Již během vývoje B-36 bylo zřejmé, že USAAF nemá k dispozici vrtulové (a už vůbec ne proudové) stíhací letouny s dostatečným doletem, které by mohly doprovázet dálkové bombardéry po celou dobu jejich mise. Kromě technických limitů se jako další problém jevila únava pilotů stíhaček. V lednu 1944 se velení letectva obrátilo na výrobce s požadavkem projektu parazitního letounu neseného strojem B-36.

Stíhačka v pumovnici

Jedinou firmou, která na návrh zareagovala, byl McDonnell. Stíhací ochranu B-36 měl zajistit miniaturní proudový letoun vybavený přetlakovou kabinou a čtyřmi půlpalcovými kulomety. Stroj měl být zavěšen v pumovnici na výklopné hrazdě a předpokládalo se, že 10 % vyrobených B-36 bude přizpůsobeno k nesení až čtyř parazitních letounů namísto bomb. V říjnu 1945 podepsali zástupci letectva smlouvu na výrobu dvou prototypů.

V roce 1946 vznikla dřevěná maketa a koncem následujícího roku letectvo převzalo oba prototypy označené XF-85 a pokřtěné Goblin (skřítek). Vojáci rozhodli, že pokud zkoušky prototypů dopadnou dobře, letectvo objedná více než sto sériových strojů. Protože mateřské B-36 ještě nebyly k dispozici, ke zkouškám XF-85 posloužil upravený B-29.

Ukázalo se, že návrat  parazitního leto unu na hrazdu pod mateřský stroj představuje pro zkušeného zalétávacího pilota komplikovaný manévr, který by řadoví letci jen těžko zvládali. Oba prototypy absolvovaly celkem sedm samostatných letů, ale jen tři skončily úspěšným zavěšením. V ostatních případech pilot sedal na ocelovou přistávací lyži, protože goblin postrádal klasický podvozek. K vypuštění z B-36 nikdy nedošlo, program XF-85 byl v říjnu 1949 zrušen.

Prodloužená ruka

V souvislosti s průzkumnými variantami B-36 stojí za připomenutí projekt FICON. V lednu 1951 došlo k úpravě jednoho stroje RB-36F na verzi GRB-36F, jehož pumovnice byla vybavena speciální konstrukcí umožňující nesení letounu RF-84F Thunderflash. Počítalo se s tím, že bombardér dopraví průzkumný stroj co nejblíže k cíli, proudový letoun se odpoutá od svého nosiče, provede průzkum, vrátí se k bombardéru, zachytí se výklopné hrazdy a mateřský letoun jej dopraví zpět domů. Zkoušky systému probíhaly od roku 1953 a byly vcelku úspěšné.

Následně došlo k objednávce pětadvaceti strojů Thunderflash upravených pro použití v roli parazitních letounů označených RF-84K a deseti mateřských nosičů. Velitelství strategického letectva převzalo bombardéry označené GRB-36D v únoru a březnu 1955. Dolet sestavy mírně přesahoval 22 000 km, přičemž parazitní letoun urazil 3 700 km. Systém se udržel ve službě do jara 1956, kdy jej definitivně nahradil Lockheed U-2. 

Přes deset let ve službě

Letectvo Spojených států převzalo včetně prototypů celkem 383 kusů B-36, které tvořily výzbroj šesti bombardovacích a čtyř průzkumných křídel. Od poloviny padesátých let probíhalo jejich postupné nahrazování proudovými B-52. Likvidace vyřazených B-36 byla zahájena v únoru 1956. Když došlo ke zveřejnění škrtů v rozpočtu ministerstva obrany na rok 1958, rozřezávání vyřazených B-36 se přerušilo, neboť odstavené letouny se staly zdrojem náhradních dílů pro stroje, kterým se jejich operační služba nečekaně prodloužila.

TIP: Stále aktuální hrozba: Proměny bombardérů ve 20. století

V prosinci roku 1958 stále zůstávalo ve službě 22 kusů B-36J. Poslední stroj tohoto typu se dočkal vyřazení z výzbroje 95. bombardovacího křídla na základně Biggs v Texasu 12. února 1959. Během následujících dvou let došlo na největším „leteckém hřbitově“ (tvořícím součást letecké základny Davis-Monthan v Arizoně) k rozřezání všech B-36 s výjimkou pěti exemplářů, které se staly muzeálními exponáty. B-36 sice nikdy nebojoval v žádné válce, ale představoval jeden z významných prostředků jaderného odstrašení.

Především v oblastech okolo rovníku jsou bouře doprovázené stovkami blesků poměrně běžné. Například v jedné horské vesničce v Demokratické republice Kongo vědci napočítali 158 úderů blesku na jeden kilometr čtvereční. Dlouho tak byla vesnička Kifuka považována za „elektricky nejnabitější“ místo na Zemi. Ještě divočejším místem je ale okolí venezuelského jezera Maracaibo.

Věčná bouře

V místech, kde se řeka Catatumbo vlévá do venezuelského jezera Maracaibo, zuří bouřka 260 dní v roce. Každý den tam tak uhodí tisíce blesků. Hromová lokalita se dokonce dostala do Guinnessovy knihy rekordů za „nejvyšší koncentraci blesků na čtvereční kilometr“. Nekonečné kaskády bouřkových mračen dají místním vydechnout jen během sušších měsíců, tedy v lednu a v únoru. Za nejaktivnější období se naopak považuje říjen, kdy tamní hromobití takřka neutichá a oblohu křižuje každou minutu průměrně 28 blesků.

TIP: Světové rekordy blesků: Nejdéle trvající blesk z Francie a nejdelší blesk z Oklahomy

Teorií proč právě jezero Maracaibo přitahuje blesky existuje několik. V 60. letech minulého století vědci vysokou bouřkovou aktivitu připisovali zdejším podzemním zásobám uranu. Později pracovali s možností, že za zvýšenou vodivost vzduchu může metan unikající z nedalekých ropných polí. Současné teze se zase přiklánějí spíše k možnosti, že zdejší extrémní bouřkovou aktivitu způsobuje kombinace místní topografie a působení větru.

Jezero je totiž ze tří stran obklopeno horami, a tak se nad ním setkává horký a vlhký vzduch z Karibiku s klesajícími studenými masami z hor. Díky poloze v tropech je horký vzduch stále doplňován, a tak mohou bouře trvat dlouhou dobu.

Tým italských vědců a inženýrů se shlédl v rostlinné říši a vytvořil pozoruhodného měkkého robota, který se popíná jako liána. Dovede šplhat a obtáčet se kolem okolních objektů, které využívá jako oporu.

Nový robot je měkký a ohebný a ke svému pohonu potřebuje 1,3voltovou baterii. Rostliny inspirovaly i jeho vnitřní konstrukci. Stejně jako rostlinné úponky i tenhle robot spoléhá na hydraulický systém, přičemž je vyplněný kapalinou obsahující ionty. Když kapalinou prochází proud, tak se robot sevře. Po vypnutí proudu se robotický úponek uvolní.

TIP: Nový robotický červ ze Stanfordu bude zachraňovat přeživší při katastrofách

Robotická liána je zatím jenom prototyp. V budoucnu by podobní měkcí roboti mohli prozkoumávat místa katastrof nebo neznámý terén. Zajímavá technologie by také mohla vést k vývoji nositelné elektroniky, která by mohla měnit tvar a pohybovat se.

Použít nejobvyklejší trasu, tedy přejít ze Šumavy hranice do Bavorska, které bylo součástí americké okupační zóny Německa, dosud nepředstavovalo tak extrémní nebezpečí. V pozdějších letech pohraniční pásmo lemovaly zátarasy, minová pole a ostnatý drát. Hlídky se psy, zrádné bažiny a provokatéři Státní bezpečnosti v řadách převaděčů přesto činili přechod velmi riskantním.

Alternativou byla cesta z Moravy a Slovenska do Rakouska, kde ovšem začínala sovětská okupační zóna. Dostat se několik desítek kilometrů skrz Horní Rakousy do západních sektorů Vídně znamenalo vyhýbat se častým rudoarmějským hlídkám. Nemálo nešťastníků skončilo v poutech a bylo navráceno československým úřadům.  

Každý měsíc prchaly tisíce lidí. Odhad StB z konce roku 1948 zmiňoval 8 614 osob, které nelegálně opustily republiku. Pro období 1948 až 1953, tedy první „pětiletku“ lidově demokratického zřízení, uvádějí oficiální statistiky 43 612 osob. Nicméně reálná čísla zřejmě budou o hodně vyšší.   

Pod mezinárodní ochranou

Pod Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (International Refugee Organization, tj. IRO), součást struktur OSN se sídlem ve Švýcarsku, spadala v letech 1947 až 1952 prakticky celá uprchlická agenda v západní Evropě. Uprchlíky registrovala, ubytovávala a finančně podporovala. Pomáhala jim najít nový domov, pokud se nemohli nebo odmítali vrátit do původní domoviny. Po druhé světové válce se na starém kontinentu nacházelo přes dvacet milionů lidí bez domova! Jednalo se o směs bývalých nuceně nasazených ve Třetí říši, válečných zajatců, vysídlených Němců a obyvatel z východu, kteří bojovali na německé straně a teď museli prchat před Stalinovou mstou. 

Mezinárodní společenství ihned po skončení války spustilo repatriační projekty. Narůstal ale počet těch, kteří návrat do vlasti ze strachu odmítali, naopak toužili vycestovat dále do světa. IRO, i přes svůj omezený mandát a dočasnost, měla plné ruce práce. V létě 1948 se díky intervenci USA rozšířila pomoc IRO také na Čechy a Slováky, kterým byl přiznán status politických uprchlíků – se všemi výhodami a právní ochranou, jaké se již nějaký čas těšili příslušníci jiných národů. 

Konečně za kopečky

Jakmile českoslovenští uprchlíci překonali nástrahy a ocitli se na druhé straně, zadržela je německá policie a předala do rukou příslušníků americké armády, respektive zpravodajské služby CIC (Counter Intelligence Corps) k prvnímu výslechu. Politické prominenty a osoby se strategickými informacemi Američané soustředili ve speciálním zařízení u Frankfurtu. Ti obyčejní museli prokázat, že se doma skutečně stali obětí perzekuce a odešli z politických, náboženských, mravních a jiných neekonomických důvodů. 

Kdo prošel tímto důkladným šetřením a byl shledán způsobilým k životu v nové zemi, mohl odjet do některého tábora pod správou IRO. Tam obdržel skromné ubytování a denní stravu o hodnotě 2 000 kalorií. Léků a ošacení se nedostávalo, jídlo představovaly kalné polévky nejistého složení, brambory, přesolená rybí omáčka, luštěniny, černá káva a nepatrné množství margarínu. 

Do mnohem horších podmínek připadli ti „nezpůsobilí“, tedy lidé, které úředníci IRO označili za politicky nespolehlivé, nebo jejich zdravotní stav neodpovídal požadavkům. Ti zamířili do táborů spravovaných německými, respektive rakouskými orgány, kde panovaly ještě o poznání horší podmínky. Šance v dohledné době opustit jejich zdi se dramaticky snižovaly. Často šlo o bývalé zajatecké lágry, kasárna, tovární haly, školy či provizorní městečka z dřevěných baráků, stanů, vyřazených maringotek a železničních vagónů. Takových zařízení existovaly desítky. 

Mikrosvět pod lupou 

Výčet táborů, kde skončili čeští a slovenští uprchlíci, by vydal na několik stránek. Tím nejtypičtějším, největším, a zároveň nejobávanějším se stal lágr Valka. Přezdívalo se mu odkladiště a hřbitov nadějí. Vznikl nedaleko Norimberku již během druhé světové války pro sovětské válečné zajatce. Po pádu nacismu zařízení spravovali Američané. Od podzimu 1945 zde byli ubytováni estonští a lotyšští uprchlíci před Stalinem.

Název se ostatně odvozuje od hraničního městečka Valka/Valga spojujícího obě země. V zahraničí měl symbolizovat spolupráci obou národů a sdílení stejného smutného osudu – sovětské okupace. Teprve v říjnu 1949 byl Valka přidělen i Čechoslovákům a záhy dorazil kontingent prvních 400 lidí z jiných táborů. Počty nedobrovolných obyvatel nadále narůstaly a v létě 1950 překročily hranici 7 tisíc. Zastoupeno tu bylo téměř třicet národností. Čechů zde žilo přes 1 200. 

Táborový život byl specifickým mikrosvětem. Šedá ekonomika, prostituce, krádeže a rvačky tu byly na denním pořádku. Zároveň zde lidé navštěvovali kostely a kaple, fungovaly tu řemeslné dílny, knihovny, vycházely cyklostylované časopisy. Vznikaly politické strany, či lépe skupiny sympatizantů stran v exilu. Češi zakládali tělovýchovné jednoty Sokola a Orla, skautské oddíly, divadelní a pěvecké soubory, nejrůznější zájmové spolky, školy a školky, aby ti nejmladší mohli smysluplně vyplnit alespoň zlomek z kvanta volného času, navádějícího k zahálce.  

Školní docházka pro táborové děti ovšem nebyla povinná a záleželo jen na rodičích, jestli zde svým ratolestem dopřejí vzdělání. Vyučující se střídali, chyběly učebnice a kvalitní pomůcky. Vše probíhalo dosti improvizovaně, ale jako stěžejní se ukázalo odhodlání a dobrá vůle.

V říjnu 1948 vznikla v táboře Ludwigsburg u Stuttgartu, kde se koncentrovali zejména uprchlí studenti, dokonce Masarykova univerzitní kolej. Několik bývalých univerzitních profesorů v čele s odborníkem z Českého vysokého učení technického v Praze Vladislavem Brdlíkem vytvořilo pedagogický sbor. Připravovali přednášky i praktické kurzy v češtině, slovenštině a cizích jazycích. Zájem byl obrovský. Až dvě stě padesát zapsaných posluchačů si vedlo indexy, které jim následně sloužily jako úřední doklad o studiu spolu s diplomy, vysvědčeními a výučními listy přinesenými z domova. Svobodná československá inteligence nezanikla ani za zdmi a ploty lágrů.

Dary zpoza oceánu

Nově příchozí ovšem museli překonat i počáteční šok ze všudypřítomných štěnic a blech, primitivních hygienických podmínek, absence soukromí, tepla a pohodlí. Lidé propadali lágrové psychóze, alkoholu, depresím. Připadali si ztracení a zrazení. Jedním z mála světlých bodů byly dodávky humanitární pomoci od Caritas, Mezinárodního červeného kříže a různých pomocných výborů. Zdaleka to však nestačilo. 

Jako dar z nebes proto vypadal Americký fond pro československé uprchlíky (AFCR), který vznikl 3. května 1948. Organizoval jej diplomat Ján Papánek. Jako delegát Československa při OSN vydržel v New Yorku až do prosince 1950. Ačkoliv se jej komunistická vláda opakovaně snažila odvolat, zůstal až do konce svého funkčního období. Čile spolupracoval s vlivnými krajanskými spolky v USA a Kanadě, přátelil se s americkými kongresmany a velkoprůmyslníky. Především však disponoval peněžními konty československého zastoupení v OSN, které odmítl vydat komunistické moci. Za ně nakupoval ošacení, léky a potraviny.  

Cesta ven

S každou odmítnutou žádostí o azyl se zoufalství prohlubovalo. Lidé ztráceli víru, svobodný svět je zklamal. Obávali se budoucnosti, měli strach o své blízké, které nechali v Československu. Sužovala je demoralizující nečinnost. V táborech zároveň operovalo bezpočet komunistických donašečů, kteří měli za úkol rozklížit už tak nízkou morálku uprchlíků. Režim v Praze sliboval odpuštění a amnestii pro všechny, kdo se vrátí zpět. Ti, kdo uvěřili, vzápětí hořce litovali. Jako nespolehlivé elementy zůstávali pod dohledem StB. Propaganda je využívala k očerňování celého exilu.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Méně kvalifikovaní mladí muži se leckdy upsali Cizinecké legii, jejíž verbíři objížděli tábory jako hladoví supi. Na krvavých bojištích v Alžírsku nebo Indočíně poté mnozí položili život. Naprostá většina uprchlíků ale zkrátka čekala, až jimi vyplněné formuláře, žádosti a dobrozdání naleznou chápajícího čtenáře, který by je opatřil potřebným razítkem. A jednoho dne se skutečně dočkali. Táborové baráky se postupně vyprázdnily a uprchlíci, exulanti, světoobčané mohli na tíživou etapu s úlevou zapomenout. 

Plán firmy StartRocket spočívá ve vyslání několika miniaturních satelitů na nízkou oběžnou dráhu. Satelity by se poté seskupily do požadovaného tvaru a rozvinuly zhruba 9 metrů velkou reflexní fólii. O zbytek by se postaral sluneční svit, díky kterému by se na obloze rozzářil reklamní obrazec. Svou představu firma představila v propagačním videu, na kterém prezentuje například loga McDonald’s či KFC.

Místo hvězd reklama

Startup plánuje zahájení projektu na příští rok, v roce 2021 už by chtěl spustit kampaně. Cenu pro klienty zatím nechtějí Rusové specifikovat, věří však, že velké značky budou mít zájem.

Plán pochopitelně vzbudil vlnu nevole mezi vědci i laickou veřejností. Kritika směřuje především k faktu, že projekt nic hodnotného nepřináší. Odborníci se obávají že zářící reklama může omezovat možnosti pozorování vesmíru nebo ohrožovat leteckou dopravu. Poukazují také na skutečnost, že na nízké orbitě se vyskytuje již tak značné množství kosmického odpadu.

Nejde zdaleka o první pokus o využití oběžné dráhy jako reklamního prostoru. V loňském roce oznámil berlínský umělec Trevor Paglen svůj projekt „Orbital Reflector“. Podobný rozruch vzbudil před dvěma lety ruský projekt Maják. Ten na oběžnou dráhu zamířil loni v červenci. Kvůli technické závadě ale nedokázal dostát svému poslání a skončil tak jako vesmírný šrot na oběžné dráze Země.

Uměle vytvořené lidské proteiny jsou velmi užitečné v léčbě mnoha lidských pacientů. Problém je v tom, že výroba takových proteinů bývá komplikovaná, časově náročná a drahá. Britští vědci navrhují, že bychom si mohli nechat lidské proteiny snášet ve vejcích geneticky upravených slepic.

Badatelé už názorně předvedli, jak by to mohlo fungovat. Vytvořili geneticky modifikované slepice, které snášejí vejce se dvěma lidskými proteiny. Jedním z nich je protein IFNalpha2a, který má jak protirakovinné, tak i protivirové účinky. Druhým proteinem je látka jménem macrophage-CSF, která je součástí léčby, jenž přiměje poškozenou tkáň, aby se sama opravila.

TIP: Geneticky vylepšené slepice z Japonska snášejí cenný lék ve vejcích

Dostatečné množství proteinu pro jednu dávku pacientovi v takovém případě obsahuje jedno až tři vejce. Jedna slepice přitom snese asi 300 vajec za rok. V současnosti se podobné proteiny obvykle vyrábějí v laboratorních kulturách buněk savců. Levnější metoda, jako třeba právě snášení proteinů ve vejcích, by tak rozhodně nebyla na škodu.

Tak jako třeba druhy rostlin i živočichů, i planety mají svou evoluci. Postupně vzniknou, existují, často velmi dlouhou dobu, a pak zase zanikají. A ve Sluneční soustavě nám z jednotlivých fází evoluce planet zůstaly stopy. Vědci již před 70 lety předpověděli, že by na periferii Sluneční soustavy měly obíhat kolem Slunce asi kilometrová tělesa, která právě takové stopy představují.

Japonský astronom Ko Arimatsu z Národní astronomické observatoře Japonska a jeho tým teď konečně takové tělo objevili. Je to objekt o průměru přibližně 1,3 kilometru, který obíhá Slunce mezi tělesy Kuiperova pásu - v široké oblasti za oběžnou dráhou Neptunu. Objevené těleso představuje pozůstatek z počátečních fází tvorby planet, kdy se taková tělesa postupně formovala do podoby planet.

Pozorování zákrytů hvězd

Badatelé využili pozorování metodou zákrytu. Ta spočívá v pozorování velkého množství hvězd po určitou dobu a sledování, zda tyto hvězdy nezakryje stínem nějaké těleso, které by přecházelo ve vesmíru mezi hvězdou a pozorovatelem. A takový stín může vrhnout i objekt z Kuiperova pásu.

TIP: Na okraji Sluneční soustavy byla objevena nová trpasličí planeta

Arimatsu a spol. objevili nové těleso v rámci programu OASES (Organized Autotelescopes for Serendipitous Event Survey). Použili dva malé teleskopy o průměru 28 centimetrů, které umístili na střeše budovy na ostrově Mijako, v japonské prefektuře Okinawa. S těmito teleskopy sledovali asi 2 tisíce hvězd po dobu celkem 60 hodin.

Pouště jsou na jedné straně výsledkem určitých klimatických podmínek, na druhé straně samy ovlivňují globální klima a biosféru. Proto OSN upozorňuje na nebezpečí rozšiřování pouští a zároveň poukazuje na jedinečnost těchto ekosystémů. Když pomineme oceány a věčný led, je třetina zbylé pevniny pokryta pískem, prachem a kameny. Obdělávaná půda, která tvoří pouhou desetinu plochy, je dnes postupem pouští nejvíce ohrožována.

Pouště vytvořené lidmi

Příčin vzniku pouští je několik. Klesající vzduch se postupně ohřívá a absorbuje vlhko. Větry pak vláhu odnášejí pryč a vysoký tlak vzduchu brání vlhkým větrům od oceánu proniknout až nad poušť. Tak vznikají suché oblasti, jako je Sahara.

Další typ pouští se rodí v oblastech srážkového stínu za horskými hřebeny. Třetí pouštní typ vděčí za svůj vznik poloze podél mořského pobřeží. Větry jsou zde ochlazovány studeným oceánským vzduchem a většina vláhy končí nad mořem. Nad pevninou se pak vzduch ohřívá a opět odebírá vlhkost.

V posledních staletích se vedle přírodních důvodů vynořil nový faktor – člověk. Lidé vykáceli lesy pro svá pole a větry následně půdu vysušily. V některých oblastech byla postupu pouště uvolněna cesta velkými stády domácích zvířat, která nadměrně spásala rostlinný koberec. V období velkého sucha se pak narušené pastviny mění v poušť.

Bouře zvířeného písku

Mám rád kontrasty a miluji jak deštné lesy, tak pouště. Říká se, že kdo poušť navštíví, nikdy na ni nezapomene. Písek pouště je úžasný fenomén, dá se v něm číst jako v knize. Po ránu je živou učebnicí, v níž vše zanechává zřetelné stopy. V Kalahari jsem například nechápavě kroutil hlavou nad písečnými kružnicemi. Domorodci mi později ukázali, že je malují větrem zmítané traviny. V pouštích jsem viděl mnoho druhů stop, některé jsem určil, jiné pro mne dodnes zůstávají hádankou.

Všechny stopy ovšem mizí, když přijde písečná bouře. Je to něco jako sněhová vánice, jen zrnka písku jsou mnohem tvrdší než sněhové vločky a bohužel také neroztají.

Když jsem se blížil k bráně Sahary, do Marockého M´hamidu, vítr posílal na asfaltku jazyky písku. O pár týdnů později jsem měl na jihovýchodě Maroka větší štěstí. Merzouga, údajně největší duna na světě, nás přivítala vstřícně. Sahara je tady opravdu nádherná. Pokud vám síly a voda stačí, můžete se toulat donekonečna. Tak jsem tři dny ráno a podvečer šlapal po horách písku nahoru a dolů. Dva kroky dopředu, jeden dozadu.

Je nutné chodit po hřebenech dun, zásadně po návětrné straně. Závětrná strana je sypká a okamžitě vás sveze dolů, někdy je to z výšky pěkný sešup. Musel jsem taky pečlivě vážit svoji trasu, abych si nejkrásnější duny sám nepošlapal. Čtvrtý den ráno jsme měli za stěrači závěje písku a bylo po vycházkách a po focení.

Stále rychleji vpřed

Na mnoha místech, kde je dnes jen písek a kamení, byla před několika tisíci lety bujná zeleň. Svědčí o tom například skalní kresby uprostřed Sahary, které znázorňují hrochy a žirafy. Změna klimatu postupně vytlačila rostliny a zvířata. Dříve však šlo pouze o dílo přírodních sil.

Na rozdíl od jiných ekologických problémů jsou vědci v otázce šíření pouští (desertifikace) zajedno. Desertifikace ohrožuje dvě miliardy lidí, většinou v nejchudších zemích světa. Postup pouští je zřetelný a jeho rychlost se zvyšuje. Důvodem jsou nejen klimatické změny a období sucha, ale především nešetrné zacházení s přírodními zdroji. V minulosti se člověk většinou dokázal pouštním podmínkám přizpůsobit a žít v souladu s nimi. Nejznámějšími příklady jsou arabští beduíni, severoafričtí Tuaregové a jihoafričtí Křováci. Kočovné národy si během staletí vytvořily mechanismy, jak přírodní zdroje využívat a zároveň chránit.

Křehkou rovnováhu v posledních desetiletích narušily místní vlády, například snahou o usazování kočovných pastevců a pěstitelů dobytka. Lidé se soustřeďovali do malých ploch a začali intenzivně využívat místní zdroje vody a pastviny. Dobytek spásl veškerou vegetaci a zadupal výhonky a kořeny. Uvolněnou půdu odnášel vítr a déšť. Intenzivní využívání přírodních zdrojů rostoucí světovou populací se sčítá s klimatickými změnami a výsledkem jsou pustnoucí zemědělské oblasti v Číně, Indii, na severovýchodě Brazílie a v Severní Americe. Také odlesňování a neuvážená exploatace přírodních zdrojů způsobují stále rychlejší postup pouští.

Písečný mrak mezi kontinenty

Desertifikace postihuje především africké země, kde následkem sucha a nevhodných zemědělských metod dochází k rychlému postupu pouští. Důsledky jsou spojené s ústupem rostlinných a živočišných druhů i celých ekosystémů. Šíření pouští má i závažné sociálně ekonomické aspekty, přispívá k prohlubování chudoby místního obyvatelstva, často ji doprovází hladovění. V mnoha afrických zemích díky tomuto provázání sociálních a ekonomických aspektů dnes boj proti desertifikaci a chudobě splývá v jedno.

Desertifikace se tak řadí spolu se změnou klimatu a ztrátou biodiverzity k největším současným celosvětovým problémům. V posledních desetiletích nabrala hrozivé tempo. Od roku 1960 zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy. V Súdánu postoupila poušť během sedmnácti let o sto kilometrů na jih a znepokojivá situace není jen v Africe. Indická poušť Thár si každoročně ukrajuje jeden kilometr úrodných oblastí. Poušť Atacama na tichomořském pobřeží Peru a Chile se šíří rychlostí tří kilometrů ročně.

Ve střední Asii se z pouště Gobi zvedají na jaře hustá oblaka prachu a písku a snášejí se na rozsáhlé oblasti Číny, Koreje a Japonska. Jen ze Sahary odvane vítr každoročně 300 milionů tun písku nad Atlantský oceán. Zhruba padesát milionů tun se dostane až na americký kontinent. Tam ovšem poskytuje důležité minerální živiny některým rostlinám jihoamerických deštných lesů.

Sucho se týká i nás

Odborníci odhadují, že třicet milionů čtverečních kilometrů je ve světě akutně ohroženo šířením pouští. V oblasti Sahelu (suchý pás mezi Saharou a africkými savanami) se od velkého sucha v letech 1972/73 mění ročně 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy na suchou step.

Bolívie se údajně musí připravit na to, že poušť pokryje polovinu země. Do roku 2080 ztratí chudé africké země v důsledku postupujících pouští 90 milionů hektarů orné půdy. Produkce obilí se tím sníží o 280 milionů tun. OSN se proto obává hladu a zbídačení obyvatel a nevylučuje ani konflikty o mizející přírodní zdroje. Problém desertifikace se tak ve svých důsledcích týká i vyspělých průmyslových zemí bohatého severu.

Až se Země změní v poušť

Ani lidé na jihu Afriky před sebou nemají dobrou perspektivu. Britští vědci předpovídají stále méně dešťových srážek, což společně s vyšší teplotou a změnou vzdušného proudění zničí vegetaci a podnítí erozi písečných dun. Zasažena bude nejenom současná polopoušť Kalahari, ale také přilehlé pastviny. Písečné duny se rozprostírají od severu Jihoafrické republiky, přes Angolu, Botswanu, Namibii až na západ Zambie a Zimbabwe. Právě na dynamice Kalaharské pánve jsou založeny všechny počítačové simulace, které shodně ukazují, že poušť se do roku 2040 rozšíří v Botswaně a Namibii a do roku 2070 v Angole, Zimbabwe a Zambii.

TIP: Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Pokud se tyto prognózy naplní, budou sociální důsledky změn drastické. Ekosystém bude rozvrácen, statisíce lidí ztratí možnost obživy. V Botswaně se velmi rychle rozvíjí chov skotu, což stejně rychle vyčerpává pozemní zdroje vody a ovlivňuje vzhled krajiny. Jestliže se dají písky do pohybu, programy, které nyní v Africe sponzorují západní státy, budou neúčinné.

Tým britských ekologických a charitativních organizací vydal společné prohlášení, ve kterém oznámili, že jakákoli snaha o řešení chudoby Afričanů se mine účinkem, pokud se nepodaří zastavit klimatické změny.

Ve Spojených státech vypukla zvláštní epidemie. Lidé se v několika státech nakazili salmonelou. Šlo minimálně o 11 případů v 8 státech USA. Když infekce vyšetřovali odborníci Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), s překvapením zjistili, že tyto infekce mají poněkud bizarní příčinu.

CDC proto vydalo následující doporučení: Pokud máte doma jako mazlíčky roztomilé ježky, nelíbejte je. Ukázalo se, že všichni nakažení byli v „intimním“ kontaktu se svými domácími ježky. Šlo přitom o ježky od různých chovatelů, kteří byli pořízeni z kamenných obchodů, přímo od chovatelů anebo z online obchodů.

TIP: V USA se šíří záhadná choroba, která paralyzuje děti a teenagery

Vysvětlení je prosté. Ježci, podobně jako někteří hlodavci, ještěři a řada dalších zvířat chovaných jako domácí mazlíčci, mohou být nositeli salmonel. Infekce u nich probíhá mírně a taková zvířata často ani na první pohled nevypadají nemocně. Stačí ale jeden polibek a majitel mazlíčka si odnese neviditelnou dávku bakterií salmonely.

Údolí králů na západní břehu Nilu patří k nejslavnějším královským pohřebištím Nové říše. Nachází se zde více než šedesát hrobek členů egyptské panovnické rodiny z 18. až 20. dynastie. Když do nich koncem 18. století začali pronikat první Evropané, většinou je čekalo velké zklamání. Místo pohádkového bohatství našli jenom střípky cenností po vykradačích hrobů. Kromě výbavy často chyběly i samotné mumie. Kam se všechny poděly? K rozluštění této záhady přispěla ve druhé polovině 19. století jedna zvědavá koza…

Pohádková jeskyně

Ahmad Abd ar-Rasúl jako obvykle pase kozy v údolí známém jako Dér el Bahrí nedaleko města Luxoru na západním břehu Nilu. V tom zjistí, že mu jedno zvíře chybí. Mekot zaznívá odkudsi z pásu skal, které lemují údolí. Arab zjistí, že koza spadla do jakési hluboké šachty. Nedá se nic dělat, bude za ní muset slézt dolů. Námaha se Ahmadovi mnohonásobně vyplatí. V útrobách jeskyně spatří ve světle pochodní desítky rakví. Vedle nich se vyjímají drobné sošky, starobylé vázy, vzácné látky, ozdoby a prastaré papyry. Našel jsem poklad, uvědomí si pasák koz. Už si představuje, kolik za umělecké předměty, rakve i mumie dostane na trhu se starožitnostmi! A rodinný klan Rasúlových na Ahmadově objevu skutečně vydělá. Bezmála deset let nenápadně prodává drobnosti ze skrýše mumií. V roce 1881 ale vzbudí pozornost Egyptské památkové správy. 

Lupičovo doznání

Ředitel úřadu pro ochranu egyptských památek Francouz Gaston Maspero se mračí. „Co to má znamenat? Na trhu se starožitnostmi v Luxoru se nejprve objevily dosud neznámé předměty z dob vlády faraonů 18. až 20. dynastie a teď dokonce mumie! Někdo musel objevit hrobku. Brugschi, prošetřete to,“ nařídí svému zástupci. Německý archeolog Emile Brugsch s pomocí egyptských spolupracovníků brzy odhalí, že stopa vede k Rasúlovým. Dokonce docílí zatčení jednoho z bratrů. Jenže ten odmítá promluvit. Nakonec policistům nezbude než ho pro nedostatek důkazů propustit. Odnesou si snad novodobí vykradači hrobů své tajemství na věčnost?

Na dveře Egyptské památkové správy ale propuštěný muž brzy zaklepe znovu. „Můžu vás dovést k objevu, o jakém se vám ani nesnilo, pane inspektore. Jenom mi slibte, že se postaráte o to, abych nešel do vězení,“ nakloní se důvěrně k Brugschovi. Egyptologovi zasvítí oči. Konečně se dozví to tajemství! Rád slíbí Rasúlovi, co si přeje, a on ho vzápětí odvede ke skrýši v Dér el Bahrí.

Proč se rozhodl jít s pravdou ven? Po návratu z vazby prý chtěl větší podíl na kořisti. Jeho bratr Ahmad mu ho však odmítl dát. Proto se rozhodl zbytku rodiny pomstít. Jen díky tomu mohl Emile Brugsch na vlastní oči spatřit rakve s mumiemi asi čtyřiceti faraonů či jejich rodinných příslušníků z období Nové říše. Nechybí mezi nimi Amen­hotep I., Thutmose II. či Sethi I. Největší senzací se ovšem stane objevení mumie Ramesse II., který je považován za nejslavnějšího egyptského faraona. Kdo ostatky králů do Dér el Bahrí přenesl?

Přísně tajný přesun

Vraťme se do minulosti. K přísně tajné operaci došlo kolem roku 1000 př. n. l. Navzdory velkému počtu stráží, které hlídají posvátné pohřebiště králů, vykradači hrobů stále drancují příbytky faraonů. V bezpečí nejsou ani mumie samotných vládců, neboť lupiči je neváhají zbavit obinadel, aby se dostali ke šperkům mezi ně vloženým. Thébští kněží se na to už nemohou dívat. Proto jednoho dne pod rouškou noci pověří své sluhy, aby mumie faraonů spolu se skrovným zbytkem jejich pokladů přenesli.

Ostatky panovníků několikrát přemístí, až nakonec skončí ve skrýši Dér el Bahrí. Jedná se o další hrobku, která snad původně sloužila jako poslední místo odpočinku královny Inhapi ze 17. dynastie. Později ji využila rodina thébského velekněze Pinodžema II., jenž svou funkci zastával v 10. století př. n. l. Archeologové se dodnes přou o to, kolik pokladů si ponechali samotní kněží. Egyptologové nicméně konečně stanuli tváří v tvář mnoha slavným faraonům. Přesto někteří stále chyběli. 

Hrobka s překvapením

Roku 1897 se ředitelem Egyptské památkové správy stává francouzský orientalista Victor Loret. Ten o rok později nalezne v Údolí králů hrobku Thutmose II., v níž objeví prázdný sarkofág z načerveno nabarveného pískovce. Mnohem větší překvapení ho čeká v další hrobce, která patřila Amenhotepovi II. V nitru podzemní stavby se mu naskytne pohled jako z hororu. Podle svých slov spatřil v dřevěné bárce ležet „tělo celé zčernalé a odpudivé na pohled. Lebku mrtvého muže lemovaly v řídkých chomáčích dlouhé hnědé vlasy a jeho děsivě stažená tvář byla natočená ke mně, takže to vypadalo, jako by si mě prohlížel.“ Jednalo se o mumii zbavenou obinadel, která snad patřila faraonovi Setnachtovi nebo princi Vebensenuovi. Sotva se Francouz vzpamatuje z děsivého výjevu, pustí se do dalšího průzkumu hrobky.

TIP: Tutanchamonova dýka objevená Carterem má původ ve vesmíru

Ve sloupové síni spatří otevřený sarkofág s mumií. Jedná se o ostatky samotného majitele pohřebního komplexu faraona Amenhotepa II. Ve své době se jedná o jediného egyptského panovníka, jehož mumie se nacházela ve vlastní hrobce! Senzační nálezy však ještě neberou konce. V boční komoře hrobky spatří Loret tři těla zbavená obinadel uložená bok po boku. Ve vedlejší místnosti pak na orientalistu čeká celkem devět zaprášených rakví. Kdo v nich asi odpočívá?

Loret zjistí, že pohřební schrány obsahují ostatky egyptských králů Thutmose IV., Amenhotepa III., Merenptaha, Sethiho II., Siptaha, Ramesse IV., Ramesse V., Ramesse VI. a neznámé ženy. Pochopí, že objevil další skrýš královských mumií!

Zase ti vykradači!

Loret chce objevené ostatky převézt do muzea v Káhiře, avšak Egypťané ho donutí ponechat těla v místě jejich nálezu a hrobku zapečetit. Tento krok ovšem způsobí nenahraditelné škody. Do pohřebního komplexu totiž proniknou novodobí vykradači hrobů. Odtud si odnesou dřevěnou bárku i se zčernalou mumií, ostatky Amenhotepa II. pak zbaví obinadel zřejmě ve snaze dostat se k pokladům. Po stopách vykradačů se roku 1901 vydá tehdejší památkový inspektor a pozdější objevitel slavné Tutanchamonovy hrobky Howard Carter. Z loupeže obviní dva bratry, kteří jsou však nakonec zproštěni obžaloby. Co se stalo s mumií a pohřební loďkou, se zřejmě už nikdo nedozví.