Na tabuli u pokladny kavárny CUPS Coffee & Tea najdou zákazníci zvláštní ceník. Při objednání malé kávy zaplatí zákazník pět dolarů, pokud k tomu přidá slovo prosím, zaplatí tři dolary. A pokud ještě navíc pozdraví, bude ho káva stát 1,75 dolaru. Stručně řečeno: čím je člověk zdvořilejší, tím levnější je jeho nápoj. Hlavní myšlenkou je, aby si lidé uvědomili, že je důležité respektovat druhé a být laskavý a milý nic nestojí. Spíše to může někomu udělat den ještě krásnější.

Ceník se objevil na sociálních sítích, kde rozpoutal bouřlivou debatu. Ne vždy šlo ale o reakce pozitivní. Kromě těch, kteří považují tento přístup za velmi užitečný se našli i tací, podle kterých je neslušný a nezákonný. „Nebudu říkat prosím někomu, kdo je pode mnou,“ uvedl například jeden z uživatelů. Pohotově však na to odpověděl další uživatel, který napsal: „Soudě podle tohoto komentáře, pod tebou už opravdu nikdo není.“

TIP: Sleva podle velikosti ňader: Čínská restaurace pod palbou kritiky

Příběh „výchovného ceníku“ zajímavým způsobem ilustruje (nejméně) dvě věci – obyčejná lidská slušnost a zdvořilé chování rozhodně není samozřejmá. Ukazuje se ale také, že i přes obrovské vzdálenosti, často řešíme navlas stejné problémy, jako lidé na druhé straně zeměkoule. Také v českých kavárnách, restauracích a hospodách se totiž můžeme setkat s podobnými, více či méně vážně pojatými, „výchovnými ceníky“.

Jen v roce 2018 Češi z lékáren odnesli 7,4 milionu balení Ibalginu, z čehož vyplývá, že jsme spořádali bezmála čtvrt miliardy růžových tabletek. V přepočtu na obyvatele nás to řadí mezi evropské premianty, neboť větší oblibu tzv. nesteroidních antiflogistik hlásí pouze Finsko.

Zázrak z laboratoře

Když v roce 1961 vědci v britském Nottinghamu představili veřejnosti látku, která dokázala dosud nevídaným způsobem tlumit bolest, jejich objev se dal přirovnat k zázraku. Nová substance působila daleko účinněji než dosud užívaná kyselina salicylová, obsažená v aspirinu. Navíc se zdálo, že má mnohem méně vedlejších účinků, a zahájení sériové výroby proto doprovázela vysoká očekávání. A ta se naplnila: Po více než pěti desítkách let je dnes na celosvětovém trhu k dispozici více než sto třicet typů přípravků na bázi ibuprofenu, dostupných v naprosté většině států.

Jen pro zajímavost – název Ibalgin se používá pouze v České republice, na Slovensku a v Rumunsku. Nejčastěji můžeme ve světových lékárnách narazit na přípravek pod názvem Nurofen, který jeho britský výrobce poprvé uvedl na trh v roce 1983. Stejně jako tuzemský Ibalgin je ve své domovské Velké Británii suverénně nejoblíbenějším volně prodejným lékem, například v roce 2016 za něj tamější spotřebitelé utratili v přepočtu 3,5 miliardy korun. Nurofen je dostupný i u nás, ovšem jeho prodeje za Ibalginem značně zaostávají. Důvod je zřejmě zcela prostý – je totiž bílý.  

Kouzlení s barvami

Už původní brufen z 60. let byl růžový z několika praktických důvodů. Odborníci již dlouho vědí, že barvy mají na naši psychiku nebývalý vliv. Růžová je spojována s pocitem jemnosti, harmonie a uklidnění – tedy přesně toho, co člověk při bolesti potřebuje. Účinnou látkou obsaženou v pilulkách je sice ibuprofen, s trochou nadsázky ale můžeme říct, že ještě větší službu prokazuje jinak zcela neúčinné růžové barvivo působící jako placebo efekt. Jistě není náhoda, že spokojení uživatelé často připisují Ibalginu vlastnosti, které reálně nemá, například dodání energie a zmírnění stresu. A v neposlední řadě charakteristická barva jistě přispěla i k mimořádné oblibě, jaké se těší u žen. 

Růžová je pro Ibalgin natolik specifická, že si ji jeho výrobce nechal zaregistrovat jako obchodní značku. Právo na výrobu pilulky stejného tvaru a barvy má od počátku roku 2018 výhradně společnost Sanofi (pod niž spadá i tuzemská Zentiva, výrobce „českého“ Ibalginu). Fakt, že tuzemští spotřebitelé považují úlevu od bolesti a Ibalgin v podstatě za synonymum, potvrdila i anketa o nejdůvěryhodnější značku. V kategorii volně prodejných léků na bolest vítězí Ibalgin již několik let po sobě. Jedná se rovněž o přípravek, do jehož propagace lije výrobce vůbec nejvyšší sumy, třeba v roce 2011 zaplatila Zentiva za reklamu na Ibalgin bezmála 45 milionů korun, což představuje nejvyšší částku v kategorii volně prodejných léků.

Masivní kampaň pravděpodobně stojí za tím, že Češi dnes léky proti bolesti s oblibou nakupují do zásoby; podle Státního úřadu pro kontrolu léčiv (SÚKL) jich tak činí 40 %. Pak nepřekvapí, že v domácích lékárničkách se nejčastěji vyskytuje právě Ibalgin.

Neveselé vyhlídky

Mohlo by se zdát, že jde o rozumné jednání. Pro případ nenadálé potřeby je přece výhodné být připraven. Otázkou je, zda je skutečně nezbytné při prvním náznaku bolesti hned vymačkávat tabletku. V příbalovém letáku se dočteme, že maximální dávka účinné látky činí 3 200 mg denně, což v praxi představuje 8 tabletek Ibalginu 400 – tolik pilulek ale zpravidla denně nespolykáme, takže většina z laických uživatelů se uklidní a má dojem, že nebezpečí nehrozí.

Je však třeba rozlišovat ještě jeden termín, a to nadužívání. O něm hovoříme v případě, kdy pacient příslušný lék pojídá více než polovinu dní v měsíci po dobu několika týdnů, což už není tak výjimečné. Například řada žen bez Ibalginu není schopna fungovat během bolestivé menstruace, a pokud k tomu čas od času přidají tabletku i při příležitostných bolestech hlavy nebo teplotě, dostávají se zmíněné hranici nebezpečně blízko.

Ačkoliv výzvu „čtěte pozorně příbalovou informaci“ slyšel každý z nás jistě mnohokrát, málokdo ji skutečně uposlechl. Podle nedávného průzkumu SÚKL tak činí jen necelá čtvrtina, konkrétně 23 % spotřebitelů. Mnozí z nich by tedy zřejmě byli překvapení, pokud by nahlédli do příbalového letáku k Ibalginu. Seznam nežádoucích účinků je dlouhý několik řádek a není to právě veselé čtení: nevolnost, žaludeční vředy, krvácení, problémy s játry, zácpa, krvácení z nosu, bolesti hlavy, závratě, vyrážky, vysoký krevní tlak…

Pokud po užití tabletky nic z uvedeného nepociťujeme, není to ještě důvodem k polevení v ostražitosti. Ve skutečnosti bychom měli naopak zpozornět, protože reálné riziko je neviditelné a přichází plíživě. I občasné „zobání“ Ibalginu může mít doslova smrtící důsledky, stopové množství ibuprofenu se totiž kumuluje ve vnitřních orgánech, zejména v játrech a ledvinách. A zde působí dál, ovšem už ne tak, jak bychom si přáli. Někteří lékaři již v 70. letech varovali, že pokud by brufen procházel schvalovacími testy v současné době, neprošel by ani do druhého kola.

Vředy a infarkt

Jedním z nepříjemných důsledků nadužívání Ibalginu je poškozování žaludeční a střevní sliznice, což může v extrémních případech vést nejen ke vzniku žaludečních vředů, ale i k vnitřnímu krvácení. Z toho důvodu lékaři důrazně nedoporučují, aby si Ibalginem ulevovali pacienti s nemocným žaludkem a také ti, kteří berou léky na ředění krve. Ostatně nevhodná kombinace s jinými léčivy bývá dalším kamenem úrazu; rizikovou interakci představují zejména antidepresiva.

V poslední době dále přibývají důkazy o souvislosti mezi nadměrným užíváním léků na bázi ibuprofenu s rizikem vzniku infarktu. Mezinárodní tým vědců v roce 2017 v rozsáhlé studii, do níž se zapojilo bezmála půl milionu uživatelů, přinesl alarmující závěry: Už po jediném týdnu pravidelné konzumace Ibalginu stoupá pravděpodobnost srdečního selhání o více než 50 %. Největší nebezpečí hrozí v prvních týdnech; dobrou zprávou je, že po skončení užívání opět rychle klesá. Výčet nepříznivých následků přílišné obliby růžových pilulek tím ale nekončí.

Rizikovou skupinou jsou například těhotné ženy (které by se nicméně měly vyvarovat jakéhokoliv zbytečného polykání léků). Jak zjistila kanadsko-francouzská studie vědců z Montrealu, v průběhu prvního trimestru zvyšuje Ibalgin pravděpodobnost spontánního potratu až 2,4násobně a v pozdějších fázích těhotenství zapříčiňuje vznik vrozené srdeční vady plodu.

Milovníci Ibalginu čelí i dalšímu riziku: Jakmile si na něj jednou zvyknou, snadno sklouznou k závislosti. Studie prokázaly, že dlouhodobé užívání moduluje práh bolesti – to znamená, že po nějaké době už nedokážeme snést takovou míru, na jakou jsme byli zvyklí, než jsme se naučili si od bolesti okamžitě automaticky ulevovat. Pak snadno zapomínáme na to, že bolest ve skutečnosti signalizuje něco, co není radno přehlížet, a namísto překrývání nepříjemných projevů je třeba se pídit po její příčině. 

Centrum antických i dnešních Athén tvoří starověká Agora. I když pojem agora znamená tržiště, v žádném případě to ani dnes, natož v dobách největší slávy, nebylo jen obchodní centrum. Stály zde administrativní budovy, chrámy i soudy. Zde mohl občan města najít veřejné služby i vše, co potřeboval k běžnému životu. Tady se nakupovalo a prodávalo, ale zároveň se dělala politika, pomlouvala vláda i bližní.

Kuřecí kletba

Archeologům se na tomto místě podařilo v roce 2006 nalézt keramický džbán. Analýza jeho obsahu skončila až teprve nedávno a ukázalo se, že obsahoval velmi zajímavé svědectví své doby – Jessica Lamontová z americké Yaleovy univerzity zjistila, že džbán ukrýval kletbu.

Nalezený džbán obsahoval kosti rozčtvrceného kuřete a velký kovový hřeb. Vnitřní strany džbánu byly původně pokryty textem, který zahrnoval minimálně 55 jmen. Vše nasvědčuje tomu, že jde o propracovanou kletbu, jejímž cílem bylo paralyzovat a možná i přivolat smrt 55 a možná i více obyvatelům Athén. Rozsekané kuře i železný hřeb symbolizují podle archeologů prokletí a neblahý osud, jaký přáli proklínající svým obětem.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Čarodějný džbán s kletbou pochází zhruba z roku 300 před naším letopočtem. Nedlouho předtím, v roce 323 př. n. l., zemřel legendární Alexandr Veliký a jeho říše se zhroutila. Alexandrovi generálové a úředníci poté mezi sebou bojovali o moc. Z historických záznamů víme, že bouřlivá doba tehdy zasáhla i Athény, ve kterých tvrdě soupeřilo několik frakcí. Jak uvádí Lamontová, byla to doba válek, bojů a přelétavých politických aliancí. Není tedy překvapením, že se některá z frakcí obracela o pomoc i k nadpozemským silám.

V roce 1942 dostaly firmy Alkett a Krupp za úkol vyvinout samohybnou houfnici. Vznikla tak samohybná lafeta nazvaná Geschützwagen III/IV. Při jejím vývoji konstruktéři využili zkušenosti z již existujících podvozků zejména panzerkampfwagenů III a IV.

Předchozí část: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (1)

Nová samohybná lafeta se ukázala jako velmi povedená a navíc se vyznačovala vysokou nosností. Proto nakonec padlo rozhodnutí místo původně zamýšlené lehké houfnice leFH 18 osadit vozidlo těžkou houfnicí sFH 18/1 ráže 15 cm.

Těžká houfnice s lehkým pancířem

Zbraň byla upnutá v lafetě uvnitř bojového prostoru a její hlaveň procházela otvorem v čelní stěně nástavby. V zadní stěně se nacházela dvoukřídlá vrata, uzpůsobená pro nakládání munice a nástup osádky. Stejnou konfiguraci této samohybné lafety výrobce využil také pro souběžně vyvíjený stíhač tanků. Wehrmacht a Waffen-SS ho později přijaly do výzbroje pod označením Hornisse (sršeň), změněným roku 1944 na Nashorn (nosorožec). Nesl shodnou nástavbu jako hummel, od kterého se odlišoval prakticky jen svou výzbrojí. Místo těžké houfnice disponoval protitankovým kanonem PaK 43/1 ráže 8,8 cm.

Lafeta v novém vozidle umožňovala houfnici odměr 15° na obě strany a náměr –3° až 42°. Díky tomu se dělo mohlo nasadit jak k nepřímé, tak přímé palbě. Využívalo dělenou munici s projektily o hmotnosti 43,5 kg a jeho maximální dostřel činil 13 325 m. Osádka měla k dispozici tříštivotrhavé granáty s nastavitelným zpožděním zapalovače, určené k palbě na nepřátelská polní opevnění, opěrné body a pěchotu, a protipancéřové granáty použitelné proti obrněným vozidlům protivníka. Vezená zásoba munice však činila pouze 18 ran. Z tohoto důvodu vznikla neozbrojená varianta Munitionsträger Hummel. Její bojový prostor místo lafety a brzdovratného zařízení houfnice zaplňovaly pouze přihrádky na náboje. Přitom se však dala v případě nutnosti snadno vybavit houfnicí, například ze zničeného či poškozeného vozidla.

Kromě omezené vezené zásoby střeliva se samohybka vyznačovala rovněž slabým pancéřováním. Používala se přece jen hlavně pro nepřímé palby, a tak se konstruktéři rozhodli v zájmu pohyblivosti a životnosti vozidla podvozek nepřetěžovat zbytečně silnými ocelovými deskami. Řidiče a radistu sedící v trupu chránil čelní pancíř o tloušťce 30 mm, boční a zadní ochrana měla sílu 20 mm. Osádka děla v horní nástavbě vozidla se však nacházela za stěnou o síle pouhých 10 mm, a to jen ze stran. Shora nebyla chráněna vůbec, což se týkalo jak nepřátelské palby, tak povětrnostních podmínek. Pokud se rozpršelo, dal se bojový prostor přetáhnout plachtou. Vozidlo také postrádalo jakoukoliv lafetovanou výzbroj pro boj na krátkou vzdálenost. V případě napadení nepřátelskou pěchotou měla osádka k dispozici pouze standardní kulomet MG 34 uložený v horní nástavbě a své osobní zbraně.

Z fabrik bleskově na frontu

Nové vozidlo prošlo schvalovací procedurou a začátkem roku 1943 ho zavedli do výzbroje. Oficiální označení znělo 15 cm schwere Panzerhaubitze 18/1 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen III/IV (Sf), nebo také SdKfz 165. Sériová výroba se rozběhla v únoru 1943 a první kontrakt zněl na 500 vozidel.

Prvních pět kusů armáda přejala o měsíc později a okamžitě je odeslala na východní frontu. Na rozdíl od prototypu však výroba neprobíhala kompletně u firmy Alkett. Ta dodávala jen podvozky, zatímco pancéřové nástavby vznikaly v závodech Deutsche Eisenwerke AG v Duisburgu, kde se stroje také kompletovaly a osazovaly houfnicemi z produkce zbrojovky Rheinmetall-Borsig. Ty už však na rozdíl od zbraně v prototypovém vozidle nepoužívaly úsťové brzdy.

Z fabrik bleskově na frontu

Svůj křest ohněm prodělaly hummely v bitvě u Kurska. Celkem 60 dostupných samohybek velení přiřadilo do výbavy deseti tankových divizí, přičemž jejich následné bojové výsledky vyhlížely povzbudivě. Vozidla dokázala držet krok s obrněnými jednotkami, překonávat obtížný terén a zejména rychle zaujímat palebná postavení. Nepřímou palbou tříštivotrhavými granáty dokázaly jejich osádky účinně likvidovat polní opevnění a postavení nepřátelské pěchoty.

Pokračování: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (3)

Dobře se osvědčila také proti nepřátelským tankům. Přímou palbou s použitím protipancéřových granátů dokázala především díky mohutné ráži účinně likvidovat většinu sovětských obrněných vozidel. Kvůli jejich slabému pancéřování však museli velitelé zachovávat mimořádnou obezřetnost, využívat moment překvapení, pálit ze skrytu a zamaskovaných postavení a dbát na to, aby se vozidlo nevystavilo nepřátelské palbě. Nevýhodu samozřejmě představovala absence věže a nedostatečný odměr, takže někdy nezbývalo než mířit otáčením celého vozidla.

Pokud patříte mezi ty, kteří se podivují nad nákupy nejrůznějších virtuálních doplňků, vlastností hrdinů a skinů v počítačových hrách, případně si klepete na čelo u zpráv o nákupech unikátních tokenů digitálního umění, nejspíš brzy nabudete pocitu, že svět se již definitivně zbláznil. V milánské aukční síni Art-Rite se nedávno konala dražba neviditelné sochy od italského umělce Salvatore Garaueho. Vyvolávací cena neviditelné sochy byla 6 tisíc eur, přičemž neznámý kupec za ni nakonec zaplatil dvojnásobek. I s poplatky aukční síni ho neviditelné dílo o rozměrech 150×150 centimetrů (ne, neptejte se, jak byla velikost neviditelné sochy stanovena) vyšlo na 15 tisíc eur (v přepočtu zhruba 370 tisíc korun).

TIP: Vystavené umělecké dílo za 120 000 dolarů snědl jiný umělec

Podle autora neviditelné sochy Salvatora Garaueho je úspěšná aukce dokladem „nepopiratelného faktu, že prázdnota není ničím jiným, než prostorem plným energie“. Sám umělec svou neviditelnou sochu považuje za dokonalou metaforu dnešního světa – je podle něj jedinečná a na rozdíl od NFT děl ji není možné reprodukovat. Navíc, má podle Garaueho nulovou uhlíkovou stopu a tím i nulový dopad na životní prostředí.

Pyramidy si navzdory moderním technologiím a pokročilým archeologickým poznatkům zachovaly post nejzáhadnějších a zároveň nepropracovanějších staveb lidstva. A nezáleží, zda mluvíme o klenotech Egypta, Střední Ameriky, nebo například Číny. Na tajemství jejich orientace a na postupy při jejich zaměřování jsme se zeptali profesora Jaroslava Klokočníka, který se této oblasti věnuje dlouhodobě.  

Existuje spousta teorií, jak jednotlivé pyramidy vznikaly, jakým způsobem si jejich stavitelé usnadňovali přepravu materiálu a podle jakého vzorce volili umístění svých staveb. Coby hrobky panovníků a jejich rodin se pak pyramidy odjakživa pojily také s řadou rituálů. Mravenčí práce jejich tvůrců často vycházela z astrologie, astronomie a náboženství. Některé kultury o pyramidách dokonce uvažovaly jako o „akupunktuře Země“, díky níž dokázala naše planeta lépe vstřebávat vesmírnou energii. 

Mezi nebem a zemí

Stavba pyramidy byla dlouhý proces, který trval někdy i desítky let a zahrnoval tisíce pracovníků. Tak ohromná mobilizace lidských sil a materiálu představovala příliš náročný úkol, než aby vedla jen k uctění mrtvého panovníka. Nešlo pouze o to připomínat vládce živým. Naopak, uložení v pyramidě bylo zlomovým bodem, který proměňoval podstatu zesnulého, jenž se vydával na nebesa. Někde se „jen“ stával dvořanem v božském království, jinde – například v Egyptě, kde se vládci už za života uctívali jako vtělení bohů na Zemi – se přímo začleňoval do panteonu nesmrtelných. 

Význam měla přitom nejen hrobka samotná, ale také budovy, které ji obklopovaly. Například v kultuře Mayů a Aztéků mohla na široké dlážděné cesty vedoucí k pyramidám vstoupit celá procesí, zatímco okolní budovy, schodiště a menší chrámy byly pravděpodobně vyhrazeny pouze kněžím a na vrcholky staveb, kde se symbolicky stýká nebe se zemí, směli vstoupit jen králové a nejvyšší kněží. 

Hvězdná mapa

Panovník stoupající na své místo na nebesa potřeboval důstojnou „mapu“. Ke třem největším pyramidám v Gíze se například váže teorie, že vznikaly podle souhvězdí Orion, které dávní Egypťané spojovali s Osirisem – bohem znovuzrození a posmrtného života. S uvedenou hypotézou přišel v roce 1983 výzkumník Robert Bauval, a podle různých modifikací jeho myšlenky dotvářely dokonce okolní, menší pyramidy zbytek souhvězdí, přičemž blízký Nil představoval Mléčnou dráhu. 

Aby mohla duše přejít na „druhou stranu“ co možná nejplynuleji, zvažoval se pečlivě každý aspekt stavby, přičemž klíčová byla hlavně směrová orientace. Například stěny gízských pyramid jsou orientovány přesně severojižním, respektive západovýchodním směrem.   

Otázkou ovšem zůstává, jak dávná civilizace v době vzniku nekropole v Gíze – tedy zhruba v polovině 3. tisíciletí př. n. l. – docílila tak precizní orientace, a ani zde nám nezbývá než se uchýlit k teoretickým úvahám. Z dochovaných zdrojů víme, že tamní matematická škola byla velmi pokročilá. Například tzv. Rhindský papyrus (nejstarší dochovaná kopie pochází asi z roku 1685 př. n. l. a je uložena v Britském muzeu) podává návody k řešení komplikovaných výpočtů plochy a objemu, jež byly pro budování pyramid a jejich orientaci podle hvězdných drah nezbytné.  

Hledání severu

Samotné stavbě nejspíš předcházely dlouhé přípravy: Vznikaly nákresy na papyrus, podle kterých se pak dokonce vytvářely zmenšeniny budoucích hrobek – jak dokazuje model objevený v pyramidě Amenemheta III. v Dahšúru. 

Přesný postup při vyměřování orientace pyramidy však neznáme. Podle nejpřijímanější teorie stál ve středu nízkého kruhu z nepálených cihel muž s tyčí, jež měla konec rozštěpený do vidlice. Jeho spolupracovník pak skrz vidlici sledoval pohyb tzv. cirkumpolárních souhvězdí, tedy stálic, které nikdy nezapadají za obzor. Z jejich putování po obloze se následně odvozoval sever, zatímco východ a západ určovali stavitelé podle Slunce.

Alternativní teorie zmiňuje jednodušší variantu, použitelnou zejména během zimních dnů, kdy se Slunce pohybuje nízko nad obzorem a vrhá dlouhé stíny. Sever mohli Egypťané určovat s využitím malé dřevěné nebo kamenné pyramidy, tzv. pyramidionu, který usadili v místě budoucí stavby. Podél dvou jeho souběžných stěn pak nakreslili linie a v průběhu dne vždy zaznačili, kde se stín vržený špičkou modelu s oběma čárami proťal. Pyramida měla přesnou severojižní orientaci v okamžiku, kdy se oba body na liniích nacházely ve stejné vzdálenosti od pyramidionu. Měření se muselo opakovat několik dní, přičemž podle potřeby bylo možné malý model lehce natáčet.

Profesor Jaroslav Klokočník vysvětluje: „Některé pyramidy a další význačné stavby jsou orientovány astronomicky, například podle východu a západu Měsíce, Venuše a hvězd nebo třeba podle Slunce ve dnech letního a zimního slunovratu. V rovníkových oblastech se využívaly takzvané zenitové průchody, kdy Slunce svítí v pravé poledne přímo v nadhlavníku a předměty nevrhají stín. Postupovalo se však i podle východu a západu Slunce během některých významných dnů kalendáře. Měřením ovšem snadno zjistíme, že astronomicky orientované objekty jsou v menšině.“ 

Například středoamerické pyramidy se obvykle od striktní astronomické orientace, která svazovala starověký Egypt, odklánějí – a to na první pohled bez zřejmého důvodu. Archeolog Robert Fuson přišel v roce 1969 s hypotézou, že Mayové a Olmékové používali kompas, tudíž jejich stavby nejsou orientovány astronomicky, ale podle severního magnetického pólu Země. Uvedenou teorii podporuje mimo jiné kompas pocházející z období mezi lety 1400 a 1000 př. n. l., který byl nalezen v olméckém San Lorenzu: Využíval precizně opracovanou magnetickou tyčinku, jež zřejmě plavala ve rtuti a ukazovala severojižním směrem. 

Problém s orientací podle kompasu ovšem nastává, uvědomíme-li si, že magnetické a geografické póly Země nejsou totožné. Magnetické pole naší planety se totiž v průběhu času mění a zároveň se posouvají i oba magnetické póly. Fuson pak prezentoval myšlenku, že se také orientace středoamerických pyramid budovaných s využitím kompasu postupně měnila. Vědci tedy vzali v potaz tehdejší souřadnice severního magnetického pólu, načež nová měření odhalila, že je Fusonova hypotéza zřejmě pravdivá. 

Skryté pyramidy

Do hledáčku odborníků se v poslední době dostávají i téměř neznámé pyramidy na opačném konci světa. „Čínská pyramida – tumulus – dnes vypadá jako mohyla z udusané hlíny, v jejíž blízkosti nebo uvnitř se nachází hrob vládce s řadou pokladů. Je vyhotoven z odolného materiálu, například z kamene, někdy jde přímo o podzemní skálu s uloženou rakví, a okolní prostor bývá vykládaný bronzem. Objekty tvarem jasně připomínají pyramidu, při pohledu ze země je však můžeme snadno přehlédnout. Bývají zarostlé, takže některé vypadají spíš jako travnaté pahorky porostlé keři a stromky. Z výšky, z letadla či ze snímků na Google Earth je však pyramidální tvar naprosto jednoznačný,“ objasňuje profesor Klokočník. 

A jelikož historikové považují Čínu za rodiště kompasu, je zcela logické se ptát, zda tamní pyramidy podléhaly stejným pravidlům orientace jako jejich kolegyně ve Střední Americe. Při hledání odpovědi se však objevila řada problémů. 

Posmrtné feng-šuej

 „V případě čínských pyramid se mauzoleum může nacházet přímo uvnitř nebo v blízkém okolí. Kolem byl park, hradby, voda – rozsáhlý komplex napodobující sídlo císaře, které obýval za života. Pyramidy se stavěly podle zásad feng-šuej: Měly tak stimulovat toky kosmické energie a přinášet šťastný posmrtný život pro váženého nebožtíka,“ vysvětluje profesor Klokočník. 

Podle tradice feng-šuej se odedávna vybavují i domácnosti, a dokonce se podle ní stavějí celé vesnice. Feng-šuej se opírá o tok energie čchi, která prostupuje vše živé i celý vesmír. V tomto učení navíc existuje tzv. škola kompasu, jež spojuje energetické proudy přímo se světovými stranami: Sever symbolizuje životní cestu a kariéru, jih slávu a uznání, východ minulost a kořeny, západ budoucnost a kreativitu.   

„Ani čínským komunistům se nepodařilo v rámci kulturní revoluce feng-šuej vykořenit. Do myslí Číňanů se představa o přirozeném řádu a harmonii v přírodě otiskla velmi pevně. Každá stavba – ať pro živé, či pro mrtvé – by měla tento řád respektovat a toto učení ctít, což znamená i správnou orientaci vůči světovým stranám,“ dodává Klokočník, který se na základě dat ze satelitních snímků rozhodl vypravit se přímo do Číny a na místě ověřit, zda i tam platí Fusonova hypotéza.

Co nejblíž k bohům

Po různých obtížích nakonec shromáždil údaje bezmála o stovce pyramid a porovnal je s postupným posunem severního magnetického pólu: Až na pár výjimek podléhaly stavby trendu změn zemského magnetického pole, při bližším prozkoumání se však objevila řada odchylek. 

Jejich vysvětlení lze hledat například v orientaci na základě rovnodennosti nebo podle aktuální polární hvězdy, jež leží na nebi v prodloužení zemské osy. Podle profesora Klokočníka připadá v úvahu také kalendářní orientace: „Jedná se o astronomickou orientaci staveb například podle východu či západu Slunce o některém významném dni, třeba o narozeninách císaře, jemuž se měla pyramida vybudovat. Pak by ovšem bylo nutné toto datum zjistit s přesností na den, což zatím nedokážeme.“ 

TIP: Čísla zakletá v kameni: Nerozluštěná záhada pyramid v Gíze

Podle Klokočníkovy spolupracovnice Fenni Kangové hraje roli i skutečnost, že přesně východní směr byl nejspíš pro smrtelníky – včetně císaře – zapovězen a připadal pouze bohům. Panovník proto musel určit, s jakou odchylkou jeho pyramida vznikne. Údajně pak záleželo na tom, jak odvážný ve svém „přibližování se bohům“ byl. Fusonovu teorii lze tedy aplikovat i na pyramidy v Číně. Do plánů stavitelů však zasáhla také komplikovaná struktura tradic a náboženství fungujících podle zákonitostí, jež teprve čekají na odhalení. 

V poslední době často slýcháme o mikrobiomech – tedy specifických společenstvech bakterií a virů, která mají ve střevech živočichové včetně člověka. Ukazuje se, že mají až překvapivý vliv na lidské zdraví a podílejí se na fungování orgánů, do kterých by to člověk na první pohled neřekl. Podle nového výzkumu mezinárodního týmu odborníků v podstatě to stejné platí i pro města. 

Vedoucí výzkumu Christopher Mason z medicíny americké Cornell University a jeho kolegové nasbírali vzorky s mikroby na površích ve veřejné hromadné dopravě a nemocnicích, které pocházely z 60 měst ve 32 zemích po celém světě. V období mezi lety 2015 a 2017 to bylo celkem 4 728 vzorků.

TIP: Průzkum lidské střevní mikroflóry odhalil přes 70 tisíc doposud neznámých virů

Když badatelé vzorky analyzovali a přečetli objevené sekvence genomů, narazili na 4 246 známých druhů virů, bakterií a archaeí. Kromě tohoto rovněž objevili 10 928 druhů virů a 748 druhů bakterií, které nedohledali v žádné dostupné databázi a jsou tudíž nové pro vědu. 31 objevených druhů bylo společných pro 97 procent měst a zbylé tisíce druhů utvářely specifické mikrobiomy každého z měst. Výsledky výzkumu by se mohly uplatnit v epidemiologii, při vývoji nových léků, a také ve forenzní medicíně.

Byli manželi 50 let. Když bulvár občas spekuloval o jeho nevěrách, Paul Newman zálety popíral: „Mám doma steak. Proč bych chodil někam ven na hamburger?“ Oba také věděli, proč je jejich svazek tak trvalý. „Je vážně sexy, ale když tohle všechno vyletí oknem, tak co zůstane? Jestli vás dokáže rozesmát.“ Joanne Woodwardová na adresu svého manžela dodávala: „On mě rozesmává pořád!“ 

Zlatý pár

Když se v roce 1953 potkali na divadelní zkoušce, na velkou lásku to nevypadalo. Dvaadvacetiletá Joanne úhlednost, pověstné modromodré oči a husté vlasy o šest let staršího Paula považovala za „nechutné.“ Prostě hezounek. Zato on v ní viděl okouzlující nezávislou ženu. Moc se o ni ale nezajímal, byl v té době ženatý a měl tři děti. Woodwardová rozhodně nechtěla jeho rodinu rozbít. Když ale v roce 1957 začali natáčet Dlouhé horké léto, vzájemná chemie byla už nepřehlédnutelná. Vzali se v lednu 1958. Vina z rozpadu prvního manželství Newmanovi ztrpčovala život až do smrti. 

Jenže věděl, že Woodwardová je ta jediná. Žili v Connecticutu na farmě z 18. století a měli tři dcery. Hodně se věnovali charitě. A milovali se až do stáří. Objímali se, líbali a dotýkali jeden druhého. V lednu 2008 oslavili zlatou svatbu, ale bohužel v září téhož roku milovaný Newman zemřel na rakovinu.