Hubbleův vesmírný dalekohled slouží již dlouhých 32 let, během kterých si připsal bezpočet významných objevů. Od svého vypuštění se stal jedním z nejdůležitějších dalekohledů v historii astronomie a významně se zasloužil o prohloubení našich poznatků o vesmíru. Přispěl k mnohým klíčovým objevům, které pomohly astronomům lépe porozumět základním problémům astrofyziky.

Při pohledu na úchvatné snímky, kterými nás Hubbleův teleskop již řadu let zásobuje, je poměrně snadné přehlédnout, že se tento přístroj nachází jen nedaleko Země – na její nízké oběžné dráze. Původní trajektorie, na níž byl HST v roce 1990 naveden, činila 579 kilometrů. I extrémně řídká pozemská atmosféra v této vzdálenosti ale způsobuje, že se oběžná dráha dalekohledu postupně snižuje. Aktuálně se HST nachází o 32 kilometrů níž než v době uvedení do provozu. 

O korekci jeho oběžné dráhy se v minulosti staraly raketoplány. Postupně se k teleskopu vydalo pět servisních misí, ta poslední v květnu 2009 (STS-125) a žádná další již v plánu není. Tedy možná není…

Nová naděje

NASA včera oznámila, že podepsala dohodu se společností SpaceX. Podle informací vesmírné agentury má jít o nefinancovanou dohodu, což značí, že vláda ani NASA se na ní nebudou finančně podílet. Předmětem dohody má být „studie proveditelnosti“, která má posoudit možnost úpravy oběžné dráhy teleskopu kosmickou lodí Dragon. Výsledky této studie mají být k dispozici do šesti měsíců. Navedení HST na vyšší oběžnou dráhu by znamenalo prodloužení jeho životnosti, která je aktuálně plánována do roku 2030.

TIP: Historie dalekohledu Hubble: Co všechno museli vědci překonat, aby jej dostali do vesmíru

Pro SpaceX jde o příležitost proniknout do tajů opravdu velkých vesmírných misí. Skvělá zpráva je to ale i pro NASA, která by (pokud by se servisní mise uskutečnila a byla úspěšná) znamenala bezplatné prodloužení jednoho ze stále ještě klíčových vesmírných projektů. Studie samotná by pak mohla posloužit jako pilotní program pro budoucí podobné mise, nejen pro SpaceX ale i další hráče zapojené do kosmického průmyslu.

Čínští paleontologové narazili na pozoruhodnou fosilii. V jihočínské provincii Kuej-čou se nachází malebná přírodní rezervace Fan-ťing-šan, která je součástí Světového dědictví UNESCO. Právě tam, v paleontologické formaci Rongxi, badatelé objevili tisíce úlomků kostry, kterou nakonec složili do doposud neznámého rybovitého obratlovce, pojmenovaného jako Fanjingshania renovata. Výsledky výzkumu čínští vědci zveřejnili v prestižním časopisu Nature.

Jde o nejstaršího známého zástupce trnoploutvých (Acanthodii), kteří měli hlavu pokrytou kostěnými destičkami a tělo pancířem ze silných šupin. Z této skupiny obratlovců, která se stala obětí masového vymírání na konci permu, jsou nejspíš odvozeny dnešní paryby i ryby. Stáří této prvohorní fosilie je asi 439 milionů let. Pochází tedy ze spodního siluru.

Nejstarší zachovalá fosilie s čelistí

Vědce překvapilo, jak je fanjingshania stará. Doposud nejstaršího zástupce trnoploutvých překonává o 15 milionů let. Zároveň je tato fosilie velmi výjimečná v tom, že se zachovala mnohem lépe, než je u srovnatelných fosilií podobného stáří obvyklé. Odborníci proto mohou z fanjingshanie vyčíst mnohem více poznatků.

TIP: Ponorka z devonu: Obrněný Titanichthys měl metr širokou tlamu

„Fanjingshania je nejstarší čelistnatec se zachovalou anatomií,“ uvádí vedoucí výzkumu Min Zhu ve své zprávě. „Díky získaným poznatkům můžeme fanjingshanii zařadit do evoluce raných obratlovců a osvětlit evoluční kroky, které vedly ke vzniku významných adaptací obratlovců, jako jsou čelisti, smyslové systémy a párové přívěsky, z nichž časem vznikly končetiny.“

V květnu 1915 přinutil společný postup německo-rakousko-uherských divizí carskou armádu vyklidit dosud okupovanou část Polska a Pobaltí. Rusové ustoupili stovky kilometrů na východ. V Petrohradě si uvědomovali, že nutně potřebují nějaké vítězství a naplánovali proto velkorysou ofenzivu od Baltu až po Bukovinu. Operace dnes známá jako Brusilovova ofenziva začala 4. června 1916 a brzy se ukázalo, že rakousko-uherská armáda nedokáže ruskému tlaku čelit. Pomoc svým spojencům v této těžké hodině nabídlo Turecko, které dosud neslo tíhu bojů na Blízkém východě.

Předchozí část: Kde je ta Halič, pane veliteli? Turecký XV. armádní sbor za světové války (1)

Podívaná na trati

Přesun tureckých vojáků se těšil značné publicitě a na čas se stal symbolem jednoty centrálních mocností. Prakticky po celé trase transport okukovali zvědavci a na nádražích jej vítali hodnostáři a vojenské kapely. Převážná většina mužů se vůbec poprvé dostala tak daleko za hranice své vlasti a neměla ani představu, kde leží cíl jejich cesty – Halič. V konečné stanici, v malém haličském městečku Rohatyn, způsobil příjezd muslimských vojáků u domácího obyvatelstva pravé pozdvižení.

Turecké jednotky se po vystoupení z vagonů přeskupily, doplnily zásoby munice a poté se začaly přesouvat s využitím místních železničních tratí blíže k frontové linii do Berežan a Halyče. Odtud již vlastními silami putovaly k přední linii fronty, kterou vymezovala řeka Zolota Lipa v délce bezmála 30 km.

Hrdinové od Gallipoli

Ve výchozím rozmístění se k 20. srpnu 1916 nacházela turecká 19. pěší divize v prostoru jižně od Berežan, s velitelstvím v obci Mechyschiv. Dále na jihu se soustředila 20. divize v linii Bozhykiv–Lysa, s velitelstvím ve vesnici Shumliany. Štáb XV. armádního sboru byl umístěn více než 12 km od frontové linie v obci Pidvysoke. 

Celý XV. armádní sbor spadal pod německou Jižní armádu pod velením generála pěchoty Felixe von Bothmera. Na křídlech osmanského armádního sboru stála německá 55. pěší a bavorská 1. rezervní divize. Za řekou protivník shromáždil k nadcházejícímu útoku celkem tři divize.

Generál von Bothmer podnikl 21. srpna inspekční cestu ke štábu XV. armádního sboru a setkal se s veliteli jednotlivých divizí a pluků. Na slavnostním setkání prohlásil: „Je pro mne velkou ctí mít pod svým velením hrdiny, kteří v bitvách o Gallipoli získali vavříny nesmrtelné slávy.“ Na jeho rozkaz pak turecké dělostřelecké jednotky dostaly přiděleny tři baterie těžkých polních houfnic ráže 15 cm.

Spojenými silami

Zpočátku panoval v tureckém úseku relativní klid, ale ten měl brzy skončit. V časných ranních hodinách 31. srpna 1916 zahájila carská armáda další silnou ofenzivu podél celé fronty od Volyně po Bukovinu. Hlavní směr útoku mířil do prostoru německé Jižní armády. Po téměř dvoudenní dělostřelecké přípravě se ruské jednotky daly 2. září 1916 do pohybu a zaútočily na pozice 55. divize u Berežan s cílem získat tento důležitý dopravní uzel. Německé síly pomalu ustupovaly nepřátelskému tlaku a během dne se do prvního kontaktu s protivníkem dostal také turecký 77. pěší pluk, který prvotní útok odrazil.

TIP: Řež v Haliči: Úspěch Rakouska-Uherska na východě se nekonal

Mezitím se rezervní prapor 19. divize přesunul na sever, aby podpořil ustupující německé jednotky. Ve dnech 3.–5. září se podařilo ruský postup s podporou osmanského dělostřelectva zpomalit a rakousko-uherské heslo „Viribus unitis“ („Spojenými silami“) tak došlo na tomto úseku svého naplnění. Vedle Němců se protiútoku zúčastnili turečtí záložníci, rakousko-uherská pěchota a jednotky ukrajinských sičových střelců. Rusové se po dvoudenních bojích stáhli, ale byl to jen pověstný klid před bouří…

Pokračování: Kde je ta Halič, pane veliteli? Turecký XV. armádní sbor za světové války (3)

Budoucí diktátor, který dělal vše pro to, aby vypadal jako římský césar, se narodil v nevýznamné dědince. V roce 1883 přišel na svět do rodiny obyčejného kováře pod jménem Benito Amilcare Andrea Mussolini. Chlapcův otec se zajímal o politiku a inklinoval k levici, jak tehdy u dělníků začínalo být obvyklé. 

Zatímco otec probudil ve svém potomkovi politický instinkt a dalo by se říct i tendence k radikalismu, Benitova matka se postarala o intelektuální rozlet a ambice svého dítětě. Prosadila, aby se chlapec vzdělával. A on si přinejmenším osvojil vysoké mínění o svém IQ. Často se považoval málem za génia, ačkoliv tak slavné to s ním rozhodně nebylo. Ve škole míval problémy především kvůli své výbušné povaze. Došlo i na vyloučení ze školy – kvůli agresivnímu chování. Když se mu něco nelíbilo, neváhal sáhnout po opravdové zbrani. Dnes bychom řekli, že spolužáky šikanoval. Nezastavil se ani před autoritou učitele – od mládí měl zkrátka pocit, že spory se nejlépe řeší za použití násilí. 

Tak si počínal i v intimních chvílích a jeho milenky rozhodně nemohly počítat se šetrným a něžným zacházením. Sexuální apetit zdědil po otci a vydržel mu po celý život. Benito Mussolini však chtěl dobývat víc než jen klíny krásných žen. Nejprve se rozhodl, že bude velikým literátem. Po studiích se však musel potloukat coby obyčejný učitel, a to ho rozhodně neuspokojovalo.

Psychopat?

Zní to neuvěřitelně, ale muž, který později zatáhl statisíce italských vojáků na bojiště druhé světové války, se v mládí vojenské službě vyhýbal. Jak? Prostě a jednoduše odjel do Švýcarska. Díky amnestii mu později nehrozil ani žádný trest, a tak se mohl bez obav vrátit na rodnou půdu. Brzy poté předvedl jeden ze svých mnoha názorových veletočů. 

On, který se vyvlékl z povinnosti obléci uniformu, náhle vystupoval jako ctitel vojenského života. Jeho někdejší antimilitaristická prohlášení zůstala náhle ta tam. Proměnil se ve snaživého vojáka. Názorový vývoj? Ne tak docela, protože i později se Mussoliniho postoje doslova radikálně proměňovaly podle toho, jak se mu to hodilo. Když se blížila první světová válka, brojil proti ní, aby vzápětí horoval pro to, ať mluví zbraně. To, co mu právě mohlo pomoci k osobnímu vzestupu, bylo jediné dobré. Schovával to samozřejmě za vznešené řeči o národě.

Jeho nálady se měnily stejně často jako jeho mínění a počínal si přitom běžně způsobem, který by mohl být označen za psychopatické chování. Dochovalo se  ostatně dost svědectví. Když ho milovaná žena odmítala, neváhal sáhnout po vydírání. Vyhrožoval, že se zabije, a ohrožoval revolverem i ji. Vystupoval velmi sebevědomě a neohroženě, ale přitom podléhal i sebevražedným náladám. Nakazil se zřejmě pohlavní chorobou, ale místo aby se šel léčit, byl připraven skoncovat se životem. Projevoval značnou necitlivost k osudům druhých a naopak nezdravou lásku sám k sobě. Jeho záliba ve všemožných uniformách, které si oblékal, prozrazuje Mussolinoho narcismus.

Levičák

Jako mnoho jiných radikálů té doby, začínal budoucí fašistický předák na opačném pólu politického spektra. Smýšlel rudě, a to dokonce radikálněji než jeho soudruzi. Pohyboval se neustále na tenké hranici konfliktu se zákonem. Věřil zkrátka v revoluci, a ta vyžadovala bojovné odhodlání. To mu opravdu nechybělo, protože v jeho pracovně bychom vedle štosů papíru a psacích potřeb našli i jakýsi soukromý arzenál. Dalo by se říci, že i své psaní chápal doslova jako zbraň – a opravdovou pistoli měl pro jistotu vždy po ruce. 

Evropská politika se proměňovala a bohužel přála typu lidí, kteří uvažovali spíš jako teroristi než jako diplomaté. Barbarství nebylo pro Mussoliniho symbolem úpadku, zvrácenosti nebo primitivismu, ale opěvovaným vzorem. Ve svých úvahách se začal hlásit k temným a násilným zdrojům inspirace v historii lidstva.

Kariéra

Konečně se mu začínalo dařit. Nedosáhl ještě ani Kristových let a už získal tribunu, z níž mohl plamenně hlásat své učení, které mělo měnit svět. Dostal příležitost řídit velké levicové noviny nazvané Avanti! Jeho jméno se těšilo všeobecné známosti, a to už představovalo značný politický kapitál. Noviny pod Mussoliniho vedením si počínaly tak, aby vždy jednoduše řečeno přitápěly pod kotlem. Čím víc se politická atmosféra v zemi vyostřovala, tím lépe. Co na tom, že po pouličních událostech zůstávali na zemi mrtví! Krev nemohla Mussoliniho zastavit.

Machiavellista

Mussolini si po celý život počínal v duchu slavného Machiavelliho spisu Vladař. Ten posvěcuje nemorální nebo pokrytecké jednání jako účelný politický prostředek. Klíčový zvrat v Mussoliniho kariéře přinesla však až první světová válka. Nejprve vystupoval proti ní stejně jako socialistická strana, k níž se hlásil. Poté ale otočil, a to ho stálo místo mezi soudruhy. S levicovým smýšlením jako takovým se ale prozatím nerozešel. Hlásal, že válka otevře cestu revoluci.

To, že ho někdejší političtí druhové zavrhli, ho nezastavilo. Postavil se do čela jiných novin a pokračoval ve své cestě na vrchol. Sledoval už přitom svou vlastní politickou linii. Z někdejšího odpůrce války se stal její zastánce. Dokonce se do bojů osobně zapojil. Měl štěstí v neštěstí. Podobně jako u Hitlera, i Mussoliniho mise na válečném poli skončila zraněním, ze kterého si neodnesl vážné následky. Pokračoval ve svém zápase, ale už jen za psacím stolem. Ostrost jeho textů si ovšem nezadala s vybuchujícími šrapnely. Oproti dřívějšku však v jeho uvažování dominovalo jiné slovo: už ne dělnictvo nebo socialismus, ale na prvním místě vždy národ.

Válka skončila a Itálie si představovala, že jí jednání o novém evropském uspořádání vynesou nová území. To se však zklamala. I tato skutečnost se stala motorem, který měl v budoucnu popohánět nové dobyvatelské touhy.

Konečně moc

Někdejší socialista se postupně stával nepřítelem svých bývalých soudruhů. V roce 1919 došlo v Miláně k založení Bojových italských svazů – takzvaných Fasci. Jejich program? Mussolini si počínal jako zručný demagog a jednoduše řečeno sliboval všem všechno. Fašismus v jeho podání měl spojovat různé politické tendence. Mussolini v podstatě nepokrytě přiznával cynický pragmatismus – fašistické názory se mohou měnit podle toho, jak bude třeba. Fašisté se obrátili dokonce proti listu, který jejich předák dříve vedl. Výsledek? Zfanatizovaní útočníci redakci Avanti! vypálili. Mussolini se samozřejmě tvářil jako neviňátko, jako by násilí bylo jen vůlí národa. V té době už věděl, že nový program mu přináší úspěch. S poslaneckým křeslem získal vedle médií další prostor, jak ovlivňovat dění.

Ačkoliv ambiciózním a horkokrevným fašistou často cloumal vztek, dokázal se v zájmu získání moci domlouvat takřka s kýmkoliv kromě komunistů. Ti byli teď jeho úhlavním nepřítelem. Dohodou s ostatními si však mohl získat širší podporu. Mussolini, který býval hlasitým odpůrcem církve a monarchie, pochopil, že katolíky i krále potřebuje. A jeho zase potřeboval král. Raději než pád monarchie volil fašismus. Mussolini se zdál jako muž, který dokáže v rozbouřené Itálii obnovit pořádek. Co na tom, že k třeskuté atmosféře sám přispíval lví měrou?

Mussolini hladový po moci chtěl všechno, nebo nic. Ve vzduchu visela fašistická revoluce – černé košile se chystaly na pochod na Řím. Karty byly rozdány tak, že pokud by Mussolini nedostal legální cestou to, co chtěl, byl připraven vzít si Itálii násilím. Sám přitom zůstával na severu. Patrně proto, že v případě nezdaru akce mohl rychle opustit zemi. Ke střetu ale nedošlo. Král Viktor Ema­nuel III. nesouhlasil s vyhlášením výjimečného stavu. Místo toho nabídl Mussolinimu jednání. Ten si ovšem kladl podmínky. Sestaví vládu, jinak se na schůzku nedostaví. Král ustoupil a italskému fašismu už nestálo nic v cestě. Získat Itálii bylo tak prosté – stačilo si o ni říct. Od prvního dne, kdy uchvátil moc, koncentroval Mussolini vládu nad zemí do svých rukou. 

Idol Evropy

Podobně jako Hitler se Mussolini zhlížel v odkazu starého Říma a plánoval italská města přestavět podle vlastních představ. Přes všechno velikášství a bohatství však zůstal neotesancem z venkova. Vyjadřoval se vulgárně, nosil propocené košile a místo aby se umyl, raději na sebe vyšplíchal hodně voňavky. Přestože nám svými vlastnostmi a groteskní mimikou při projevech může připadat jako karikatura vůdce, dokázal využít atmosféry doby a stát se jejím mluvčím. Demokracie, která s sebou přinášela spoustu politických krizí, se zdála vyčerpanou, zatímco diktaura vypadala jako akceschopné zřízení vyhovující zrychlenému tempu moderní civilizace. Ne náhodou bychom našli fašisty například mezi přívrženci futurismu, tedy uměleckého směru okouzleného nastupujícím světem techniky a strojů.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Mussolini dokázal oslovit nejen primitivnější část společnosti, které vyhovovala politika násilných bojůvek, ale okouzloval i intelektuály. Když po nástupu k moci předpovídal Evropě fašistickou budoucnost, museli s ním s obavami souhlasit i jeho odpůrci. Italský duce se stal příkladem pro následovníky ve Španělsku i v Německu.

Když jsme začali v okolním vesmíru objevovat exoplanety, brzy vyšlo najevo, že tyto vzdálené světy jsou v mnoha ohledech úplně jiné než planety Sluneční soustavy. V aktuálně více než 5 000 potvrzených exoplanetách jsme zatím objevili množství horkých jupiterů a minineptunů, což je velmi pravděpodobně dáno způsobem detekce exoplanet. Zjednodušeně řečeno jde o nejsnadněji vystopovatelné objekty.

Podstatnou část objevených exoplanet řadíme do kategorie, která ve Sluneční soustavě svého zástupce vůbec nemá – jde o tzv. superzemě – planety s potenciálně pevným povrchem, které jsou ale až 10× hmotnější než Země a zároveň menší než Neptun. Jde o jakési zvětšené verze Merkuru, Venuše, Marsu a Země. Může se jednat o zcela nehostinná tělesa, rozpálená blízkou hvězdou či naopak vzdálená a zmrzlá, ale mohou to být i světy přívětivé k životu našeho typu.

K obtížně pochopitelným exoplanetám náležejí i lávové světy, kde panují tak vysoké teploty, že se jejich povrch dávno změnil na rozžhavenou lávu. Ostatně podobně kdysi vypadala i naše planeta. Víceoborová výzkumná skupina americké Cornellovy univerzity, kterou vedl Esteban Gazel, nedávno v laboratoři vytvořila simulovanou lávu těchto exoplanet.

Lávový svět z laboratoře

Badatelé vyrobili celkem 16 různých typů lávy cizích planet, které se navzájem liší svým chemickým složením. „Syntetizovali jsme různé lávy, které reprezentují možné typy povrchu exoplanet. Využili jsme k tomu údaje o chemickém složení hvězd, modelování termodynamických procesů, a také laboratorní experimenty,“ popisuje celý proces planetární geolog Esteban Gazel.

TIP: Jak prozkoumat atmosféru exoplanet? Můžeme ji vyrobit v laboratoři

Vznikl tak jakýsi katalog možných povrchů různých exoplanet. Ten má primárně pomoci dešifrovat výsledky vědeckých pozorování. „Vesmírný dalekohled Jamese Webba mimo jiné pozoruje i lávové světy. Náš katalog simulovaných povrchů vulkanických exoplanet představuje nástroj, s jehož pomocí bude možné rozluštit, jak pozorované světy vlastně vypadají,“ vysvětluje docentka astronomie a ředitelka Institutu Carla Sagana (CSI) Lisa Kalteneggerová, spolupracovnice Estebana Gazela a spoluautorka celého projektu. 

Výzkum trendů v oblasti dívčích či chlapeckých jmen, ale také třeba populárních psích plemen lze podle Mitchella Newberryho z University of Michigan přirovnat ke studiu evoluční změny. Konkrétní jména či rasy prý odpovídají organismům, jež bojují o omezené zdroje: Těmi jsou v daném případě rodiče, případně páníčci, kteří si vybírají své favority.

Newberry se zaměřil na to, jak jejich volbu ovlivňuje frekvence dostupných možností. Ve chvíli, kdy většina lidí volí určitou variantu, mají ostatní tendenci dělat totéž. Jakmile se však dané jméno či plemeno stane příliš obvyklým, preference se mění a vysoký podíl opět klesá. 

Od chrtů k rotvajlerům

Newberry vycházel z americké databáze křestních jmen, vedené od roku 1935. Z její analýzy vyplynulo, že u méně častých jmen – do jednoho na deset tisíc osob – roste popularita průměrně o 1,4 % ročně. A naopak u frekventovaných variant, s více než jedním případem na sto osob, se obliba každý rok snižuje zhruba o 1,6 %. Pomocí stejné techniky analyzoval Newberryho tým databáze Amerického kynologického klubu a dospěl k obdobným výsledkům: Trendy v popularitě psích plemen kopírují cyklické periody.

TIP: Vybíráme si my mazlíčky, nebo oni nás? A skutečně platí, že jaký mazlíček, takový pán?

Například ve 40. letech si Američané hromadně pořizovali anglické chrty, zatímco o půl století později nastal boom rotvajlerů. Jakmile četnost rasy dosáhne určitého bodu, vystřídají ji dosud méně známé protějšky.

Výzkumníci hovoří o negativní frekvenční závislosti a podle Newberryho zmíněný fenomén ovlivňuje i řadu přírodních zákonitostí: „Proč trvá tak dlouho, než vykvete bambus? Proč se populace dělí na různé biologické druhy? To vše se dá na fundamentální úrovni odvodit od tlaků konformity a boje o dostupné zdroje.“

Chlamydomonády nebo též někdy česky pláštěnky druhu Chlamydomonas reinhardtii, jsou mikrořasy – jednobuněční zelení bičíkovci. Vyskytují se běžně ve sladké vodě i ve vlhké půdě a vědci si je oblíbili jako modelové organismy. Chlamydomonády nalezly uplatnění v biotechnologiích a jak se zdá, mohou se prosadit i v medicíně.

Tým odborníků Kalifornské univerzity v San Diegu totiž tyto mikrořasy velmi úspěšně využil v léčbě smrtící pneumonie. Své výsledky zveřejnili v časopise Nature Materials. Joseph Wang, Liangfang Zhang a jejich kolegové navlékli živé chlamydomonády do nanosfér z biologicky rozložitelného polymeru. Nanosféry jsou jako maličké skafandry, které obsahují náklad antibiotik.

Živí mikroboti

Zároveň jsou ještě obalené membránou neutrofilů, čili mikrofágů, běžného typu bílých krvinek. Tyto membrány mají schopnost pohlcovat a neutralizovat zánětlivé molekuly, které produkují jak útočící bakterie, tak i bránící se imunitní systém. Tímto způsobem vznikli z chlamydomonád mikroboti.

Badatelé tyto mikroboty aplikovali přímo do plic laboratorních myší, které byly nakaženy velmi závažnou formou pneumonie. Původcem této infekce jsou bakterie druhu Pseudomonas aeruginosa. Pokud je infekce neléčená, nezřídka končí smrtí. Mikrořasy ve skafandrech poté náhodně rejdily v plicích myší a vypouštěly tam antibiotika.

TIP: Kapky s geneticky upravenými bakteriemi chrání proti meningokoku

Výsledky experimentu byly ohromující. Vylepšené chlamydomonády vyčistily jinak jen obtížně léčitelnou infekci do jednoho týdne. Po uplynutí jednoho měsíce byly všechny myši léčené mikrořasami naživu, zatímco všechny neléčené myši zemřely během prvních tří dnů. Imunitní systém vyléčených myší nakonec bezezbytku zlikvidoval jak použité chlamydomonády, tak i jejich „skafandry“. Vědci pokračují ve vývoji této pozoruhodné léčby, která by se mohla uplatnit i u dalších onemocnění.

První sovětský ekranoplán měl schopnost plout po moři i letět několik metrů nad hladinou a díky dynamickému přízemnímu efektu dokázal dosahovat rychlosti až 500 km/h. Na krátké vzdálenosti se mohl pohybovat i ve velkých výškách jako letadlo. Pro nepřátelské radary a sonary byl díky pohybu nízko nad horizontem nezachytitelný a navíc se tak vyhnul minám či zátarasům.

První stroj této kategorie, jemuž zpravodajci NATO přezdívali „kaspická příšera“, vznikl v roce 1966, v roce 1980 byl však zničen při havárii. Jeho nástupcem se stal Projekt 603; plánovala se stavba osmi jednotek, nakonec vstoupila do služby v roce 1987 pouze jedna, nesoucí název Lun MD-160.

S jaderným nákladem

Stroj pohánělo osm dvouproudových motorů a byl vyzbrojen šesticí protilodních raket Moskit, které mohly nést konvenční či jaderné hlavice, dosahovaly rychlosti Mach 3 a dokázaly zasáhnout cíle vzdálené až 120 km. K obraně sloužila dvojice 23mm dvojkanonů umístěných za pilotní kabinou a pod ocasními plochami.

TIP: Solární jachta, ekranoplán, trimarán: Pět podivuhodných mořských plavidel

Na přelomu 80. a 90. let probíhalo testování lunu včetně odpalování raket Moskit, ale rozpad SSSR znamenal výrazné snížení armádního rozpočtu a ekranoplán dlouhé roky nečinně odpočíval na základně v Kaspijsku, kde pomalu chátral. V loňském roce ekranoplán odtáhly remorkéry do přístavu Derbent, kde bude umístěn v plánovaném Vlasteneckém parku. 

Morová epidemie, která zasáhla Eurasii ve 14. století, nabyla takových rozměrů, že o ní mnozí uvažovali jako o božím trestu. Středověká společnost jí nerozuměla, nedokázala se před ní chránit a životem za ni nakonec zaplatila takřka polovina světové populace. Dodnes přitom přesně nevíme, kde a hlavně kdy mor původně vypukl. 

Za černou smrt mohly bakterie Yersinia pestis, jež obývají žaludky blech parazitujících na hlodavcích. Na člověka poprvé „přeskočily“ pravděpodobně začátkem 14. století v Asii, kterou zdevastovala válečná tažení Mongolů a klimatické změny. Hladomor a celkově bezútěšné podmínky oslabily obranyschopnost tamních lidí. Oteplování a mizející travnaté plochy na druhé straně vyháněly hlodavce z jejich přirozených teritorií a přiměly je žít blíž člověku. Mnozí epidemiologové považují za první zmínky o moru kyrgyzské náhrobky nedaleko jezera Issyk-kul: Již v roce 1338 se na nich psalo o jakési nákaze. 

Obchod s nemocí

S chorobou se potýkala také Čína, jíž vedle válek a klimatických změn podlomily nohy rovněž přírodní katastrofy. Morová epidemie tam dorazila v 30. letech 14. století a odhaduje se, že než udeřila na Evropu, zahynulo 25 milionů Číňanů. Na starý kontinent se mor dostal s krysami na palubách obchodních lodí. První záznamy o jeho výskytu pocházejí z roku 1347, kdy se objevil na Sicílii. Zatímco na ostrově zůstala epidemie izolována, s dalšími plavidly pronikla do Benátek a mnoha obchodních uzlů ve Středomoří, odkud se pak nezadržitelně šířila Evropou. 

Francie, Španělsko, Portugalsko a Anglie hlásily nákazu v roce 1348. Do roku 1350 se na seznam přidalo Německo a severské státy. Nemoc se projevovala růstem krvácejících a hnisajících nádorů v podpaží či okolo rozkroku. Později začal pacient zvracet krev a umíral obvykle dva až sedm dnů po nákaze. Lék ani protiopatření neexistovaly, štěstí měly jen izolované nebo „zaostalé“ oblasti, jež nežily mezinárodním obchodem: Například českému území se první morová vlna v podstatě vyhnula. Přesto se předpokládá, že v první polovině 14. století zahubila epidemie až 200 milionů lidí, tedy zhruba 50 % tehdejší evropské populace. V nárazech se přitom mor vracel až do 19. století, nicméně nikdy již nepostihl celý kontinent. 

Važte si naší práce

Trvalo 200 let, než se obnovil populační stav před epidemií – ale ztráty na životech nepředstavovaly jedinou změnu, která s nemocí přišla. Neschopnost lékařů s morem bojovat podlomila všeobecnou víru v medicínu. Jako lék se často používal líh, což vedlo k vyšší konzumaci alkoholu. Církev si také nevěděla rady s vysvětlením útrap, jež epidemie přinesla. Společnost svírala depresivní nálada, šířil se fanatismus a nakonec byly z katastrofy obviněny menšiny a „zjevně“ nemocní: Stačilo mít například lupénku, a dotyčný byl označen za malomocného a vyobcován nebo rovnou zabit. Největší podíl viny za morové rány se však přisuzoval Židům – propukaly vůči nim násilnosti, které se nikdo nepokoušel zastavit. 

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Z ekonomického hlediska měl ovšem mor i pozitivní následky: Prudký pokles populace za sebou zanechal neobdělaná pole. Hospodáři neměli dost pomocníků a ceny potravin rostly. Čeledíni a další tak po pánech požadovali vyšší odměny a statkáři neměli na výběr: Pokud odmítli, lidé snadno našli práci jinde. „Pomorová“ společnost si tak nakonec začala daleko víc vážit práce a běžní smrtelníci poznali vlastní cenu na trhu – zrodil se předstupeň rozvinutějšího společenství a vyššího sebevědomí jedince.

Vlk arktický (Canis lupus arctos) představuje poddruh klasického vlka obecného (Canis lupus). Žije v extrémních podmínkách kanadské tundry, kde teplota místy klesá pod mínus 50 °C. Na rozdíl od jiných populací vlků tráví vlci arktičtí celý život na sever od hranice lesa, tedy linie, která vymezuje výskyt stromů. Vlci arktičtí nejsou ohroženi vyhynutím – podle červeného seznamu IUCN patří do kategorie málo dotčených druhů, tedy takových, u kterých jsou jen velmi malé nebo žádné obavy z vyhynutí.

Vlčí dvojče ze zábavního parku

Právě vlka arktického si vzala na mušku čínská biotechnologická společnost Sinogene Biotechnologies. Samice jménem Maya se narodila v Pekingu na počátku června. Biotechnologická společnost svůj úspěch oznámila minulý týden. Maya byla vytvořena z kožního štěpu, odebraného ze vzorků získaných od vlka z kontroverzního čínského zábavního parku Harbin Polarland. Součástí tohoto parku je i hotel, na který se v minulosti snášela kritika nejen z řad ochránců zvířat – hotelové pokoje jsou zde totiž velmi těsně propojené s výběhy ledních medvědů, a právě takřka úplná absence soukromí zvířat byla trnem v oku mnoha odborníků.

Vědci z Sinogene Biotechnologies při klonování použili metodu přenosu jader somatických buněk. Stejným způsobem byla v roce 1996 klonována slavná ovce Dolly a po ní celá řada druhů savců, včetně koček, psů, koní, králíků nebo třeba potkanů. Velmi podobný postup byl použit při pokusu o klonování nedávno vymřelého kozorožce pyrenejského (Capra pyrenaica pyrenaica). V případě společnosti Sinogene Biotechnologies byl genetický materiál vlka arktického vložen do vajíčka fenky bígla, která se stala náhradní matkou.

TIP: Kdy vzkřísíme dinosaury? Sestavení kompletní DNA je blíž než kdykoliv předtím

Naklonování vlčice není zdaleka jediným úspěchem Sinogene Biotechnologies v této oblasti. Společnost sídlící v Pekingu provozuje úspěšnou službu nabízející klonování domácích mazlíčků, zejména psů a koček. V roce 2019 se jim také jako prvním podařilo naklonovat policejního psa, disponujícího nadstandardními čichovými schopnostmi.