Stav našich silnic a mostů patří k hlavním tématům, jimiž se argumentuje v diskusích o budoucnosti tankového vojska. Za časů Varšavské smlouvy se většina mostů v Československu a východní Evropě stavěla v základních nosnostech 20 a 50 tun. Umožňovaly tak průjezd sovětským BVP a tankům, ale už nikoli jejich západním protějškům, které byly zpravidla o dost těžší.

Na problémy s naší infrastrukturou z vojenského hlediska upozornil v roce 2018 někdejší velitel pozemních sil NATO v Evropě Frederick Hodges. Bývalý americký generál poukázal třeba na špatný stav dálnic a připomněl, že přesun těžkých tanků vyžaduje zpevněné mostní konstrukce. Zmínil také potřebu vybudovat potrubí k dostatečnému zásobování nasazených jednotek palivem. 

Izraelská karta

Neformální zástupce izraelských státních zbrojovek IMI a IAI v České republice David Bohbot poskytl před časem rozhovor polskému odbornému magazínu Defence24. V něm uvedl, že pokud ČR vypíše tendr na nové tanky, IMI se ho zúčastní. K velkému překvapení však Bohbot nezmínil stroje Merkava, ale americké M60A3 (v izraelské verzi Magach 7c), modernizované Izraelci na verzi M60 Sabra Mk.III. Ty se mají údajně více hodit pro středoevropské válčiště.

Sabra vychází z amerického M60, který se začal sériově vyrábět koncem 50. let. Předchozí verzi Sabra Mk.II pod označením M60T před lety pořídila a vcelku úspěšně provozuje turecká armáda. Typ Mk.III by měl podle nepotvrzených odhadů vážit asi 57 tun a je tedy jen o osm tun lehčí než těžší tanky západní školy a stroje Merkava. Proti původním verzím M60 má termokameru velitele, pokročilý systém řízení palby a zejména nový 120mm kanon MG253, uzpůsobený pro vypouštění protitankových řízených střel Lahat. Součást modernizačního balíčku tvoří i motor o síle necelých 900 kW.

Proti pořízení inovovaných M60 však silně hovoří jejich cena. Jediného zahraničního provozovatele tohoto typu, Turecko, stála v roce 2012 modernizace jednoho stroje 4 000 000 dolarů. Česká republika by k této ceně musela připočíst ještě částku za původní tank a celková cena by se tak zřejmě vyšplhala k 5 000 000 dolarů za kus. 

Merkava ostřílená ze všech stran

Pokud mluvíme o izraelských konstrukcích, musíme zmínit i páteřní typ Merkava. Vznikl jako odpověď na výkonné sovětské T-62 a T-72, nasazované některými arabskými státy. Vyznačuje se unikátní pokročilou pancéřovou ochranou, usilující maximálně ochránit osádku. Může zároveň fungovat i jako improvizovaný obrněný transportér schopný v nákladovém prostoru převážet až šest vojáků – i když se této možnosti využívá jen minimálně.

Když merkavy v roce 1982 poprvé nastoupily do boje, získaly si ve střetech se syrskou armádou ihned respekt odborné veřejnosti. V průběhu let se kolem série Merkava vytvořila aura neporazitelnosti, kterou umocňovaly mýty o zákazu exportu. Tank ve skutečnosti Izraelci nabízeli, nikoli však na zbrojním trhu, ale vždy jen vybraným zemím. Podle nepotvrzených informací se před mnoha lety jednalo o verzi Mk.I s Jihoafrickou republikou, v roce 2012 se pak o variantu Mk.IV zajímala Kolumbie.

Protože však ani v jednom případě nakonec k prodeji nedošlo, byla dlouhou dobu jediným uživatelem plně provozuschopného tanku Merkava mimo Izrael Česká republika, která v roce 2006 dostala jeden kus Mk.I darem pro Vojenské technické muzeum Lešany. Dnes již merkava stojí v mnoha dalších expozicích, mimo jiné v Musée des Blindés v Saumuru nebo v Panzermuseum Munster. V poslední době se spekuluje, že zájem o její pořízení má Indie, Pákistán a Singapur.

Opětovné prodloužení životnosti

Bude zajímavé sledovat, jaké šance dostane bojem prověřená konstrukce v ČR, tím spíš, že je asi o 20 % levnější než nové verze Leopardu 2 nebo M1 Abrams. Vzhledem k dobrým vztahům obou zemí lze očekávat vstřícná jednání, poskytnutí široké podpory při zavádění typu a také minimální problémy při případném převodu licencí některých komponentů na české výrobní podniky. Ovšem zůstává tu otázka vysoké hmotnosti vozidla.

TIP: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62

Takže co dál? Jak uvádí náčelník generálního štábu Aleš Opata, do roku 2025 české T-72M4 CZ ještě projdou menší modernizací s cílem prodloužit jejich životnost. Je však zřejmé, že tento typ se již morálně i fyzicky nachází na hraně svých možností a rozhodnutí o jeho nástupci by mělo padnout brzy. AČR má před sebou nelehkou volbu a rozevírá se před ní sedm možností, jak s tankovým vojskem dále naložit. Každá má svoje klady a zápory.

Císař Nero by se mohl bez potíží ucházet o post jednoho z nejhorších a nejkrutějších vladařů Říma, a to přesto, že konkurence je opravdu vysoká. Neštítil se prakticky ničeho, a jeho sklony k extravaganci se promítaly i do rafinovaných trestů, kterými častoval své oponenty. Zatímco oblíbeným nástrojem jeho předchůdců byly politické vraždy, on pozvedl svou moc na vyšší úroveň, a odsuzoval je k sebevraždám. Nejspíš proto, aby si nešpinil ruce.

Psychopat, který neznal soucit

Postupně se zbavil své vlastní matky, první manželky, adoptivního syna i svého vychovatele. Když se k tomu připočte pár krvavě potlačených povstání (v Británii či Judeji), několik válek, jeho krutost a nenasytnost, stejně jako paranoidní sklony, je tu tyran téměř učebnicový. Kdo by v takovém muži mohl nalézt zalíbení? Přece žena, která prahne po moci!

Jmenovala se Poppaea Sabina mladší, a byla už dvakrát vdaná. Ale začít si hned s šíleným císařem? Toto setkání pravděpodobně zprostředkoval její druhý muž, který si tak chtěl pojistit vstřícnou pozici u trůnu. Měl štěstí – místo popravy za tento čin skončil jen ve vyhnanství. Ne tak prohnaná Poppaea. Podařilo se jí přesvědčit Nera, že mu jeho současná právoplatná manželka usiluje o život, a záhy měla cestu do jeho postele volnou. Řím si měl hned o čem povídat, nechvalně proslulá dvojka v čele říše je vždy vděčné téma.

Razantní konec podivné lásky

Jak daleko uměla zajít tato po moci šílená žena po boku neméně šíleného císaře? Doslova kamkoliv. I proto se o eskapádách panovníka a jeho překrásné milenky hovořilo jen šeptem. I stěny mají uši, a pomsta za nevhodné poznámky bývala smrtící. Přetrvalo to i poté, co se oficiálně stala jeho manželkou.

Poppaea, která doslova žila dvorskými intrikami, byla sama ideálním terčem pomluv. Hlavu předešlé císařovny Octavie si prý nechala naservírovat na stříbrném podnose! To aby viděla, že od ní má opravdu pokoj. Také se koupala v mléce oslic, aby měla hladkou pleť. A proto ji na cestách muselo následovat jejich pětisethlavé stádo!

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Ohňostroj marnivosti a násilí musel jednou vyhasnout. Poppaea Sabina totiž přecenila svou vlastní sílu. Myslela si, že má Nera v hrsti, protože s ním čekala dítě. Ale Nero slyšel velmi nerad, že by nad ním měl někdo mít vrch. Ve vzteku kopl svou manželku do břicha. Následkem velké rány ztratila nejen své nenarozené dítě, ale i život. V římských ulicích se samozřejmě okamžitě roznesly spekulace, že císař svou paní otrávil…

Je pravdou, že v minulosti vypadal Mars úplně jinak, než jako ho známe dnes. Před miliardami let měl Mars hustou atmosféru bohatou na uhlík, jezera a oceány tekuté vody a pravděpodobně dokonce i bílé načechrané mraky. A to bylo v době, kdy naše Slunce bylo menší a slabší, ale občas mnohem intenzivnější než dnes – jinými slovy, naše sluneční soustava je nyní mnohem příznivějším místem pro život než před třemi miliardami let, a přesto Mars je rudý a mrtvý.

Mars byl odsouzený k záhubě od samého začátku. Je menší než Země, což znamená, že se ochladil mnohem rychleji. Jádro naší planety je stále roztavené a tato rotující polotekutá hmota bohatá na železo ve středu Země napájí naše silné magnetické pole. Toto magnetické pole je doslova silové pole schopné zastavit a odklonit sluneční vítr, což je nekonečný proud vysokoenergetických částic tryskajících ze Slunce.

Když se Mars ochladil, jeho jádro ztuhlo a jeho magnetické silové pole se vypnulo, čímž byla atmosféra rudé planety vystavena pustošení slunečního větru. Během asi 100 milionů let sluneční vítr odvál marsovskou atmosféru. Když tlak vzduchu poklesl na téměř vakuum, oceány na povrchu se vyvařily a planeta vyschla. Zní to tak mučivě: Mars byl opravdu kdysi podobný Zemi. Existuje ale nějaký způsob, jak mu vrátit jeho dřívější slávu?

Globální oteplování rudé planety

Naštěstí – nebo bohužel, v závislosti na úhlu pohledu – máme my lidé se zahříváním planet spoustu zkušeností. Staletími emisí uhlíku jsme nechtěně zvýšili povrchovou teplotu Země pomocí jednoduchého skleníkového mechanismu. Vypouštíme množství oxidu uhličitého, který je opravdu dobrý pro propouštění slunečního záření a pro zabránění úniku tepelného záření, takže se na Zemi chová jako obrovská neviditelná deka. Zvýšené teplo podporuje odpařování oceánů do atmosféry, která tak dostává další krycí vrstvu, čímž se zvyšuje teplota, která odpařuje více vody a víc zahřívá planetu.

Když to funguje na Zemi, možná by to mohlo fungovat i na Marsu. Atmosféra Marsu se zcela vytratila do vesmíru, ale Mars má v polárních čepičkách obrovské zásoby vodního ledu a zmrzlého oxidu uhličitého a některé další se nacházejí těsně pod povrchem po celé planetě.

Pokud bychom dokázali nějak ohřát polární čepičky, mohlo by to uvolnit dostatek uhlíku do atmosféry, aby se nastartovalo skleníkové oteplování. Jediné, co bychom pak mohli dělat, by bylo stáhnout se, sledovat a čekat několik století, než fyzika udělá svou práci a promění Mars na mnohem méně ošklivé místo.

Bohužel tento jednoduchý nápad pravděpodobně nebude fungovat. Prvním problémem je vývoj technologie pro zahřátí pólů. Návrhy se pohybovaly od zanášení prachu na póly, aby odrážely méně světla a zahřívaly se, až po vybudování obrovského vesmírného zrcadla, které by na póly zamířilo více světla a tím i tepla. Všechny nápady však vyžadují radikální skoky v technologii a výrobu ve vesmíru, jež je daleko nad rámec toho, čeho jsme v současné době schopni. V případě vesmírného zrcadla bychom potřebovali vytěžit asi 200 000 tun hliníku ve vesmíru, zatímco v současné době jsme schopni těžby… no, nula tun hliníku ve vesmíru.

A pak je tu nešťastné poznání, že na Marsu není tolik CO2, aby spustil ucházející trend oteplování. V současné době má Mars méně než procento tlaku vzduchu, jaký je na Zemi na hladině moře. Pokud bychom dokázali odpařit každou molekulu CO2 a H2O na Marsu a dostat ji do atmosféry, rudá planeta by měla... dvě procenta tlaku vzduchu na Zemi. 

Potřebovali bychom dvakrát tolik atmosféry, abychom zabránili tomu, aby se na pokožce nevařil pot, a desetkrát tolik, abychom nepotřebovali tlakový oblek. A to nemluvíme o nedostatku kyslíku.

Udělejme Mars znovu pohostinným

Abychom čelili tomuto nedostatku snadno dostupných skleníkových plynů, existuje několik radikálních návrhů. Možná bychom mohli mít továrny vypouštějící chlorofluorované uhlovodíky, které jsou opravdu ošklivým skleníkovým plynem. Nebo bychom mohli přitáhnout nějaké komety bohaté na amoniak z vnější sluneční soustavy. Amoniak je totiž skvělá skleníková vrstva a nakonec se rozpadne na neškodný dusík, který tvoří většinu naší atmosféry.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

Za předpokladu, že dokážeme překonat technologické výzvy spojené s těmito návrhy, stále existuje jedna velká překážka: nedostatek magnetického pole. Pokud neochráníme Mars, může každou molekulu, kterou dostaneme do atmosféry, sluneční vítr smést pryč. Nebude to snadné. Kreativních řešení je spousta.

Možná bychom mohli postavit obrovský elektromagnet ve vesmíru, abychom odvrátili sluneční vítr. Možná bychom mohli opásat Mars supravodičem a dát mu umělou magnetosféru. Přirozeně ani zdaleka nejsme tak sofistikovaní, abychom realizovali byť jen jedno z těchto řešení. Mohli bychom tedy někdy v budoucnosti terraformovat Mars a udělat ho pohostinnějším? Jistě, možné to je – naštěstí nám v cestě nestojí žádný základní zákon fyziky...

Bennu je planetka z takzvané Apollonovy skupiny. Ze Země ji sledujeme s určitými obavami, protože Bennu figuruje na seznamu těles, která by se teoreticky v budoucnu mohla srazit se Zemí. Podle dosavadních výpočtů by k tomu mohlo dojít 25. září 2135, tedy s pravděpodobností 1 : 2 700. Bennu má průměr téměř 500 metrů a váží asi 70 milionů tun. Dopad planetky by uvolnil energii kolem 1 200 megatun TNT, čili jako série velmi silných atomových bomb.

Tato hrozba je jedním z důvodů, proč k Bennu zamířila americká mise OSIRIS-REx. Americká NASA rovněž před časem představila projekt HAMMER (Hypervelocity Asteroid Mitigation Mission for Emergency Response), jehož cílem by bylo odklonit planetku Bennu, případně podobné těleso, z dráhy směřující ke střetu se Zemí. HAMMER je satelit o váze téměř 8 tun, který by se s planetkou srazil a energií nárazu ji odstrčil na mírně odlišnou dráhu.

Čínský plán pro záchranu Země

Americká NASA ale není jediná, kdo se zabývá podobnými scénáři. Nedávno zveřejnila svůj vlastní plán na záchranu Země před planetkou typu Bennu také Čína. Stejně jako americký plán, i ten čínský využívá již existující technologie. Jeho uskutečnění by nebylo jednoduché, ale v zásadě by byl proveditelný již dnes nebo v dohledné budoucnosti.

TIP: Jak velký asteroid by mohl způsobit hromadné vymírání druhů?

Čína plánuje využít systém AKI (Assembled Kinetic Impactor), který stejně jako projekt HAMMER počítá s nárazem do nebezpečné planetky. Na rozdíl od  HAMMERu by v rámci projektu AKI nedocházelo k oddělení sondy od nosné rakety, ale vrchní stupeň nosné rakety by byl součástí impaktoru.

Číňané vyšli z technických parametrů své nosné rakety Dlouhý pochod 5 (Čchang-čeng 5, Long March 5) a spočítali, že by k odchýlení dráhy planetky Bennu o 1,4 průměru Země (8 900 kilometrů), což by mělo stačit na bezpečný průlet kolem Země, bylo nutné úspěšně zasáhnout Bennu 23 impaktory vynesenými raketami Dlouhý pochod 5.

Když portugalský mořeplavec Pedro Álvares Cabral dorazil roku 1500 na místo dnešního jihobrazilského přístavu Porto Seguro, nemohl tušit, jak ohromné území jeho domovina krátce nato získá – vždyť Brazílie je zhruba devadesátkrát větší než Portugalsko. Jeho krajanů však bylo v nové državě zpočátku málo, a nedostávalo se tak potřebné pracovní síly na obdělávání plantáží s cukrovou třtinou, tzv. fazendas. Domorodci navíc nebyli zvyklí na tvrdou práci a před kolonizátory utíkali do vnitrozemí. Portugalcům tudíž nezbylo než přistoupit k otrokářství: Mezi 16. a 19. stoletím postupně u brazilského pobřeží, zejména v dnešním státě Bahia, přistálo na pět milionů afrických otroků. A bylo by jich bezpochyby ještě víc, kdyby jejich příliv neukončil zákon u zrušení otroctví, který brazilská vláda přijala teprve v roce 1888 – jako poslední země západní hemisféry. 

Třísetletá epocha otrokářství se do místní mentality otiskla tak silně, že lze její důsledky spatřit i dnes. Brazilci například nikdy nedokázali vytvořit plně občanskou společnost. Jen v letech 1889–1964 stát zažil pět převratů, a přestože je současná legislativa rovnostářská, jednotlivé sociální třídy stále dělí propastné rozdíly. Snad v žádném větším městě například nelze přehlédnout kontrast nejmodernější architektury impozantních výškových budov, které se tyčí v těsné blízkosti chudinských čtvrtí, známých jako favely. 

Víte, kam patříte

Pomyslné srdce země bije ve třech největších sídlech: São Paulu, Rio de Janeiru a Salvadoru. Poslední jmenovaná aglomerace má zhruba tři miliony obyvatel a její historie se začala psát roku 1549. Úplný název metropole zní São Salvador da Bahia de Todos os Santos neboli „svatý Spasitel v zátoce Všech svatých“. Celých 214 let si přitom držela status hlavního města, než ji vystřídalo právě Rio a v roce 1960 pak Brasília, vybudovaná na zelené louce.

Zároveň jde o učebnicový příklad kulturního mísení z uplynulých staletí: Od chvíle, kdy Portugalci poprvé vstoupili na brazilskou pevninu, se v Salvadoru propojovaly domorodé, evropské i africké vlivy. Kořeny dvou třetin jeho současných obyvatel navíc kvůli otrokářské minulosti sahají až na černý kontinent a ve zbytku země panuje velmi podobná situace. Paradoxně to však neznamená, že by se mísení ras odehrávalo bez problémů – spíš naopak. 

Pozdní zrušení otroctví zanechalo v Brazilcích představu, že lidé tmavé pleti jsou méněcenní. Myšlenky rasové rovnoprávnosti se objevily počátkem 20. století, ovšem překvapivě nikoliv jako produkt levicového myšlení, nýbrž coby tzv. integralismus. Ideologický směr se stal součástí krajně pravicových a fašistických uskupení, jež se tak výrazně vydělila z běžného evropského modelu. Mezi roky 1964 a 1985, kdy Brazílie představovala vojenskou diktaturu, byla potom rovnost ras v důsledku zmíněné tradice vynucena silou zbraní. Následný příchod demokracie sice znamenal formální zakotvení rovnoprávnosti v ústavě, jenže zakořeněný rasismus nezmizel. V průzkumu z roku 2011 celkem 63,7 % dotázaných uvedlo, že o kvalitě života v Brazílii rozhoduje barva pleti. A dle bývalého ministra spravedlnosti Ivanira dos Santose existuje v zemi „hierarchie barvy pokožky, podle níž by si černoši, míšenci a lidé s tmavou kůží měli moc dobře uvědomovat, kde je jejich místo“.  

Nejvyšší na světě

Nicméně současný Salvador už takové stopy společenského útlaku nenese. Turisty přitahují hlavně atraktivní panoramata, ať už jde o magický kolorit města, půvabné pláže, či architektonické památky. Za zmínku stojí třeba nejstarší funkční maják v Jižní Americe z roku 1839 nebo jeden ze symbolů metropole – proslulý výtah Elevador Lacerda, který od roku 1873 spojuje horní a dolní přímořské čtvrti. Se svými 72 metry býval nejvyšší na planetě, již dávno jej však překonali jiní obři. Ovšem i bez světového prvenství využívalo brazilskou legendu předloni víc než 33 tisíc pasažérů denně. 

Jakmile vystoupáte do cílové stanice, naskytne se vám pohled na staré město nazývané Pelourinho neboli „pranýř“. Jeho jméno odkazuje k minulosti, kdy tam stávalo hned několik pranýřů a tísnili se u nich otroci čekající na prodej novým pánům. Tíživá atmosféra přitom místo neopustila až do 70. let, kdy čtvrť stále ještě platila za lokalitu, jíž je lepší se vyhnout. 

Bůh a bojové umění 

Dnes je však znepokojivá historie takřka zapomenuta a staré město se proměnilo v dynamickou lokalitu pulzující životem. Od roku 1985 figuruje na seznamu UNESCO, na tři tisícovky místních koloniálních budov procházejí postupnou renovací a fasády zkrášlují nové nátěry v pastelových barvách. Domov tam našla řada intelektuálů a umělců včetně spisovatele Jorgeho Amada, jehož román Mulatka Gabriela patřil v 60. letech k populární četbě i u nás. Po smrti umělce v roce 2001 se z jeho bydliště na adrese Largo Pelourinho 51 stalo muzeum.

Život obyčejných Brazilců se odehrává převážně na ulici a nejhlučnější bývá vždy o víkendu, kdy lze na vlastní kůži zažít obřad zvaný kandomble (viz Utajovaná víra). Fascinující podívaná tvoří syntézu původních afrických animistických rituálů s křesťanskou tradicí. Ještě v 19. století, než se Brazílie vymanila z portugalské nadvlády, se příslušnost ke kandomble trestala. Po roce 1891 se situace díky nové ústavě trochu uvolnila, nicméně popsaná víra nadále čelila kritice katolické církve. Vedle náboženského reje si však můžete užít také podívanou na zcela světskou capoeiru, tedy atleticky náročné bojové umění maskované jako tanec. Vytvořili jej otroci, kterým jejich páni zakazovali bojový trénink, zatímco „pohyb pro potěšení“ úplně zapovědět nemohli. 

Ve víru karnevalu

V současnosti už se věřící vystupování na veřejnosti obávat nemusejí, takže si můžete užít roztančené představení v doprovodu bubeníků a hráčů na berimbau, jednostrunný nástroj s rezonančním tělem z tykve. Hlad následně utišíte u přátelských pouličních kuchařek baianas, které za přijatelný peníz připravují místní speciality, případně lze zavítat do některé z restaurací zvaných churrascarias. Nejčastěji se specializují na masité pokrmy podávané s širokou paletou příloh. Závěr večera pak tradičně obstará národní koktejl caipirinha, sestávající z brazilského rumu cachaça, cukrové třtiny a limetek. 

TIP: Rozstřílený sen: Brazilská favela Rocinha ve smrtelném sevření zločinu 

Zálibu Brazilců ve spontánním veselí potvrzuje mimo jiné proslulý salvadorský karneval, jehož extatické běsnění překoná i mnohem slavnější protějšek z Rio de Janeira: S průměrně dvěma miliony účastníků si vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Proslýchá se přitom, že se těsně před ním některé zamilované páry záměrně rozejdou, aby posléze neměly těžké svědomí při zpovědi – a když je po všem, dají se opět dohromady… 

Na přelomu června a července jsme mohli sledovat hrůzná vedra, která udeřila na pacifické pobřeží severní Ameriky, v Britské Kolumbii a širokém okolí. Horko vážně postihlo místní obyvatele i infrastrukturu, a také těžce zasáhlo zdejší ekosystémy. Podle kanadských odborníků měla vedra nesmírně devastující dopad i na mořský život.

Voda na mělčinách se ohřála natolik, že se v ní doslova uvařilo ohromné množství živočichů. Mořský biolog Christopher Harley z kanadské University of British Columbia odhaduje, že jen v oblasti Vancouveru zahynula nejméně miliarda mořských živočichů. Může jich prý ale být mnohem víc. Harley zkoumá zdejší mořský život už čtvrtstoletí a doposud prý nic podobného neviděl. Většinu mrtvých živočichů představují mlži. Horko ale zabíjelo i svijonožce, kraby, mořské sasanky, hvězdice a další tvory.

TIP: Jihozápad Kanady a severozápad USA drtí devastující „kupole vedra“

Mořský biolog Malin Pinsky z americké Rutgers University k tomu dodává, že mrtvé slávky a další mlži na pobřeží jsou jenom špičkou ledovce. Mimo naše zorné pole dále od pobřeží nejspíš zahynulo mnoho dalších živočichů. Podle Harleye se mořští živočichové v této části světa setkávali s vedry i v minulosti, tentokrát ale bylo opravdu výjimečné horko. Klimatologové předpovídají, že kvůli postupujícímu oteplování by se podobná extrémní vedra mohla opakovat každých 10 nebo i 5 let.

Nápad vyrobit nejdražší hamburger na světě dostal restaurace De Daltons Robbert Jan de Veen vlastně náhodou. Na internetu narazil zápis v Guinnessově knize rekordů o dosavadním nejdražším hamburgeru, který před 10 lety vyrobila jedna restaurace v Oregonu. Jejich „pětitisícový“ burger ale vážil 352 kilogramy. „Tohle přece není žádný rekord,“ řekl si Robbert. „Opravdový nejdražší hamburger by přece měl sníst jeden člověk“. Rychle se proto pustil do plánování a příprav.

Kvůli zuřící pandemii koronaviru byla v době příprav většina restaurací v Nizozemsku zavřených a nekonaly se ani žádné kulinářské výstavy. Robbert se proto rozhodl, že výtěžek z jeho „superhamburgeru“ poputuje a charitu. Přípravy nakonec zabraly pět měsíců a výroba samotného hamburgeru devět hodin.

TIP: Japonský kupec zaplatil rekordní sumu za luxusní šunku: Vyšla ho na 300 tisíc korun

Robbertův nechutně drahý hamburger Golden Boy obsahuje jen ty nejluxusnější ingredience – těsto na pečivo je ozdobené plátky jedlého zlata a vyrobené z mouky a vyhlášeného šampaňského Dom Perignon. Maso pochází z japonského hovězího Wagyu, nechybí ani kaviár Vyzy velké, sušená šunka Jamón ibérico, pravý anglický chedar Wyke Fams nebo kousky lanýžů. Vše doplňuje barbecue omáčka vyrobená z cibetkové kávy, vzácné sudové whisky Macallan a kachních vajec s trochou šafránové pažitky. Ingredience se podle Robberta Jan de Veena velmi dobře doplňují a chutě jsou intenzivní.

Prvním, kdo měl tu čest ochutnat „Zlatého chlapce“ byl Robèr Willemse, předseda Královské nizozemské asociace pro potraviny a nápoje, jako ocenění za svou práci. Pět tisíc eur, utržených za nejluxusnější hamburger na světě, pak putovalo na konto potravinové banky.

Loupeže vzácných obrazů tvoří vděčný námět krimi filmů zobrazujících důvtipné zloděje, kteří se snadno vyhýbají překážkám v podobě laserů i muzejní ochranky. Za skutečnou krádeží uměleckých děl však přitom často stojí mnohem prozaičtější příběhy, než nám předkládají filmoví a televizní tvůrci. 

Každý rok zmizí z muzeí a galerií díla za miliardy dolarů a samy instituce zlodějům práci nezřídka usnadňují, jak dokládá případ dvojice rumunských výtečníků. V říjnu 2012 se vloupali do rotterdamské galerie Kunsthal a odnesli sedm obrazů od Picassa, Matisse, Freuda, Moneta, Gauguina a de Haana v hodnotě až 100 milionů eur. Celá operace trvala jen pár minut: Pachatelé se do budovy dostali skrz nouzový východ, který jednoduše otevřeli kleštěmi. Zmíněné obrazy visely na stěně hned v přízemí a žádný z nich nebyl připojen k poplašnému zařízení. Zloději je prostě sundali a odnesli. 

Chyba muzea?

Vyšetřovatelé měli zpočátku za to, že šlo o profesionály zaměřené na krádeže historických kusů. Po dopadení lupičů hned v lednu následujícího roku se ovšem ukázalo, že umění vůbec nerozumějí. Kromě zmíněné dvojice uvízli v síti ještě čtyři komplici, včetně matky jednoho z hlavních podezřelých. Když se jí soudce dotazoval na osud ukradených obrazů, uvedla, že je prostě spálila doma v kamnech. A jelikož se dosud ani jeden nenašel, je skutečně možné, že poklady světového malířství skončily v plamenech kdesi v Rumunsku. Olej do veřejného pobouření nad nenahraditelnou ztrátou ještě přilil advokát obviněných. Prohlásil totiž, že by mělo škodu zaplatit samotné muzeum, protože plátna vhodně nezabezpečilo.

Ve skutečnosti nejde o první ani jediný případ, kdy se zloději dostali k hodnotným dílům tak jednoduše. Loni odnesl neznámý pachatel z nizozemského muzea Singer Laren van Goghův obraz Jarní zahrada. Před svítáním rozbil dvoje skleněné dveře a utekl s lupem dřív, než stačili muži zákona zareagovat na spuštěný alarm.

Do vlastní sbírky

Největší otázkou zůstává, co zloději s takto ceněnými a známými díly dělají. Muzea totiž krádež okamžitě ohlásí a policie předmět zanese do Databáze chybějících uměleckých objektů, kterou spravuje Interpol. Aukční síně, galerie ani soukromí sběratelé tak dílo s vědomím, že je kradené, nekoupí. Proč si tedy nezákonně přivlastňovat něco, co nelze prodat? Existují jen dvě možnosti: Pachatelé jsou buď velmi hloupí, nebo naopak nesmírně chytří. 

Ti hloupí obvykle vůbec netuší, jak to s krádežemi ve světě umění chodí. Zmínění Rumuni nevěděli nic o policejních databázích ani o aukčních síních. Vedla je prostá představa, že plátno z muzea snadno prodají a zázračně zbohatnou. Popsaný typ zločinu převažuje. Menšinu obrazů však kradou „chytří“ profesionálové, kteří si dobře uvědomují, že uloupený artefakt už nesmí nikdy na světlo. Obvykle tedy pracují na zakázku vášnivého sběratele, jenž se nemůže vyrovnat s představou, že se o svůj oblíbený kus musí ve veřejné galerii dělit s ostatními. 

Jindy se zloději na ukradeném obraze snaží vydělat tak, že za něj od muzea požadují výkupné. Nebo vyčkají, než instituce sama nabídne odměnu za vrácení díla. Většinou však galerie odmítají se zločinci vyjednávat. 

Loupež ze skladu

Z pohledu lupičů se pak jeví jako poměrně chytré zcizit nikoliv vystavená díla, nýbrž ta, jež leží ve skladech. Prázdné místo na zdi je hned vidět, ale když něco zmizí z archivu, galeriím obvykle trvá týdny či měsíce, než na zločin přijdou. Britské Národní muzeum dokonce donedávna odmítalo o popsaném druhu krádeží informovat veřejnost ze strachu, že tím povzbudí další zloděje. Zmíněné období „ticha“ tak pro lupiče představuje příhodné časové okno, kdy mohou méně známé artefakty nabídnout aukčním síním. 

Poslední možnost představuje prodej na černém trhu, ale i ten je ošemetný. Často se totiž stává, že záhy po nahlášení krádeže začne podsvětím kolovat falešná kopie díla, a kupci tak obvykle nemají o obchod zájem. Pokud se přece jen podaří obraz popsaným způsobem zpeněžit, nezřídka to vynese pouhý zlomek jeho skutečné hodnoty a dílo se následně stane v rukou zločinců jakýmsi novým oběživem. Například obchodníci s drogami zajišťují kradenými artefakty půjčky, zatímco jiní je vyměňují za zbraně. Obrazy pak už mají se svou uměleckou cenou pramálo společného a původní majitelé se pouze modlí, aby se o ně zločinci rozumně postarali. 

Cesta zpátky

Jak dostat ztracené poklady zpět? Kromě registrace u Interpolu představuje jednu z možností zanesení do databáze Art Loss Register, která momentálně eviduje na 700 tisíc položek a v níž si může každý umělecký dealer ověřit, co přesně mu náhodní prodejci nabízejí. Vedle pasivních opatření v podobě registrů se hledání ztraceného umění aktivně věnuje i policie, Interpol i FBI. Americký vyšetřovací úřad dokonce ustavil specializovaný tým dvaceti agentů, trénovaných specificky pro popsaný druh zločinu. Od roku 2004, kdy skupina vznikla, již nalezla 2 600 předmětů v hodnotě přes 150 milionů dolarů.

Oficiální cesty tedy existují. Nicméně i obří organizace jako FBI dokáže ze svého sboru 35 tisíc zaměstnanců vyčlenit jen dvacítku lidí. Pokud se vám tudíž neztratí zrovna Mona Lisa, nejspíš se vyšetření zločinu pouze zařadí na čekací listinu místních policejních sborů – a zmíněné seznamy mohou být dlouhé. Okradená instituce se ovšem může obrátit i na soukromého detektiva. A mezi ty, kteří se specializují výhradně na umění, patří nizozemský vyšetřovatel Arthur Brand. 

Umění soukromého očka

Brand je považován za jakéhosi Indiana Jonese v oblasti kradeného umění. Život zasvětil hledání ztracených děl mistrů, jako byli van Gogh či Picasso, a během své kariéry již vypátral desítky artefaktů v celkové hodnotě 307 milionů dolarů. Obvykle pracuje na několika případech současně a podle svých slov má telefon vždy zapnutý, protože se kdykoliv může ozvat někdo s důležitou stopou. 

Na rozdíl od veřejných institucí si „soukromé očko“ může dovolit ušpinit si ruce a udržovat kontakty s podsvětím. „Znát lidi, kteří znají lidi“ je podle Branda klíčem k úspěchu, protože nejlepší informace mívají překupníci. Detektiva často žádají o pomoc sami policisté, když jsou po měsících pátrání bezradní a nenacházejí žádné nové stopy, zatímco je tlačí jiné, horké případy. Brandovi pátrání nezřídka zabere i několik let, může si to však dovolit – živí se jako historik umění a konzultant, přičemž svoji pomalou detektivní práci považuje za službu veřejnosti.  

Nejnovější případ

Jeho zatím poslední kauzou se stala právě van Goghova Jarní zahrada, jež zmizela loni v březnu z muzea Singer Laren. Na rozdíl od mnoha jiných kusů, které se po krádeži ztratí beze stopy, se Brandovi podařilo získat indicii v podobě snímku obrazu. Zřejmě jako důkaz, že v době pořízení fotky bylo plátno v pořádku, k němu neznámý autor přiložil deník New York Times z 30. května 2020 a knihu. Nešlo však o náhodný výběr, nýbrž o životopis Octava Durhama, jednoho z nejznámějších současných zlodějů umění. 

Podle Branda obraz koluje v mafiánských kruzích. Fotografii prý získal ze svých tajných zdrojů a považuje ji za dobrou zprávu: Plátno není zničené ani závažně poškozené. Kniha o Durhamovi má potom tvořit jasné vodítko. Sám zločinec ovšem nařčení odmítá s tím, že byl v době loupeže v nemocnici a krádež se prý odehrála velmi amatérsky. Ani jeho někdejší zločin nicméně profesionalitou právě nezářil. V roce 2002 vlezl spolu s komplicem skrz střešní okno do Van Goghova muzea v Amsterodamu, k akci použili hrubé zednické nářadí a odnesli dvě drahocenná díla. O rok později policie Durhama dopadla ve Španělsku a usvědčila ho na základě DNA z kšiltovky, kterou na místě činu zapomněl. 

Typická krádež

Příběh obou obrazů je však pro podobné loupeže naprosto typický. Durham tvrdí, že je ukradl, protože zkrátka viděl dobrou příležitost, jak na to – jednoduše rozbít okno a odnést si je. Kupce prý předem neměl a pouze doufal, že se nějaký najde, případně hodlal plátna použít k vyjednávání s muzeem a policií, pokud by jej chytili. Díla pak nabídl dvěma jiným překupníkům, ale oba byli zavražděni, ještě než k obchodu došlo. Durham se chtěl obrazů co nejdřív zbavit, a tak je nakonec prodal jednomu z bossů italské mafie Camorra. Roku 2016 pak policie oba artefakty našla při zátahu v Neapoli. Nebyly nijak vážně poškozeny a vrátily se do muzea.

TIP: 50 miliard na plátně: Deset nejdražších obrazů historie

Obdobnou cestou se zřejmě vydal i neznámý pachatel s Jarní zahradou, která teď koluje v podsvětí. Arthur Brand přiznává, že má ještě další fotografie a stopy, ovšem kvůli bezpečnému průběhu vyšetřování je nemůže zveřejnit. Pokud se mu podaří obraz do muzea Singer Laren vrátit, půjde o další z jeho „majstrštyků“.  

Ze všech dětí egyptského faraona Ptolemaia XII. si největší slávu bezpochyby vydobyla Kleopatra VII., obratná manipulátorka a svůdkyně hned dvou římských státníků. Ptolemaios však zplodil ještě další čtyři děti – dva syny a dvě dcery. Všichni alespoň chvíli seděli na egyptském trůně. Proč nesmrtelnost získala pouze Kleopatra, zatímco její sourozence halí závoj zapomnění? Vždyť zejména její sestry se jí v ctižádostivosti určitě vyrovnaly.

Neskutečná opovážlivost

Ptolemaios XII. se v Egyptě netěší zrovna velké popularitě. Lidé se proti jeho vládě bouří, a tak nakonec faraon prchá do Říma. Jeho nepřítomnosti ovšem využije Ptolemaiova nejstarší dcera Bereniké. Nechá se prohlásit královnou Bereniké IV. Její otec vše rozhořčeně sleduje ze zahraničí a snaží se najít cestu, jak získat své království zpět. Tuto hrozbu si dobře uvědomují i rádci mladičké královny. Co by mohlo upevnit vratkou pozici novopečené vládkyně? „Musíte se co nejdříve provdat, Božská,“ naléhají na Bereniké vysoce postavení dvořané. Ta se tedy neochotně provdá ze Seleuka VII. Kybiosakta, kterého jí doporučili.

Mladý muž příbuzný s Ptolemaiovci se prohlašuje za právoplatného krále Sýrie. Doopravdy však zemi řídil arménský král Tigranes, kterého v roce 69  př. n. l. sesadili Římané. Seleukus navíc vůbec nemá vystupování hodné krále, svým chováním mnohem spíše připomíná prodavače ryb, což napovídá i jeho řecká přezdívka Kybiosaktes. Znechucená Bereniké se ho tedy snad již tři dny po sňatku zbaví, pravděpodobně ho nechá uškrtit. 

Asi v roce 56 př. se mladá panovnice provdá za Archelause. Ani ten však Egyptu nezajistí žádné mocné spojenectví. Královnin vyvolený o sobě prohlašuje, že je synem pontského krále Mithridata. Ve skutečnosti se však zřejmě jedná o syna jednoho z králových generálů. Ani tento manžel Bereniké dlouho nevydrží. Ptolemaiovi XII. se totiž podaří získat podporu římského prokonzula v Sýrii Aula Gabinia. Jeho vojska vtrhnou do Egypta a během bitvy zahyne i Archelaus. Ptolamios XII. s pomocí Římanů znovu usedá na egyptský trůn. Jak naloží se svou vzpurnou dcerou? Jednoduše nařídí její popravu. Nechají si po této výstraze jeho ostatní děti zajít chuť na podobné rebelie?

Když se dva perou...

Faraon se rozhodne do vlády zasvětit svoje další dítě budoucí královnu Kleopatru VII. Ta se, jak bývá v egyptské panovnické rodině zvykem, provdá roku 51 př. n. l. za svého mladšího bratra Ptolemia XIII. Dvojice po otcově smrti společně vládne Egyptu. V jejich soužití však nepanuje žádná idylka, spíš naopak. Kleopatra se neustále snaží strhnout veškerou pozornost na sebe. Pubertální faraon toho má až po krk, pošle svoji choť i sestru v jedné osobě do vyhnanství do Palestiny. Jenže pokoj od ní stejně nemá. Hrdá královská dcera se s životem v exilu nehodlá smířit. Shromažďuje kolem sebe armádu. Stejně jako její otec touží trůn dobýt zpět.

V tu chvíli vycítí příležitost nejmladší ze sester Arsinoé. Zatímco spolu její starší sourozenci soupeří o vládu, shromáždí kolem sebe stoupence. Egypt získá novou královnu Arsinoé IV. Jenže sebevědomá dívka má smůlu. Egyptskými kartami opět zamíchá Řím. Mocný římský vojevůdce Gaius Julius Caesar vrátí trůn zpět manželům Ptolemaiovi XIII. a Kleopatře. Odstrčená královnička však nezůstane docela zkrátka. Spolu s nejmladším bratrem Ptolemaiem XIV. obdrží jako kompenzaci Kypr. Římský vojevůdce ovšem egyptské královské rodině nevěří. Všechny Ptolemaiovce kromě své oblíbenkyně Kleopatry nechá bedlivě střežit. Znamená to konec Arsinoiným ambicím? Ale kdepak!

Vojevůdkyně

Caesar má dost starostí s římskou říší. Proto nemá čas hlídat každý krok egyptské královské dynastie. Arsinoé neváhá. S pomocí svého učitele Ganyméda uprchne ze zajetí. Společně se připojí k egyptské armádě generála Achillase. „Bojujte za mě a královská odměna vás nemine. Já se před Římem nikdy neskloním,“ slibuje Arsinoé vojákům. Doufá, že se jí znovu podaří získat královskou korunu. Jenže mezi Achillasem a Ganymédem vypuknou spory o vůdcovství. Kandidátka na trůn proto nechá Achillase popravit. Vrchní velení tak získává její učitel. Ke své smůle však Arsinoé přecenila sympatie vojáků ke své osobě. Ganymédes začne vyjednávat s Římany o její výměně za Ptolemai XIII. Taková potupa, to ona má přece všemu velet...

Oba mladší Kleopatřini sourozenci se postaví do čela povstání proti své vlastní sestře a jejímu milenci Caesarovi. Římský diktátor má na mále, avšak nakonec získá posily.  Roku 47 př. n. l. definitivně porazí povstalce u Kanóbu. V bitvě zahyne i Ptolemaios XIII., který se utopí v Nilu. A co Arsinoé? Ta spolu s dalšími vznešenými rukojmími putuje do Říma. Celý vyspělý svět přihlíží její potupě!

Nelítostná sestra

Římané život ponížené vzdorokrálovny prozatím ušetří. Arsinoé se uchýlí do Artemidina chrámu v Efezu v Malé Asii. I v jeho zdech se však třese o svůj život. Bojí se, že Kleopatra vůči ní chystá krutou odplatu. A v tom se nejmladší Ptolemaiovna nemýlí!

Kleopatra mezitím vládne Egyptu. Svým spoluvládcem jmenuje zbývajícího bratra Ptolemaia XIV. Zároveň se za něj provdá, ale přitom dál nerušeně pěstuje svůj poměr s Caesarem. Malý chlapec pouze nosí královskou korunu, všechnu moc ve skutečnosti drží v rukou jeho starší sestra. V roce 44 př. n. l., kdy v senátu najde krvavý konec Kleopatřin milenec Caesar, dostihne smrt i Ptolemaia XIV. Nelze to nijak dokázat, ale královna se ho zřejmě zbavila, aby mohla učinit svým nástupcem svého syna Ptolemaia XV. přezdívaného Caesarion, jehož prý zplodila s římským diktátorem. Zbaví se také ve vyhnanství žijící Arsinoé?

Vhodná chvíle brzy nadejde. Dívka s hrůzou sleduje, jak si její starší sestra omotává kolem prstu dalšího Římana. Do jejích osidel tentokrát padne Marcus Antonius. To pro Arsinoé nevypadá vůbec dobře! „Dokud bude moje sestra dýchat, nebudu mít klid. Ta malá harpyje je schopna stále kout pikle proti mně,“ přesvědčuje Kleopatra svého nového milence. Ten se nakonec nechá přemluvit a vydává rozkaz k Arsinoině popravě. Roku 41 př. n. l. tak po schodišti Artemidina chrámu stéká krev. Patří nejmladší dceři Ptolemia XII., která měla tu drzost, že se pokusila Kleopatře uzmout trůn. Kněží marně protestují proti znesvěcení svatyně odpornou vraždou.

TIP: Potomci Královny králů: Z Kleopatřiných dětí uspěla pouze jediná dcera

Ani Kleopatra se ovšem ze svého triumfu neraduje věčně. V roce 31 př. n. l. spolu s Marcem Antoniem pohrává bitvu u Actia. Oba za nedlouho poté spáchají sebevraždu. Kleopatřin syn Caesarion pak najde smrt z rukou Kleopatřina přemožitele Octaviána. Tak končí slavná dynastie Ptolemiaovců a s ní éra samostatného egyptského státu.

Černé díry jsou nejvíce extrémně objekty ve vesmíru, jaké připouští soudobá fyzika. Přesto, jak se zdá, i černé díry musejí dodržovat určitá pravidla. Jedním z takových pravidel je takzvaný Hawkingův teorém plochy. Slavný fyzik Stephen Hawking jej formuloval v roce už v roce 1971. Podle tohoto teorému se plocha horizontu událostí černé díry, tedy pomyslné hranice, zpoza které se již nic nemůže z černé díry dostat zpět, nemůže zmenšit.

Týká se to i situací, kdy se srazí a vzápětí splynou dvě černé díry. V takovém případě podle zmíněného teorému nemůže být plocha výsledné černé díry menší, nežli součet ploch horizontů událostí dvou původních černých děr, které splývaly. Pro astronomy bylo až donedávna nepředstavitelné, že by něco takového mohlo být pozorováno či dokonce ověřováno. Uplynulo půl století a Hawkingův teorém plochy zůstával nedoložený.

Připlouvají gravitační vlny

Všechno to radikálně změnil nástup gravitační astronomie. S pomocí gravitačních vln lze totiž zkoumat černé díry překvapivě detailně, skoro jako kdybychom byli poblíž nich. Saul Teukolsky z americké Cornell University s kolegy využil úplně první detekovaný gravitační signál splývajících černých děr GW150914 z roku 2015 a prověřil na něm platnost Hawkingova teorému plochy.

TIP: Nová teorie Stephena Hawkinga: Černé díry nemají vlasy, ale měkký kožíšek

Gravitační signál GW150914, stejně jako ostatní podobné signály, zachycuje situaci těsně před splynutím černých děr, samotné splynutí i situaci těsně po něm. Když vědci tento signál detailně analyzovali a prohnali jej sofistikovanými počítačovými modely, tak s velkou mírou statistické jistoty potvrdili, že plocha horizontu událostí černé díry vzniklé splynutím nebyla menší, než součet plochy obou původních horizontů událostí černých děr. Hawking trefil hřebík na hlavičku.