Japonská společnost není tak individualistická jako ta západní a jakékoliv vybočení ze společenských norem se považuje za nevhodné. Donedávna proto měli tamní mladí lidé pouze dvě možnosti: Pokud se nechtěli stát hikikomori, museli zapadnout do pracovního procesu. Teprve poslední generace se pomalu staví na odpor a někteří se odhodlali k tomu, co bylo ještě na konci minulého století takřka nemyslitelné – rozhodli se nepokračovat studiem na vysoké škole a raději si najít zaměstnání na částečný úvazek. Flexibilní pracovní doba jim dává víc volného času, kterého jinak nemají nazbyt. 

Předchozí část: V soukolí osamělé společnosti: Japonsko svírá epidemie samoty a přepracování

S rodiči až do smrti

Pro zbytek národa jde však stále o natolik specifický jev, že si tito „odvážlivci“ dokonce vysloužili zvláštní označení „freeter“ – z anglického výrazu „freelance“ označujícího člověka na volné noze a německého „arbeiter“, tedy „pracovník“. Podle současných odhadů takto žije kolem dvou milionů Japonců, což znamená čtyřnásobný nárůst oproti roku 1982.

Pokud se jedná o pracovní zátěž, život freeterů skutečně přináší nesrovnatelně větší svobodu, ovšem uživit se není vůbec jednoduché. Řada z nich proto vítá možnost zůstat ve společné domácnosti s rodiči, dokud nezaloží vlastní rodinu, jak po staletí velela tradice. Jenže zatímco v minulosti tvořila svatba pouze další krok po završení studia, dnes je nalezení vhodného partnera čím dál těžší (viz Vymírající souostroví) a sňatek se odkládá na neurčito, až k němu nakonec třeba nedojde vůbec. 

V roce 2004 byla svobodná více než polovina Japonek ve věku mezi 20 a 30 lety a totéž platilo pro jednoho ze čtyř mužů starších 50 let. Odstěhovat se navíc znamená dramatické zvýšení nákladů na bydlení, což si většina mladých nemůže dovolit. Výsledkem je narůstající počet těch, kdo se od rodičů neodloučí nikdy. Podle japonského statistického úřadu sdílelo v roce 2016 domov s otcem a matkou na 4,5 milionu Japonců ve věku 35–54 let, přičemž pětina z uvedeného počtu na nich zároveň zůstávala ekonomicky závislá. V případě ztráty stabilního příjmu rychle hrozí pád do existenciální nejistoty a mnohým pak nezbude než hledat alternativní řešení. 

Dovolená? Ne, děkuji

Pro řadu Japonců znamená dosud plnohodnotná profesní pozice ztělesnění životního snu, dřív či později však často vystřízliví. V současnosti čelí až pětina tamních zaměstnanců riziku smrti kvůli přepracování. Podle zákona má sice japonský pracovní týden 40 hodin stejně jako u nás, realita je však nezřídka na hony vzdálená: 22 % zaměstnanců tráví v práci přes 50 hodin, a dalších 12 % dokonce dvakrát tolik. Odejít před koncem směny bývá nemyslitelné, neobvyklé jsou i pauzy na oběd. Není divu, že se víc než polovina zaměstnanců v zemi vycházejícího slunce cítí v práci stresovaná. 

Už na počátku 70. let vznikl termín „karóši“, který v překladu znamená „smrt z přepracování“. Vzít si volno se považuje za nepatřičné a zostuzující, a tak průměrný japonský zaměstnanec využije pouze polovinu z 20 dnů dovolené, na něž má zákonný nárok. Neznamená to však, že by snad odjel na prázdniny – volné dny nejčastěji slouží například k obchůzkám úřadů. Nepřekvapí proto, že z hlediska osobní spokojenosti si Japonci nestojí právě nejlépe: V mezinárodním srovnání jim patří 51. pozice ze 155 sledovaných států. Neúnosné množství přesčasů a extrémní tlak ze strany nadřízených zapříčiní ročně stovky tisíc případů mrtvice, infarktu či depresí, jež vyústí v sebevraždu. Před pěti lety zveřejnila vláda znepokojivé statistiky, podle nichž si jen za první tři měsíce roku 2016 kvůli nadměrné pracovní zátěži dobrovolně sáhlo na život dva tisíce lidí. 

Velkou pozornost tehdy po celém světě vzbudil příběh 24leté reklamní agentky Macuri Takahašiové, která po dobu několika měsíců pracovala přes 100 hodin navíc. Na sociálních sítích v posledních týdnech svého života uveřejňovala příspěvky, že chce zemřít, a v prosinci 2015 nakonec skočila z okna. Stala se tak symbolickou obětí, jež odstartovala pomalou snahu o změnu. Problému si konečně začala všímat i vláda a před třemi lety podepsal premiér Šinzó Abé reformu pracovního zákona, zahrnující například zastropování přesčasů na maximálních 100 hodin měsíčně.

Pracuj, nebo uteč

Vymanění se z drásavého pracovního kolotoče přesto zůstává pro většinu zaměstnanců nereálné. Situaci komplikuje dosud převládající názor, že podat výpověď je vysoce ponižující. Nechce-li tedy dotyčný rozšířit již tak dost početné řady těch, kdo jako poslední východisko zvolili sebevraždu, nezbývá mu než zkrátka uprchnout. Japonská policie eviduje až sto tisíc lidí, kteří ročně zmizí zcela beze stopy, přičemž ve většině případů spočívá důvod právě ve snaze zbavit se neúnosného tlaku. 

TIP: Já versus my: Rozdílné myšlení Západu a Východu

Fenomén „džóhacu“ se poprvé objevil v 60. letech, kdy někteří muži popsaným způsobem řešili nevydařené manželství: Než by absolvovali náročné rozvodové řízení, raději zmizeli v anonymitě. V současnosti se však jedná převážně o pracovní stránky života, přičemž džóhacu znamená šanci na nový začátek. Přestože uchýlit se k němu představuje celospolečenské tabu, existují agentury, které vše diskrétně zařídí. Cena se pohybuje v přepočtu od devíti do 55 tisíc korun – podle toho, jak daleko se chce dotyčný dostat, kolik zavazadel si bere, zda se přesun odehraje v noci nebo týká-li se i dětí. Nejčastějším cílem uprchlíků pak bývá některý z levných hotelových řetězců.

Na povrchu Měsíce dosud stanulo dvanáct Američanů, tím však Spojeným státům pochopitelně nevzniklo žádné právo si zemského souputníka jakkoliv nárokovat. Roku 1967 podepsaly USA, Sovětský svaz a Velká Británie tzv. kosmickou smlouvu, podle níž patří Měsíc všem zemím, nelze ho okupovat, či si jej dokonce přivlastnit a jeho teritorium zůstává demilitarizované – jde o podobný právní status jako v případě Antarktidy. 

Dokument ovšem nijak neupravoval požadavky soukromých a právnických osob, čehož v roce 1980 využil jistý Dennis Hope. Více méně „oznámil“ Organizaci spojených národů, že si Měsíc – ale také ostatní planety Sluneční soustavy i jejich průvodce – přivlastňuje a hodlá prodávat tamní pozemky. Jelikož nikdy neobdržel zamítavou odpověď, vyložil si mlčení jako souhlas: Založil soukromou společnost Lunar Embassy a jejím prostřednictvím nabízí zájemcům vesmírnou půdu k prodeji. Konkrétně za jeden lunární akr si Hope účtuje v přepočtu asi 500 korun a kupující dostane jako potvrzení stříbrnou destičku se jménem i mapkou vybrané lokality.

TIP: Zájem o zdroje surovin na Měsíci roste: Vědci se obávají možných konfliktů

O netradiční službu přitom panuje značný zájem: Svůj kousek Měsíce má už přes osm milionů lidí, včetně bývalých amerických prezidentů George Bushe či Jimmyho Cartera nebo herců Toma Cruise a Clinta Eastwooda. Mimochodem, pozemek na Měsíci „vlastní“ také bývalý předsda ČSSD a bývalý český premiér Jiří Paroubek nebo třeba bývalý primátor Prahy Pavel Bém.

Pozoruhodnou vlastností šácholanů je fakt, že jsou opylovány brouky, což je mezi kvetoucími rostlinami spíše výjimka. V době, kdy tyto dřeviny vznikaly, totiž včely, vosy a ani motýli – tedy běžní opylovači – ještě nežili. Odborné jméno získal rod podle francouzského botanika Pierra Magnola (1638–1715), české jméno je odvozené od staročeského názvu pro šišku – „šách“.

Japonská firma Kawasaki upravila přeplňovaný motor o objemu 1 000 ccm ze svého supermotocyklu Ninja H2R a vložila ho autonomního vrtulníkového dronu K-Racer X1, který dokáže přepravovat náklad. Stroj má k dispozici celkem 3 rotory, jeden větší pro vertikální let včetně startu a přistání a dva menší pro horizontální let, které jsou umístěné na malých křídlech. Jeho tvůrci nedávno předvedli, jak tento vrtulník spolupracuje s pozemním nákladním robotem a vytváří společně s ním plně automatický logistický systém.

Taková automatizace je dnes velkou výzvou právě pro Japonsko, které čelí úbytku populace, stárnoucí rychleji než kdekoliv jinde ve světě. V roce 2014 bylo asi 38 procent Japonců starších 60 let a tento počet se v dohledné době bude dál zvyšovat. Japonsko bude potřebovat roboty, kteří převezmou práci scházejících zaměstnanců. Autonomní logistika by v tom měla hrát zásadní roli.

TIP: Autonomní vrtulníkový dron Airbus VSR700 má za sebou první let

Původní motor motocyklu H2R měl působivý výkon až 300 koňských sil. Vzhledem k tomu je poněkud překvapivé, že vrtulníkový dron K-Racer X1 by měl přepravovat náklady pouze do hmotnosti 100 kilogramů. Na druhou stranu, je to benzínový motor, takže lze očekávat, že bude mít oproti svým elektrickým protějškům ohromující dolet. Bližší podrobnosti ale zatím nejsou známy.

Když se řekne „nejhorší rok v dějinách lidstva“, většinu z nás momentálně napadne pandemická krize. Vědci nicméně oponují, že letopočet 2020 znamenal oproti minulosti jen slabý odvar: Ani zdaleka nedosáhl hrůz roku 1918, kdy španělská chřipka zabila v Evropě podle některých odhadů až sto milionů lidí; nebo roku 1346, během nějž starý kontinent sevřela černá smrt a sprovodila ze světa až třetinu Evropanů. Ani tato děsivá data však nelze označit za nejhorší v historii. Pomyslným „vítězem“ by se stal jinak nenápadný rok 536 – odstartoval totiž globální katastrofické události, z nichž se planeta vzpamatovávala celé následující století. 

Zima v létě 

„Slunce po celý rok vydávalo své světlo bez tepla, jako Měsíc,“ zaznamenal v roce 536 byzantský učenec Prokopios z Kaisareie. Nebyl přitom jediným, kdo ve svých spisech zvěčnil podivnou změnu týkající se naší denní hvězdy. Například historik Michael Syřan zhruba o 500 let později popsal Slunce roku 536 jako slabé a sporadické. Období temna podle něj navíc trvalo rovnou osmnáct měsíců. Podivnou „mlhu“, jež bránila pronikání slunečních paprsků, si tehdy lidé zřejmě vysvětlovali jako boží trest či první náznak konce světa. A k pravdě neměli příliš daleko. 

V důsledku nastíněných událostí totiž v létě roku 536 klesla průměrná teplota o 1,5–2,5 °C. Zima a tma pak vyvolaly vlnu neúrody, jež vyústila v rozsáhlé hladomory. Světlejší zítřky přitom zůstávaly v nedohlednu, neboť temno neustupovalo a chlad přetrvával i v následujících letech. Podvyživené obyvatele Středomoří tak roku 541 snadno kosil dýmějový mor. 

Ve spárech moru 

Onemocnění způsobené bakterií Yersinia pestis a přenášené blechami vzalo oslabenou populaci doslova útokem. Dokonce ani metropole Římské říše Konstantinopol nedokázala s nákazou držet tempo a odklízet mrtvoly. Těla se tak povalovala v ulicích a nemoc se skrz ně dál šířila. Císař Justinián I. tehdy přikázal zdravým a schopným, aby oběti vyváželi za město, čímž nákaze opět mimoděk pomáhal. Někteří historikové tvrdí, že v přenosu choroby sehrála roli také vojenská tažení, neboť zablešené myši cestovaly spolu s armádou. Mor, pro nějž se nakonec vžil přívlastek justiniánský, si podle odhadů vyžádal až padesát milionů životů a značně uspíšil definitivní zánik římského impéria.  

Apokalyptických rozměrů přitom situace nedosáhla pouze ve Středomoří. V čínských kronikách se lze dočíst, že roku 536 padal z oblohy nažloutlý popílek v množství, jež se dalo nabírat do dlaní. Tehdejší léto se změnilo v zimu, úrodu poničily mrazy, a v srpnu prý dokonce sněžilo. Kalamita vyvolala zničující hladomor a kupříkladu město Sin-čou údajně přišlo až o čtyři pětiny obyvatel.  

Nejdřív povodně, pak sucho 

Hrůz roku 536 nebyli ušetřeni ani indiáni: Kultura peruánských Močiků platila začátkem 6. století za jednu z nejmocnějších v Jižní Americe. Svou sílu opírala o rybolov a také o zemědělství, jež prosperovalo díky vynikajícímu zavlažovacímu systému. Zánik jejich impéria se dodnes nepodařilo zcela objasnit, ale podle řady teorií za ním stálo klima: Okolo roku 536 zřejmě Močiky zasáhlo extrémně silné pásmo teplé oceánské vody El Niño a ryby v přilehlých ohřátých mořích umíraly, takže indiáni přišli o primární zdroj potravy. 

Silné vytrvalé deště potom způsobily prudké záplavy, jež poničily zavlažovací systém. Po lijácích zas přicházela období sucha a „klimatický teror“ nakonec vedl k hladomoru. Existují sice důkazy, že lokální močické státy přežívaly ještě okolo roku 650, nicméně z jejich struktury lze usuzovat, že nevznikaly v období míru. Naopak je pravděpodobné, že vinou změny klimatu a narůstajícího hladovění docházelo k bojům o přírodní zdroje, což společnost Močiků postupně rozvracelo.

V paměti stromů 

Popsané proměny musela vyvolat přírodní katastrofa masivních rozměrů, důkazy o ní však vědci začali nacházet až na základě studia stromů. Mike Baillie se zabývá datováním podle letokruhů a například z kmene letitého irského dubu odhalil, že v roce 536 se jeho růst dramaticky zpomalil. Doklady podobného fenoménu pak objevil u dřevin na Sibiři i v Americe. Změnu spojil s klimatem a pokusil se ji vysvětlit dopadem meteoritu, jenž vymrštil do atmosféry tolik horniny, že zastínila Slunce.

Více odborníků se však přiklání k teorii, že dávnou katastrofu způsobila erupce sopky. Rozřešení hádanky nabídlo v roce 2015 zkoumání ledovců: Mohou se v nich totiž zakonzervovat částice usazené ze vzduchu po výbuchu vulkánu. A badatelé tak z pečlivě vysekaných ledových válců dokážou „vyčíst“ historii naší planety. Tým geologů pod vedením Michaela Sigla z Universität Bern došel díky důkazům v ledu a letokruhovým anomáliím k závěru, že každému nezvykle chladnému létu za posledních 2 500 let předcházela masivní sopečná erupce – a roku 536 tomu podle jejich studie nebylo jinak. Ochlazení, které následně nepřímo přispělo k šíření moru, navíc prodloužil druhý výbuch, zřejmě v roce 540.

Ledové vlasy 

Historik Michael McCormick poté spojil síly s Paulem Mayewským, jenž se na University of Maine zabývá právě studiem ledovců, a jejich tým se pokusil upřesnit, která sopka zapsala rok 536 do černé kroniky. Na pomoc si vzali materiál vyvrtaný ze švýcarského ledovce Colle Gnifetti: Válec dlouhý 72 metrů totiž nese pozůstatky vulkanické činnosti za poslední dva tisíce let. K jeho zkoumání navíc posloužila nová exaktní metoda, kdy se z ledu laserem řežou disky o šířce pouhých desítek mikrometrů, což odpovídá síle vlasu. Popsané plátky reprezentují období několika dnů či týdnů a každý se pečlivě analyzuje z hlediska více než deseti klíčových prvků. Nakonec mohou vědci s přesností na měsíc říct, kdy se nad ledovcem přehnala bouře, oblaka vulkanického prachu nebo vzdušné znečistění v důsledku lidské činnosti.

V ledu, který odpovídal jaru roku 536, objevila geoložka Laura Hartmanová dvě mikroskopické částice vulkanického skla. Když posléze určila jejich chemické složení, ukázalo se, že se podobný materiál vyskytl také v evropských vodách a v ledovém válci z Grónska. Strukturou se přitom nález podobal islandské vulkanické hornině. Pro Davida Loweho z University of Waikato jde o jasný důkaz, že planetární katastrofu způsobila islandská sopka. Jiní badatelé však stále zvažují i možnost, že vybuchl některý z vulkánů Severní Ameriky. 

Jedna sopka nestačí 

V obou případech byl každopádně vítr roku 536 dostatečně silný, aby obří oblaka prachu a popela zavál nad Evropu i poté nad Asii, což vyvolalo období temna a klimatických anomálií. Erupce navíc skutečně nebyla jediná: Led zároveň odhalil, že k podobné události došlo také mezi léty 540 a 541, přičemž následoval teplotní pokles o dalších 1,4–2,7 °C. 

Jak dlouho následky katastrof přetrvaly, přesně nevíme, nicméně analýza švýcarského ledu opět nabízí nápovědu: Vzorky datované do roku 640 totiž naznačují nárůst olovnatého znečištění vzduchu. Ve středověku způsobovala jeho zvýšený výskyt těžba stříbra, které se získávalo z hornin obsahujících často právě vysoký podíl olova. Drahý kov tedy ve zmíněném roce zřejmě pomáhal k obnově po morových ranách a studených létech. 

Stříbro nad zlato

V následujících dvou desetiletích těžba rostla a znečištění dosáhlo vrcholu okolo roku 660. Podle archeologa Christophera Lovelucka z University of Nottingham kontaminace mimo jiné naznačuje, že zlata bylo v postkatastrofické Evropě málo a stříbro jej ve velkém nahrazovalo coby nejpoužívanější platidlo. 

TIP: Krize středověku: Tři rány, které ve 14. století proměnily tvář Evropy

Nejhorší rok v dějinách tedy vysoce pravděpodobně způsobila erupce sopky, která šla ruku v ruce se změnou klimatu a dalšími výbuchy. Spolu pak vytvořily podhoubí pro éru nejprudšího ochlazení, jaké vědci za poslední dvě milénia na severní polokouli zaznamenali. 

Jak dobře ví každý fanoušek filmové série o Jurském parku, filmoví vědci dokázali získat DNA druhohorních dinosaurů z komárů uvězněných v jantaru. Bohužel jde jen o filmovou fikci – tímto způsobem se velmi pravděpodobně žádná využitelná DNA po delší dobu nezachová. Nedávný výzkum nicméně přinesl velmi kvalitní DNA z mumií, kterou vědci získali díky jinému druhu krevsajícího hmyzu.

Tím ale podobnost s Jurským parkem končí, protože dotyčná DNA pochází z nasátých vší. Genetický materiál pocházel mumií objevených v Argentině, které jsou staré asi 2 000 až 1 500 let. Zachoval se v nevídané kvalitě a to díky lepidlu, kterým vši dětské lepí svá vajíčka, tedy hnidy, k lidským vlasům.

DNA z lepidla hnid

Kvalitní DNA z lidských pozůstatků se doposud obvykle získávala z hustých lebečních kostí nebo z materiálu uvnitř zubu. V obou případech je ale nutné používat poměrně destruktivní postupy, což je u archeologických nálezů problematické. Získávání lidské DNA z lidských buněk a tkání v lepidlu hnid vší představuje velmi slibnou alternativu. Vši totiž doprovázejí náš druh od samotného počátku a běžně se nacházejí u objevovaných lidských pozůstatků.

TIP: Vědci získali DNA z jediné kostry ztracené kultury Toaleanů ze Sulawesi

Alejandra Perotti z britské University of Reading a její kolegové zjistili, že vzorky genetického materiálu, získané z lepidla hnid, obsahují stejné množství DNA, jako vzorky ze zubů, což představuje dvojnásobek množství DNA, které lze získat z kostí a čtyřnásobek množství DNA, nalezeného v žaludcích mnohem mladších vší. Jak se zdá, vši jsou vítanými spolupracovníky paleogenetiků.

Poslední lidé pravěku: Kde ještě žijí lidé z doby kamenné?

Hluboko v srdci amazonského pralesa žije podle odhadů přibližně stovka domorodých kmenů dosud naprosto nedotčených moderní civilizací. Osud lidí, jejichž životní styl odpovídá době kamenné, však visí na vlásku… 

Dějiny násilí: Sedm nejhrůznějších mučicích nástrojů (nejen) středověku

Lidská představivost nezná hranic, a obzvlášť mrazivě se to kdysi odrazilo v podobě mučicích nástrojů. Trýznitelé se v průběhu tisíciletí uchylovali k řadě obskurních pomůcek, mezi nimiž nechyběly ani drtiče lebek či mosazní býci… 

Před 220 lety začala výstavba pevnosti Boyard: K čemu původně sloužila?

Slavná pevnost Boyard, známá především díky populární televizní show, má za sebou dlouhou minulost. První plány na její výstavbu vznikly již před 350 lety, v době svého dokončení už ale byla zbytečná… 

Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Šance na posmrtný život naplňuje lidstvo nadějí – a z dobrého důvodu. Z hlubin času se nám dochovala četná svědectví o oslnivém světle, jež přijímá umírajícího. Co přesně se děje v hlavě člověka na konci pozemské pouti? 

K čemu vlastně ženám slouží orgasmus?

Na rozdíl od mužského orgasmu nemá ženský orgasmus žádný praktický důvod. K čemu tedy vlastně ženám je?

Jazykovědma prozrazuje: Kde se v češtině vzal „hnus fialovej“

Kde se vzal v češtině obrat „hnus fialovej“? Odpověď budou znát z vlastní zkušenosti jen největší pamětníci... 

Nejchytřejší člověk historie měl IQ 270: Kdo byl William James Sidis?

Dnes by lékaři Williamu Jamesi Sidisovi zřejmě diagnostikovali autismus, nebo jinou poruchu vývoje. Místo toho v 11 letech nastoupil na Harvard jako nejmladší student v dějinách, ovládal desítky jazyků a jeho IQ dosahovalo hodnoty 270. 

Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie?

Měla všechno, co by si žena jejího postavení mohla přát: bohatství, vliv i moc. Egyptská královna Nefertiti se však zapsala do dějin především svou krásou. Její život nicméně dodnes obestírají tajemství a nedávají spát nejen egyptologům…

Slavné československé nealko nápoje: Co jsme pili za socialismu

Sirupy, šťávy, šumáky, ale i žluté limonády nebo obyčejné sodovky. Snad za každým z československých socialistických nealko nápojů se skrývalo nějaké „ale“. Přesto na mnohé z nich s nostalgií vzpomínáme… 

V okovech tradice a víry: Život v komunitě ultrakonzervativních Amišů

Život bez elektřiny, internetu či telefonu si většina z nás nedokáže představit. Amišové se však veškerých moderních výdobytků zřekli a v souladu se svou vírou kopírují životní styl předků v 17. století…

Magnetary tvoří velmi extrémní skupinu v rámci již tak dost extrémních neutronových hvězd. Kromě toho, že se skládají z nesmírně husté hmoty, vytvářejí nejsilnější známá magnetická pole ve vesmíru. V současné době známe jen zhruba okolo 30 magnetarů.

Magnetary jsou velmi zajímavé objekty – zcela náhle a bez varování například odpalují velmi energetické a obrovské exploze, o nichž stále víme jen velmi málo. Tyto exploze trvají jen zhruba desetinu sekundy, uvolní se při nich ale energie, která odpovídá energii vyzářené Sluncem za 100 tisíc let. Jednu takovou explozi nedávno detailně analyzoval mezinárodní tým odborníků, které vedl Alberto J. Castro-Tirado ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Andalucía (IAA-CSIC).

Záření erupce magnetaru

Vědci se zaměřili na erupci gama záření, označenou jako GRB2001415, která byla detekovaná 15. dubna 2020, pomocí zařízení Atmosphere-Space Interactions Monitor (ASIM), které pracuje na Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Odpálil ji magnetar v jiné galaxii. Na samotném pozorování se nepodíleli žádní lidé, provedl ho systém s umělou inteligencí. 

TIP: Magnetar odpálil v Mléčné dráze extrémně silný výtrysk rádiového záření

Vědci se už 20 let snaží detekovat u magnetarů vysokofrekvenční kvaziperiodické oscilace záření. Dosavadní výsledky tohoto úsilí byly ale nepřesvědčivé. Castro-Tirado a jeho kolegové teď ale jako první nalezli takové oscilace (zjednodušeně prudké kolísání pozorovaného gama záření), které se odehrálo během maxima zmíněné erupce magnetaru. Badatelé věří, že výsledky výzkumu přispějí k pochopení těchto úchvatných gigantických erupcí magnetarů.

Řeka Morava pramení v severovýchodním cípu Čech a do Dunaje se vlévá až na Slovensku pod památným Děvínem. Než ovšem doputuje až tam, protíná celou Moravu. Právem je proto považována za pomyslnou říční tepnu moravských krajů. Pramennou oblastí Moravy je Králický Sněžník – pohoří sice malé rozlohou, ale nadmořskou výškou 1 423 metrů třetí (po Krkonoších a Hrubém Jeseníku) v celé České republice.

Lákadla Dolní Moravy

Jedno z místních rčení praví, že Morava má pod Sněžníkem tolik pramenů, jako je dnů v roce… Ovšem jenom jeden z nich může být tím hlavním a tímto primátem se může chlubit upravená studánka kousek pod vrcholem Králického Sněžníku, a to přímo při výstupové trase.

Pramenná bystřina odtud spěchá příkrým svahem do hlubokého údolí, v jehož spodní části leží obec Dolní Morava. Ta je hlavní branou do naší části pohoří, dobře dostupnou po odbočce ze silnice z města Králíky do Hanušovic. V posledních letech bývá v Dolní Moravě opravdu živo. V zimě se tam jezdí především na „lyžovačku“, a to buď na sjezdovkách v místním, stále se rozšiřujícím Ski areálu, nebo na běžkách po dobře upravovaných trasách. Velkým lákadlem je také atraktivní konstrukce vyhlídkové Stezky v oblacích.

Zdrojnice viditelné i ukryté

Parkoviště v Dolní Moravě nebo chata Slaměnka při horní stanici lanovky ve Ski areálu jsou dobrými výchozími body pro výšlapy nebo běžkařské vyjížďky po okolních horských partiích. Hlubokým údolím horního toku Moravy prochází často užívaná žlutě značená cesta, ovšem výstup po ní až do vrcholové části Králického Sněžníku lze zimě doporučit jen při méně vydatné sněhové nadílce.

I přímo v údolí je však k vidění řada zajímavých míst, k nimž patří třeba první přítoky Moravy. Většina těchto bystřin – např. Kamenný a Hluboký potok, Kopřivák aj. – stéká hlubokými a sevřenými roklemi. Některé další zdrojnice Moravy jsou ovšem před zraky návštěvníků dokonale ukryté. Voda do nich se totiž „nabírá“ hluboko pod povrchem, tvořeným sněhově bílými nebo pestře „mramorovanými“ krystalickými vápenci, ve kterých tu vznikl nevelký, ale pozoruhodný kras.

Kamínek vtékající do Moravy

Například potok ústící do Moravy v nápadném ohybu údolí i turistické cesty dostal pojmenování Poniklec, protože značná část jeho vody mizí – „poniká“ – do podzemí. Součástí zdejšího krasu je také několik jeskyní, které ale na naší straně pohoří nejsou přístupné veřejnosti. Patří k nim Patzeltova jeskyně, která se otevírá poněkud stranou na svahu Podbělky a končí malým jezírkem. Žlutě značená trasa údolím zase míjí uzavřené vstupy do Tvarožných děr.

Tyto těsné prostory jsou opředeny pověstí o tajemných klenotnicích, ovšem jedinou „výzdobu“ jejich stěn tvoří povlaky bělavé vápnité hmoty (tzv. nickamínku), připomínající tvaroh. Po dešťových přívalech jsou tyto povlaky příčinou zakalení vody ve vývěrech z jeskyně do Moravy i v další krasové vyvěračce, zvané Mléčný pramen a dostupné vyznačenou odbočkou poblíž Mramorového lomu.

Pod zemí od Medvědí jeskyně

Podzemní potok protékající Tvarožnými děrami patří ke vskutku unikátním zdrojnicím Moravy. Proniká sem totiž několik kilometrů dlouhými a dosud neznámými podzemími „cestami“ z krasové oblasti na severní, polské straně Sněžníku. Tam je v údolí říčky Kleśnice poblíž obce Kletno vchod do přístupné Medvědí jeskyně (Jaskinia Niedźwiedzia), která je díky bohaté krápníkové výzdobě považována za nejkrásnější jeskyni u našich severních sousedů.

Zdejšímu podzemí daly pojmenování četné nálezy kosterních pozůstatků dávno vyhynulého medvěda jeskynního a některé jejich ukázky byly instalovány i do vstupního areálu. V zimních měsících bývá však vstup do jeskyně omezený.

Vodopád a Pětipotočí zasvěcené běžkám

Vraťme se ale k prvním přítokům Moravy na naší straně Králického Sněžníku. Poblíž už zmíněných Tvarožných děr a lesního srubu Vilemínka k nim patří potok Ve srázném, jenž přitéká z hraničního hřbetu a v místě zvaném Na strašidlech spadá nejvyšším vodopádem (18 metrů) na naší straně pohoří.

Na protějším, moravském hřbetu je významnou pramennou partií Pětipotočí „vyživované“ vodou z rašelinišť a tvořící působivý údolní amfiteátr. Ještě na přelomu tisíciletí to byla partie, kam se chodilo jen po loveckém chodníčku a s poněkud zatajeným dechem. Dnes je tudy vedena hojně využívaná běžkařská trasa, jedna z nejoblíbenějších v celém pohoří. Začíná ve Ski areálu u chaty Slaměnka, „obtáčí“ výběžky Slamníku, Podbělky a Uhliska, proplete se Pětipotočím a pod Koňským hřbetem klesne do údolí Moravy, kudy se lze vrátit zpět do Dolní Moravy.

Klapající Střecha Evropy

Cílem zimních výšlapů může být i hraniční hřbet Králického Sněžníku s významnou geografickou zvláštností – návrším Klepý (1 144 metrů). Vystupuje na jižním konci hřbetu a z našeho území přes něj přechází červeně značená cesta, která spojuje Prostřední Lipku (případně i Králíky) s vrcholovou částí pohoří. Na Klepém stojí volně přístupná rozhledna, z níž je skvostný výhled nejen po Králickém Sněžníku, ale za jasných obzorů i do dalekého okolí, včetně krkonošské Sněžky. Název Klepý neboli Klepáč prý souvisí s občasným „klapáním“ sypajících se balvanů ve zdejším kamenném moři.

TIP: Ztichlá zákoutí skalního města: Na výletě za skalami zdobenými sněhem

Naši polští sousedé mají pro toto místo výstižné pojmenování Trójmorski Wierch – „trojmořský vrch“. Voda z jeho svahů totiž odtéká do tří moří a jde tak o jedno z nejvýznamnějších evropských rozvodí. Z východního svahu voda stéká do Moravy a s ní do Dunaje a Černého moře, z jižního temene Klepého odtéká Lipkovský potok, což je přítok Tiché Orlice v povodí Labe a úmoří Severního moře, na západním, polském svahu je zase pramen Kladské Nisy už v povodí Odry a úmoří Baltského moře. Díky tomu bývá Klepý – a vlastně i celý horský masív Králického Sněžníku – často pasován na Střechu Evropy.

Ženy se za první světové války nadále musely starat o rodinu a současně pracovat, ale fyzicky náročná práce na směny pro ně nebyla příliš atraktivní. Kupříkladu právě německá propaganda ironicky hlásala, že tradiční rozdělení rolí se válkou ještě více upevní. Veřejnost vnímala nasazení něžného pohlaví jen jako výjimku v časech nouze, kdy muž plnil svou povinnost hrdiny-vojáka. Jakmile se vrátí domů, počítali s tím, že jim ženy opět vyklidí veřejný prostor a vrátí se ke svým tradičním rolím. 

Předchozí část: Mezi kuchyní, špitálem, továrnou a zákopy: Emancipace žen za Velké války (1)

Odsunout spory

K tomuto ovzduší přispíval v německém prostředí i fenomén Burgfiedenpolitik, tedy odsunutí vnitřních konfliktů za účelem semknutí národa ve válce. Stejně odhodlaně se do válečného úsilí zapojily i britské bojovnice za ženská práva v čele s Emmeline Pankhurstovou – organizovaly pomoc ženám bez prostředků a lobbovaly za jejich zaměstnávání.

Feministické hnutí bylo v této atmosféře utlumeno a upevnily se dané archetypy – muž-voják a žena-matka, strážkyně domova. To však neznamená, že by druhá jmenovaná neviděla ve válce příležitost prokázat své schopnosti a získat vyšší míru nezávislosti.

Zaměstnanci v sukních a na koních

V roce 1914 německý zbrojní podnik Krupp téměř nezaměstnával ženy, ale roku 1917 už představovaly asi 30 % ze všech 175 000 zaměstnanců. Celkem bylo v zemi asi 1,4 milionu matek, žen i dcer zaměstnaných ve válečném průmyslu. A podobných čísel dosahovalo i britské impérium. V červenci 1914 už pracovalo 3,3 milionu žen, o tři roky později jich bylo o bezmála milion a půl více.

V USA také přebíraly tradiční mužské práce a velký pokrok učinily také Afroameričanky, které se právě za války poprvé více začaly objevovat v práci mimo domov – v kancelářích a továrnách. Američanky pracovaly u testování munice, jako operátorky telefonních ústředen či skladnice. Byly prý velmi oddané práci a dělaly rády cokoli.

Ve Velké Británii začaly ženy postupně pronikat do různých pomocných vojenských organizací. Známou se stala FANY (First Aid Nursing Yeomanry, volně přeloženo jako Jezdkyně první zdravotnické pomoci) založená roku 1907, jejíž příslušnice zpočátku jezdily na koni. Představovaly jakési spojky mezi frontou a vojenským lazaretem a také měly odvážet raněné z boje.

Zdravotní sestra Grace McDougallová z organizace FANY v roce 1915 v Calais. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Kromě toho sloužily v letech 1918–1920 tisíce děvčat v pomocných úlohách i v uniformách u Královského letectva (Women’s Royal Air Force) a v období 1917–1919 u námořnictva (Women’s Royal Naval Service). Krátce po válce vláda tyto ženské pomocné sbory rozpustila a k jejich vzkříšení došlo až během následujícího světového konfliktu. Stojí za zmínku, že u letectva sloužící Florence Greenová, rozená Pattersonová (1901–2012) představovala jednoho z nejdéle žijících veteránů první světové války.