Koupit za veškeré své prostředky vytěžený desetihektarový vápencový lom zaneřáděný městskou skládkou vyžaduje silnou vizi a takřka bezednou porci bláznovství. Petr Pavlík má obého plné zásobárny vesmírných rozměrů. „V roce 1995 jsem si řekl, že bych si mohl najít místo, kde si budu moci hrát a splnit si konečně svůj sen,“ přiznává s chlapeckým úsměvem šedovlasý a šedovousý muž. 

Rajská zahrada z bývalé skládky

V roce 1995 vlastnil Petr Pavlík prosperující nakladatelství. Neváhal, nakoupil hromady map a jal se hledat „své“ magické místo. Vytipoval několik desítek lokalit, objel je, ale za srdce jej nevzala. Na Štramberk připadl vlastně náhodou díky tipu místního starosty. Když stanul v amfiteátru Dolní Kamenárky (dříve byla též nazývána Dolní Skalka nebo Obecní lom) na jižním úpatí Bílé hory, okamžitě věděl, že to je místo, které hledá. 

Pohled na lom ovšem vůbec nebyl idylický. Těžba zde sice byla ukončena už v roce 1920, ale člověk bez fantazie by před sebou měl pouze neuvěřitelný nepořádek: komunální městská skládka, škvárové hřiště, zbytek zkušebního okruhu Tatry Kopřivnice… „Bylo to potřeba vyčistit,“ vzpomíná Petr Pavlík. „Odjelo odtud 986 plně naložených Tater s neřádem, který se dále třídil – něco šlo do spalovny, něco na řízenou skládku nebo na nové fotbalové hřiště.“ Při pohledu na současný vzhled výjimečného arboreta se apokalyptické anabázi takřka nechce věřit. 

Za sto let bude hotovo

„Když jsme vše vyčistili, pátral jsem s kolegou po štramberských lomech,“ svěřuje se Petr Pavlík. „Byli jsme ohromeni – zjistili jsme, že jsou doslova přecpány botanickými skvosty. Naše zahrada není o jednotlivých rostlinách, nýbrž o společenstvech. Když jsme tedy dělali záchranné transfery, byl jsem do jisté míry průkopníkem. Ochranáři to obvykle realizují tak, že vyrýpnou rostlinku a přesadí ji. My jsme brali celé biomy. Stovky a tisíce bedniček, rozměru minimálně 50×80 centimetrů. To bylo náklaďáků… Pan prof. Ivar Otruba z Brna nám udělal projekt, ze kterého je v současné době uskutečněno asi 20 %. Každému říkám – přijď za sto let, bude to hotové.“ 

Záchrana „štramberáka“

Jedním z nejvýraznějších pokladů zdejší přírody je nádherný poddruh motýla jasoně červenookého (Parnassius apollo), který byl motýlkáři označován jako „štramberské apollo“ nebo familiárně „štramberák“. Na přelomu 20. a 30. let 20. století však tento skvost definitivně vyhynul a jeho preparáty označené štítky Parnassius apollo ssp. strambergensis nalezneme většinou jen v muzeu.

Přitom ještě v 19. století zde byl tento úchvatný motýl poměrně hojný, jak svědčí zápisy v dobových kronikách: „…nějaký skalař ze Štramberka přinesl do Příbora půl koše motýlů a prodával kus po třech krejcarech…“ Zánik místní populace však nezpůsobila jen lidská sběratelská zištnost, ale i narušování biotopů těžbou vápence a postupné zarůstání zbytků skalní stepi.

V roce 1983 se místní sdružení ČSOP v čele s Janem Lukáškem rozhodlo pokusit se nádherného motýla do Štramberku navrátit. Nadšenci vyhledali vhodné lokality s živnými rostlinami, především rozchodníkem bílým (Sedum album) a rozchodníkem velkým (Hylotelephium maximum) a dovezli deset housenek z Velkého Manína ve slovenských Súlovských skalách. V dalších letech probíhal transfer i z jiných slovenských lokalit. V průběhu let 1986–1993 se populace jasoňů stabilizovala a na třech lokalitách se objevovala až tisícovka imag. Dnes se jasoňové červenoocí vyskytují v PP Kamenárka, na Zámeckém vrchu, na Kotouči a právě také v Botanické zahradě s arboretem Petra Pavlíka. Repatriace tohoto druhu je považována za evropský unikát.

Honba za živým stříbrem

Kolem jasoňů jsme nadšeně pobíhali dost dlouho. Petr Pavlík se naší posedlostí evidentně bavil a přitom podotkl: „Jasoň je štramberský symbol, ale máme tady i vzácnější motýly. Třeba soumračníka skořicového (Spialia sertotius), soumračníka žlutoskvrnného (Thymelicus acteon) nebo vzácné druhy modrásků.“ Naši jasoňovou horečku to ale stejně nezchladilo …

Vedle motýlů má okolí Štramberka ještě jeden živočišný unikát. Je zde jediné místo výskytu ještěrky zední (Podarcis muralis) v Česku. Tento druh zde byl objeven velmi pozdě, některé prameny uvádějí, že v roce 1988, jiné udávají dokonce rok 1998. Se štěstím ještěrku můžete objevit na Zámeckém vrchu, na obou Kamenárkách a na vrchu Kotouč. Je záhada, kdy se sem tyto ještěrky dostaly. „Každopádně až po poslední době ledové,“ tvrdí Petr Pavlík.

Ještěrka zední má nápadně plochou hlavu s protáhlou zašpičatělou tlamkou. I její tělo je ploché, aby se mohla vměstnat do malých skalních puklin. Její dlouhé končetiny jsou vybaveny dlouhými drápky, což ji předurčuje k bleskurychlému pohybu po zdivu a skalách. Šikovná ještěrka dokonce dokáže překonávat skalní převisy a nebojí se skočit z výšky až čtyř metrů. Její pohyblivost ale neocení každý. „Fotit tahle živá stříbra je šílené,“ lamentovala Zdeňka. „Pohybují se po kolmé stěně jako magnetky ovládané bláznivým šprýmařem. Než zaostříš, jsou fuč.“ 

Poklady botanické zahrady

Štramberské jurské vápence ukrývají na 800 druhů zkamenělin a zdejší flora a fauna jsou nejsevernějším výběžkem Mediteránu (Středomoří) v Evropě. „Štramberk má ostrovní charakter – jednak přírodní a jednak kulturní,“ vysvětluje Petr Pavlík. „Zdejší vápencové bradlo je tak malinké, a přitom tak přeplněné teplomilnými druhy.“ Jako symbol Mediteránu se používá labyrint, proto je jeho motiv začleněn i v Pavlíkově botanické zahradě, kde tvoří kamennou dominantu na dně lomu. U labyrintu roste nepřehlédnutelný pětadvacetiletý cedr atlaský, který vyrostl ze semene šišky pocházející z cedrového lesa na hoře Jebel Hebru v Maroku.

V lomu nalezneme jezírka, která tvoří unikátní vápencový mokřad bohatý na vodní a bahenní rostliny. Chloubou zahrady je mimo jiné šestnáct druhů orchidejí. Kromě vodních rostlin nalezneme v jezírkách čolky obecné (Lissotriton vulgarit), čolky velké (Triturus cristatus) i vzácné kuňky žlutobřiché (Bombina variegata). 

Výčet vzácných rostlin, které se nalézají v botanické zahradě by zabral několik stran. Výběr těch nejvzácnějších jsem ponechal na botanikovi Petru Pavlíkovi. Jmenoval v prvé řadě tořič včelonosný (Ophrys apifera), židovník německý (Myricaria germania), kruštík bahenní (Epipactis palustris), zeměžluč spanilou (Centaurium erythraea), cidivku peřestou (Hippochaete variegata) a různobarvou (Equisetum variegatum) a hlaváč lesklý vápnomilný (Scabiosa lucida subs. calciola).

Rarity, výři a plány 

Ze všech místních přírodních divů mě osobně velmi zajímal ještě mrňavý – a nesmírně vzácný – „mikrošneček“ suchobělka (dříve suchomilka) bělavá (Candidula unifasciata), která je zde hojná. Také mne zaujala informace, že v dubnu 2010 se v Petrově lomu objevil divukrásný ptáček zedníček skalní (Tichodroma muraria). 

Za zmínku stojí určitě i Pouťová jeskyně, která se nachází v areálu botanické zahrady a byla znovuobjevena v květnu 1999. O jeskyni se již dříve vědělo, ale kvůli bezpečnosti v době těžby byla zasypána a zapomenuta. Jeskyně má puklinový charakter a dosud byla speleology dosažena hloubka 58 metrů.

TIP:  Pouť za batolci červenými: Setkání s potrhlými anděly

Mezi spoustou vzpomínek, snů a plánů utrousil Petr Pavlík dvě věty, které stálo za to nejen zaznamenat, ale především o nich přemýšlet: „Pravých ochranářů, kteří chrání přírodu, je v České republice bohužel málo, zbytek jsou hoši, kteří mají natažené ruce na dotace. Příroda se musí chránit nejen srdcem, ale také rozumem.“ 

Podle nejnovější studie prezentované na World Urban Forum existuje na Zemi zhruba deset tisíc měst. Tak zní závěr komplikovaného výzkumu, při kterém se vědci potýkali s otázkou, jak vlastně město definovat: Například v Dánsku jde totiž o každou usedlost, kde žije alespoň 200 lidí, zatímco v Nigérii se musí jednat minimálně o dva tisíce osob a Japonsko uděluje městský statut až od 50 tisíc obyvatel. Pro globální součet, s nímž by šlo dále pracovat, se tedy musela stanovit univerzální hranice. Podle ní představuje město oblast, kde žije alespoň 50 tisíc lidí a jejíž hustota zalidnění dosahuje minimálně 1 500 osob na kilometr čtvereční. Dle daného vymezení tak v roce 2015 sídlilo ve městech 48 % světové populace. 

V pořadí pátý skok do výšky 10 kilometrů vyšel prototypu horního stupně rakety Starship na jedničku. Raketa odstartovala dnes krátce po půlnoci našeho času z texaského kosmodromu Boca Chica a během čtyř minut ji tři motory Raptor vynesly do požadované výšky. Naprosto precizní bylo i přetočení rakety a její následný sestup. Na rozdíl od čtyř předchozích pokusů ale tentokrát vyšlo i přistání a přibližně šest minut po startu dosedla Starship SN15 na texaské přistávací rampě kosmodromu Boca Chica. 

TIP: Překvapivé vítězství Elona Muska: Astronauty má na Měsíc dopravit SpaceX

Úspěch akce krátce po přistání potvrdil i Elon Musk, který se vyjádřil i k mnoha vylepšením poslední verze prototypu Starship. Podle Muska je SN15 v mnoha ohledech jinou raketou, než byly SN10 a SN11 (vývoj SN12 až SN14 byl po explozi SN11 ukončen). Vylepšení, kterých má být podle Muska stovky, se mají týkat širokého spektra designu, avioniky softwaru i motorů Raptor. I nadále platí, že budou probíhat další testy Starship, a pokud vše půjde podle plánů, mohl by se první prototyp podívat do vesmíru již během letošního roku.

V roce 1801 zakoupil bohatý podnikatel a politik Mill Olcott luxusní venkovský dům v americkém New Hampshire, známý jako „Ripley/Choate House“. Se svou ženou a devíti dětmi tam žil několik desetiletí. Olcottovi byli jednou z nejbohatších a nejvzdělajnějších rodin v celé Nové Anglii té doby.

Zmíněný dům se shodou okolností nacházel na území dnešního kampusu americké univerzity Dartmouth College. Díky tomu na pozůstatky domu narazili zdejší archeologové, které vedli Theresa Gildnerová a Jesse Casana. Během vykopávek s pomocí geologického radaru odhalili tehdejší toaletu, či spíše kadibudku, v níž se zachovaly zbytky původního obsahu. Z něj badatelé odebrali vzorky fekálií.

Paraziti v luxusním sídle

Analýza získaných vzorků přinesla překvapení. Všechny vzorky obsahovaly vajíčka parazitických „červů“, tasemnic a tenkohlavců. Tito parazité sužují lidstvo i dnes, zejména v oblastech, kde mají problémy s hygienou a lékařskou péčí. Archeologové ale nečekali, že odhalí promoření parazity i v sídle elity té doby. V případě uvedených parazitů sice nejde o fatální onemocnění, i tak ale mohli svým hostitelům ztrpčovat život.

TIP: Červi a mikrobi jsou požehnáním pro imunitní systém

Podle Jesse Casany jde zřejmě o doklad bídné úrovně lékařské péče této doby. Střevní paraziti tehdy byli nejspíš zcela běžní. Lidé pociťovali příznaky infekce, neznali ale její příčinu. Pokud se něčím léčili, omezovali se většinou jen na bylinné přípravky na žaludek, které jim s parazity příliš nepomohly. Dokládá to mimo jiné i nález několika prázdných lahví od digestivu Hazard & Caswell, nalezený ve stejné lokalitě. Ten byl tehdy doporučován právě k léčbě zažívacích potíží.

Již dřívější výzkumy ukázaly, že parazitické infekce byly značně rozšířené v městských oblastech, což souviselo se špatnou hygienou a velkou koncentrací lidí i zvířat. Objev z Dartmouthu ale naznačuje, že ani venkovská sídla smetánky té doby nebyla vůči těmto nemocem imunní. Zdá se tedy, že před 200 lety nebylo bohatství a dobré vzdělání zárukou lepšího zdraví a zdravotní péče.

Odpoledne 29. října 1956 Izrael spustil operaci Kadeš. Navzdory řadě indicií vyhodnotili Egypťané útok jen jako další operaci proti palestinským záškodníkům, a než si uvědomili závažnost situace, postoupily již izraelské jednotky do hloubky Sinaje.

Protože jádro egyptské armády zůstávalo západně od průsmyku Mitla, měli Izraelci místní převahu a přes tvrdý odpor protivníka rychle dosáhli svých cílů. Francie a Velká Británie daly oběma stranám ultimátum, které Násir dle očekávání odmítl, a 31. října začaly francouzské a britské bombardéry útočit na egyptská letiště.

Britové jdou do akce

Původní britsko-francouzský značně ambiciózní plán počítal se začátkem operace už v první polovině září, přičemž hlavním cílem měl být přístav Alexandrie s následným postupem na egyptské hlavní město Káhiru. Po zvážení reálných možností byla zvolena o poznání skromnější varianta zahrnující kombinovaný letecký a obojživelný výsadek, který měl zajistit severní ústí průplavu v Port Saidu. Následně by po moři dorazil zbytek sil, které měly postupovat po obou březích kanálu na jih.

Po pěti dnech letecké ofenzivy byla zničena většina egyptského letectva, čímž si Britové a Francouzi zajistili absolutní leteckou nadvládu. Operace Teleskop, krycí název pro vzdušné výsadky, byla zahájena 5. listopadu. Transportní letadla odstartovala kolem čtvrté hodiny ráno z kyperské Nikósie a v těsné formaci zamířila přes moře k Egyptu. Kvůli nutnosti zkrátit na minimum dobu, kdy budou výsadkáři bezmocně viset pod vrchlíky padáků, měl být výsadek proveden z necelých 250 m. Letouny Vickers Valleta a Handley Page Hastings nesoucí roty A a D britského 3. výsadkového praporu se přiblížily z vycházejícího slunce, které oslepilo egyptské dělostřelce, a vysadily parašutisty s přesností na několik desítek metrů.

Rychlý proces

Rota A přistála na okraji letiště El Gamil blíže k městu Port Said, prakticky přímo do egyptských pozic, které v prudkém boji muže proti muži vyčistila, a začala razit cestu směrem k přístavu. Muži roty D dopadli na vzdáleném konci ranveje a jejich cílem bylo obsazení kontrolní věže. K naplnění původních obav o nedostatek krytí na rovné letištní ploše naštěstí nedošlo. Egyptská posádka totiž rozmístila po celé ranveji sudy naplněné pískem, aby tím znemožnila přistání letadlům.

Boj o El Gamil byl prudký, ale krátký. Během půl hodiny drželi Britové letiště pevně v rukou a za pár hodin již přistála první zásobovací letadla vezoucí munici a vodu a odvážející raněné. Na cestě vedoucí do města narazili výsadkáři na několik zakopaných samohybných děl SU-100, která za pomoci vlastních protitankových prostředků a letecké podpory zlikvidovali, a přes hřbitov postoupili až na okraj chudinské čtvrti.

Veteráni z cizinecké legie

Francouzští výsadkáři z 2. koloniálního výsadkového pluku pod vedením plukovníka Chateau-Joberta, jejichž dopadová zóna byla jen 120 m široká a na obou stranách ohraničená mořem, provedli výsadek z ještě menší výšky než Britové. Podobně jako na letišti El Gamil rychle zlomili odpor obránců, zajistili klíčové mosty u El Raswa a po dobytí čističky vod vyrazili směrem k Port Fuadu.

Na úsvitu šestého listopadového dne se k Port Saidu přiblížila skupina starých britských vyloďovacích člunů z druhé světové války, nesoucí muže 40. a 42. komanda námořní pěchoty. Z letadlové lodi HMS Bulwark odstartovaly vrtulníky Bristol Sycamore, nesoucí muže ze 45. komanda. Ti byli vysazeni na křídle s úkolem krýt jej proti případnému egyptskému protiútoku.

Dokončení: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (4)

Ihned po přistání se mariňáci dostali do tuhé přestřelky s obsluhami pobřežních baterií a došlo i k nešťastnému incidentu palby do vlastních řad, kdy na mariňáky omylem zaútočil letoun Sea Venom Královského námořnictva. Jeden námořní pěšák byl zabit a 12 zraněno. Po přistání obešlo 42. komando egyptské pozice a urychleně zamířilo do centra Port Saidu, přenechávajíc pobřežní obranu na starost 40. komandu, které je za podpory čety tanků Centurion z 6. královského tankového pluku postupně vyčistilo. 

Po třídenním letu z německého Frankfurtu zahájila vzducholoď, dlouhá 245 metrů, přistávací manévr na newyorském letišti Lakehurst. Dodnes není jisté, zda šlo o sabotáž, proražení látkového potahu nebo – nejspíše – jiskru statické elektřiny, která zapálila 200 000 m³ vodíku. Vzducholoď, která v tu dobu byla ve výšce okolo 60 metrů nad zemí, shořela za 34 sekund a z necelé stovky lidí na palubě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky.

Důvodem, proč se ve vzducholodích používal vysoce hořlavý vodík namísto hélia, bylo americké embargo hitlerovského Německa. Konstruktéři ale měli s použitím vodíku zkušenosti, jeho vyšší vztlak umožnil přidat další kabiny pro pasažéry. O bezpečnosti vzducholodi byl výrobce tak přesvědčen, že na palubě byla i kuřárna.

Interiér vzducholodi byl luxusní: o pohodlí padesátky cestujících se při transatlantickém letu staralo 61 členů posádky, nechyběla sprcha s teplou vodou, piano pro obveselení i možnost přepravy automobilů. Úrovni cestování odpovídala i cena: 450 $ za jednosměrnou letenku odpovídá dnešním zhruba 150 000 Kč. Let z Evropy do Ameriky trval za ideálních podmínek lehce přes dva dny a vzducholoď, poháněná čtveřicí dieselových motorů, dosahovala rychlosti až 135 km/h.

O významu kyslíku pro život není třeba pochybovat. Stačí na chvíli zadržet dech a na vlastní kůži se lze přesvědčit, jak moc je pro člověka důležitý. Už po pár desítkách vteřin většina lidí nevydrží a slastně naplní plíce čerstvým vzduchem – a s ním právě i životodárným plynem. 

Trénovanější jedinci vydrží bez přísunu kyslíku i pár minut, ti nejlepší světoví rekordmani okolo 24 minut. Oproti několika dnům bez vody či týdnům bez jídla se však stále jedná o čas v podstatě směšný. Kyslík zkrátka potřebujeme neustále a jestliže se jej tělu přestane dostávat, následuje zástava srdce a krevního oběhu. O přežití pak rozhodují minuty.

První na ráně je při zástavě dechu mozek, který je bez nedostatku kyslíku velmi zranitelný – začíná odumírat už zhruba po šesti minutách bez vzduchu. Dříve či později po něm následují i další orgány a za pár desítek minut je celé tělo již nenávratně poškozeno. 

Kyslík se často označuje jako elixír života, bez něhož se, podobně jako téměř všechny mnohobuněčné organismy, lidé neobejdou. Na druhé straně však nelze o kyslíku tvrdit, že čím více, tím lépe. Zůstane-li totiž tělo dlouhodobě vystaveno jeho vysokým koncentracím, mohou se naopak objevit různé zdravotní problémy – nejčastěji poškození plic.

Budiž fotosyntéza 

Děti ve školních lavicích se učí, že tento plynný chemický prvek, který tvoří druhou hlavní složku zemské atmosféry, představuje jednu ze základních přísad vzduchu, který dýcháme. V atmosféře se jej nachází přibližně 21 %, přičemž její hlavní součást tvoří ze 78 % dusík a zbylé procento doplňují další plyny. Tato skladba ovšem v různých etapách vývoje Země vypadala  jinak: Prvních pár miliard let zemská atmosféra neobsahovala téměř žádný kyslík – byla anoxická čili bezkyslíkatá. Místo něj převažoval dusík a vyšších koncentrací dosahovaly i další plyny, včetně oxidu uhličitého, vodní páry či metanu. 

TIP: Životadárný kyslík: Neobyčejně obyčejná molekula

Pro mnohé tehdejší jednobuněčné organismy dokonce představoval kyslík toxický plyn, takže jim jeho nedostatek nebyl úplně „proti srsti“. Krátce po vzniku života, tedy asi před 4–3,5 miliardami let, se ovšem objevily bakterie, jež zvládaly takzvanou oxygenní fotosyntézu. Dochází při ní k přeměně oxidu uhličitého a vody na organické cukry, což způsobuje sluneční záření, a jejím odpadním produktem je právě kyslík. Toho ovšem zpočátku v prostředí moc nezůstávalo, neboť veškerá jeho produkce unikala do vesmíru, nebo skončila vznikem oxidů navázaná na různých minerálech.

„Kyslíkový holokaust“

Ruku v ruce s tím, jak asi před 2,5 miliardami let nápadně přibylo fotosyntetizujících bakterií produkujících kyslík a ubylo materiálů, které by ještě mohly zoxidovat, se životodárný plyn začal v atmosféře poměrně rychle hromadit. Ačkoli jeho koncentrace tehdy stoupla zřejmě jen na jednotky procent a zůstávala stále několikanásobně nižší, než je tomu dnes, pro život to mělo dalekosáhlé důsledky. Mnohé organismy navyklé na bezkyslíkatou atmosféru se totiž novému prostředí nedokázaly přizpůsobit a hromadně hynuly. Ne nadarmo se této události, jež se odehrála někdy v době před 2,4–2 miliardami let, přezdívá „kyslíková revoluce“, „kyslíkový holokaust“, nebo též „velká oxidační událost“. 

Některé jednobuněčné druhy si však s kyslíkem rozuměly docela dobře. Nový plyn „zkrotily“ a začaly jej využívat k efektivnějšímu vytěžení energie z přijímaných organických látek. Na zmíněném plynu se nakonec staly i díky mitochondriím (viz Původ buněčných elektráren) závislými. Ačkoli se některé, většinou jednobuněčné organismy bez kyslíku obejdou, většina druhů kyslík k životu nezbytně potřebuje.  

Maximum v karbonu

Vědci tvrdí, že kyslík během dalších dvou miliard let po „holokaustu“ přehodil evoluční výhybku ještě několikrát – byť je třeba dodat, že se jedná o hypotézy, které nejsou plně potvrzené. 

Podle nich se po ukončení velké oxidační události procento kyslíku v atmosféře na přibližně miliardu let stabilizovalo. Jeho podíl se ovšem začal opět zvyšovat před necelou miliardou let a maxima dosáhl v karbonu (předposlední periodě prvohor) před 359–299 miliony let. Tehdy se jeho zastoupení v atmosféře zastavilo na dnes těžko uvěřitelných 35 %.

Mnohé odborníky nejvíc zaujala poměrně nápadná souvislost mezi zvyšujícím se množstvím kyslíku v prostředí a rozvojem „různorodosti“ pozemského života. Začalo to vznikem eukaryotické buňky před asi dvěma miliardami let, bez níž by nevznikly složité mnohobuněčné organismy jako rostliny a živočichové. Ti pak v prvohorách vystoupili z vody a začali osidlovat pevninu. 

Kambrický výbuch života 

Vztah mezi množstvím kyslíku v prostředí a evolucí života se často zmiňuje jako jedno z možných vysvětlení takzvané kambrické exploze. Jedná se o událost, která se odehrála na samém počátku prvohor, tedy v kambriu před asi 541–485 miliony let. Tehdy se během poměrně „krátké“ doby, ve skutečnosti to bylo několik desítek milionů let, objevilo ve fosilním záznamu velké množství různých mnohobuněčných živočichů. Jak se to však mohlo stát? Vědci zvažovali možnost, že vyšší koncentrace kyslíku v prostředí umožnily přežití větších a energeticky nákladnějších organismů, což podnítilo vznik dalších rozmanitých životních forem. Tato skutečnost také zajistila snadnější fosilizaci neboli proces vzniku zkamenělin těchto zvířat. 

TIP: Kdy se začneme dusit: Může se stát, že nám jednoho dne dojde kyslík?

V roce 2018 se v časopise Geology objevil zajímavý článek. Shrnoval výzkum, který odhalil, že zhruba před půl miliardou let existovala hned dvě krátká, ale dost možná zásadní období, kdy množství kyslíku v prostředí zásadně pokleslo. Jeden takový propad nastal navíc jen krátce před kambrickou explozí, druhý před asi 525 miliony let – také po něm se v geologickém záznamu objevilo hned několik nových skupin živočichů.

Autoři studie spekulují, že obě kritická období mohla stát za vymřením části druhů, potažmo uvolnila prostor pro vývoj nových. Jakmile se množství kyslíku rozpuštěného ve vodě vrátilo do normálu, podnítilo to u přeživších druhů podobnou evoluční explozi, jaká nastala u savců poté, co jim na přelomu křídy a třetihor uvolnili cestu dinosauři. V současnosti tak víme, že kyslík je jedním z hlavních nástrojů, kterými evoluce disponuje. 

Vědci podrobněji popsali jednoho z těchto chlupatých korýšů s latinským názvem Kiwa tyleri. Jedná se o jediný druh obývající Jižní ledový oceán u Antarktidy. První snímky kraba pocházejí z roku 2010, kdy se také v hloubce 2 600 metrů pod hladinou moře podařilo odchytit několik exemplářů. Od té doby vědci zkoumají Kiwa tyleri pomocí počítačové tomografie a sekvencování DNA.

Smrt pro zajištění rodu

Mnohé z typických rysů korýše – například čistě bílé zbarvení a ochmýřené tělo – představují postupnou adaptaci živočicha na jeho prostředí. Kiwa tyleri žije v termální „schránce“ velké jen několik metrů, kde má voda ideální teplotu. „Na některých místech jsou naskládaní jeden na druhém,“ říká profesor zoologie z Oxford University Alex Rogers, jehož týmu se v roce 2012 podařilo vyfotografovat 600 krabů na jednom metru čtverečním. Voda obklopující jejich přeplněný domov je velmi chladná – dosahuje teploty od -1,3 do 0,5 °C. V takto studeném prostředí se krabi a humři vyskytují jen velmi vzácně.

Krabi Kiwa tyleri nahloučení v co nejtěsnější blízkosti sopečného vývěru.

„Fyziologický limit k udržení aktivit nutných pro přežití je zřejmě kolem 0,5 °C,“ vysvětluje vedoucí studie Sven Thatje z University of Southampton v Anglii. Někteří korýši přesto opouštějí bezpečí teplého domova a vydávají se do ledových vod. Například samičky sedí na vajíčkách právě v chladnějších vodách. Vědci se domnívají, že vajíčka potřebují pro svůj vývoj nižší teplotu a že by v blízkosti hydrotermálních vývěrů vypouštějících do okolí síru nepřežila. Obětavé matky za hlídání vajíček obvykle zaplatí životem: „Samičky, které opustí domoviště, nic nejí; v podstatě vyhladoví,“ říká Thatje. Nedostatek energie a sil jim brání v návratu zpět k teplým vývěrům.

Přezdívka podle Pobřežní hlídky

Krabi Kiwa tyleri jsou zvláštní také tím, jak si zajišťují hojnost potravy. Jejich bohatá srst jim slouží jako zahrada pro pěstování množství bakterií, jimiž se živí. Na rozdíl od druhu Kiwa puravida žijícího na pobřeží Kostariky, a druhu Kiwa hirsute který má ochmýřené pouze končetiny, využívá Kiwa tyleri také ochmýření podél spodní části svého těla. Pomocí tohoto zařízení dokáže smést bakterie ze sopečných komínů a zajistit si tak oběd.

Thatje, který na univerzitě působí jako profesor mořské evoluční a ekologické biologie, přiznal, že nově popsanému druhu přezdívají 'krab Hoff' podle Davida Hasselhoffa známého ze seriálu Pobřežní hlídka. I on se totiž pyšní chlupatým hrudníkem, ačkoli jej pro svou obživu využil zcela jiným způsobem.

TIP: Citlivost pod tvrdou slupkou: Také krabi cítí bolest

Evoluce poskytla mořskému Hoffovi navíc ještě jednu významnou výhodu. Od svých dvou bratranců se liší bodci na konci nohou, jež používá při zlézání strmých povrchů. Bezproblémový pohyb po sopkách pro něj znamená usnadněnou práci při shánění potravy.

Ačkoli se vědcům podařilo odhalit některé záhady obklopující antarktického Yettiho, zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Například není jasné, jak došlo ke kolonizaci dvou sopečných systémů oddělených kilometry a kilometry chladných vod a jak se krabí larvy dostanou z nebezpečně studeného prostředí ke komínům poskytujícím životně důležité teplo.

V současné době obíhá kolem Země téměř 10 tisíc tun kosmického odpadu. Tvoří jej nefunkční satelity a jejich komponenty, od velkých kusů až po nepatrné součásti. Není tajemstvím, že orbitální odpad přináší řadu problémů. Ohrožuje lety do vesmíru a povoz na oběžné dráze. Jak se ale ukazuje, problémy dělá i na zemském povrchu.

Kosmický odpad je totiž z větší části lesklý a odráží sluneční záření. Jak ukazuje nový výzkum, na mnoha místech zemského povrchu to zvyšuje celkový jas oblohy o více než 10 procent. Pro vedoucího výzkumu Miroslava Kocifaje ze Slovenské akademie věd a jeho kolegy to bylo překvapením. Původně se domnívali, že vliv kosmického odpadu na jas oblohy bude jen okrajový, pokud vůbec nějaký.

Pohroma pro astronomy

Takové zvýšení osvětlení oblohy má své důsledky. Kosmický odpad tímto působením přispívá ke světelnému znečištění, které je už tak komplikované. Výsledkem je zhoršení kvality pozorování oblohy, jak pro veřejnost, tak i pro astronomy. Na astronomických snímcích se kvůli odpadu na oběžné dráze objevují optické vady, které snímky znehodnocují.

TIP: Světelné znečištění světa se stále zhoršuje: Mohou za to úsporné technologie

Jak zdůrazňují autoři zmíněné odborné studie, kosmický odpad je ve skutečnosti pro astronomy ještě horší než klasické světelné znečištění. To vzniká především kvůli osvětlení lidských sídel a vědci se mu mohou do jisté míry vyhnout, když umístí své observatoře dál od obydlených oblastí. Světelnému znečištění od kosmického odpadu, které zasahuje geograficky rozsáhlá území, se tak snadno uniknout nedá.