K Hodonínské Doubravě patří dálkové, až kilometrové průhledy, při nichž všude kolem neuvidíte nic než rozvolněné listnaté stromy. Mezi kmeny dubů stále proniká spousta světla. Nejde o prales v obvyklé podobě, zdejší les je místy natolik řídký, že připomíná anglický přírodní park. Mluvit o divočině přesto není až takovou nadsázkou. Alespoň v měřítku okolní jihomoravské kulturní krajiny. Když lesem vzácně projede koňský povoz, jakoby člověka navracel hluboko do historie, kdy sem lidé mířili za dřevem či na sena.

Dnes jde o útočiště zvěře, která se sem stahuje z širokého okolí. Jen divočáků tu dokážou myslivci ulovit několik set za rok a na divoké prase snadno narazíte i ve dne. Vzácně i na lišku či jezevce, ale spíš na jejich dlouhé a křivolaké nory, které poznáte podle valu vyhrabaného písku.

Velikáni z dob Marie Terezie

Chráněné území tvoří šest fragmentů porostů dubu letního (Quercus robur), starých 120–150 let, o rozloze přes 750 hektarů. Tu a tam se před vámi vynoří mohutné stromy, které nápadně převyšují ostatní. Víc než dvě stě let staří velikáni se pyšní obvodem čtyř až pěti metrů, což na chudém písku prozrazuje úctyhodné stáří. Jsou to pozůstatky původního tzv. středního lesa z časů, kdy tu ještě probíhala pastva a trvalo tradiční hospodaření – periodické osekávání podrostu mezi vysokými dubovými výstavky. 

Pomyslným středem lesa je kaplička sv. Jana, kolem níž se táhnou takřka souvislé doubravy na všechny strany, po obou stranách silnice Hodonín – Mutěnice. Nejzachovalejší a na druhy nejbohatší je Doubrava v blízkosti Zbrodu, v místě, kde silnici kříží železnice, ale drobnější velmi cenné enklávy původní vegetace najdete i na dalších místech.

Cesta vonícím lesem

Doubrava je rájem houbařů a také botaniků. I běžnému ale pozornému návštěvníkovi nabídne to, co nevidí každý den. Třeba špalíry modrých kosatců sibiřských v dubovém mlází, na pasekách nebo mezi břízkami. V příznivém roce jich v lese kvetou tisíce. To nejlepší přichází do doubravy v květnu a v červnu – vonící konvalinkový les vzápětí vystřídají skupiny žlutohnědého kosatce různobarvého, záhony půvabných květů jsou součástí naší největší populace. Vzápětí lesem zavoní třemdavy, kvetou na jediné místě, ale zato v obrovském množství. Ještě jednou projede lesem výrazná vůně v horkém létě, kdy vykvétá lesní karafiát, narůžovělý hvozdík pyšný, v počtech, které se dají těžko najít na jiném místě u nás.

Ty nejvzácnější rostlinné skvosty až tak nevoní. Elegantní mečík bahenní by mohla mít Doubrava ve znaku. Kriticky ohrožený a evropsky sledovaný druh tu roste na jednom ze tří míst v republice. Podobnou raritou je dekorativní, stříbřitě zbarvená tráva, mohutná kostřava ametystová s až metr a půl dlouhými stébly. Patří mezi relikty, které se v lese udržely z dob vzdálených tisíce let.

Park na písku

Doubrava (místními nazývaná Dúbrava) u Hodonína je plošně i botanicky nejlépe zachovalým porostem tzv. panonských doubrav ve střední Evropě. Duby zde rostou nikoliv na spraši či říčních štěrkových terasách, ale na píscích, jako nikde jinde u nás. A právě to je na tomto lesu tak vzácné. Síla přesypů kolísá, tam kde není písku tolik, projeví se vliv vápnitého podloží, usazenin neogenního moře. 

Kořeny dubů dokážou v cestě za vodou písek překonat. A zásaditý podklad má vliv i na rostlinná společenstva. Kde písek větry vyvály, vznikly mokřiny. Povrch lesa je proto nesmírně pestrý a s ním všechno živé, co se v něm vytvořilo. Vedle sebe tak najdete rostlinné i živočišné druhy v jinde nemyslitelných kombinacích různorodých biotopů a ekologických nároků. Výsledkem je mnohotvárná krajinná mozaika, která nevznikla jen přirozeným vývojem, ale intenzivními zásahy člověka – díky dlouhodobé lesní pastvě a udržování pařezin.

Bohatství v pestrosti

Místy si připadáte jako v ruské březové tajze, o kus dál jak v rašelinné tundře, nejtypičtější parkové doubravy zas připomenou pastevní lesy na Balkáně. Jak napoví místní název Černé bláto, na místě zazeměných jezírek vznikly hluboké slatiny, v nichž duby střídají olšiny. Ale najdete tu i Červené písky. Prameniště obsahují hojně železa, proto vyvěrající voda zanechává na větvičkách, na listí a na povrchu rezavě červený povlak. 

Bohatství lesa dokládá téměř sedm set zaznamenaných druhů vyšších rostlin, nevyjímaje vzácné. Jen kriticky ohrožených druhů tu roste třináct a několik dalších desítek silně ohrožených a ohrožených podle Červeného seznamu. Najdou se zde vlhkomilné a chladnomilné, rašeliništní druhy vedle druhů střídavě vlhkých či dokonce zaplavovaných luk, rostlin stepí anebo písečných dun. Některé chráněné druhy tu vytvářejí naše největší populace. Hodonínská Doubrava se tak může druhovou diverzitou flóry a fauny srovnat s nejbohatšími lokalitami České republiky.

Na počátku byla královna

Doubrava je prastarý les. Podle pylových analýz tu stál listnatý les už před mnoha tisíci lety, přinejmenším už v období neolitu. Už tehdy tu lidé brali dřevo a pásli dobytek a vytvářeli tak prosvětlenou lesní krajinu. Historické dálkové trasy obcházely rozlehlý hvozd úvalem říčky Kyjovky. Kupecké výpravy překračovaly bažinatou nivu u dnešní hájovny Zbrod. Odtud pochází nález depotu bronzových hřiven, se 150 kilogramy největší svého druhu ve Střední Evropě. 

Ale staří kupci nemíjeli les jaký známe dnes. Spíš mlází z nízkých, osekávaných a zmlazovaných stromů, jen s roztroušenými vzrostlými duby a s hojným lískovým křovím. Proto se také lesu říkalo Klečka. Doubravou se stal až v průběhu středověku. V nejstarším historickém záznamu z r. 1228 stanovuje královna Konstancie ochranu zdejším dubům. Měšťané mohli v lese pást, sbírat klestí a trávu, ale nesměli duby kácet ani osekávat na píci. 

Vodní příkopy a Studená chodba

Tak jako bělokarpatské louky se solitérními stromy i podobně parková Hodonínská Doubrava je dílem generací lidí. V 18. století za panování Marie Terezie a jejího manžela Františka. Lotrinského, který se staral o zdejší panství, se mluví o lese Doubravě s čtyřsetletými duby, které za svou velikost vděčily cílené ochraně. Patřila do něj i obora s širokými alejemi, oddělená hlubokými vodními příkopy, které jsou dodnes patrné – jedním z nich dnes protéká ústřední lesní tok Studená chodba. 

Ve zbývajícím prostoru převládal pastevní les s lesními loukami, na nichž hodonínští až do nedávné doby sbírali trávu na seno a stelivo. Tady se šířily stepní a luční rostlinné druhy, z jejichž kdysi souvislých porostů se dochovaly už jen ostrůvky. Současné stoleté duby jsou pozůstatkem tehdejších pařezin, výmladky obnovovaných porostů, které tak vlastně pamatují mnohem starší období. 

Paměť lesa: Příběh bublinatky

K poznání vzdálené i nedávné historie Doubravy jsou ideální bezlesá místa – močály, které tu nepřetržitě existují několik tisíc let. Paměť lesa nestojí jen na věkovitých dubech, je uložená také v ukrytých semenech. Pylová analýza a rozbor nalezených rostlinných zbytků odkrývají vývoj převládající i vzácné vegetace daleko do minulosti. Není přitom nouze o překvapení. Takový je třeba příběh masožravé bublinatky obecné, největší z našich bublinatek. 

U nás kriticky ohrožený druh tu už dávno vyhynul – ale platilo to jen donedávna. Nejprve objevili botanici v hloubce močálů semena – ukázalo se, že jsou i po desetiletích dosud živá a experiment potvrdil dobrou klíčivost. A pak se podařil zásadní objev. Čtvrt století nezvěstnou rostlinu nakonec nalezli v jednom z malých jezírek. I když ani v laboratorních podmínkách nevykvetla, pravděpodobnost, že se nesmírně vzácný druh trvale vrátí, stále existuje.

Útočiště motýlů a brouků

Doubrava je poslední lokalitou motýla okáče jílkového, který během posledních padesáti let na zbývajícím území ČR vyhynul. Vymizel také na Slovensku (až na Slovenský kras), v Rakousku přežívá už jen u Dunaje a v Burgenlandu. Druh tedy patří k nejohroženějším denním motýlům v celé Evropě, neboť mizí jeho prostředí – mozaikovité světlé listnaté lesy. V Doubravě zůstává jeho populace dosud početná, každoročně se pohybuje kolem několika tisíců jedinců. V době výskytu bývá na svých stanovištích nejhojnějším motýlem a může ho pozorovat i běžný návštěvník. 

Ještě nedávno žili v Doubravě na posledním útočišti u nás další vzácní motýli, zejména teplomilní a pískomilní okáči, kteří ale takové štěstí jako okáč jílkový neměli. Dosud početné populace mají velcí brouci spojení s duby jako roháč obecný, nosorožík kapucínek, tesařík obrovský, ale i další, menší tesaříci a krasci. Roháčů je tu opravdu hojnost, stává se, že v době broučích soubojů spadne poražený ze stromu chodci přímo před nohy.

Jak a kdy do lesa

Do dubových lesů se můžete vypravit kdykoliv během roku. Nejpříhodnější čas je pro milovníky přírody jaro, houbaři zas ocení Doubravu v létě a na podzim. Rostou tu nejen hřiby, včetně vzácných teplomilných druhů. U místních jsou oblíbené bedly a sviňurky, jak tu říkají čirůvce zelánce. Hodonínská Doubrava rozhodně není monotónní masív, přestože v něm chybějí výškově členitější místa. Na chaotickém písečném, větrem formovaném reliéfu sedí mřížka tzv. alejí – paralelních linií, jež kopírují lesnické přístupové a přibližovacích cesty, a diagonál historických dálkových tras, nesoucích název cílového místa. 

TIP: Moravské Chřiby: Nejzápadnější výběžek Karpat a kopce plné překvapení

Doubrava je sice protkaná sítí turistických značek, ale seznámit se s ní je třeba „na vlastní kůži“ – vydat se některou z lesních cest přímo k dlouhověkým dubovým porostům. Je jistě zážitkem pozorovat klouzavý let vzácného dudka, který si k hnízdění vybírá věkovité duby. Někdy stačí jen poslouchat. Třeba krkavce, kteří hnízdí uprostřed lesního masívu, anebo nezaměnitelné švitoření vlhy pestré, když vzácně zavítá mezi koruny. Ale nejpůsobivější je flétnový trylek žluvy hajní, který provází chodce lesem skoro všude, kde rostou duby, od brzkého jara až do léta.

Svou premiéru měl Oktoberfest v Mnichově, kde se koná dodnes, již 12. října 1810. Tento největší pivní festival začal psát svůj příběh u příležitosti svatby Ludvíka Bavorského s Terezou Sasko-Hildeburgskou. Dvůr tehdy pozval celé město na oslavu a položil tak základ oblíbené podzimní tradici. V dalších letech se slavnost opakovala, a přestože ve svém názvu nese měsíc říjen, kvůli lepšímu počasí byla postupně posunuta na září. Konec je ovšem vždy o prvním říjnovém víkendu.

Přestože si dnes nese přívlastek „pivní“ nebylo tomu tak vždy. V dávných dobách vlastně vůbec nesouvisel s pivem a vrcholem byly koňské dostihy.

Za šestnáct dní trvání festivalu se vypije kolem 8 milionů litrů piva, a to ne jen tak ledajakého, pro Oktoberfest se vyrábí speciální várka piva, která je dílem nejlepších mnichovských pivovarů a k této příležitosti je pivo asi o 1,3 % silnější.

TIP: Muzeum kocoviny ukazuje záhadné věci, které u sebe lidé najdou po prohýřené noci

Na Oktoberfestu nevydělávají pouze pivovary a není výhradně pro dospělé. Festival má i svou dětskou část, které je plná adrenalinových atrakcí a divokých tobogánů. Přece jen ale existují lidé, pro které je slavnost zapovězena – možná vás ale překvapí, že touto nežádoucí skupinou jsou lidé, kteří mají problémy s alkoholem.

Když usilovně přemýšlíme a ze všech sil se soustředíme na nějaký záludný problém, často je výsledek takového snažení nevalný. V takové situaci může pomoci odreagování. Jak dobře věděl už Archimédés, dobré i geniální nápady mohou příjít třeba při koupeli. Na fenomén „efektu sprchy“ se v nedávném výzkumu zaměřil tým psychologů, který vedl Zac Irving z americké Univerzity ve Virginii a jeho kolegové.

Vědci studovali „efekt sprchy“ již dříve, ale výsledky byly rozporuplné. Některé studie naznačovaly, že „nenáročné aktivity“ podporují kreativní myšlení. Jiné výzkumné práce tento vztah nepotvrdily. Irving je přesvědčený, že tento nesoulad vznikl kvůli problémům s designem dřívějších experimentů.

Myšlení ve sprše

Jde o to, že badatelé často studovali „efekt sprchy“ s využitím nějaké nudné, bezduché činnosti, jako je třeba zírání do zdi. Irving a jeho tým jsou přesvědčeni, že vznik neotřelých a geniálních nápadů vyžaduje aktivity, které nezatáhnou mozek do bezbřehého chaosu zcela nahodilých myšlenek, k čemuž dochází při zcela nudné a zbytečné činnosti. Příliš efektivní ale podle vědců není ani urputné soustředění.

Irvingův tým proto uspořádal experiment se 222 účastníky, z nichž většinu tvořily ženy. Dobrovolníci měli nejprve za 90 sekund vymyslet co nejvíce možných využití pro „cihlu“ nebo „kancelářskou sponku“. Poté jedna skupina shlédla scénu z vysoce hodnocené komedie Když Harry potkal Sally z roku 1989 a druhá skupina se dívala, na muže skládajícího oblečení. Nakonec všichni dostali ještě 45 sekund navíc k původnímu úkolu a měli vymyslet ještě další možná využití.

TIP: Slova jako facky: Urážky vězí v mozku silněji a po delší dobu než komplimenty

Výsledky tohoto i navazujících experimentů, které publikoval odborný časopis Psychology of Aesthetics, Creativity, ukázaly, že pro kreativní myšlení jsou nejvíce stimulující nikoliv bezduché a nudné aktivity, nýbrž činnosti, při nichž se dotyčný člověk mírně soustředí a zaměstná se. Typickými příklady jsou třeba právě koupel (klidně se sprchou), procházka venku anebo zahradničení. Badatelé ve výzkumu pokračují dál a časem snad upřesní svá doporučení pro podporu kreativního myšlení.

Lokalitu dnešního Nairobi navštěvovali před příchodem civilizace Masajové se svými stády a mimo jiné jí dali jméno: „Nairobi“ v jejich jazyce znamená „chladné vody“. Koncem roku 1898 vyrostly v místě na popud britských kolonizátorů dvě ulice, a když tam o rok později zastavil první vlak, začala se psát historie města. Jeho prvotními obyvateli se stali Indové budující koleje, jimž dělala společnost hrstka dobrodruhů.

Nový železniční uzel však vznikl v bažinaté oblasti, kde se mohla snadno šířit malárie. Město navíc nedlouho po založení zachvátil mor, a Britové nakonec některé jeho části spálili. Nicméně navzdory katastrofálním počátkům Nairobi přežilo a původní shluk chatrčí se za sto let proměnil v moderní metropoli. 

Od soumraku do úsvitu 

Nairobi není nabité památkami, nabídne vám ovšem pulzující zástavbu plnou kontrastů. Srdce současného velkoměsta tvoří oblast okolo radnice a blízkého parku, jenž se rozkládá ve stínu majestátního kongresového centra Kenyatta International Convention Centre. Jeho název odkazuje na prezidenta Joma Kenyattu, který se ujal funkce po osamostatnění Keni a setrval v ní mezi roky 1964 a 1978. Podobiznu někdejšího prvního muže proto uvidíte na mincích i bankovkách a jeho jméno se vtisklo do názvů ulic či náměstí. 

Padesátišilinková bankovka s portrétem prvního keňského prezidenta Jomo Kenyatty. (foto: Wikimedia Commons, Ahandrich, CC0 1.0)

Necháte-li se výtahem vyvézt až na střechu zmíněného centra, můžete si vychutnat nádherný panoramatický výhled z výšky 105 metrů. Pod vámi se budou rozprostírat čtvrti s nižšími staršími budovami, ale za hranicí historické části se město zvedá výš. Je zdánlivě nekonečné a překvapivě velmi zelené – protkané parky i travnatými plochami, takže nepůsobí jako obvyklá betonová džungle. Pravé Nairobi ovšem okusíte hlouběji v centru: Přes den zůstávají tamní ulice poměrně tiché, ale s přibývajícím časem se bulváry zaplňují, až je nakonec obtížné najít večer v lepších podnicích místo. Domácí si rádi chodí posedět s přáteli, takže noční metropole příjemně žije. 

Pod dohledem lvů 

Ze spleti moderních ulic ční mešita Jamia se svými čtyřmi vysokými minarety a kopulemi. Keňa sice není muslimskou zemí, přesto v ní islám zaujímá důležité postavení, což pocítíte právě v blízkosti uvedeného svatostánku. Kolem procházejí zahalené ženy, na chodníku se prodávají modlitební korálky, nová vydání Koránu i arabsky psané knihy. Jamia dnes představuje nejdůležitější mešitu v Nairobi a na místě stojí už téměř 120 let. Vznikala mezi roky 1902 a 1906, a patří tak mezi nejstarší budovy ve městě. 

Sousední McMillanova knihovna nabízí krásný příklad koloniální a neoklasicistní architektury. Čtenáře přivítala už v roce 1931, pouhých šest let po smrti Williama McMillana, jehož jméno nese. Americký filantrop si keňskou metropoli zamiloval a mimo jiné tam pozval prezidenta Theodora Roosevelta. Knihovna dnes ukrývá přes čtyři sta tisíc svazků, časopisů a písemností značné hodnoty a střeží ji dva vznešení kamenní lvi. 

Nekupuju, procházím!

Barevná „masajská tržnice“ na okraji centra se řadí k hlavním turistickým atrakcím města a uvnitř zjistíte, že se dělí na dva pomyslné světy: Vydáte-li se postranními uličkami, ocitnete se v částech, kde se na zemi povalují odpadky, ve vzduchu se mísí vůně čerstvých květin a grilovaného masa, přičemž na každém kroku natrefíte na nějakého prodejce. Lidé jsou tam milí, zajímají se, odkud jste přišli, a když už se vám pokusí něco prodat, udělají to nenásilně.  

Části více zaměřené na turisty mají poněkud jiný nádech. Kam se hnete, budou vám obchodníci vnucovat suvenýry, masajské oděvy, sandály, vyřezávané sošky i zvířata za dřeva, masky a tak dál. Změní se přitom také jejich rétorika – začnou být dotěrnější a mnohem hůř se jim vysvětluje, že chcete jen projít a nehodláte nic kupovat.  

Předchůdkyně sítí

Po náročném průzkumu tržiště byste se rozhodně měli zastavit a někde posedět. Za zmínku stojí například kavárna Thorn Tree, která momentálně tvoří součást hotelu Sarova Stanley. Na jejím nádvoří totiž roste mohutná akácie, u níž si lidé od nepaměti dávali dostaveníčko. Cestovatelé na její kmen dokonce před lety připínali své zápisky či vzkazy, a kavárna se tak stala legendou i jakousi předchůdkyní sociálních sítí. Keňa navíc pěstuje vlastní kávu a čaj, tudíž by byla škoda alespoň jeden nápoj při návštěvě neochutnat. 

Ikonické místo, jehož osud se s Nairobi proplétá, představuje muzeum dánské spisovatelky Karen Blixenové. A jelikož ho od centra dělí zhruba dvacet kilometrů, cestou si uvědomíte, jak obrovské vlastně čtyřmilionové město je. Ve čtvrti Langata nenarazíte na dopravní zácpy, výškové budovy ani zákoutí plná smetí. Okolí je najednou upravené, a dokonce působí až luxusně. „Langata nabízí skvělé místo pro život, je tu čistý vzduch, hodně zeleně, ale dům si tady mohou dovolit jen bohatí,“ vysvětluje taxikář. Nevelký domek, kde muzeum sídlí, dýchá klidem. Ve čtvrti stojí od roku 1912 a Blixenová v něm žila mezi léty 1917 a 1931, než Afriku opustila. Interiér vás přenese do dob koloniální Evropy a zmíněný dojem ještě umocní krb, knihovna plná svazků i lví kůže na zemi. 

Dobroty pro žirafy

O pár kilometrů dál láká k návštěvě jiný turistický magnet Nairobi, Giraffe Center. Město totiž leží doslova na prahu stejnojmenného přírodního parku, kam si lze zajet i na safari. Nevelká rezervace vznikla již v roce 1979, aby chránila mimořádně vzácné žirafy Rothschildovy. Za malým muzeem hned u vstupu přitom stojí dřevěná plošina, odkud můžete strakatým sudokopytníkům podat nějakou laskominu. Na krmení dohlížejí zaměstnanci parku a rádi vám prozradí jména majestátních zvířat i jejich věk. Pro milovníky safari půjde nepochybně o jeden z nejkrásnějších zážitků v Nairobi… 

TIP: S pasteveckou holí a mobilem: Masajští pastevci se učí využívat moderní technologie

Život středověkého člověka řídily změny ročních cyklů víc, než si dnes dokážeme představit. Platilo to zejména na venkově, kde na jaře začínal nekonečný koloběh s jasným cílem zajistit co nejvíce zásob na zimu a kvalitní osivo pro další rok. Tyto záměry mohla zhatit spousta faktorů. Podobně jako dnes zemědělcům i tehdy škodily rozmary přírody v podobě povodní či sucha, pozdní jarní nebo naopak příliš brzké podzimní mrazy nebo řádění škůdců v podobě drobných hlodavců a hmyzu.

Vážné problémy čas od času působil i průchod vojsk, která místním rekvírovala zásoby a také mohla pošlapat čerstvě vzešlá pole. Pokud válka zapříčinila odvod části bojeschopných mužů či nárůst úmrtí v důsledků nakažlivých nemocí, které jí od nepaměti šly v patách, hrozilo, že budou chybět ruce, které by pole obdělávaly. V tu chvíli se zcela reálným stávalo nebezpečí hladomoru.

Období nedostatku

Nejkritičtějším obdobím roku byl konec zimy a začátek jara, kdy obvykle začaly docházet zásoby předem přichystaných potravin. Pokud byla situace obzvlášť svízelná, čekalo hospodáře těžké rozhodování, zda uschované osivo zkonzumovat a uchránit se tak před bezprostředním hladem, nebo ho uchovat a netrpět nouzí později.

V této době, kdy došla i uskladněná zelenina a ovoce, lidem scházely vitaminy. Jejich cenným zdrojem se potom stala jídla, která dnes vnímáme jako typicky velikonoční – pražmo, pučálka a různé saláty a nádivky z jarních bylin.

Pražmo se připravovalo tak, že se obilí nechalo naklíčit a potom se opražilo, obdobně tomu je při přípravě pučálky, tedy naklíčeného hrachu. Spásu znamenala chvíle, kdy teploty poprvé na delší dobu stouply – tehdy začaly rašit první jarní bylinky a stromy se obsypaly pupeny. Lidé vyrazili na louky a sbírali zde mladé kopřivy, sedmikrásky, šťovík, hluchavky či fialky, ze kterých připravovali již zmiňované saláty a nádivky. V největší nouzi také vařili nerozvinutá poupata ze stromů břízy, buku, topolu a lípy.

Pečlivá konzervace a uložení zásob na zimu byla důležitou součástí přežití pro každého hospodáře. Lidé si k tomuto účelu pod domy budovali sklepy či vývojově o něco starší pivnice – prostory vyhrabané pod domem či vedle něj, zakryté prkenným stropem. V nich se zahrabaná do suchého písku skladovala například mrkev nebo zelí, které bylo možné také naložit a konzervovat kysáním.

Dobře uskladněná jablka či hrušky uložené na slámě v pivnici také mohly vydržet až několik měsíců. Ovoce se dále konzervovalo sušením, nebo se svařovalo a následně uchovávalo v hrncích a zásobnicích. Obilí se v raném středověku dlouhodoběji skladovalo ve speciálně vybudovaných zásobních jamách, později v sýpkách či v menším ve velkých keramických nádobách.

Hlad je nejlepší kuchař

Lidé v minulosti byli co do objemu spotřebovaných potravin daleko šetrnější a jejich jídelníček vypadal daleko rozmanitěji než náš, takže se na tehdejších stolech běžně ocitaly pokrmy z rostlin a zvířat, jejichž konzumaci si dnes dokážeme představit pouze v případě krajní nouze. Lidé chytali a jedli zpěvné ptactvo i vodní živočichy jako bobři a raci, na talíři také běžně končili sysli, kuny a ježci – ve všech případech jde dnes o chráněné druhy. Možná také překvapí, že třeba takové veverky či medvědí paznehty se mohly běžně ocitnout na hodovní tabuli šlechty. V sousedním Německu máme z obrazových pramenů doloženou konzumaci hlemýžďů a žab, která je u nás písemně potvrzena až pro období raného novověku. Téměř s jistotou zde ale ani ve středověku nebyla nijak neobvyklá. 

Ačkoliv byl pro středověkého člověka les tajemným a nebezpečným místem, stal se pro něj také cenným zdrojem potravy zejména v dobách nedostatku. I když středověcí lékaři obecně nedoporučovali jíst houby, vesničané si s tím hlavy nelámali a v letních i podzimních měsících nepohrdli ničím z toho, co jim les nabízel. Kromě hub stejně jako my sbírali i lesní plody jako jahody, maliny, ostružiny, borůvky či brusinky, dále také bukvice a v dobách největší nouze i žaludy, ze kterých připravovali náhražkovou mouku.

Hlad také nastával při dlouhodobějším obléhání měst či hradů. Pokud se obléhatelům podařilo úspěšně přerušit zásobovací cesty, znamenalo to pro obránce pohromu. To se stalo například v roce 1420 při obležení katolického Vyšehradu utrakvisty. Posádka tehdy byla donucena vybít koně, pro které jí došla píce. Protože jim ale začaly docházet i zásoby, maso obránci nenechali přijít nazmar a koně snědli. V takovýchto vypjatých případech se v minulosti začala na talíři objevovat dokonce i zvířata, která se běžně nekonzumovala – z ulic tak často mizeli třeba kočky a psi, v nouzi největší došlo i na krysy. V takových chvílích platilo dvojnásob známé přísloví, že hlad je nejlepší kuchař. 

Samohybné dělo můžeme definovat jako artilerii na poháněném podvozku, přičemž za druhé světové války se vyvinuly tři základní kategorie. Stroje pro přímou palbu se označovaly jako útočná děla a jejich typickým představitelem byl německý Sturmgeschütz III. Vozidla vybavená protitankovou výzbrojí se nazývala stíhače tanků (například Jagdpanzer IV) a mobilní artilerie určená k nepřímé podpoře pěchoty či obrněnců spadala mezi samohybné houfnice (u Wehrmachtu zejména Wespe a Hummel).

Největšího rozmachu dosáhlo samohybné dělostřelectvo právě ve třetí říši, následované Sovětským svazem. Důvodem byly pláně východní fronty, kde se oddíly takových vozidel mohly rozvinout do šířky. Západní Spojenci také zařadili do výzbroje děla na pásových podvozcích, ovšem v podstatně menší míře. 

Bez otočné věže

Nejprve se podívejme na technickou stránku samohybných houfnic a útočných děl. Hlavní rozdíl oproti tankům spočíval ve způsobu lafetace děla. Zatímco tank měl zbraň v otočné věži, samohybka sázela na pevnou nástavbu ze svařených či přinýtovaných plechů. Tankisté potřebovali rychle přenášet palbu mezi pohybujícími se obrněnci, mnohdy na minimální vzdálenost – a otáčení věže jim výrazně pomáhalo.

Samohybná děla naopak pálila z větší distance, takže nepotřebovala takovou míru flexibility. Proto osádkám nečinilo potíže zaměřovat cíle pohybem celého vozidla. Některé samohybky měly nástavbu plně uzavřenou – včetně pancéřované zádě a stropu. Takové řešení přinášelo obsluze děla vyšší míru ochrany při přesunu i v bitvě, nicméně osádka byla více izolována od dění na bojišti. Velitel musel spoléhat na průzory a periskopy jako u tanku, a pokud chtěl komunikovat s doprovodnou pěchotou, použil radiostanici.

Otevřená korba

Jiná samohybná děla dostala shora otevřenou nástavbu, jež činila vojáky zranitelnými ze strany nepřátelské pěchoty, vrhající do bojového prostoru ruční granáty. Toto úsporné řešení se používalo zejména u lehkých obrněnců včetně sovětské SU-76M. V některých situacích se otevřená korba přesto ukázala jako výhodná. V městské zástavbě záviselo přežití obrněnců na blízké podpoře pěchoty.

Nezakrytý bojový prostor umožňoval osádce komunikovat se střeleckými oddíly rychle a jednoduše – stačilo zakřičet. Palba z ručních zbraní vedená z vyšších pater budov byla ovšem pro osádky „šestasedmdesátek“ extrémně nebezpečná. Na druhou stranu v případě zásahu protitankovými zbraněmi mohli rudoarmějci bleskově opustit stroj přeskočením bočnic a vyhnout se smrti v plamenech.

S tankovým podvozkem

Co se týče výzbroje, samohybky se zpravidla osazovaly už existujícími polními děly. Díky prostorné nástavbě, která na rozdíl od věže zabírala celou délku podvozku, nebylo třeba do konstrukce zbraně tolik zasahovat. Věž naopak neposkytovala dost prostoru pro plný zákluz hlavně, a tak se inženýři snažili nežádoucí pohyb zkrátit. Vzhledem k této odlišnosti býval vývoj samohybných děl rychlejší než u klasických tanků. 

Další rozdíl spočíval v síle pancéřování. Tanky určené pro střetný boj s podobně vyzbrojenými protivníky disponovaly silnější ochranou. Nejtlustší vrstvu oceli měly na čele korby a věže, protože se předpokládalo, že právě odtud přiletí většina projektilů.

Samohybné houfnice pálily z méně exponovaných pozic za přední linií a neočekávalo se, že by vstupovaly do boje s tanky či kanony nepřítele (jejich pozice měla bránit pěchota). Proto dostávaly jen slabý pancíř, poskytující ochranu před ručními zbraněmi či střepinami. Nižší váha pancéřování přinášela lepší mobilitu v terénu i menší zatížení motoru, převodovky a podvozku. Pokud však nepřítel prorazil linií infanterie a zahájil na samohybky přímou palbu, utrpěly těžké ztráty. 

Pokračování: Tanky vs. samohybná děla (2): Smrtící soupeři i nerozluční parťáci

Šasi obou kategorií obrněnců se na rozdíl od ostatních částí příliš nelišilo, protože se většina samohybných děl stavěla na podvozcích existujících tanků (obvykle typů, jejichž produkce už skončila, nebo je generálové považovali za zastaralé). Konstruktéři z osvědčených platforem „jen“ odstranili věž a nahradili ji zmíněnou nástavbou.

Mohl existovat život na dávném Marsu, který byl v minulosti podstatně vlhčí a teplejší než je dnes? Podle francouzských vědců určitě ano. Pod povrchem Marsu mohl prosperovat podivuhodný svět mikrobů. Právě tito podzemní obyvatelé rudé planety mohli být příčinou vlastního zániku a proměny Marsu na nehostinnou pustinu.

K takovému závěru dospěl s týmem kolegů Boris Sauterey z pařížské Sorbonny. Ve studii, kterou zveřejnil časopis Nature Astronomy, vědci použili modely klimatu a povrchu rudé planety, aby zhodnotili obyvatelnost podpovrchových vrstev přívětivého Marsu v době před čtyřmi miliardami let.

Život pod povrchem

Badatelé jsou přesvědčeni, že pod několika desítkami centimetrů substrátu mohly mít výtečné podmínky k životu mikroorganismy, které se živily vodíkem a produkovaly metan. Tyto mikroorganismy mohly prosperovat všude tam, kde nemrzlo. Uvedená vrstva marťanské horniny by byla více než dostatečná k tomu, aby je ochránila před ničivým kosmickým zářením.

Podpovrchový život mohl být podle francouzských vědců příčinou marsovské zkázy. Podle vědců totiž mikroorganismy mohly změnit původně hustou atmosféru plnou vodíku na dnešní velmi řídkou atmosféru tvořenou prakticky jen oxidem uhličitým. V takovém případě by došlo k dramatické proměně klimatu a z Marsu by se stala nehostinná zmrzlá koule, jak ho známe dnes.

TIP: Na Marsu mohl být dávný život. Kde ho ale nejlépe hledat?

Podle Sautereyho to vrhá poněkud špatné světlo na naše představy o životě ve vesmíru. Jednoduchý život může na vhodných exoplanetách vznikat relativně často a být poměrně běžným. Zároveň se ale podle něj ukazuje, že živé organismy mohou být snadno svou vlastní zhoubou. „Naše výsledky jsou poněkud ponuré, ale zároveň nám otevírají obzory ve výzkumu fungování biosfér různých planet,“ uvádí evoluční ekolog Boris Sauterey ve své studii.

Pod unikátní šperk se podepsala firma SWA Diamonds a jeho název zní „The Touch of Ami“. Tvar výjimečného klenotu odráží podobu narůžovělé hlívy Pleurotus djamor, která se podle ředitele společnosti spojuje s dlouhověkostí a věčným životem. Prsten zdobí neuvěřitelných 24 679 diamantů, u nichž byla prokázána etická těžba. Klenot váží 340 gramů a případný zájemce si na něj musí nachystat v přepočtu 2,3 milionu korun. 

TIP: Poklad z blešáku: Z prstenu za pár desetikorun se vyklubal milionový poklad

Dosavadním rekordmanem byl v tomto směru prsten pojmenovaný „The Marigold – The ring of prosperity“, který v roce 2020 vyrobil klenotník Harshit Bansal z indického Meerutu. Marigold, inspirovaný pro změnu květem měsíčku lékařského, byl osázen 12 638 diamanty.

Jak vnímat slova hlavy Ruské federace? Profesor Jan Rychlík, přední odborník na moderní dějiny slovanských národů, s nímž jsem se tématu věnovala podrobněji, uvádí: „Co říká Putin, nemůžeme brát vážně. Vždyť kolik je dnes v Evropě států, které nemají hlubokou tradici vlastní státnosti? Znamená to snad, že nemají právo na existenci?“ 

Ukážeme, že jsme bratři z kozáckého rodu

Můžeme prvopočátky ukrajinského státu spatřovat už v Kyjevské Rusi?

Pro Ukrajince je to první ukrajinský stát, pro Rusy zase první ruský. Ve skutečnosti ale nešlo ani o jedno z toho, protože ve středověku nenajdeme předobraz moderních národních států. Národy tehdy neexistovaly. Ostatně ani Velkou Moravu nelze chápat jako český, moravský nebo slovenský státní útvar.

A kdy tedy vzniká ukrajinský národ? 

Jako všechny národy v této oblasti v 19. století. 

Kozáky nemůžeme vnímat jako jakýsi předstupeň?

Ukrajinská historiografie je tak sice vnímá, ale je to sporné. Těžko se považovali za Ukrajince. Národy, které známe dnes ve střední a východní Evropě – v západní Evropě je to jiné – vznikají všechny na přelomu 18. a 19. století. 

Kam sahají snahy Ukrajinců o emancipaci?

Započaly rovněž v 19. století. První pokusy psát v ukrajinštině jsou na takzvané Velké Ukrajině (čili v té části, která se nacházela v Rusku) spjaty s kyjevským Cyrilometodějským bratrstvem. Můžeme tu pozorovat proces obdobný našemu národnímu obrození. Ruská carská politika v něm ovšem od počátku spatřovala nebezpečný směr, a proto proti němu vystupovala a protagonisty perzekvovala. Naproti tomu v Haliči, která patřila Rakousku, měli Ukrajinci tak jako všechny národy habsburské monarchie možnost rozvíjet se už v druhé polovině 19. století. Vybudovali si svůj vzdělávací systém, zakládali vlastní školy i kulturní instituce. Ukrajinština, respektive maloruština, jak se jí tehdy říkalo, tu byla dokonce zavedena do úřadů.

Maloruština byla jazykem Malorusů, jak byli Ukrajinci dříve nazýváni. Od kdy se vlastně používá nám dnes zažitý název?

Název Ukrajinci byl propagován zhruba od osmdesátých a devadesátých let 19. století ve snaze vymezit se negativně vůči ruské teorii o trojjediném ruském národu, který se skládá z Velkorusů, Malorusů a Bělorusů. Obyvatelé Ukrajiny tak chtěli deklarovat, že Rusy nejsou. Samotný název Ukrajina je podstatně staršího data a znamená „země na okraji“. Od raného novověku jím byla označována území na okraji polsko-litevského státu a současně na okraji Ruska.

Sláva Ukrajiny stane mezi národy

Po první světové válce se Ukrajincům podařilo vytvořit svůj první stát. Vedlo k němu podobné úsilí politické elity jako v případě Československa?

Samozřejmě, naprosto stejné. Jejich situace však byla o to složitější, že se ukrajinské území rozprostíralo mezi dvěma soupeřícími velmocemi – Rakouskem a Ruskem. V první světové válce bojovali Ukrajinci na obou stranách fronty, a museli se proto rozhodnout, o koho se s požadavky na získání samostatnosti opřou, zda o německo-rakouský, anebo dohodový blok. Většina se nakonec přiklonila k německému, protože dohodové státy si s tím nechtěly pálit prsty.

Už tak jim dost komplikací způsobovala polská otázka, kvůli níž musely vyvinout velký tlak na Rusko, aby uznalo nárok Poláků na vlastní stát. Z hlediska Dohody se jevilo nemožné něco takového požadovat po Rusku i pro Ukrajinu. Zato Němcům a Rakušanům nepůsobil vznik státu na ruské Ukrajině žádný problém, proto jej podpořili. A právě to byla příčina, proč první ukrajinský stát brzy zanikl. Když Německo kapitulovalo, nedokázali Ukrajinci včas získat podporu Dohody a pohltili je bolševici.

Bolševici deklarovali právo národů na sebeurčení. Platilo to i v případě Ukrajinců?

Vždy je rozdíl mezi deklarací a realitou. Začlenění Ukrajiny do Sovětského svazu bylo provedeno tak, že se samostatná Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) stala jedním z jeho zakladatelských států. Její státnost v rámci svazu tak byla uznávána a zprvu to mělo pro Ukrajince i určité výhody – až do počátku třicátých let probíhala takzvaná korenizace, tedy podpora ukrajinského národního hnutí. Právě na to narážel Putin ve svém vyjádření, kdy zploštěně označil ukrajinismus a Ukrajinu za výmysl bolševiků. Nemá ovšem pravdu.

Bolševici sice z čistě kulturního jazykového hlediska měli mnohem větší pochopení než protibolševici, ale od třicátých let v rámci boje proti ukrajinskému buržoaznímu nacionalismu nastává rusifikace. Ta vycházela z teze, která se vlastně nijak zásadně nelišila od ideje z doby carismu, že Ukrajina a Rusko jsou osudově spjaty kulturně a jazykově. Postupně měl v rámci takzvané teorie splývání národů vzniknout jeden národ, jenž by používal Leninův jazyk – ruštinu.

Na počátku třicátých let vypukl Velký hladomor. Poznamenal rusko-ukrajinské vztahy?

Tehdy je nepoznamenal, jedná se spíše o záležitost současných debat ohledně toho, do jaké míry byl vyvolán s cílem decimovat Ukrajince. V tomto případě musím dát za pravdu ruským historikům, podle nichž nebyl namířen proti Ukrajincům jako národu, ale proti selskému stavu. Hladomor totiž zasáhl rovněž Kubáň a jiné oblasti, kde se Ukrajinci nevyskytují. Z tohoto důvodu se domnívám, že primární záměr nebyl nacionální, byť i tento náboj měl.

Právě na Ukrajině coby nejbohatší zemědělské části SSSR žili nejmajetnější, a tudíž také nejsebevědomější sedláci. Bolševici chtěli zkrátka zlikvidovat takzvané kulaky, podobně jako v Československu v padesátých letech, jen s tím rozdílem, že u nás metody nebyly tak drastické.

Velký hladomor ještě neodezněl a nastoupily represe stalinistického režimu známé jako Velký teror. Co to pro Ukrajinu znamenalo? 

Pogrom proti ukrajinské inteligenci, která byla obviňována ze zmiňovaného buržoazního nacionalismu, tedy že se pod záminkou národní jednoty obrací proti ostatním národům Sovětského svazu, primárně proti Rusům. Ačkoliv šlo velmi často o naprosto neodůvodněná obvinění, čistka, která postihla ukrajinské politbyro, byla skutečně generální. 

Ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje

Promítly se zmíněné tragédie při napadení SSSR nacistickým Německem roku 1941?

Tady si musíme uvědomit, že je obrovský rozdíl ve zkušenosti, již získali v letech 1939–1941 Ukrajinci, kteří před válkou žili v Polsku a v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop se dostali do Sovětského svazu, a těmi z USSR. Jakkoliv bylo jejich postavení v meziválečné Polské republice špatné – po roce 1931 nabrala národnostní politika vyloženě polonizační směr –, nebylo to zdaleka tak hrozné.

Po připojení k SSSR došlo sice k depolonizaci, ale zároveň nastoupila rusifikace a byly likvidovány veškeré majetné třídy. A když řeknu majetné, nemůžeme si představovat velkopodnikatele, nýbrž běžné živnostníky. V národnostním ohledu pak postihlo zrušení kulturní organizace, které existovaly od dob Rakouska. 

Není divu, že když vypukla druhá světová válka, Ukrajinci německou armádu vítali. A nejen oni, ale celé Pobaltí. Díky tomu, že se obyvatelstvo nebránilo, dorazili Němci už v září 1941 za Kyjev a po šesti nedělích se blížili k Leningradu. NKVD (centrální represivní orgán Lidový komisariát vnitra – pozn. redakce) na to reagovalo nařízením postřílet před evakuací politické vězně v pohraničních oblastech. Uvádí se, že bylo zabito asi 15 000 osob.

V některých případech však došlo k paradoxním situacím. Například když vedli na popravu vězně v Somboru, vrhli se tito nešťastníci s vědomím, že nemají, co ztratit, holýma rukama na stráže. Za normálních okolností by byli zmasakrováni, avšak v tu chvíli vstoupila do města německá armáda, takže příslušníci NKVD utekli a vězně nechali být. Němci je tedy skutečně zachránili. Nemůžeme pochopitelně tvrdit, že Wehrmacht přišel osvobodit Ukrajince, přestože to zpočátku tvrdil.

Jaké měl Hitler s Ukrajinou plány?

Nadšení Ukrajinců vzalo brzy za své, Hitler měl ideologické vidění Slovanů jakožto podřadné rasy, chtěl proto z Ukrajiny udělat zásobárnu levné pracovní síly, obilnici Evropy s německou kolonizací. Poštval si tím Ukrajince proti sobě a fakticky prohrál válku, protože mu začal hořet týl. Za špatnou politiku Hitlera kritizovali i lidé z jeho okolí, kteří znali místní poměry. 

K eskalaci nespokojenosti značně přispívala osobnost říšského komisaře na Velké Ukrajině, jímž se stal Erich Koch. Byl to jednak fanatický nacista, jednak hlupák, což je velmi třaskavá a nebezpečná kombinace. Jeho porovnání například s říšským protektorem Reinhardem Heydrichem mluví samo za sebe. Heydrich sice prohlašoval, že je třeba na Čechy být tvrdý, ale zároveň upozorňoval, že je nutné znát míru, aby se nerozzuřili a nechtěli dělat revoluci, která by poškodila říši. Na Ukrajině ale žádné limity nefungovaly.

Koch nechal ze země odvážet všechny zásoby, takže vypukl hlad, a obyvatele posílal na nucené práce do Německa. Nadto nedošlo k přislíbenému rozpuštění kolchozů, které naopak pod německou správou fungovaly dál. Když tedy ukrajinskému rolníkovi všechno sebrali, nezbylo mu nic jiného než utéct do lesa, kde rozmnožil nejbližší partyzánskou jednotku o dalšího člena.

Proč po druhé světové válce nevznikla samostatná Ukrajina? 

Protože by to Sovětský svaz jako jeden z hlavních Spojenců nedovolil. Pravidla hry určují vítězové, takže právo národů na sebeurčení platilo potud, pokud s tím vítězové souhlasili. 

Začneme konečně vládnout v naší zemi

Po druhé světové válce sice nevznikla samostatná Ukrajina, ale zato došlo ke spojení ukrajinských zemí. Co k tomu vedlo?

Byla to sovětská politika, o níž moc nevíme. Zdá se, že si Stalin a komunistické vedení chtěli získat Ukrajince realizací velkoukrajinského programu „soborná Ukrajina“ (sjednocená Ukrajina), o nějž usilovala organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinská povstalecká armáda. Proto zřejmě byla do USSR včleněna Podkarpatská Rus a Bukovina, a z toho důvodu také Rusko v roce 1954 Ukrajině symbolicky odevzdalo Krym. Jednalo se o gesto, které v podmínkách Sovětského svazu prvního tajemníka Chruščova téměř nic nestálo, zato po roce 1991, když se SSSR rozpadl, vypadala situace jinak.

Za Chruščovovy vlády došlo i k odsouzení stalinismu. Přispělo to ke zlepšení situace Ukrajiny? 

Přispělo to ke zlepšení situace obecně, ve smyslu propuštění politických vězňů a podobně. Zároveň se však objevila ona teorie splývání národů jednoznačně namířená proti Ukrajincům. V praxi znamenala pohlcení Ukrajinců, ale i Bělorusů Rusy. V tomto směru nedošlo k žádnému zlepšení, spíše naopak. Jednalo se o podporu plíživé rusifikace, která se lišila od té carské, jež odmítala existenci Ukrajinců, nutila je psát a číst rusky nebo zakazovala ukrajinské knihy, v tom, že nebyla patrná na první pohled. Ve školách se učila ukrajinština, vycházely ukrajinské knihy, ale zároveň se kladl důraz na to, že každý Ukrajinec musí znát a měl by adekvátně používat jazyk svého většího bratra – Ruska.

Za jakých okolností dosáhla země konečně nezávislosti?

V rámci přestavby Sovětského svazu za Gorbačova ve všech republikách vznikla demokratická národní hnutí. Na rozdíl od Československa, Polska a Maďarska byla v dalších zemích objektivně namířena proti SSSR alespoň v té podobě, v jaké existoval. Na Ukrajině tak bylo založeno hnutí za přestavbu Ruch, jež se změnilo v demokratickou širokospektrální protikomunistickou opozici. Ta s rozvolňováním Sovětského svazu od roku 1989 postupně získala silné postavení v ukrajinském parlamentu – Nejvyšší radě. Rozpadem SSSR roku 1991 se pak staly republiky včetně Ukrajiny samostatné.

Jaký měla podíl na jeho zániku?

Rozpadl se ze stejného důvodu, jako všechny mnohonárodnostní státy – neměl žádnou ideu, která by držela národy pohromadě. V Sovětském svazu to původně měla být myšlenka komunismu, ale když už komunismus nebyl, co dál? Co mají společného Ukrajinec a Kazach nebo Tatar a Estonec? Nic. Proč by tedy měli žít v jednom státě? Rozpad představoval přirozený proces, který by nastal nepochybně i bez Gorbačova. Ukrajinci se na tom nepochybně určitou měrou aktivně podíleli, ale percentuálně se to vyjádřit nedá.

Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda 

Rusové o Ukrajincích stále hovoří jako o bratrech. Jedná se o vhodný příměr? 

Když se mluví o bratrech a sestrách, jsem vždy opatrný, ostatně Slováci byli také naši bratři… Nejedná se o dobré přirovnání, je paternalistické. Národy nejsou jako bratři a sestry, těmi mohou být jen fyzické osoby. Rodinné vazby tam samozřejmě existovaly a stále jsou, ale na základě toho se nevytváří vědomí blízkosti, to bychom byli na úrovni teorie splývání národů.

Faktem ale je, že vztah Ukrajinců a Rusů na východní Ukrajině byl dvouznačný, protože jde o ruskojazyčnou oblast, která měla kulturně k Rusku vždy blíže. To se ale Putinovi podařilo zničit, takže nyní i ruskojazyční Ukrajinci vítají „bratry“ Rusy nikoliv květinami, ale samopaly. Někdejší blízkost zmizela. Východní Ukrajinci naopak získali silnou ukrajinskou identitu, kterou dřív neměli. Putin Ukrajince velice sjednotil a vykopal mezi nimi a Rusy hluboký příkop, který se hned tak nezacelí.

Nejednou zaznělo přirovnání aktuální situace k invazi vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém. Domníváte se, že to je důvod, proč se nás konflikt tak dotýká? 

Podle mě tady hraje roli frustrace, že nám v roce 1938 ani v roce 1968 nebylo dovoleno se bránit. Ačkoliv by v obou případech následoval masakr, morální význam by byl obrovský. I Maďaři si v roce 1956, když se bránili sovětské invazi, uvědomovali, že nemají vojensky šanci, ale jejich obrana je dodnes symbolem. Trochu pateticky řečeno, společně prolitá krev vytvořila pouto.  

Vědci poprvé odhalili mikroplasty v mateřském mléku, uvedl list The Guardian s odvoláním na novou studii. Autory studie velmi znepokojily možné dopady na zdraví novorozenců, neboť kojenci jsou vůči chemickým znečišťovatelům obzvláště zranitelní. Kojení podle autorů výzkumu ale i nadále zůstává zdaleka nejlepším způsobem výživy malých dětí.

Vědci odebrali vzorky mateřského mléka 34 zdravým matkám týden po porodu v italském Římě. V 75 procentech z nich objevili mikroplasty. Zjištění vědci považují za znepokojivé, i když přesné dopady mikroplastů na zdraví člověka nejsou v současnosti zcela známé. Experimenty prováděné v laboratorních podmínkách ale ukázaly, že mikroplasty mohou poškozovat lidské buňky i laboratorní zvířata.

Všudypřítomné mikroplasty

Odborníci už odhalili mikroplasty v placentách těhotných žen, v lidské krvi i v plicích. Tyto drobné částečky, které pocházejí z vláken oblečení, pneumatik, kosmetiky a mnoha dalších zdrojů, byly nalezeny po celé planetě, od vrcholu Mount Everestu až po nejhlubší oceány. Podle mnoha studií je lidé konzumují v potravinách i ve vodě a také je vdechují.

Vědci pozorovali, jak matky konzumují potraviny a nápoje v plastových obalech, jedí mořské plody a používají osobní hygienické potřeby obsahující plasty. Nezjistili však žádnou souvislost s přítomností mikroplastů v jejich mateřském mléce. To podle autorů studie naznačuje, že všudypřítomnost mikroplastů v životním prostředí „činí expozici člověka nevyhnutelnou“.

Italský tým také identifikoval mikroplasty v lidských placentách v roce 2020. „Důkaz přítomnosti mikroplastů v mateřském mléce tak zvyšuje naše velké obavy o mimořádně zranitelnou populaci kojenců,“ uvedla doktorka Valentina Notarstefanová z Polytechnické univerzity ve středoitalské Anconě.

„Bude velmi důležité posoudit způsoby, jak snížit vystavení těmto kontaminujícím látkám během těhotenství a kojení,“ dodala. „Je však třeba zdůraznit, že výhody kojení jsou mnohem větší než nevýhody způsobené přítomností znečišťujících mikroplastů. Studie, jako je ta naše, nesmí omezit kojení dětí, ale naopak zvýšit povědomí veřejnosti a tlačit na politiky, aby prosazovali zákony, které znečištění snižují,“ řekla vědkyně.

TIP: Průměrný Američan ročně zkonzumuje přes 74 tisíc mikroplastů. Češi jsou na tom podobně

Podle Notarstefanové by se těhotné ženy mohly zkusit vyhýbat „potravinám a nápojům baleným v plastu, kosmetice a zubním pastám obsahujícím mikroplasty a oblečení ze syntetických tkanin.“ Jakým způsobem se uvedeným věcem lze v praxi vyhnout ale Valentina Notarstefanová neuvádí. Dřívější výzkum odhalil, že děti krmené z láhve pravděpodobně polykají miliony mikroplastů denně a mikroplasty může obsahovat i kravské mléko.