Legenda o yellowstonských vlcích: Zachránily šelmy americkou divočinu?

24.09.2022 - Jaroslav Petr

Před více než dvaceti lety se do Yellowstonu vrátily vlčí smečky, jimž někteří ekologové přikládají klíčovou zásluhu na ozdravení tamní přírody. Navzdory nezastupitelné úloze těchto šelem v přírodních procesech se ale zdá, že jejich podíl na vzkříšení Yellowstonu je značně přeceňován

<p>Vlčím smečkám v Yellowstonu se připisuje efekt tzv. trofické kaskády, tedy vzájemně zřetězených procesů vedoucích k obnově narušené přírody.</p>

Vlčím smečkám v Yellowstonu se připisuje efekt tzv. trofické kaskády, tedy vzájemně zřetězených procesů vedoucích k obnově narušené přírody.


Reklama

V březnových nocích roku 1995 se poprvé po bezmála 70 letech nad národním parkem Yellowstone opět rozléhalo vlčí vytí. Poslední vlci tu byli zastřeleni v roce 1926. Teď se však šelmy vrátily. Nejprve vypustili ochránci přírody do Yellowstonu čtrnáct vlků z amerických Skalistých hor. O rok později je doplnili o sedmnáct šelem pocházejících z kanadské provincie Britská Kolumbie. To byl začátek legendy, která líčí návrat vlků jako klíčový okamžik zásadního obratu k lepšímu v přírodě jednoho z nejslavnějších národních parků světa. Skutečnost je ale poněkud složitější. 

Bez vlků se stromům nedaří

Vlk (Canis lupus) patří v severoamerické přírodě k tzv. vrcholovým predátorům. To znamená, že loví všechny tvory, kteří se v potravním řetězci nacházejí pod ním, a nad sebou už prakticky nikoho nemá. Teoreticky by mohly vlky lovit další velké šelmy – medvěd grizzly (Ursus arctos) nebo puma americká (Puma concolor), ale ty dávají přednost jiné kořisti. 

Pokud vlk v přírodě chybí, ubude řadě zvířat významný přirozený nepřítel. Platí to především o velkých býložravcích, jako jsou jelen wapiti (Cervus canadensis), jelenec ušatý (Odocoileus hemionus) nebo jelenec viržinský (Odocoileus virginianus). Ti se pak pohybují krajinou zbavenou vlků bez větších zábran a nárůstu jejich populace odpadá jedna významná „brzda“. Přemnožení velkých býložravců má za následek devastaci flóry, především pak stromů, jejichž pupeny a větvičky jeleni a jelenci okusují hlavně v zimě, kdy ostatní vegetace zmizí pod závějemi sněhu.

Změny ve vegetaci spouští dominový efekt a těžce dopadají i na organismy, které s vlky nepřicházejí do přímého kontaktu. Absence mladých stromů fatálně postihuje například bobry kanadské (Castor canadensis), kteří se živí větvemi a listím vrb a topolů. Absence bobřích hrází má za následek rychlejší odtok vody z krajiny a to s sebou nese ústup rostlin citlivějších k suchu. Právě tyto rostliny však tvoří základ potravy medvědů grizzly poté, co procitnou ze zimního spánku a potřebují rychle doplnit energii. Všechny tyto negativní dopady absence vlků byly v Yellowstonu více či méně patrné. Reintrodukce šelem mohla být lékem na neduhy přírody… 

Trofická kaskáda návratů

Po několika letech se zdálo, že vlci Yellowstone skutečně uzdravili. Jejich populace se v parku i za jeho hranicemi ve státech Montana, Wyoming a Idaho rozrostla natolik, že úřady v těchto státech vyjmuly šelmu ze seznamu ohrožených druhů. Vědci, kteří se o návrat vlků do parku přičinili, s tímto krokem souhlasili, protože yellowstonskou vlčí populaci považovali za dostatečně početnou a stabilní.

Vlčím smečkám v Yellowstonu se připisuje efekt tzv. trofické kaskády, tedy vzájemně zřetězených procesů vedoucích k obnově narušené přírody. Se vzestupem vlků „zatroubili k ústupu“ jeleni a jelenci. V údolích kolem řek se zlepšily podmínky pro růst mladých stromků. Jak neokusované vrby a topoly košatěly, bránily velkým býložravcům ve výhledu a ti přestávali pro ně méně bezpečné údolí vyhledávat. Tím dopřávali stromům další příležitost k nerušenému růstu. Kořeny dorůstající vegetace zpevnily břehy potoků a říček a významně omezily erozi. Po půlstoletí se do parku vrátili bobři, kteří tu konečně našli v porostech mladých topolů a vrb dost potravy. 

Vítané zbytky z vlčích hostin

Comeback vlků do Yellowstonu se také projevil úbytkem kojotů prérijních (Canis latrans). Není žádným tajemstvím, že tyhle dvě psovité šelmy se nemají dvakrát v lásce a slabší kojot svému silnějšímu „bratranci“ raději ustoupí. V parku klesly celkové stavy kojotů na polovinu a v rajónech vlčích smeček dokonce na pouhou desetinu. Protože kojoti se živí drobnými živočichy, jako jsou hraboši, myšice, křečci a další hlodavci (o něž vlci jeví zájem jen v dobách nejvyšší nouze), s ústupem kojotů hlodavců rapidně přibylo a jejich početnější populace pak nabízely více potravy liškám obecným (Vulpes vulpes) a dravým ptákům.

Vlci jsou schopni ulovit i velkého wapitiho o hmotnosti půl tuny. Málokdy ale sežerou tak velkou kořist celou. I když mají velmi rychlé trávení a dokážou se nacpat masem z úlovku i několikrát za den, zbude po nich většinou na mršině ještě dost a dost masa pro další zájemce. Na kořisti vlků se často přiživí grizzly. Není výjimkou, když medvěd vlky od jejich kořisti odežene, aby na ní mohl sám nerušeně hodovat.

Něco k snědku nacházejí na mršinách zvířat ulovených vlky také dravci, např. orli bělohlaví (Haliaeetus leucocephalus) či orli skalní (Aquila chrysaetos), a samozřejmě také mrchožrouti, jako jsou straky americké (Pica hudsonia) nebo krkavci američtí (Corvus cryptoleucus). V Yellowstonu zastihli přírodovědci na jediné mršině jelena uloveného vlky najednou až 135 krkavců. Vlčí úlovky jsou tak vítaným přilepšením pro široké spektrum živočichů. 

Nepostradatelní v moři i na souši?

Příběh o nápravě přírody v Yellowstonském národním parku reintrodukcí vlků patří k oblíbeným námětům přírodopisných filmů. Podobně jsou líčeny i návraty lvů (Panthera leo) do přírody v Africe, comebacky tygrů (Panthera tigris) v Asii nebo role psů dingo (Canis lupus dingo) v australské divočině. Popularita popisů trofické kaskády spuštěné vrcholovými predátory dokonale rezonuje se zcela oprávněným voláním po ochraně velkých šelem. To ale neznamená, že tyto příběhy pravdivě vystihující reálnou situaci. 

Do poloviny minulého století nevnímali ekologové roli velkých šelem pro ekosystém jako klíčovou. Mnohem větší důraz kladli na vegetaci a úroveň fotosyntézy. Uvědomovali si, že právě prostřednictvím rostlin proudí do přírody energie, kterou pak různým způsobem čerpají všechny organismy. Býložravci – od housenek po slony. Masožravci – od střevlíků po pumy. A konec konců i konzumenti mrtvol – od dřevokazných hub po hyeny. 

V polovině šedesátých let minulého století přišel americký ekolog Robert Paine s úplně jiným náhledem. Inspiroval jej k němu pokus, při kterém vysbíral z příbojových skalisek na mořském pobřeží dravé hvězdice. Ekosystém se proměnil k nepoznání. Rozmohly se v něm mlži, plži a řasy. Paine však zastával názor, že vrcholoví predátoři „drží“ pouze vodní ekosystémy, jako jsou moře, řeky či jezera. V roce 1992 ovšem představil biolog Donald Strong kacířskou myšlenku, že „trofické kaskády nejsou jen mokré“ a nasadil tím početné skupině přírodovědců brouka do hlavy. „Hrají vrcholoví predátoři hlavní úlohu i v suchozemských ekosystémech?“ ptali se mnozí. 

Zeleň se vrací

První odpověď na výše uvedenou otázku přišla z Venezuely, kde při stavbách přehrad vznikala velká jezera s ostrovy. Malé kusy souše obklopené vodní plochou nezajistily velkým predátorům, například jaguárům (Panthera onca) nebo dravcům harpyjím pralesním (Harpia harpija), dostatek potravy a ti je proto vyklidili. Populace druhů tvořících jejich kořist explodovaly. Počty hlodavců (Rodentia), ale i vřešťanů (Alouatta) či leguánů (Iguana) vyšplhaly na desetinásobky až stonásobky počtů obvyklých v pralese kolem přehradní nádrže. 

V roce 2001 podpořila teorii o klíčovém postavení vrcholových predátorů v trofických kaskádách první studie hodnotící výsledky reintrodukce vlka do Národního parku Yellowstone. Publikoval ji tým vedený Williamem Ripplem z Oregon State University. Čísla studie, zveřejněné šest let po návratu vlků, mluvila jasnou řečí. Ještě na začátku 20. století pokrývaly porosty topolů osikovitých (Populus tremuloides) jednu dvacetinu plochy jeleních zimovišť. Na konci století už to bylo pouhé procento. Po návratu vlků ale začaly topoly opět růst a to tam, kde byl pohyb vlčích smeček nejintenzivnější, tedy v údolích kolem řek. Vlci neredukovali jelení populaci, ale vyháněli býložravce. Po vytlačení jelenů a jelenců vlky lépe rostly i vrby a další druhy dřevin. 

Jediný faktor nerozhoduje

Někteří vědci se netajili skepsí k Rippleovým závěrům už v době, kdy americký biolog publikoval svou první studii o obnově přírody v Yellowstonu po reintrodukci vlků. Například Robert Crabtree varoval: „Připisováním všech pozitivních změn na konto vlků se dopouštíme nebezpečných zjednodušení. Ekosystém Yellowstonu je komplikovaný a nikdy v něm nerozhoduje jediný faktor. Vzácné jsou i případy, kdy jeden faktor převažuje. V době, kdy se do Yellowstonu vrátili vlci, docházelo k častějším záplavám a také vládlo teplejší počasí. Vlci tu určitě sehráli nějakou roli. Ale stejně tak musíme brát na zřetel i další vlivy,“ prohlašoval Crabtree.

Zapravdu mu dával Duncan Patten a upozorňoval, že po příchodu vlků do Yellowstonu nezažil národní park po několik roků tuhou zimu. Jeleni se snáze dostávali k suché trávě a další vegetaci. Vysoká sněhová pokrývka je nenutila okusovat větve stromů a dřeviny tak byly několik sezón ušetřeny obvyklého poškození. 

Stromy o vlcích „nevědí“

V roce 2010 zveřejnil tým pod vedením ekologa Matthewa Kauffmana studii, která představami o vlcích jako klíčové hybné síle trofické kaskády těžce otřásla. Vědci určili stáří dvou stovek yellowstonských stromů a zveřejnili šokující zjištění. V některých místech se přestaly porosty dřevin obnovovat už v roce 1892! Tedy v dobách, kdy se tu celkem nerušeně proháněly vlčí smečky. Jinde ale vyrůstaly nové stromy ještě v roce 1960, kdy v národním parku nebylo po vlcích ani vidu ani slechu.

Když Kauffman a spol. porovnali oblasti, kde se stromům po návratu vlků dařilo nejlépe, s oblastmi, kde vlci nejčastěji strhli jelena, nenašli žádnou souvislost. Někde rostly stromy nadále špatně, i když v okolí intenzivně lovily vlčí smečky. Jiným oblastem se vlci vyhýbali a porosty se tam přesto utěšeně obnovovaly.

Do teorie o trofické kaskádě poháněné návratem vlků vnesly zmatek i výzkumy vrbových porostů. Kauffman využil toho, že některá území byla chráněna proti vpádu jelenů plotem, a porovnal růst vrb na chráněných nechráněných plochách. Opět nezaznamenal zásadní rozdíl. Někde chřadly vrby i za plotem. Jinde prosperovaly bez jakékoli ochrany před velkými býložravci. 

Kde je pravda?

Jaké plyne z příběhu o návratu yellowstonských vlků poučení? Pokud někdo očekává jednoduchý a snadno pochopitelný příběh, těžko se ho dočká. Už proto, že sama příroda Yellowstonu jednoduchá není. Vrcholovým predátorům v ní patří nezastupitelné místo, ale nejsou ti hlavní a už vůbec ne jediní, kdo do ní zasahují. Všechny „herce“ a jejich „úlohy“ na yellowstonské „scéně“ zřejmě ani neznáme. Vlivy formující přírodu parku neznají hranice vytyčené člověkem. Vyšší pravděpodobnost mírnějších zim může souviset k globálními klimatickými změnami, ale mohou do nich promlouvat i přírodní procesy, jako je klimatická anomálie El Niňo postihující velkou část Pacifiku.

TIP: Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

Legenda o vlcích, kteří se vrátili do volné přírody, uvedli tam vše do původního stavu a vytvořili něco jako „ráj na Zemi“, je jednoduchá na představu i pochopení. A nelze jí upřít i určitou krásu, která akcentuje fakt, že šelmy jsou nedílnou součástí divoké přírody. Tahle teorie má však jednu vážnou chybu – neodpovídá skutečnosti. Pravdivý příběh o vlcích a Yellowstonu je neskonale komplikovanější a ekologům nezbývá než se pokoušet všechny jeho faktory nadále trpělivě odkrývat.

Protichůdné vlivy lovu

Na ošemetnosti dodává hodnocení toho, co v Yellowstonu pozorujeme, i fakt, že populace jelenů a jelenců přirozeně kolísají. Jejich stavy v národním parku zdaleka neurčuje jen přítomnost vlčích smeček. Zvířata se v závislosti na vegetační sezóně přesouvají na velké vzdálenosti a dostávají se i mimo hranice parku. Tam se střetávají s riziky, která jim v parku nehrozí, např. s lovci. Lov na jedné straně redukuje stavy jelenů a jelenců, na druhé straně ale tlačí zbývající zvířata zpět na území Yellowstonu a zvyšuje tam tak jejich koncentraci.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejstarší dosavadní doklad o užívání opia pochází z Mezopotámie - 3400 let př. n. l. Sumerové označovali mák setý, z něhož se opium získává, jako „radostnou rostlinu“. Samotný název „opium“  pochází ze starověké řečtiny (ópion) a znamená „šťáva z rostliny“. (foto: Unsplash, Tim Cooper, CC0)

Věda
Zajímavosti

O psy po zesnulé královně Alžbětě II. se podle britských médií bude starat její syn Andrew. (foto: Profimedia)

Revue

Jakýkoliv pokus o dodatečnou úpravu, umazání části textu nebo jeho vyškrábání perořízkem po sobě na ovčí kůži zanechal viditelnou vadu na povrchu. (ilustrační foto: PixabayCC0)

Historie

Příslušníci Wehrmachtu v civilu tráví slunečný den v jedné z francouzských vil. (foto: Wikimedia Commons, Joachim DöhlerCC BY-SA 4.0)

Válka

Neptun na výřezu snímku kamery NIRCam, ze 12. července 2022. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI; Joseph DePasqualeCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907