Za pozornost stojí jeho schopnost rozevřít tlamu v úhlu 120 stupňů a možná i víc.

Osudnými se mu patrně staly obavy farmářů o dobytek, což v Tasmánii v první polovině 19. století vedlo k pronásledování zmíněných masožravců a rychlému ztenčování jejich populace. K mizení vakovlků však zřejmě přispěly i jiné faktory, například ubývání vhodné potravy či vyhledávaných biotopů nebo konkurence ze strany dalších živočichů, zejména psů. Podobné příčiny, tedy tlak ze strany lidí a „soupeření“ s dingy, koneckonců nejspíš stály i za vyhynutím žíhaných vačnatců v pevninské Austrálii. 

Poslední mohykán

Jisté je, že posledního vakovlka ve volné přírodě ulovil 6. května 1930 farmář Wilf Batty a o šest let později, 7. září 1936, zemřel poslední jedinec chovaný v hobartské zoo. Přestože se od té doby objevila řada nepodložených svědectví o pozorování popsaných tvorů v krajině, přesvědčivé důkazy chybějí, a vakovlk tasmánský se tak považuje za vymizelý druh.

Jakkoliv jsme ovšem jeho vyhynutí pokládali za definitivní a jedinou jiskřičku naděje skýtalo nalezení jedinců skrytě přežívajících v tasmánských lesích, rychlý vědecký vývoj možná brzy nabídne i jiné alternativy. Vakovlk se totiž zařadil po bok mamutů a několika dalších vymřelých druhů jako adept na návrat mezi živé. 

Sny o jeho vzkříšení nejsou ve skutečnosti ničím novým. Vědci o nich pravidelně mluví od konce 20. století a mezitím dosáhli i několika dílčích úspěchů. V roce 2008 se například podařilo získat geny pro kolagen ze sto let starých tkání naložených v alkoholu, a když badatelé vložili příslušný kousek DNA do genomu laboratorních myší, bez potíží fungoval. Znovu se však debata na téma oživení vakovlků rozhořela letos v srpnu, kdy společnost Colossal Biosciences oznámila plán na jejich navrácení do tasmánské přírody.

Hledá se dárce

Vedoucí projektu, Andrew Pask z University of Melbourne, se dlouhodobě věnuje zkoumání vakovlčí DNA získané z dochovaných exemplářů. V roce 2017 pak v časopise Nature publikoval řadu pozoruhodných zjištění, která přineslo přečtení genomu mladého jedince uloženého v muzejních sbírkách celých 108 roků. K oživení desítky let vyhynulého tvora je však pořád daleko, nehledě na to, že ani zmíněná genetická informace není kompletní. Další krok má proto spočívat v sekvenování DNA nejbližších žijících příbuzných vakovlka z čeledi kunovcovitých (kam patří i již zmiňovaný ďábel medvědovitý), což by mohlo pomoct k zaplnění zbývajících mezer.

Následně chtějí vědci metodou CRISPR upravit genom některého z těchto blízkých příbuzných a vložit do něj znaky typické pro vakovlky. Po dokončení genové editace se nově vzniklé jádro vnese do vhodného vajíčka, a pokud se takto podaří vytvořit životaschopné embryo, umístí se do těla náhradní matky. Tam by se mělo vyvíjet 42 dní, načež se narodí první vakovlk téměř po sto letech.

Nicméně je třeba dodat, že nepůjde tak úplně o vakovlka. Nehovoříme totiž o klasickém klonování – které by se současnými metodami a stavem dochovaného genetického materiálu nebylo reálné – nýbrž o vytvoření hybridního organismu vačnatce: V něm se spojí rysy vakovlka s vlastnostmi „dárce“, jehož genom odborníci k editaci použijí.

Je to správné?

Ačkoliv projekt působí velmi ambiciózně a dočkal se i značné finanční podpory, vznáší se nad ním mnoho otazníků. Pomineme-li výtky řady vědců, kteří pochybují o jeho proveditelnosti, je nutné se také ptát, jestli je návrat vakovlka do tasmánské přírody skutečně žádoucí a zda je na něj připravená. Jeden z problémů by mohl spočívat v nízké genetické rozmanitosti znovuzrozených tvorů, což by v případě propuknutí prudce nakažlivé choroby mohlo znamenat rychlý zánik populace. 

Otázkou rovněž zůstává, jak by návrat vakovlka ovlivnil kupříkladu ďábly medvědovité, které nyní v Tasmánii sužuje nakažlivá a ve většině případů smrtelná rakovina tváře. Zmíněná nemoc způsobila, že se jejich stavy na ostrově od 90. let snížily ze 150 tisíc jedinců asi na 20 tisíc. Ačkoliv by podle podporovatelů projektu mohl návrat vakovlků ďáblům dokonce pomoct, neboť by jejich populaci zbavovali slabých a nemocných kusů, je třeba podobné zásahy do ekosystému vždy velmi pečlivě zvážit.

A stálo by to za to?

A nakonec je tu i spíše morální otazník: Jakkoliv zní vidina návratu vakovlků do volné přírody mimořádně lákavě, je opravdu vhodné vynaložit tolik finančních prostředků a energie na jejich vzkříšení? Nebylo by lepší, aby uvedené zdroje putovaly na ochranu kriticky ohrožených, avšak stále žijících druhů a jejich prostředí? Ba co víc – pokud lidstvo skutečně dokáže oživit druh, na jehož vyhynutí má zásadní podíl, téměř jistě to povede k tlakům na zmírnění ochrany některých jiných živočichů nebo i rostlin. Vždy totiž bude možné argumentovat, že pokud daný organismus naší vinou z planety zmizí, můžeme jej přece díky moderním metodám znovu vzkřísit. 

Abychom danou hádanku rozlouskli, musíme si udělat jasno ve slově bulík. Označuje se tak hloupý nebo naivní člověk, jinak řečeno trouba či ňouma. Jde však také o výraz pro mladého vola, případně pro jeho nosní kroužek, který se používá k vodění a usměrňování zvířete.

TIP: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Vůl sám o sobě představuje nelichotivé označení zejména proto, že lidová slovesnost má ve zvyku se nad kastrovanými zvířaty ošklíbat. Přidáme-li k tomu kroužek v nozdrách, za nějž lze volka vodit sem a tam dle libosti, je obrázek manipulovaného jedince jasný. Kdo nám věší bulíky na nos, ten z nás tedy doslova dělá vola…

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dnešní svět se zdá být na hony vzdálený dobám, kdy čarodějnice končily na hranicích a lidé věřili báchorkám o účincích černé magie. Jak ale vyplývá z nové studie Borise Gershmana z Americké univerzity ve Washingtonu, kterou minulý týden zveřejnil recenzovaný vědecký časopis PLoS ONE, víra v čarodějnictví je ve světě stále velmi rozšířená.

Gershman získal vyjádření více než 140 tisíc lidí z celkem 95 zemí, která působivým způsobem vykreslují obrázek o víře čarodějnictví v dnešní době. Více než 43 procent všech respondentů například souhlasilo s tvrzením, že: „Někteří lidé mohou seslat kouzla či kletby, kvůli nimž se někomu stanou špatné věci.“

Víra ve zlovolné síly

Výzkum zároveň ukazuje, že víra v čarodějnictví se v různých koutech světa liší. Zatímco například ve Švédsku pouze 9 % dotazovaných přiznává víru existenci v zlovolných sil, v Tunisku je to až 90 %. Víra v čarodějnictví podle Gershmana měla a stále ještě má určitou sociální funkci – v průběhu věků poskytovala lidem vysvětlení pro nejrůznější události a umožňovala jim je lépe zvládat.

Víra v čarodějnictví ve světě. (zdroj: PLoS ONE, Boris Gershman, CC BY 4.0)

Z výsledků studie také vyplývá, že víra v čarodějnictví je těsně spjatá s náhlými nepříznivými událostmi, jako je například sucho nebo nezaměstnanost. Také se ukazuje, že tato víra a s ní spojené procesy směřují k utužení soudržnosti společnosti, když selhává administrativa a úřady dané země. Téma čarodějnictví je tak rozšířenější v zemích, ve kterých se ve větší míře objevují problémy se slabou vládou a institucemi.

TIP: Oficiální městský čaroděj dostal padáka: Vaz mu zlomily misogynní poznámky

Pokud jde o boj s těmito často nebezpečnými a destruktivními pověrami, je to podle Gershmana podobné jako u dezinformací – jednoduchá osvěta a vysvětlování příliš nefungují a stejně tak nefunguje ani zakazování praktik spojených s čarodějnictvím. Takové zákazy mají spíše opačný efekt, protože lidé se semknou a cítí se ještě více ohroženi. Nejlepším řešením je podle Gershmana trpělivé budování sociálních institucí, které zvyšují životní úroveň a bezpečnost obyvatel a snižují tak potřebu uchylovat se k víře v čarodějnice a čarodějnictví obecně.

Bombardér Boeing B-29 Superfortress patří mezi ikonické typy letadel druhé světové války a dočkal se i rozsáhlého nasazení nad Koreou. Již tři dny po zahájení války provedly čtyři stroje B-29 nálety na severokorejské síly nedaleko Soulu a útoky se stupňovaly. Zjevně však nebyly schopny zastavit nepřátelskou ofenzivu.

Situaci poté změnil úspěšný protiútok sil OSN, po kterém došlo k obsazení i celého severu poloostrova, ale na podzim přišel hromadný úder čínských jednotek a další vynucený ústup jednotek OSN. Na stole se tak opět objevil strašidelný scénář, o němž se ve skutečnosti hovořilo již v prvních dnech korejské války, totiž použití amerických jaderných pum, které by nesly právě „devětadvacítky“.

S jadernými bombami

Americké bombardéry nejdříve vzlétaly z ostrova Guam, ale posléze se přesunuly na základny Yokota nedaleko Tokia a Kadena na Okinawě. Zpočátku šlo o stroje, které mohly nést pouze konvenční pumy, avšak již v červenci 1950 přibyly letouny s úpravami, díky nimž mohly dopravovat i jaderné zbraně. Konkrétně šlo o implozní plutoniové pumy Mark 4, jež se daly charakterizovat coby pokročilejší příbuzní typu Mark 3, k němuž patřil i Fat Man, jenž zničil Nagasaki. Existovalo několik variant s výbušnými ekvivalenty 1–31 kilotun, přičemž hmotnost bomby činila necelých pět tun.

Kromě východní Asie se B-29 schopné nosit tyto nálože přesunuly také do Velké Británie, aby se v pásmu jejich doletu nalézala též západní část Sovětského svazu. Něco podobného se stalo již o dva roky dříve při sovětské blokádě Berlína, jenže tehdy šlo ze strany USA pouze o bluf; superfortressy umístěné v západní Evropě oněmi „atomovými“ úpravami neprošly. Po vypuknutí korejské války se už ale neblufovalo a na základnu Guam přeletělo deset letounů B-29 s bombami Mark 4, ačkoliv ty zatím postrádaly štěpný materiál. Jednalo se však o mimořádně silný výstražný signál, který posléze ještě znásobil fakt, že na Guam přibylo dalších deset takových strojů.

Úspěšný protiútok vojsk OSN situaci změnil, jenže čínská ofenziva v listopadu 1950 znamenala, že se „atomová karta“ znovu objevila na stole. Číňané o tomto scénáři věděli, avšak buďto nevěřili, že by Američané k této zbrani sáhli, nebo (což je pravděpodobnější) se atomových bomb nebáli tak, jak si USA představovaly. Dne 30. listopadu 1950 se konala slavná tisková konference, na níž prezident Harry Truman sdělil, že ke zvládnutí situace v Koreji se použijí jakékoli prostředky, jež budou třeba, a to včetně nukleárních zbraní. Navíc dodal, že pravomoci rozhodnout o jejich nasazení budou mít vojenští velitelé přímo na poloostrovním bojišti.

Bomby pro letce

Ze strany USA šlo o velmi vážné varování, ačkoli poslední část prezidentova sdělení mohla být dalším blufem, jelikož právo rozhodnout o použití atomových zbraní si zřejmě pořád ponechal on sám coby vrchní velitel. Většina jaderného arzenálu zůstávala pod kontrolou civilního orgánu AEC (Atomic Energy Commission), ale prezident vydal pokyn, aby letectvo dostalo devět pum Mark 4 v kompletním stavu, tentokrát už tedy včetně štěpného materiálu.

Navíc nařídil přesun modifikovaných B-29 z Guamu na Okinawu. Velitelství SAC (Strategic Air Command) zřídilo v Tokiu speciální pracovní skupinu, jež měla naplánovat nasazení těchto zbraní, ovšem prezident Truman se k tomuto kroku zjevně příliš neklonil. Naopak jako nejhlasitější zastánce použití nukleárního arzenálu v Koreji dlouhodobě vystupoval generál Douglas MacArthur, který navíc dlouhodobě kritizoval prezidenta za jeho způsob vedení války, což se nakonec projevilo tím, že populární, ale kontroverzní generál byl v dubnu 1951 odvolán.

Simulace nukleárních útoků

Na jeho místo nastoupil generál Matthew Ridgway, jehož jmenování provázela zpráva, že obdržel též „kvalifikovanou pravomoc“ nasadit atomové zbraně, pokud by dospěl k závěru, že je to potřeba. Jenže prakticky nadále platilo, že o tomto kroku by rozhodoval Bílý dům, kde ochota překročit „jaderný práh“ zjevně nebyla. Panovaly obavy, že by to vedlo k jaderné válce se Sovětským svazem, který již také patřil mezi nukleární mocnosti a podepsal s Čínou smlouvu o vzájemné obraně.

Pokračování: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (2)

V červnu 1951 tedy upravené stroje B-29 s pumami Mark 4 odletěly z Asie zpět do USA, ačkoli se stále pokračovalo v odstrašujících krocích, jež vyvrcholily v říjnu 1951. Tehdy se odehrála operace Hudson Harbor. Šlo o sérii konvenčních náletů několika standardních „devětadvacítek“, jež ale napodobovaly schéma nukleárních útoků. Podle některých názorů se jednalo o nemístný hazard, který mohl vyprovokovat SSSR, avšak Josif Stalin díky svým špionům nejspíše věděl, že se Američané už pevně rozhodli „Bombu“ nepoužít.

Na svět přišla jako třetí dítě v pořadí, po nejstarší princezně Viktorii a druhorozeném princi Albertu Eduardovi, budoucím králi Edwardovi VII. Žádné velké nadšení ale její narození neprovázelo, přece jen se zase narodila holčička. Také Alici Sasko-Koburskou, doma zvanou Alix, vychovávali ke skromnosti a pracovitosti. Možná překvapí, že kromě velkého důrazu na všeobecné vzdělání a znalost jazyků se královské děti učily i praktickým dovednostem, jako byly ruční práce, vaření, práce na zahradě nebo ve stolařské dílně.

Pečovatelka

Děti spaly v nepříliš vytopených pokojích a také jejich oblečení rozhodně nepůsobilo aristokraticky. Alice projevovala ze všech dětí nejvíce empatie a stala se jakousi ošetřovatelkou rodiny. Fascinoval ji také život prostých lidí, které potkávala na paství Balmoral, kam často jezdili. Když v roce 1861 umírala Alicina babička, matka královny Viktorie, trávila s ní Alice hodně času. I když si Viktorie v dětství s matkou moc nerozuměla a z jejího vlivu se snažila uniknout právě sňatkem s princem Albertem, její smrt nesla velmi těžce. A právě Alice ji v těch chvílích držela nad vodou. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít!

Rok 1861 přinesl královské rodině velké neštěstí. Povážlivě se začal zhoršovat zdravotní stav prince Alberta, Alicina otce, kterého už dlouhá léta trápily žaludeční potíže. I o něj Alice pečovala. Zemřel 14. prosince téhož roku v pouhých dvaačtyřiceti letech. Jako příčinu smrti uváděli břišní tyfus. Dnešní lékaři jsou však jiného názoru a domnívají se, že mohlo jít o Cronovu chorobu či rakovinu žaludku.

Hledání ženicha

Manželova smrt stejně starou královnu Viktorii úplně vykolejila. Prakticky až do konce svého života se s ní nedokázala smířit. Přestala se zajímat o okolní svět i vladařské povinnosti. Dlouho se neukazovala na veřejnosti. Právě tehdy ji Alice při oficiálních příležitostech zastupovala.

Jenže v té době zároveň dozrála do věku na vdávání. Její vdavky se ostatně řešily už za života prince Alberta. Najít v té době přiměřeného ženicha totiž představovalo tvrdý oříšek. Královna Viktorie dokonce zapojila do hledání svou nejstarší dceru provdanou do Pruska. Ne každá královská dcerka ale měla to štěstí, že se mohla provdat za budoucího panovníka. Prostě na evropských dvorech v 19. století jaksi nebyli na skladě! 

Ve znamení smutku

Volba nakonec padla na velkovévodu Ludvíka IV. Hesenského, i když ze společenského hlediska nepředstavoval žádnou extra partii. Svatba se vzhledem k smutku za prince Alberta nakonec odbyla skromně a uskutečnila se 1. července 1862 na ostrově Wight. Alice oblékla bílé šaty se závojem, mnoho členů rodiny přišlo v tmavém. Atmosféra zkrátka panovala spíše ponurá. Manželství se ale ukázalo jako šťastné a narodilo se v něm pět dcer a dva synové. 

Manželé žili ve skromném domě v Darmstadtu. Původní plán vystavět honosný palác se neuskutečnil. Alice byla láskyplná žena a skvělá matka, která se o své děti vzorně starala. Dokonce je kojila, což její matka královna Viktorie nelibě nesla. Bohužel se brzy ukázalo prokletí rodu – hemofilie. Alice jako přenašečka tuto nemoc nadělila přinejmenším dvěma ze svých dcer – Irene a Alix. Ty zase nemoc přenesly na některé své syny. U dcery Alžběty provdané do Ruska, která zemřela bezdětná, to nelze ani potvrdit, ani vyvrátit.

Naneštěstí hemofilií onemocněl i mladší ze dvou Aliciných synů – Fridrich. Když ve dvou a půl letech nešťastně vypadl z okna, podlehl vnitřnímu krvácení, které nešlo zastavit.

V roce 1878 postihla rodinu další katastrofa. Celá rodina kromě Alice a dcery Alžběty onemocněla záškrtem. Alice se o nemocné vzorně starala. Nejhorší průběh měla nejmladší dcerka Marie, jejímuž umírání Alice bezmocně přihlížela a nedokázala mu zabránit. Její smrt před ostatními dětmi tajila, až se vyčerpaná sama záškrtem nakazila. Zemřela v den výročí smrti svého otce prince Alberta – 14. prosince 1878 ve věku pouhých pětatřiceti let.

V prosinci po dlouhých jedenácti měsících na obloze opět zahlédneme všech sedm planet Sluneční soustavy, i když některé jen na chvíli a další pouze v dalekohledu…

Kompletní sedmička

Po celý prosinec se můžeme těšit ze Saturnu a jasného Jupitera i Marsu, které spatříme již za soumraku. První zmíněný však bude k vidění pouze zvečera, kdežto Jupiter po celou první půlku noci a Mars po celou noc. Rudá planeta totiž 8. prosince dospěje do opozice se Sluncem. Nastanou tak nejlepší podmínky pro její pozorování v letošním roce a s −1,9 mag bude na nebi velmi nápadná. Ve stejný den se také dočkáme jejího zákrytu úplňkovým Měsícem, a navíc se o tři dny dřív odehraje i zákryt Uranu (viz Zajímavé úkazy).

Od poloviny prosince se bude na soumrakové obloze nízko nad jihozápadem objevovat rovněž Merkur, k němuž se na sklonku roku přidá večernice Venuše. Výčet planet zakončíme Uranem a Neptunem, viditelnými pouze v dalekohledu. Zatímco první z nich bude v prosinci pozorovatelný po většinu noci kromě jitra, Neptun spatříme jen večer nad jihozápadem. 

Třikrát temnější

Pomineme-li Měsíc, pak podobu hvězdného nebe z noci na noc, či spíše z týdne na týden proměňují právě planety. Už několik století však astronomové vědí, že ke změnám – mnohdy dokonce navýsost pravidelným – dochází i v případě řady hvězd. Příběh o tom, jak stálice pozbyly své stálosti, je přitom napsán vysoko na prosincové noční obloze v souhvězdí Persea. 

Odehrávat se začal v noci 12. listopadu 1782 v anglickém Yorku a jeho ústřední postavou se stal 18letý nadšenec astronomie John Goodricke. Pozoroval tehdy nápadnou hvězdu druhé velikosti Algol neboli Betu Persei a ke svému nemalému překvapení zaznamenal, že její jasnost onoho večera rychle poklesla. Snížení se odehrálo během několika hodin a dosáhlo celých dvou magnitud: Stálice tudíž potemněla víc než třikrát! Goodricka to sice zaskočilo, ale bezesporu cítil i značné zadostiučinění. Byl totiž na lovu hvězd, které mění svou jasnost – a později měly nést přívlastek proměnné.

Pátrání po proměnných

V jeho snažení mu pomáhal o dekádu starší přítel Edward Pigott, jenž měl navíc solidní hvězdářské zázemí. Jeho otec totiž patřil mezi členy londýnské Královské společnosti, zajímal se o astronomii a v Yorku nechal vystavět hvězdárnu. Onoho 12. listopadu ji však Goodricke nepotřeboval: Vystačil si s pouhýma očima a dobrým výhledem na Persea. 

Oba mladí gentlemani si vzali do hlavy, že budou na noční obloze systematicky hledat hvězdy měnící jasnost. Kupředu je hnalo vědomí, že minimálně jedna taková již existuje, a sice Omikron Ceti alias Mira neboli „podivuhodná“ ze souhvězdí Velryby. Jenže u ní docházelo k pravidelným změnám jasnosti s odstupem jedenácti měsíců, a navíc jen zvolna. Proto je chování Algolu muselo zaskočit.

Hvězdná dvojice Algolu obíhá kolem společného těžiště, přičemž jednou za 2,86 dne pozorujeme přechod větší a méně svítivé složky (na ilustraci oranžová) přes složku svítivější, avšak menší (modrá). Nastává tzv. primární minimum, viditelné i pouhýma očima. V opačné situaci dochází k sekundárnímu minimu, s méně výrazným poklesem jasnosti. (ilustrace: Jan Píšala)

Goodricke tehdy pozoroval bez Pigottovy podpory a o tom, co viděl, sám pochyboval… Chvíli dokonce zvažoval optický klam. Jeho přítel se zapojil až v následujících dnech, ale to už Algol opět vypadal jako stálice druhé velikosti. Další, stejně rychlý a intenzivní pokles jasu u něj zaznamenali 28. prosince. Z následných pozorování pak správně odvodili, že se jasnost hvězdy mění jednou za dva dny, dvacet hodin a 45 minut, přičemž pokles zabere asi sedm hodin. Perioda stanovená pomocí moderních prostředků je o pouhé čtyři minuty delší.

Skvělý odhad

Ohromující je však především jejich interpretace pozorovaných změn jasnosti. Oba nezávisle na sobě zvažovali přítomnost dalšího tělesa – nejspíš planety – jež kolem stálice krouží a tím ji při pohledu ze Země pravidelně zakrývá. Pigott dokonce velikost oběžnice odhadl na polovinu průměru hvězdy. Dnes víme, že za popsaná „zatmění“ skutečně může Algolův průvodce, ovšem nikoliv planeta, nýbrž další stálice. Beta Persei se tak stala první známou zákrytovou dvojhvězdou.

Dodejme, že Goodricke s Pigottem zvažovali i alternativní vysvětlení, podle nějž by za uvedené změny mohly například velké tmavé, nebo naopak jasné skvrny na povrchu rotující stálice. V daném směru již měli oporu v pozorováních, protože tmavé skvrny na Slunci odborníci dobře znali – zatímco vícenásobné hvězdné systémy tehdy existovaly pouze coby hypotetická představa v myslích hvězdářů.

V Goodrickových stopách

A zatímco příběh Algolu astronomové rozvíjejí dodnes a stále není u konce, ten Goodrickův se bohužel uzavřel nedlouho po jeho přelomovém objevu. V srpnu 1783 ho za něj Královská společnost odměnila svým nejvyšším vyznamenáním, Copleyho medailí. Na podzim roku 1784 pak Goodricke identifikoval proměnné hvězdy Beta Lyrae a Delta Cephei, zatímco Pigott slavil úspěch s Éta Aquilae. První zmíněný byl za své přínosy nakonec 6. dubna 1786 zvolen právě členem Královské společnosti, ale již o dva týdny později ve věku pouhých 21 let zemřel…

Chcete se na obloze vydat v Goodrickových stopách a přesvědčit se o změnách jasnosti Algolu na vlastní oči? Pak vyhledejte okolní stálice, s nimiž ho můžete v průběhu času porovnávat: Hodí se například Gama z Andromedy s 2,1 mag, tedy stejně jako Algol v maximu, dále Delta z Persea s 3 mag či Alfa z Trojúhelníku, která s 3,4 mag pro změnu odpovídá Algolovu minimu.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince ve 22:48 SEČ vstupuje do znamení Kozoroha; nastává zimní slunovrat, začíná astronomická zima.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině prosince za soumraku nízko nad jihozápadem
• Venuše – viditelná na sklonku prosince za soumraku nízko nad jihozápadem
• Mars – viditelný po celou noc
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný zvečera nad jihozápadem
• Uran – viditelný po většinu noci kromě rána
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v prosinci 2022

• 1. a 2. prosince – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera v první polovině noci; nejblíž si budou před půlnocí z 1. na 2. prosince, kdy je budou na nebi dělit asi 4°
• 5. prosince – zákryt Uranu Měsícem na noční obloze; začátek úkazu v 17:38 SEČ, konec v 18:33 
• 7. a 8. prosince – setkání úplňkového Měsíce a Marsu na nočním nebi; nejblíž si budou 8. prosince ráno, kdy dojde k zákrytu planety měsíčním kotoučem; poblíž bude pozorovatelný i Aldebaran a Plejády z Býka
• 8. prosince – zákryt Marsu Měsícem na ranní obloze; začátek úkazu v 6:04 SEČ, konec v 6:58 
• 8. prosince – Mars v opozici se Sluncem
• 10. a 11. prosince – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 13. a 14. prosince – ubývající Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 14. prosince – v noci nastane maximum meteorického roje Geminid
• 18. a 19. prosince – úzký měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranním nebi
• 21. prosince – Merkur v největší východní elongaci, zhruba 20° od Slunce
• 26. prosince – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerní obloze nízko nad jihozápadem (asi 4,5°)
• 29. prosince – setkání Merkuru a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem (asi 1,5°)
• 29. prosince – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na večerní obloze; nejblíž si budou po setmění, kdy je bude dělit přibližně 3,5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V čele římské říše stálo množství vládců. Někteří jsou velmi dobře známí, o jiných toho naopak víme jen velmi málo. Někdy jsme dokonce na pochybách, zda tito vládci vůbec existovali, nebo zda jde jen o pouhé legendy. Mezi takové patří i Sponsian, který měl být římským či vojenským velitelem, vládnoucím na území římské provincie Dacia, tedy zhruba v místech, kde se dnes rozkládá Rumunsko.

Situaci komplikuje fakt, že tajemný Sponsian měl vládnout během období takzvané „krize třetího století“, datované zhruba mezi léta 235 až 285 n. l., kdy v římské říši panovala značná nestabilita a chaos. Během této krize se nejméně 26 osob prohlásilo římským císařem, přičemž šlo převážně o mocné římské generály. Sponsian mohl být jedním z takových vojenských velitelů, který se jen snažil získat moc.

Záhadný vládce na mincích

O tomto tajemném vládci neexistují žádné písemné záznamy. V jiném období římské říše by to prakticky vylučovalo jeho existenci, během zmíněného období chaosu a nestability ale docházelo k neobvyklým věcem. Existenci Sponsiana tak dokládá jen jeho podobizna na nevelkém souboru mincí, objeveném v roce 1713 v Transylvánii.

Mezi odborníky až doposud převažoval názor, že mince se Sponsianem jsou padělkem, navíc nepříliš zdařilým. Nedávno se ale do věci vložil tým britských odborníků, kteří mince detailně prozkoumali. S využitím světelné mikroskopie, ultrafialového zobrazování, rastrovací elektronové mikroskopie a infračervené spektroskopie s Fourierovou transformací dospěli badatelé k překvapivému závěru. Vědci nejen že potvrdili stáří mincí, odhadované na zhruba 2 000 let, ukázalo se také, že tyto mince byly dlouho v oběhu a dlouhou dobu strávily v zemi.

TIP: Archeologové narazili v severním Izraeli na zlatý poklad byzantských mincí

I když stále zůstává řada nezodpovězených otázek, zdá se, že během „krize třetího století“ skutečně existoval člověk jménem Sponsian, který měl dostatečně velkou moc na to, aby nechal razit mince se svým jménem. Vědci nyní věří, že tato zjištění mohou podnítit další historiky a archeology, kteří by se mohli pokusit odhalit identitu této záhadné postavy a vrhnout tak světlo na tento neznámý kousek římské historie.

Na zemské orbitě se nachází téměř pět tisíc satelitů a přístrojů nejrůznějšího zaměření. Drtivá většina z nich putuje po nízké oběžné dráze (LEO) – podle odhadů z loňského roku je na nízké oběžné dráze přibližně 3 790 aktivních satelitů. Vedle nich se na LEO nachází zhruba stejné množství satelitů nefunkčních a vyřazených. Tato vysloužilá zařízení krouží nad našimi hlavami a jsou ponechána vlastnímu osudu.

Občas se ale stane, že dávno „mrtvý“ satelit samovolně „ožije“ a opět zahájí komunikaci. Někdy se tak stává po opravdu dlouhé době. V některých případech dochází k cílenému „oživení“, kdy se operátorům podaří vyřešit technické problémy, které dřívější komunikaci znemožňovaly. V obou případech se hovoří o tzv. „zombie satelitech“, protože jde o odepsaná zařízení.

Zombie na oběžné dráze

Jedním z takových je například americký satelit Transit 5B-5 s jaderným zdrojem energie. Satelity tohoto typu sloužily jako předchůdce satelitní navigace GPS. Zmíněný satelit byl vypuštěn v roce 1965 a pracoval až do roku 1996, kdy by poslán do výslužby. Operátoři jej už nemohli ovládat, ale Transit 5B-5 ještě dlouho „přízračně“ komunikoval se Zemí.

Dalším příkladem je telekomunikační satelit Galaxy 15, který je součástí flotily satelitů společnosti Intelsat. Odstartoval v roce 2005 a měl být aktivní 15 let. V dubnu 2010 nad ním ale operátoři ztratili kontrolu a satelit se přesunul na jinou pozici na orbitě. Po více než půl roce se v prosinci 2010 satelit sám restartoval a Intelsat s ním opět navázal spojení. Galaxy 15 se vrátil na původní pozici a mohl pokračovat v činnosti.

Jedním ze známých případů „návratu ze záhrobí“ je i satelit pro přenos amatérského rádiového provozu AMSAT-OSCAR 7, vypuštěný v roce 1974. Byl aktivní 7 let, v roce 1981 jej ale vyřadilo z provozu selhání baterií. O 21 let později, v roce 2002 všechny zaskočil, když opět zahájil komunikaci.

TIP: Astronomové varují: Odpad na oběžné dráze komplikuje výhled do vesmíru

Jedním z absolutních „zombie“ rekordmanů je satelit řady Lincoln Experimental Satellites LES-1, jehož úkolem bylo testovat technologii rádiového vysílání Super High Frequency. Při letu na oběžnou dráhu v roce 1965 se nedostal do požadované výšky a vymkl se kontrole. O to větší ale zavládlo překvapení, když se LES-1 po 47 letech ozval.

Horolezci považují Mačapučare za jednu z nejkrásnějších v Himálaji a většina z nich by nejspíš uvítala šanci ji zdolat. V roce 1957 však nepálská vláda veškeré výstupy zakázala s ohledem na fakt, že pro místní věřící jde o domov bohů. Podle hinduistů tam sídlí Šiva, pro buddhisty jde o bydliště buddhy Amithábhy a klíčovou roli hora hraje i v mytologii domorodých Gurungů. Zvláštně znějící název hory znamená v překladu „rybí ocas“ a připadl hoře díky neobvykle rozdvojenému vrcholku. 

Otočka pod vrcholem

Na jednu z hrstky doložených výprav s cílem dobýt Mačapučare se ve zmíněném roce 1957 vydali britští horolezci, pod vedením podplukovníka Jamese Robertse. Nepálskému králi Mahendrovi však slíbili, že až na vrchol nevystoupají, a k návratu se nakonec otočili 46 metrů pod ním. Roberts, který k národu Gurungů hluboce přilnul, pak monarchovi osobně doporučil zakázat rušit posvátný klid masivu. 

Dodnes nicméně zůstává tajemstvím, jak toho dosáhl. Zhruba v té době totiž začal Nepál přicházet na chuť ekonomickému přínosu vysokohorského turismu a vábení horolezců se zařadilo k jeho prioritám. Jeden z nejchudších států světa na zahraničních návštěvnících závisí a skutečnost, že většinu nejvyšších himálajských vrcholů považují místní za posvátnou, tak přestala být relevantní. Mačapučare se řadí mezi pouhých pár výjimek: Chce-li se dnes některý lezec vydat ve stopách Robertsovy výpravy, dostane se nanejvýš do základního tábora asi tisíc metrů pod vrcholem, kde cesta končí. 

Formální zákaz však samozřejmě neznamená, že se ho někdo nepokusí porušit. Uvádí se, že počátkem 80. let se nahoru vypravil Novozélanďan Bill Denz. Krátce po sestupu ovšem z blíže neurčených příčin zemřel, a není tak jasné, zda se mu skutečně podařilo Mačapučare pokořit. Kletba bohů? Možná…

Drozd kvíčala (Turdus pilaris) má výrazně dlouhý ocas a je zavalitější než jiné druhy drozdů. V letu ho lze kromě výrazné délky ocasu poznat podle světle šedého kostřece (místo nad kořenem ocasu, které je u kvíčal dobře patrné i zezadu). Dalším poznávacím znakem je bílá spodina křídel (podobně jako u drozda brávníka). 

Kvíčaly mají cihlově zbarvený hřbet a šedé temeno šíje. Jejich rezavě žlutá hruď je hustě poseta nápadnými tečkami. Samec i samička jsou zbarveni stejně, pouze šat mladých ptáků má světlé tečky na křídelních krovkách. Zobák kvíčal je žlutý a nožky hnědožluté.

Střídání kvíčalích populací

Kvíčaly obývají severní, střední a východní Evropu a část Asie až po severní Sibiř. Během druhé poloviny 20. století se rozšířily i do západní Evropy a Velké Británie. Drozd kvíčala je ovšem tažným druhem. Kvíčaly, které u nás hnízdí, migrují na zimu do jižní a západní Evropy a některé prý zalétají do Malé Asie a do Indie. Naopak na našem území zimují kvíčaly ze severní Evropy.

Ornitologové odhadují, že v Evropě žije v současnosti 28–48 miliónů drozdů kvíčal. Počet hnízdících párů u nás je odhadován na 400–800 tisíc; v Česku pravidelně zimuje jeden až dva miliony jedinců. 

Hejno znamená bezpečí

Zatímco za vlídnějších ročních obdobích dominuje na jídelníčku kvíčal drobný hmyz a žížaly, v zimě, kdy je o potravu skutečná nouze, vyhledávají tito ptáci především bobule a ovoce. Kvíčaly jsou vůči jiným ptákům své velikosti značně agresivní a od potravy nerudně odhánějí drozdy jiných druhů a kosy černé. Za tahů a při shánění potravy se kvíčaly stále ozývají drsným a hlasitým „gag šak šak šak“, zatímco na jaře je jejich zpěv utvářen ze švitořivých, hvízdavých a drnčivých tónů.

Kvíčaly jsou velmi společenskými ptáky. Žijí v početných hejnech a při dalekých tazích se sdružují do ohromných skupin, často ve společnosti drozdů cvrčal (Turdus iliacus). Hejno pro ně znamená bezpečí.

Důsledky ovocné diety

Hejna severských kvíčal, která u nás zimují, musí vzít za vděk „ovocnou dietou“. Patrně nejraději mají plody jeřábu ptačího (Surbus aucuparia) a bobule hlohu obecného (Crataegus oxyacantha), občas se přiživují na šípcích ze šípkových růží (Rosa canina). V dobách nouze vyhledávají i bobule ptačího zobu obecného (Lugustrum vulgare) a bezu černého (Sambucus nigra). Samozřejmě, že v sadech, zahradách a v alejích podél silnic vyhledávají zapomenutá jablka a na vinicích pátrají po posklizňových torzech vinné révy. Špačci jim však toho na vinicích určitě moc nenechají.

Dříve kvíčaly často hodovaly na kuličkách jalovce (podle nich má dokonce kvíčala v některých jazycích jméno). Po této potravě získávalo maso kvíčal výraznou chuť a ještě v legendární kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové naleznete mnohé recepty na jeho úpravu. V českém mysliveckém zákoně z roku 1965 ještě kvíčalu naleznete mezi druhy zvěře užitkové. V současnosti jsou však kvíčaly pochopitelně celoročně hájeny.

Je smutné a nepochopitelné, že když si dnes zadáte do vyhledávače „recepty na kvíčaly“, nabídne vám internet přehršel „lahůdek“ – nadívané pečené kvíčaly, kvíčaly na pivě, kvíčaly na jalovci atd. Normální člověk nechápe, co a kým je ještě stále považováno za legální… Bohužel např. v Itálii a ve Francii jsou drozdové stále loveni a považováni za kulinářskou lahůdku.

Hnízdění i dvakrát ročně

Drozdové kvíčaly, kteří u nás žijí od jara do podzimu, často přebývají v hnízdních koloniích až o padesáti párech. Hnízdo kvíčal se podobá hnízdům kosů černých, ale na rozdíl od nich bývá umístěno vysoko v korunách stromů (většinou v rozsochách u kmenů). Hnízdo je dost velkou stavbou ze suchých stébel, stonků a jemných kořínků, stmelených vlhkou hlínou. Hnízdní kotlina je hluboká a vystlaná jemnými stébly travin. 

TIP: Živé klenoty zimních vod: Kde spatřit a čím rozhodně (ne)krmit vodní ptáky v zimě

Kvíčala mívá zpravidla pět vajec velikých zhruba 28,5 × 21 mm a s namodrale zeleným zbarvením s jemnými a hustými rezavě červenými skvrnami. Kvíčaly často hnízdí dvakrát ročně: první snůška je kladena již během dubna, druhá na přelomu května a června. Na vejcích sedí pouze samička (po dobu 12–14 dní), samec se zapojuje až do krmení a výchovy mláďat. Mláďata opouštějí hnízdo po dvou týdnech života, ale jsou ještě několik dalších dnů rodiči dokrmována. Ve hnízdím období převažuje v potravě kvíčal hmyz, žížaly a červi.