Královna Hatšepsut byla mocnou vládkyní 18. dynastie starověkého Egypta, která vládla v letech 1479–1458 před naším letopočtem. Během své vlády vystupovala jako faraon – oblékala se jako muž a nosila i falešné vousy. Nejvýznamnější stavbou, kterou nechala Hatšepsut vybudovat, je chrámový komplex v Dér el-Bahrí, poblíž Luxoru, jehož součástí je takzvaná Hathořina kaple, kam obyvatelé Théb přinášeli obětiny populární bohyni tance, hudby, alkoholu, lásky a plodnosti – Hathor.

Archeologové polsko-egyptské expedice tam nedávno čirou náhodou během vykopávek narazili na poměrně rozsáhlou a doposud přehlíženou starověkou skládku odpadu, která je kromě kamení a hlíny plná obětin určených právě bohyni Hathor. Mnohé z těchto obětin představují zajímavé artefakty – jsou mezi nimi například nejrůznější sošky a další předměty.

Obětiny pro Hathor

Badatelé zde nalezli například keramiku s glazurou, nádoby a figurky krav z jílu, úlomky sošek z vápence a žuly, malé ženské figurky z glazurované keramiky, které zosobňují bohyni Hathor, a také řadu amuletů. Tyto obětiny zanechali lidé v Hathořině kapli, která se nachází nad objeveným odpadem. Jak se zdá, lidé přinášeli bohyni tak velké množství obětin, že už nezbývalo místo pro další. Kněží chrámu pak zřejmě obětiny odstranili a bez sentimentu je naházeli na hromadu odpadu.

TIP: Záhadné nohy mumie skutečně patřily egyptské královně Nefertari

Jak zmiňuje šéf expedice Patryk Chudzik z polské Varšavské univerzity, nalezená skládka odpadu je opravdu velká. Vyplňuje asi 15 metrů dlouhý a půl metru vysoký koridor. Podle Chudzika pocházejí nejstarší obětiny v objeveném odpadu z doby vlády faraonů 18. dynastie. Kromě nich se tam nacházejí i předměty z doby 19. a 20. dynastie.

Nekompromisní systém kladoucí na první místo vzdělání a kariéru sice po válce pomohl Japonsku vybudovat třetí největší ekonomiku světa, ale nyní se zdá, že ukazuje svou odvrácenou stránku. To, co platilo pro generace rodičů – tedy že vynikající studijní úspěchy automaticky přinesou dobré místo a společenské postavení – se během ekonomické recese v 90. letech zlomilo a dnes už s podobnou jistotou počítat nelze. Daň za to platí potomci, kteří narážejí na bariéru konzervativního smýšlení a stále čelí obdobným očekáváním jako kdysi jejich rodiče.  

Přijímačky pro kojence 

Tlak na výkon začíná již v útlém věku. Chtějí-li rodiče zajistit svým ratolestem zářnou budoucnost, musejí na tom pracovat už před nástupem do školy: Získat místo v nejlepších školkách, respektive jeslích znamená pro batolata absolvovat sérii zkoušek, z nichž se pak mladí Japonci nevymaní až do dospělosti. Aby dosáhli vytouženého přijetí na jednu z prestižních univerzit, je dokonce běžné, že si po střední škole vezmou na přípravu k přijímačkám rok volno.

Na mnohé z nich přitom po tu dobu přísně dohlížejí matky, jež považují úspěch syna či dcery za osobní satisfakci a v ostatních rodičích vidí konkurenci. Jsou dokonce ochotné podvádět, jen aby pro svou ratolest získaly nejlepší místo. Oblíbenou praktikou je předstírat před ostatními, že se potomek učí méně než ve skutečnosti: Například ho pošlou studovat do obýváku a v jeho pokoji zhasnou, aby si sousedé při pohledu z ulice mysleli, že dítě spí. Pro spolužáky jde o signál, že také oni mohou ve své snaze polevit – a k jejich překvapení pak dotyčný „ulejvač“ u zkoušek zazáří, zatímco oni zůstanou daleko za ním. 

Ostrá konkurence ovšem panuje i přímo mezi žáky. Školství v zemi vycházejícího slunce možná patří mezi světovou špičku, co se týká vzdělávacích osnov, ovšem atmosférou ve třídách se chlubit nemůže: Už šestým rokem roste počet nahlášených případů šikany, přičemž lze očekávat, že realita bude ještě násobně horší. Žáci u svých vrstevníků nemilosrdně trestají jakoukoliv odlišnost, ať už jde o vzhled, či studijní výsledky; záminkou se mohou stát nabarvené vlasy i místo původu. S šikanou se podle předloňské studie japonského ministerstva školství setkalo 83 % škol. Každoročně pak až dvě stovky dětí v důsledku vyhroceného pronásledování spáchají sebevraždu.

Zakuklená generace

Pro řadu mladých mužů a žen (podle odhadů se problém týká obou pohlaví přibližně stejně) se řešením stalo úplné odříznutí od světa: Jednoho dne se zkrátka zavřeli ve svém pokoji a od té doby už nevyšli. V roce 1998, kdy se o fenoménu poprvé začalo hovořit nahlas, pro ně psycholog Saitó Tamaki vytvořil termín „hikikomori“, doslova „odtržení“. Za časovou hranici pro stanovení uvedené „diagnózy“ považuje odborník šest měsíců v izolaci. Může se to zdát hodně, ve skutečnosti ovšem většina hikikomori setrvává v ústraní celé roky, ne-li dekády. Obávají se dokonce i kontaktu s vlastní rodinou, takže si mnozí navykli spát přes den a aktivní jsou po nocích. Pokud si potřebují dojít například pro jídlo, počkají, až zbytek domácnosti usne. Jinak se jejich denní náplň vesměs odehrává ve virtuálním světě – čas tráví na internetu, hraním počítačových her či sledováním televize. 

Nejde přitom o ojedinělé případy: Před deseti lety vláda opatrně připouštěla, že takto žije 700 tisíc lidí. Podle odhadů z roku 2019 je jich už přes 1,5 milionu. Neoficiální zdroje však říkají, že se jedná o pouhou špičku ledovce. Například podle Tamakiho se problém může týkat víc než dvojnásobného počtu Japonců, jelikož se rodiny většinou stydí o poustevnickém potomkovi hovořit, a málokdy tak vyhledají odbornou pomoc.

Rapidně rostoucí množství hikikomori představuje reálnou hrozbu, kterou se chtě nechtě musela začít zabývat vláda: Před pěti lety si nechala vypracovat studii, z níž vyplynulo, že víc než třetina „odtržených“ tráví v izolaci už přes sedm let. Jejich průměrný věk se zvýšil z 21 roků na 32, ovšem první z nich se objevili během 90. let a dnes se ocitají ve středním věku. Přibližně za deset let tak začnou jejich rodiče – tedy dosavadní živitelé – stárnout a umírat. A co se stane potom, nikdo neví.

Profesionální kázání

Podle psychologů je třeba začít celý problém rozplétat právě u rodičů. V mnoha případech totiž bývá spouštěčem výchova. Ve chvíli, kdy potomek nevyhoví příliš vysokým požadavkům, zareaguje rodina nevhodně a obviní ho z pošpinění jména. Když se pak mladý člověk raději izoluje, vyloží si to rodiče jako osobní selhání ve výchově. Bývá pro ně ostudou si přiznat, že se jejich ratolest nevydala vytyčenou cestou, a návštěvu odborníka proto raději odkládají. Místo toho zkoušejí potíže řešit po svém, případně s pomocí „profesionálů“: Obyvatelé dvoumilionové Nagoji mohli před časem využít služby soukromé firmy, jež nabízela, že do pokoje teenagera „vtrhne“, uštědří mu pořádné kázání a z místnosti jej třeba i násilím vyvleče. 

TIP: Asexuální generace: Asijská ostrovní velmoc ztratila zájem o lásku

Podobně razantní zákrok je však podle odborníků stejně nebezpečný jako zcela opačný přístup, tedy přehlížení problému. Dítě se ve svém domácím úkrytu trápí: Čím déle se vyhýbá společnosti, tím hlouběji se do potíží noří a únik ze spirály pak bývá obtížnější. Je-li možné z ní nějak vystoupit, musejí k tomu přispět obě strany, neboť základ spočívá v aktivní podpoře blízkého okolí. Teprve po zvládnutí náročné fáze napravení vztahu s rodiči může následovat terapie, jež ovšem obnáší opuštění bytu – krok, který je pro mnohé hikikomori zpočátku neuskutečnitelný.

Proč se psi nedívají na televizi a proč je těžké chytit mouchu?

Přestože se rádi označujeme za „pány tvorstva“ a „vrchol evoluce“, v mnoha ohledech za našimi zvířecími druhy zaostáváme. Například v rychlosti, s jakou pracuje náš zrak, patříme sotva do průměru…

Newyorský Central Park: Divočina v srdci velkoměsta

V hustém podrostu klopýtám o padlé tlející kmeny. Zdvihnu zrak a do očí mě udeří majestátní palisáda nablýskaných mrakodrapů. Podobný kontrast stěží najdete jinde než právě tady – v Central Parku, zeleném srdci mnohamilionového New Yorku…

Mamut by mohl být vzkříšen: Máme právo na návrat vyhynulého obra?

Naděje na návrat mamutů už vědci nespojují s klonováním, ale s novými technikami pro zásahy do dědičné informace. Oživení mamutů se zdá být téměř na dosah, a tak bychom se měli začít ptát, zda máme na takový krok právo…

Kanibalští rozsévači smrti: Co dokáže antrax a masožraví hroši

Hroch se těší pověsti přísného vegetariána. Ve skutečnosti nepohrdne masem z mršin a necouvne ani před kanibalismem. Toto zpestření jídelníčku dělá z hrochů roznašeče smrtelně nebezpečných chorob… 

Zákonitosti mezidruhového křížení: Skutečné a „nepravé“ zvířecí druhy

I bez zásahu člověka dochází v přírodě ke křížení různých živočišných druhů, ale člověk je výrazným katalyzátorem těchto procesů. Jejich výsledkem jsou pak hybridi, které je obtížné někam zařadit. Měli bychom nové druhy chránit, nebo spíše potírat?

Národní park Noel Kempff Mercado je domovem největšího dravce Amazonie

Národní park Noel Kempff Mercado patří ke zcela unikátním výtvorům přírody. Snoubí se v něm hned několik oblastí poskytujících domov bujné fauně i flóře, kterou jinde na světě nenajdete… 

Jaký největší obojživelník dnes obývá planetu?

Zřejmě úplně každý ví, že největším suchozemským zvířetem současnosti je slon. Kdo je ale rekordmanem mezi obojživelníky?

Himálajský Rúp Kund: Jaká tajemství skrývá záhadné jezero koster

Proč jsou břehy vysokohorského himálajského jezera Rúp Kund poseté lidskými kostmi? Nejnovější výzkum záhady kolem jezera neobjasnil. Naopak, je ještě tajemnější než dřív…

V čelistech predátorů: Drsné obrazy světa pod hladinou

Podvodní svět možná působí na první pohled idylicky, ale ve skutečnosti jde o jedno obrovské bojiště. A vládnou mu predátoři, kteří se často pohybují na vrcholu potravního řetězce…

Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes

Kvůli převládajícímu suchu a škůdcům vymírají borové a smrkové lesy, které byly vysázeny před sto a více lety. Právě tehdy docházelo k prvním velkým zásahům do skladby lesních porostů. Budoucnost ukázala, že byly nevhodné a staly se základem dnešních problémů…

Zkušenost praví, že děti z bohatších rodin na tom bývají se zdravím lépe, než jejich protějšky, jejichž rodiče mají hlouběji do kapsy. Důvodů je celá řada, od vzdělání, přes vybavení domácnosti a stravu, až po dostupnost zdravotní péče. Jak ale ukazuje rozsáhlá studie australských a singapurských odborníků, neplatí to vždy.

Sheema Entezami z australské Griffith University a její spolupracovníci zpracovali 65 dřívějších vědeckých prací ze 30 zemí, které se zabývaly celkem více než 60 tisíci lidmi různého věku. Z jejich výsledků vyplynulo, že dětem a mladistvým z bohatších rodin se více kazí zuby, i když pravidelně navštěvují zubaře.

Vyšší životní úroveň kazí zuby dětem

Na první pohled to zní zvláštně. Lidé s vyšším socioekonomickým statusem mají na své straně řadu výhod. Přesto to v případě zubů nestačí. Jak říká Khaled Ahmed z Griffith University, který se podílel na výzkumu, v řadě zemí jsou pro bohatší lidi dostupnější šumivé či energetické nápoje, ochucené minerálky nebo džusy. Problém je v tom, že tyto nápoje jsou pro lidské zuby dost destruktivní, i když obsahují jen menší či žádné množství cukru.

TIP: Důmyslná enzymatická léčba by mohla bránit zubním kazům u dětí

Vše nasvědčuje tomu, že strava člověka je tak těsně spojená se stavem zubů, že to může přehlušit všechny ostatní vlivy. Zároveň je ale jasné, že i na zdraví zubů se často podílejí další faktory. Je to znát u dospělých. Jak napovídá nová studie, u lidí s vyšším vzděláním se v pokročilém věku méně často objevují problémy se zuby. Tito lidé jsou celkově zdravější a více se věnují zubní a ústní hygieně.

Neuplynulo ani deset dní od německého útoku na západ a velitel Britského expedičního sboru generálporučík John Vereker (známý jako lord z Gortu) začal zvažovat evakuaci. Za své úvahy se sice dočkal z Londýna ostré kritiky, ale jeho přesvědčení ještě posílilo, když nepřítel dosáhl Abbevillu, čímž odřízl asi milion spojeneckých vojáků včetně většiny BEF. Protiútok naplánovaný u Arrasu měly podniknout britské síly ze severu společně s Francouzi z jihu, ti se ale nakonec „nedostavili“.

Do akce tak 21. května vyrazily dva prapory pěchoty doplněné o obrněnce 1. tankové brigády pod vedením generálmajora Harolda Franklina. Špatná koordinace s letectvem však vedla k tomu, že Luftwaffe britské síly od počátku akce téměř beztrestně decimovala. I přesto dokázali Britové postoupit přes 16 km a zahnat několik nepřátelských jednotek na útěk.

Ukázalo se, že blitzkrieg není neporazitelný, pak ale Němci přesměrovali k Arrasu část XV. motorizovaného sboru a Luftwaffe zintenzivnila své útoky. Franklinovu výpadu definitivně došel dech, a tak se jeho muži vrátili do výchozích pozic. Němci mohli obnovit svůj postup k průlivu La Manche a protiútok dosáhl pouze toho, že nepřítel nyní postupoval obezřetněji v obavě z podobných akcí Spojenců.

Pokus č. 2?

Velení francouzské armády chtělo o pár dní později podniknout další protiútok se stejným scénářem, jako měla akce u Arrasu. Britové měli napadnout nepřítele ze severu a spojit se se svými spojenci postupujícími z jihu. Plánování v Yprech se však velitel BEF nezúčastnil a stejně jako v minulých dnech vázla koordinace. Zoufalá situace na severovýchodním úseku fronty Verekela přiměla k tomu, aby své divize, původně vyčleněné pro druhý protiútok, přesměroval právě tam.

Tímto krokem pravděpodobně zabránil Němcům v prolomení spojenecké linie a odříznutí BEF i zbytků belgických a francouzských jednotek od moře. Někteří historikové pak mají za to, že lord Gort svým rozhodnutím zachránil BEF a umožnil jeho evakuaci do Anglie. Dodejme však, že u Francouzů si tím vysloužil nenávist a někteří generálové se nezdráhali nazvat kroky lorda Gorta zradou.

Velitel BEF už několik dní nepochyboval o tom, že jeho síly bude třeba evakuovat, ale tento krok Londýn schválil až 26. května. Celá Británie upřela pohled na dosud neznámý přístav Dunkerk, odkud mělo Královské námořnictvo spolu s civilními plavidly evakuovat co nejvíce příslušníků BEF. Současně s tím vláda nařídila 3 000 vojáků v Calais, že se musí bránit do posledního muže, aby Němci nedokázali okolo Dunkerku uzavřít smyčku. Londýn svým rozkazem tyto vojáky prakticky obětoval.

Operace Dynamo

Posádka v Calais sice vydržela jen tři dny a zdálo se, že britské pozemní síly čeká největší vojenská tragédie v dějinách. Ještě před zahájením samotné evakuace (operace Dynamo) a v jejích prvních dnech panovala v myslích členů vlády i nejvyššího velení pesimistická nálada. Lord Gort varoval své nadřízené: „Nesmím před vámi tajit, že značná část Britského expedičního sboru a jejich techniky bude i za nejpříznivějších okolností ztracena.“ Podobně smýšlel také náčelník Imperiálního generálního štábu Edmund Ironside: „Do několika dnů přijdeme prakticky o všechny vycvičené vojáky. Pokud nám nepomůže zázrak.“

Zázrak se skutečně stal – úspěšnou evakuaci umožnili BEF Němci tím, že zastavili své tanky 15 km od Dunkerku. Tímto rozhodnutím ztratili celkem tři dny a evakuace příslušníků BEF i obklíčených francouzských vojáků se takřka nerušeně rozběhla. Jediným, kdo nepřerušil své útoky, zůstala Luftwaffe, ale ani ta nedokázala odjezd Spojenců zcela zastavit – přestože napáchala velké škody. Mezi 27. květnem a 4. červnem 1940 opustilo horkou půdu Francie na 338 000 spojeneckých vojáků – převážně Britů.

A co ostatní?

Po zakončení operace stále zůstávalo ve Francii na 150 000 příslušníků BEF – zpravidla se však jednalo o personál podpůrných jednotek, největší bojeschopnou formací pak byla 51. (Highland) Division (51. divize ze skotské vrchoviny), a značná část 1. obrněné divize. Tyto svazky pak v průběhu následujících dní zahlcovaly často protichůdné rozkazy od Francouzů i místních velitelů BEF. V Británii mezitím doufali, že se evakuovaní vojáci na kontinent vrátí a sbor bude znovu zformován v plné síle (některé útvary se skutečně v následujících dnech do Francie přeplavily, ale pak se zase rychle vrátily na ostrovy). Bitva o Francii však už byla dávno rozhodnutá, a tak zbývalo pouze evakuovat co nejvíc mužů.

TIP: Operace Compass: Africký blietzkrieg na britský způsob

Mezi 16. a 25. červnem se podařilo nalodit a přepravit na ostrovy většinu zbylých příslušníků královských ozbrojených sil, kteří odplouvali z dosud neobsazených přístavů na severozápadním pobřeží Francie. Plavidla Royal Navy společně s Brity brala na palubu i další spojenecké vojáky ochotné pokračovat v boji proti Německu. Operace BEF ve Francii oficiálně skončily 18. června, ale evakuace diplomatického personálu pokračovala ze středomořských přístavů až do 14. srpna. Nepočítaje vojáky odplouvající z Dunkerku, zahrnovala celkem 191 870 osob, z čehož bylo 144 171 příslušníků BEF. Mnozí z nich se do Francie vrátili v roce 1944.

Zatímco většina sortimentu z úseku ovoce a zeleniny se do značné míry liší podle toho, kde plody vyrostly, banány vypadají stejně, ať už je koupíme v Evropě, Austrálii či Kanadě: 97 % světové produkce totiž tvoří odrůda Cavendish, jež v 50. letech nahradila jiný druh zdecimovaný tehdy houbovými škůdci. Banánovníky Cavendish však zároveň nedokážou vytvářet životaschopná semena, a dají se tak množit výhradně vegetativně, například řízkováním. Technicky vzato představují všechny banány ze supermarketů genetické klony. 

Jen pětice gigantů

Průměrný obyvatel planety sní každý rok 11,6 kilogramu žlutého ovoce, což odpovídá přibližně sto kusům. Podle údajů Světové organizace pro výživu a zemědělství (FAOSTAT) se v roce 2018 vypěstovalo 155 milionů tun banánů a tzv. plantainů neboli škrobovitých banánů určených k vaření, což je řadí do čela žebříčku nejvýznamnějších ovocných druhů z hlediska globální spotřeby (viz Trh s banány v číslech). Ve skutečnosti se však veškeré popsané množství nesní: Podle nedávné švédské studie totiž právě banány tvoří polovinu všeho jídla, které spotřebitelé vyhodí, ačkoliv je stále použitelné – a důvod tkví zpravidla jen v tom, že plody zhnědnou.

Banány se pěstují ve 135 zemích tropického a subtropického pásma. Pětina z celkových 155 milionů tun připadá na Indii, která však drtivou většinu sklizně nevyváží. Největším exportérem je Ekvádor.

Zmíněná čísla otevírají prostor pro nadnárodní hráče, kteří v uplynulých dekádách vytvořili z produkce a distribuce banánů gigantický trh v odhadované roční hodnotě 30 miliard dolarů. Naprostou většinu globálního obchodu s banány dnes drží v rukou jen pět společností: Chiquita, Dole, Del Monte, Fyffes a Noboa, známější pod obchodním názvem Bonita. Svůj monopol neváhají zneužít ke stlačení výkupních cen na minimum, a banány tak patří k nejlevnějším položkám z kategorie ovoce navzdory tomu, že ke spotřebiteli obvykle putují tisíce kilometrů. Jen v letech 2000–2014 se jejich průměrná cena snížila o polovinu, právě v důsledku cílených zásahů největších hráčů. Tuzemský zákazník zaplatí za kilogram protáhlých plodů kolem 25 korun, zatímco „obyčejná“ jablka ho vyjdou přinejmenším o desetikorunu dráž.

Ruce od pesticidů

Uvedená obchodní praktika se však musí někde projevit – a pochopitelně ji odnáší nejslabší článek celého dlouhého řetězce, tedy dělníci na plantážích. V ceně, kterou jako zákazníci platíme v obchodech, se promítne několik nákladů, přičemž mzda pro pěstitele mezi nimi tvoří zcela zanedbatelnou položku (viz Porcování banánů). Odhady neziskových organizací hovoří nanejvýš o 10 %: Z každého utraceného dolaru tak najatí pracovníci obdrží maximálně 10 centů, zbytek připadne obchodníkovi, přepravcům, supermarketům a státu. 

Na plantážích přitom panují tristní pracovní podmínky. Fyzická práce v horku je vyčerpávající sama o sobě, hlavní riziko ovšem spočívá v manipulaci s toxickými pesticidy, jež se na banánovníky aplikují ve velkém, ať už se pěstují na Filipínách, v Indii, či v Ekvádoru. Bezprostřední důsledek styku s chemií představují bolesti hlavy, nevolnost, svědění kůže či únava, později však nastupují i závažnější zdravotní problémy včetně rakoviny, depresí, potratů či neplodnosti.  

Dilema banánových republik

Majitelé plantáží navíc během uplynulých dekád přišli na způsob, jak nízké mzdy přiškrtit ještě víc. Aby nemuseli platit za najaté lidi zálohy pro stát, běžně s nimi podepisují smlouvy pouze na několik měsíců, načež je propustí a najmou znovu. Uvedený postup rafinovaně obchází zákon, neboť zaměstnavatele zbavuje odpovědnosti za výplatu benefitů či hrazení přesčasů. Takto najatí jedinci – mezi nimiž často figurují i děti, přestože dětská práce stojí na řadě míst mimo zákon – nemají žádné obranné páky, neboť technicky vzato nejde o zaměstnance. Pro jistotu však bývá součástí smlouvy rovněž dodatek, že se nesmějí připojit k některé z obchodních unií, jež sdružuje menší pěstitele a nabízí výrazně férovější podmínky.

Jednoduché řešení situace neexistuje, protože i přes trýznivé podmínky znamenají plantáže pro drtivou většinu obyvatel rozvojových států často jedinou možnost, jak se uživit. Mnohé země, kde se stalo pěstování banánů hlavním pilířem zemědělství, na příjmech z jejich exportu ekonomicky závisejí. Vlády tzv. banánových republik proto nemají na zlepšení pracovních podmínek občanů přílišný zájem. Vědí totiž, že by se obchodníci přesunuli jinam a stát by se propadl do ještě hlubší krize. 

Tuny odpadu

Spoléhat právě na banány jako na zdroj stabilního příjmu se ovšem nemusí vyplatit. Z hlediska pěstování patří banánovníky mezi mimořádně rizikové komodity. Kvůli genetické blízkosti jsou extrémně náchylné k chorobám, plísním či houbám, a vyžadují tedy chemické ošetřování. Nepočítáme-li bavlnu, absorbují suverénně nejvíc pesticidů: Dle odhadů se jich na jediný hektar plantáže použije ročně až 30 kilogramů, zatímco u průměrného obilného pole jde o necelá tři kila. Přípravky se ve velkém rozprašují z vrtulníků, ale podle britské neziskové organizace Banana Link jich na rostliny dopadne jen kolem 15 %. Zbytek zasáhne okolí, včetně obydlí pracovníků. 

Není divu, že životní prostředí v „banánových“ regionech trpí. Půda na rozsáhlých plantážích se rychle vyčerpá a nelze ji znovu osázet. Pěstitelé tak z krajiny ukusují čím dál víc a plantáže se neustále rozrůstají. Kvůli tisícům hektarů banánových monokultur mizí původní lesy, zem ztrácí na kvalitě a následná eroze vede mimo jiné k povodním. Jak vyplývá z analýzy Světového fondu na ochranu přírody, na každou tunu sklizených banánů připadají zároveň dvě tuny odpadního materiálu – především stromů, jež po sklizni umírají. Ze zlikvidovaných rostlin se ovšem nadále uvolňují pesticidy a končí v okolní přírodě i v moři. 

Férové je drahé

Spotřebitelé, kteří nechtějí podporovat praktiky nadnárodních producentů, si přitom na žlutou pochoutku nemusejí nechat zajít chuť. Jsou-li ochotni sáhnout hlouběji do kapsy, stačí se při dalším nákupu poohlédnout po plodech s některým z certifikátů, jež garantují odpovědné zacházení. Nejznámější z nich, nálepka „fair trade“, by měla zajistit, že ovoce vyrostlo za dodržení důstojných pracovních podmínek a dělníci dostali odpovídající mzdu. 

V Česku se však zatím takové plody na pultech řetězců koupit nedají a důvod je zřejmý: Ve specializovaných prodejnách se cena za kilogram pohybuje kolem 90 korun, což téměř čtyřikrát převyšuje masovou produkci. Zcela běžně dostupné, a to i cenově, jsou naopak banány označené jako bio, které nepřišly do kontaktu s pesticidy. Uvedená definice však na rozdíl od fair trade nestanovuje žádné standardy pro zacházení se zaměstnanci. 

Ichtyosauři byli početnou a úspěšnou skupinou vodních „plazů“, která obývala oceány téměř celé období druhohor. Podle fosilních nálezů se objevili prakticky hned po nejextrémnějším vymírání v historii Země, které proběhlo na konci permu – zhruba před 250 miliony let. Přežili až téměř do konce křídy – nejmladší fosilie ichtyosaura je stará asi 90 milionů let.

Vznik ichtyosaurů ze suchozemských plazů na počátku triasu do značné míry připomíná vznik kytovců ze suchozemských savců, k němuž došlo počátkem třetihor. Jak ale ukazuje nedávný objev gigantického ichtyosaura v severozápadní Nevadě, v oblasti Augusta Mountains, evoluce ichtyosaurů a kytovců se liší v tom, jak rychle se u nich vyvinula největší monstra.

Rychlá evoluce obra

Nedávno nalezený ichtyosaurus Cymbospondylus youngorum měřil téměř 17 metrů. Navzdory své značné velikosti ale žil před 247 miliony let, jen asi 2,5 milionů let po nejstarším ichtyosaurovi, jakého známe. V podobných případech může vysvětlení spočívat v „děravém“ fosilním záznamu. Ale ichtyosauři vznikli po masovém vymírání na konci permu, kdy nejspíš nepřežilo téměř nic. Proto je docela dobře možné, že se gigantičtí ichtyosauři opravdu objevili velice rychle, podle evolučního vnímání času.

TIP: Podle nově objevených fosilií byli ichtyosauři velcí jako plejtváci obrovští

Pokud jsou tyto úvahy správné, pak ichtyosauři potřebovali jen jedno procento celkové doby své existence na to, aby vytvořili gigantické druhy. Naproti tomu kytovcům trvalo 90 procent doby jejich dosavadní historie, aby se mezi nimi vyvinuli obři velikostí srovnatelní se zmíněným gigantickým ichtyosaurem.

Tureckou obilnicí se šíří masivní závrty: Jen letos jich zemědělci evidují přes 600

Turecké zemědělce stále častěji trápí masivní závrty, které se na jejich polích objevují. Některé měří v průměru jen několik metrů a jsou relativně mělké, objevily se ale už i obří závrty hluboké až 150 metrů…

Dvě Britky představily dámský pisoár: Jeho použití je prý šestkrát rychlejší

Amber Probynová a Hazel McShaneová přišly s řešením odvěkého problému nekonečných front před dámskými toaletami na venkovních akcích a navrhly dámské pisoáry. Ty jsou podle nich šestkrát rychlejší na použití než běžné mobilní toalety… 

Mají 11 dětí, přesto si k jejich pojmenování vystačili jen se čtyřmi písmeny

Gwenny Blanckaert a Marino Vaneeno jsou hrdými rodiči jedenácti dětí – sedmi dívek a čtyř chlapců. Všechna jejich dítka mají čtyřpísmenná jména a všechna jsou sestavená ze čtyř stejných písmen – A, E, L a X. 

Místo poslední výplaty dostal bývalý zaměstnanec 90 tisíc mincí umazaných od oleje

Svou poslední výplatu objevil bývalý zaměstnanec autoservisu na příjezdové cestě u domu – v podobě hromady centů zamazaných od oleje…

Osmý div světa: Ručně vysekaná 1250 metrů dlouhá cesta skrz horu

Od nepaměti představoval pro čínskou vesnici Kuo-liang jediné spojení se světem „nebeský žebřík“ – 720 schodů vysekaných do skály. Před 50 lety se proto 13 nejsilnějších vesničanů rozhodlo, že cestu skrz horu prorazí ručně…

Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Za nebezpečné živobytí většinou považujeme působení v armádě či v policejním sboru nebo třeba kaskadérství. Statisticky však zdaleka nejvíc umírají těžaři dřeva, rybáři a pokrývači střech… 

Miliony samotářů: 10 zemí, kde mají muži problém s hledáním partnerky

V současnosti zůstává počet nezadaných mužů a žen relativně vyrovnaný, přesto ale existují země, kde mají svobodní muži problém najít si partnerku…

Nápady za všechny peníze: Pět nesmyslných výrobků za miliony

Vynálezci jsou lidé, kteří dlouhá léta hloubají, aby pak přišli s převratným patentem, který nezištně předají ve prospěch lepší budoucnosti lidstva. Někdy jde však naopak o nesoudné podivíny nebo dokonce recesisty…

Tichý pláč památek: Pět nevydařených oprav a pokusů o restaurování

Nešťastné náhody se nevyhýbají ani cenným historickým památkám. Dojde-li však na jejich opravu či restaurování, měli by se „lidoví“ umělci držet stranou – jinak může dobrý úmysl skončit třeba jedním z následujících paskvilů…

Šestice soch, které zdánlivě popírají fyziku

Některé skulptury jsou natolik vratké a nereálné, až vypadají, jako by je držela pohromadě pouze optická iluze. Za jejich neuvěřitelným vzhledem však často stojí kreativní konstrukční řešení, podpořené netradičními materiály…

Legenda o knězi Janovi má sice zřejmě mnohem hlubší kořeny, nicméně pevných obrysů nabyla ve 12. století. Tehdy syrský biskup na dvoře papeže Evžena III. vyprávěl o nestoriánském knězi a králi Janovi, jenž dobyl Hamadán na území dnešního Íránu a plánoval další postup na západ, aby osvobodil Svatou zemi. Údajně byl pohádkově bohatý – dokonce měl smaragdové žezlo – a zároveň patřil mezi potomky jednoho ze tří králů, kteří stanuli u Ježíšovy kolébky. 

Okolo roku 1165 se pak starým kontinentem šířil dopis přímo od kněze Jana, v němž líčil svoji mocnou říši a sliboval Evropě pomoc od muslimské hrozby. Psaní bylo přeloženo do mnoha jazyků a budilo v lidech nemalou naději. Ve 13. století se Jan dostal i do cestopisů – podle Marca Pola se mezi ním a jeho vazalem Čingischánem rozhořela válka poté, co orientální král odmítl dát chánovi ruku své dcery. Mongolský vladař se rozzuřil a Janovu říši porazil. V daném případě se stal zřejmě předobrazem legendy Toghrul, křesťanský panovník mongolských Keraitů, jenž rovněž nepřijal rodinný svazek s Čingischánem.

Etiopské tajemství 

Po Janově porážce se legenda začala stáčet jiným směrem: Evropané přestali doufat, že existuje či existoval tam, kde jej hledali, a své naděje okolo roku 1250 namířili do Etiopie, kterou Marco Polo vylíčil jako nádhernou křesťanskou zemi. V roce 1306 údajně etiopští vyslanci v Evropě zmínili Jana coby svého vládce a jejich informace měli o dvě desetiletí později potvrdit misionáři: Samozřejmě se však jednalo o chyby v překladu. 

Během následujících století navazovaly mocnosti jižní Evropy s Etiopií diplomatické styky. „Kněz Jan“ se stal evropským titulem pro etiopského císaře, což právem zmatení Afričané nedokázali svým protějškům na starém kontinentu vymluvit. Nedorozumění se vyjasnilo až v 18. století, kdy se jistý český františkán na zmíněný titul zeptal samotného císaře. Panovník pochopitelně podobnou interpretaci v údivu popřel, nicméně tehdy již byla legenda takřka mrtvá. 

Říše mocných spojenců však zůstala záhadou: V průběhu staletí se věřilo, že leží v Indii, kde prý měli nestoriánští křesťané úspěch. Za danou teorií patrně stály aktivity apoštola Tomáše a jeho misijní cesta, jež dala vzniknout odnoži zvané tomášovské křesťanství. Poté se pozornost stáčela tam, kde existovaly křesťanské komunity.

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Nicméně v Asii nepředstavovala zmíněná víra nic neobvyklého: Panovníci říše Kara Kitaj byli sice buddhisté, ale na jejich dvoře se našlo místo i pro křesťany. A Mongolům zas křesťanští rádci pomáhali s taktikou boje proti muslimům – například vypálení Bagdádu a zničení legendární knihovny se odehrálo na základě jejich rad.