Experiment, který by měl potvrdit, nebo vyvrátit tezi o rozdílném přístupu k osobní hygieně se rozhodli podstoupit zaměstnanci jedné britské kanceláře. Výzkumníci si vybrali 10 žen a 10 mužů a odebrali jim bakteriální vzorky z rukou.

Ukázalo se, že co do složení a množství nalezených bakterií nejsou mezi muži a ženami žádné kvantifikovatelné rozdíly. Dobrá zpráva pro muže, dalo by se říct. Méně povzbudivé jsou ale závěry několika vědeckých studií z nedávných let.

Studie z roku 2012 například prokázala, že pracovní stoly mužů jsou podstatně zamořenější bakteriemi než pracovní stoly žen. Pravda, ženy si možná více potrpí na úklid. Jak ale ukazují závěry American Society for Microbiology (ASM) jen v úklidu to nebude.

TIP: Plnovous může obsahovat podobné množství bakterií jako WC

ASM již od roku 1990 mapuje hygienické návyky mužů a žen. Z tohoto dlouhodobého zkoumání vyplynulo, že 93 % žen si po návštěvě toalety myje ruce. Také 93 % mužů tvrdí, že si po při odchodu z toalety myje ruce, ve skutečnosti tak ale činní jen 77 % mužů.

Území středoasijského Turkmenistánu sice ze tří čtvrtin pokrývá nehostinná poušť Karakum, ale státní hospodářství kvůli tomu nestrádá. Hluboko pod písečnými dunami totiž leží odhadem 600 milionů barelů ropy a rovněž gigantické množství zemního plynu. Díky nim dnes někdejší sovětské republice patří čtvrté místo v žebříčku zemí s největšími přírodními zásobami klíčové suroviny. Geologické bohatství si velmi dobře uvědomovali i představitelé někdejšího režimu a v roce 1971 se tamní inženýři vydali podniknout rozsáhlý průzkum ložisek nedaleko nevelké oázy Darvaza. 

Ambiciózní plány však vzaly za své, když badatelé při experimentálním vrtu náhodou narazili na strop podzemní jeskyně, jenž se v důsledku nešetrného zásahu zhroutil. Apokalyptický propad se obešel bez újmy na životech, ačkoliv hlubina pohltila průzkumné vybavení. Před šokovaným týmem se v tu chvíli objevil kráter o průměru téměř 100 metrů, z nějž začal okamžitě unikat tolik ceněný plyn.

Za chvilku to vyhoří

Plyn se rychle šířil do okolí a geologové se obávali, že pokud by se oblak dostal do některé z blízkých vesnic, mohla by nastat nekontrolovatelná exploze. Z bezpečnostních důvodů se jej proto rozhodli zapálit. Doufali přitom, že byla zhroucená jeskyně od zbytku naleziště izolovaná, a tudíž obsahovala spíš menší množství plynu, které nejpozději do týdne či dvou vyhoří. Poté se měli vrátit, vyprostit stroje a pokračovat v práci. 

Jak se však ukázalo, vědci se přepočítali. Nejenže oheň neuhasl ani po týdnech, ale s nezmenšenou intenzitou hoří i padesát let po události! Vrtná souprava zůstává pohřbená v hloubce 20 metrů a místo, jež si vysloužilo přezdívku „brána do pekla“, nevypadá, že by mohly jakékoliv snahy o jeho uhašení uspět. Pro vládu Turkmenistánu jde o symbol inženýrského nezdaru, na který by nejraději zapomněla. Ostatně v roce 2010 tehdejší prezident Gurbanguly Berdymuchamedov nařídil, aby se kráter o rozloze přes pět tisíc metrů čtverečních zakryl a uzavřel. Nicméně se nepovedlo – a z místa je dnes nejvyhledávanější turistická atrakce v zemi. 

Výprava do hlubin

Přestože oficiální bedekry existenci žhavé jámy zatím opomíjejí, ročně k ní míří stovky zájemců. Nahlédnout do jejích hlubin však není nijak příjemné, neboť na dně panuje žár 1 000 °C. Návštěvníci přesto s oblibou alespoň kempují v bezprostřední blízkosti. 

Celosvětovou pozornost navíc brána do pekla přitáhla před osmi lety, kdy se do ní v rámci vědecké expedice nechal spustit řecko-kanadský dobrodruh George Kourounis – jako první a zatím jediný člověk, který něco podobného dokázal. Zavěšený na speciální konstrukci a v ochranném oděvu nasbíral v kráteru vzorky půdy, v nichž později mikrobiologové identifikovali bakterie schopné v extrémním prostředí přežít. Opět se tak potvrdilo, že si život najde cestu i na místa, kde by to ještě nedávno nikdo nepředpokládal. A s odstupem půl století lze konstatovat, že jsme díky omylu sovětských geologů bohatší o řadu poznatků ze zcela odlišného oboru. 

TIP: Indonéský vulkán Ijen: Strastiplná cesta do pekla a zpátky

Je možné, že vláda Turkmenistánu nakonec změní názor a začne neobvyklou lokalitu propagovat – což už před pěti lety naznačil ministr turismu. Ostatně v okolní poušti jde o jedno z mála skutečně zajímavých míst, za jejichž návštěvu jsou zájemci ochotni zaplatit.

Alexander Gerst kdysi prohlásil, že se pro povolání astronauta doslova narodil. Přišel na svět 3. května 1976 v městečku Künzelsau v Bádensku-Württembersku a coby velmi zvídavé dítě měl brzy pokoj plný dinosaurů, vulkánů a obrázků Sluneční soustavy. Rodina mu naštěstí byla oporou: Na časté otázky z oboru přírodních věd mu dokázali trpělivě odpovídat jak rodiče, tak děda s babičkou. Alex se zajímal o dění kolem sebe a čím byl starší, tím byl zvídavější. Toužil přitom sám osvětlit některá černá místa vědy, a proto se rozhodl studovat geologii se zaměřením na sopečný výzkum. Ale nepředbíhejme…

Geofyzik s láskou k vesmíru

Během dospívání si velmi oblíbil sport, zejména šerm, horolezectví a potápění. V roce 1995 úspěšně odmaturoval na technickém gymnáziu v Öhringenu a poté krátce vypomáhal u německého Červeného kříže. Následně nastoupil na geofyzikální fakultu v Karlsruhe a během studií absolvoval mnoho vzrušujících vědeckých výprav. Velmi ho zaujal Nový Zéland a zejména místní sopky. Vyvinul tam nové techniky sledování vulkánů s cílem zdokonalit předpověď jejich aktivity a výsledky publikoval v prestižním časopise Science Magazine. Založil internetovou stránku planet3.de, kde postupně zveřejňoval informace a zdařilé fotografie ze svých cest. Fotografování se mu stalo koníčkem, v němž se neustále zdokonaloval, a své zkušenosti později zužitkoval i ve vesmíru. 

V roce 2005 završil magisterské studium geofyziky na novozélandské Victoria University of Wellington. Nutno podotknout, že obě vysoké školy dokončil s vyznamenáním. Jeho cesta se však stále víc stáčela k astronautice, k níž ho přivedl zejména dědeček, schopný radioamatér: Jeho největší úspěch představovalo využití Měsíce jako odražeče rádiových vln, přičemž navázal spojení Země–Měsíc–Země. Také Alex se později stal radioamatérem a lze ho najít pod dosud aktivní volací značkou KF5ONO. 

V jeho mysli ovšem čím dál častěji zaznívaly otázky, na které velice toužil znát odpověď: Jak vypadá Země z vesmíru? Jaké je to na Měsíci? Existuje na Marsu život? Zvědavost ho dovedla až k Evropské kosmické agentuře, která v roce 2008 zahájila nábor – a Alexander neváhal ani minutu. Nečekal jej vůbec snadný úkol, protože se musel prosadit mezi více než 8 400 kandidáty. Roku 2009 se mu však klukovský sen splnil: Vybrali ho do nového oddílu kosmonautů ESA. 

Přes překážky ke hvězdám

V následujícím roce získal Gerst doktorát z přírodních věd, přičemž jeho disertace významně přispěla k výzkumu v oblasti geofyziky a dynamiky sopečných erupcí. Základní výcvik v European Astronaut Centre v Kolíně nad Rýnem oficiálně zakončil téhož roku a byl připraven na nominaci k prvnímu letu. Dočkal se o necelý rok později, když ho ESA jmenovala do dlouhodobé Expedice 40/41 na ISS. Na čas se musel vzdát prakticky všech dalších aktivit, aby se mohl plně věnovat výcviku. Spolu s ním měl letět Rus Maxim Surajev a Američan Reid Wiseman. Alex se na misi připravoval v Německu, Japonsku, Rusku a USA. Učil se zacházet s řadou robotů, ovládat kosmické lodě (v té době ještě létaly raketoplány), ale také přežít v divočině nebo zvládnout hypergravitaci. 

Od ledna 2012 strávil 45 týdnů a přibližně 1 750 hodin školením v Johnsonově středisku v Houstonu. Poté následovalo 31 týdnů v ruském Středisku přípravy kosmonautů Jurije Gagarina, z čehož nejméně 1 100 hodin připadlo na školení a simulace. V japonském městě techniky Cukuba pracoval čtyři týdny a 150 hodin věnoval modulu Kibo a japonským experimentům. Sám k tomu podotkl: „Když trénujete na vesmírnou misi, dřív či později ztratíte pojem o čase. Může to znít bizarně, ale čas, který tu mám, mizí rychlostí blesku.“ Gerst se na svůj let připravoval celkem 4,5 roku a nejméně šest tisíc hodin zabral tvrdý trénink. Za jeden z nejtěžších úkolů přitom německý kosmonaut považoval výuku ruštiny, o čemž vtipkoval: „Ptám se, zda část mého mozku určená původně ke vnímání času nebyla přepsána obsahem ruské provozní příručky.“ 

Letím do kosmu!

Osmadvacátého května 2014 večer usedl Alex do křesla Sojuzu TMA-13M ve funkci palubního inženýra. Od „cesty ke hvězdám“ ho dělil pouze poklop – stačilo ho zavřít a zažehnout motory rakety. Teď už věděl, že jeho mise skutečně začíná: Za šest hodin vstoupí na palubu ISS, jež se na půl roku stane jeho domovem. Gerst si ovšem dobře uvědomoval, že ho tam nahoře čeká především spousta práce a začne prakticky hned po příletu. 

Na stanici už je očekávala posádka ve složení Steve Swanson z USA a Rusové Oleg Artěmjev a Alexandr Skvorcov ml. z předešlé expedice. Vše proběhlo podle plánu, ovšem na jedno Alex připraven nebyl: Výhled, který se mu naskytl, ho doslova šokoval a smazal i poslední zbytky pochybností, zda při spatření modré planety z vesmíru dokáže ještě něco cítit. Nával všemožných emocí při pohledu přes okno stanice byl nepopsatelný.

USA versus Německo

Během Expedice 40/41 došlo hned k několika mimořádným i zábavným událostem. Například v Brazílii se tou dobou konalo mistrovství světa ve fotbale, a tak astronauti na palubě uspořádali utkání v mikrogravitaci a zároveň se vsadili o výsledek pozemského zápasu mezi USA a Německem. V případě prohry týmu své vlasti si měl Gerst namalovat na hlavu americkou vlajku, zatímco v opačné situaci by si jeho kolegové nechali oholit vlasy. Německo zvítězilo 1:0, astronauti dodrželi slovo a Alex se postaral o jejich nový aerodynamický účes…

Ostře sledovanou událostí se stal rovněž přílet evropské sondy Rosetta ke kometě 67P/Čurjumov–Gerasimenko a následné vypuštění přistávacího modulu Philae na její povrch. Alex mimo jiné připravil o misi video, v němž ukázal, jak obtížné je dosednutí průzkumníka na kometu. 

Ovšem hlavní slovo měla věda. Expedice 40 dosáhla rekordu v počtu hodin strávených každý týden výzkumem: Bylo jich 82, a to pouze v americkém segmentu. Gerst se přitom podílel na mnoha experimentech, kupříkladu nainstaloval německý elektromagnetický levitátor a poté na něm také pracoval. Jde o malou pec, jež dokáže uvnitř speciálních výměnných kazet ohřát kov až na 2 100 °C a následně ho rychle ochladit, aniž by se dotýkal stěn kazety, protože se udržuje na místě pomocí magnetů. Popsaná technika plní užitečnou funkci v letectví při konstrukci lopatek leteckých motorů. 

Přístroj se dostal na stanici v zásobovací lodi ATV-5, ale zpočátku nešlo všechno úplně hladce. Experiment byl v útrobách kosmického plavidla připevněn několika šrouby, jeden z nich se však zasekl, a navíc se nacházel na velmi nepřístupném místě. Už se zdálo, že je experiment ztracen, Alex ovšem zvolil opravdu netradiční metodu: Po domluvě s pozemním střediskem se rozhodl šroub uvolnit pomocí listu pilky na železo a pěny na holení, jež měla zabránit částečkám železných pilin proniknout do citlivé elektroniky stroje. Podobná operace se na oběžné dráze nikdy neodehrála, ale šroub skutečně povolil. 

Ve volném čase si Gerst našel chvilku i na své milované fotografování. Oblíbil si východy Slunce na horizontu Země – a zejména jeho časosběrná videa a snímky modré planety patří k nejlepším, jaké se kdy podařilo z paluby ISS pořídit.

Domů jen na skok

Po dobře odvedené práci a 166 dnech strávených na oběžné dráze nastal čas na cestu domů. Už tehdy ovšem Alex věděl, že se chce do kosmu vrátit. Sojuz TMA-13M se od stanice odpojil 10. listopadu 2014 a o pár hodin později již Gerst plný emocí seděl v letadle do Kolína nad Rýnem. 

Doma ho čekalo bouřlivé přivítání a řada mítinků. Ve vlasti si ovšem příliš neodpočinul, protože se záhy dočkal nominace do Expedice 56/57 – a tentokrát se měl v průběhu mise stát velitelem ISS. Věděl už, co ho ve vesmíru čeká, ale velitelský post přece jen znamená mnohem větší zodpovědnost za celou posádku i za nesložitější komplex, jaký kdy lidé vytvořili. Proto se Gerst připravoval ještě o něco intenzivněji. 

Spolu s ESA se rozhodli pokračovat v konceptu předešlé mise Blue Dot a nová expedice dostala název Horizons neboli „horizonty“, jenž symbolizoval především cestu směřující dál od Země. Společně s Alexem tvořili posádku Američanka Serena Auñónová-Chancellorová a Sergej Prokopjev z Ruska. Odstartovali 4. června 2018, ale ke stanici tentokrát cestovali dva dny. Alex si tak mohl vyzkoušet oba profily letu, rychlý i pomalý. 

Drama na Zemi

Na ISS se připojili k 56. expedici a také tentokrát samozřejmě hrála hlavní roli věda. Zajímavý byl například experiment Grip, který zkoumal přizpůsobování lidského těla mikrogravitaci; nebo pokus GRASP dovolující lépe pochopit, jak mozek čerpá informace z různých zdrojů, jako je zrak, zvuk či gravitace, a jak to následně ovlivňuje koordinaci – což je důležité například pro dálkové ovládání strojů ve vesmíru. Dvacátého července 2018 si pak Alex krátce zahrál v písni Spacelab s německou skupinou Kraftwerk, během jejího živého vstupu na jazzovém festivalu ve Stuttgartu. 

Kromě pozitivních událostí ovšem došlo i na dramatické momenty. První se udál 11. října, když se Nick Hague s Alexejem Ovčininem chystali zamířit na ISS a připojit se k dlouhodobé expedici. Oddělování postranních bloků rakety Sojuz ve 119. sekundě letu totiž fatálně selhalo a motor druhého stupně se předčasně vypnul. Dvojice tak podstoupila nouzový návrat s přetížením 6 G. Oba muži naštěstí vyvázli bez zranění, hlavně díky dobře navrženým systémům lodi Sojuz, které zareagovaly, jak měly. Šokové situace však Expedici 56/57 provázely i nadále…

Houstone, máme díru!

Třicátého srpna zaznamenaly senzory ISS pokles tlaku vzduchu. Posádka začala po probuzení pátrat po zdroji úniku a během pár minut se potvrdilo, že nejde o planý poplach. V orbitální sekci ruské lodi Sojuz MS-09 detekovali astronauti na vnější stěně nejméně jednu díru blíže nespecifikované velikosti. Prvotní informace hovořily o možnosti nárazu cizího tělesa, ale brzy bylo jasné, že na uvedené teorii něco nehraje. První snímky zcela jasně ukazovaly na cizí zavinění. Hlavní otvor měřil zhruba 2 mm a v okolí bylo patrné další poškození. Místo už na první pohled připomínalo ručně vyvrtanou díru! Posádka ji rychle zalepila, aby zabránila dalšímu úniku. 

Na začátku všeho měla stát chyba zaměstnance, který při výrobě špatně navrtal požadovaný otvor. Svůj přehmat si uvědomil, ale místo aby jej ohlásil nadřízeným, pokusil se díru zalepit lepidlem. Situaci to dočasně vyřešilo, takže tlakové zkoušky neodhalily žádnou závadu. Ve vesmíru však lepidlo vyschlo a začalo praskat, až se uvolnilo a došlo k úniku. Zmíněná teorie se nakonec potvrdila a dodnes se považuje za jediné možné vysvětlení. 

Zoufalý čin zoufalé posádky?

Nicméně situace zůstávala dlouho nejasná. Šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin potvrdil, že otvor vznikl vrtačkou, ale zároveň dodal, že se musí důkladně vyšetřit, zda k tomu došlo na Zemi, nebo ve vesmíru – a zda náhodně, či záměrně. Na stole dokonce ležela verze, že se jedná o sabotáž americké posádky, která se pokusila o dřívější návrat kvůli neupřesněným zdravotním potížím jednoho z astronautů. Podobná věc je ovšem už z podstaty naprosto absurdní. Jak ostatně uvedl tehdejší velitel ISS Andrew Feustel: „Mohu jednoznačně říct, že posádka na oběžné dráze s tím nemá nic společného, mimo jakoukoliv pochybnost. A myslím si, že je ostudné a také trošku ponižující, že někdo mrhá čas tvrzením, že by do toho mohla být posádka nějak zapojená.“

Ruští kosmonauti dokonce neplánovaně vystoupili do volného prostoru, aby prověřili vyšetřovací verze o vzniku otvoru. Sergej Prokopjev a Oleg Kononěnko se k němu museli doslova prořezat a prostříhat. Jisté je jedno: Díra v Sojuzu MS-09 představovala vážné selhání, ale situace postupně odhalila mnohem hlubší problémy, týkající se samotné důvěry mezi partnerskými agenturami. Podle posledních zpráv se Roskosmosu podařilo příčinu najít, rozhodl se však výsledky nezveřejnit. 

První Němec velitelem

Osmého října 2018 převzal Alexander Gerst jako první Němec v historii velení kosmické stanice. Posádka se i nadále soustředila hlavně na vědu: Z paluby ISS se například poprvé podařilo odvysílat tříminutové video v rozlišení 8K, konkrétně sestřih záběrů, které Gerst pořídil kamerou RED Helium. Zájem vzbudilo také video s demonstrátorem Cimon z dílny DLR a společnosti Airbus. Jde o jakýsi prototyp pomocníka s umělou inteligencí a schopností se učit; zvládá samostatný pohyb a měl by astronautům usnadnit některé činnosti na stanici. 

TIP: Evropští kosmonauti (1): Vesmírný hrdina, DJ i opravář Luca Parmitano

Gerst s Prokopjevem a Auñónovou-Chancellorovou opustili orbitální komplex 20. prosince 2018, po 197 dnech. Celkem strávil Alex ve vesmíru 362 dní, což tehdy představovalo rekord mezi evropskými kosmonauty. Po přistání je v kazašské stepi přivítalo nevlídné počasí: Bylo zataženo, mlha a teplota spadla k −16 °C. Ani to však Gersta nerozházelo a jeho typický úsměv nezmizel. Prakticky ihned po přistání odletěl do rodné země, kde se dočkal vřelého přivítání. Jeho cesta ovšem nekončí a dá se předpokládat, že se do kosmu ještě někdy podívá. Třeba se jednou projde po povrchu Měsíce, tedy „rájem geologů“, kde by se mohl zaměřit na tamní vulkanickou činnost.

Do dnešních dní přežily tři uznané druhy kasuárů, z nichž nejběžnější kasuár přílbový (Casuarius casuarius) je třetím nejvyšším a druhým nejtěžším ptákem světa. Větší jsou už jen pštros a emu.

Kazuáři jsou všežravci, kteří se krmí převážně ovocem, ale nepohrdnou ani hmyzem a drobnými obratlovci. Své velikosti (měří až 1,8 metru a až kolem 80 kilogramů) a vzezření bojovníka daného výrazným zbarvením hlavy a masivní „přílbou“ zřejmě kasuáři vděčí za pověst nebezpečných tvorů, kteří bez váhání útočí na člověka a ostrými pařáty mu způsobují smrtelná zranění. Tradovanou nepravdu vyvrátil až soustředěný výzkum, který v roce 2003 dokázal, že ze 150 zaznamenaných útoků byla velká většina vyprovokována nevhodným chováním nebo neznalostí lidí. Pouze jeden případ skončil úmrtím člověka – to když se dva mladíci snažili holemi utlouct kasuára, který se zatoulal na pozemek rodiny. Jednomu z útočníků se pak stal osudný dobře mířený kopanec napadeného ptačího obra. Za normálních okolností se ovšem kasuáři člověku zdaleka vyhnou.

TIP: Pes dingo, metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

„Přilba“, kterou mají tito ptáci na vrcholu hlavy, je dlouhá až 18 cm a navzdory masivnímu vzezření jde o velmi odlehčenou strukturu pokrytou tvrdou rohovinovou slupkou. Kasuárům slouží jednak pro rozhrnování porostu při pohybu hustou vegetací a také jako obrana proti padajícímu ovoci. Často se totiž pohybují v okolí vysokých ovocných stromů, kde sbírají spadané ovoce a na hlavu jim mohou z výšky až 30 metrů spadnout plody větší než golfový míček. Podle jedné teorie jim přilba navíc slouží k zesílení hlubokých komunikačních zvuků – podobně jako kytovcům jejich tukový „meloun“.

Křovinář sametový (Bothrops atrox) z příbuzenstva chřestýšů je hojným hadem deštných pralesů jižní Ameriky. Nevadí mu ale ani savana nebo plantáže, kde se často setkává s lidmi. Má zřejmě na svědomí nejvíce smrtelných hadích útoků v Americe. Jeho uštknutí jsou děsivá a bez lékařské pomoci prakticky vždy smrtelná. Křovinář má hemotoxický jed, který rozkládá krev. Když uštknutý přežije, tak často přijde o zasaženou část těla, která se doslova rozpadne.

Jak to ale v podobných případech bývá obvyklé, jed s dramatickými účinky může být důmyslně využit v medicíně, kde nezabíjí, ale naopak zachraňuje lidské životy. Mezinárodní tým vědců využil jednu z významných složek jedu křovináře sametového, toxický enzym batroxobin, který je známý též jako reptiláza, a vyvinul nové superlepidlo proti krvácení.

TIP: Pavoučí Viagra: Novým lékem na mužskou impotenci by mohl být jed pavouka

Batroxobin je v hledáčku odborníků již několik let. Před časem se objevil v tekutých „obvazech“, které je možné aplikovat injekcí. Teď se stal součástí lepidla, které je schopné během pár sekund po aktivaci světlem zastavit krvácení při poranění nebo během operace. Vědci věří, že by se toto lepidlo rovněž mohlo stát součástí souprav pro první pomoc. V případě potřeby by pak stačilo lepidlo vymačkat z tuby a osvítit ho viditelným světlem, například laserovým ukazovátkem nebo chytrým telefonem.

Budoucí francouzský císař Napoleon Bonaparte Josefínu de Beauharnais na první pohled vůbec nezaujal. Se svým neduživým vzhledem, pouhými 166 centimetry výšky, silným přízvukem a nepříliš obratným společenským vystupováním by ostatně okouzlil jen málokterou ženu. To Josefína byla přesný opak. Šarmantní a sebejistá dáma, proplouvající zákruty pařížského společenského života s elegantní lehkostí. Také už s ním měla dostatek zkušeností. Její první manžel, markýz de Beauharnais, skončil svůj život na jednom z četných popravišť francouzské revoluce. Jen díky tomu, že se manželství nevydařilo a skončilo rozlukou, jeho žena a dvě děti popravě unikly, Josephine ale strávila několik měsíců ve vězení. 

Beznadějně zamilován

Když se poprvé setkala s Napoleonem, byla v situaci, kdy peníze docházely a nutně potřebovala nového milence nebo manžela, který by ji živil. Čerstvě povýšený mladý důstojník se pro tuto záležitost ideálně hodil, ať se už Josefíně líbil, nebo ne. To Napoleona krásná a nespoutaná žena okouzlila okamžitě. Jen ji požádal, aby si změnila jméno -  z Marie Josèphe Rose se tak stala Josephine. 

Napoleonova rodina byla v šoku, když si přivedl jako nevěstu starší vdovu se dvěma dětmi. Nic s ním však nesvedli, Napoleon byl beznadějně zamilován! Když dva dny po svatbě opustil Paříž, aby vedl svá vojska do Itálie, jeho dopisy manželce překypovaly romantikou a něžnými slůvky, obdivu k její kráse a ujišťováním, že jen ona je vládkyní jeho srdce… 

Chci potomka!

Josefína nicméně už krátce po manželově odjezdu bez větších výčitek ovládla postel jiného sličného armádního důstojníka. Napoleona nepředstavitelně zasáhlo, když se to dozvěděl. Byl zrovna se svou armádou v Egyptě. Jeho drahá Josefína si užívala v posteli s jiným, zatímco on bojoval se vzpomínkami na ni v srdci! Podle svědectví svého okolí zuřil opravdu nepředstavitelně a jeho vztah k Josefíně nebyl už nikdy jako dřív. A aby vyrovnal účet, našel si také milenku, malířku a spisovatelku Pauline Fourèsovou. Začal říkat: „mou milenkou je moc.“

Situace se mezi manželi nezlepšila ani po Napoleonově návratu do Francie. Naopak. O dalších Josefíniných nevěrách zprávy nejsou, zato její manžel se činil. Jednou jej načapala dokonce in flagranti v posteli s jednou z jejích dvorních dam! Místo omluv se však Napoleon vytasil s výhružkou – pokud mu Josefína nedá následníka, přestože ji má rád, rozvede se s ní.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Přes partnerské neshody se Napoleon rozhodl vztah udržet a také korunovat svou ženu na francouzskou císařovnu. S postupujícím časem však bylo stále zřejmější, že syna se nedočká. Josefína sice měla dvě děti z prvního manželství, další však už mít nemohla. U jedné večeře Josefíně oznámil, že se musí rozvést. Že je to v zájmu Francie… A ona souhlasila. 

„Současná generace vyrůstá s cukrárnami, které posouvají hranice toho, co může být lahodná chuť. A to je pro mě vzrušující a inspirující,“ říká spolumajitelka malé zmrzlinárny v Princetonu Gabrielle Carboneová. Podnik The Bent Spoon otevřela s dlouholetým přítelem a milovníkem zmrzliny Mattem Errikem v květnu 2004. A od té doby tam vytvořili více než 650 různých příchutí zmrzliny.

„Snažíme se používat co nejvíc sezonních ingrediencí,“ dodává Carboneová. „Právě teď děláme borůvkovo-kukuřičnou zmrzlinu, po které se lidi můžou utlouct. Kupujeme místní bio kukuřici, kterou si musíme sami oloupat a nakrájet. Stojí to spoustu práce, ale nakonec se to stoprocentně vyplatí.“

Chuťové kombinace vždy vytvářejí přirozeně podle toho, co se právě děje v přírodě. „V době, kdy zrají rajská jablíčka, je také nejlepší sezona broskví, takže rajčatovo-broskvový sorbet je úžasná směs,“ poznamenala Carboneová. „Snažíme se vytvořit chuťový zážitek spojený s tímto místem. Když u nás v červenci ochutnáte bazalkovou zmrzlinu, nejíte jen tak zmrzlinu v The Bent Spoon, ale okusíte chuť červencového New Jersey. A díky tomu je speciální.“

Před časem zde také trochu rozvířili vody svou cikádovou zmrzlinou. Princeton je hustě zalesněná oblast s mnoha starými stromy, takže nebylo žádné překvapení, že se tu objevil tento cyklicky se rojící hmyz z takzvané generace X, která je pokládána za početně nejsilnější. „Cikády nemají nijak šokující, výraznou chuť. Chtěli jsme lidem ukázat, že když jsou správně připravené, mohou být cikády udržitelným zdrojem bílkovin po celém světě,“ uvedla Carboneová.

Zmrzlina z mořských korýšů

Na spolupráci vsadila další cukrárna, která nabízí nezvyklé zmrzlinové příchutě. WooHoo Ice Cream z města Beach Haven, kterou vlastní manželský pár Shuan a Megan Kilroyovi, se spojila s místním podnikem Mystic Lobster Roll Company a použila do své zmrzliny chuť jejich speciality – humřích rolek.

„Ochutnali jsme celou škálu humřích rolek, které prodávají, probrali jsme ingredience a rozhodli jsme se, které budou nejlépe fungovat ve zmrzlině. A Megan pak použila své chemické znalosti přípravy zmrzliny, uzpůsobila přísady a vytvořila dvě skvěle chutnající varianty zmrzliny z humřích rolek. Lidé jsou opravdu překvapení, jak dobře chutnají,“ říká Shaun Kilroy.

Některé recepty vyžadují vědečtější přístup – například zmrzlina s příchutí italských trubiček cannoli nebo zmrzliny na bázi alkoholu. „Když pracujete s takovými věcmi, jako je sýr, který používáte do trubiček cannoli, anebo s alkoholem, musíte přijít na to, jaké procento použít, a jak je nejlépe zpracovat – jestli je povařit, spařit nebo třeba přidat cukr, aby ve zmrzlině fungovaly,“ dodal. „Pořád vymýšlíme něco nového – ať už jsou to nové příchutě, veganské varianty, pečené doplňky nebo domácí polevy.“

TIP: Pochoutka z hlodavců: V Ekvádoru nabízejí zmrzlinu s příchutí morčat

Dalším z trendů, kterým se nechali inspirovat, je shandy. Kombinace piva a limonády si v létě získává stále větší oblibu. Kilroyovi už připravovali pivní zmrzliny, a když lidé začali šílet po shandy, věděli, že tohle chtějí také zkusit.

A když je řeč o pivu, nelze vynechat jejich další inovativní příchuť, kterou nazvali Jersey Blues – před několika lety prý slavila značný úspěch. Byla namíchaná z borůvkové zmrzliny s kousky karamelizované opečené slaniny.

První jednotkou, která obdržela Jagdpanthery, se stal oddíl těžkých stíhačů tanků 654, tedy jeden ze dvou praporů původně vyzbrojených ferdinandy. Výroba nových strojů ale dlouho vázla, a když 15. července 1944 obdržel prapor rozkaz přesunout se do Normandie, disponoval pouze osmi novými stroji. I v takto malém počtu ale netrvalo dlouho, než vozidla prokázala svou bojovou hodnotu – 30. července 1944 si Jagdpanthery u Saint-Martin-des-Bois jihovýchodně od Caen připsaly jedenáct zničených britských tanků za cenu ztráty dvou vlastních vozidel.

Příliš pozdě, příliš málo

Prapor později obdržel dalších 17 strojů, v srpnu už mu ale zbýval poslední Jagdpanther. Jen velmi málo jich přitom padlo za oběť palbě nepřítele – téměř všechny zničily jejich osádky poté, co stroj zapadl či utrpěl menší poškození, a již nezbyl čas na jeho odtažení. Později se oddíl dočkal dozbrojení na plný stav 45 vozidel, do konce listopadu 1944 ale přišel o více než polovinu z nich. Když se pak 15. dubna zbytky praporu vzdaly Američanům, nedisponovaly už ani jediným stíhačem tanků.

Velmi podobně si vedly i zbylé prapory Jagdpantherů. Německé ofenzivy v Ardenách se jich účastnilo celkem pět, vinou pomalé výroby ale všechny z nich hlásily vážný podstav – například 519. oddíl mohl nasadit pouze devět strojů a prapor 559 dokonce jen pět. Celkem se tak do ofenzivy zapojilo 53 Jagdpantherů, jejího konce se ale dočkala hrstka. Od února 1945 se následně Jagdpanthery přidělovaly různým útvarům po rotách či dokonce jen po jednotlivých vozidel. Příkladem může být tanková instrukční divize s deseti Jagdpanthery, případně těžký tankový oddíl 507, který obdržel trojici těchto stíhačů.

Pokusy s Jagdtigery

Během války vznikly dva návrhy na pozměnění výzbroje Jagdtigerů. V listopadu 1944 továrna Krupp zaslala návrh na přezbrojení vozidel prodlouženou verzí 128mm kanonu PaK 44 s hlavní o délce 66 ráží (cca 8,5 m), jejíž montáž by si vyžádala prodloužení kasematy. V dubnu 1945 pak kvůli nedostatku těchto zbraní přišel návrh na přezbrojení vozidla kanonem PaK 43 ráže 88 mm. Zatímco první návrh zůstal jen na papíře, druhý podle některých zdrojů dospěl až ke čtveřici prototypů.

Stálo to za to?

I v tehdejší zoufalé situaci vozidla podávala dobré výkony; u Edemissenu dokázaly dva Jagdpanthery téměř dvě hodiny zadržovat postup celé americké 5. obrněné divize, než je tlak nepřítele donutil ustoupit. Dva prapory se postavily i Rudé armádě – v lednu 1945 se 26 vozidel ze stavu 560. oddílu účastnilo operace Frühlingserwachen (Jarní probuzení) v Maďarsku. Během pouhých deseti dnů si tankisté praporu připsali zničení 58 sovětských obrněnců, sami ale pozbyli 13 Jagdpantherů.

Sečteno a podtrženo, Jagdpanther se osvědčil jako vysoce efektivní lovec tanků, který ze všech německých těžkých panzerjägerů nabízel nejlepší rovnováhu mezi palebnou silou, mobilitou a ochranou. Bohužel pro Němce ale přišel příliš pozdě, v příliš malých počtech a v příliš nepříznivé situaci na to, aby měl na průběh války výraznější dopad.

TIP: Stíhač tanků Jadgtiger: Nejtěžší obrněné vozidlo v boji

I přes všechny uvedené nevýhody – od nespolehlivosti a nadměrné váhy u některých typů po nedostatečnou produkci či neodpovídající výcvik osádek – měl koncept těžkých stíhačů tanků jistě své opodstatnění. Na mnoha místech západní i východní fronty se ukázalo, že i malé množství těchto silně vyzbrojených a těžce pancéřovaných vozidel je schopno zastavit a eliminovat daleko početnějšího nepřítele. Otázka, zda tyto úspěchy vyvážily obrovské materiální, finanční i lidské prostředky vložené do vývoje a výroby monster typu Jagdtiger ale zůstává otevřená.

Burani z venkova už lepší nebudou, soudili japonští feudálové o svých poddaných mezi 14. až 16. stoletím. A je jedno, že se přestěhují do měst, kde budou žít spořádaným životem. Jednou jsou to prostě burakumin, a to se nezmění. Původně se jednalo o bezzemky nebo nemajetné rolníky pracující v otrockých úvazcích, nevzdělané a pologramotné lidi. Postupně se z nich ale stali podlidé, považovaní většinovou společností za nečisté.

Slabomyslní a přestárlí pryč!

Burakumin žili v koloniích a ghettech na předměstích, kde vytvářeli uzavřené komunity. Žili mezi nimi Hisabetsu, řekli bychom nemajetní žebráci a bezdomovci, Tokushu, tedy přestárlí, o které neměl kdo pečovat, a Mikaihō-buraku – nesvéprávní a tělesně postižení.

Jejich práva byla minimální, neměli přístup ke vzdělání ani k lékařské péči. Kdokoliv si na nich mohl beztrestně vybít zlost. V japonské společnosti se mohli živit jen profesemi, o které nikdo jiný nestál: jako hrobníci a odklízeči mrtvol, zaměstnanci jatek, řezníci nebo koželuhové. Nejblíže ke šlechtickému dvoru se dostali maximálně jako popravčí a žalářníci. Pravda, v kobkách a mučírnách si pak na vězních z vyšší třídy vybíjeli své zděděné frustrace. K obecné popularitě jim to ale rozhodně nepomohlo. V očích veřejnosti prostě pracovali se špínou, a tak byli považováni za doživotně poskvrněné.

Mongolští kolaboranti!

Korejština je pestrý a květnatý jazyk, který se dynamicky rozvíjí. Například termín gorisuchae značil v 9. století „dělný lid“, tedy obyčejné a nemajetné pracující obyvatele říše. Postupně se však z tohoto slova stalo hanlivé označení pro chudáky. Pro přesnost se pak ještě dodávalo, zda se jedná o chudáky hwachae, nebo jaein.

Ti první byli považováni za hřmotné hrubiány a potenciální násilníky, protože smrt byla jejich denním chlebem. Většinou to byli lovci a řezníci, což v Koreji 10. století byly velmi nezvyklé profese – buddhistům totiž konzumace masa není zrovna doporučována. Velká zvířata, která by dokázal odborně porazit jen řezník, se tu téměř nechovala. Druhou kategorii pak tvořili herci, zpěváci, šašci a prostitutky. 

Padesátiletá válka s mongolskými nájezdníky zahájená v roce 1231 pro Koreu neskončila vítězně. Země se ocitla v mongolském područí. Z gorisuchae se houfně stávali kočovníci, kteří dokázali přijmout neklidný styl nomádského života. Ostatní Korejci je za to nenáviděli a považovali je za kolaboranty a zrádce, žebravé ničemy zvané baekjeong. Mongolové ale Korejce naučili chovat dobytek, který dokázali zužitkovat právě jen gorisuchae a baekjeong. V konečném důsledku tak vznikla nová opovrhovaná společenská vrstva, která po skončení válečné kampaně už svůj původní neutrální statut nikdy nezískala. I když s barbarskými dobyvateli neměli mnoho společného, stali se pro svou schopnost přežít v těžkých časech stejně neoblíbenými.

Nezávislost je ponižující hanba

Etnikum Chan je nejpočetnější na celém světě. Dnes je tvoří 1,3 miliardy lidí žijících v Číně a Vietnamu. Nepatrnou část tohoto etnika historicky tvořili nenávidění lidé Tanka čili Lidé z jezera. O koho šlo? Většinou o počestné rybáře, košíkáře a tkalce, kteří si nevraživost zbytku čínských národů vysloužili svou přílišnou nezávislostí. Ano, je to trochu kuriózní způsob, jak se stát neoblíbeným. Lidé Tanka totiž prakticky celý život strávili na hladinách řek, jezer a při pobřeží říše, a tak se na ně jen málokdy vztahovala pravidla a zákony platící na souši. Když přijel k jejich dosavadnímu kotvišti výběrčí daní, mohl často jen sledovat loďky mizící na obzoru.

TIP: Indičtí „nedotknutelní“: Proč stojí na okraji společnosti už 2 000 let?

Tanka byli kočovníci, omezovaní ve svém působení jen vodní plochou. Je pravda, že v říčních koloniích často nacházeli úkryt odpadlíci prchající před spravedlností. Proto na ně císaři měli spadeno. Lidé Tanka na říši nebyli závislí: nikdy například nekupovali sůl, která byla ve vnitrozemí považována za bílé zlato. Netrápily je zavřené sýpky nebo hladomor, voda jim vždy dávala dost obživy. Což suchozemskou populaci silně dráždilo.

„Jsou to potomci vodních hadů a roznášejí nemoci,“ říkalo se o nich. Lidé Tanka tak na pevnině nesměli vstoupit do veřejných místností a tržiště jim byla otevřena jen o některých dnech. Trvalo staletí, než je zbytek Číny přijal za své.

Už nějakou dobu víme, že s našimi nejbližšími příbuznými – neandertálci a denisovany, máme společnou část DNA. Podle Richarda Greena, odborného asistenta biomolekulárního inženýrství z Kalifornské univerzity v Santa Cruz je to ale kapku jinak. Green je totiž přesvědčen, že jen malá část lidské DNA je unikátně lidská.

Ve své nové studii dospěl spolu se svými kolegy k závěru, že asi jen 7 až 1,5 procenta lidského genomu představuje sekvence DNA unikátní pro náš druh. Zbytek sdílíme s neandertálci, denisovany, a pak samozřejmě v menší míře s ostatními organismy. Některé sekvence máme společné napříč živou přírodou, tedy i s organismy, které člověka nepřipomínají ani v nejmenším.

Průzkum genomu

Vědci si vytvořili speciální algoritmus označovaný jako „speedy ancestral recombination graph estimator“. Ten jim umožnil odlišit části genomu, které sice nejsou naše, ale získali jsme je až druhotně, častým křížením s neandertálci či denisovany. Tento algoritmus pak „vypustili“ na 279 genomů moderních lidí, 2 genomy neandertálců a 1 genom denisovanů.

TIP: Lidé a neandertálci jsou si geneticky bližší než hnědí a lední medvědi

Pro badatele bylo překvapením, že unikátní lidská DNA představuje tak malou část genomu. Také je překvapilo, že převážně jde o známé geny, u nichž víme, k čemu slouží. Jsou to většinou geny, které kódují proteiny podílející se na vývoji a fungování mozku. Na tyto proteiny se teď soustředí další výzkum, který by mohl objasnit, v čem se vlastně lidé od neandertálců a denisovanů liší.