Ne všechna játra jsou stejná. Jak vědci nedávno zjistili, kromě běžných jater existují i „superjátra“, která mohou fungovat déle než 100 let. K objevu došlo díky transplantacím a sledování osudu transplantovaných orgánů. Některá játra nejen že přežijí svého dárce, ale fungují mnohem déle, než je průměrný lidský věk.

Yash Kadakia z Texaské univerzity a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že tato „superjátra“ mohou být velkým přínosem pro medicínu. Nejen, že jsou skvělá pro transplantace, pokud odhalíme, v čem spočívá jejich superschopnost, mohlo by to vést k vývoji dalších typů „superorgánů“.

Pátrání po superjátrech

Badatelé při pátrání po superjátrech využili data americké sítě pro transplantace United Network for Organ Sharing (UNOS). Prostudovali historii celkem 253 406 jater, která byla transplantovaná mezi lety 1990 a 2022. Mezi nimi objevili 25 „superjater“, která (pokud sečteme věk dárce a příjemce) fungují déle než 100 let.

Z analýzy dostupných dat poněkud nepřekvapivě vyplynulo, že superjátra obvykle pocházejí od starých dárců s velmi dobrým zdravotním stavem. Dalším charakteristickým znakem superjater je nízká hladina enzymů transamináz (nověji aminotransferáz), což odpovídá výborné kondici jater. Vyšší hladina transamináz bývá například předzvěstí komplikací při transplantaci jater.

TIP: Biohybridní ledvina si vede v testech skvěle: Časem by mohla nahradit dialýzu

První transplantace jater u člověka byla provedena v roce 1963. Od osmdesátých let dvacátého století se stala běžnou léčebnou metodou. Pro pacienty v České republice je dostupná od poloviny devadesátých let minulého století. Ačkoliv počátky transplantací orgánů byly spojenys nejistým výsledkem, v současnosti jsou vyhlídky nemocnýchpo transplantaci jater velmi dobré. Rok po operaci přežívá přibližně 90 % příjemců.

Pro transplantace se obvykle používají játra zemřelého dárce, stále častěji se ale provádějí i transplantace od živých dárců. V pražském IKEMu letos lékaři transplantovali poprvé játra od žijícího dárce dospělému příjemci. V minulosti lékaři transplantovali játra i třem dětem, kdy byl dárcem jejich otec.

Velitel Apolla 13 James Lovell hlásil v dubnu 1970, poté co na palubě lodi – asi 320 tisíc kilometrů od Země – explodovala kyslíková nádrž: „Houstone, máme problém!“ Dnes již legendární věta tehdy na okamžik zastavila dech zaměstnanců řídícího střediska v Houstonu, včetně Jamese „Jima“ McDivitta, bývalého velitele Apolla a stávajícího ředitele programu v rámci NASA. Krátké zhodnocení telemetrických signálů lodi a hovory s astronauty ukázaly vážnost situace. 

Po provedení prvních opatření ve vesmíru pak bylo nutné zvládnout i veřejnou stránku věci, a tak McDivitt spolu s dalšími kráčel na improvizovanou tiskovku. „Ty tři kluky už asi nezachráníme… Ale tu zatracenou tiskovku budou zaručeně sledovat jejich ženy, děti, rodiče… Co mám do háje říct, a přitom nelhat?!“ S těmito myšlenkami předstoupil před kamery. Snad si v tom okamžiku ani neuvědomoval, že chybělo málo a v Apollu 13 by se potil on. 

Seznámení s vesmírem

James Alton McDivitt se narodil 10. června 1929 v Chicagu rodičům irského původu. Po škole, v roce 1951, rozšířil řady pilotů amerického vojenského letectva a dočkal se nasazení v korejské válce, kde jako člen 35. bombardovací perutě úspěšně odlétal 145 bojových misí na strojích F-80 a F-86. V září 1953 se vrátil do USA, doplnil si vysokoškolské vzdělání, na něž předtím podle vlastních slov neměl dost peněz, a začal pracovat jako testovací pilot na Edwardsově letecké základně v Mohavské poušti. Tam také poprvé „přičichl“ k vesmíru: V červenci 1962 jako pilot doprovodného letounu sekundoval Robertu Whiteovi, který tehdy ve stroji X-15 dosáhl úctyhodné výšky 96 kilometrů a dotkl se kosmického prostoru. 

Opravdová „vesmírná etapa“ v životě Jamese McDivitta započala na podzim 1962, když přišel do NASA coby člen druhého oddílu astronautů. V „nové devítce“ vedle něj figurovala esa jako Frank Borman, který velel prvnímu obletu Měsíce v Apollu, či Neil Armstrong. Přesto se McDivitt, co se pilotních dovedností týče, považuje za elitu zmíněného výběru. Velitel závěrečné lunární výpravy Eugene Cernan popsal Jamese ve své knize Poslední muž na Měsíci jako sympatického chlapíka, který toho moc nenamluvil, o to víc však dřel. Cernan rovněž obdivoval McDivittův vůdčí charakter, jenž z něj udělal prvního amerického astronauta velícího hned své premiérové misi. 

Velitelská premiéra

Vesmírným křtem tedy James prošel v červnu 1965 jako velitel lodi Gemini 4. Kolegou na palubě mu byl Edward White, dlouholetý známý a dobrý kamarád a pozdější oběť požáru Apolla 1. Strávili spolu celkem čtyři dny na zemské orbitě a nepříliš úspěšně se pokoušeli o spojovací manévry s vyhořelým horním stupněm rakety Titan II. Středobodem mise se ovšem stal Whiteův půlhodinový výstup z lodi ve skafandru – odpověď NASA na tři měsíce staré prvenství Alekseje Leonova. Když pak astronaut obdržel po dvaceti minutách mimo plavidlo pokyn k návratu, poznamenal do rádiové linky, že právě prožívá nejsmutnější okamžik svého života. 

Po misi Gemini 4 se oba přátelé zapojili do programu Apollo. Eda jmenovali hned do posádky prvního letu, zahynul však na počátku roku 1967 spolu s Virgilem Grissomem a Rogerem Chafeem při požáru na rampě během předstartovního testu. 

První „ne“ Měsíci

Kennedyho program dobytí Měsíce před koncem 60. let však pokračoval a McDivittovi záhy přinesl další šanci podívat se do kosmu. Rozpis vypadal následovně: V říjnu 1968 mělo vzlétnout Apollo 7, načež by posádka Waltera Schirry otestovala loď na zemské orbitě. Apollo 8 se mělo stát velitelskou misí Jamese McDivitta, který by se svými lidmi na oběžné dráze rodné planety prověřil letové schopnosti lunárního modulu. Stejný úkol čekal i posádku Franka Bormana a Apollo 9 – jen o něco výš nad Zemí, aby se vyzkoušel návrat do atmosféry ve vyšší rychlosti. Apollo 10 pak mělo jako první zamířit k našemu souputníkovi. 

Okolnosti však plánovačům komplikovaly život. Když v červnu 1968 doručila firma Grumman z Long Islandu na floridský kosmodrom lunární modul (LEM) pro Apollo 8, lidé z NASA se zděsili: Na plavidle bylo tolik věcí špatně… Manažeři americké vesmírné agentury se dokonce vyjádřili, že víc problémů už s lunárním modulem ani být nemůže. Bylo jasné, že Apollo 8 čeká odklad. Jenže závod o Měsíc běžel a Rusové mohli Američany trumfnout! Vedení NASA proto rozhodlo: Pokud LEM není připraven, můžeme Měsíc obkroužit jen s lodí Apollo 8 a s modulem odstartujeme, až jej dostaneme do letuschopného stavu. 

Donald „Deke“ Slayton, který sestavoval posádky kosmických letů, si pozval McDivitta do kanceláře a sdělil mu, že se plán Apolla 8 radikálně změnil z testů modulu LEM na zemské orbitě na oblet Měsíce. Zároveň mu vysvětlil, že by na tuto misi raději poslal posádku Franka Bormana, protože ještě není tak daleko s výcvikem na let s lunárním modulem. Jamese a jeho tým pak chtěl přeložit na první start s LEM, na Apollo 9. McDivitt po krátké úvaze souhlasil a poprvé ve své kariéře astronauta řekl Měsíci „ne“. 

Pavouk a Žvýkačka

Apollo 9 odstartovalo na oběžnou dráhu 3. března 1969. Cílem výpravy bylo poprvé v kosmu vyzkoušet kompletní sestavu pro lunární expedice, hlavně výsadkový modul LEM určený výhradně pro manévry ve vakuu. McDivitt dostal k ruce zkušeného astronauta Davida Scotta, který sekundoval Armstrongovi na Gemini 8, a nováčka Rusella Schweickarta. 

Po technické stránce probíhala testovací mise bez výraznějších komplikací, problémy ovšem způsobil Schweickartův žaludek: Beztížný stav s astronautem opravdu zamával. Paralyzující nevolnosti a časté zvracení mu ani neumožnily dokončit kosmickou vycházku, jejímž účelem bylo odzkoušet nový skafandr pro výpravy na Měsíc a provést nouzový přesun z lunární sekce do mateřské lodi vnějším prostorem. 

Vrchol letu Apolla 9 přišel pět dní po startu, kdy se McDivitt a Schweickart v lunárním modulu odpojili od hlavního plavidla, kde zanechali Scotta, a odletěli na nižší dráhu, zhruba 180 kilometrů daleko. Při návratu pak vyzkoušeli manévrovací schopnosti LEM, jeho motory, rozdělení stupňů a v neposlední řadě navigaci při budoucím návratu astronautů z povrchu Měsíce k mateřské lodi. K nevelké radosti NASA si posádka pro tyto operace zvolila volací znaky jednoduše podle toho, jak plavidla vypadala: Lunární modul dostal kvůli přistávacím nohám název „Pavouk“ a velitelská sekce se podle barvy obalu, v němž ji výrobce doručil na kosmodrom, proměnila ve „Žvýkačku“. 

Každopádně, velmi úspěšné Apollo 9 pomohlo otevřít bránu k Měsíci a loď se třemi astronauty se po deseti dnech na oběžné dráze v pořádku snesla na padácích do oceánu. 

Na křižovatce

Zalistujeme-li paměťmi Donalda Slaytona, nalezneme seznam jmen mužů, kteří mohli jako první stanout na Měsíci. Kromě Armstronga se jednalo o Grissoma, Schirru, Sheparda, Bormana – a také McDivitta. James o tuto šanci velmi stál, bohužel ji propásl: Když se Apollo 9 vracelo z vesmíru, Armstrongova posádka už dva a půl měsíce trénovala na první lunární přistání. McDivitt se ocitl na křižovatce a rozhodoval se, kudy dál. 

V rozhovoru pro projekt NASA Oral History uvedl, že kdyby chtěl, mohl velet Apollu 13 a projít se po Měsíci (samozřejmě pokud by splnění mise nezmařil výbuch kyslíkové nádrže). Slayton však tvrdil něco jiného: Jamese si údajně jako parťáka na lunární výpravu žádal velitel Apolla 14 Alan Shepard. McDivitt ovšem příležitost odmítl s tím, že chce velet vlastní expedici. Podruhé v kariéře astronauta tak řekl Měsíci „ne“, tentokrát definitivně. 

V NASA Oral History James vysvětloval, že být na našem souputníkovi jako pátý nebo šestý už ho tolik nelákalo, proto kývl na nabídku opustit oddíl astronautů a stát se manažerem pro operace na lunárním povrchu. 

Ve sporu s vědci

Na nové pozici měl McDivitt na starosti úpravy lodí Apollo a lunárních modulů LEM pro vědecké expedice Apollo 15 až 17. A také plánování, management a monitorování letů na Měsíc počínaje Apollem 12. Když se posádka na misi dostala do problémů, pomáhaly Jamesovi jeho zkušenosti z Apolla 9. Dokázal pak z řídícího střediska rychle vydat doporučení k dalšímu postupu. 

Z letce se však najednou stal manažer, který musel spojit finanční, politická, technologická a vědecká hlediska do fungujícího procesu jménem „program Apollo“. Po letech vzpomínal například na neshody s vědci při výběru přistávacích lokalit na Měsíci, neboť nadšení odborníci často zapomínali na bezpečí astronautů. Jistý specialista z ředitelství NASA například na jednom jednání prosazoval dosednutí modulu na malé plošince na vrcholku měsíční hory, což by na 90 % znamenalo smrt obou astronautů. Byl přitom tak urputný, že mu McDivitt nakonec musel říct: „OK, Charlie, my nic takového neuděláme. Jděte ven a sedněte si. Až budete mít pocit, že se zase dokážete vyjadřovat jako normální člověk, tak se vraťte!“ 

Problém se sedmnáctkou

Na konci dubna 1972 se z Měsíce úspěšně vrátilo Apollo 16. V červnu McDivitt opustil NASA i americké letectvo a vydal se budovat kariéru do soukromého sektoru. Proč se však nepodílel na poslední misi, na prosincovém Apollu 17?

TIP: Zemřel astronaut Collins: Neprávem pozapomenutý člen posádky Apolla 11 

V pamětech letového ředitele NASA a pozdějšího šéfa houstonského kosmického střediska Chrise Crafta se dočteme, že McDivitt hrozil rezignací na svou manažerskou pozici, pokud bude Apollu 17 velet Eugene Cernan na úkor Richarda Gordona, který se s vědcem v posádce původně připravoval na zrušené Apollo 18. Důvody však kniha neuvádí a zmíněné tvrzení fanoušci kosmonautiky obecně považují spíš za snahu zvýšit prodejnost publikace…

Velitel mise Apollo 9 James Alton McDivitt zemřel ve spánku ve čtvrtek 13. října 2022 v Tucsonu v Arizoně. Bylo mu 93 let.

Další planetu Sluneční soustavy – Uran – objevil německý astronom Frederick William Herschel (1738–1822), který od roku 1757 trvale žil v Anglii. Byl nejen vynikajícím optikem a konstruktérem dalekohledů, ale i velmi dobrým pozorovatelem. K objevu planety Uran však došlo náhodou: při systematické prohlídce oblohy si Herschel 13. března 1781 všiml poměrně jasného objektu doposud nezakresleného v tehdejších mapách. Pokládal jej za mlhovinu či kometu bez vyvinutého chvostu.

V létě roku 1781 bylo možné vypočítat poměrně přesně dráhu tohoto tělesa kolem Slunce. Výpočty provedl Andrej Lexell z Petrohradu a zjistil, že objekt obíhá ve vzdálenosti 19 AU od Slunce jednou za 84 roků, a že se tedy jedná o planetu. Nový člen Sluneční soustavy pak dostal jméno Uran podle návrhu německého astronoma Johanna Elerta Bodeho.

Byla spatřena již dříve!

Když byla dráha nové planety známa díky pozorováním s dostatečnou přesností, bylo také možné vypočítat její polohu (tzv. efemeridu) nejen do budoucnosti, ale i do minulosti. Vzhledem k poměrně velké jasnosti planety (za dobrých pozorovacích podmínek ji lze sledovat pouhým okem) bylo více než pravděpodobné, že ji Herschel nespatřil jako první. Uvědomil si to především Bode, který po nové planetě pátral ve starších záznamech. V roce 1784 pak v pozorovacím deníku německého matematika a kartografa Tobiase Mayera nalezl záznam z 25. září 1756, kde byla zakreslena „hvězda“, která svojí polohou odpovídala vypočtené poloze Uranu. Bode a jeho kolega objevili ještě starší pozorování Uranu: 23. prosince 1690 jej zaznamenal anglický hvězdář John Flamsteed.

TIP: Vládci mrazivé periferie: Stále záhadní Uran a Neptun

Později bylo zjištěno, že planetu spatřil také francouzský astronom Pierre Charles Le Monnier, který Uran pozoroval v letech 1750–1771 celkem dvanáctkrát, vždy ho však považoval za hvězdu. Objev Uranu byl tedy již dlouhou dobu „na spadnutí“.

Černá šelma Rowdy utekla na Loganově mezinárodním letišti z přepravky majitelům, kteří do Bostonu přiletěli z Německa. Při následném „honu“ se uprchlici polapit nepodařilo, proto na místo přijeli odborníci.

TIP: Opeřená podpora: Američanka si chtěla vzít do letadla páva

Ti položili bezpečné pasti, jako nástrahu použili koččiny oblíbené pamlsky, a dokonce se ji pokusili nalákat na vzkazy nahrané od páníčků. Rowdy však jasně dávala najevo, že dokud se tak sama nerozhodne, nikdo ji nechytí. Ať už nakonec malou tulačku přemohla únava, či hlad, do svého domova plného péče, pohodlí a laskomin se vrátila až po třech týdnech.

Kdo se narodil do císařské rodiny, musel si dávat dobrý pozor, aby ho nepostihla nějaká nehoda. Členové julsko-claudiovské dynastie své příbuzné totiž bez zábran posílali do vyhnanství nebo je nechávali zavraždit. Zejména na potenciální kandidáty na císaře číhal jed či dýka. Nic z toho ovšem nehrozilo malému Claudiovi. Přitom patřil k vnukům samotného prvního římského císaře Augusta. Jak je tedy možné, že nikdo nepodnikl pokus o jeho odstranění? Jednoduše v něm žádný z uchazečů o moc nespatřoval hrozbu. Vždyť kdo by se bál toho ubohého, četnými nemocemi sužovaného blázna?

Neškodný hlupák

Neduživé miminko se vznešeným jménem Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus přišlo na svět roku 10 př. n. l. v gallském Lugdunu, dnešním Lyonu. Zatímco jeho starší bratr Germanicus se těšil pevnému zdraví a věnoval se vojenským cvičením, u malého Claudia trnuli jeho rodiče obavami, zda se vůbec dožije dalšího rána. Respektive starost o chlapečka mohla projevovat pouze matka Antonie, protože jeho otec Drusus starší zemřel brzy po Claudiově narození. A co vlastně synáčkovi z císařské rodiny chybělo? Ví se, že kulhal, koktal a třásl hlavou. Také často stonal. Dnešní lékaři se domnívají, že Claudius trpěl meningitidou, dětskou obrnou či roztroušenou sklerózou. 

Ať už stálo za jeho neduhy cokoli, chlapcovi příbuzní se shodovali, že Claudius nemůže zastávat jakýkoli úřad. Vždyť by se za toho postiženého chudáka museli stydět! Zástupci vládnoucí rodiny se domnívali, že kromě tělesných vad strádá Drusův nejmladší syn i duševně. Věřili zkrátka, že rozumu moc nepobral, a to přestože Claudius ležel ve starých svitcích a kromě řečtiny si osvojil i etruštinu.

Neduživému mladíkovi zřejmě vyhovovalo, že ho příbuzní nechávají na pokoji. Mohl alespoň v klidu studovat historii. Dnes by Claudius bezpochyby patřil mezi význačné vědce. Nejenže sepsal svůj vlastní životopis, ale především vytvořil osmisvazkové dílo o dějinách Kartága a rozsáhlé pojednání Tyrhenika. Tento dvacetisvazkový spis se zabýval Claudiovým oblíbeným národem – Etrusky. Bohužel se ani jeden z těchto pozoruhodných výtvorů nezachoval, známe jenom útržky citované jinými autory. Učenec neuspěl ani s pokusem zavést do latinské abecedy tři nová písmena. 

V zástupci julsko-claudiovské dynastie ovšem nedřímal pouze duch vědce. Rád se oddával i světským radovánkám. Například miloval hru v kostky a užíval si na hostinách, protože nade vše miloval jídlo a pití. Přestože měl choulostivé zažívání, nezřídka se přecpal k prasknutí. Právě jeho záliba v dobrém jídle se mu nakonec stala osudnou. Prozatím se však mezi sebou vraždili Claudiovi příbuzní a chorého bláznivého Antoniina synáčka nechávali na pokoji…

Nebezpečný synovec

Ke své smůle ovšem Claudius neunikl pozornosti nového mladého císaře Gaia Ceasara Augusta Germanica, kterého dnes známe pod jeho přezdívkou Caligula. Tento mladý muž nastoupil do funkce roku 37 a zpočátku to vypadalo, že bude patřit mezi oblíbené a úspěšné vládce. Brzy se však projevila jeho zrůdná povaha. Caligula vynikal záchvaty vzteku, mstivostí a navázal incestní vztahy s vlastními sestrami. K tomu se považoval za vtělení samotného boha. Svého strýce Claudia s radostí ponižoval, týral a několikrát mu i vyhrožoval smrtí. 

Ustrašený Claudius udělal všechno, aby se mladému tyranovi zavděčil. Například přijal kněžský úřad, třebaže kvůli tomu musel složit nehoráznou částku osmdesáti milionů sesterciů, takže upadl do obrovských dluhů. Kdo ví, jak dlouho by Caligula ještě řádil, kdyby s ním neztratili trpělivost praetoriáni. Roku 41 si na císaře počíhali příslušníci jeho vlastní gardy a ve dvoraně divadla ho ubodali k smrti. Sotva však nenáviděný tyran dodýchal, vyvstala otázka, koho dosadit na jeho místo. 

Nečekaná volba

Z císařské dynastie už zbýval jediný dospělý mužský potomek – neduživý Claudius. Vojáci i senátoři si zřejmě představovali, že s tímto slabomyslným chudákem budou mít lehkou práci, avšak Claudius všechny překvapil svými vladařskými schopnostmi.

Do vládnutí se ovšem nehrnul. Traduje se, že ho praetoriáni našli schovaného za závěsem. K smrti vyděšeného Claudia pak pozdravili jako svého panovníka, a on tak zahájil cestu ke zvelebení římské říše. Srdce lidu si získal vyhlášením amnestie a zrušením Caligulových nesmyslných nařízení. Přízeň vojáků si zajistil částkou patnácti tisíc sesterciů, kterou vyplatil každému praetoriánovi. Přestavěl přístav v Ostii, vysušil Fucinské jezero, aby získal úrodnou půdu a vybudoval nový vodovod.

Vedl si dobře i na poli válečném. K Římu připojil Thrákii i Mauretánii. Roku 43 podnikl úspěšnou invazi do Británie. Přijal proto přízvisko Britannicus a toto jméno pak nosil i jeho syn.  

Claudius se snažil vládnout ve shodě se senátem. Se správou země mu vydatně pomáhali jeho tajemníci, které si volil z řad řeckých a helénských propuštěnců. Chorobami sužovaný panovník také soucítil s otroky, ačkoliv ho rozhodně nemůžeme považovat za lidumila. Množství lidí, kteří se mu znelíbili, nechal popravit. Lidu se ovšem postaral o zábavu, když uspořádal stoleté hry nebo lodní bitvu na Fucinském jezeře. Celkově tedy můžeme hodnotit Claudiovu vládu spíše kladně.

Katastrofální vkus

Ovšem i on měl své zvláštnosti a dopustil se několika fatálních chyb. Co mu ke cti určitě nesloužilo? Způsob, jakým odešel z toho světa jeho předchůdce, zřejmě Claudia nepřestával strašit. Také ho vyděsilo povstání roku 42. Od té doby jeho tělesní strážci důkladně prohledávali každého návštěvníka. Aby udržel ve městě klid, vyhnal z Říma Židy. Zatímco židovské náboženství nemiloval, fascinovali ho haruspikové. Tito etruští věštci četli budoucnost z vnitřností. Říká se, že právě oni varovali Julia Ceasara před jeho neradostným koncem. 

Etruskové nikdy nepřestali Claudia přitahovat, snad proto že se ještě v době svého mládí oženil s představitelkou tohoto národa. Ačkoliv zájem o historii neuvadl u Claudia ani v době jeho vlády, soudní pře ho nudily a během soudních líčení nezřídka usínal. Na samém vrcholu Claudiových slabin ovšem stojí jeho neschopnost vybrat si vhodnou manželku. Tento římský císař se oženil celkem čtyřikrát a hned dvě z jeho žen se zapsaly do dějin jako nejskandálnější císařovny všech dob. O koho se jednalo? O Valerii Messalinu a Agrippinu mladší.

Symbol prostopášnosti

Valerie Messalina dala Claudiovi dvě děti: syna Britannica a dceru Octávii. Zda je však císař zplodil, o tom panují oprávněné pochybnosti. Kromě toho, že Messalina nechala popravit mnoho svých rivalů a pomstě neunikl ani její otčím, se totiž věnovala milostným hrátkám se všemožnými muži. Traduje se, že proměnila císařský palác ve vykřičený dům. Dokonce prý dokázala zdolat více sexuálních partnerů než proslulé římské nevěstky. Jediný, kdo o zhýralosti vlastní ženy nic netušil, nebo možná nechtěl vědět, byl Claudius. Dost možná by žil v blažené nevědomosti i nadále, kdyby se Messalina nedopustila osudové chyby. 

Když císař pobýval v Ostii, pojala drzá prostopášnice za manžela svého milence – senátora Gaia Silia. S novým partnerem po boku plánovala Messalina převzít vládu. Jenže její plán překazil Claudiův propuštěnec Narcissus. Silia nechal popravit a Messalině znemožnil setkání s císařem. Zřejmě se obával, že by zrádná krasavice dokázala svého muže obměkčit.

Messalina tak roku 48 neslavně skončila život v Lucullových zahradách. Nutili jí spáchat sebevraždu, ale dýku jí prý nakonec musel do prsou vrazit voják, neboť k odchodu na onen svět nenašla dost odvahy. Messalině její plán na odstavení Claudia od moci nevyšel, její následovnice se však ukázala podstatně mazanější.

Smrtonosné houby

Za čtvrtou a poslední manželku si stárnoucí císař vyvolil vlastní neteř Agrippinu mladší. Ačkoliv zákony tento sňatek neschvalovaly, senát udělil panovníkovi zvláštní povolení. Agrippina tak slavila první vítězství na cestě k moci. Její chorobná ctižádost již stihla převálcovat dva manžely. Z prvního manželství si do císařského paláce přivedla synka Lucia Domitia, později známého jako Nero. Dělala vše pro to, aby si její potomek získal Claudiovu přízeň a vystrnadil z nástupnictví císařova prvorozeného syna Britannica.

Agrippině se dařilo s Claudiem zdatně manipulovat. Roku padesát jí udělil titul Agusta a skutečně začal Nera upřednostňovat před Britannicem. Mazané císařovně se podařilo zajistit si přízeň praetoriánů a také prosadila Nera za konzula, přestože dosáhl věku teprve dvaceti let a konzuly se zpravidla stávali mužové o třináct let starší. Tyto císařovniny snahy vzbuzovaly velkou nelibost Claudiových podřízených. Například Narcissus stále naléhal na Claudia, aby zajistil nástupnictví vlastnímu synovi Britannicovi.

TIP: Císař Nero a Poppaea Sabina: Krutá žena nejkrutějšího vladaře

Veškerá snaha překazit Agrippininy úskoky však vyzněla naprázdno. Roku 54 poslala císařovna Narcissa do lázní. Během jeho nepřítomnosti svého manžela otrávila. Traduje se, že jedem okořenila hříbky, Claudiovo vůbec nejoblíbenější jídlo. Pak Agrippina nechala zadržet legitimní děti svého manžela a přiměla praetoriány, aby provolali Nera císařem. A tak se k moci dostal další šílený a všehoschopný vládce…

Za drtivou většinou velkých vědeckých objevů a poznání jsou stovky a tisíce hodin usilovné práce. Historie ale zná i případy, kdy vědcům pomohla náhoda. Právě to je případ nedávno objevené pravěké „dálnice“. Neúnavné přílivy a odlivy poblíž Formby na západním pobřeží Anglie odkryly místa, kudy před stovkami a tisíci lety vedla cesta, hojně využívaná lidmi i zvířaty.

Jde o téměř tři kilometry dlouhý úsek pobřeží, kde se nachází množství stop. Jak zjistila Alison Burnsová z Manchesterské univerzity a její kolegové, některé z těchto stop jsou staré více než 8 tisíc let a pocházejí z období mezolitu. Nejmladší z objevených stop pocházejí ze středověku. Výsledky výzkumu publikoval časopis Nature Ecology and Evolution.

Stopy z minulosti

Vědci odkryli celkem 31 míst se stopami, přičemž na některých z nich se stopy vyskytují až ve 36 rozlišitelných vrstvách. Sled vrstev přitom odpovídá jejich stáří. Badatelé při datování stop využili semena olše, břízy a smrku, která se nacházejí v jednotlivých vrstvách stop. Stáří těchto semen určili radiokarbonovou metodou.

Pravěká dálnice na pobřeží poblíž Formby. (foto: Nature Ecology & Evolution, Burns, CC BY 4.0)

U Formby byly nalezeny stovky stop. Mnohé z nich jsou lidské, jsou zde ale zastoupeny i stopy různých zvířat. Vědci identifikovali stopy vyhynulých praturů a spolu s nimi dnes stále žijících jelenů evropských, prasat divokých, vlků, rysů a jeřábů. Jako v jiných podobných případech tyto stopy představují velmi cenný vhled do tehdejšího světa.

TIP: Děti doby ledové dováděly ve šlápotách velkých lenochodů

O podobné nálezy není ve zdejší lokalitě nouze. Na nedalekém nalezišti Happisburgh vědci v roce 2013 objevili 900 000 let staré lidské otisky nohou. Jejich stáří odvodili z analýzy pylových zrn, které nalezli ve stejné vrstvě. Podle paleontologů patřily zřejmě jednomu z prvních evropských hominidů Homo antecessor a šlo nejen o nejstarší doklad přítomnosti člověka na území Velké Británie, ale i o nejstarší doklad přítomnosti člověka mimo Africký kontinent.

Stíhače tanků mívaly kanon větší ráže a silnější čelní pancíř než tank odpovídající váhové kategorie. Pro lepší obranu proti nepřátelské palbě ve stabilních pozicích i střetném boji se vyznačovaly nižší siluetou a ostře zkosenou přední částí nástavby. Značnou nevýhodu představoval omezený pohyb děla v horizontální i vertikální rovině. Pro zabijáky obrněnců vytvořili taktici tři základní způsoby nasazení: přepad ze zálohy, defenzivu v předem připravených pozicích a boj na velkou vzdálenost.

Předchozí část: Tanky vs. samohybná děla (1): Smrtící soupeři i nerozluční parťáci

Naopak bylo nanejvýš žádoucí, aby se stíhač vyhýbal manévrovacímu boji na krátkou (a raději i střední) distanci, neboť redukovaný pohyb hlavně a nutnost mířit celým strojem jej oproti tankům znevýhodňovaly. U těžkých stíhačů jako Elefant, Jagdpanther nebo SU-122 a SU-152 se předpokládalo také použití při útoku proti polnímu i odolnému železobetonovému opevnění.

Pancíře strýčka Sama

Americké pojetí stíhačů tanků se od SSSR a třetí říše lišilo. Jednalo se o protitanková děla umístěná v lehce obrněné, shora otevřené otočné věži (někdy zvané barbeta) na samohybném podvozku. Jejich ochranou nemělo být pancéřování, ale skvělá pohyblivost, rychlost (M18 Hellcat dokázal uhánět tempem 89 km/h) a využití terénních překážek pro krytí. Z taktického hlediska kladly osádky důraz na moment překvapení při nečekaných bleskových úderech.

Silná stránka lovců tanků US Army spočívala v tom, že jejich stroje postrádaly slabiny německého a ruského pojetí. Na druhou stranu však neměly ani žádnou z jejich výhod a při čelním boji nebývaly pro těžší tanky jako Panther a Tiger rovnocenným soupeřem. Výjimku potvrzující pravidlo představoval M36 Jackson s 90mm kanonem, který byl ve druhé polovině války vyvinut právě proto, aby si poradil s nejodolnějšími protivníky na západoevropské frontě.

Rozhádaní generálové

Taktické postupy, způsob nasazení i vývoj názorů na tento druh zbraně si ukážeme na příkladu nejrozšířenějšího obrněnce Wehrmachtu – útočném děle StuG III.

Za duchovního otce Sturmartillerie bývá považován Erich Manstein, který se na začátku války díval skepticky na mizernou průchodnost typu sIG 33 (150mm houfnice včetně kol na podvozku tanku Pz.I Ausf.B) terénem a požadoval modernější nástupce.

Navrhoval, aby Wehrmacht do sestavy každé pěší divize zařadil prapor útočného dělostřelectva se třemi bateriemi (rotami) po šesti strojích. Podřízení batalionu přímo velení divize by umožnilo soustředit útočná děla v místě hlavního úderu. Při vedení obranných bojů by každý pěší pluk dostal k dispozici jednu baterii. Na základě popsaných úvah byly zahájeny vývojové práce na útočném děle StuG III na podvozku Panzeru III.

Při snahách prosadit své názory ohledně nasazení tanků a samohybných děl se Manstein střetával se zakladatelem Panzerwaffe Heinzem Guderianem. Ten tvrdil, že prioritu představuje masová produkce PzKpfw III, a odmítal přesouvání průmyslových zdrojů na útočná děla coby podpůrnou zbraň pěchoty. Omezená výrobní kapacita Německa a hašteření vedly k redukci Mansteinových plánů, takže se měl místo praporu StuG III v každé divizi vybudovat menší počet útvarů Sturmartillerie začleňovaných na úrovni polních armád.

Výsledkem sporů bylo výrazné zdržení – při invazi do Polska neměli Němci jedinou jednotku samohybek a v době vpádu do Francie pouhé čtyři baterie. Na začátku operace Barbarossa už Wehrmacht disponoval 11 prapory přidělenými k jednotlivým armádám.

Dokončení: Smrtící soupeři i nerozluční parťáci: Tanky vs. samohybná děla (3)

Páteř Sturmartillerie tvořil zmíněný StuG III s krátkým dělem ráže 75 mm. Šlo o skvělou zbraň proti nepancéřovaným cílům, jenže praxe ukázala, že největší hrozbu pro útočící pěchotu představují sovětské tanky. Začátkem roku 1942 proto vznikl modernizovaný StuG III s dlouhým kanonem téhož kalibru, mnohem vhodnějším pro boj s obrněnci.

Už dlouho víme, že masivní hvězdy žijí jen krátce. Jejich zánik je doprovázen obrovskou explozí supernovy, po které zůstane ve vesmíru neutronová hvězda nebo černá díra. Zároveň známe několik velmi hmotných hvězd, které nám umírají před očima. Jsou vzácné, ale obvykle se prozradí bouřlivým vyvrhováním hmoty a podobnými extrémními projevy. Vědci by pochopitelně rádi viděli spektakulární výbuch takové hvězdy. Jak ale poznat, že se blíží čas supernovy?

Možnou odpověď nabízí tým odborníků, které vedl Benjamin Davies z britské Liverpool John Moores University. Ve studii zveřejněné v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society badatelé uvádějí, že červení veleobři o hmotnosti 8 až 20 Sluncí, po nichž zůstane neutronová hvězda, několik měsíců před explozí supernovy dramaticky pohasnou.

Zmizení veleobra

Vědci díky novým simulacím zjistili, že masivní hvězdy tohoto typu před svým zánikem ve výhni exploze vyvrhnou ohromné mračno hmoty. Tento oblak zhruba 100× omezí průchod světelného záření a přiblžně 10× průchod infračerveného záření. Jak říká Davies: „Znamená to, že v den exploze supernovy vlastně žádnou hvězdu nevidíte“.

Výzkum Daviesova týmu se podobal detektivnímu pátrání. Vědci prozkoumali archivní snímky hvězd, které nedávno explodovaly jako supernovy a dospěli k tomu, že zmíněné hvězdy vyvrhly ohromné množství hmoty a v podstatě zhasly, a to v době kratší než rok před explozí.

TIP: Vysokorychlostní supernova odhalila první momenty umírání hvězdy

Uvedený výzkum zároveň objasňuje situaci s červeným veleobrem Betelgeuse, který spadá právě do této kategorie hvězd. Betelgeuse sice v roce 2019 vyvrhl spoustu hmoty, ale charakter tohoto jevu podle Daviese neodpovídal závěrečné fázi života těchto hvězd. Podle nejnovějších odhadů dojde k zániku Betelgeuse asi za 1,5 milionu let, takže se ho, bohužel, nikdo z nás nedočká.

Na přelomu 17. a 18. století byl běloch na západním pobřeží Severní Ameriky opravdu vzácným návštěvníkem. Žila tu však velmi pestrá směsice indiánských etnik a u všech se tradovala velmi podobná báje. Například kalifornští Yurokové vyprávěli o potopě, která postihla jejich sídla. Lidé vyděšení otřesy země před ní taktak stačili utéct na vyvýšená místa. S sebou si vzali jen čelenky ze strakapoudího peří a na vrcholcích kopců v nich pak tančili, aby usmířili zlé duchy. Marně. Jejich tábořiště smetlo moře. 

Legendy o velkých otřesech

Příslušníci kmenů Quileute a Hoh obývající pobřežní oblasti dnešního státu Washington zase popisovali divoký souboj mýtické Velryby s ptákem Bouřlivákem, při kterém se otřásaly hory a stromy se vyvracely z kořenů. Moře se soubojem bájných tvorů rozbouřilo natolik, že zaplavilo zemi, kam až oko dohlédlo.

Na ostrově Vancouver se mezi lidmi kmene Nuu-chah-nulth vyprávělo o horských skřítcích, kteří pozvali lidi na slavnost. Lidé měli tancovat kolem velkého bubnu. Jeden z nich ale nedopatřením do bubnu kopl. Z bubnu mu přešla do nohou obrovská síla. Když se pak vracel ze slavnosti mezi skřítky domů do tábořiště, země se při každém jeho kroku silně otřásla. Chůzí rozbouřil dokonce i moře, z kterého se přivalily obrovské vlny a smetly vše, co jim stálo v cestě. Jsou to všechno zkazky a povídačky?

Pravda o dávné katastrofě

Geologové neberou báje severoamerických indiánů na lehkou váhu, protože našli neklamné stopy po kataklyzmatickém zemětřesení, které udeřilo na západní pobřeží Severní Ameriky 26. ledna 1700. Zemská deska Juan de Fuca nasouvající se pod severoamerickou pevninu z Tichého oceánu se na nějakou dobu vzepřela a uvízla v postupu na východ. Narůstající tlak se uvolnil právě onoho lednového dne roku 1700, kdy deska vklouzla pod pevninu na linii sahající od Kalifornie až po ostrov Vancouver. 

TIP: Atlantidu Severního moře smetla vlna tsunami vysoká až 12 metrů

Pobřeží rázem kleslo o plné dva metry. Otřesy mořského dna uvedly do pohybu vodní masy, které pak u pobřeží vzedmuly vlnu tsunami vysokou 30 metrů. Dnes by měla přírodní pohroma srovnatelných měřítek katastrofální následky, protože na západním pobřeží leží velká města, jako je Seattle, San Francisco nebo Los Angeles. Díky indiánským pověstem a geologickému výzkumu dnešní obyvatelstvo ví, s čím musí počítat.

Vědci odhadují, že nejméně 30 procent pozemských mikroorganismů žije v podzemí, kde panují velmi odlišné podmínky od těch, které známe na povrchu. Výzkum těchto organismů nám může přinést spoustu zajímavých informací. Potvrzuje to i výzkum švédských a alžírských badatelů.

Baraa Rehamnia z alžírské Univerzity Constantine a švédské Univerzity v Umeå a její kolegové získali a prozkoumali vzorky sedimentu z deseti různých doposud neprozkoumaných jeskyní v Alžírsku. Vědci přitom pracovali v různých hloubkách, až několik set metrů pod zemí. Jejich výsledky publikoval vědecký časopis Microbiology Spectrum.

Mikrobi z podzemí 

Badatelé objevili celkem 250 druhů mikrobů, vytvářejících spóry. Řada z nich vykazuje zajímavé vlastnosti, které bychom mohli v budoucnu využít. Jednou z těchto vlastností je přitom schopnost rozkládat lepek, což určitě bude zajímat všechny, kteří mají s touto látkou problém.

TIP: Vědci objevili v jeskyni prastaré mikroby: Probudili je k životu a zkoumali jejich DNA

„Náš výzkum představuje další příklad fantastického potenciálu, který nabízejí mikrobi. Navzdory intenzivnímu výzkumu jsme ale zatím zmapovali jen malou část mikroorganismů, které na Zemi žijí,“ přiznává Natuschka Lee z Univerzity v Umeå, která je členkou týmu.

S kolegy hodlají pokračovat ve výzkumu objevených bakterií. Zaměří se především na to, zda bude možné tyto bakterie prakticky využít v biotechnologiích, jak třeba právě zmíněnou bakterii, která je schopná rozkládat lepek a zároveň je schopná přežít drsné podmínky lidského zažívacího traktu.