Roku 366 měl podle tradice jeden z buddhistických mnichů vizi, která ho inspirovala ke hloubení jeskyní na území současné provincie Kan-su. Dnes Mo-kao neboli Jeskyně tisíce Buddhů zahrnuje 492 kaveren, jejichž stěny na ploše 45 000 m² pokrývají malby: Zobrazují různé aspekty středověkého života, od politiky a hospodářství přes kulturu i náboženství až po způsob oblékání. Fungovaly přitom nejen coby výzdoba – při meditaci u mnichů vyvolávaly vize, jež jim měly dopomoct k osvícení. 

Ukryté po staletí

Zpočátku skalní prostory sloužily k nocování i rozjímání. Navíc se nacházely na jedné z tepajících křižovatek hedvábné stezky, takže se brzy zařadily mezi největší a nejnavštěvovanější buddhistická centra a zároveň se staly obchodní destinací.

Na počátku 11. století se však tehdejší obyvatelé rozhodli jeskyně zazdít, aby je i se všemi artefakty – včetně dvou tisíc malovaných soch – ochránili před tibetskými a muslimskými nájezdníky. Mo-kao tak zůstalo světu skryto až do roku 1900, kdy řada průzkumníků začala projevovat zájem o někdejší hedvábnou stezku a ztracená města Střední Asie. O největší objev se pak postaral mnich Wang Jüan-lu, když odkryl dnešní nejznámější součást komplexu, tzv. Knihovní jeskyni. 

Rukopisy na světle

Zmíněná kaverna chránila tzv. tun-chuangské rukopisy z 5.–11. století, na 50 tisíc svitků důležitých světských i náboženských dokumentů, včetně apokryfů, knih modliteb, konfuciánských i taoistických děl, antologií, glosářů, slovníků či kaligrafických cvičení. Kromě buddhismu je v nich zastoupen rovněž taoismus či nestoriánské křesťanství a také se v nich objevuje široké spektrum jazyků, sanskrtem a tibetštinou počínaje, starou ujgurštinou, turečtinou a dalšími konče.

TIP: Nejzajímavější jeskyně světa: Pět podzemních skvostů

Veřejnosti se jeskyně znovu otevřely až roku 1949 a dnes tam přijíždějí zástupy poutníků, mnichů i turistů. Na vlastní oči chtějí obdivovat velkolepost chrámového celku, jenž po staletí udržoval svědectví o životě ve středověké Číně. 

Netopýři mají celou řadu podivuhodných vlastností. Jednou z nich je i schopnost echolokace, která spočívá ve „skenování“ prostoru pomocí zvukových vln. Díky echolokaci se netopýři pohotově orientují i v naprosté tmě. Máme jim to závidět, protože se na něco podobného nezmůžeme?

Podle nedávného experimentu japonských vědců by to byla chyba. Podařilo se jim prokázat, že lidé vlastně mohou používat jednoduchou echolokaci, pokud se v tom trénují. Badatelé vycvičili skupinu dobrovolníků do té míry, že dokázali poznat objekty před sebou jen díky zvukovým vlnám.

Batmani v experimentu

Vědci si pro tento experiment vybrali 15 lidí s normálním zrakem, kteří se předtím nepotřebovali orientovat bez očí. Uspořádali s nimi experiment, v němž měli účastníci za úkol rozlišit dva 3D tištěné válcovité objekty různého tvaru, ovšem bez pomoci zraku. Měli k dispozici přenosné zařízení, které vydává zvuk na podobné frekvenci jako netopýři a detekuje odražené vlny.

TIP: Souboje vedené ultrazvukem: Netopýří sonary a rušičky jejich soupeřů

Tak vysoký zvuk lidé neslyší. Vědci proto zařídili zpracování signálu tak, aby byl slyšitelný pro lidské uši. Experiment ukázal, že se lidé mohou naučit rozpoznávat objekty jen s pomocí sluchu. Účastníkům experimentu to šlo lépe, když objekty rotovaly. V takovém případě se totiž odražené zvukové vlny navzájem více liší.

Výnosem z roku 1925 rozčlenila Mezinárodní astronomická unie celou oblohu na 88 souhvězdí. Netvoří je tak pouze stálice formující známé obrazce, v nichž lze s trochou fantazie spatřit pravěké příšery, bájné hrdiny či přístrojovou techniku. Tato uskupení obklopují převážně pravoúhlé polygony, rozdělující nebe na územní celky – souhvězdí. A každá hvězda formálně patří do některého z nich. 

TIP: Proti proudu času: Kdy a kde vznikla nejstarší mapa hvězdného nebe?

Stálice se však pohybují, i když zdánlivě pomalu, a vlastní pohyb mnoha z nich lze měřit. Nacházejí-li se tedy poblíž hranice souhvězdí, mohou se přesunout na sousední území a fakticky změnit svoji příslušnost. Hvězdy ovšem mezi souhvězdími přecházely rovněž v souvislosti s upřesňováním jejich poloh a hranic nebeských obrazců. Například Sirrah, nejjasnější členka Andromedy – tedy α And, leží těsně na hranici se souhvězdím Pegase: Donedávna tak nesla označení δ Peg, coby jeho čtvrtá nejvýraznější stálice. 

Plané druhy růží, jichž je popsáno kolem 200 druhů, rostou na severní polokouli v mírném pásu a subtropech. Nejdále na jih zasahují v Etiopii a na Filipínách.

Šlechtění a vznik zahradních růží

Růže jsou pro své nápadné květy a příjemnou vůni oblíbenými rostlinami již od starověku. Cesta k moderním záhonovým růžím, jak je známe z dnešních zahrad, byla dlouhá, trvala několik tisíc let. Na jejich vzniku se účastnilo více planých druhů. K introdukci do zahradní kultury došlo víceméně nezávisle na sobě ve Středomoří, ve střední a východní Asii.

Nejstarší zobrazení růžových květů je na mincích, nalezených v Altaji. Jejich stáří se odhaduje na 6 000 let. Stylizované růže byly zobrazeny na freskách v paláci Knossos na Krétě (přibližně 3 500 př. n. l.). Růže byly pěstovány starověkými národy v Egyptě, Persii, Indii i Číně. Již v období starověkého Řecka a Říma byly známé plnokvěté růže, například Herodotos popisuje růži se 60 korunními lístky kolem roku 450 př. n. l.

Vývojová řada šlechtěných krasavic

Na začátku řady vedoucí k tomu, že jsou růže přítomny v zahradách po celém světě, stála růže mošusová (Rosa moschata). Jedná se o řídký keř s obloukovitými větvemi, který má krémově bílé květy zvláštní vůně. Květy jsou uspořádané v chocholíku. Růže mošusová pochází nejspíše z Persie. Jejím zkřížením s růží galskou (Rosa gallica) byla vypěstována růže damašská (Rosa damascena). Jedná se o menší keře s hustě ostnitými větvemi a sivými listy. Ostny jsou silné, srpovitě zahnuté, u starších větví jsou navíc štětinaté osténky. Květy jsou vždy plné, bílé až růžovofialové, velmi vonné. Pěstuje se od starověku v Malé Asii, do Evropy se dostává jednak v době Římské a poté během křížových výprav a posléze v 16. století během tureckých válek.

Růže stolistá (Rosa centifolia) zvaná „stolístka“ vznikla dalším křížením růže galské nejspíše s růží šípkovou a snad i jinými kulturními růžemi. Obdobné růže se pěstovaly už ve starověku, do Evropy je přivezli Římané nejspíše z východního Kavkazu. Stolístky mají stále své obdivovatele a pěstitele. Keře jsou vzpřímené, květy pak nahlučené s velkým počtem plátků. Zde je také kořen pojmenování této růže, protože plátků můžeme opravdu napočítat až ke stovce, i když ve středu květu jsou už velmi zakrnělé a deformované. Stolístky silně voní, kvetou pouze jednou, na počátku léta.

Odrůdy růže bílé (Rosa alba) mají původ ve zkřížení růže šípkové a damašské. Jedná se o robustní, velké, pevně rostoucí keře s typický matně šedozelenými listy. Květy jsou převážně bílé. Růže bílá byla nejspíše pěstována již za Říše římské.

Růže pocházející ze Středozemí a Kavkazu, až na výjimky, kvetly pouze jednou ročně. Subtropické asijské růže, především růže čínská (Rosa chinensis), kvetou prakticky celou sezónu. Začátkem 19. století byl v botanické zahradě na ostrově Réunion nalezen kříženec mezi růží čínskou a růží stolistou, který byl popsán jako bourbonka (Rosa Borboniana). Tato růže kvetla celé léto. Současně se v Evropě začínají pěstovat a šlechtit růže čajové (Rosa odorata), které byly již dlouho známé ve východní Asii. Čajové růže vznikly nejspíše zkřížením růže čínské a růže obrovské (Rosa gigantea).

TIP: Ibišky početné i zcela výjimečné: Cesty za ibišky kolem světa

Žlutá a oranžová barva byla získána zkřížením s druhy ze střední Asie a Turecka, především růží zápašnou (Rosa foetida). Byly oblíbené v arabském světě, s Tureckými válkami se dostaly do západní Evropy. Na vzniku moderních růží se podílely i další druhy jako růže mnohokvětá (Rosa multiflora) nebo svraskalá (Rosa rugosa). Jejich výčet a popis křížení by však zdaleka přesáhl možnosti tohoto textu.

Japonská společnost Ma Corporation představila své poněkud neobvyklé příslušenství pro akvaristy a milovníky ryb. S jejich „katsugyo bagem“ (v překladu „živá ryba“) můžete vzít svou rybičku na procházku nebo na výlet. Zařízení je průhledný box opatřený oxymetrem – ukazatelem obsahu kyslíku ve vodě.

TIP: Muzeum nesmyslů: Kousek Járy Cimrmana v rakouském Herrnbaumgartenu

Podle zástupců japonské společnosti jde o elegantní a ekologickou alternativu k běžně používaným plastovým sáčkům. Kromě akvaristů nepochybně ocení pomůcku i pescetariáni a obecně příznivci superčerstvého sašimi – japonské lahůdky ze syrového rybího masa.

Katsugyo bag je zatím stále ve vývoji a není tak určený k prodeji. Jak ale dokládá instagramový účet firmy, vývojáři zařízení intenzivně testují s nejrůznějšími druhy ryb.

Správa parků tvrdí, že populace bizonů, kteří mohou vážit i přes 900 kilogramů, je příliš velká a zvířata znehodnocují archeologická naleziště a znečišťují vodní zdroje. Proto je podle správy nutné snížit jejich počty.

O příležitost k odstřelu bizona projevilo během 48 hodin více než 45 tisíc lovců. Asi 15 procent přihlášených pochází z Arizony, kde se park nachází, třetina jich je z Texasu, Kalifornie, Utahu či Colorada. Úřady nyní vyberou náhodně 25 jmen, přičemž unikátního odstřelu plánovaného na letošní podzim se bude moci zúčastnit prvních 12 z těch zájemců, kteří doručí úřadům požadovaná potvrzení a formuláře. Patří mezi ně například doložení zkušeností z lovu a schopnosti ovládat střelné zbraně.

Jednou za život

Vybrané lovce, kteří se finální verdikt dozvědí do 17. května, však čeká namáhavá práce. V parku se nebudou moci pohybovat v motorových vozidlech a k odtažení mrtvého bizona nebudou moci použít ani domácí zvířata. Zastřelené bizony budou muset přímo na místě vyvrhnout jen s pomocí svého podpůrného týmu, jehož členy si mohou sami zvolit. Práci by jim mohl zkomplikovat i sníh, některé oblasti na severu parku se nachází v nadmořské výšce kolem 2 500 metrů.

Správci parku zdůrazňují, že se nejedná o lov, který je na území národních parků zakázán. Bizony lze lovit v Arizoně jen mimo území parků, povolenka pro Američany z jiných koutů USA však může stát až 5 400 dolarů (v přepočtu 115 tisíc korun). Každému lovci také úřady povolují ulovit za život jen jediného bizona. Kusy odstřelené v rámci chystané akce se ale dobrovolníkům do jejich lovecké historie nezapočítají.

TIP: Příběh se šťastným koncem: Bizon prérijní, obr, který se málem vytratil

Správa parku neplánuje snížit počet bizonů nijak drasticky, každý z vylosovaných šťastlivců dostane povolení odstřelit jen jediné zvíře, které si následně bude moci ponechat. Správci odhadují, že se v parku nyní nachází 300 až 500 bizonů, jejich počet přitom chtějí postupem času zredukovat na 200. Kromě odstřelu již delší dobu pracují rovněž na přesunech zvířat, a to buď do jiných částí volné přírody nebo na farmy.

Tvrzení, že nové technologie a zejména sociální média, jsou zodpovědné za zhoršování duševního zdraví mladých lidí, se v dnešní době objevuje poměrně často. Podobně jako dřívější varování, že časté sledování televize zhoršuje zrak a způsobuje šilhavost, ale nemá oporu v datech. Ukazuje to i nový výzkum vědců z Oxfordu.

Odborníci britského Oxford Internet Institute uspořádali na toto téma rozsáhlý výzkum. Zahrnuli do něj celkem 430 561 teenagerů mladších patnácti let. Zjišťovali u nich, v jaké míře využívají „osobní“ technologie, včetně sledování televize, používání chytrého telefonu nebo aktivit na sociálních médiích, a zároveň sledovali jejich psychické obtíže.

Technologie a duševní kondice

Závěry rozsáhlého výzkumu ukazují, že užívání zmíněných „osobních“ technologií s duševními problémy teenagerů nijak významně nesouvisí. Vedoucí studie – experimentální psycholog a datový vědec Matti Vuorre sice připouští, že existuje jistá dílčí souvislost mezi používáním sociálních médií a emočními problémy, nepodařilo se ale mezi nimi prokázat příčinnou souvislost. Je podle něj možné, že lidé s emočními problémy zkrátka více využívají sociální sítě.

TIP: Mor elektronických zařízení: Mobily a počítače nás okrádají o štěstí

Autoři studie ale zdůrazňují, že to automaticky neznamená nezranitelnost psychiky teenagerů technologiemi. Už jen proto, že účastníci výzkumu podávali informace sami o sobě a jejich výpovědi mohou být zkreslené. Při používání technologií tak stále platí, že nejlepším přístupem je rozumná uměřenost.

Americká Parkerova sluneční sonda (Parker Solar Probe) obíhá kolem Slunce. Na své dráze využívá gravitační manévry spojené s přiblížením k Venuši. NASA toho pohotově využila a přístroje Parkerovy sondy se zaměřily nejen na Slunce, ale i Venuši. Díky tomu se Američanům povedl zajímavý objev. Zjistili, že horní vrstvy atmosféry Venuše jsou přírodním zdrojem rádiových vln.

Parkerova sonda získala tato data již vloni v létě, když potřetí během své mise prolétala kolem Venuše. Objev podle odborníků zlepšuje naše znalosti o atmosféře Venuše, a také o tom, jak je ovlivňována aktivitou Slunce. Pozorování sondy Parker je prvním přímým měřením ionosféry Venuše po 30 letech.

Signál z ionosféry Venuše 

Poslední takové měření ionosféry uskutečnila sonda Pioneer Venus Orbiter v roce 1992. V té době bylo Slunce blízko maxima své aktivity v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu. Pozorování ionosféry Venuše Parkerovou sondou zase pochází z období minima sluneční aktivity. 

TIP: Neobvyklé pozorování: Z neosvětlené strany Venuše přichází rentgenové záření

Parkerova sonda detekovala po dobu 7 minut nízkofrekvenční rádiový signál, který je nepochybně přírodního původu, během největšího přiblížení k Venuši. Tento signál je přitom podobný tomu, co zachytila sonda Galileo v ionosférách měsíců planety Jupiter. Detekovaný signál umožnil vědcům spočítat, že v době slunečního minima je ionosféra mnohem tenčí než během slunečního maxima. Vše nasvědčuje tomu, že mocnost ionosféry Venuše těsně souvisí se sluneční cyklem.

Ten den pro Colette rozhodně nezačal dobře. Celou noc se budila – to jak desítky lidí sdílejících s ní studenou a nepřívětivou aulu gymnázia vykřikovali ze spaní, chrápali, vrtěli se či tlumeně plakali. S prvními slunečními paprsky vyklouzla z pokrývek a vydala se na průzkum. Po pár minutách ostré chůze konečně dospěla k okraji bezpečné zóny. Za ní začalo vody přibývat. Doufala, že se jí podaří projít suchou nohou až k první lávce, nechtěla si promočit boty hned na začátku. Chvíli zmateně postávala, než se nad ní jeden z policistů ustrnul a nabídl jí, že ji přenese k nejbližší plošině.

Pařížské Benátky

„Merci!“ pípla, když jí mladík nastavil záda, aby se ho chytla kolem krku. Kdyby to tak viděla matka! Připadala si jak pytel mouky, ale ani nedutala – dnes se přece chce dostat k jejich domu stůj co stůj! Se stydlivým úsměvem poděkovala a pak rychle přehopkala přes provizorní můstek vytvořený z kovových kavárenských židliček. S úlevou vkročila na úzkou dřevěnou lávku táhnoucí se po okraji ulice a balancující jen několik desítek centimetrů nad kalnou vodou. Od včerejška snad přibyly další, pomyslela si. Vojáci pracovali až pozdě do noci a stloukali nové přechody, jimiž by se lidé mohli dostat do labyrintu zaplavené čtvrti. 

Třeba se jí podaří najít otevřené okno. Musela přece zachránit svou panenku, která zůstala v postýlce úplně sama. Když na ni rodiče volali, že musejí okamžitě utéct pryč, úplně na Lizzetku v tom rozčilení zapomněla. Temná špinavá Seina tehdy dosahovala až skoro k oknům a netrpěliví muži na loďce přiražené ke zdi domu je neurvale popoháněli. Teď už se ale snad všechno vrací do normálních kolejí, ne? Vždyť už jsou z domova přes týden! Představila si svou opuštěnou Lizzetku a přidala do kroku…

Stoletá voda?

Pařížané byli na zimní záplavy zvyklí, nečekali však, že roku 1910 dostanou tak obrovské rozměry. Jisté signály přitom zachytit mohli – Seinou protékalo obrovské množství vody, proudila mnohem rychleji a přinášela s sebou velké množství trosek a bahna. Na horním toku už si záplavy vybraly svou daň, teď přišla řada na Paříž. Voda se nevylila z břehů, ale vyřinula se ze sklepů, stok, odtoků a tunelů metra.

Právě 21. ledna 1910 hladina Seiny dramaticky stoupla a to, co se zpočátku Pařížanům jevilo jako zajímavá podívaná, přerostlo v paniku. Voda ovládla ulice. Lidé ze zaplavených oblastí museli být evakuováni – nikdo netušil, zda promočené zdi jejich příbytků vůbec vydrží. Policie, hasiči i vojáci křižovali ulicemi na lodičkách a zachraňovali smolaře, které voda uvěznila v horních patrech. 

Záchranné práce

Tisíce uprchlíků přespávaly v kostelech, školách a v úředních budovách – všude, kde se jen našlo místo. Aby Seina nepřetekla přes nábřeží, budovaly se rychlé nouzové zátarasy a hráze. Seina terorizovala Paříž několik týdnů a do normálního stavu se vrátila až 15. března.

TIP: Bariéra na Temži: Stavba, která zachránila Londýn

Když záplavy ustoupily, vyčíslila vláda škody na 400 milionů franků, což by dnes dělalo něco kolem půl druhé miliardy. Vodou bylo zasaženo na 14 tisíc budov. Metro mohlo být znovu otevřeno až v dubnu, během záplav také v celé Paříži vypadávala elektřina. Podle dobových pramenů navíc přišlo o život pět lidí. Tahle povodeň si přízvisko Velká skutečně zasloužila… 

Platy britských generálů nebyly v minulosti příliš vysoké. Už z poloviny 19. století se zachovalo výmluvné svědectví, podle něhož „patřili k nejhůře odměňovaným, ale nejtvrději pracujícím státním úředníkům“. Tento trend se do první světové války změnil jen málo.

William Robertson v roce 1918 předsedal Armádnímu výboru pro výplaty a do zprávy uvedl: „Většina důstojníků dostává takřka stejné mzdy jako před půlstoletím, ačkoliv životní náklady vzrostly minimálně o 100 %.“ Na základě těchto skutečností výbor doporučil zvýšení příspěvků pro ženaté důstojníky, příplatků na stravu, cestovné i ubytování. Zároveň se zasazoval o snížení nákladů na generálské uniformy.

S almužnou do války

Co se týče konkrétních čísel, vrchní velitel ozbrojených sil si ročně přišel na 4 500 liber – plus příplatky za službu v poli a cestování. „Řadoví“ generálové dostávali každým rokem 800 liber. Mnozí vysocí velitelé nebyli s takovým ohodnocením spokojeni a dokázali nacházet způsoby, jak přece jen získávat víc. Příkladem může být Douglas Haig, který se stal mistrem v přilepšování sobě i svým blízkým. Z dnešního úhlu pohledu šlo o jednání, kvůli němuž by důstojník dost možná skončil před vojenským soudem.

Polní maršál se rád dobře vyspal, a proto preferoval ubytování v luxusních zámcích a nocování na měkkých postelích určených pro aristokraty. Balíčky od movitých přátel mu pomáhaly vylepšit jídelníček – polní pošta mu doručovala lososí i tetřeví maso, kvalitní francouzská vína a brandy. Haig se neostýchal posílat domů své ženě celá jehňata a kostky másla z armádních skladů, aby netrpěla sebemenším nedostatkem. Přístup k delikatesám vysvětloval britský velitel jako potvrzení své vysoké autority a postavení.

Zámožný Haig

Po válce se Haig za vítězství dočkal tučných odměn, které přijímal s týmž zdůvodněním. Už v roce 1916 si byl tak jistý výsledkem války, že manželce napsal: „Vděčný národ mi nedovolí mít nižší příjmy, než jaké mám nyní! Budeme se tedy mít tak dobře, abychom se vždy mohli cítit komfortně.“ Proti Haigovu životnímu stylu se objevilo jen pár námitek a všechny byly smeteny ze stolu.

Podle dobových zdůvodnění si jeho šarže a úroveň takové výstřelky žádala a „přílišná zdrženlivost by působila nemístným dojmem“. Je třeba přiznat, že mnozí britští generálové se nedokázali zorientovat v problematice moderní války a na každodenní úrovni se cítili vystresovaně, osaměle a zmateně. Vnímali, že na své úkoly nestačí. V drtivé většině však za své umístění na příliš odpovědnou pozici nemohli.

Vykopávky i hrdinové

Popsané pocity se totiž nejčastěji vyskytly u starších a před válkou už penzionovaných důstojníků, které Albion v létě 1914 spěšně povolal do služby. Tito takzvaní „dug-outs“ (volně přeloženo jako „vykopaní“, „vykopávky“) neodmítli, protože cítili povinnost opět sloužit impériu a koruně. Řada z nich pak v rozhodujících funkcích zklamala – ať už kvůli vysokému věku, zdravotním potížím nebo neschopnosti přizpůsobit se novým pořádkům. Takoví muži většinou ještě před završením prvního válečného roku putovali zpět do výslužby, a to s jistým stigmatem hanby. Z dnešního pohledu přitom šlo spíš o nespravedlivý výběr nadřízenými než o jejich osobní selhání.

TIP: Polní maršál Ferdinand Foch: Pokořitel Trojspolku

Přes uvedené potíže nakonec většina generálů Jeho Veličenstva našla způsob, jak přestát náročné zkoušky. I díky nim se královská armáda postupně přerodila z chudého příbuzného v rozhodující element Dohody, který významným způsobem přispěl k porážce centrálních mocností.