Objevují se názory, že cesta k osídlení rudé planety povede přes asteroidy, lépe řečeno přes jeden z měsíců Marsu – Phobos, což přináší hned několik výhod: Přistát na jeho povrchu nebude tak těžké, protože má velice nízkou gravitaci. Obsahuje vrstvy bohaté na organické látky a poměrně snadno by se tam dalo získávat palivo. Těleso se tudíž nabízí jako vhodná předzákladna pro rozvoj a budování infrastruktury na rudé planetě, která zas skýtá mnohem víc místa k osídlení – přece jen Phobos v průměru měří pouze 22 km. Otevírá se tedy otázka, zda není výhodné k založení prvních kolonií využít právě planetky. 

Nejde sice o mainstreamovou myšlenku, ale podle odborníků je hned z několika důvodů celkem pravděpodobná. Pokud totiž chceme přesouvat svou činnost za hranice Země, měli bychom k tomu mít především dobrý důvod – a dobývání asteroidů jej rozhodně poskytuje. Kosmické „balvany“ jsou totiž velmi bohaté na vzácné kovy, navíc ve stavu nevyžadujícím mnoho dalších úprav. Lze z nich tedy nadrtit prášek nebo v podstatě ihned vyrábět zamýšlené produkty. 

Jedinou brzdou těžby ve vesmíru zatím zůstává cena, která převyšuje hodnotu získaného materiálu – tedy až na výjimky, jako jsou platina či zlato. Jeden kilogram zmíněných surovin stojí v současnosti tolik, že by se jejich dobývání v kosmu mohlo vyplatit už dnes. Další výhoda planetek tkví v jejich vysoké poréznosti, a tudíž i poměrně snadné dostupnosti požadovaných látek. Asteroidy navíc obsahují velké množství vody. 

Přestupní stanice

Myšlenku osídlení planetek doporučoval již v roce 1964 inženýr a vizionář Dandridge M. Cole a zpracoval ji v dodnes citované knize Beyond Tomorrow: The Next 50 Years in Space. Také se ví, že NASA dávala před návratem na Měsíc přednost právě asteroidům. Plánovala přesunout větší kus kamene z vhodného kandidáta z pásu planetek do cislunárního prostoru a následně jej podrobně zkoumat pro další využití. Projekt Asteroid Redirect Mission však vyvolal vlnu kritiky a v roce 2017 Kongres veškeré jeho financování definitivně seškrtal. Společnost Deep Space Industries se zas chtěla zaměřit především na těžbu a průmyslové zužitkování asteroidů, ale podle nejnovějších zpráv odkládá své snahy na neurčito. 

Planetky působí jako velmi zajímavé a perspektivní cíle pro další rozvíjení technologií. Spíš než k bydlení však zřejmě poslouží k těžbě a vývoji nových materiálů pro vznik prvních kolonií v blízkosti Země. Případně bychom mohli dobyté suroviny transportovat ještě dál, k tvorbě měsíční či marsovské infrastruktury. Velmi pravděpodobně tak bude vhodné, a možná dokonce nezbytné, zvolit hned několik kandidátů místo jednoho konkrétního. 

Otázka zní: Proč? 

Na Zemi máme spoustu problémů, které bychom měli vyřešit nejdřív. Proč tedy chtít někde v kosmu budovat složité a drahé osady či průmyslové parky? Hezký příklad pochází už z dob, kdy mořští tvorové začali osídlovat souš. Velmi náročná a na první pohled zbytečná činnost si jistě vyžádala mnoho obětí, ale z hlediska šancí na delší přežití se ukázala jako velmi efektivní. 

Druhy omezené na jediné pohodlné prostředí se často nacházejí na seznamu ohrožených nebo již vyhynuly. Naše druhová dominance netrvá tak dlouho jako někdejší nadřazenost dinosaurů – a jejich osud všichni známe. Ve vesmíru přitom existuje mnoho podobných asteroidů jako ten, který přinesl zkázu pravěkým tvorům, a ani lidstvo by dnes takovou katastrofu nepřežilo. 

Správná cesta

Naději představuje expanze do kosmu, a je-li naší povinností přežít, nesmíme upustit od jeho výzkumu. Fakticky nám vesmírná sídla nabízejí příležitost ke změně lidské povahy. Uzavřené společnosti by se musely naučit lépe spolu vycházet. Některým lidem bychom dokonce mohli usnadnit každodenní život: Zdravotně postižení či staří jedinci, potýkající se s problémy pohybového aparátu, by jistě ocenili pobyt v beztíži. Roli hraje také stále zřetelnější přelidnění a nedostatek zdrojů, kterých se přitom v kosmu nachází dost pro uspokojení potřeb nás i dalších generací. 

Elon Musk shrnul pohnutky k dobývání vesmíru následovně: „Myslím si, že pro lidstvo existují pouze dvě cesty – buď zůstat navěky na jedné planetě a žít si tu bez potřeby expandovat. Tím však náš druh nevyhnutelně riskuje vyhynutí, protože i v budoucnu může nastat událost s fatálními důsledky pro veškerý život na Zemi. Alternativou je stát se vesmírnou civilizací a multiplanetárním druhem, což je – a doufám, že budete souhlasit – správná cesta, kudy se vydat.“ 

TIP: Těžaři míří do vesmíru: Vědci chtějí podstatnou část Sluneční soustavy chránit

Následující léta budou velmi důležitá a může se v nich ukázat, zda máme odvahu v objevování kosmu pokračovat. Vyžádá si to značné úsilí, důvtip a propojení mnoha oborů, včetně vesmírné architektury. Musíme si však uvědomit, že pro dlouhodobé přežití lidského druhu je osídlení Sluneční soustavy opravdu nevyhnutelné. Čeká nás největší dobrodružství v historii, a pokud jej zvládneme, mohou být naše možnosti doslova neomezené a cesta ke hvězdám otevřená.

Z toho, co zažívá Jeremy Deane, student Goldsmiths College na Londýnské univerzitě, by se člověk slabší povahy zcela jistě psychicky zhroutil. Většinou to probíhá následovně: během usínání nebo při probouzení najednou zjistí, že se nemůže pohnout. Má silný pocit tlaku na hrudi a nemůže se pořádně nadechnout. V tu chvíli se kolem něj začínají dít děsivé věci. Například oblečení visící na skříni se změní v mrtvolu člověka. Někdy kolem sebe vidí také vousaté bytosti podobné skřítkům, které se mu chichotají, jindy dívku s tváří zakrytou vlasy, obcházející kolem jeho postele. Vše zmizí v okamžiku, kdy znovu získá kontrolu nad svým tělem a dokáže se hýbat. 

Podobné věci se lidem stávají častěji, než bychom čekali, a v základních rysech to probíhá vždy podobně. Člověk se najednou nemůže pohnout, cítí tlak na hrudi a má intenzivní strach, který navíc často umocňuje pocit, že je s ním v místnosti někdo cizí. K tomu se někdy přidávají halucinace – můžete například vidět světlé nebo tmavé stíny, pohybující se po místnosti. Podle jednoho odhadu se něco takového stane v průběhu života až 6 % populace. Mnohdy si lidé podobné prožitky vysvětlují návštěvou ducha. 

Na vině je spánková paralýza

Jeremy Deane měl štěstí – studoval na univerzitě Goldsmiths, kde se mimo jiné nachází i  oddělení pro výzkum paranormálních psychických jevů. Jde o jedno z mála vědeckých pracovišť tohoto typu na světě. Pro zážitky typu vidění duchů mají zdejší experti jednoduché pozemské vysvětlení: spánková paralýza. Vědci už dlouhou dobu vědí, že člověk během spánku prochází různými fázemi, které mají své charakteristické projevy.

TIP: Strašidelná místa: Poznejte 5 nejděsivějších měst na světě

Jednou z nich je fáze REM (Rapid Eye Movement), jež je pojmenovaná podle rychlého pohybu očí, které ji provázejí. V této fázi bývají nejživější sny a člověk se během ní prakticky nemůže hýbat. Podle vědců tento mechanismus zabraňuje tomu, abychom sebou během divokých snů prudce házeli a mohli se tak zranit. Pokud je například u koček uměle vypnuta část mozku způsobující paralýzu, běhají při spánku po místnosti a honí neexistující myši. 

Návštěva démonů 

Během spánkové paralýzy je navíc zřejmě hyperaktivní amygdala, část mozku, která vyhodnocuje smyslové vjemy a spouští případnou emoční odezvu, například strach. Ten je v případě zvláštních vidění navíc ještě zesílený faktem, že se člověk nemůže hýbat. Výsledkem bývá mimořádně stresující zážitek, který trvá od několika sekund až po trýznivé desítky minut.

Podle vědců existuje řada faktorů, které mohou spánkovou paralýzu způsobit: nedostatek spánku nebo jeho nepravidelný režim, nadměrné používání stimulantů nebo fyzická únava. K obzvláště velkým rizikovým faktorům kupodivu patří také spánek na zádech. V této poloze může dojít snáze k zablokování dýchacích cest a odtud také pocházejí ony časté průvodní jevy zvláštních stavů jako pocity tlaku na hrudi či nemožnost se nadechnout. 

Zjevení jménem infrazvuk 

Některá vidění ale spánkovou paralýzou vysvětlit nelze. Nestaly se během usínání ani probouzení, navíc bývají mnohdy spjaty s určitými místy. 

Svědkem takového podivného jevu se svého času stal i Vic Tandy, tehdy lektor na částečný úvazek na univerzitě v Coventry. Pracoval pozdě večer v laboratoři, když najednou spatřil periferním viděním šedivý obrys něčeho, co vypadalo jako duch. Muž se snažil uvažovat vědecky a usoudil, že v laboratoři musí být něco, co tohle zjevení způsobilo. Zjistil, že se v místnosti vyskytuje infrazvuk o frekvenci 18,98 Hz, který byl vytvářen větrákem. Ačkoliv zvuk o této frekvenci nemůžeme slyšet, tělo na něj prý reaguje mimo jiné nevysvětlitelnými pocity strachu a chvěním. Zároveň podle Tandyho infrazvuk rezonuje s očními bulvami, čímž v nich vytváří vibrace a ty zase způsobují optické iluze. Tandy ve svých měřeních pokračoval i na místech, které byly známy údajným výskytem duchů, a jeho teorie infrazvuku se později stala poměrně populární.

Helma plná duchů 

Jinde se odborníci pokoušeli vysvětlit častý výskyt údajných duchů pomocí vlivu elektromagnetického pole. Kanadský neurovědec Michael Persinger provedl řadu pokusů se speciálně upravenou helmou, která získala přezdívku „božská“ (God helmet). Ta po zapnutí vytváří elektromagnetické pole, působící na mozek. Vyzkoušela si ji řada lidí a mnozí při tom prožili zvláštní jevy – někteří měli například pocit, že v místnosti je s nimi ještě někdo další, jiní dokonce viděli duchy.

Skupina švédských vědců vedená psychologem Pehrem Granqvistem však kvůli pochybnostem experiment zopakovala, ale s tím rozdílem, že elektromagnetické pole zapnuli jenom u poloviny osob. Kupodivu podivné stavy zažili i ti, kteří měli po celou dobu helmu vypnutou. Závěr vědců zněl proto jasně: zvláštní zážitky nezpůsobuje elektromagnetické pole, nýbrž pouhá sugesce. 

Umělý strašidelný dům 

Chris French, šéf oddělení výzkumu paranormálních jevů v Goldsmithu, se spolu se svými kolegy rozhodl definitivně záhadu duchů vyřešit – v laboratorních podmínkách postavili „strašidelný dům“. Později zde strávilo 79 lidí (každý zvlášť) necelou hodinu ve spoře osvětlené kruhové místnosti. Zároveň dostali instrukce, aby zapsali veškeré podivné zážitky i pocity a uvedli, kdy a v které části místnosti k nim došlo. Během pokusu byli vystaveni infrazvuku, elektromagnetickým polím, popřípadě obojímu. Tato pole a zvuky však vědci nasměrovali jen do určité části místnosti. 

Po skončení pokusu skutečně řada účastníků uváděla pocit přítomnosti někoho dalšího v místnosti, brnění, pocity oddělení od těla, sedm osob dokonce uvedlo stavy hrůzy a zděšení. Vědci však s překvapením zjistili, že tyto zážitky nijak nezávisely na tom, ve které části místnosti se účastníci experimentu nacházeli a tedy ani na tom, zda byli vystaveni elektromagnetickému poli či infrazvuku. Ukázalo se ale, že lidé, kteří byli víc náchylní sugesci, v průměru hlásili více podivných zážitků než ostatní účastníci.

TIP: Bojíte se a nemáte proč? Jak vznikají nejrůznější fobie a jak se jich lze zbavit?

Vše tedy nasvědčuje tomu, že duchové existují pouze v našich hlavách. To si myslí i britský psycholog Richard Wiseman, který rovněž tyto paranormální jevy zkoumá: „Tyto jevy nevyžadují žádné „skutečné duchy“, podzemní proudy, nízkofrekvenční zvuky ani slabá magnetická pole. Je k tomu potřeba jen jediná věc, a tou je síla sugesce.“ 

Ochrnutí lidé měli doposud jen velmi omezené možnosti komunikace s okolním světem. To se teď postupně zlepšuje, díky rozvoji sofistikovaných rozhraní mezi mozkem a elektronikou. Taková rozhraní umožňují přenášet do počítače stále složitější a přesnější myšlenky. S novou technologií amerických odborníků je teď možné myšlenkami psát.

Jaimie Henderson ze Stanfordu a jeho kolegové vyvinuli zařízení, jehož součástí je rozhraní mezi mozkem pacienta a počítačem v podobě dvou soustav elektrod. Tyto elektrody snímají aktivitu asi 200 neuronů v motorické oblasti mozkové kůry, které za normálních okolností ovládají pohyb ruky. Pacienti s poškozenou míchou sice nemohou pohybovat končetinami, ale neurony v motorické kůře jim obvykle fungují, jak by měly.

Psaní myšlenkami 

Vědci své zařízení vyzkoušeli s 65letým ochrnutým dobrovolníkem s poškozenou páteří. Pacient si nejprve představil, jak píše jednotlivá písmena anglické abecedy malými písmeny tužkou na papír. Přístroj snímal signály mozkových neuronů a jeho umělá inteligence propojila soubory signálů neuronů s písmeny. Když si pak dobrovolník představoval, že píše tužkou určitý text, umělá inteligence dokázala překládat signály jeho neuronů a zobrazovat představovaný psaný text na obrazovce počítače.

TIP: Nová protéza ovládaná myslí umožňuje pohnout jednotlivými prsty

Experiment ukázal, že člověk tímto způsobem dokáže „psát“ text rychlostí asi 90 znaků za minutu. To zhruba odpovídá rychlosti, jako lidé odpovídajícího věku dovedou psát textové zprávy na chytrém telefonu. Soudobá zařízení tohoto typu přitom umožňují ochrnutým lidem psát rychlostí jen asi 40 znaků za minutu. 

Řada základních potravin byla už od podzimu roku 1939 na lístky. Nejprve chléb a mouka, máslo, cukr, později se ale seznam začal rozšiřovat i na drogerii a oblečení. Nakonec bylo „na lístek“ prakticky všechno z věcí každodenní potřeby! Jenže ani lístek neznamenal, že se obyvatel nebo obyvatelka protektorátu k žádanému zboží dostali. Lístek jen omezoval počet věcí, které si mohl člověk koupit, ale jestli na ně měl dost peněz, to už nehlídal nikdo. A ceny jídla se pohybovaly vysoko jak ve městech, tak na vesnicích.

I když se říkalo, že na venkově se vždycky nějaká ta zatoulaná slepice najde, ani tady to nebylo snadné. Za každé nenahlášené zvíře padaly tvrdé tresty. Za tajnou zabijačku hrozil trest smrti! Maso muselo do konzerv a ty putovaly na frontu, armáda musela mít v zásobování přednost. A navíc také zboží nebylo někdy vůbec a regály zůstávaly prázdné. Některé věci jako rýži nebo dobrou kávu nebylo možné sehnat prakticky vůbec.   

Do hospody bez peněz…

Pohostinství, kavárny a restaurace fungovaly i za války. Ovšem velmi omezeně. Do lepších podniků často směli jen Němci a ani v těch ostatních se nepěstovalo nějaké bouřlivé setkávání u piva. Pokud jeden přebral a dostatečně si nehlídal jazyk, mohlo se to ošklivě vymstít! Nikdo nevěděl, jestli u vedlejšího stolku třeba nesedí udavač. Ostatně, zdi v hostincích často nesly varovné nápisy: „Prosíme, abyste se vyvarovali diskuzí o politice.“ Nebo „Mluviti o politice je zde zakázáno.“

V období zákazu vycházení byla návštěva hospody nebo dokonce delší zdržení také hazardováním se životem. Navíc, cena piva rostla s cenami výrobních surovin. Pivo bylo jen sedmistupňové nebo třístupňové, a jako u ostatních potravin a nápojů platilo, že nebylo někdy vůbec. Tudíž i když se Čech ke kořalce vždycky nějak dostal, na dobré pivo si musel počkat až do konce války. 

Co na sebe?

Válka nebo ne, móda a chuť líbit se nemizí ani v dobách útlaku. I když oblečení a látky byly k dostání pouze na příděl a jejich cena byla vysoká. Ale elegance, ta s obdobím první republiky rozhodně neodešla. Hlavní roli hrála praktičnost. Sáhlo se do útrob skříně a tam se přešily šaty, tam se upravil starý kabát a vznikaly okouzlující kousky.

Velké oblibě se těšily boty s dřevěnou nebo korkovou podrážkou. S těmi přišla firma Baťa. Nebyly drahé, a hlavně – daly se pořídit i bez lístků. Ve zcela jiné situaci byli samozřejmě movitější obyvatelé protektorátu nebo filmové hvězdy. Tam se na nějaké peníze nehledělo a chodilo se jen do těch nejluxusnějších salonů! 

Přednost zprava, brzda, plyn

V době první republiky bylo běžné, že auta jezdila vlevo. Často se říká, že jízdu vpravo u nás prosadil Hitler. Není to tak úplně pravda – na začátku 30. let jezdila auta na pravé straně silnice ve většině evropských měst. A Československo tuto změnu plánovalo také. Zatímco v malých městech a obcích by změna byla jen otázkou zvyku, například v Praze se jednalo o mnohem větší zásah. A hlavním důvodem byly tramvaje. Plánovala se přestavba nástupních ostrůvků, výhybek a značek. Než se tehdejší státní aparát rozhoupal, byla tady válka, a německé orgány se s opatrností nezdržovaly.

Už v březnu 1939 byla novinka zavedena ve většině měst, vyjma Prahy. Tady se nařízení o dva týdny posunulo, aby bylo možno alespoň náznakem plynulý chod dopravy zajistit. Cedule na příjezdu do hlavního města upozorňovaly na jízdu vlevo, mnozí se tím ale neřídili, a tak na silnicích vládl několik týdnů chaos. Ani obří nápisy: „jezdí se vpravo!“ nedokázaly zabránit četným nehodám a srážkám. 

Co bylo v trafice?

Začíst se v době protektorátu do solidních novin bylo stále složitější. Byla válka, Československo bylo okupovaným územím a Němci rozhodně neměli zájem na tom, aby se k obyvatelům dostávaly jakékoli zprávy o skutečném vývoji války. Z počátku si lidé mohli vybírat téměř ze dvou tisícovek novin a časopisů, to však nemělo trvat dlouho.

Jak lépe kontrolovat, co se kde píše? Jednoduše. Zredukovat nezávislý tisk samotný! Z deníků se staly týdeníky, z týdeníku měsíčníky a z ostatních periodik občasníky, pakliže se jejich redaktoři a majitelé nedali do služeb nacistické ideologie. Psát pravdu o válce, o nedostatku jídla nebo jakkoli kritizovat Říši se rovnalo katastrofě. O to víc se do obliby dostaly nejrůznější časopisy. Například slavné Kinorevue informovalo o životě hvězd stříbrného plátna a o nových filmech. 

Stříbro stříbrného plátna

Jednou z klíčových součástí protektorátního zřízení byl film. Němci si brzy uvědomili, že plná kina můžou sloužit také jako nástroj propagandy a reklamy Třetí říši. V ateliérech tak i nadále vznikala celá řada komedií i dramat. Lidé milovali své hrdiny na plátně! Třeba takový Kristián nebo Eva tropí hlouposti paří dodnes mezi naše filmové klenoty. Jsou to snímky, které do kinosálů nalákaly tisíce obyvatel protektorátu.

A právě v tuto chvíli si Němci mohli začít mnout ruce. Před každým snímkem totiž běžely filmové týdeníky. Německo si zajistilo dobrou propagandu svého vůdce, demonstraci neporazitelnosti svého vojska a dokázalo i zastrašit ty, kteří třeba jen na chvíli přemýšleli o porušení některého z nařízení. A za to všechno si diváci ještě zaplatili!

Hurá do školy! A nebo ne…

Když vládne diktatura, kritické myšlení je na překážku. Proto ani vzdělání není příliš žádoucí. Jak oslabit vzpurné? Zakázat jim studium. A toho si byli vědomi i Němci za druhé světové války. Protektorátní školství z počátku pouze „třídilo“. Žádní Židé ve školách vůbec, v těch německých pouze Němci, Češi zvlášť. Základní vzdělání bylo povinné. A potom? Nejžádanější byly učební obory. Válečný průmysl potřeboval zručné řemeslníky, a tak na tyto obory často nastupovali i ti, kteří se viděli spíše na gymnáziích či odborných školách.

České vysoké školy byly uzavřeny v roce 1939. Někteří studenti mohli pokračovat na německých univerzitách, ale málokdo této možnosti využil. Věnovat se filozofii nebo historii? Naprosto nežádoucí! Takoví jedinci se častěji pouštěli do politických debat, dokázali argumentovat a podkopávali neohroženost Říše. To technické obory měly zelenou. Němcům bylo jasné, že válka nebude trvat věčně a potom bude potřeba každého schopného člověka k vybudování nového Německa. Ovšem jen takového, který bude rasově čistý a věrný ideologii... Naprostý mezník v protektorátním školství znamenala smrt studenta Jana Opletala při protiněmecké demonstraci 28. října 1939. Krátce na to byly české vysoké školy uzavřeny.

Čím se platilo? 

Ihned po vzniku Protektorátu mohli lidé zapomenout na bankovky se symboly míru, úrody nebo prvním československým prezidentem. Hlavní měnou byla říšská marka. Československé bankovky byly „přetištěny“ na protektorátní. Poměr mezi protektorátní měnou a markou byl uměle nastaven na 1:10, což působilo další ekonomické potíže, a později se stala fakticky jen přívěškem říšské měny. Navíc do Berlína putovalo i československé státní zlato. Svými omezeními tak nacisté protektorát fakticky vytunelovali. 

TIP: České školy pod hákovým křížem: Co se změnilo ve škole za Protektorátu?

Nacistická propaganda se snažila využít jakékoli téma, které bylo pro obyvatele Říše důležité, tedy i jídlo. Jedním z jejích výtvorů byla informační kampaň o tom, že obyvatelé protektorátu trpí hlady. Proto byly zřízeny nacistické organizace „sociální pomoci“, které rozdávaly „hladovějícím Čechům“ jídlo. Akce ale skončila totálním fiaskem a pojízdné kuchyně byly staženy zpět do Německa a výdejny jídla byly zrušeny. 

Foucaultovo kyvadlo, pojmenované po svém konstruktérovi J. B. Léonu Foucaultovi, představuje experiment přímo dokazující, že se Země otáčí kolem své osy. V době jeho objevu, v polovině 19. století, bylo sice víc než jasné, že naše planeta rotuje, ale kyvadlo se stalo prvním jasně viditelným důkazem. Zdálo by se, že lepší potvrzení spočívá ve střídání dne a noci nebo v otáčení oblohy. Musíme se však vrátit do vzdálenější minulosti a vzpomenout si, že zmíněné jevy lze snadno vysvětlit jako otáčení sféry Slunce a hvězd vůči nehybné Zemi.

TIP: Kdy přestane Polárka ukazovat sever?

Původní Foucaultovo kyvadlo instalované v Paříži vážilo 28 kg a viselo na 61 metrů dlouhém laně. Z hrotu se sypal písek, jeden kyv trval 16 sekund. Písek kreslil na podlahu trajektorii kyvadla a na první pohled bylo vidět, jak se rovina kyvu stáčí. Jde o důsledek působení Coriolisovy síly, neboť zvolená vztažná soustava (Země) není v důsledku zemské rotace inerciální. Dokonale zkonstruované Foucaultovo kyvadlo si zachovává rovinu kyvu v inerciální soustavě, pod touto rovinou se však otáčí Země. Proto vypadávající písek vykresloval na podlaze rozetu. 

Devětadvacetiletá Australanka Rhiannan Ifflandová si ojedinělým projektem zpestřila období, kdy kvůli koronaviru přišla o závody světové série Red Bull a musela trénovat jen z desetimetrové věže. Zvolila oblast přehrady Lostock v Novém Jižním Walesu. „Je to jedna z mých oblíbených oblastí a chtěla jsem navštívit lokalitu, kterou poškodily lesní požáry. Bylo strašně dojemné, když jsem to viděla vysoko z oblohy,“ uvedla čtyřnásobná vítězka světové série. Musela také čekat na ideální počasí. Vítr mohl mít rychlost maximálně pět kilometrů v hodině, jinak by byl balon jako platforma příliš nestabilní.

Ifflandová byla připoutána na malé plošině vně koše. Balon nejdříve vystoupal do čtyřiceti metrů, a když doletěl na místo skoku, klesl na osmnáct metrů. Nyní už odpoutaná Ifflandová pak měla jen krátký okamžik, aby se odrazila a skočila.

TIP: Adrenalin v hledáčku: Nejlepší snímky soutěže Red Bull Illume

„Je to neuvěřitelné. Snila jsem o tom, že dokážu něco jako první, už když jsem před dvaceti lety se skoky do vody začala. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít tuhle neuvěřitelnou příležitost skočit z horkovzdušného balonu. Trénovala jsem na tohle posledních několik měsíců, takže jsem strašně hrdá, že jsem to jako první dokázala,“ líčila nadšená Ifflandová.

Už dvě hodiny sedím ve svém úkrytu s fotoaparátem namířeným na tři díry v zemi. Jde o východy z „hradu“, jak příbytku jezevce lesního (Meles meles) říkají myslivci. Opodál se z lesního podrostu vynořil srnec a bez povšimnutí prošel kolem mne. Zarazil se až při výkřiku mladého strakapouda, který se z vykotlané díry ve kmeni třešně dožaduje na rodičích dalšího sousta. Čas neúprosně běží a mně zbývá už jen slabá hodina denního světla, když z tmavé díry najednou vykoukne bílá hlava se dvěma černými pruhy.

Samice jezevce nejprve zkoumá okolí a teprve po chvíli vyleze ven. Ostražitost je na místě vždy, ale teď má pro ni bílo-černá dáma o důvod víc. Respektive o tři důvody víc, protože hned za ní se z díry vynořují její tři menší kopie. Mláďata bezpečnost evidentně nezajímá, obavy nechávají na mámě. Jejich hlavní starostí je vyhrát nad sourozencem v „pošťuchované“ a uštědřit mu dobře zasazený kousanec. Pokud hra se sourozenci některé z mláďat už nebaví, tak je tu vždy ještě matka, která se sice snaží v blízkosti nory o očistu, ale po chvilce se stane terčem útoku nejčipernějšího ze svých dětí … 

Silné drápy a špatný zrak

Jezevec lesní je robustní tvor. I s ocasem dorůstá bezmála jednoho metru a jde tedy o bezkonkurenčně největší kunovitou (resp. lasicovitou) šelmu žijící v našich krajích. V případě, že byste byli zkušení stopaři a narazili v přírodě na jezevčí stopu, možná byste si všimli, že zvíře při chůzi došlapuje na celé chodidlo. Proto říkáme, že jezevci jsou ploskonožci. Jejich přední tlapy jsou vybaveny pěticí silných prstů s výraznými bříšky a dlouhými drápy, díky nimž šelma dokáže vyhrabávat i velmi rozsáhlé podzemní chodby. 

Při pohybu v lese a hledání kořisti se jezevci orientují především sluchem a čichem, jejich zrak je poměrně špatný. Pokud narazí na nějaký úlovek, naporcují si jej celkem 38 zuby, z nichž nejmohutnější jsou horní špičáky. Trháky a všechny zadní zuby postrádají ostré řezací koruny, což dokumentuje fakt, že jde spíše o všežravce, než typické masožravce. Potrava jezevců se během roku mění. Zhltnou žížaly, hmyz, měkkýše, drobné zemní savce, vajíčka nebo i mláďata na zemi hnízdících ptáků. Nepohrdnou ani zdechlinou. Z rostlinné složky konzumují nejčastěji hlíznaté kořínky a plody. Teritorium, kde si shání jídlo, je podle dostupnosti potravy určeno vzdáleností jednoho až pěti kilometrů od hlavní nory. 

Labyrinty podzemních hradů 

Jezevci žijí především v listnatých lesích, kde si hledají vhodná místa pro doupě ve strouhách a skalních útvarech. Jejich obydlí ale byla objevena i na hrázích, v březích řek a dokonce na mořském pobřeží. V případě, že jezevec nenajde přirozený úkryt, dokáže si vyhrabat již zmíněný „hrad“, jehož rozvětvené nory dlouhé desítky metrů dosahují do hloubky 3 až 5 metrů pod povrch. Celá stavba přitom může zabírat území větší než 100 m² (největší odhalený hrad se rozprostíral na ploše 266 m²). 

Teplota uvnitř celého podzemního systému je relativně konstantní i za prudkého kolísání tepla na povrchu – podpovrchové teploty oscilují cca mezi 6–15 °C. Jezevčí nory mají několik vchodů (tzv. vsuky) a na konci každé z nich je prostor (tzv. kotel) vystlaný mechem, trávou a listím. Tady jezevec odpočívá a samice zde rodí mláďata. Mechovou peřinu jezevci pravidelně mění a i díky ní dokážou regulovat vnitřní klima. Oproti liškám jsou jezevci mnohem čistotnější, v norách nenajdete zbytky potravy ani trus, který ukládají do děr rozmístěných kolem nory. Jezevci nejsou ovšem jen pečliví „uklízeči“, ale i zapálení stavitelé, kteří své domovy po několik generací zvětšují a upravují.

Klany jezevčích rodin

Doba, kdy se jezevci vydávají na průzkum, je podle pozorování závislá na tom, kde přesně se nora nachází. V místech, kde se často pohybují lidé, je jezevec nucen opouštět svůj domov až pod rouškou tmy. V odlehlých oblastech, kde jsou nory od lidských usedlostí daleko, byly naopak pozorovány případy, kdy jezevec nerušeně spal vně své nory i přes den. 

O jezevcích se traduje, že jsou bručouni a samotáři. Skutečnost je ovšem od této představy dost vzdálená. Jde totiž o velmi společenská zvířata žijící v rozsáhlých rodinných svazcích. Nejvyšší zjištěný počet členů jezevčího klanu byl 35 jedinců, z nichž pět bylo mláďat. Nejčastěji však skupina čítá kolem pěti jedinců. Páry samců a samic jsou si často po celý život věrné. To ale nutně neznamená, že spolu žijí ve společné noře; samec i samice se mohou pohybovat ve svém vlastním území v rámci jednoho teritoria. 

Škodná, nebo ne?

Pohled lidí na populace černo-bílých šelem se v průběhu času dost proměňoval. Koncem 19. století měli lidé za to, že přítomnost jezevce v honitbě je blahodárná a lov černo-bílých šelem byl celoročně zakázán. Počátkem 20. století se přístup radikálně změnil a jezevci byli loveni po celý rok. Např. údaje z roku 1933 uvádí, že na našem území bylo hlášeno 344 úlovků, v roce 1963 to již bylo 1 251 kusů. Nejtěžší však pro jezevce byla 70.–80. léta, kdy probíhalo masivní hubení lišek, a to technologií zaplynování nor. Na plyn vháněný pod zem nejvíce doplatili právě jezevci, kteří jsou mnohem více než lišky vázáni na pobyt v noře. Odhaduje se, že jejich stavy v této době klesly na třetinu. 

Dnes je jezevec lesní v mnoha zemích Evropy celoročně chráněn, jinde je možné jej lovit, ale pouze na základě zvláštního povolení. U nás je povolení lovu vymezeno na říjen a listopad, ale zároveň vzrůstá tlak na změnu legislativy, která by měla dobu hájení omezit. Výjimky celoročního lovu aktuálně platí na lokality v bažantnicích, honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa. V ČR je stav populace jezevců, až na některá místa, odkud šelma zcela vymizela, stabilní a má stoupající tendence. Početnost se tak podle některých údajů drží na cca 13 500 kusech. 

Od slepoty po samostatnost

V sociální skupině jezevců může mít mladé jen dominantní samice. Doba páření přitom není nijak úzce vymezena, ale trvá od jara do zimy. Podle okamžiku, kdy dojde k zabřeznutí, pak mají samice i proměnnou délku březosti. U jezevců se totiž objevuje tzv. latentní březost, což znamená, že samice, které se spářily dříve, mohou v děloze pozastavit vývoj zárodku. Díky tomu se všechna mláďata rodí na konci zimy a začátkem jara. Doba březosti tím pádem kolísá mezi 3 až 10 měsíci, i když skutečný vývoj zárodku trvá asi 8 až 10 týdnů. 

Ve vrhu je zpravidla 1 až 5 mláďat, jež matka kojí po dobu tří měsíců. Mláďata se rodí slepá a řídce osrstěná, vidět začínají kolem jednoho měsíce věku a na normální stravu přecházejí ve třech měsících. Následující zimu mláďata často bydlí ještě s matkou a osamostatňují se zhruba v jednom a půl roce, kdy se zároveň stávají pohlavně dospělými. 

„Zázračná“ těla 

Od října do února upadají jezevci do zimního klidu, který je občas přerušen. Tomuto způsobu přečkávání zimy říkáme nepravý zimní spánek. V mírnějších podmínkách dokonce u jezevců stav klidu vůbec nenastává. Na podzim se v každém případě stávají zavalití jezevci ještě zavalitějšími, když nabírají podkožní tuk. Tuková vrstva může být až 5 cm silná a jezevec tak může vážit až 20 kg. 

Lidé dříve věřili, že jezevčí sádlo pomáhá na ochrnuté údy, proti ledvinovým a močovým kamenům, na nemoci sleziny, dnu, neštovice, nebo lišeje. Jezevčí krev se pak aplikovala proti malomocenství a mozek vařený v oleji údajně mírnil všechny bolesti. Rozšířená byla i pověra, že jezevčí kůže vložená do boty pomůže lidem od bolesti nohou. 

Dnes už jezevci nejsou loveni pro „léčivé schopnosti“ svých tělních částí, ale převážně kvůli trofejím. V některých oblastech Evropy je ovšem stále oblíbená i konzumace jejich masa a sádla. Větší ohrožení než lov ovšem pro tuto pohlednou šelmu představuje střet s motorovými vozidly. V mnoha zemích západní Evropy jsou proto i pro jezevce zprovozňovány „zelené“ podchody pod silnicemi.

Nepřátelé i sousedi 

Také v živočišné říši má jezevec své nepřátele. Asi nejnebezpečnější jsou pro dospělé jedince vlk euroasijský (Canis lupus) a rys ostrovid (Lynx lynx). Mláďata se pak musí mít na pozoru před orly, jestřáby, výry a v menší míře i před liškou. 

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Liška je ovšem často i trpěným sousedem jezevčí rodiny. Měl jsem jednou možnost sledovat, jak z nory vylezla liška, dlouho se slunila a pak opět zalezla pod zem. O hodinu později ze stejné díry vylezl jezevec a začal provádět očistu a úklid nory. Pak zmizel v šeru okolního lesa. V hradech žije několik jezevců dohromady, ale jak vidno, mohou mít i poněkud nezvyklého „nájemníka“. Jezevci jsou zkrátka tvorové, kteří před lidmi skrývají nejednu záhadu a já se už těším na další rok, až mi jezevčí nora odhalí další ze svých tajemství.

Na severním pobřeží Korsiky leží městečko L'Île-Rousse (v překladu „Červený ostrov“). Toto místo je osídlené lidmi přibližně sedm tisíc let a je proto cílem zájmu archeologovů. Ti zde nedávno během vykopávek ve zdejší starověké nekropoli odkryli 40 hrobek. V některých z nich byly nalezeny lidské pozůstatky, které byly pohřbené ve velkých amforách.

V nekropoli byli pohřbeni lidé různého věku, od malých dětí až po dospělé. Pohřbívalo se tam především ve 3. až 5. století našeho letopočtu, tedy v době, kdy město bylo součástí římské říše, která tehdy postupně upadala. Archeology ihned zaujalo, že řada lidí tam byla pohřbena ve velkých amforách, tedy v nádobách, které se obvykle používali k přepravě zboží, jako byl olivový olej, víno nebo okurky.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Podle archeologů jsou na nekropoli, včetně pohřbů v amforách, uloženi lidé, kteří žili v blízkém okolí. Vzhled amfor ukazuje na to, že pocházely ze severní Afriky. Některé z nich mohly být vyrobeny v Kartágu. Jak k tomu dodává vedoucí vykopávek Jean-Jacques Grizeaud z institutu French National Institute for Preventive Archaeological Research (INRAP), v té době zde probíhal čilí obchod, který propojoval celé Středomoří.

Televizní seriály jsou populárním zábavním žánrem a po celém světě jich bylo natočeno nespočetné množství. Některé dosáhly celosvětové obliby, jiné zapadly. Výhodou je, že je lze natočit prakticky o čemkoliv – od napínavých detektivek přes telenovely až po katastrofické příběhy. Jeden z motivů TV seriálů však zůstává dlouhodobě mimořádně žádán a neustále se recykluje v různých podobách – jedná se o příběhy z lékařského či nemocničního prostředí, kterých jen u nás vzniklo několik, celosvětově jistě stovky či tisíce.

Proč zrovna medicínské prostředí tolik fascinuje široké spektrum diváků? O přesných příčinách se samozřejmě můžeme dlouze dohadovat. Nezpochybnitelným faktem zůstává, že právě tato tematika nabízí mnoho divácky vděčných motivů: milostné zápletky, mezilidské vztahy, třenice na pracovišti, napětí, akci a hraniční situace, ve kterých jde o každou vteřinu. Medicínské prostředí nemá nouzi o happyendy ani o tragické zvraty, jež mění lidské životy. To vše se odehrává v místech, která většina lidí zná, jsou jim blízká a snadno představitelná, zároveň tak trochu zahalená rouškou tajemství až mysteria.

Skutečnost, nebo smyšlenka?

Jistě si část diváků klade otázku, nakolik tyto seriály odpovídají realitě. Odpověď je prozaicky mnohoznačná: jak který. Téměř každý scenárista seriálů (nejen nemocničních, ale i detektivek) má k dispozici příslušného konzultanta, který pomáhá korigovat zápletku. S ním může debatovat například o rozložení rekvizit, aby odpovídalo skutečnému nemocničnímu provozu, o dialozích v profesní hantýrce či průběhu různých chorob a operací. Ne všechny tyto připomínky jsou však zohledněny, obvykle z důvodu srozumitelnosti či plynulosti příběhu.

Z pohledu profesionála se tak v podobných seriálech často setkáváme s kuriózními až nechtěně humornými situacemi, jako je například dialog dvou lékařů, kteří si vysvětlují naprosto základní věci (jež by zkušení odborníci měli zcela bez debat znát), případně naprosto nelogické chování na operačním sále či komentáře, které by skutečný lékař v praxi nevypustil z úst.

Asi nejpoužívanější seriálová hláška, kterou by lékař nikdy neřekl, je „ztrácíme ho!“ Tyto nepřesnosti pramení obvykle buď z neznalosti autorů, snahy o zjednodušení pro běžného diváka, ale také se může jednat o záměr a nadsázku ke zdůraznění absurdity situace. Jak obstálo několik nejznámějších seriálů – ať už naší, či zahraniční produkce – podle profesionála a zároveň diváka, který se chce pobavit, poučit, něco se dozvědět a nahlédnout malinko pod pokličku života zdravotníků?

Sanitka

Hodnocení ČSFD.cz: 64 %

V roce 1984 vznikl mimořádně populární seriál Sanitka, který zachycuje práci záchranářů. Ač byl natočen v 80. letech, jeho děj se odehrává v době o více než čtvrtstoletí dříve. Přestože se jednalo o normalizační seriál do jisté míry poplatný době vzniku, velmi dobře popisuje obtíže a nešvary tehdejší společnosti. Také zde nejde ani tak o lékařskou problematiku, jako spíš o popis běžných každodenních starostí mladého lékaře záchranky a existenciálních problémů života v tehdejší společnosti.

Pohotovost (ER)

Hodnocení ČSFD.cz: 73 %

Seriál Pohotovost vládl televiznímu éteru neuvěřitelných 15 let a jeho první série pravidelně sledovalo 20 až 30 milionů diváků. O jeho úspěchu vypovídá množství ocenění (151) i neproměněných nominací (celkem 356), včetně ocenění pro nejlepší seriál a mnoha ocenění pro nejlepší herecké výkony podle televizní akademie Emmy a porotců Zlatých glóbů. V seriálu zazářil například tehdy 33letý George Clooney jako doktor Douglas Ross.

Idea seriálu se datuje už do roku 1974, kdy Michael Crichton napsal scénář inspirovaný jeho vlastní praxí na pohotovosti.  Poté, co se Stevenem Spielbergem natočili na začátku 90. let Jurský park, se k textu vrátil a rozhodli se, že z něj bude pilotní díl nového seriálu.

Při dnešních reprízách už můžou diváci kroutit hlavou nad tím, že seriál byl tehdy vítán pro svůj nový realistický styl vyprávění, který ukazoval americké zdravotnictví i zákulisí nemocnic. 

Nemocnice na kraji města

Hodnocení ČSFD.cz: 73 %

Éru československých lékařských seriálů zahájil ten dodnes nejproslulejší – Nemocnice na kraji města z pera Jaroslava Dietla. Natáčel se mezi léty 1976 až 1981 zprvu v Nemocnici Most, poté na České zemědělské univerzitě a dodnes zůstává jakýmsi etalonem seriálů nemocničního prostředí. Svůj podíl na tom jistě má hvězdné herecké obsazení s Ladislavem Chudíkem, Milošem Kopeckým, Josefem Abrhámem, Eliškou Balzerovou či Oldřichem Kaiserem. Seriál měl dvě řady o celkem dvaceti dílech a kromě tehdejšího Československa byl vysílán i v Německu.

Věnoval se především životním osudům lékařů ortopedického oddělení a jejich blízkých, medicínské záležitosti tak nehrály ve scénáři prim a nemocniční prostředí bylo spíše dějovou kulisou. Přesto lze seriál hodnotit jako poměrně přesný a věrohodný; ve scénách z operačních sálů jsou totiž použity záběry skutečných ortopedických výkonů.

Chirurgové (Grey’s anatomy)

Hodnocení ČSFD.cz: 78 %

Chirurgové jsou „čistokrevný“ nemocniční seriál, který se natáčí od roku 2005 až dodnes a byl oceněn jak Zlatým glóbem, tak cenou Emmy. V originále se vysílal po názvem Grey’s anatomy podle protagonistky Meredith Grey (jedná se zároveň o slovní hříčku odkazující na významnou stejnojmennou učebnici anatomie). Příběh začíná u absolventky medicíny a zároveň stážistky v Seattle Grace Hospital, jejíž role se zhostila Ellen Pompeo. Ta ostatně v seriálu hraje i dnes, ačkoli ten se během šestnácti sérií rozrostl o mnoho dalších hlavních i vedlejších postav.

U Chirurgů diváci oceňují vyváženost dramatu, humoru, vztahových linek a napětí. Z medicínského hlediska je však seriál hodnocen jako nepřesný, specialisté mu vyčítají řadu chyb: například že mladí lékaři opakují množství pochybení bez patřičných důsledků, internista by sám nikdy neprováděl chirurgický výkon bez souhlasu nadřízených, chirurgové v praxi neprovádějí takové spektrum výkonů – od porodu až po neurochirurgické operace, chirurg by také nikdy nevyběhl z nemocnice do sanitky k pacientovi... I přes to všechno jsou Chirurgové populárním seriálem.

Doktůrci (Scrubs)

Hodnocení ČSFD.cz: 81 %

Seriál Doktůrci (Scrubs) popisuje profesní i milostné trable Johna Doriana, mladého absolventa – internisty. Jde spíše o sitcom, přičemž příběhem nás provázejí humorné surrealistické představy odehrávající se v hlavě mladého doktora. Z odborného hlediska je vnímán jako jeden z nejrealističtějších lékařských seriálů. Za mimořádný úspěch vděčí – kromě nevšedního scénáře – také mimořádným hereckým výkonům Zacha Braffa.

M*A*S*H

Hodnocení ČSFD.cz: 86 %

Jeden z nejoblíbenějších seriálů s medicínskou tematikou, jenž je v podstatě stále reprízován, pochází z americké produkce. Sitcom o skupině zdravotníků z polní nemocnice za války v Koreji se točil po dobu více než deseti let, ačkoli válka samotná trvala jen tři roky.

Seriál v jedenácti řadách je zřetelně protiválečného zaměření a absurdně vyhrocené komické situace se v něm střídají s vážněji pojímanými životními tématy. Ačkoli zranění, umírání, léčení a operace se objevují v mnoha dílech, nejedná se o stěžejní témata seriálu. Ten se zaměřuje spíše na kritiku války, vojenského režimu a rozebírá vztahy mezi postavami, než aby se obsáhleji věnoval medicínské problematice. Ta je však vyobrazena poměrně věrně, včetně kulis, dialogů lékařů, diagnóz raněných a vlivu hrůz války na lidskou psychiku.

Dr. House

Hodnocení ČSFD.cz: 87 %

Lékařský slídil a mizantrop dr. Gregory House pečlivě studuje motanici příznaků a objevuje překvapivé diagnózy – tak známe protagonistu stejnojmenného seriálu z produkce TV Fox.

Hugh Laurie a jeho mimořádné herecké výkony, stejně jako zápletka, hudba a vedlejší postavy zajistily Dr. Housovi celosvětovou popularitu a ocenění Emmy i Zlatý Globus. Z hlediska přesnosti popisu jednotlivých diagnóz, příznaků, vyšetřovacích metod a postupů se jedná o jeden z nejpřesnějších a odborníky nejlépe hodnocených seriálů s medicínskou tematikou.

TIP: TOP 10 válečných filmů na Netflixu: Vybrali jsme pro vás ty nejlepší bijáky

Dr. House nesází na adrenalinem napumpované scény s hektolitry krve, spíše na trpělivou mravenčí práci lékaře – detektiva. Ačkoli diagnózy a jejich vyšetřovací metody jsou v seriálu skutečné, méně realistické je ztvárnění osobnosti a profesionality samotného House. Andrew Holtz (autor knihy o seriálu) tvrdí, že při takovém jednání by měl na krku žaloby za porušování práv pacientů, stejně tak problémy s překračováním kompetencí a prováděním drahých experimentů. Také je nepravděpodobné, že by jeden lékař za svou kariéru přišel do styku s tolika vzácnými a mimořádnými diagnózami. Přesto je tento morous a „detektivní lékař“ celosvětově oblíben právě pro svou nepřátelskou a komplikovanou povahu.

Astrobiologové a budoucí kolonisté cizích světů pozorně sledují, jak si vede sofistikovaný skleník EDEN ISS v Antarktidě. Provozuje ho tam německé centrum výzkumu kosmických technologií German Aerospace Centre (DLR) ve spolupráci v NASA. Cílem tohoto projektu je testování technologií vesmírného zemědělství, které by měly časem zajišťovat potraviny pro obyvatele Měsíce a Marsu.

Skleník EDEN ISS funguje v Antarktidě již čtvrtým rokem. Je součástí výzkumné stanice Neumayer Station III, na které sídlí němečtí odborníci. Jedním z 10 členů posádky stanice během současné 14 měsíční mise je botanička NASA Jess Bunchek. Jejím úkolem je každý den kontrolovat, zda je skleník EDEN ISS a jeho plodiny v pořádku.

Zelenina v mrazivé pekle

Práce Bunchekové je náročnější, než by se na první pohled zdálo. Skleník je sice vzdálený jen 400 metrů od hlavní části základny, ale v Antarktidě panují takové podmínky, že i to dá člověku zabrat. Buncheková se musí vypořádat s mrazem mínus 50 °C, vichry blízkými síle hurikánu a sněhovými bouřemi. Prý se to ale vyplatí. Čerstvá zelenina je podle ní k nezaplacení a oddech mezi živými rostlinami jakbysmet.

TIP: Nový experiment NASA slibuje čerstvé plodiny ve vesmíru

Rostliny ve skleníku EDED ISS rostou bez půdy, jejich zavlažování a hnojení je plně autonomní. Úspěšné sklizně jsou nadějí pro budoucí zemědělce na Měsíci i na Marsu. V roce 2025 by měl na Zemi vyrůst demonstrační lunární skleník a v roce 2030 bude skleník tohoto typu připravený k cestě na Měsíc. Budoucí měsíčňané se mají na co těšit, podle Jess Buncheková je rukola ze skleníku EDEN ISS tou nejlepší, jakou v životě jedla.