V horách Arizony a Nového Mexika žili ještě na počátku minulého století jaguáři. V polovině 20. století ale vymřeli, přinejmenším z části kvůli lovcům placených americkou vládou. Početný tým odborníků na ochranu zvířat doporučuje, že právě teď je vhodná doba uskutečnit reintrodukci, tedy znovuvysazení jaguárů ve zmíněných oblastech Spojených států.

Podle dřívějších studií badatelé odhadují, že by ve vhodných oblastech Arizony a Nového Mexika, které zahrnují území o rozloze 82 tisíc čtverečních kilometrů, mohlo žít asi 90 až 150 jaguárů. Zároveň došli k závěru, že za současné situace není pravděpodobné, že by na tato území během příštích 100 let jaguáři rozšířili „vlastními silami“, z nejbližších populací, které se nacházejí v Mexiku.

TIP: Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

Experti proto navrhují přikročit k reintrodukcím jaguárů v arizonských horách a horách Nového Mexika, kteří v minulosti představovali nejsevernější populace jaguárů. Jak uvádí Sharon Wilcox z iniciativy Defenders of Wildlife, úspěšná reintrodukce by mohla být bodem obratu v osudu této ikonické kočky. Michael Robinson z centra Center for Biological Diversity k tomu dodává, že se příroda na americkém jihozápadě vyvíjela za přítomnosti jaguářů, a že by pro ni nemělo být obnovení přítomnosti jaguárů takovým šokem.

Začátkem podzimu 1915 se nad frontami objevily první opravdové stíhačky. Zpočátku měli navrch Němci se svými fokkery řady E, známými jako eindeckery – především díky synchronizátoru umožňujícímu pálit skrze okruh vrtule. Francouzi koncem roku kontrovali stíhací verzí letounu Nieuport 10 s výklopným kulometem na horním křídle, v lednu 1916 pak na frontu dorazily i Nieuporty 11, které byly od počátku konstruované jako stíhačky.

Letci obou stran zpočátku létali samostatně či ve dvojicích, od jara 1916 se ale Němci začali objevovat ve větších skupinách, které se staly základem pro proslulé stíhací letky – Jasta. Nepřítel s jistým zpožděním zareagoval stejně a stíhačky začal organizovat do samostatných eskadril (Francouzi) a perutí (Britové). Při velkých ofenzivách u Verdunu a Sommy se už ve vzduchu běžně střetávaly celé tyto jednotky a převaha se přelévala ze strany na stranu dle toho, kdo měl zrovna výkonnější stroje či používal lepší taktiku.

Stále nové a lepší stíhačky

Koncem roku 1916 už základ výzbroje německých letek tvořily vynikající stíhačky Albatros D. III. Šlo o elegantně tvarované dvouplošníky vyzbrojené dvojicí synchronizovaných kulometů v přídi. Piloti si je velmi oblíbili pro dobré výkony a příjemné letové vlastnosti. Vyskytly se ale problémy při střemhlavém letu, při němž se jim někdy bortila spodní křídla, a stíhači se proto museli vyvarovat příliš prudkých manévrů.

Podobný problém ale řešily i lehké a obratné francouzské nieuporty a postihoval i nové verze 17, které už konečně také nesly synchronizovaný kulomet. Naopak velmi robustně byl stavěný stíhací SPAD VII, při jehož vývoji se nekladl takový důraz na obratnost. Měl velmi pevnou konstrukci, čehož piloti brzy začali využívat při útoku střemhlavým letem a s převahou výšky. Oproti albatrosům měl však pouze jediný kulomet.

Potíže královských konstruktérů

Britské Royal Flying Corps (RFC) se po většinu roku 1916 potýkaly s velkými problémy. Konstruktérům se dlouho nedařilo postavit výkonnou stíhačku se synchronizovaným kulometem a nejvýkonnějším strojem určeným k vybojování vzdušné převahy zůstával Airco D.H. 2 s tlačným motorem a rámovým trupem.

Teprve ve druhé polovině roku začaly na frontu přicházet první skutečně moderní stíhačky Sopwith Pup. Jednalo se o malý kompaktní dvouplošník vyzbrojený jedním 7,7mm synchronizovaným kulometem. Piloti si velmi pochvalovali jejich obratnost a hlavně možnost konečně pálit vpřed skrz točící se vrtuli. Ještě větší oblibě se těšily trojplošníky Sopwith Triplane, které disponovaly fantastickou obratností a vynikaly stoupavostí.

Chystá se ofenziva

Zima 1916–1917 bojové operace přibrzdila a po většinu března omezovaly aktivity obou stran rozmoklé vzletové dráhy. Teprve v dubnu se obloha vyjasnila a operace se rozjely naplno. Němci tou dobou na západní frontě disponovali 36 letkami a skoro všechny létaly na albatrosech. To Britové na tom byli mnohem hůř. U jejich perutí létalo neuvěřitelné množství typů letounů a jen 12 jednotek mělo ve výzbroji moderní stíhačky (dvě měly triplany, tři pupy, pět létalo na francouzských nieuportech a dvě na spadech).

TIP: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma 

Zatímco Francouzi většinu svých jednotek stáhli k přípravě svého útoku na řece Aisně, Britové se rozhodli zaútočit v severní Francii u Arrasu. Do oblasti přesunuli 25 perutí s 365 letouny. Více než dvě třetiny ale měly ve výzbroji dvoumístné průzkumné a pozorovací stroje a jen necelá třetina připadla na stíhačky. Na druhé straně fronty na ně čekalo pět německých letek Jasta s přibližně 50 stíhacími albatrosy.

Pokračování: Příliš nebezpečná obloha (2): Krvavý duben nad západní frontou (vychází v pátek 21. května)

Slunce stoupá po bezoblačné obloze a praží plnou silou do saharského písku. Rtuť teploměru šplhá k padesáti stupňům Celsia. I ti nejodolnější z tohoto pekla mizí a čekají v úkrytech na podvečerní ochlazení. Jen pro jednoho tvora je nastupující polední výheň signálem k opuštění chladu podzemí. Z chodbiček mraveniště vylézají jako na povel stovky drobných, asi centimetr dlouhých, stříbřitě zbarvených mravenců Cataglyphis bombycinus. Jejich úhlavní nepřátele z řad ještěrek vyhnal žár z písečných dun. Venku je tedy bezpečno. Zároveň s narůstající výhní svítá mravencům naděje, že narazí na tvora, který nebyl na útěku před horkem dost rychlý a svou liknavost zaplatil životem. To je jejich kořist.

Jako kapky rtuti

Mravenci musí být rychlí. Ven se vydávají, když teplota stoupne na 47 °C a do hnízda se musí vrátit dřív, než se vzduch rozpálí na víc než 53,6 °C. Maximální teploty dosahují na Sahaře 70 °C a to je i pro „žáruvzdorné“ mravence příliš. K výpravě za potravou proto mívají k dispozici třeba jen deset minut. Aby nepromarnili ani sekundu drahocenného času, spoléhají mravenci na dokonalou sluneční navigaci. Díky ní kdykoli najdou nejkratší cestu do bezpečí kolonie. 

Peklu Sahary jsou přizpůsobeni i jinak. Mají například delší končetiny a na nich drží tělo dál od rozžhaveného písku. Při úprku plnou rychlostí zvedají první pár končetin nad písek a běží jen po druhém a třetím páru nohou. Snižují tak kontakt s rozpáleným podkladem. Náhodnému pozorovateli se mohou mravenci chvátající rychlostí kolem 70 centimetrů za sekundu jevit jako stříbrné kapky rtuti střelhbitě tekoucí po rozpáleném písku. 

Na výlet do sluneční výhně se mravenci připravují už v hnízdě. Vyrábějí si speciální bílkoviny označované jako proteiny teplotního šoku. Ty jsou běžnou součástí obrany mnoha organismů. Pozemské formy života je produkují k likvidaci následků silného stresu, například ke zhojení škod napáchaných vysokými teplotami. Saharský mravenec je ale výjimečný v tom, že si tyto „léčebné“ molekuly vyrobí předem, ještě než je extrémně vysokým teplotám vůbec vystaven. 

Relativní chlad v horku

Švýcarští a američtí vědci nyní objevili u mravence Cataglyphis bombycinus jedinečný chladicí systém, jehož principy by mohly najít uplatnění i při chlazení nejrůznějších strojů, budov a dokonce i oblečení. Horní stranu a boky těla a hlavy mravence Cataglyphis bombycinus kryjí stříbřité chloupky. Ty mají trojúhelníkový průřez a velmi dobře odrážejí podstatnou část spektra slunečního záření včetně vln blízkých infračerveným vlnovým délkám. Právě odražené světlo dává mravencům jejich stříbřité zbarvení. Mnohem důležitější je, že odražené záření nedopadá na povrch mravencova těla a neohřívá ho.

Snímky z elektronového mikroskopu ukazují detaily mravenčího porostu. Chloupky rostou souběžně s „kůží“ mravence a vytvářejí mezi jeho tělem a porostem malou vzduchovou štěrbinu. Na pravém snímku je dobře vidět průřez chloupků.

Není to jediná unikátní vlastnost chloupků na povrchu těla mravence Cataglyphis bombycinus. Ty vynikají i v tepelném vyzařování a jsou velmi výkonné v předávání tepla do okolí. Teplo, které chloupky neodrazí a které ohřeje mravenčí organismus, se tak dostává zase pryč. Podobný ochlazovací efekt zažíváme, když ráno vstaneme z vyhřáté postele do běžné teploty ložnice. Povrch našeho těla se pod pokrývkou zahřál na podstatně vyšší teplotu, než jakou má okolí. Teplo proto přechází z naší kůže do okolního vzduchu a my máme pocit podstatně většího chladu, než odpovídá teplotě na teploměru. Tepelným vyzařováním v té chvíli ztrácíme polovinu veškeré tepelné energie. 

Mravenčí patent

Údiv vědců vzbudila především šířka spektra vlnových délek záření, které chloupky na těle mravence Cataglyphis bombycinus ovlivní. Navzdory jednoduché stavbě chloupků je jejich ochlazovací efekt skutečně obdivuhodný. Pokud by mravenec neměl své stříbřité ochlupení, stoupla by teplota jeho těla o 5 až 10 °C. A to by pro něj mělo při většině pobytů mimo mraveniště smrtelné následky. 

Tým vědců z americké Columbia University a švýcarské Universität Zürich se nyní snaží napodobit povrch těla saharských mravenců různými materiály. Hodně nadějí vkládají do tzv. metapovrchů. Ty jsou tvořeny různě uspořádanými strukturami nanometrových rozměrů, které dovolují měnit vlastnosti povrchu i s ohledem na množství odraženého a vyzářeného tepla. 

Nechejme se inspirovat

Úspěšná inspirace stříbrnými mravenci Cataglyphis bombycinus vědce namlsala. Rozhlížejí se po dalších vynálezech evoluce. Živočišná říše nabízí nepřeberné množství strategií pro vnímání a využívání elektromagnetického záření. Například hlubinné ryby obývající svět věčné temnoty dokážou očima rozlišit nejen překážky, ale i kořist. Motýli dosahují úžasné hry barev na křídlech často bez pomoci barevných pigmentů. Využívají k navození barevných efektů jemné struktury povrchu křídla. Včely a mnoho dalších tvorů vnímá jak ultrafialové tak i polarizované světlo. Světlušky zase rozvinuly dokonalý systém komunikace pomocí světelných záblesků. 

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

„Orgány, které se vyvinuly u živočichů pro vnímání a kontrolu elektromagnetických vln, často výrazně překonávají všechno, čím doposud vládne naše technika. A to jak výkonností, tak i důmyslností. Pokud tyto vynálezy přírody pochopíme a naučíme se je využívat, otevře se nám cesta k úplně novým technologiím,“ konstatují vědci.

Ačkoliv zívání představuje zcela běžný jev, jeho podstatu se vědcům dosud uspokojivě objasnit nepodařilo. Zívání je navíc běžné nejen u lidí, ale i u savců a ptáků. Etolog Jorg Massen z nizozemské Univerzita v Utrechtu a jeho spolupracovníci uskutečnili rozsáhlý výzkum zaměřený právě na zívání, do něhož zahrnuli 55 druhů savců a 46 druhů ptáků. K dispozici měli detailní údaje o celkem 1 291 zívnutích, která sami natočili v zoologických zahradách anebo získali z online zdrojů.

Z jejich výzkumu vyplynulo, že zívání je evolučně velmi stará a konzervovaná záležitost, která se vyskytovala již u předků skupiny zahrnující jak savce, tak i ptáky a jejich příbuzné, tedy krokodýly, želvy, ještěry, atd. Jinými slovy, savci a ptáci zívají stejně a nejspíš ze stejného důvodu. Zároveň se ale také objevila velmi zajímavá souvislost mezi zíváním daného druhu a velikostí mozku. Čím má daný živočich větší mozek, tím déle zívá. Lidé by tím pádem měli být v zívání mistry, což opravdu jsou.

Zívání zřejmě chladí mozek

Závěry výzkumu podle autorů podporují hypotézu, podle které je zívání významné pro rychlé ochlazení mozku. Čím větší má někdo mozek, tím déle musí zívat, aby jej v potřebné míře ochladil. Během podobného výzkumu v roce 2016, který zahrnul 24 druhů, vyšlo najevo, že nejkratší zívání mají myši (průměrně 0,8 sekundy), zatímco nejdéle ze studovaných druhů zívali lidé (6,5 sekundy).

TIP: Obnova kyslíku, nebo varovný signál: Proč lidé zívají?

Bioložka Margarita Hartlieb z Vídeňské univerzity prohlásila, že analýzy velkého počtu zívnutí byly velmi náročné. Zívání je totiž, jak známo, nakažlivé a s kolegy museli přemáhat spánek. Nakonec se ale stali vůči zívání imunními. Nakažlivost zívání zřejmě souvisí s jeho sociálními funkcemi. Mohlo by například pomáhat sladit náladu ve skupině.

Okolo roku 1900 byl vídeňský trh Naschmarkt, jak zachycuje dobová fotografie, rušným nákupním centrem. Vídeňané zde už tenkrát mohli dostat ke koupi nejrůznější druhy ovoce, zeleniny, sýrů i vybraných specialit. Díky pestrosti sortimentu a jedinečnému prostředí je trh dodnes oblíbeným cílem místních i turistů.

Tradice zdejších stánků sahá až do 16. století, kdy bylo hlavní nabídkou čerstvé mléko. Tehdy ještě sneslo tržiště původní jméno Aschmarkt. Mléčný trh totiž stál v areálu, kde byl dříve skladován popel a hnůj. Svůj distingovanější název získal až na počátku 19. století.

TIP: Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Dnes zde může návštěvník obdivovat na 120 stánků s potravinami, navštívit hospůdky nabízející nejrůznější kuchyně či pravidelný sobotní bleší trh, ale především si naplno užít zcela neopakovatelnou atmosféru.

Vídeňský Naschmarkt jak jej zachytil malíř Carl Julius Rudolf Moll.

Kolem Port Saidu – egyptského přístavního města na severním konci Suezského průplavu, se počátkem listopadu 1956 stahovala smyčka britských a francouzských sil a Egypťanům tak začalo hrozit obklíčení. Za místo setkání výsadkářů a komandos byl určen Cassino Palace Hotel, jenž Egypťané proměnili v menší pevnost. Patro za patrem jej výsadkáři vyčistili a po příchodu námořní pěchoty bylo obklíčení završeno.

Proti partyzánům

Nyní zbývalo město dočistit a následně zavést okupační správu. Problém však nastal, když část Egypťanů odložila uniformy a pokračovala v boji jako partyzáni. Francouzům ráno 6. listopadu dorazila posila v podobě 522 mužů z 1. výsadkového pluku cizinecké legie. Společně dobyli Port Fuad, zavedli provizorní okupační správu a v odpoledních hodinách se spojili se 42. komandem, čímž byly oba sektory propojeny.

O mimořádné pověsti, které se francouzští veteráni z Indočíny a Alžírska těšili, svědčí skutečnost, že ve francouzských sektorech se téměř nevyskytly problémy s odstřelovači a partyzány (legionáři totiž mnohdy nebrali zajatce a vzdávající se egyptské vojáky popravovali). V Port Fuadu byla zanechána část vojáků a zbytek vyrazil na jih směrem na Kantaru. Svého cíle však již nedosáhli, jelikož následující den začal platit klid zbraní, prosazený rezolucí OSN, který prakticky ukončil válečné operace.

Mezinárodní tlak

Pozornost světa byla na konci října upnuta především k Maďarsku, kde probíhala krvavá likvidace protikomunistického povstání. Britsko-francouzská intervence tak dostala západní diplomacii do choulostivé situace, kdy na jedné straně kritizovala sovětský postup v Maďarsku, ale na druhé straně měla mlčet nad invazí do Egypta. USA proto začaly rozprodávat své rezervy britských liber, což vedlo k rychlému pádu britské měny. Zapojil se i SSSR s pohrůžkou, že v případě pokračování útoku se sám zapojí do boje.

Tváří v tvář hrozící ekonomické katastrofě tak Británie kapitulovala. Francie v předtuše blížícího se vítězství zvažovala pokračovat v operaci sama ve spolupráci s Izraelem, ale nakonec se mezinárodnímu tlaku podvolila i ona. Nyní měly dorazit mírové jednotky z Dánska a Jugoslávie s úkolem převzít od Britů a Francouzů jejich pozice a udržovat mír. Tím, že USA se na půdě Organizace spojených národů postavily proti Francouzům a Britům, zmařily veškeré snahy o obnovení vlivu koloniálních mocností v Egyptě. Zejména pro Spojené království, kde probíhaly protiválečné demonstrace, to byla vskutku těžká rána a také pomyslný poslední hřebík do rakve jeho bývalé moci.

Ústup s hanbou

Operace v Suezu stála Brity 16 padlých a 96 raněných. Francouzi ztratili 10 padlých a 33 raněných. Izrael utrpěl ze spojeneckých vojsk nejtěžší ztráty: 172 padlých a 817 raněných. Egyptské ztráty nebyly nikdy oficiálně potvrzeny, ale odhaduje se něco mezi jedním až třemi tisíci padlých a 4 000 raněných během izraelské invaze a 650 padlých a 900 raněných při britsko-francouzském útoku. Civilní ztráty se odhadují kolem 1 000 mrtvých.

TIP: Ocelová pěst židovského státu: Izraelští tankisté během šestidenní války

Z vojenského hlediska šlo o úspěšnou operaci. Zejména vzdušné výsadky byly provedeny s téměř učebnicovou přesností, avšak v kombinaci s mezinárodní politickou situací nedošlo k naplnění strategických záměrů obou mocností a byly nuceny se s hanbou stáhnout a předat vše OSN. V několika následujících letech zbyl z obou koloniálních říší už jen stín jejich bývalé velikosti.

Největším vítězem konfrontace se tak paradoxně stal Egypt, který i přes ústupky Izraeli a přítomnost mezinárodních jednotek na svém území prezentoval události nesmyslně jako vítězství své armády, což posílilo jeho prestiž v arabském světě.

Celkem 18 hexagonálních zrcadel o celkovém průměru 6,5 metru se do celé své krásy rozvinulo v kontrolní místnosti Northrop Grumman v Redondo Beach v Kalifornii. Šlo o finální test před říjnovou cestou dalekohledu do vesmíru.

„Primární zrcadlo JWST je technologickým zázrakem. Jde o celý komplex mimořádných komponent – od lehkých zrcadel, jejich povrchu, ovladačů a mechanismů až po elektroniku a tepelnou ochranu. Po svém sestavení tvoří jediné superpřesné zrcadlo,“ řekl k testu Lee Feinberg, manažer z Goddardova vesmírného střediska NASA.

Příště už naostro!

K plnému rozvinutí primárního zrcadla, jeho ovládání a zaostření je zapotřebí 132 samostatných pohonů a motorů. Jde tedy o velmi složitý a komplexní systém, kde není prostor pro chyby – na rozdíl od Hubbleova teleskopu totiž nebude v případě JWST možné provádět jakoukoliv jeho údržbu či opravy. 

Při testu zrcadla inženýři použili stejnou datovou sadu, jaká k JWST poputuje do Lagrangeova libračního bodu L2 ve vzdálenosti přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země (v opačném směru, než se nachází Slunce). Aby byla zkouška co nejvěrnější, bylo k dalekohledu připojené i speciální zařízení, které simulovalo nulovou gravitaci. Test se týkal nejen samotného zrcadla ale i jeho další klíčové části – rozměrného ochranného tepelného štítu. Ten má nejen eliminovat účinky záření Slunce, Země a Měsíce, ale také chránit dalekohled a jeho detektory před teplem vyzařovaným pomocným modulem. Štít tak bude zajišťovat teplotní režim teleskopu a napomáhat zachování ideálního tvaru optické plochy zrcadla.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba: Teleskop, který nahradí Hubblea

Podobným testem prošla během letošního března i veškerá vnitřní elektronika dalekohledu, včetně jeho komunikačních komponent. Stejně jako u testů zrcadla si mohou inženýři gratulovat. Jejich práce je u konce.

Asi před 40 tisíci lety vymřeli poslední neandertálci, naši nejbližší příbuzní. Jak asi vypadal jejich život? Jaké měli zvyky a s čím se museli potýkat? Odpovědi na tyto otázky postupně nacházíme díky nálezům fosilních pozůstatků.

Italští archeologové nedávno objevili zkamenělé kosti, včetně úlomků lebky a zlomených čelistí neandertálců v jeskyni Guattari. Tato jeskyně, která se nachází ve městě San Felice Circeo na italském pobřeží, asi 90 kilometrů jihovýchodně od Říma, je známou lokalitou podobných prehistorických nálezů. První podobný nález zde vědci zaznamenali již v roce 1939.

Kosti patří devíti jedincům. Sedm z nich byli dospělí muži, v jednom případě šlo o pozůstatky ženy a poslední patřily malému chlapci. Takto rozsáhlý nález neandertálských kosterních pozůstatků je pochopitelně výjimečný sám o sobě a nepřichází každý den. Neméně zajímavé se ale ukázalo stáří nalezených kostí – ostatky osmi neandertálců pochází z doby někdy před 50 až 68 tisíci lety, devátý ale zemřel před 90 nebo 100 tisíci lety.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Podle vedoucího výzkumu profesora archeologie Maria Rolfa se zdá, že většina těchto neandertálců byla zabita hyenami. Šelmy jejich těla zatáhly dovnitř jeskyně, kde si na jejich mase pochutnávaly. Profesor Rolfo je přesvědčený, že hyeny neandertálce skutečně lovily – a stejně jako je tomu i dnes, i tehdy se zaměřovaly na ty nejzranitelnější – tedy především na slabé a nemocné jedince.

Inteligentní boty InnoMake by v budoucnu mohly významným způsobem usnadnit život nevidomým a možná i zcela nahradit tradiční slepeckou hůl. Na první pohled působí možná trochu nezvykle, svůj účel ale podle rakouských vývojářů zvládají na jedničku. Boty InnoMake mají na špičce umístěný ultrasonický senzor, který pomocí vibrací a zvukového signálu upozorňuje svého nositele na blížící se překážku. K přenosu signálu je využívána technologie Bluetooth a senzor je spárovaný s mobilním telefonem, který přenáší zvuk do sluchátek. Chytrý senzor je schopný detekovat překážky až na vzdálenost čtyř metrů.

Vývojáři již testují pokročilejší verzi. Ta má pomocí kamer a algoritmů umělé inteligence prozradit svému nositeli o jaký druh překážky jde. Podle Markuse Raffera, spoluzakladatele Tec-Innovation, je pro člověka s poruchou zraku důležité vědět nejen to, že se před ním nachází překážka, ale i to, o jaký druh překážky jde. Novinka by tak měla rozlišovat velikost překážky, její tvar nebo jakým směrem je orientovaná. Umělá inteligence následně dokáže na základě snímků z kamer navrhnout nositeli vhodnou a bezpečnou trasu bez překážek, podobně jako to umí třeba navigace.

Pro své chytré boty již vývojáři našli i výrobce obuvi, takže boty InnoMake mají být k dispozici hned v 25 různých provedeních a velikostech. Rakouské úřady již novinku zařadili na seznam schválených zdravotních pomůcek. Cena jednoho páru začíná na 3 200 euro (v přepočtu zhruba 80 tisíc korun).

Ač nikdy neprošla žádnou divadelní školou, ba se ani nevěnovala ochotnickému divadlu, proslavila se ve třicátých letech jako velká komička vedle samotného krále komiků Vlasty Buriana. K němu sice původně přišla dělat sekretářku, ale Burian rozeznal talent, který se v drobné okaté blondýnce skrývá, a poslal ji na jeviště. Věra Ferbasová váhala jen chvíli.

Po jevišti opravdu nikdy netoužila. S rodiči – tatínek byl středoškolský kantor, žila v Plzni a největší sláva, jakou kdy zažila, bylo, když v pubertě zvítězila v místní soutěži krásy. Coby regionální Miss objížděla šibřinky, plesy, městské slavnosti i divadelní premiéry. Společenský život se jí líbil, proto toužila po Praze. Vystudovala obchodní školu. I když nebyla žádná studijní hvězda, těsnopis se naučila na výbornou. Když se jejímu strýčkovi podařilo pro ni získat místo v Divadle Vlasty Buriana, znělo to jako splněný sen. Jenže od pana šéfa dostala místo židle v kanceláři hned nabídku stoupnout si na scénu. Nevadilo mu, že Věra nemá žádné herecké školení? Ani v nejmenším, vždyť se po celý život řídí zásadou: „Kumšt v člověku buď je, nebo není. Žádná škola to do něj nenaleje.“ A tam, kde je talent, je lepší být hozený přímo do hluboké vody. I Věrka se takhle učila plavat přímo před diváky. 

Hvězdou z leknutí

Věře od začátku lezla na nervy nápověda. I když si své texty většinou moc nepamatovala, šeptající suflérka ji spíš ještě víc pletla. Nejlépe se jí osvědčilo, když do ní některý z kolegů v zákulisí strčil a řekl: „Teď!“ A pak? Děj se vůle boží! Nejdřív to byla veliká spoušť. Věra na jevišti doslova bloudila, rozbíjela rekvizity, pletla texty. Buriana sledovala vyděšeným pohledem. Jeho to bavilo. Diváci to považovali za záměr. Šéf začal s drobounkou adeptkou herectví improvizovat. Spočívalo to třeba v tom, že vedle nic netušící Ferbasové zničehonic zadupal a bavil se jejím zděšením. Oba pak sklidili aplaus na otevřené scéně – a o to šlo především! 

Věra Ferbasová nikdy nebyla vyložená kráska. Na to, aby se z ní stala femme fatale, byla trochu moc malá a buclatá, příliš roztomilá. A protože byla chytrá, celkem jasně pochopila, kde je její herecké místo. Využila právě toho, že není typem svůdnice. Raději pozorně sledovala Vlastu Buriana, Jaroslava Marvana a ostatní kolegy komiky a snažila se od nich odkoukat, v čem spočívá umění bavit diváky. Když se tento talent spojil se vzhledem křehké dívenky, vznikla neskutečně zajímavá směs. Nebyla úplně originální. Podobný náboj ve dvacátých letech mívala Anny Ondráková. Jenže ta teď působila především v Německu a československému divákovi dívčí klaun chyběl.

Cudná komička

Věra Ferbasová se nejprve stala miláčkem pražského divadelního publika. Do Burianova divadelního klubu však často chodili filmaři. Popularita tak Věře v roce 1933 vynesla malou roličku návštěvnice večírku ve filmu V tom domečku pod Emauzy. Další rok či dva točila jednu epizodní roli za druhou, ale velikost úloh s každým dalším filmem rostla, až už pro ni bylo natáčení tak časově náročné, že kvůli němu musela opustit divadlo. 

Začala totiž pracovat s režisérem Vladimírem Slavínským, a ten z ní udělal skutečnou hvězdu pro široké masy. Slavínský byl v československé kinematografii speciální případ. Jeho mluvený debut Právo na hřích byl v roce 1932 přijat s uznáním. Odborná veřejnost čekala, že pozvedne českou filmovou produkci obchodně i umělecky. To první se podařilo – jeho komedie se staly doslova motorem filmového průmyslu, protože producentům dávaly naději, že se na kině dá vydělat. S kvalitou Slavínského děl to ovšem bylo čím dál horší. Kritici jim vyčítali selankovitost, sentimentalitu, přeslazenost, mělkost, neživotnost a prázdnotu. 

Jeho hlavní hvězdou byla nejprve Lída Baarová. Ta však byla především pro třeskuté komedie poněkud „prkenná“. Slavínský si proto vyhlédl přirozeně ztřeštěnou Věrku. Byla jeho Uličnicí, Falešnou kočičkou i Slečnou matinkou. Točili spolu opravdu hodně. Není proto asi divu, že ze spolupráce se brzy stala láska. 

Na čisté lásce mladičká herečka neviděla nic špatného. Navíc si Slavínského vážila – ať už jako muže, tak především coby profíka, který naprosto přesně ví, jak „svého“ diváka rozesmát anebo mu pro povzbuzení ukázat „život růžověji, nežli ve skutečnosti je“. Jenže její soužití se slavným režisérem brzy růžové být přestalo. Dohadovali se, došlo mezi nimi k uměleckému rozkolu, když ji vyměnil za Adinu Mandlovou. Zkušený režisér zkrátka vycítil další zajímavou příležitost.

Odchod ze slávy

Psal se rok 1940 a Němci hledali, kdo by mohl rozptýlit válečné chmury. Film byl jednou z jejich nejmocnějších zbraní. Přímo v Praze vznikla zabráním barrandovských ateliérů společnost Prag-Film. Patřila do komplexu výrobních společností Třetí říše, točila snímky pro Němce. Blonďatá komička měla být jedním z jejích trumfů. Producenti si byli jistí, že německé publikum si Věru zamiluje stejně jako to české. Jenže Ferbasová na konci třicátých let pracovala s Hugem Haasem, stejně jako s režisérem židovského původu Robertem Landem, který byl nucený opustit Německo. Ti oba jí barvitě vysvětlili, co to znamená nacismus. Věra proto měla jasno, že s tímto režimem nechce mít absolutně nic společného. Měla i velké štěstí, že si mohla dovolit svou zářivou filmovou kariéru pověsit na hřebík.

Věrka totiž pár let po rozchodu se Slavínským konečně našla svého chlapa do nepohody. Stal se jím o dvacet let starší, úspěšný a vzdělaný architekt Josef Pálka. O něj se mohla opřít. V roce 1942 rozhodně prohlásil: „Ne! Jsi vdaná, nemusíš hrát vůbec.“ Posledním snímkem, ve kterém ji protektorátní diváci viděli, tak byla komedie Zlaté dno. Věra si v ní shodou náhod zahrála se svým prvním šéfem Vlastou Burianem. 

Pak už se opravdu skryla do soukromí. Od filmového světa se naprosto odstřihla. Nechodila na večírky, nevyhledávala společnost. Čekala. Jenže osvobození pro Věru Ferbasovou žádnou záchranu neznamenalo. Spíše naopak. 

Bývalí lidé

Po roce 1945 se rozjela snaha sehnat na Věru Ferbasovou nějaké kompromitující materiály. Nastupující lidově demokratické zřízení ji chtělo stůj co stůj dostat před soud. Čím tak provokovala? Možná svým někdejším postavením, majetkem. Možná tím, že se dokázala nenamočit a uchovala si tak čisté svědomí i důstojnost. Většině svých spoluobčanů nastavovala dost nepříjemné zrcadlo…

Role nepřicházely už vůbec. Ferbasové neštěstím bylo i to, že ji doslova nesnášel spolutvůrce systému znárodněné kinematografie Otakar Vávra.  Nejen že ale nemohla hrát, její životní situace se rok od roku zhoršovala. Manžela jí odsoudili ve vykonstruovaném procesu a strávil několik let v táboru nucených prací ve Valdicích. Přišli o majetek. Museli opustit svůj dům a chvíli bydleli v jediném malém bytě s Věřinou matkou a bratrovou rodinou. V létě 1952 se museli vystěhovat i odtud. Prahu měli zakázanou. Ve třech žili v jedné místnosti v malém domku u Jičína. 

Ano, doba se s nimi nemazlila. Věra Ferbasová a její manžel byli přímo ukázkovými příklady „bývalých lidí“, jak obvykle představitele střední a vyšší třídy nazývala tajná policie. Ona – bývala herečka komerčně nejúspěšnějších snímků, která doslova pomáhala vytvářet ryze kapitalistický systém filmových hvězd, on – vzdělaný architekt, který byl hrdý na svou práci v zahraničí, kterou navíc vydělával slušné peníze… 

Zapomenutá… 

Stejně jako na počátku čtyřicátých let odmítli spolupracovat s nacisty, nenechali se zlomit ani komunisty. Ani když zažili ten obrovský sociální sešup. Věra se v roce 1957 dokonce dokázala vrátit i na jeviště. Co na tom, že šlo jen o jičínské ochotníky?! Roztomilý úsměv neztrácela ani v těch nejtěžších dobách.

O pár let později se odstěhovali do Ládví, kde se s láskou starali o zahradu a smečku psů a koček. Věru začal obsazovat její oblíbený režisér Jiří Krejčík, herečka se dostala i na prkna slavného Činoherního klubu. Josefu Pálkovi se podařilo dosáhnout rehabilitace. 

Štěstí nemělo dlouhého trvání. A postupující normalizace byla tentokrát to nejmenší. Nejhorší ránou byla Josefova smrt. Osamělá Věra začala být v Ládví považovaná za podivínku. Sousedi ji pomlouvali. Džbánek piva k večeři znamená, že je alkoholička. Milované kočičky zase, že je divná. Neměla moc peněz a na domek nestačila. Proto se rozhodla ho prodat. Jenže naletěla podvodníkovi, kvůli kterému skončila v maličké garsonce na pražském sídlišti. Úplně sama, protože milovaný pejsek Hafík tak dlouho utíkal do Ládví, až se jednoho dne ztratil. 

A její konec byl úplně nejsmutnější. V létě 1976 ji našli v jejím bytě mrtvou. Zemřela zřejmě 3. srpna. Jistě to ale nikdo neví. Pár dní totiž nikomu nechyběla…