Lidé spolu válčí od úsvitu věků. K podstatnému rozvoji válečných střetů došlo během historie poté, co se lidé usadili na jednom místě a začali se věnovat zemědělství. Podle archeologických nálezů víme, že k tomu docházelo na různých místech, zhruba před 12 tisíci lety. 

Jedním takových míst je Jebel Sahaba v Súdánu, kde jsou pohřbeni lidé z doby před 13 400 lety. Archeologové až doposud věřili, že jsou mezi nimi zranění z jedné bitvy. Archeoložka Isabelle Crevecoeur z francouzské Université de Bordeaux s kolegy pečlivě prozkoumala pozůstatky 61 lidí z Jebel Sahaba a zjistila, že šlo o mnohem rozsáhlejší konflikt. Podle toho, co francouzská archeoložka zjistila, šlo o regulérní válečný konflikt, který zřejmě trval řadu let. Mnoho pohřbených má totiž starší bojová zranění, která se zahojila.

TIP: V baskickém La Hoya se odehrál krvavý masakr doby železné

Jak uvádí Crevecoeurová, lidé v Jehel Sahaba byli lovci, rybáři a sběrači. Podle všeho žili ve skupinách, mezi nimiž dlouhodobě panovalo napětí. Občas došlo ke krvavým střetům. Jsou to zřejmě nejstarší doklady válečného konfliktu. Podle Lukeho Glowackiho z americké Harvard University jsou výsledky výzkumu v Jebel Sahaba významným potvrzením, že násilí a střety vojenského charakteru byly součástí života nejen zemědělců, ale i jejich předchůdců lovců sběračů. 

Madona či Matka přistěhovalců, jak je tenhle snímek znám, s utkvělým pohledem do naprosto nejisté budoucnosti vyjadřovala odhodlání přežít. „Nese v sobě veškeré utrpení lidstva, ale také vytrvalost. Krotkost i zvláštní odvahu…,“ řekl o fotografii Roy Stryker, organizátor projektu. V knihovně Kongresu, kde je snímek uložen, jej popsali takto: „Jedná se o opuštěnou sběračku hrachu v Kalifornii, matku sedmi dětí, ve věku třicet dva let, Nipomo, Kalifornie.“

Identitu oné ženy odhalil až v sedmdesátých letech reportér kalifornských novin, když ji objevil v karavanu v Modestu, a svět obletěla zpráva agentury Associated Press s titulkem „Žena bojuje proti šílenství kolem slavné fotografie z období Velké krize“. Florence Owen Thompsonová, jak se ta žena jmenovala, tehdy mimo jiné řekla: „Přála bych si, aby mě (Langeová) nikdy nevyfotila. Nemám z té fotky ani cent. Neptala se mě na jméno. Říkala, že ji neprodá a že mi jednu pošle. Nikdy to neudělala.“

Sběrači hrášku

Florence se narodila v září 1903 v čerokézské rodině na indiánském teritoriu v Oklahomě. V 17 letech se vdala, narodily se jí děti a rodina migrovala za prací po pilách a farmách v údolí Sacramenta. Když byla znovu těhotná, manžel zemřel na tuberkulózu. Později se seznámila s mužem, s nímž měla údajně další tři ratolesti. „Pracovala jsem v nemocnicích, barech, vařila jsem, chodila na pole (…), jen abych uživila své děti.“

V březnu 1936 cestovali z řepných polí v kalifornském Imperial Valley směrem na Watsonwill, kde chtěli najít práci při sklizni salátu. Na cestě se jim ale porouchalo auto, a tak museli zakotvit v táboře v Nipomu, kde se sjelo na tři tisíce sběračů hrášku. Ten ale pomrzl, a tak lidé zůstali bez práce a o hladu.

Když se John, Florencin muž, vydal se syny do města, aby auto opravili, přijela do tábora fotografka Dorothea Langeová, která pracovala pro výše uvedený projekt. Původně sem vlastně vůbec neměla namířeno a odbočku na Nipomo přejela, pak ale poslechla jistou intuici, a vrátila se. K Thompsonové s dětmi ji „jako by přitahovala magnetická síla“.

Paradoxy

„Viděla jsem ji a přistoupila k té hladové a zoufalé matce (…) Opravdu si nepamatuji, jak jsem jí vysvětlila mou přítomnost a přítomnost mého fotoaparátu, ale pamatuji si, že se mne na nic nezeptala,“ uvedla později fotografka, která na místě pořídila šest snímků. „Já jsem se na její jméno nebo příběh neptala. Řekla mi sama, že jí je 32 let. Řekla mi, že přežívají na zmrzlé zelenině ze zmrzlých polí a ptáků, které děti pozabíjely (…) Seděla tam opřena o stan obklopena svými dětmi a zdálo se, jako by věděla, že mé fotografie jí mohou pomoci, a tak ona pomohla mně. Skoro v tom byla taková rovnocennost.“

Florence evidentně nečekala, že fotka bude zveřejněna. Langeová ji poskytla agentuře fungující v rámci programu New Deal, ale objevila se i v San Francisco News se zprávou, že v Nipomu hladoví tisíce dělníků bez práce. Když během pár dní dorazily do tábora zásoby potravin, Florence s rodinou už tu nebyla. Sklízeli salát u Watsonwille.

Langeová pracovala pro federální vládu a snímek se stal veřejným majetkem, proto za něj nikdy – přestože jí přinesl slávu – nedostala honorář. Nicméně po její smrti na konci šedesátých let byly objeveny autorské tisky s ručně psanými poznámkami fotografky. Na aukci v Sotheby‘s jeden koupilo Getty Museum za 244 500 dolarů, jiný byl vydražen v Christie‘s za 141 500 dolarů.

TIP: Ikonický snímek 20. století: Kdo byl neznámý mladík s modrýma očima?

Florence pomohla sláva alespoň k tomu, že když onemocněla, sešlo se na žádost jejích dětí o finanční pomoc 25 000 dolarů na její léčbu. Roku 1983 zemřela na rakovinu. Na jejím hrobě stojí nápis: Florence Leona Thompson, Matka přistěhovalců – Legenda síly amerického mateřství. 

Jak řekla její dcera Katherine, „byla to velmi silná žena“. „Nikdy jsme neměli moc, ale ona se vždycky postarala o to, abychom měli alespoň něco.“ Podle ní se rodina za fotku, respektive za svou chudobu styděla, a teprve když se s finanční pomocí sešly i tisíce dopisů se slovy uznání a obdivu, dopřáli si pocit pýchy. 

Žabí jazyk je dlouhý jako třetina jejího těla, a to je jen začátek zázračných schopností tohoto tělesného orgánu. Dlouhý žabí jazyk je pokrytý tisícovkami hlenových žláz, které vylučují jedny z nejlepkavějších slin na světě.

Když v roce 2014 věci zkoumali sliny rohatek, zjistili, že by s pomocí svého lepkavého jazyka dokázaly zvednout 1,4násobek váhy vlastního těla. To je zhruba stejné, jako by člověk chtěl zvednout na jazyku ledničku.

Žabí supermani

S pomocí svého dlouhého jazyka jsou žáby schopné ulovit potravu přímo ze vzduchu. Za kořistí se nemusí nikam honit, stačí jim sedět a čekat – a přitom mnoho z žabích druhů loví jedny z nejrychlejších a nejhbitějších létajících tvorů, jako jsou mouchy, můry a šídla.

Je to ještě impozantnější, když si uvědomíte, že mouchy vnímají čas pomaleji než jiní tvorové. Každá vteřina připadá mouše jako čtyři vteřiny, takže má všechen čas na světě, aby unikla predátorovi. Jen si vzpomeňte, když jste naposledy zkusili plácnout mouchu. Není to tak snadné, že?

Žáby mají v rukávu ještě jeden trik – jejich jazyk je extrémně rychlý. Silné svaly jazyk vymrští ke kořisti ohromující rychlostí čtyř metrů za vteřinu. Zároveň žába otevře tlamu, což dodá jazyku rotaci, podobně jako hlaveň pušky letící kulce. Plesk, než stihnete mrknout, je po všem. Vědci zjistili, že žáby jsou schopné chňapnout po kořisti a vtáhnout ji do tlamy za necelých 0,07 vteřiny – pětkrát rychleji než lidské mrknutí.

Rychlost ale není jedinou žabí zbraní. Žabí jazyk je desetkrát měkčí než náš, zhruba stejně poddajný jako náš mozek. Díky této měkkosti je superohebný, takže se může omotat kolem kořisti, namazat mouchu svými lepkavými slinami a uvěznit ji na místě jako v pasti pomazané lepem.Tato moucha už nikam neuletí.

TIP: Proč se psi nedívají na televizi a proč je těžké chytit mouchu?

A zbývá ji jen vtáhnout zpátky do tlamy. Jazyk se stáhne jako pružící lano na bungee-jumping a během 15 setin vteřiny zmizí zpátky v tlamě. Aby uvolnila přilepenou kořist, vtáhne žába oční bulvy do hlavy. Vzniklý tlak stáhne kořist z jazyka, aby ji mohla spolknout vcelku.

Želvušky (Tardigrada) jsou kmenem, jenž patří mezi prvoústé (Protostomia). Latinský název Tardigrada lze přeložit jako „pomalochodci“, ale v anglické literatuře se těmto primitivním organismům říká water bears (vodní medvědi) nebo také moss piglets (mechová selátka). Žijí mezi lišejníky a mechy a jejich potravou jsou buňky rostlin, řasy, bakterie a malí bezobratlí tvorové. 

TIP: Těžký život na hraně extrému: Kdo jsou nejodolnější organismy na Zemi?

Želvušky nejsou obvykle větší než půl milimetru, ale přes svoji nepatrnost jsou považovány za jeden z nejodolnějších organismů na Zemi. Dokážou totiž přežít radiaci o intenzitě až tisíckrát vyšší, než jaké by odolal člověk. Smrtícímu záření takto vzdorují ve stavu anabiózy, která je jakousi formou hibernace. K životu totiž potřebují vodu a v případě, že se ocitnou v suchém prostředí, zjednodušeně řečeno samy naprosto vyschnou. V tomto stavu vydrží až deset let a k životu je probere zase jen voda.

Protoplanetární disky kolem hvězd obvykle vznikají ze zbytků matečné mlhoviny, z níž se nejprve zformovala sama stálice. Už krátce po prvotní kontrakci se mlhovina vlivem rotace zploští do diskového útvaru, a jak se otáčení zrychluje v důsledku výrazného zahušťování středu, kde se rodí protohvězda, disk se zplošťuje stále víc. U osamocených stálic zůstávají protoplanetární disky během fáze tvorby oběžnic obvykle velmi tenké, se vznikem větších a větších těles však pozbývají spojitost a objevují se v nich mezery či spirální vlny. 

TIP: Protoplanetární disky Petra Pana udivují svou dlouhověkostí

Ve vícehvězdném systému, zejména pokud se jeho členky navzájem obíhají těsněji, může jejich gravitace plochost disku výrazně narušit. Jde třeba o případ trojhvězdy GW Orionis. 

Trojhvězdný systém GW Orionis má pokroucený protoplanetární disk s prstenci hmoty různého sklonu. Na snímku vpravo, pořízeném přístrojem SPHERE, astronomové poprvé identifikovali stín, který prstenec vrhá na zbytek disku. Pomohlo jim to odhalit vzájemné prostorové uspořádání obou útvarů. Vizualizace vlevo znázorňuje vnitřní oblasti disku včetně prstence a staví na 3D rekonstrukci

Vědci důmyslným způsobem využili krevní testy a s jejich pomocí určili, jakého stáří je alespoň teoreticky možné dosáhnout. Z různých charakteristik lidského těla a jejich vztahu ke stárnutí vytvořili jeden jednoduchý indikátor DOSI (dynamic organism state indicator). Z něj pak následně odvodili, že pro lidský život je za normálních okolností maximální délkou života rozmezí mezi 120 až 150 lety. Stárnutí je přitom v lidském těle poháněné především nedokonalou DNA replikací – příslušný enzym dělá chyby při kopírování DNA do nově vznikajících buněk.

TIP: Kdy zemřete? Jednoduchý test vám ukáže očekávanou délku vašeho života

Singapurští vědci jsou přesvědčeni, že nám při snahách o podstatné prodloužení lidského života nepomohou ani velmi pokročilé léčebné metody a postupy. Lidské tělo se zřejmě nemůže dostat nad uvedený věk, aniž bychom vyřešili samotný proces stárnutí. Ten vede k postupné ztrátě celkové odolnosti lidského těla, což je mnohem významnější pro umírání než konkrétní nemoci.

Na západě Thajska se rozkládá jedna z nejnádhernějších přírodních rezervací světa. Oblast s krkolomným názvem Thung Yai – Huai Kha Khaeng zahrnuje dvě sousedící lokality: Thung Yai Naresuan a Huai Kha Khaeng. S rozlohou 6 222 km² zároveň představuje největší chráněné území v jihovýchodní Asii. Domov tam našlo ohromné množství rostlinných i živočišných druhů, z nichž mnohé jsou vzácné, ohrožené či endemické, a nevyskytují se tedy nikde jinde na planetě. V místních deštných lesích žije 120 druhů savců, včetně slonů, tygrů či levhartů obláčkových.

V pavučině vod

Zatímco stáda slonů lze v rezervaci pozorovat poměrně často, spatřit tygra je vcelku vzácné, a tak se návštěvníci obvykle musejí spokojit jen s otisky tlap na pěšinách. Vynahrazuje jim to 400 druhů hnízdících ptáků, včetně orlíka chocholatého či jory černokřídlé, v tocích pak mohou obdivovat 113 druhů sladkovodních ryb a v neposlední řadě se v Huai Kha Khaeng vyskytuje téměř stovka plazích druhů a 43 druhů obojživelníků.

TIP: Thajský národní park hodlá posílat odpadky turistům domů

Rozmanitá scenérie zahrnuje subtropickou až tropickou vegetaci, deštné a bambusové lesy, vápencová stanoviště i mokřady. Nad nížinnými pláněmi se tyčí přes 1 500 metrů vysoké horské vrcholy, přičemž rekordman Thung Yai ční do 1 830 metrů nad mořem. Rezervaci protkává pavučina toků s impozantními vodopády a dvě důležité říční soustavy, Khwae Yai a Huai Kha Khaeng, na nichž závisí takřka celý ekosystém včetně mnoha vzácných druhů.

Boj s těžaři

Turistům se nabízí přístup jen do malé části rezervace, což jejím krásám a zejména ohrožené fauně a flóře zajišťuje bezpečí. Přesto musí thajská vláda vynakládat na ochranu tamní přírody značné úsilí i peníze. Úřady a ochránci totiž čelí tlaku kvůli rozvoji těžby, odlesňování za účelem zemědělství i kvůli výstavbě přehrad a silnic. Nová infrastruktura by však umožnila ještě rozsáhlejší pytláctví, s nímž se ochránci již tak silně potýkají.

Poněvadž byla vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská (1781–1839) příznivě nakloněna budoucí slavné spisovatelce a do konce svého života ji podporovala, vznikly domněnky, že by snad mohla být její biologickou matkou. Tyto teorie se ukázaly jako liché. 

U její mladší sestry Dorothey však vyvráceny nebyly. „Paní kněžna“ tedy mohla být podle některých indicií tetou Barunky Panklové alias Boženy Němcové. Vilemína vyrůstala spolu s mladšími sestrami v rodině svého otce, vévody Petra Birona. Jeho žena se o dcery moc nezajímala, často cestovala, užívala si života. 

Vilemína vynikala krásou, vzděláním, kultivovaností i přirozeným taktem. Oslnila řadu evropských aristokratů i politiků a ve svých salonech se netajila svými politickými názory.

Osudový Metternich

V osobním životě si však štěstí příliš neužila. Všechna tři její manželství skončila rozvodem. Své jediné dítě dceru Gustavu porodila v roce 1800 v Hamburku. Holčička byla adoptována šlechtickou rodinou, čehož později Vilemína trpce litovala. Tajný porod byl mimořádně komplikovaný a po něm už vévodkyně nemohla mít další děti.

Jejím osudovým mužem se stal známý sukničkář kníže Klemens Metternich. Poprvé se viděli roku 1801 v Drážďanech, kde zastával funkci velvyslance. Vilemína ho doslova uchvátila! Nezískal ji ale hned, dokonce ani při dalším setkání v Berlíně roku 1803. Povedlo se mu to až o deset let později v Ratibořicích. 

Vilemína totiž nesnášela Napoleona a přesvědčila Metternicha, aby se Rakousko zapojilo do protinapoleonské koalice. A na oplátku zase Metternich přesvědčil ji, aby se stala jeho milenkou. Jenže Vilemína chtěla po čase víc! Navrhla mu, aby se rozvedl a oženil s ní. To ale nemohl Metternich své mimořádně tolerantní manželce Eleonoře Kounicové, vnučce kancléře Marie Terezie, udělat! Díky ní se vyšvihl do vídeňské dvorní společnosti. A tak Vilemína po čase vztah s Metternichem k jeho velké lítosti raději ukončila. A aby předešla pomluvám, rozhodla se, že se znovu vdá. I s tímto manželem se rozvedla, i když přáteli zůstali až do její smrti v roce 1839.

Na všech svých panstvích byla vévodkyně velice oblíbená. V Ratibořicích se prý často procházela po parku a občas se se svými poddanými dávala do řeči. Své problémy ale s nimi neřešila, ani je nezvala na zámek, jak to idylicky popisuje Božena Němcová…

Image

Čtěte také

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Projekt, známý jako Lunar Crater Radio Telescope (LCRT), získal na další rozvoj finanční injekci ve výši půl milionu amerických dolarů. Měsíční radioteleskop LCRT je součástí skupiny nadějných projektů budoucnosti, které si NASA opečovává v rámci programu NIAC (NASA Institute for Advanced Concepts). Nejde o první nápad postavit na Měsíci radioteleskop – především jeho umístění na odvrácené straně má své opodstatněné výhody – odpadá například vliv rádiového rušení ze Země a i „nerušný výhled“ slibuje lepší citlivost a možnost zachytit signály, které z nejrůznějších důvodů nedoputují k pozemním radioteleskopům. Tým LCRT, který vede Saptarshi Bandyopadhyay z JPL, ale přišel se zajímavými vylepšeními, díky kterým jej NASA považuje za minimálně „uskutečnitelný“.

Radioteleskop na Měsíci

Koncept měsíčního radioteleskopu LCRT počítá se stavbou antény s kilometrovým průměrem disku. Teleskop by měl být podle aktuálních plánů situován v některém z kráterů na odvrácené straně Měsíce. Největší pozemní radioteleskopy, jakým je třeba pětisetmetrový FAST nebo nedávno odepsaný Arecibo, mají disky sestavené z tisíců dílů. Stavba kilometrového talíře na povrchu Měsíce by tak znamenala velké množství raketových startů a obrovskou masu materiálu, který by bylo na jeho povrch dopravit. 

Saptarshi Bandyopadhyay proto přišel s nápadem nahradit celistvé pláty disku radioteleskopu drátěným sítem. To by pochopitelně značně omezilo množství materiálu nutného ke stavbě. Síť by byla mnohem lehčí a méně objemná, pro správnou funkčnost by se ale neobešla bez velmi přesného nastavení. I v tomto bodě ale má tým LCRT originální řešení – stavbou a správným nastavením by vědci pověřili duální roboty, například takové, jaké vyvíjí JPL v rámci projektu průzkumných transformerů DuAxel.

Zapojení robotický stavitelů ani funkční návrh síťového disku ještě nemají inženýři detailně rozpracovaný, nicméně právě k tomu má sloužit finanční pobídka a zařazení Lunar Crater Radio Telescope do projektu NIAC Phase II. Není tak zatím jasné, zda by šlo o stavbu pomocí autonomních robotů, nebo zda by robotické stavitele ovládali lidští operátoři. Kromě samotné stavby se musí inženýři vypořádat s nehostinným prostředím odvrácené strany Měsíce, kde teploty kolísají mezi -173 °C a +127 °C.

TIP: Proč je plánovaná mobilní síť na Měsíci špatnou zprávou pro (některé) vědce?

Jisté je, že má-li se projekt měsíčního radioteleskopu uskutečnit, nelze jej projektovat v horizontu desítek let. Jeho nejvýznamnější přednost – nezávislost na pozemském rádiovém rušení, totiž nemusí trvat dlouho. Měsíc je čím dál častějším cílem mnoha vesmírných agentur a může se tak snadno stát, že ani zatím panenská odvrácená strana našeho souputníka nebude rádiového smogu ušetřena věčně.