Rozvoj obchodu a průmyslu v průběhu 18. století v rakouské monarchii vyžadoval obrovské množství finančních prostředků, jedinými zdroji úvěrů však byly soukromé bankovní domy ve Vídni nebo lichváři. Ve městech, centrech tehdejší ekonomiky, chyběl levný zdroj úvěrů pro obyvatele, řemeslníky a obchodníky. Částečné řešení přineslo převzetí modelu ze západní Evropy, konkrétně z Amsterodamu.

Ve Vídni byla už 14. března 1707 založena zastavárna, jejímž úkolem bylo poskytovat drobné úvěry proti zástavě movitých věcí, stejně jako zprostředkování prodeje realit a zboží. V Království českém byl první takový podnik založen císařským reskriptem ze 4. září 1747 v Praze. Zastavárna zde sídlila v domě U Zlatého lva na Malostranském náměstí skrze několik transformací přežila až do období první republiky. 

Peníze pro manufaktury

O necelé dva roky později, 20. května 1749, císařovna Marie Terezie podepsala reskript, na jehož základě měla být podobná zastavárna založena v Brně. Moravští stavové do ní hodlali vložit kapitál 10 000 zlatých, proto se velmi zajímali o zkušenosti svých českých protějšků.

Jednání se urychlila, když se projektu ujal baron a později hrabě Jindřich Kajetán Blümegen (1715–1788). Ten po řadě jednání navrhl, aby vláda namísto zastavárny raději založila směnečnou banku s kapitálem 60 000–100 000 zlatých, která by mohla lépe podporovat rozvoj živností a manufaktur. Ty monarchie potřebovala jak z hospodářských, tak (zejména během válek o rakouské dědictví ve čtyřicátých letech 18. století) vojenských důvodů – zejména pro výrobu uniforem, zbraní a munice. Jejich založení a provoz vyžadovaly velké množství kapitálu nebo úvěrů, přičemž monarchie selhávala v poskytování obojího. Banka měla poskytovat úvěry za úrok 5 % p. a. (per annum neboli za rok, což je i na dnešní poměry přijatelná cena peněz) a eskontovat (tedy proplácet) směnky za poplatek 3 % p. a. 

Jednání o vzniku finančního ústavu se táhla, takže až 9. ledna 1751 byl císařskou kanceláří vydán patent o jeho založení. O týden později vyšel takzvaný octroy (dnes bychom řekli bankovní licence) na 25 let, který byl udělen správci moravských daní Janu Antonínu Kernhoferovi a jeho společníkům.

Dozor nad činností banky měl vykonávat již zmíněný Jindřich Kajetán Blümegen. Reálně tuto první banku svého druhu nejen na Moravě, ale v celé habsburské monarchii založilo několik moravských, ve Vídni usazených šlechticů v čele s prezidentem komerční rady Rudolfem hrabětem Chotkem (1706–1771) a prezidentem zemské reprezentace a komory hrabětem Blümegenem.

Dobrovolní podílníci

Zajímavý byl i oficiální název první banky v českých zemích, který zněl „Lehenbank zu unseren Lieben Frau“ („Úvěrová banka u naší milostivé paní“), daleko více se však pro ni vžilo označení Půjčovní banka. Představitelé firmy Kernhofer et Comp., která podnik provozovala, mu do znaku vybrali moravskou orlici s obrazem Svatotomášské Matky Boží na prsou.

Podílnictví na základním kapitálu banky (100 000 zlatých) bylo sice pro moravské stavy formálně dobrovolné, úřady jej ale považovaly za znak loajality, čímž se de facto stávalo povinným. Proto mezi podílníky nalezneme také město Brno (z obavy, že banka bude ztrátová, investovalo 4 000 zlatých jen velmi nerado), stejně jako Olomouc nebo Znojmo. Akcionáři dostávali ročně šestiprocentní úrok z kapitálu a podíl na zisku, do řízení banky ale nemohli zasahovat, neboť její vedení jmenovala vídeňská vláda. 

Podle licence měla banka oprávnění poskytovat krátkodobé úvěry obchodníkům a živnostníkům na movité a nemovité zástavy za úrok 5 % ročně. Dlužník dostal od banky směnku, která měla při nemovité zástavě splatnost tři měsíce, při movité jeden měsíc. Pokud požadoval hotové peníze, obdržel je se srážkou 3 %.

Úvěry se poskytovaly na poměrně krátkou dobu: jen do 11 měsíců u movité zástavy a do 9 měsíců u zástavy nemovité, za jednoprocentní poplatek bylo ale jejich splatnost možné prodloužit. V případě, že úvěr nebyl dlužníkem zaplacen, měla banka právo jeho zástavu vydražit – s licencí získala totiž také loterijní a dražební monopol. O výhradní oprávnění pořádat sázkové hry ale banka přišla již v roce 1752, když italský hrabě Ottavio di Cataldi získal desetileté privilegium na provozování takzvané číselné loterie za roční nájem 260 000 zlatých.  

Vzhůru do podnikání

Půjčovní bance se zřejmě dařilo, i když podrobnější zprávy o její činnosti nám chybějí. Jediná dochovaná bilance z roku 1755 uvádí, že banka na nemovité zástavy půjčila celkem 17 424 zlatých a 20 a čtvrt krejcaru a na zástavy movité 36 231 zlatých a 34 krejcarů, což byly prostředky v přibližné hodnotě středně velkého panství.

Významnější byla její angažovanost v obchodu se zbožím, v průmyslu a v jeho financování. Za tím účelem otevřela už roku 1753 pobočku v Olomouci, provozovala také sklad ve Vídni a zaměstnávala komisionáře až v dalekém Terstu. Zemské úřady dostaly o dva roky později nařízeno u ní ukládat volné peníze (například ze sirotčích pokladen) za tříprocentní úrok. Od roku 1755 banka vydávala jednou týdně vlastní obchodní zpravodaj, který kromě úředních nařízení obsahoval i sekci věnovanou poptávce a nabídce výrobků a zboží.

Už o rok dříve banka vyslala do Itálie a Polska nejvyššího českého kancléře Fridricha Viléma hraběte Haugwitze (1702–1765) a inspektora Prokopa, aby zjistili možnost odbytu zboží a navázali obchodní kontakty, a právě v těchto oblastech pak investovala největší část svých prostředků – celkem 69 532 zlatých. Do roku 1763 byl kapitál banky postupně zvýšen až na 124 510 zlatých, aby byla schopná financovat rostoucí množství úvěrových obchodů.

TIP: Proč se Brnu v 19. století přezdívalo rakouský Manchester?

Díky Půjčovní bance například mohla v lednu následujícího roku zahájit činnost první manufaktura na jemné sukno v Brně (C. k. privilegovaná továrna na sukna), která na jih Moravy přesídlila předcházejícího roku z Kladrub u Pardubic. Její provoz přilákal řadu zahraničních odborníků a přinesl cenné zkušenosti, které pomohly podnikatelům vybudovat slávu brněnského vlnařství.

Rozhovor s Williamem „Billem“ Stonem se tak trochu podobá interview s technikem, který popisuje fungování jaderného zařízení. Ačkoliv se občas zasměje a někdy prohodí vtípek, drtivá většina jeho promluvy je přísně uměřená a jasně strukturovaná, jako by každé slovo mělo striktně dané místo a váhu.

Kromě toho, že je Bill skutečně konstruktérem, se stal také světovou hvězdou speleologie a na jeho úsudku a rozhodnutích často závisejí životy celé expedice hluboko v podzemí, kde záchrana zvenčí není možná. Obklopuje ho tak aura autority, jíž musíte bezvýhradně důvěřovat, pokud se chcete vrátit na světlo. Bill však svoji roli vidí skromněji: „Našeho posledního sestupu do mexické jeskyně Chevé se zúčastnili lidé z dvanácti zemí, kteří patří mezi nejlepší na světě. A protože jsou dobří, vyplatí se jim naslouchat. Není to tak, že bych všechna rozhodnutí dělal já. Musíte prostě poslouchat ostatní.“ 

Uchazeči o místo v expedici prý musejí prokázat, že do týmu opravdu patří. Jde o skutečně důkladné a tvrdé prozkoušení. Kdybych se k vám chtěl připojit, co by mě čekalo? 

Takové dotazy dostáváme pořád. Ale jednoduché to není. Řekněme, že známe cíl výpravy a časový plán. Aktuálně chceme třeba vytvářet tým pro projekt v roce 2024. Máme seznam zhruba dvou stovek lidí z celého světa, které vybrali šéfové expedic ze zemí, jež se projektu účastní. Tito lidé jsou napojení na svou domácí scénu a mají přehled o vycházejících hvězdách. Takže aniž bychom museli vyvěsit inzerát, už se nám vyprofiloval seznam vhodných uchazečů. V daném ohledu je to vlastně snazší, než byste si myslel. Přesto se k nám občas dostanou zájemci nezávisle a ti musejí projít schvalovacím procesem. 

Jak je to náročné? 

Existují čtyři oblasti, kde se lidé musejí ukázat. Za prvé musejí být technicky kompetentní, což znamená zvládat práci ve visu na laně s dvacetikilovým batohem na zádech. Nejde jen o sílu, je třeba znát všechna používaná vázání – a některá jsou vážně složitá. Protože jsme měli v roce 1991 smrtelný pád, zavedli jsme od té doby testovací kemp, kde musejí uchazeči v časovém limitu projít lanovím zavěšeným mezi stromy, zatímco je ze země sledují ostatní členové expedice a hodnotí, jestli na to mají. Většina lidí se na testy připravuje v lezeckých kurzech a přichází v dobré formě, takže jsme za třicet let měli jen dva případy, kdy jsme museli zájemcům říct „vy do jeskyně vážně nepůjdete“. Zbytek lidí to umí, půlka z nich se dostane pod padesát procent časového limitu. 

A další požadavky? 

Přístup k bezpečnosti, nejen své vlastní, ale i ostatních. Musíte umět zhodnotit: „Jsou kolegové v týmu ok? Jsou vyčerpaní, dělají chyby? Odpočineme si v nouzovém bivaku, místo abychom se pokusili cestu dokončit podle plánu?“ Hledáme v lidech odpovědnost. Vážně nepotřebujete primadony, ale týmové hráče. 

Třetí oblast představuje ego. Chce se někdo připojit, jen aby mohl říct, že byl v nejhlubší jeskyni světa? Nebo touží přispět k týmové práci expedice, jež má posunout hranice poznání? Vyžaduje to určité množství zralosti, kterou nemusí mít někdo dvacetiletý, ale bude ji mít někdo, komu je čtyřicet. Samozřejmě chceme povzbudit dvacátníky, aby se připojili a zasloužili si cestu, ale nechceme, aby někoho poháněl testosteron, protože z toho kouká nehoda, která expedici pohřbí.  

A pak poslední požadavek: Dotyčný nesmí být – pokud prominete – úplný ču*ák (směje se). Každý, kdo má nějaký problém, tím nakazí ostatní v týmu. Negativita je jako infekce, zvlášť pokud někam vyrážíte na čtyři měsíce. Za všech okolností musíte morálku držet hodně vysoko, protože věci se tam dole kazí. Lidi si můžou vykloubit kotník nebo rameno, poranit koleno. Už jen permanentně vlhké nohy znamenají potíž, případně stačí obyčejná únava. Když musíte čtrnáct hodin denně lézt po laně s dvacetikilovým batohem, fakt vás to odrovná… Máme velký tým, obvykle okolo sedmdesáti členů, takže když někdo odpadne, dokážeme ho nahradit. Ale v principu to dělat nechceme. 

Expedici do jeskyně Chevé v pohoří Sierra Juárez na jihu Mexika jste podle záznamů vedl nejméně devětkrát. Je to pravda? 

Ve skutečnosti jsem tam byl mnohem víckrát, chodím do ní už třicet čtyři let. 

To zní jak celoživotní láska. 

A taky je. Ačkoliv tamní lidé o jeskyni vědí nejméně dvě tisíciletí, speleologové ji podrobněji prozkoumali teprve v roce 1986. O rok později mi kolega do telefonu povídá: „Tohle je z hydrogeologického hlediska něco unikátního, měl bys přijet a podívat se sám.“ Tak masivní jeskyni v takové nadmořské výšce nikdo nečekal. V komplexu Sierra Juárez jsme vždycky hledali především na jihu. Ale Chevé leží jedenáct set metrů nad mořem, což je hodně, pokud pátráte po nejhlubším místě na planetě. Když jsme se tam v březnu 1988 dostali, vypadlo z nás: „Wow… Zastavíme veškerý další průzkum a budeme se soustředit jen na ni.“ Od té chvíle pohltila Chevé všechen můj volný čas. 

Zmíněná jeskyně dosud není oficiálně uznaná jako nejhlubší na světě. Odkud pramení vaše přesvědčení, že jí primát skutečně náleží? 

Ano, aktuálně figuruje v oficiálních záznamech až na jedenáctém místě. Ale bezpečně vím, že nejhlubší je. V roce 1990 jsme hodili téměř deset kilo přírodního barviva do řeky, která se vlévá dovnitř, a po devíti dnech se vyplavilo o 2 600 metrů hlouběji na dně kaňonu ležícího sedmnáct kilometrů od vstupu do Chevé. Tunely v podzemí můžou být mnohonásobně delší než přímka změřená na povrchu: Z tehdejších dvaadvaceti kilometrů jejich známé délky jsme dnes naši mapu rozšířili na devadesát tři kilometrů – a to jsme pořád asi jen ve třetině vzdálenosti od místa, kde se barvivo vyplavilo. 

Rozdíl mezi aktuálně nejhlubší jeskyní a tou jedenáctou se dá překonat za jediný den, pokud se podaří najít vhodný průchod. Potenciál jít o oněch pět set metrů níž, o které je prokazatelně hlubší Verevkina v Abcházii, tam je. Jeskyně zaujímající momentálně první čtyři místa, jsou ve skutečnosti relativně malé: Dostat se na dno, provést nějaký průzkum a vyjít zase zpátky můžete za méně než dva týdny. Zdráhám se těmto výpravám říkat expedice, protože jsou tak krátké.

Abyste se dostali na známý konec Chevé, potřebujete pět a půl dne, kdy ovšem stále jdete. Vydáte-li se pracovat za zatím poslední kemp sedm, strávíte pod zemí nejméně třicet dní. Ostatní rekordmanky mají velmi otevřený a rychlý přístup a pohybuje se v nich snadno. V Chevé je nataženo dvanáct kilometrů lan a konstantně jste na některé z nich přivázaní. K tomu se neblíží ani žádná horolezecká výprava. Právě taktické problémy z ní dělají tak unikátní místo. Je to tedy nejhlubší jeskyně? Záleží na množství překážek, které musíme překonat, než to potvrdíme. 

Dá se vůbec odhadnout, kdy by se to mohlo podařit? 

Brzy se chystá setkání, na němž si vyjasníme, jestli bude příští expedice v roce 2024, nebo o něco později. Každopádně chceme pokračovat ve výzkumech z kempu sedm, který jsme objevili naposledy.

Jak těžké je dát takovou výpravu dohromady, pokud jde o peníze, tým a vybavení? 

Expedice v délce čtyř měsíců vyžaduje dva roky příprav. Nejenže musíte sehnat peníze a vybavení, ale především si členové týmu musejí zařídit život a přerušit své zaměstnání. Mluví do toho spousta lidí ze spousty zemí a jde v podstatě o demokratický proces. 

Hovořil jste o dvacátnících v týmu. Většinu lidí, které jsem v dokumentu National Geographic „Průzkumník: Nejhlubší jeskyně na světě“ zahlédl, bych zařadil okolo třiceti let. Je to tak?

Já bych to nastavil mezi pětadvaceti a čtyřiceti. 

Aniž bych se vás chtěl dotknout, jste tedy dvakrát starší než většina členů týmu. Je těžké udržet v podzemí krok s někým, komu je pětadvacet? 

(Směje se.) Cha! To je vážně dobrá otázka! 

Ptám se proto, že ze zkušenosti vím, jak prudce šla moje výkonnost dolů po čtyřicítce. A pak jsem vás v dokumentu viděl, jak šplháte po laně s ohromným batohem k vrcholu skalního dómu, možná nějakých padesát metrů, a nahoře na kluzké skále fixujete kotevní šrouby vrtačkou a kladivem. A říkal jsem si: „Páni, ten člověk je ale fit!“

Přistupuju k fitness velmi seriózně. Doma mám posilovnu, každý den cvičím: půl hodiny silové cviky, půl hodiny aerobní aktivity. A dávám si pozor na zdraví. Když se dívám zpátky, strávil jsem na expedicích celkem deset a půl roku. V kondici vás drží už samotný fakt, že jste tam někde hluboko, mimo civilizaci. Čtyři měsíce fyzicky pracujete dvanáct až čtrnáct hodin denně, spálíte veškerý tuk, a pokud dobře jíte, nepřijdete o svaly. Když se pak vrátíte domů, stačí to udržovat.

Vždycky si vzpomenu na jednu ze svých prvních výprav do Chevé. Bylo mi pětadvacet a jeden člen expedice, kterému bylo třicet pět, mi povídá: „Bojím se, že tohle je má poslední výprava.“ A já jsem si říkal: „Pane jo, takže mám před sebou ještě deset let a konec?“ A jsem tady, dvakrát třicet pět, a pořád lezu. 

Další věc je mentální cvičení. Víte, mám společnost, která pracuje ve vesmírném výzkumu NASA, děláme zařízení pro studium jiných planet a fungování v marsovské atmosféře. V práci se tudíž potkávám s ohromně inteligentními lidmi, a ti také tvoří většinu týmu na expedicích. Jsou to lidé z technických oborů, s doktoráty anebo vysoce specializovaní odborníci. Když s nimi mluvíte, musíte stále přemýšlet. A myšlení a fyzická aktivita představují dokonalé léky na stárnutí. 

Hrozí ve vyšším věku větší riziko zranění? 

Možná ano, ale ve skutečnosti mám mnohem menší šanci, že se zraním, než lidé v rozmezí dvaceti až třiceti let. Ti totiž zkoušejí dokázat, že jsou schopní a užiteční. Berou si moc velké náklady a pak s nimi jdou moc rychle nebo při cestě na povrch ignorují zastávky na odpočinek, aby si nahoře ještě stačili dát pivko (směje se).

Dá se jeskyně proběhnout z kempu tři až ven za jeden den? Ano. Ale je to dobrý nápad? Rozhodně ne! V takové rychlosti nemůžete nic nést, jde jen o demonstraci schopností bez přínosu pro ostatní. A vždycky jim říkám: „Tam dole na vás něco čeká. Třeba kámen, který se za poslední dva miliony let nepohnul, ale vyčkává, až na něj šlápnete.“ Pády znamenají v jeskyni vážně problém. Když ve svém věku někam lezu, šetřím energii, jak to jen jde – a šance, že se bezpečně dostanu z bodu A do bodu B, je mnohem vyšší než u mladých. Mně je jedno, jestli půjdu dolů o den déle. 

Co se stane s vaší myslí, když se musíte permanentně soustředit na nebezpečí, zatímco celé týdny fungujete ve tmě? 

Procházíte obdobím adaptace. Zažil jsem to mockrát: Podle statistiky, kterou si vedu, jsem v hloubce alespoň pěti set metrů strávil 935 dní, z toho polovinu hlouběji než kilometr pod zemí. Ve skutečnosti jsem tam dole víc v pohodě než nahoře, zažívám méně stresu. Ale hlavně, když se lidé okolo pětadvaceti let objeví v kempu tři a tráví tam první noc, sedí s rukama okolo kolen a dívají se někam milion kilometrů daleko, zatímco všichni ostatní si živě povídají. A vy víte, co se jim honí hlavou: „Ok, právě jsem se spustil do hloubky 175 lanových délek. A jak se dostanu ven?“ Pokud jim z toho nepřeskočí, nakonec si na ten pocit zvyknou. 

Zjistíte, že budete jíst ve tmě, oblékat se ve tmě a spát ve tmě. Budete čtrnáct hodin fyzicky fungovat, spálíte u toho až sedm tisíc kalorií, tedy víc než jezdci na Tour de France, a pak budete deset až dvanáct hodin spát a takhle stále dokola. Nakonec si zvyknete. A určitě jste si všiml, že se ty hodiny do jednoho dne nevejdou, ale nejde o chybu. Vaše dny se začnou protahovat, denní cyklus nabere rytmus pětadvaceti nebo šestadvaceti hodin, což se po návratu na povrch srovná asi za týden. A jediný čas, který pro vás bude pevně fixovaný, je devět ráno: Tehdy musí dát někdo z každého kempu přes kabelový telefon zprávu do základního tábora, co potřebují a co mají ten den v plánu. Takže bohužel musí někdo vstát, aby byl na příjmu, i když pracoval celou noc. 

Jak náročná je logistika takové expedice? Předpokládám, že lidé neustále něco přenášejí z horních táborů do těch nižších… 

Ano, je to jako dopravní pás, který se nikdy nezastaví. Dám vám příklad: Když jsme pracovali v kempu šest, tedy donedávna v nejhlubším objeveném místě, a požádali jsme o nějaký kritický kus vybavení jako fixovací šrouby nebo třeba jídlo bohaté na bílkoviny – což je první věc, která se spotřebuje – doručení ze základního tábora trvalo osm až dvanáct dnů. A stalo se nám třeba v březnu, že lidé v logistickém řetězci nebyli dost aklimatizovaní na hloubku v kempu šest a nedokázali doručit jídlo před tím, než tým na sedmičce snědl všechny zásoby a musel se vrátit výš. Logistika se prostě rozbila.

Jako jeden z mála jste vstoupil do „panenské“ jeskyně a stal se vůbec prvním člověkem v těch místech. Může takový pocit zevšednět, nebo je to stále vzrušující? 

Samozřejmě je to vzrušující! Jde o jeden z důvodů, proč tam stále lezu. V mozku se odehraje něco zázračného, jako když máte úžasný nápad, „sepne“ vám speciální teorie relativity. Cítíte, že děláte něco unikátního, co nedělal nikdo před vámi. Trochu se to podobá náboženskému prožitku. A současně je to velmi technické, protože jakmile jste uvnitř, tvoříte mapu toho, co jste objevili. Dneska používáme radary, veškerá data odesíláme do základního tábora a tam se modeluje ve 3D všechno, co se podařilo zachytit, s rozlišením na dvacet centimetrů čtverečních. Pro lidi nahoře už se jedná o známé teritorium, zatímco pro objevitele dole jde skoro o spirituální zážitek. 

Zároveň mě táhne zpátky jistá tajenka. Chevé je jedna gigantická skládačka, kterou chceme vyřešit. V celém tom komplexu se vyskytuje několik velkých systémů, ačkoliv žádný není tak ohromný jako ona. A každá výprava přidává do puzzle nové dílky, které zároveň naznačují existenci dalších. Často sedím doma nad modelem toho systému, otáčím ho ze strany na stranu a přemýšlím, co ta geologie provádí. Nemohli jsme minout nějakou důležitou odbočku? A kam vlastně vede? 

A za třetí mě táhne zpátky privilegium pracovat s lidmi, kteří by se mohli snadno stát třeba i astronauty. Mají prostě světovou kvalifikaci a já s nimi jdu do prostředí, kde můj život závisí na jejich expertize. Tu zkušenost si opravdu užívám. Jeskyně představují poslední neprobádaná místa na planetě.

TIP: Rozhovor s českou speleoložkou o průzkumu Hranické propasti

William „Bill“ Stone (*1952)

Americký inženýr a speleolog. Narodil se v Pensylvánii, žije v Texasu. Jeskynnímu průzkumu se věnuje od vysokoškolských studií a zúčastnil se více než čtyřiceti expedic, zahrnujících i mexickou jeskyni Chevé.

Stál u zrodu několika robotických zařízení, jež by měla prozkoumat Jupiterův měsíc Europa, a v roce 1999 spoluvytvořil první kompletní 3D mapy jeskynního komplexu – Wakulla Springs na Floridě. Působí jako prezident organizace Deep Caving Team, která se věnuje mapování jeskyní. Ve volném čase hraje na kytaru v rockové kapele The Terminal Syphon. 

Jupiter dělí od Slunce pětkrát větší vzdálenost než Zemi. Ve srovnání s naší modrozelenou planetou doputují k tomuto plynnému obrovi jen 4 procenta slunečního záření. Svrchní vrstvy atmosféry by tak teoreticky měly mít teplotu kolem mínus 70 °C. Ve skutečnosti je ale jeho atmosféra pořádně horká – měření ukazují, že teplota v atmosféře Jupiteru dosahuje nejméně 400 °C, což je hodnota, která se blíží rozžhavenému povrchu Venuše.

Horko na plynném obrovi

James O'Donoghue z japonské vesmírné agentury JAXA a jeho spolupracovníci nedávno učinili překvapivý objev, když na severní polokouli Jupiteru vystopovali gigantickou „vlnu horka“. Podobné horké vlny „zná“ i naše atmosféra, ovšem vlna horka, kterou zaznamenali vědci na Jupiteru, se s ničím na Zemi nedá srovnat. Její velikost činila okolo 130 tisíc kilometrů, což je více než 10 průměrů Země. Teplota v těchto místech atmosféry dosahovala impozantních 700 °C.

O'Donoghue s kolegy již loni zjistili, že s vysokou teplotou atmosféry Jupiteru pravděpodobně těsně souvisejí tamější polární záře. Jejich intenzita je sice proměnlivá, ale v porovnání s pozemským polárními zářemi, jsou polární záře na Jupiteru masivní a hlavně trvalé. Nedávno se proto podívali důkladněji do dostupných dat a zjistili, že se přímo pod severní polární září Jupiteru rozkládala zmíněná vlna horka.

TIP: Sonda Juno pořídila unikátní snímky obrovských cyklon na Jupiterově pólu

Podle vědců vznikla tato horká vlna pravděpodobně kvůli mohutnému pulsu plazmatu slunečního větru, který doputoval ze Slunce. Závan slunečního vichru zasáhl magnetické pole plynného obra, což zesílilo polární záři, která následně „přitopila“ v atmosféře pod sebou. Rozžhavené plyny poté vyrazily směrem k rovníku, rychlostí několika tisíc kilometrů za hodinu.

V srdci panenské kanadské rezervace v Charlevoix má vyrůst největší geotermální laguna na světě. Celková plocha rekreačního komplexu má pokrýt 1 200 m² a nabídnout má stovky ubytovacích kapacit. Inspirací projektantům z quebecké společnosti geoLagon, která za celým projektem stojí, jsou slavné geotermální minerální lázně Modrá laguna, nacházející se v lávových polích na Islandu.

Vodu v laguně má na stálou teplotu 39 °C ohřívat komplexní energetický ekosystém, složený z geotermálních, biomasových, fotovoltaických a slunečních technologií. Díky rekuperaci a filtraci dešťové vody má navrhovaný komplex snížit spotřebu podzemní vody o 90 až 95 %, ve srovnání s podobnými projekty jinde ve světě. Kolem geotermální laguny má vzniknout soběstačná rekreační vesnice. Laguna má podle plánů architektů splynout s přírodou a stovky okolních chatek mají vytvořit jedinečnou udržitelnou komunitu nazvanou Soleils Village.

TIP: V horách Saúdské Arábie vzniká luxusní turistické středisko 

Projekt je plánován do tří etap – během první fáze má v místě vyrůst 150 chatek vybavených solárními panely. V druhé fázi má vzniknout obří geotermální laguna a v závěrečné etapě dalších 150 bytových jednotek. Ty budou určené k přímému prodeji i k pronájmu. Zahájení výstavby je aktuálně plánované na březen 2023 s tím, že po dokončení projektu by mohly vzniknout tři podobné laguny v dalších částech Kanady.

Soudě podle archeologických nálezů z posledních let by se mohlo zdát, že území dnešního Izraele bývalo starověkou baštou konzumentů psychoaktivních látek. Před čtyřmi lety se zde vědcům podařilo objevit 13 tisíc let staré doklady o výrobě piva. Nyní archeologové narazili na další známky užívání psychoaktivních látek – v hrobě muže z pozdní doby bronzové vědci narazili na keramické nádoby, které obsahovaly stopy opia.

Zmíněný hrob byl nalezen již v roce 2012, během vykopávek na lokalitě Tel Yehud, která se nachází na okraji Tel Avivu. V roce 2017 se na místo archeologové znovu vrátili k dalšímu průzkumu. Vedle ostatků muže, který zemřel ve věku mezi 40 a 50 lety zde vědci nalezli i 22 nádob a džbánků, které následně podrobili chemickým analýzám. Výsledky svého výzkumu vědci nyní zveřejnili v odborném časopisu Archaeometry.

S opiem do hrobu

V osmi nádobách badatelé nalezli stopy opia, přičemž některé z nich mají tvar makovic. Část nádob nalezených v hrobě pochází z nedalekého Kypru, kde se mák setý (sloužící jako zdroj k výrobě opia) prokazatelně pěstoval minimálně od poloviny 6. tisíciletí před naším letopočtem.

Hrob v Izraeli, v němž byly objeveny džbány se stopami opia. (foto: Israel Antiquities Authority, CC0)

Zatím není jasné, proč byly nádoby s opiem uložené společně s mužem do hrobu. Podle Vanessy Linaresové z Telavivské univerzity je ve hře několik hypotéz, které vycházejí ze záznamů jiných dávných civilizací. „Podle písemných zpráv používali kněží v Sumeru opium, aby se dostali do stavu změněného vědomí,“ uvádí Linaresová.

TIP: Nejstarší alkohol: Lidé v Izraeli vařili pivo už před 13 tisíci lety

„Egypťané zase vyhradili opium kromě kněží i válečníkům. Důvodem bylo zřejmě to, že opium je nejen psychoaktivní látka, ale má také léčivé účinky, především pokud jde o tlumení bolesti. Další možností je, že opium bylo obětinou pro tehdejší božstva. Mohlo být také považováno za vhodnou výbavu pro mrtvého na onen svět.“

Jeden z oblíbených fíglů šéfkuchařů, s nímž se lze často setkat v nejrůznějších receptech, se týká citronové šťávy. Obvykle se můžete dočíst, že pokud kyselý plod před rozkrojením několikrát poválíte po stole, naruší se tím buněčné membrány a citron pak vydá víc tekutiny.

Americký barista Jeffrey Morgenthaler se rozhodl hypotézu experimentálně ověřit, zakoupil proto šedesát citronů a rozdělil je do čtyř skupin o stejné hmotnosti: Polovinu umístil do lednice, druhou nechal v pokojové teplotě a půlku z každé skupiny před rozkrojením podle zmíněné rady poválel na kuchyňské lince.

TIP: Šampaňské života: Jak připravit zdravou kombuchu?

V obou případech pak získal víc šťávy z plodů, s nimiž před krájením nijak nemanipuloval, přičemž úplné maximum poskytly citrony ponechané v lednici. Chcete-li tedy propříště „vyždímat“ z citrusů co nejvíc, přinejmenším podle popsaného pokusu nemá smysl trik z kuchařek aplikovat. 

„Nabídkové ceny registrovaných chovatelů corgiů dnes dosáhly nového maxima,“ uvedl mluvčí britské internetové stránky pro prodej mazlíčků Pets4Homes. Průměrné ceny těchto psů se podle mluvčího za poslední tři dny zdvojnásobily. V nejnovějších inzerátech se ceny některých corgiů poprvé dostaly nad 2 500 liber (v přepočtu přes 65 000 korun).

Stránky také zaznamenaly „desetkrát vyšší počet denních vyhledávání corgiů než ve stejném období minulý týden“. Cena těchto „usměvavých“ psů i poptávka po nich vzrostly dokonce víc než v období pandemie covidu-19, kdy byl o domácí mazlíčky extrémní zájem.

Královnini mazlíčci

Corgiů jsou dvě plemena, větší cardigan a menší pembroke, přičemž každé pochází z jiné části Walesu. Tito malí psi s velkýma, špičatýma ušima a protáhlým hřbetem jsou neodmyslitelně spjatí s královnou Alžbětou II., která zemřela 8. září ve věku 96 let.

Panovnice vyšlechtila několik generací corgiů. Upřednostňovala plemeno pembroke, ale chovala také křížence corgiho a jezevčíka či kokršpaněla. Prvního corgiho daroval Alžbětě v roce 1944 k osmnáctinám její otec král Jiří VI., který sám od roku 1933 choval dva corgie. Fenka Susan dokonce s královnou jela i na svatební cestu.

Podle britského chovatelského klubu Kennel Club se od té doby popularita tohoto plemena zvýšila o 56 procent. Výrazně jí také pomohl seriál Koruna o britské královské rodině. Podle organizace se v období od vysílání první série v roce 2017 do roku 2020 počet registrací štěňat plemene corgi pembroke téměř zdvojnásobil.

TIP: Titul nejošklivějšího psa letos získal olysalý nalezenec z Arizony

Královna v době svého úmrtí vlastnila dva corgie, kteří se dokonce svým způsobem zúčastnili jejího pohřbu. Zaměstnanci hradu Windsor, kde se konal smuteční obřad, na nádvoří přivedli psy ve chvíli, kdy na místo přijel pohřební vůz s královninou rakví a procesí s čestnými strážemi. Nyní se o ně postará princ Andrew a jeho bývalá manželka Sarah Fergusonová. Právě Andrew a jeho dcery, princezny Eugenie a Beatrice, dva nejmladší psy královně loni darovali, aby jí pomohli překlenout těžké období po smrti manžela, prince Philipa.

Jak už to tak bývá, těch nejnápadnějších věcí, jež máme přímo pod nosem, si občas nevšimneme. Proč právníci místo papíru volili poněkud zastaralé ovčí kůže? Překvapivě šlo o velmi užitečnou věc. Nešlo tu o cenu ani kvalitu, ale velmi praktické opatření proti podvodům!

Drahá paráda

Když si zalistujete katalogem písemností, shromážděných v anglických archivech, jistě si v rejstřících a tabulkách povšimnete i nepatrné poznámky o původu materiálu, na němž je historická písemnost vedena. Mohlo jít o papír, papyrus nebo třeba pergamen. U dokumentů vytvořených do 13. století se přitom obvykle objevuje přípis vellum. To značí, že daný spis je vyveden na pergamenu vyrobeném z nějaké zvířecí kůže. Na středověk nic překvapivého.

Od 13. století dál se už normou stává poznámka chart. Jde o slovo chartam, singulár od slova karta čili papír. Opět nic překvapivého, protože vývoj šel kupředu a papír se stal dostupnějším a lacinějším materiálem.

Mezi 16. a 17. stoletím ale přichází do módy znovu vellum. Trochu neúsporná podivnost, když vezmeme v potaz, že tucet pergamenů vás v roce 1593 stál 8 šilinků, a v roce 1660 už 28 šilinků. Nebylo to ani trochu laciné. Za tu samou sumu byste pořídili stoh papíru, který byl tehdy mnohem dostupnější a rozšířenější.

Druhou takovou podivností, na níž nedávno poukázal výzkum archeologického týmu Seana Dohertyho z univerzity v Yorku, je zdroj materiálu pro výrobu takových pergamenů. Klasicky se totiž pergameny v Evropě vyráběly z kůže šestitýdenních telat. I na takové lze v britských archivech narazit. Ale z 654 zkoumaných listin (pocházejících z období mezi roky 1499 až 1669) bylo 96,4 % vyrobeno z kůže ovčí. Což opět nedává moc smysl.  

Nízká cena?

Ano, pergamen z ovčí kůže je o něco levnější než pergamen z kůže telat. A v Anglii bylo dlouhodobě přítomno více ovcí než lidí. Například v 17. století tu na 10,7 milionů obyvatel připadalo 15 až 17 milionů ovcí. Takže by se mohlo zdát, že ovčí kůže pro výrobu pergamenu byla řádově dostupnějším materiálem než kůže telat. Ale když už si jednou připlácíte za prémiovou kvalitu psacího materiálu, dalo by se čekat, že sáhnete preferenčně raději po „nóbl“ teletině. Fakt, že si tolik šlechticů, hodnostářů a úředníků vybralo pro sepisování důležitých listin ovčí pergamen, muselo nutně mít ještě nějaký jiný, praktický význam. A právě nad tím Doherty s kolegy usilovně bádal.

Půjdeme na to postupně. Kupní listina, stvrzující práva k nově nabytému pozemku. Závěť s připojeným výčtem všech děděných nemovitostí. Smlouva, jasně ozřejmující rodové nároky k půdě, případně výnos vymezující práva k provozování živnosti, doplněná patřičným výměrem daně nebo výši nájmu. Tyto dokumenty měly zásadní význam v minulosti, zrovna tak jako nyní. Protože o peníze šlo vždycky až v první řadě. V 16. a 17. století se ale jednalo o převratné novinky, se kterými se společnost teprve sžívala. Ne že by tu smlouvy, edikty a závětí neznali. Poprvé ale se k jejich praktickým výhodám a nedostatkům dopracovala i širší veřejnost a ne jen králové, církev či šlechta.

Co je psáno…

Přechod mezi 16. a 17. stoletím byl totiž nesmírně turbulentním období. Příslušníci starobylých rodů končili kvůli politikaření a své víře za mřížemi a na popravištích. Pozemky a domy rychle měnily majitele. Silní zabírali půdu slabším a jiní zase profitovali z půdy opuštěné emigranty. S novými občanskými právy a svobodami stačil každému jen obyčejný podepsaný „papír“, aby mohl vznést nárok na majetek, který mu byl někým přislíben. A to přirozeně nahrávalo nejrůznějším podvodům, se kterými se zvláště na konci 16. století roztrhl pytel. Zfalšovat dodatečně kupní smlouvu? Škrtem husího brku někomu zvýšit nájem? Vystrnadit nehodné příbuzné z dědického řízení? To vše bylo v chaotických časech neujasněných majetkových poměrů mnohem snadnější.

A to byl ten zásadní a primární důvod, proč angličtí právníci, asistující u sepisování nejrůznějších listin, znovu začali používat pergameny. Papír v úřední praxi nebyl v Anglii od 13. století mimořádností, a proto by se příklon k velmi nákladným pergamenům mohl na první pohled jevit technologickým krokem zpět do minulosti. Jenže tento návrat byl spíš známkou moderního pokroku a důkazem touhy po stabilitě a legálnosti. Jak to?

Pergameny vyráběné z kůží totiž vynikaly materiálovou stálostí. Písmo na nich nebledlo a neztrácelo kvalitu, šlo dobře přečíst i po desetiletích či staletích. Hodily se takříkajíc k dlouhodobé archivaci. Jenže proč ta zapeklitě nápadná popularita pergamenů vyrobených z ovčích kůží?

Ovce má pravdu

Stojí za tím především fakt, že struktura ovčí kůže a z ní vytvořeného pergamenu je do značné míry unikátní. Ovce totiž ukládají tuk v podkoží v jednotlivých vrstvách. A to v nemalé koncentraci: zatímco kůže koz obsahuje 3 až 10 procent tuku a kůže skotu jen 2 až 3 procenta, u ovcí je to mezi 30 až 50 procenty.

Při výrobě pergamenů na anglický způsob se taková kůže nechala zvláčnět ve vápenné lázni obsahující hydroxid vápenatý, tedy hašené vápno. Poté se vybělila a vyhladila. Tukové vrstvy se v procesu zvaném delaminace oddělily, a v případě ovčí kůže vytvořily měkký a savý povrch tenké „membrány“. Do ní se inkoust dobře propil a zůstal zachycený i v hlubších vrstvách.

K čemu to mohlo být dobré? Inu, jakýkoliv pokus o dodatečnou úpravu, umazání části textu nebo jeho vyškrábání perořízkem po sobě zanechal viditelnou vadu na povrchu. Připsat si do smlouvy pozemek navíc, navýšit nájem nebo vykroužit nulu za sumou daně se tedy stalo prakticky nemožné. Poznal se dodatečný vpisek jiným i stejným inkoustem! A jsme u toho: papír se dal přepsat snadno a pergamen z nízkotučné kůže telat a koz rovněž. Ale pergameny z ovčí kůže se „upravovat“, různě retušovat, zamazávat ani přepisovat nedaly. Alespoň ne tak, aby to nebylo hned nápadné. 

TIP: Brka, pergameny, kalamáře: Co musel zvládnout novověký písař?

Středověká vychytávka tedy i v éře osvícenství dokázala relativně rychle utlumit epidemii podvodů v listinných dokumentech a navrátila důvěru smlouvám. A praxe zachovávat ty nejzásadnější listiny na pergamenech vyrobených z ovčích kůží, v Británii přetrvala až do 19. století. 

Vztah vítězné německé armády k Francouzům byl mnohdy založen na upřímném respektu, i když se v něm projevovala hierarchie daná historickými okolnostmi. Nicméně příslušníci říšských ozbrojených sil běžně přijímali pozvání do rodin francouzských spolupracovníků, s nimiž v rámci možností udržovali přátelské vztahy.

Předchozí část: Sex, víno a kolaboranti: Služba německých vojáků v okupované Francii (1)

Hosté a turisté v uniformách

Zvláštní kategorii tvořili do armádních funkcí povolaní intelektuálové, kteří měli vazby k francouzským umělcům a myslitelům. Patřil mezi ně například filozof Ernst Jünger. Ve Francii sloužil též historik Felix Hartlaub či spisovatel Heinrich Böll, jenž kvůli protiválečným názorům nezískal vyšší hodnost. Právě po něm byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla (Heinrich Böll Stiftung), organizace propojená s německou Stranou zelených (Bündnis 90/Die Grünen).

Vojáky třetí říše lze ve Francii vnímat i jako turisty, protože ve volných chvílích – tedy hlavně během dovolenek – navštěvovali tamní historické památky i přírodní krásy. Plakáty je lákaly například k návštěvě pláží v Normandii, což při naší současné znalosti historie získává ironický rozměr.

Řada mužů z říšských ozbrojených sil pocházela ze selského prostředí, znala jen práci na poli, běžný život na vesnici a podobné doteky kultury s historií předtím nezažila. Z vojenského cestovního ruchu profitovali též francouzští poskytovatelé služeb. Kromě běžných výletníků tvořili specifickou kategorii veteráni první světové války, kteří navštěvovali místa bojů i hroby padlých kamarádů z let 1914–1918.

Nahotinky v Paříži

Málokoho překvapí, že jedním z hlavních motivů pro cesty do Paříže i dalších míst ve volném čase představovalo sexuální vyžití. Našli se sice i tací, kteří nechtěli opouštět brány kasáren, ale naprostá většina příslušníků vůdcovy branné moci potřebovala ukojit tělesné i citové choutky. V Paříži fungovaly kabarety i jiné podniky, kde polonahé tanečnice dráždily představivost mužů v uniformách – k nejznámějším podnikům patřil Moulin Rouge.

Němečtí vojáci, kteří si během pobytu v okupované Francii chtěli užít placený sex, měli k dispozici množství prostitutek. Německá správa je v zásadě tolerovala, prosazovala však přísný zákaz styku s Židovkami nebo prostitutkami z „podřadných ras“. Přestože tyto ženy dostávaly označení „kolaborantky v horizontální poloze“, jejich důvody k výkonu nejstaršího řemesla byly hlavně ekonomické.

Vztahy okupantů s Francouzkami ale nelze redukovat jen na placený sex. Tisíce vojáků navázaly běžné milostné vztahy s místními dívkami. Podle některých údajů se z takových vztahů narodilo až 200 000 dětí, z toho 40 000 v Paříži. Řada vztahů válku přežila a vedla ke šťastným manželstvím, najdeme ale též spoustu opačných případů.

Břečky pro Wehrmacht

Někdy němečtí vojáci potřebovali uspokojit jen běžnou chuť. K Francii patří víno a tohoto nápoje se okupanti chtěli rovněž nabažit. Místní vinaři se tomu snažili bránit, proto například v kraji Champagne ukrývali tisíce litrů svého moku do podzemních sklepů a chodeb. Odvoz kvalitního vína do Říše podporovali i nacističtí prominenti (mezi ně ale nepatřil abstinent Adolf Hitler), podílely se na něm též německé vinařské rodiny.

Nicméně velké množství spotřebovali příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS už na francouzském území. Nešlo vždy o nevítaný jev, protože vinaři si také potřebovali vydělat a láhve někdy sami nabízeli. Prodávali však často různé břečky či zaměňovali vína mladších ročníků za vykazované starší moky. Sami vinaři by je nepili, pro pivem odkojené Němce ale byly dobré. Různé nápisy na etiketách typu „Rezervováno pro Wehrmacht“ tedy rozhodně nezaručovaly potřebnou kvalitu nápoje.

Hitlerovi muži si přitom pochutnávali též na jiných alkoholických i nealkoholických nápojích. Z těch prvních se hodí upozornit na koňak. Láhve s ním se těšily velké popularitě. Z nealkoholických nápojů lze zmínit kávu – ani jí se během války nedostávalo, ale fotografie spokojených Němců v pařížských kavárnách dokazují, že se připravovala i kvalitní kofeinová potěšení. Kromě nápojů se pozitivní odezvy dostávalo též vyhlášené francouzské kuchyni, pokud bylo z čeho vařit. 

Konec sladkých časů

Život ozbrojených sil třetí říše ale rozhodně nebyl jen smyslnou idylou. Již od roku 1941 docházelo k útokům, zpočátku především ze strany komunistického odboje. Následovaly tvrdé represálie ve formě poprav rukojmích, na kterých se museli podílet i obyčejní vojáci. Francie se stala též častým terčem spojeneckého bombardování, které dominantně směřovalo proti vojenským cílům.

Hanebnou roli sehrály okupační síly při uskutečňování holokaustu, tedy při deportacích židovského obyvatelstva. Po spojenecké invazi 6. června 1944 přišel na řadu i přímý boj na frontě, kde muži z Wehrmachtu a Waffen-SS umírali nebo upadli do zajetí. Při povstání v Paříži i na jiných místech se ukázalo, že loajalita mnoha Francouzů k Němcům byla pouze hraná, přinejmenším v závěrečné fázi války. Okupanti přitom na mnoha místech vraždili rukojmí či civilisty, u pachatelů zločinů se přitom nejednalo jen o esesmany, ale též o příslušníky Wehrmachtu či Kriegsmarine (ti zodpovídali krom jiného za masakr více než 40 civilistů v obci Penguerec 7. srpna 1944).

TIP: Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky

Těžký osud postihl naopak i mnohé zajaté Němce nebo jejich francouzské partnerky. Ti, kteří přežili složitou válečnou i bezprostředně poválečnou dobu, se ale mohli zapojit do budování francouzsko-německého přátelství coby základu dnešní evropské integrace.