Císař Ferdinand II. byl nervózní, protože se Valdštejn příliš nehrnul do války s Dány, kteří se tlačili do habsburských zemí. Pokoušel se snad o nějakou hru, jež mohla ohrozit samotný trůn? Našeptávači na dvoře tvrdili, že ano. Důkaz zatím chyběl, jenže jej dokázal obstarat člověk, od kterého by to nejspíš nikdo nečekal: Valdštejnův italský důvěrník Ottavio Piccolomini, jenž dosáhl kariérního vrcholu právě po generálově boku.

Image

Čtěte také

Albrecht z Valdštejna: Mocný intrikán a nebezpečný pragmatik

Vojevůdce a iluze

Byl totiž z podobného těsta jako Albrecht – hnala jej ctižádostivost a touha po majetku. Věděl, že se dny jeho mocného ochránce a učitele chýlí ke konci a že je třeba vyměnit koně, než s ním zajede do příliš hluboké vody. Adresoval proto císaři udavačský dopis, ve kterém vyjmenoval všechny nedávné intriky, jichž byl svědkem. Po této poslední kapce panovník nařídil Valdštejna a jeho muže zatknout, přičemž rozkaz zněl jasně: „Pokud to bude možné, zajmout a odvézt do Vídně, anebo je jako usvědčené viníky zabít!“

Piccolomini získal na svou stranu další vysoké důstojníky, kteří mu měli pomoct ovládnout názorově rozpolcené vojsko. Při Valdštejnovi totiž dál stálo několik starých a oddaných druhů, především generálové Trčka a Ilow. Italský přeběhlík uspěl a díky rozšiřující se síti spiklenců zmobilizoval pluky v Horních Rakousích. S nimi vytáhl na Plzeň, kde se Valdštejn zotavoval z dalšího propadu zdraví.

Když začali z okolí města záhadně mizet vojáci – přecházející na druhou stranu – poznal generalissimus, že se proti němu rozběhla velká akce. Legendární čich na intriky ho však v jeho žalostném fyzickém stavu zradil: Zatím si pouze připouštěl, že by jej mohli odstavit od velení. Vyžádal si proto od přítomných důstojníků veřejnou přísahu věrnosti, v níž však opomněl zmínit císaře. A to byl poslední hřebík do rakve.  

Kterak Valdštejn prohlédl

Teprve později Valdštejn zjistil, že císař vydal na jeho hlavu patent a že už nejde o postavení, nýbrž o život. Utekl proto – zkroucený bolestí a v nosítkách – do dobře opevněného Chebu, odkud chtěl přesvědčit Sasy a Švédy, aby mu přispěchali na pomoc. Kolona postupovala přes Stříbro, kde se k ní připojil plukovník Walter Butler se svými dragouny. Odpoledne 24. února 1634 konečně dorazili do cíle a ubytovali se v domech u náměstí. Tam se Albrecht cítil bezpečně. 

Zrada však číhala všude. Butler totiž jednal podle Piccolominiho instrukcí: Spojil se s dalšími dvěma důstojníky původem z Britských ostrovů a dohodli se, že Valdštejna i jeho věrné rovnou povraždí – což jim císařský patent výslovně dovoloval. Druhého dne proto uspořádali na chebském hradě masopustní večeři pro generalissimovy nejbližší muže, zatímco s jeho účastí se kvůli nemoci nepočítalo. Pocit bezpečí přispěl k tomu, že nikoho nenapadlo vzít s sebou spolehlivé vojáky ani nijak zvlášť chránit velitele. 

Spiklenecký triumvirát mezitím na hradě rozmístil své lidi – v úkrytech vedle hodovní světnice čekalo 31 dragounů rozdělených do skupin. Když kolem šesté dorazili hosté, neměli tušení, že vkročili do dokonalé pasti. Jejich služebníky odlákali strůjci masakru do odlehlé kuchyně pro čeleď, kde je zamkli, aby jim znemožnili přispěchat pánům na pomoc. Hodokvas zpočátku probíhal v uvolněné a přátelské atmosféře a falešná hra trvala necelé dvě hodiny. Všichni si připíjeli na Valdštejnovo i vlastní zdraví a pobočníci prý v dobrém rozmaru hovořili o očekávaných posilách, s jejichž podporou porazí proradné Habsburky.

Krvavá hostina

Krátce před osmou již bylo ze stolu sklizeno nádobí po hlavním chodu. Hodující se právě chystali pustit do sladkých dezertů, když do místnosti náhle vtrhlo první komando dragounů a jeho velitel zakřičel: „Kdo je dobrý císařský?“ V tom okamžiku se od stolů zvedla trojice britských spiklenců a jednohlasně zvolali: „Vivat Ferdinandus! Vivat Ferdinandus!“ Smluvenými pokřiky začalo finále chebské akce, do místnosti vpadlo dalších šest dragounů a zaútočili na Valdštejnovy věrné. Byl to masakr. Vyhlášený silák generál Adam Trčka dokázal z místnosti za cenu mnoha zranění uniknout a probít se až k vnější bráně hradu. Když ovšem viděl, že je odpor marný, vzdal se. Přesto ho rozzuření vojáci na místě ubili. 

Posíleni úspěchem pak vrazi vyrazili na náměstí, aby své řádění završili. Po desáté hodině vtrhla skupina dragounů do Valdštejnova domu a jejich velitel Walter Deveroux s partyzánou v ruce vykopl dveře od generálova pokoje. Albrecht zcela výjimečně neležel na lůžku, protože od něj jen krátce předtím odešel jeho osobní astrolog. Stál tedy u okna a zjevně přemítal o svém osudu i šeptání hvězd. Zpočátku tak vůbec nechápal, co se děje. 

„Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo!“ zvolal prý Deveroux, přestože jde nejspíš o dodatečné vylepšení příběhu. S jistotou však víme, co následovalo: Teprve když se vůdce vzbouřenců přiblížil ke generálovi s napřaženou zbraní, došlo starému muži, že jej dostihl císařův hněv. Paralyzovaný úlekem jen bezmocně roztáhl paže, načež se mu hrot zabořil do prsou tak silně, že ostří projelo zády. Bylo to ironické – jeden z nejmocnějších mužů Evropy zemřel výpadem bezvýznamného irského kapitána. Vzápětí chtěl údajně některý z dragounů vyhodit mrtvolu z okna, ale pachatel hrůzného činu to nedovolil.

Mrtvoly pro výstrahu

Ještě než stačily ostatky Albrechta z Valdštejna vychladnout, trojlístek spiklenců ukradl válečnou pokladnu a další cennosti, čímž se za svůj čin „věrnosti“ rovnou odměnili. Teprve pak nechali tělo zabalit do koberce a přepravit do chebského hradu, kde ho položili vedle ostatků generálových pobočníků. Pro mrtvé byly narychlo stlučeny rakve z hrubých prken, v nichž pak po několik dnů provizorně odpočívali před oltářem v hradní kapli.

Když se o zdaru akce dozvěděl Piccolomini, chtěl těla nebožtíků pro výstrahu vystavit v Praze, morbidní podívanou však zatrhl nový vrchní velitel císařských vojsk. Naopak samotný panovník rodinám zesnulých povolil jejich blízké důstojně, nicméně v tichosti pohřbít.

Naše domovská Mléčná dráha je reprezentantem tzv. spirální galaxie. Tento typ galaxií je podle našich současných znalostí tím nejběžnějším – ze všech známých hvězdných ostrovů je 60 až 75 % galaxií spirálních. Galaxie tohoto typu mohou dosahovat velikosti od 30 000 až do 200 000 světelných let a množství jejich členů se pohybuje řádově kolem miliard až stamiliard. Nejstarší spirální galaxie existovaly už před více než 12 miliardami let, a právě jednu takovou se podařilo objevit japonským vědcům.

Takafumi Tsukui z japonské SOKENDAI University a jeho kolegové pořídili snímek galaxie, ze které se posléze vyklubala nejstarší známá spirální galaxie v prozkoumaném vesmíru. Galaxii, která nese označení BRI 1335-0417, detekovaly radioteleskopy chilské soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array).

Rekordně staré galaxie

Stáří této galaxie je úctyhodné. Vznikla v době, kdy byl vesmír starý jen asi 1,4 miliard let. Spirální galaxie přitom představují „pokročilou“ formu galaxie a nejspíš vznikají postupně. Proto je pro odborníky překvapením, že v tak mladém vesmíru existovaly galaxie se spirální strukturou, které jsou podobné galaxiím v dnešním vesmíru.

TIP: Astronomové objevili nejvzdálenější galaxii podobnou Mléčné dráze

Doposud nejstarší známou spirální galaxii objevila rovněž soustava radioteleskopů ALMA, a to v roce 2019. Vznikla asi 2,5 miliardy let po Velkém třesku, tedy zhruba miliardu let po nově objevené galaxii BRI 1335-0417. 

Podle Takafumi Tsukuiho výsledky výzkumu rozšíří naše znalosti o vzniku spirálních galaxií a jejich vývoji do „zralé podoby“, jakou má dnes například Mléčná dráha nebo blízká galaxie v Andromedě. Úplně nejstarší galaxie ovšem nemají spirální strukturu. Rekord stále drží galaxie GNz11, objevená v prosinci 2020, která vznikla asi před 13,4 miliardami let, tedy asi 400 milionů let po Velkém třesku.

Nenápadná Fianarantsoa patří mezi větší města ležící na centrální madagaskarské vysočině v srdci ostrova: má víc než 190 tisíc obyvatel, přičemž v okolí pak narazíte pouze na malé vesničky a shluky obydlí. Město se navíc rozkládá v nadmořské výšce až 1 200 metrů, takže zatímco lidé z nížin jsou zvyklí na obvyklé třicetistupňové horko, ve Fianarantsoi padají teploty až k „drsným“ 15 °C, což už vyžaduje teplou bundu…

Nahoře a dole

Město vzniklo teprve v 19. století a postupem času v něm jeho obyvatelé vybudovali také univerzitu, která do lokality dobře zapadá – Fianarantsoa totiž v překladu znamená „dobré vzdělání“. Dnes má město dvě tváře: Jedna jeho část se „rozlévá“ údolím, zatímco druhá se nachází na vysokém pahorku. Tu první charakterizují barevná, špinavá a zaprášená tržiště, kde koupíte cokoliv od černých banánů přes nahnilé mandarinky až po použité autobaterie. Rikši se tam proplétají hustou dopravou a společně s nimi se do silničního chaosu míchají i desítky chodců.

V horním městě na kopci se žije úplně jinak. Ticho se tam proplétá mezi starými domy s rozpadajícími se kamennými fasádami, hlavní ulici zdobí trojice kostelů, z nichž nejstarší má téměř 150 let. Několik chátrajících budov v tradičním stylu přilákalo sponzory, kteří se je snaží finančními injekcemi udržet v co nejzachovalejším stavu, případně je restaurují – čeká je však spousta práce. Ve stínu domů posedávají domácí, mladí kluci se pokoušejí prodat několik drobností, ale jinak se tu život odehrává velmi pomalu.

Vedle kulturních památek má ovšem Fianarantsoa ještě jeden magnet na turisty: Funguje jako výchozí bod pro výpravy do okolních národních parků Ranomafana, Andringitra a hlavně do rezervace Anja, jež proslula koloniemi lemurů.

Květinový papír

Cesta do rezervace Anja vede přes malé městečko Ambalavao, které se zapsalo do mapy díky trhu s dobytkem zebu a tradiční výrobě papíru. Obec tvoří několik ulic, kolem nichž se odvíjí život a kterým dominuje krásný cihlový kostel ve francouzském stylu. Nedaleko pak stojí známá továrnička Anteimoro, kde vzniká papír stejně jako před staletími.

Původní obyvatelé Madagaskaru papír nepotřebovali, pak ovšem na ostrov připluli arabští obchodníci a naučili domácí používat své písmo. Najednou tedy bylo třeba ukládat vědění, a tak přišla vhod rostlina zvaná avoha. Její kůra se nejprve namáčí do vody, poté se rozmočená a rozemletá hmota suší na slunci, načež ztvrdne a vytvoří souvislou vrstvu. „Potom vezmou ženy čerstvé květiny a lístky, které chodí trhat každé ráno, a naskládají je do vzoru,“ vysvětluje samozvaný průvodce areálem Marcell. A teprve tehdy je tradiční papír skutečně hotový.

Poklad zvaný zebu

Trhy, na nichž se obchoduje se skotem zebu, se v Ambalavau konají každou středu a čtvrtek. Zmíněné plemeno připomíná buvola či větší krávu a zdobí jej mimo jiné ostré špičaté rohy, jež mají na Madagaskaru punc posvátnosti. Místní zebu vnímají jako symbol moci a majetku. Platí přitom pradávná africká rovnice, že čím víc zebu rodina vlastní, tím je v očích ostatních váženější a bohatší. 

Nikdo přesně neví, v kolik trh začíná: Někdo tvrdí, že ve tři ráno, jiný zase vykřikuje, že v osm, a nakonec se obchody rozjedou až v deset. Za výdělkem lidé přicházejí z velkých dálek. Často tak tráví na cestě dlouhé hodiny a urazí s dobytkem mnoho kilometrů, jen aby si opatřili živobytí na následující dny či týdny. Chudoba totiž není na Madagaskaru ničím výjimečným – víc než 90 % obyvatel musí vystačit v přepočtu s necelou padesátikorunou denně. Zebu v hodnotě 7 000–9 500 Kč tudíž opravdu představuje velmi vzácný majetek.

Posvátná rezervace

Každopádně do hledáčku širší veřejnosti dostali Madagaskar lemuři. Po celém ostrově existují desítky oblastí, kde tato rozpustilá zvířata žijí. Rezervace Anja se přitom považuje za jednu z nejkrásnějších, i když stále nepříliš navštěvovaných, přestože se nachází pouze hodinu a půl jízdy jižně od Fianarantsoy.

Anja vznikla teprve v roce 1999 a na třiceti hektarech ukrývá bohatou faunu a flóru, kterou byste mimo Madagaskar hledali marně. „Park je pro nás posvátným místem,“ vypráví jeden z průvodců John. „Žili tu naši předkové a dodnes se zde nacházejí jeskyně, kde vykonávali různé náboženské obřady. V některých se dokonce pohřbívalo,“ dodává.

Jakmile se přiblížíte k cíli, vynoří se nad krajinou zbrázděnou údolími a posetou rýžovými políčky trojice oblých skalnatých kopců, kterým místní říkají Tři sestry. V rezervaci se rozkládá i jezero, kde žijí krokodýli, a nedaleko stojí vesnice se dvěma či třemi desítkami jednoduchých dvoupatrových domků pronikavě červené barvy. Její obyvatelé se živí chovem dobytka a pěstováním rýže i jiných plodin. „Kdysi, před sto lety, se tu dokonce lovili lemuři, ale dnes už je to zakázáno,“ vysvětluje John.

Setkání s lemury

Netrvá dlouho a na scénu konečně vstupují místní hvězdy – poskakující lemuři s dlouhými černobílými ocasy. Právě podle oháňky bezpečně poznáte, že se jedná o druh Lemur catta, kterému domácí přezdívají maki. Žije zejména na jihu ostrova a rezervace Anja patří k nejsevernějším oblastem, jež tradičně obývá. Několik lemurů se vyhřívá na balvanu, zatímco jiní obratně balancují na menším kameni a pijí vodu. Zbytek sedí v korunách stromů a má za úkol varovat před případnou hrozbou.

„Lidí se lemuři nebojí, ale stále jim hrozí nebezpečí od dravých ptáků, šelem fosa, či dokonce od větších hroznýšů,“ upřesňuje John. Dospělí jedinci váží přes dva kilogramy, takže na ně dravci obvykle neútočí. Zato mláďata, která se osamostatňují až po šesti měsících, představují snadný cíl. Lemuří populace v rezervaci Anja čítá přes 300 zvířat. Druh catta se obvykle pohybuje ve skupinách 20–30 členů, zatímco třeba vzácní lemuři bambusoví se drží po třech či po čtyřech.

Nářek ze záhrobí

Přestože se jedná o živočichy dovádivé a hbité, každý den si dopřávají odpolední klid: Na hodinku či dvě se ztratí vysoko v korunách, lehnou si na větev či jeden na druhého a odpočívají. Jiná skupinka zase vymění bezpečí stromů za přehlednost terénu a lenoší na kamenech. Sem tam přitom její členové „vykřiknou“, jako by chtěli ostatní varovat. Nejhlučnější jsou lemuři ráno, kdy „naříkají“ jako malé dítě. Ostatně, jméno zdědili od římských duchů zvaných lemures, které ve svém díle zmiňovali antičtí básníci Horatius a Ovidius – nadpřirozená stvoření prý vyluzovala podobné zvuky jako zvířata. 

TIP: Madagaskarský Národní park Tsingy: Podmanivost kamenných jehel

Ačkoliv vás však v rezervaci Anja roztomilí a hraví tvorové doslova obklopí, nelze zapomínat, že se jedná o velmi ohrožený druh. Jejich celosvětová populace už silně prořídla a pomalu se v souvislosti s nimi začíná skloňovat slovo „vymírání“.

Sestupuji podél kolmé stěny do hloubky asi pěti metrů a všude okolo mě pulzují desítky průsvitných tělíček. Jen 2–3 centimetry velké medúzky vertikálně stoupají vodou, aby pak zvolna padaly zpátky do hloubky. Během pádu loví drobný zooplankton. Musí se nějak vzájemně vnímat, protože si v celém vodním sloupci udržují poměrně pravidelné rozestupy. Jakoby měly nějaká mini-teritoria. Snažím se zůstat maximálně v klidu a splynout s tím klidem a nádherou, kterou mi pobyt pod vodou přináší. Mezi stovkami drobných „lampiček“ si připadám jako návštěvník neexistující filmové planety Pandora z filmu Avatar. 

Primitivní kosmopolita

Medúzka sladkovodní (Craspeducta sowerbyi) se s výjimkou Antarktidy objevuje na všech světových kontinentech. Popsána byla v roce 1880 v Anglii. Přestože dává přednost stojatým vodám, u nás byla poprvé odchycena v roce 1930 ve Vltavě. Původ tohoto živočicha je údajně v jihovýchodní Asii. Rozšířila se ale, díky člověku a ptákům, do Evropy, Ameriky a také například do afrických jezer. Přestože je takový „světák“ její výskyt je nepředvídatelný a sporadický. 

Stavbou těla a dalšími vlastnostmi se medúzka sladkovodní výrazně neliší od svých mořských sester. Má s nimi například společné, že se její tělo skládá z 99 % z vody. Nemá hlavu, kostru, dýchací, ani vylučovací soustavu. Primitivní oči u základny ramen dokážou rozlišit světlo a tmu.

Čekání na „úrodné“ období

„Naše“ medúzka se rozmnožuje především nepohlavně – pučením. K pohlavnímu rozmnožování dochází zřídka, neboť samčí a samičí jedinci se na jedné lokalitě vyskytují vzácně. Sexuální reprodukce je podle vědců pro medúzky důležitá z hlediska vylepšení genetických kvalit. Z oplozeného vajíčka se vyvíjí plovoucí larvička, která brzy přisedá na dno a vyroste z ní nepatrný polyp. Takto může přežívat i několik let.

TIP: Podvodní říše našich tůní: Prozkoumejte tajemnou džungli sladkých vod

V případě příznivých podmínek, především teploty vody, se polyp promění v dospělou medúzku. Výskyt u nás je nejčastěji monitorován v záplavových lomech na Blansku, Opavsku a ve středních Čechách.

Květiny, stromy, stánky s občerstvením či amfiteátr stojí na 132 betonových pilířích, které autoři připodobnili ke květináčům; další v nich vidí houby. Sloupy mají různou výšku, krajina parku o rozloze jednoho hektaru je proto zvlněná a vinoucí se stezky a schodiště v něm propojují několik teras. Návštěvníci se na Little Island z Manhattanu dostanou dvěma mosty.

Podle správy parku má design vybízet k prozkoumávání a objevování. „Jsou tu různé výhledy na město, výhledy na vodu, pohledy na lidi i na krajinu. Při pohybu prostorem vstřebáváte různé prvky toho zážitku,“ popsala novinku ředitelka parku Trish Santini. Little Island podle ní od poloviny příštího měsíce nabídne i zábavu včetně hudebních, divadelních a tanečních vystoupení. Místní amfiteátr pojme až 687 diváků.

TIP: Čínská firma plánuje vlastní zelené superměsto budoucnosti

Výraznou stavbu navrhl anglický architekt Thomas Heatherwick, který je i autorem nedaleké rozhledny Vessel v nově vznikající čtvrti Hudson Yards nebo třeba londýnské housenky Rolling Bridge.

Stavba vznikla z popudu mediálního magnáta Barryho Dillera, který ji i z velké části financoval. Kromě 260 milionů dolarů, které výstavba parku stála (v přepočtu zhruba 5,4 miliardy korun) přispěla Dillerova rodinná nadace i dalšími 120 miliony na provoz parku pro příštích 20 let. New York City a stát New York přispěli na výstavbu a provoz dalšími 21 miliony dolarů. Výstavba parku byla oznámena již v roce 2014, bylo proti ní však vzneseno několik žalob. Kritici uváděli, že do plánů nebyla zahrnuta veřejnost a nové molo by mohlo ohrozit místní vodní faunu a flóru.

Bývalou vojenskou pevnost na devítihektarovém útesu přezdívaném Skála po většinu času halí hustá mlha. Vždycky, když se její závoje okolo Alcatrazu roztrhaly, naskytl se tamním nedobrovolným obyvatelům mučivý pohled: Jako na dlani mohli pozorovat San Francisco vábící svobodou a ležící jen dva a půl kilometru od břehů ostrova. Takovou vzdálenost by fyzicky zdatný muž zvládl přeplavat. Jak se však přesvědčilo hned několik z nich, není radno to zkoušet. Teplota vody dosahuje slabých deseti stupňů, a navíc se pod hladinou ukrývají zrádné proudy, schopné svou nevyzpytatelnou silou strhnout i loďku, natož plavce. Hořké pokušení tedy jen umocňovalo již tak drsnou zkušenost z pobytu ve věznici, střežené podle nejpřísnějších norem. 

Pekelný ostrov

Alcatrazským vězňům měl zabránit v útěku propracovaný systém bezpečnostních opatření. Základ tvořily mříže z tvrzeného betonu a oceli, dveře do všech 378 cel byly navíc automatizované. Na osazenstvo dohlíželo devadesát ozbrojených dozorců, včetně ostřelovačů na strážních věžích, kteří se střídali v osmihodinových směnách. Při průměrném počtu 260 vězňů tak na každého hlídače připadali tři odsouzení. Všichni trestanci denně absolvovali dvanáct osobních prohlídek a návštěvy mohli přijímat pouze jednou za měsíc. 

Vůbec nejobávanější místo na celém útesu představovala samotka zvaná „díra“, kde mohl vězeň skončit za zvlášť hrubé porušení kázně. V naprosté tmě a tichu tam pak strávil devatenáct dní, což obvykle stačilo, aby si své chování příště rozmyslel. Jediné, co mohlo trestance v jejich mizérii potěšit, byly sprchy s teplou vodou – na tehdejší dobu vymoženost, o jaké se jejich protějškům jinde ani nesnilo. Důvod podobného „luxusu“ byl ovšem překvapivě prostý: Měl zabránit, aby si vězni zvykli na chlad, a při případném pokusu o přeplavání Sanfranciského zálivu by tudíž zažili o to větší teplotní šok.

Cela pro Ala Capona

Obyvatelé druhého břehu však neměli důvod vězně jakkoliv litovat. Na Alcatraz soudy posílaly zločince nejhrubšího zrna s pestrou kriminální minulostí, přičemž mnozí již stihli strávit víc než polovinu života v jiných nápravných zařízeních. V řadě případů to s jejich morálkou nijak nehnulo – a díky rafinované síti kumpánů ve zločinecké kariéře pokračovali i za mřížemi. Popsaným praktikám hodlal Alcatraz učinit přítrž například tím, že místní dozorci měli být neúplatní. 

Hned několik měsíců poté, co zařízení zahájilo provoz, se o tom přesvědčil patrně nejznámější tamní obyvatel, nechvalně proslulý Al Capone. V srpnu 1934 dostal tehdy pětatřicetiletý mafiánský boss označení AZ #85 a celu číslo 181. Vzápětí údajně nabídl úplatek ve snaze dosáhnout lepšího zacházení, narazil však na důrazné odmítnutí a nezbylo mu než se drsnému režimu přizpůsobit, stejně jako ostatní. Mimochodem, jeho někdejší cela dnes patří mezi turisticky nejoblíbenější atrakce na ostrově.

Kapela trestanců

Čtyři a půl roku, které na Alcatrazu strávil, ji Al Capone obýval sám. Kvůli snaze maximálně trestancům pobyt znepříjemnit bylo totiž všech zhruba 400 cel uzpůsobených zásadně pro jednoho. Ani to však nezabránilo roztržkám, jež mezi vězni propukaly ve chvílích, kdy se mohli setkat osobně: Během tří dekád došlo v Alcatrazu k osmi vraždám. Rovněž Capone při jednom z kontaktů se spoluvězněm inicioval pěstní souboj a svůj již tak strohý příbytek musel krátce vyměnit za celu v bloku D, určeném pro problémové trestance. 

TIP: 5 nejstřeženějších vězení světa: Moderní komplexy, tuhé žaláře i přecpané kobky

Pobyt na ostrově však přece jen znamenal jisté vystřízlivění, pokud šlo o mafiánovy kriminální aktivity. Postupně přeorientoval své zájmy jinam a poté, co delší dobu „sekal dobrotu“, mu dozorci umožnili založit vězeňskou kapelu. Nazval ji Rock Islanders, hrál v ní na banjo a na své dřívější mafiánské angažmá už nenavázal. Kvůli podlomenému zdraví si dokonce v roce 1939 vysloužil přesun do daleko mírnější nemocniční věznice v Baltimoru, odkud jej krátce nato propustili. 

Odolat cukru není lehké, stejně jako dodržovat správné postupy při čištění zubů. Proto jsou lidé, obzvláště děti, často náchylní k zubním kazům. Pomoci by teď mohla nová léčba, která využívá enzymy k oslabení zubního plaku, biofilmu, co se neustále vytváří na zubech a vede ke vzniku zubních kazů.

Podle odborníků americké University of Pennsylvania se zubní plak obvykle skládá z bakterií streptokoků Streptococcus mutans a kvasinek Candida albicans. Streptokoky se s kvasinkami navzájem podporují. Dokonce se navzájem propojují, pomocí molekul polysacharidu mananu z buněčné stěny kvasinek, které se spojují s molekulami enzymu glykosyltransferázy, produkovaných streptokoky.

Útok na zubní plaky

V dnešní době existují léky, které cílí na streptokoky v ústní dutině. Obvykle ale zabijí i užitečné bakterie a přitom samotný zubní plak příliš nezasáhnou. Geelsu Hwang a jeho tým proto přišli s novým postupem. Místo samotných bakterií nebo kvasinek útočí na jejich spojení, tedy na molekuly mananů.

TIP: Nanočástice ochrání zuby před kazy a zároveň ušetří užitečné bakterie

V experimentech vyzkoušeli tři různé enzymy, které rozkládají manany. Nechali je působit na biofilmy umístěné na povrchu, který byl podobný zubu. Už po 5 minutách působení enzymů došlo k podstatnému oslabení biofilmu, který pak byl mnohem snáze odstranitelný čištěním zubů a podobnými postupy. Výhodou takové léčby je i to, že vůči ní hůře vzniká rezistence. V budoucnu by se podobné enzymy mohly objevit například v ústní vodě pro děti a v podobných přípravcích.

„Je velké překvapení, že jsme nalezli atomy železa a niklu v atmosférách téměř dvaceti komet, které jsme pozorovali za poslední dvě desetiletí, a to i u těch vzdálených, nacházejících se ve velmi chladném prostředí,“ říká Jean Manfroid z belgické University of Liège, který vedl výzkum komet.

Astronomové vědí, že těžké kovy se vyskytují v ledovo-prachových jádrech komet. Protože ale pevné kovy většinou za nízkých teplot nesublimují (nemění se v plyn), neočekávali, že je najdou v atmosférách chladných komet, které putují Sluneční soustavou ve velké vzdálenosti od Slunce. Páry železa a niklu byly nyní detekovány u komet nacházejících se ve vzdálenosti přes 480 milionů kilometrů od Slunce, což je třikrát dále, než obíhá Země kolem Slunce.

Železo a nikl

Členové belgického týmu detekovali v kometárních atmosférách zhruba stejné množství železa a niklu. Hmota v naší Sluneční soustavě, například v nitru Slunce nebo v meteoritech, ale obvykle obsahuje asi desetkrát více železa než niklu. Tento nový výsledek má proto zásadní dopad na to, jak astronomové chápou počáteční fáze vývoje Sluneční soustavy. A členové týmu se stále snaží rozluštit, co to znamená. 

„Komety vznikly asi před 4,6 miliardy let ve velmi rané fázi vývoje Sluneční soustavy a od té doby se některé z nich změnily jen velmi málo. V tomto smyslu jsou pro astronomy jako fosilie,“ upozorňuje spoluautor studie Emmanuel Jehin.

Vědci využili pozorování získaná spektrografem UVES (Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph), který pracuje ve spojení s dalekohledem ESO/VLT. Metodami spektroskopie analyzovali atmosféru komet nacházejících se v různých vzdálenostech od Slunce. Tento postup astronomům umožňuje odhalit chemické složení kosmických objektů, neboť každý prvek zanechává ve světle (a tedy spektru) unikátní otisk – sadu spektrálních čar.

TIP: Odhalená jádra komet: Fotografie, které pořídily družice z naprosté blízkosti

„Obvykle pozorujeme asi desetinásobné množství železa než niklu, ale v kometárních atmosférách jsme našli těchto prvků zhruba stejně. Dospěli jsme k závěru, že by mohly pocházet z vzácného materiálu na povrchu kometárního jádra, který sublimuje za nízkých teplot a uvolňuje železo a nikl zhruba v podobném množství,“ vysvětluje Damien Hutsemékers, rovněž jeden ze členů týmu belgických vědců z univerzity v Liège.

Členové belgického týmu doufají, že jejich studie představuje první kroky budoucího výzkumu. „Nyní začnou kolegové pátrat po těchto čarách i v archivních datech z jiných teleskopů,“ dodává Emmanuel Jehin. „Myslíme si, že to povede k nastartování nového zájmu o toto téma.“

Německé tankové vojsko stavělo po teoretické stránce zejména na konceptu Heinze Guderiana publikovaném v knize Achtung! Panzer! z roku 1937 a rozvinutém v dalších publikacích. Guderian zde zformuloval taktiku moderních obrněných jednotek a rovněž požadavky na jejich organizaci a výzbroj. Kromě samotných tanků se zde věnoval také otázce zajištění dělostřelecké podpory. Za klíčové považoval nasazení samohybné artilerie, která by dokázala držet krok s tanky a motorizovanými jednotkami a poskytovat jim rychlou a efektivní palebnou podporu. Pro tento účel měla vzniknout řada samohybných lafet určených pro osazení kanonů a houfnic různých ráží.

Guderian potvrzený praxí

Tento koncept však narazil na nedostatečné výrobní kapacity zbrojního průmyslu třetí říše. Vojenské podniky připadající svým zaměřením v úvahu pro stavbu uvedených vozidel plně vytížila konstrukce a produkce tanků a pro vývoj samohybných kanonů a houfnic jim nezbýval prostor. Proto se musely Hitlerovy pancéřové formace při bojích v Polsku a ve Francii stejně jako při invazi do Sovětského svazu spoléhat na palebnou podporu tradičního taženého dělostřelectva.

Zkušenosti z těchto operací však daly Guderianovi za pravdu. Tažené dělostřelectvo nedokázalo držet krok s rychlými obrněnými a motorizovanými kolonami a často mělo problémy s postupem v těžkém terénu. Navíc trvalo dlouho, než klasická děla zaujala palebné pozice, ještě k tomu v seřazené formaci. V reakci na to dostaly roku 1942 firmy Alkett a Krupp za úkol vyvinout samohybnou houfnici. Původní plány počítaly s vývojem speciálního pásového podvozku pro lafetaci dělostřeleckých zbraní s odměrem 360°. Tento úkol se však ukázal jako nesplnitelný z důvodu časové a konstrukční náročnosti. Proto se pozornost konstruktérů obrátila k již existujícím podvozkům.

Jakou hlaveň?

Hlavní zbraň zamýšleného vozidla měla zprvu tvořit lehká houfnice leFH 18 ráže 10,5 cm. Pro její lafetaci se jako první nabízel podvozek lehkého PzKpfw II. Tato vozidla velení tou dobou ve velké míře stahovalo z fronty, neboť svými výkony už na sovětské tanky nestačila. Podvozků se tedy nabízelo dost. Konstruktéři měli ovšem v paměti výsledky jednoho z prvních německých samohybných děl, nazvaného Sturmpanzer II Bison.

Šlo o těžký pěchotní kanon sIG 33 ráže 15 cm osazený na prodloužený a rozšířený podvozek lehkého tanku Panzer II. Vozidlo ve službě vykazovalo řadu problémů daných především slabým motorem – pohybovalo se pomalu, mělo problémy v těžkém terénu a motor se přehříval. Nedostatečně dimenzované odpružení podvozku také velmi trpělo zpětným rázem při střelbě. A to přitom použitá zbraň vážila pouhých 1 800 kg. Zamýšlená houfnice LeFH 18 měla hmotnost skoro dvojnásobnou a k tomu se musela připočítat ještě hmotnost vezené munice.

Zcela nový podvozek

Bylo tedy jasné, že tudy cesta nepovede. Pozornost konstruktérů se proto upřela na podvozky PzKpfw III a IV. Přednost nakonec dostal Panzerkampfwagen IV, na němž svůj prototyp založil Krupp. Firma Alkett se naopak po vyhodnocení výhod a nevýhod obou vozidel rozhodla vyvinout vlastní podvozek kombinující prvky obou konstrukcí. Vznikla tak samohybná lafeta nazvaná Geschützwagen III/IV. Vana trupu, motor Maybach HL 120 TRM, pojezdová kola, podpůrné kladky a systém zavěšení pocházely z PzKpwf IV, zatímco robustní přední hnací a zadní napínací kola byla stejně jako řízení a převodovka Zahnradfabrik SSG 77 převzata z Panzerkampfwagenu III Ausf. J.

Motor konstruktéři přesunuli ze zadní části trupu do jeho středu. Vzadu tak vzniklo místo pro lafetaci hlavní zbraně a také pro její obsluhu. Tu chránila nízká, shora otevřená nástavba z pancéřového plechu, zatímco řidič a radista seděli v odděleném prostoru v přední části trupu vozidla. Stanoviště řidiče mělo drátěnou mřížku před průzorem, která usnadňovala navádění vozidla do žádané palebné pozice.

Podle jedné z městských legend platí, že atraktivita našich protějšků se v průběhu času stráveného v baru zvyšuje. Fenomén, který bývá označován jako „efekt alkoholových brýlí“, byl v minulosti opakovaně zkoumán a ověřován vědci z celého světa. Dánští vědci se rozhodli prozkoumat „efekt alkoholových brýlí“ z poněkud jiného úhlu. Zvyšuje se časem stráveným v baru i vnímání naší (sebe)atraktivity?

Studie probíhala během čtyř sobotních večerů v jednom dánském baru. Návštěvníci měli u „nastrčeného“ barmana vyplnit dotazník, ve kterém na stupnici od 1 do 7 hodnotili vnímání vlastní atraktivity (nikoli atraktivity pouze ve fyzickém slova smyslu) a míru vlastní opilosti. Vše bylo doplněné dotazníkem, ve kterém respondenti zaznamenávali kromě osobních informací (pohlaví, věk, rodinný stav) také množství zkonzumovaného alkoholu. Výzkumníci odpovědi zaznamenávali ve třech časových oknech (12:00 až 17:59, 18:00 až 20:59 a 21:00 až 2:00 hodin).

Tikající hormony

Ze zhruba stovky záznamů poté vědci vyvodili závěry, které ukazují, že vnímání naší (sebe)atraktivity se v průběhu času zvyšuje bez ohledu na množství zkonzumovaného alkoholu. Za atraktivnější se během času stráveného v baru považovali muži i ženy, přičemž zvlášť patrný byl tento posun respondentů bez závazků. Nejmenší „nárůst“ vnímání vlastní atraktivity badatelé zaznamenali u zadaných žen v posledním časovém okně. Naopak míra vnímání vlastní atraktivity mužů rostla bez ohledu na rodinný stav a čas. Podle jednoho z autorů studie, profesora Tobiase Otterbringa, je hlavním důvodem blížící se doba zavíračky a zkracující se prostor pro oslovení potenciálního partnera. 

Dánská studie navázala na podobně koncipovaný výzkum z australského Sydney z roku 2010. Také zde badatelé navštívili během čtyř sobotních večerů hospodu a zjišťovali, jak se v čase a s množstvím zkonzumovaného alkoholu mění naše vnímání atraktivity. Australští respondenti ovšem nehodnotili vlastní (sebe)atraktivitu, nýbrž atraktivitu dalších návštěvníků. I zde vědci zaznamenali s přibývajícím časem vyšší hodnocení přitažlivosti u mužů i u žen.

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

Závěry obou badatelských týmů jsou až překvapivě podobné. Zatímco míra vnímání naší (sebe)atraktivity i atraktivita našich protějšků v čase stráveném v baru roste, množství zkonzumovaného alkoholu v tom hraje jen okrajovou roli. Určujícím je podle dánských i australských vědců blížící se čas zavírací hodiny, a tím i zmenšující se prostor pro zaujmutí potenciálního partnera.