Ramenonožci (Brachiopoda), mořští živočichové s dvoumiskovou schránkou, se vzdáleně podobají mlžům, kterým ale nejsou blíže příbuzní. Společně s chapadlovkami (Phoronida) a mechovkami (Bryozoa) tvoří skupinu lofoforátů (Lophophorata), vzhledově velmi rozmanitých živočichů s filtračním zařízením jménem lofofor. Jde o jednu z vývojových linií „prvoústých“.

Mezinárodní tým odborníků nedávno objevil pozoruhodnou fosilii, která by mohla být předkem všech lofoforátů. Sdílí totiž některé znaky ramenonožců, chapadlovek i mechovek. Jde o bizarního obrněného „červa“ se spoustou štětin, který je zároveň blízký fosilní skupině tommotiidů.

Fosilie, která dostala jméno Wufengella bengtsoni, pochází z provincie Jün-nan v jihozápadní Číně a je součástí takzvané Čchengťiangské bioty, tvořené organismy, které žily na počátku prvohor v období kambria, asi před 518 miliony let. Výzkum publikoval vědecký časopis Current Biology.

Výhra v paleontologické loterii

Fosilie wufengelly je pro paleontologii výhrou v loterii. Je výborně zachovalá a na rozdíl od podobných fosilií stejného stáří nabízí odborníků možnost studovat detaily její tělesné stavby. Jak uvádí britský paleontolog Jakob Vinther z Bristolské univerzity, který se podílel na výzkumu: „V hospodě jsme se často bavili o tom, že jednoho dne najdeme právě takového tommotiida.“ Nakonec se to vědcům skutečně podařilo.

Badatelé sice již dříve předpověděli, jak zhruba by měl předek lofoforátů vypadat, některé věci je ale přesto překvapily. Na spodní části těla wufengelly se nacházejí přívěsky, které mohly fungovat jako přísavky, kterými se wufengella držela na útesu ve vlnách. Zvláštní jsou i dlouhé štětiny na bocích wufengelly, které mohly detekovat potravu nebo chránit proti predátorům.

Stále není jasné, čím se wufengella živila, podle vědců ale určitě neseděla na jednom místě a nefiltrovala, jako třeba dnešní mechovky. Jak říká Vinther: „Není úplně neobvyklé, že se předek určité skupiny celkovým vzhledem značně liší od svých dnešních blízkých příbuzných.“

TIP: 500 milionů let staré stvoření je nejstarším příbuzným pavouků a štírů

Martin Smith z britské Univerzity v Durhamu to považuje za výborný příklad bezvadně provedeného výzkumu. „Je to fantastická studie. Teď opravdu vidíme, jak se navzájem tolik odlišní lofoforáti vyvinuli ze společného předka. Příště se pustíme ještě hlouběji do evolučního stromu živočichů. Na dohled máme období označované jako ‘kambrická exploze’, kdy se ve fosilním záznamu poprvé objevily tělní plány nám důvěrně známých vývojových linií živočichů.“

Mezinárodní archeologický tým zkoumá lokalitu ve slovenských Vráblích již sedmou sezónu. Podle vědců jde o jedno z velkých středoevropských rolnických sídlišť mladší doby kamenné, z období 5250 až 4950 let před naším letopočtem. Na ploše okolo 50 hektarů se zde rozkládají nejméně tři samostatné sídliště.

Oběti v příkopu

Letos v létě zde badatelé učinili zneklidňující objev, když narazili na masový hrob, jehož stáří odhadují na téměř 7 tisíc let. V hrobě vědci objevili ostatky nejméně 35 lidí, přičemž množství kostí pochází od adolescentů. Jedna lebka a čelist pochází od kojence a většině pohřbených lidí chybí hlava. Těla původně ležela v různých pozicích – na zádech, na boku a některé v natažené „žabí“ poloze.

Podle Martina Furholta z německé Univerzity Kristiána Albrechta v Kielu je možné, že pohřbená těla měla sloužit jako jakýsi druh magické ochrany osídlení a jeho opevnění. Jde ale o předběžnou interpretaci a jasněji by mohlo být až po detailní analýze nalezených ostatků.

Kultura s lineární keramikou

Starověké osídlení ve slovenských Vráblích je spojované s ranou neolitickou kulturou s lineární keramikou, pojmenovanou podle charakteristické výzdoby nádob rovnými či zavinutými čarami. Lidé této kultury obývali střední Evropu v 6. tisíciletí př. n. l.  a její nositelé byli vůbec prvními zemědělci na českém území. Lidé této kultury jsou spojováni s megalitickými stavbami, jakou je Stonehenge ve Velké Británii nebo Carnac ve Francii.

Lid s lineární keramikou obvykle pohřbíval své mrtvé kostrovým ritem ve skrčené poloze, přičemž na dosavadních nalezištích archeologové nezaznamenali rozdíly ve způsobu pohřbívání mužů a žen. V některých hrobech badatelé objevili skromnou výbavu, obvykle nádoby či šperky. Nic takového se ale ve Vráblích nenašlo.

TIP: Jáma s kostmi v Chorvatsku je nejstarším známým případem masového vraždění

Vědci se nyní budou věnovat podrobnému zkoumání nalezených ostatků. Zajímat je bude hlavně to, zda šlo o záměrně usmrcené jedince, oběti epidemie nebo třeba oběti rituálních obřadů. Výzkum by měl také ukázat, zda byly nalezené oběti setnuty, nebo zda jim byly hlavy oddělené až posmrtně. Za důležitou vědci také považují otázku možné příbuznosti obětí.

V neděli 2. října zachytila observatoř SDO (Solar Dynamics Observatory) sluneční erupci třídy X. Sluneční erupce sebou nesou silnou radiaci, přičemž před slabšími erupcemi nás chrání atmosféra a magnetické pole Země. Silné erupce třídy X již ale mohou poškodit komunikační satelity a GPS, tedy družice na vyšších oběžných drahách. V souvislosti s nedělní erupcí NOAA zaznamenala relativně silné poruchy rádiového signálu v USA a nevylučuje, že k dalším podobným výpadkům může docházet v nejbližších dnech.

Sluneční aktivita postupně roste

Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. 

Nedělní bouře odpovídá třídě X1 a jedná se tak o sedmou nejsilnější letošní erupci. Tou nejsilnější byla erupce z poloviny dubna, která dosáhla třídy X2.2.

TIP: Vědci varují: Příští ničivá sluneční bouře může přijít kdykoliv

Vyšší sluneční aktivita souvisí s 11letými slunečními cykly, během nichž dochází k obrácení magnetické polarity Slunce. V současné chvíli míříme k maximu tohoto cyklu (2019–2030) a aktivita Slunce proto postupně roste – slunečního maxima bychom měli dosáhnout někdy v průběhu roku 2025.

Dne 8. srpna 1934 zformulovalo americké vojenské letectvo (USAAC) požadavky na zkonstruování výkonného vícemotorového bombardéru, který by ve výzbroji nahradil dvoumotorový Martin B-10. Zakázka pro vítěze tendru zněla na 200 strojů a prototyp Boeingu nazvaný Model 299 z konstrukční dílny Gifforda Emeryho a Edwarda C. Wellse se již od počátku diametrálně odlišoval od konkurence, když vsadil na čtyřmotorovou konstrukci.

Stroj měl výborné parametry, ale u armády neměl zpočátku na růžích ustláno. Svou roli zde bezpochyby sehrála i výrobní cena za kus. Zatímco jeden kus konkurenčního B-18 měl vyjít na 58 200 dolarů, u Boeingu šlo o bezmála sto tisíc dolarů.

Sériová výroba a první verze

Velení vojenského letectva však nezapomnělo na obdivuhodné výkony elegantního čtyřmotoráku a proto v lednu 1936 objednalo 13 nových testovacích modelů pod označením Y1B-17. Hlavní změnu oproti původnímu prototypu představovalo zakomponování výkonnějších motorů Wright Cyclone, každý o výkonu 930 koňských sil. Tyto letouny obdržela 2nd BG (Bomber Group – bombardovací skupina), jejíž piloti s nimi v průběhu roku 1938 zalétli celou řadu rekordních a propagačních letů. „Létající pevnost“ tak konečně naplno a s definitivní platností vstoupila do služeb Spojených států.

Následovaly verze B-17C a B-17D, které se lišily jen v drobnostech. „Céčko“ oproti předchozí variantě již disponovalo spodní střeleckou vanou a také jinak řešenými bočními střelišti, umožňujícími střelcům snazší obranu. Letoun také získal pancéřované samosvorné palivové nádrže. Obou verzí se dohromady vyrobilo pouhých 80 kusů a právě tyto stroje jako první zažily i bojové nasazení. K tomu nedošlo v rámci amerického letectva, nýbrž v řadách RAF, které na jaře 1941 získalo 20 strojů B-17C a zařadilo je pod označením Fortress Mk.I jako výzbroj 90. bombardovací perutě.

Startující Boeing B-17B, 1940. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Air Force, CC0)

Ta s nimi provedla několik náletů, ovšem letoun britské velení ani samotné letce nijak neoslnil. Ukázalo se například, že střelecké věže Norden nejsou spolehlivé, kulomety Browning ve velkých výškách zamrzají a co bylo nejhorší, němečtí stíhači bombardéry beztrestně sestřelovali díky útokům zezadu, neboť na záď konstruktéři střeliště neinstalovali. Navíc nálety neoplývaly ani přílišnou přesností, a tak přeživší Mk.I dosloužily u Velitelství pobřežního letectva a na Středním východě.

Konečně úspěch!

Na základě prvních válečných zkušeností se konstruktéři opět pustili do usilovné práce, na jejímž konci stál v říjnu 1941 představený B-17E, vyprodukovaný v celkovém počtu 512 kusů. Trup byl protažen o celé tři metry, výrazně se zvětšila také kýlovka a vodorovné ocasní plochy a letoun přibral celých sedm tun na váze. Zlepšila se též aerodynamika a výraznou novinku představovalo i dodání zadního střeliště do ocasu stroje. Mezi další vylepšení lze zařadit motoricky poháněnou horní a spodní střeleckou věž, lepší pasivní ochranu osádky a také větší přesnost bombardování.

Jestliže mezi lednem 1937 a listopadem 1941 vzniklo celkem 155 kusů různých verzí B-17, s nástupem B-17E a po ní následujícími verzemi produkce velmi rychle stoupala. V létě 1944, kdy dosahovala vrcholu, produkoval Boeing 363 strojů za měsíc, což znamenalo přibližně 14 až 16 létajících pevností za den. Šlo o výrobní rekord, pokud se týče velkých letounů, ovšem brzy jej překonala intenzivní produkce bombardéru Consolidated B-24 Liberator.

Lze však podotknout, že s variantou E se konečně dostavil kýžený úspěch, neboť se stala páteří americké 8. letecké armády ve Velké Británii při prvních ofenzivních letech proti nacistickému Německu.

Dne 17. srpna 1942 odstartovalo z Anglie 12 B-17E, náležících k 97. bombardovací skupině, aby pod ochranou čtyř perutí Spitfirů Mk.IX napadly seřazovací nádraží ve francouzském Sotteville. Celá operace skončila úspěchem. Pouze dva stroje lehce poškodila palba flaku, Američané neutrpěli žádné ztráty na životech a přímo na cíl dopadla polovina ze shozených bomb. Otevřela se tak zcela nová éra letecké války nad Evropou a tato první akce zároveň přesvědčila nedůvěřivé Brity, že i denní operace nad okupovaným územím mohou být úspěšné.

Fortressy nad Evropou

Ačkoliv se B-17 dočkala nasazení nad všemi bojišti druhé světové války, jednoznačně nejvíce práce vykonala nad okupovanou Evropou. Na sklonku války se pouze ve Velké Británii nacházelo 106 jednotek se zhruba 2 300 letouny a na základnách v Itálii pak dalších 24 jednotek s přibližně 500 stroji.

Angličané a Američané se od roku 1943 podíleli souvislém a koordinovaném bombardování strategických cílů nejprve ve Francii a posléze i v samotném Německu. Zatímco Britové preferovali plošné noční nálety, USAAF podnikala denní operace s cílem přesně zasáhnout konkrétní cíl.

A jak vypadala mise nad Evropou z pohledu člena osádky létající pevnosti? Dejme slovo poručíku Josephu Hallockovi, který na B-17 létal jako bombometčík. Jeho 27. bojová akce z počátku roku 1944 proběhla následovně: „Měli jsme pocit, že tahle show nad Augsburgem bude tvrdá a ona skutečně byla. Bomby jsme odhazovali uprostřed obrovského klubka soubojů. Točili jsme domů, když najednou dvacetimilimetrový granát vybuchl přímo u nosu naší pevnosti. Rozbilo to plexisklo a fragmenty mi proletěly vyhřívanou kombinézou i protiflakovým oblekem přímo do pravého ramene a paže. I přes to jsem běžel dozadu abych zjistil, zda někdo další není raněný. Viděl jsem, že stroj zasáhly další dva granáty a oba boční střelci také utrpěli zranění, jeden z nich měl roztrženou krční tepnu. Hned jsem je ošetřil, protože nikdo jiný v letadle to neuměl. Němci nás naháněli dalších 45 minut a někteří byli tak blízko, že jsem jim viděl přímo do obličeje. I se zraněním jsem pak střílel postupně z obou kulometů na bocích nosu, dokud se nezasekly.“

Zbývá snad ještě dodat, že rozstřílený Fortress jeho piloti dokázali dotáhnout až do Anglie, i když kvůli zničenému systému pro rozvod kyslíku museli letět v nebezpečné výšce zhruba tří kilometrů.

Ničivá formace

Klíčovým prvkem při operačním nasazení létajících pevností byl samozřejmě let v sevřené formaci, který měl umožnit vzájemnou obranu jednotlivých letounů a tím pádem i znásobení jejich šance na přežití při útocích nepřátelských stíhačů. Tato taktika se postupně zdokonalovala, neboť z prvních statistik vyplývalo, že většina stíhači sestřelených bombardérů opustila nebo neudržovala formaci.

Ačkoliv let s plně naloženým strojem v těsném svazu představoval pro piloty skutečně náročný a vyčerpávající úkol, je třeba podotknout že B-17 se pro takové létání hodil daleko více, než kterýkoliv jiný bombardér té doby, i díky vyspělému technickému vybavení.

I přes impozantní výzbroj však trpěly americké svazy nad Evropou značnými ztrátami a to až do doby, než pro dálkové lety do nitra třetí říše vznikly vhodné doprovodné stíhačky v podobě P-51 Mustang. Například 14. říjen 1943 vešel ve známost jako „černý čtvrtek“, neboť za úspěšný nálet na továrny v okolí Schweinfurtu zaplatily USAAF skutečně krvavou cenu. Z 291 útočících Fortressů jich celkem 77 bylo ztraceno a z mise se nevrátilo kolem 650 mužů. Pouze 33 bombardérů přistálo bez jakéhokoliv poškození. To vše díky koncentrovaným útokům zhruba tří stovek německých stíhačů.

Nicméně s tím, jak německá obrana slábla a naopak stíhací doprovody sílily, klesaly i ztráty létajících pevností. Jejich osádky uskutečnily v evropské oblasti od roku 1942 do konce války více jak 291 000 bojových vzletů a svrhly zhruba 640 000 tun pum – více než kterýkoliv jiný americký bombardér. Střelci v B-17 navíc dokázali sestřelit v průměru 23 nepřátelských letadel na každých tisíc operačních vzletů, což je více než činil průměr u stíhačů nebo bombardérů B-24.

TIP: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker

Právě proti konkurenčním liberatorům nebo britským Avro Lancester měl sice B-17 kratší dolet a unesl menší náklad pum, tyto nevýhody však jednoznačně vyvažovala vyšší, často až mytická odolnost stroje, která mu zajistila velkou oblibu u posádek i proslulost mezi veřejností. 

Za běžných okolností je popsaná situace v podstatě nereálná, neboť jí brání fyzikální zákony i bezpečnostní opatření na palubě. Kromě toho, že se dveře před vzletem automaticky zamykají, znemožňuje jejich otevření silný podtlak. Pokud by tedy někdo z letadla skutečně vypadl, musela by být příčinou nehoda – například exploze, jež by vedla k pádu celého stroje.

Pasažéři se v takovém případě ocitnou v extrémních podmínkách: Tlak vzduchu 10 km nad zemským povrchem je přibližně čtyřikrát nižší než u hladiny moře, teplota se pohybuje okolo −50 °C, a navíc atmosféra v dané výšce obsahuje pouze necelých 6 % kyslíku oproti běžným 21 %. Trvá pak asi 30 sekund, než člověk v uvedeném prostředí ztratí vědomí.

TIP: Překvapivá statistika: Lze přežít přežít volný pád z letadla bez padáku?

Do hypotetického scénáře je třeba započítat i fakt, že by se tělo řítilo k zemi rychlostí zhruba 200 km/h, přičemž podobný pád dosud přežil jediný člověk v historii. Neuvěřitelné štěstí v neštěstí měla v lednu 1972 letuška Vesna Vulovičová, sloužící na palubě letounu jugoslávských aerolinií na trase mezi Stockholmem a Bělehradem, jenž se stal terčem teroristického útoku. Stroj se následkem výbuchu v zavazadlovém prostoru rozlomil a dopadl na území tehdejšího Československa u Srbské Kamenice nedaleko Děčína.

Vesnu přitom před jistou smrtí zachránil úhel nárazu a také kus trupu, který ji částečně zakryl a dopad zmírnil. Mladá žena utrpěla četná zranění, deset měsíců nemohla chodit a trvalo několik týdnů, než si na událost vůbec vzpomněla.

Mnoho z nás si nedokáže představit svůj den bez šálku kávy. Tato tekutina bývá dokonce označována za nejoblíbenější nápoj na světě. Nepodléhá téměř žádným náboženským či kulturním omezením jako třeba konzumace alkoholu. Můžeme si ji dát skoro kdekoliv – ať už v pohodlí domova, v příjemné kavárně nebo na jakémkoliv jiném místě, které nás jen napadne. 

Kozí legenda

Vůbec poprvé prý kávová zrna ochutnaly kozy. Alespoň tak praví jedna z legend. Jistý habešský pasáček jménem Kaldi vodil své stádo na nejrůznější místa. Když však přišli tam, kde rostly voňavé keře plné červených bobulí, vypozoroval na svých svěřenkyních znatelné změny v chování. Po jejich pozření byly daleko živější a rozpustilejší. Nedalo mu to a plody ochutnal také. Zjistil, že vůbec nejsou špatné a navíc: únava ho opustila a pocítil příval energie. Se svým zjištěním se svěřil opatovi z nedalekého kláštera u jezera Tana. 

Ten však jeho nadšení nesdílel, označil donesené plody za pokušení ďáblovo a hodil je do ohně. Namísto síry se okolím rozlinula božská vůně. To vzbudilo opatovu zvědavost. Zrnka z ohně opatrně vybral a podnikl s nimi nejrůznější pokusy. Přišel na to, že odvar z nich uvařený má zajímavou chuť a také posilující účinky. Mnichům umožní přednášet modlitby déle než doposud, a tím ďábla naopak zahánět. Tento příběh se měl odehrát přibližně kolem roku 850 v provincii Kaffa v dnešní Etiopii, která je původním domovem kávovníku. Od pastviny pro kozy k pohodlným kavárnám však vedla ještě dlouhá cesta.

Hořkost Orientu

Orient propadl pití kávy naplno až v 16. století. Tehdy se rozšířila po Arabském poloostrově prostřednictvím obchodníků a kočovných kmenů, mezi kterými si tento nápoj držel velkou oblibu. Vůbec první kavárna vznikla v Mekce, ta však ještě sloužila spíše náboženským účelům. Postupně došlo k posunu, když se u kávy, kterou místní popíjeli jako stimulant při modlitbách, začaly probírat společenská témata a drby. Kavárnu v novodobém smyslu otevřeli v Konstantinopoli v roce 1554. 

Nějakých šedesát let nato doputovala káva do Evropy. V Benátkách se rozšířila v roce 1615. Zpočátku se ocitla v hledáčku křesťanského duchovenstva podobně, jako tomu bylo u jejího zrodu. Označovali ji za nápoj ďábla! Podle pověsti ji papež Klement VIII. naštěstí ochutnal dříve, než ji odsoudil. Zachutnala mu natolik, že jí dokonce požehnal. Pěkný příběh. Pravdou je, že zmiňovaný papež zemřel o deset let dříve, než se káva v Benátkách oficiálně objevila. Ale kdo ví, třeba byli s pitím kávy v Římě o něco napřed… 

Jisté je, že v roce 1640 otevřeli v Benátkách první kavárnu. A ta, která zahájila provoz v roce 1720, kavárna Florian na náměstí Svatého Marka, existuje dodnes. Je tak nejstarší nepřetržitě fungující kavárnou v Evropě.

Káva se postupně dočkala velké obliby nejen v Itálii, ale také v Holandsku či Francii. A díky zámořským koloniím zmíněných mocností se pěstování kávovníku rozšířilo do mnoha koutů světa. Nejprve si ji dopřávaly nejvyšší společenské vrstvy, toto exotické zboží z dovozu nebylo zrovna levné. Ale jak známo: co si oblíbí panstvo, k tomu zvědavě vzhlížejí ti pod ním. 

Raději domácí!

Ne vždy ji však ony nejvyšší kruhy oblibovaly. Za škůdce národní kultury měli kávu Švédové. Alespoň tedy ti, kteří rozhodovali o chodu země. Zakázali ji královskými výnosy hned pětkrát během šedesáti let! Švédský botanik a lékař Carl Linné se sice pokusil kávovník, čajovník a další exotické rostliny ve Švédsku pěstovat, ale fatálně selhával. A tak se ji místo toho snažil nahradit domácími alternativami. Navíc na adresu kávy prohlásil, že může způsobovat střevní potíže, senilitu a smrt. Věru ne zrovna dobrá vizitka. Káva a čaj byly zkrátka považovány za příliš „cizácké“ pochutiny.

Švédský král Frederik I. odsouhlasil roku 1746 vysoké zdanění kávy a čaje. Když provozovatele kaváren a čajoven včas nezaplatili daně, byli jim zabaveny šálky a další náčiní. O deset let později byla konzumace kávy zakázána úplně, byť v ilegalitě kvetla dál. Střídavě ji povolovali a zakazovali až do roku 1817.  

Další ze švédských králů, Gustav III. svou válku s kávou dotáhl k dokonalosti. Měl utkvělou představu, že tento nápoj je zdraví nebezpečný a snažil se to dokázat. Dokonce na ilustraci svých slov nařídil podivný experiment. Dvojčatům odsouzeným za jejich zločiny k smrti změnil trest na doživotí. Jeden z nich přitom musel každý den vypít tři hrnky kávy, druhý totéž v čajové variantě. Dva lékaři pak měli sledovat, koho zabije jejich nápoj dříve. Shodou okolností vězni přežili jak krále, tak oba doktory…

Lék, nebo potěšení?

A jak se dostala káva do našich končin? Ve Vídni se voňavý černý nápoj těšil nemalé popularitě a bylo možné si jej vychutnat v místních kavárnách už od konce 17. století. Mezi pražské měšťany ale stále ještě nedorazil. Respektive dorazil, ale v poněkud jiné podobě. Jako lék. To měl změnit až na počátku 18. století jistý Armén, který u nás vstoupil ve známost pod latinským jménem Georgius Deodatus Damascenus. 

Pocházel ze syrského Damašku z rodiny bohatého obchodníka. I když ho lákala hlavně filozofie, musel se podvolit otcově vůli. Jako kupec odcestoval do severní Afriky, aby zde nakoupil kávu. Mířil nejprve do Káhiry, Tripolisu a posléze do Evropy. Zde však u něj fascinace filozofií na nějakou dobu přece jen převládla. Uchýlil se do Říma, kde se mu od jezuitů dostalo evropského vzdělání. Ovládl tak kromě arabských jazyků také latinu a němčinu. I při nadbytku duchovní potravy však člověku stejně kručí v žaludku. Deodatovi nezbylo než hledat zdroj obživy v oblasti, které rozuměl, a tou bylo kávovarnictví. 

Nejprve se usadil ve Vídni, tam však jeho podnikatelské snahy zkrachovaly. Monopol na prodej kávy už byl obsazený. Deodatus ve Vídni sice nepochodil, ale dozvěděl se zajímavou informaci – opět od mnichů. Praha je prý zatím kávou nedotčená. Pokud chce někde v kavárenském oboru uspět, ať to zkusí tam. Nakoupil tedy kávu, od jezuitů dostal doporučení a vyrazil. 

Nakonec opravdu zakotvil v Praze, kde ve srovnání s Vídní našel zajímavou „díru“ na trhu. Káva se zde zatím prodávala pouze v lékárnách. Díky své hořké chuti ji doporučovali pít na žaludek. A její povzbuzující účinek měl dodávat síly po prodělané nemoci. Pro potěšení ji zatím téměř nikdo nepil. Kromě nejvyšších vrstev šlechty. Pro běžné Pražany byla dosud neznámým exotickým nápojem. Navíc ještě, když ji nabízel takový „exot“ jako Deodatus. Dnes bychom řekli: slušný marketing!

Káva od „Turka“

Začínal jako pouliční prodejce. V tureckém tradičním obleku s turbanem na hlavě a v botách se zdviženými špičkami procházel pražskými ulicemi a vařil kávu na počkání a „na stojáka“. U sebe měl veškeré vybavení včetně malých kamínek na dřevěné uhlí, na která postavil konvici s vodou. Nápoj si mohl každý dle libosti osladit třtinovým cukrem. Kdo by se u takové atrakce nezastavil a neochutnal?  

Deodatus si pronajal pokoj v domě na Starém městě a odtud vycházel se svým náčiním k zákazníkům. Brzy si káva získala oblibu nejen u kolemjdoucích. Svůj „byznys“ rozšířil i o donášku do domácností bohatých měšťanů. Dařilo se mu, a tak si pronajal dřevěnou boudu pod mosteckou věží, kde kávu naléval. Když slavil úspěchy i tady a vydělal dost peněz, otevřel v roce 1714 první kavárnu: na Malé straně v domě U tří pštrosů hned vedle Karlova mostu. Obchod kvetl i nadále, dokonce si mohl dovolit zakoupit dům U zlatého hada na rohu Karlovy a Liliové ulice, právě ten, kde měl původně pronajatý jeden malý pokoj. Naučil se celkem obstojně česky a s Češkou Annou Zikovou se také oženil a měl s ní tři děti. 

Zpropadená filozofie

Kdyby zůstal kavárníkem, nejspíš by dožil jako úspěšný a ctěný měšťan. Jenže to Deodatovi nestačilo, opět ho zlákala filosofie. Začal vydávat učené traktáty o náboženství a etice. Do roku 1719 napsal celkem pět latinských a dva německé spisky. Jak dnes dobře víme, četba a káva jdou skvěle dohromady, v tak pokrokové době však Deodatus ještě nežil. Problém byl, že si ve svých spisech bral na paškál i pražské židy, kteří si to nenechali líbit. A vzhledem k tomu, že židé měli tehdy velký vliv v obchodních kruzích, zasadili se o to, aby Deodatus zkrachoval.

TIP: Anglická kavárna v 17. století provokovala pivovarníky i mocné

Brzy byl na mizině, žena ho opustila a nezbylo mu než vyklidit pole. Zamířil do Lipska, kde se ve svých aktivitách od kávy vzdálil, ale jen o krůček. Zkusil své štěstí s čajem. Vrátil se s ním dokonce i do Prahy. Málem by vstoupil do pražských dějin nejen jako první kavárník, ale také jako první majitel čajovny, jenže nepochodil. Pokrokový obchodník z Damašku umřel v chudobě a zapomnění snad někdy v roce 1740.

I kavárny si na svůj rozkvět ještě musely chvíli počkat. Nejprve do konce 19. století. Největší úspěch však slavily v dobách první republiky, kdy se v nich mimo jiné scházela pražská bohéma. 

Přenosné protitankové zbraně lze z hlediska principu rozdělit na dvě základní kategorie. První využívají bezzákluzový princip, tedy odpálení za pomoci prachové nálože v otevřené trubce, a za jejich zakladatele platí německý Panzerfaust. Druhou skupinu reprezentují raketové zbraně, jejichž projektil je opatřený dráhovým raketovým motorem; jako první to byla americká zbraň s přezdívkou „Bazooka“. Ale existuje také možnost spojit oba principy, tedy vypustit projektil z hlavně pomocí prachové nálože a následně zažehnout raketový motor. A právě takto funguje proslulá „Sedmička“, jak se přezdívá pancéřovce RPG-7.

Cesta k nové koncepci

Sovětský svaz začal na pěchotní protitankové zbrani pracovat v roce 1944 a z jeho snah vzešel typ LPG-44 s hlavní ráže 30 mm a masivní kumulativní hlavicí. Nápadně se podobal německé zbrani Panzerfaust, což nejspíše nebyla náhoda, jelikož „pancéřové pěsti“ padly také do rukou Rudé armády. Rozdíl ale spočíval v tom, že sovětskou zbraň šlo použít opakovaně, kdežto německá sloužila jen pro jedinou ránu. Po válce se název LPG-44 změnil na RPG-1, tedy ruční protitankový granátomet, do řadové služby se však tento výrobek nedostal.

Dosah i průraznost se proti nové generaci tanků jevily jako nedostatečné, ale sama koncepce se ukazovala jako správná, a proto ji sovětští inženýři dále rozvíjeli.

Evoluce RPG

V roce 1949 tudíž vstoupila do služby nová pancéřovka RPG-2 s hlavní ráže 40 mm. Roku 1961 přišel typ RPG-4 s kalibrem 45 mm a dále zvýšenými výkony, ale jeho tvůrce, jímž byla konstrukční kancelář GSKB-47 (soudobá zbrojovka GNPP Bazalt), již v té době testoval vzhledově podobný, jenže konstrukčně odlišný typ. Ten se projevil jako účinnější a v roce 1961 byl zařazen do služby v sovětské armádě pod označením RPG-7.

Hlaveň se vrátila k ráži 40 mm, ovšem z ní odpalovaný granát nebyl pouze klasickým projektilem, protože po opuštění hlavně se zapálil raketový motor. Přímý dostřel se tak zvýšil na 330 m a nepřímý mohl přesáhnout kilometr.

Základním typem střeliva byl granát PG-7 s kumulativní hlavicí (protože efektivita tohoto principu prakticky nezávisí na dopadové rychlosti), jež dovedla prorazit pancíř o ekvivalentní síle asi 260 mm oceli. Sama RPG-7 měla podobu z obou stran otevřené trubice s trychtýřovitým rozšířením vzadu. Na horní části se nalézal optický zaměřovač PGO-7, zatímco ke spodní straně trubice byly uchyceny dvě krátké rukojeti, z nichž přední byla spojena se spouští a lučíkem.

Modernizace „Sedmičky“

A jak že se zbraň používá? Do hlavně se zepředu zasunuje náboj, který má dvě části: prachovou nábojku a samotný granát s raketovým motorem. Vložením do hlavně je „Sedmička“ připravena k použití, a když střelec stiskne spoušť, mechanismus iniciuje prachovou nálož v nábojce, která udělí projektilu úsťovou rychlost cca 115 m/s.

Po opuštění hlavně se rozevírají čtyři stabilizační plochy a poté se ve vzdálenosti kolem 10 m zažehne dráhový raketový motor, díky kterému vzroste rychlost granátu na téměř 300 m/s. Díky pozoruhodnému řešení zmíněných kormidel si zhruba udržuje svůj směr letu i v bočním větru, na cíle o velikosti tanku se však dá spolehlivě střílet pouze do vzdálenosti okolo 200 m. Na dálku přes půl kilometru lze RPG-7 použít prakticky už jen proti plošným cílům. To byl ostatně důvod, proč se brzy objevila varianta RPG-7V opatřená novým zaměřovačem PGO-7V, který umožňoval přesnější nepřímou palbu na větší dálku.

Vedle toho se sovětští zbrojaři snažili řešit problém se značnou délkou zbraně, která v některých situacích vedla k obtížné manipulaci. Vzniklo tedy provedení RPG-7D, jež se dalo rozložit na dvě části, a proto se uplatnilo zejména u vzdušných výsadkových jednotek. Následně se připojily úpravy RPG-7N a RPG-7DN, jež umožňovaly instalaci nočních zaměřovačů. Proběhly i modernizace s výsledkem v podobě vylepšených pancéřovek RPG-7V1, RPG-7D1 a dalších, takže dnes má ruský zbrojní průmysl jako standardní typ v nabídce pancéřovku RPG-7V2, kdežto výsadkové síly disponují verzí RPG-7D3.

Současná provedení se vyznačují mj. nižší hmotností či novým zaměřovačem UP-7V, kromě samotných zbraní ale prošlo velkým vývojem také střelivo, díky kterému se z RPG-7 stal skutečně víceúčelový nástroj. Na trhu se však vyskytuje i řada kopií či derivátů slavné „Sedmičky“ z nejrůznějších zemí světa. Nejznámější je čínská zbraň Typ 69, jež se liší menší hmotností a absencí druhé rukojeti a v některých státech třetího světa se vyskytuje dokonce častěji než sovětský originál.

Black Hawk Down

V každém případě platí, že RPG-7 a její kopie reprezentují zajisté nejrozšířenější protitankové pěchotní zbraně světa. Podle aktuálních odhadů vzniklo přibližně deset milionů kusů a produkce v Rusku i dalších státech dodnes běží. RPG-7 se dostala do arzenálu ozbrojených sil více než stovky zemí světa (pochopitelně včetně Československa, po němž ji „zdědila“ rovněž Armáda ČR) a desítek partyzánských a teroristických organizací. Občas se o ní hovoří i jako o „dělostřelectvu chudých“, protože různým nestátním ozbrojencům poskytuje vcelku efektivní palebnou podporu v boji hlavně ve městech. Jak víme z filmu Černý jestřáb sestřelen, povedlo se s ní dosáhnout také několika sestřelů vrtulníků.

Obrovská obliba RPG-7 vychází především z její jednoduchosti a snadné obsluhy, kterou i zcela neškolený ozbrojenec zvládne doslova za pár minut. Na rozdíl od řady dalších pancéřovek se dá docela dobře používat také v budovách, neboť pro bezpečný výstřel postačují jen asi dva metry volného místa za zbraní. Podobně jako pro „automat“ AK-47 jsou také pro „Sedmičku“ téměř všude dostupné a levné náboje, ačkoliv se ví, že kvalita munice od některých firem je dosti pochybná.

TIP: Obávaná pancéřová pěst: Zachránila Pražské barikádníky?

Mezi slabinami RPG-7 je nutno zmínit již zmíněnou nepřesnost na větší vzdálenosti, někdy obtížnější manipulaci a také malou životnost hlavně. Proto ji ve vyspělých zemích postupně nahrazují jiné typy, např. pancéřovka Carl Gustaf v Česku či novější zbraně série RPG v samotném Rusku. Modernizované verze se však pořád vyrábějí, a to dokonce i v USA, protože kopie od tamní firmy AirTronic slouží pro zásobování některých amerických spojenců, a proto nelze pochybovat, že typické tvary slavné „Sedmičky“ budeme na bojištích vídat ještě velmi dlouho.

Ačkoliv oficiálně se čínská kulturní revoluce odehrávala jen v letech 1966–1969, její vliv zůstal patrný až do roku 1976, kdy zemřel její iniciátor Mao Ce-tung. Jednalo se o velkou společenskou reformu, jež měla z komunistické Číny vymýtit poslední zbytky kapitalistických či náboženských praktik a vrhnout ji do náruče idealizovaného komunismu, nazývaného masovou demokracií – alespoň navenek. Pravdou zůstává, že šlo také o způsob, jak si chtěl Mao uzurpovat zpět politickou moc, o niž ho postupně připravovali mladí a agresivnější členové strany. 

Kulturní revoluce mu dovolila zbavit se každého, kdo se zdál nepohodlný. Zároveň však znamenala pohromu pro zbytek země, kde docházelo k násilné modernizaci, ničení památek a dalším zásahům, jež vedly k vraždění, hladomorům i jiným katastrofám. Zemětřesení v Tchang-šanu mělo „ideální“ načasování, aby kulturní revoluci ukončilo a uspíšilo politické změny. 

Zemětřesení a mlžení

Země se začala třást 28. července 1976 nedaleko zhruba milionového továrenského města Tchang-šan, které vzniklo v oblasti, jež měla být z hlediska přírodních katastrof bezpečná – infrastruktura se proto po otřesech o síle až 8,2 stupně Richterovy škály změnila v hromadu suti. Prvotní živel řádil 14–16 sekund, přičemž po 16 hodinách následoval ještě dotřes o síle 7,2 stupně. 

Pokud jde o počet obětí, nenalezlo jedno z nejsilnějších zemětřesení v dějinách „konkurenci“ napříč celým 20. stoletím – a to navzdory mlžení čínské vlády, kvůli němuž dodnes neznáme přesné statistiky mrtvých a zraněných. Původní zprávy hovořily o 655 tisících obětí, poté však odhady klesly na 255 tisíc. Podle některých bylo ovšem pravdivé první i druhé číslo: Nižší cifra zahrnovala pouze oběti ve městě, zatímco druhá se týkala mrtvých celkově – včetně okolí metropole. Dalších minimálně 164 tisíc lidí utrpělo zranění. Ačkoliv už tehdy populace země čítala 921 milionů osob, stále se jednalo o ohromující ztráty. 

Stovky tisíc mrtvých, no a?

Tragické následky zemětřesení posléze promluvily do boje o moc, který se odehrával za zády Mao Ce-tunga. Vůdce v září téhož roku zemřel a jím zvolený nástupce Chua Kuo-feng projevil nad katastrofou lítost, a dokonce do Tchang-šanu odcestoval, aby pomohl s odklízením škod. Dobové zprávy jej zachycují s pomyslnou lopatou v ruce a žalem vepsaným do tváře, což značně posílilo jeho postavení budoucího prvního muže země. 

Na druhé straně tzv. gang čtyř – tedy skupina čtyř členů Ústředního výboru Komunistické strany Číny, jež usilovala o převzetí moci – zvolil bezohlednější přístup: V tehdejším tisku sice hojně vyjadřoval účast, zároveň však pohromu využil k politickému boji. „Zemřelo jen několik stovek tisíc lidí. Co z toho? Svržení Chua Kuo-fenga by prospělo osmi stům milionů,“ tvrdili členové skupiny. Všichni byli nicméně záhy zatčeni, uvězněni a souzeni. Kulturní revoluce skončila a čínský lid se utvrdil v úsloví, že s velkými přírodními katastrofami přicházejí také společenské změny. 

Plány na obnovu gotického skvostu, který po staletí představoval jeden ze symbolů města nad Seinou, začaly víceméně ihned poté, co časně ráno 16. dubna 2019 uhasly poslední doutnající uhlíky. Svítání pak odhalilo dílo zkázy v plném rozsahu: Popelem lehla téměř celá střecha včetně špičaté věžičky z 19. století, tzv. sanktusníku, zčásti také nosné klenby, vitrážová okna i některé interiérové objekty. Třebaže se plameny značné části chrámu nedotkly, takže se již o dva měsíce později mohla v jedné z bočních kaplí konat mše, škody byly ohromné. Důvod vzniku požáru dodnes zůstává nejasný, vyšetřování však jako nejpravděpodobnější verzi naznačilo zkrat kabelů, jež napájely elektromotorem poháněné zvony v sanktusníku. 

Vášnivé debaty

Shromáždit potřebné peníze na opravu se záhy ukázalo jako nejméně palčivý problém. Díky vlně solidarity, která se přelila celým světem, se na účtu brzy sešly dary ze všech koutů planety. Svou soustrast a zájem o pomoc vyjádřili představitelé zemí i soukromí mecenáši (viz Miliardové dary). Francouzský prezident Emmanuel Macron, který v televizním projevu bezprostředně po požáru slíbil, že nová katedrála vyroste do pěti let, tak čelil spíš jiné výzvě: Jak bude obnovený chrám vypadat? 

Mezinárodní zájem architektů vyvolalo oznámení tehdejšího premiéra Édouarda Philippa, že nová podoba svatostánku vzejde z celosvětové soutěže. Zpočátku byla totiž ve hře varianta, že Notre-Dame jednadvacátého století bude odpovídat moderním architektonickým trendům. Na pařížské radnici se tak scházely vizualizace, které u členů hodnotící komise – a potažmo i veřejnosti – okamžitě vzbudily pozdvižení. 

Apartmán pro zvoníka

Rakouské designové studio Who Cares?! například pouhé čtyři dny po požáru přišlo s návrhem proměnit střechu chrámu v luxusní byt. Projekt nazvaný Quasimodův Penthouse inspirovala podle tvůrců postava hrbatého zvoníka, který ve slavném románu Victora Huga přebýval v podkroví katedrály. Jeho vyhořelé bydliště by tak nahradil nový apartmán a šťastný nájemce by dostal k dispozici nejen 743 čtverečních metrů obytné plochy, ale rovněž rozlehlou zahradu s částečně krytým bazénem, saunou, lázněmi a helipadem. 

Samozřejmě šlo spíš o nadsázku než vážně míněný návrh, což se ovšem nedá říct o představě belgického architekta Vincenta Callebauta, jenž chtěl na střeše svatostánku vybudovat obří akvaponický skleník s průhlednými solárními panely. Uvnitř by tak vznikly ideální podmínky pro pěstování ovoce i zeleniny a roční výnosy prý měly dosáhnout až jednadvaceti tun. Díky fotovoltaice by byl navíc Notre-Dame energeticky soběstačný a jeho produkce by pokryla i spotřebu okolních domů.

Včely i krystaly

Střecha, coby veřejně přístupné místo nabízející úchvatný výhled na centrum Paříže, figurovala i v dalších návrzích. Například francouzské studio NAB chtělo do obnoveného sanktusníku umístit včelí úly, zatímco Massimiliano a Doriana Fuksasovi přišli s nápadem vybudovat kopii původní věže z krystalů, jež by v noci svítily.

Právě novogotický sanktusník, který v roce 1857 nahradil původní středověkou věžičku, náležel k dominantám katedrály. I tentokrát se proto stal středobodem zájmu, přičemž jej mnozí autoři neváhali nahradit zcela novým prvkem. Kupříkladu projektu Mathieua Lehanneura vévodí pozlacená atrapa monumentálních plamenů, coby připomínka nedávné tragédie. Kyperský ateliér Kiss the Architect zas představil skulpturu z obřích koulí a oblouků, jež obklopují centrální schodiště vystupující vysoko nad zbytek stavby.

Hlavně zachovat ducha

Při pohledu na galerii bizarních návrhů nepřekvapí, že zástupci konzervativní části veřejnosti sepsali hned několik protestních petic. O slovo se přihlásil dokonce potomek Eugèna Viollet-le-Duca, autora původní věže. Pod tlakem veřejnosti, památkářů a tradičně zaměřených architektů nakonec Národní komise pro památky a architekturu odsouhlasila definitivní plán oprav, který měl co nejvěrněji zachovat charakter stavby. Autenticita se měla maximálně vztahovat i na materiály, takže pro klenbu střechy bylo stejně jako před devíti staletími zvoleno dřevo. Jde o technicky náročnější řešení než nahrazení konstrukce ocelovými nosníky – jako po požáru katedrály v Chartres roku 1836 – ale památkáři jásali. 

Naopak ze střechy zcela určitě zmizí olověné obložení. Nejméně šest tisíc let patřilo olovo k nejdostupnějším kovům, je odolné, nerezaví a dá se snadno překovat do nové podoby. Když ovšem studie v roce 1970 konečně prokázaly, jak devastující má účinky především na dětský organismus, přestalo se téměř používat. Takže 460 tun olova, jež se při požáru doslova „vypařily“ (a zahltily celé okolí), nejspíš nahradí jiný materiál.  

Zábavní park?

Několika jemnějším stavebním úpravám se „Naše dáma“ přesto nevyhne. Nepůjde sice o zásah do celkové architektonické podoby, návštěvníci však změnu poznají například ve chvíli, kdy usednou v chrámové lodi. Interiér bude nově vybaven pohodlnějšími lavicemi opatřenými lampičkou, méně využívané zpovědnice nahradí instalace uměleckých děl z 16.–18. století a na stěny se mají promítat digitalizované výjevy z Bible. Ve srovnání s projekty nové střechy jde možná o marginálie, přesto se neobešly bez rozhořčených reakcí: Podle kritiků se svaté místo pod taktovkou politické korektnosti promění v zábavní park. 

TIP: Slavná katedrála Notre-Dame v minulosti sloužila i jako skladiště potravin

Značnou diskusi vyvolalo také ujištění památkářů, že počítají s předem avizovaným termínem dokončení v roce 2024. Cílem je představit chloubu Paříže v novém hávu u příležitosti nadcházející letní olympiády. Jelikož ovšem původní svatostánek vyrůstal dvě staletí, nabízí se pochopitelně otázka, zda není uvedený časový rámec příliš uspěchaný.

V polárních oblastech taje permafrost. Kvůli stoupajícím teplotám, a také častějším lesním požárům, se v permafrostu objevuje stále více nových mělkých jezer, kterým se říká termokrasová. Děje se to i na Aljašce, kde se na ně zaměřil projekt americké vesmírné agentury NASA Arctic Boreal Vulnerability Experiment (ABoVE).

Termokrasová jezera vznikají táním permafrostu. Při něm dochází k zhroucení povrchu půdy a jeho poklesu o několik metrů. Vzniklý prostor vyplní voda a spolu s ní i bakterie, které se ihned pustí do rozkládání biomasy, kdysi zamrazené do permafrostu. „Při rozkládání biomasy bakteriemi vzniká spousta metanu,“ upozorňuje ekologička a biogeochemička Katey Walter Anthonyová z projektu ABoVE.

Metanová jezera

Na Aljašce se nachází velké množství jezer, většina z nich je ale stará tisíce let a metanu v nich už mnoho nezbylo. V poslední době se zde ale objevují nová jezera, jako je jezero Big Trail, které vzniklo před méně než 50 lety. Tato nová jezero jsou přitom doslova přeplněná metanem.

Metan je velmi účinný skleníkový plyn, v porovnání s oxidem uhličitým asi 30× účinnější. V atmosféře naštěstí zůstává kratší dobu než oxid uhličitý. Zároveň přispívá ke tvorbě přízemního ozonu, který ohrožuje lidské zdraví. Zdrojem metanu jsou lidské aktivity, jako zemědělství zpracování fosilních paliv nebo skládky.

TIP: Vědci zaznamenali obrovské emise metanu v oblasti Východosibiřského moře

Podstatná část metanu v atmosféře ale pochází z přírodních zdrojů, jako jsou právě jezera nebo mokřiny. Pro zvládnutí klimatické krize je proto klíčové pochopení mechanismů, které stojí za uvolňováním metanu do atmosféry. Podle Ricka Spinrada, šéfa amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru NOAA představuje omezování emisí metanu významný nástroj pro snižování dopadů globálního oteplování v krátkodobém výhledu.