Jeden z největších světových odborníků na hmyz Edward Wilson popsal mravence jako „bezesporu nejagresivnější a nejbojovnější ze všech živočichů. Jejich cílem je permanentní útok, územní výboje a genocida sousedů. Pokud by měli k dispozici nukleární zbraně, zničili by svět během jediného týdne“. Badatel přitom ani trochu nepřeháněl: Zatímco některé mravenčí střety představují pouhé brutální rvačky, průběh jiných bojových akcí se podřizuje komplikovaným strategiím, za něž by se nemusel stydět ani Napoleon.

Všichni proti všem

V mravenčím světě zuří boj všech proti všem. Kolonie mravenců drnových spolu vedou vyhlazovací války, při kterých se útočící tvorové navzájem zaklesnou kusadly a jeden druhého cupují. Drobné dělnice zápasí ve spoustě shluků, z nichž některé mohou ve vrcholící bitvě zabírat plochu lidské dlaně. Obvykle přitom vítězí početnější kolonie, protože zkrátka může nasadit víc „pěšáků“. Poražení následně přicházejí o území, mají problémy sehnat potravu a jejich mraveniště nakonec zaniká.

Příklad mezidruhové války zas nabízí nemilosrdný střet severoamerických mravenců Pheidole dentata s jejich protějšky Solenopsis invicta, zavlečenými do USA z Argentiny. Druzí zmínění mají také přívlastek „ohniví“, kvůli své agresivitě i síle jedu v žihadle. Patří mezi obávané hmyzí rváče, jejichž útokům odolá málokdo, a bojovníci na domácí půdě jim tak musejí vzdorovat důmyslnou taktikou: „Přední voj“ druhu Pheidole dentata tvoří malé dělnice, které jsou neustále ve střehu. Jakmile narazí na ohnivého mravence, pustí se s ním do křížku a snaží se o jediné – dostat se do přímého kontaktu s tělem protivníka a nachytat na sebe jeho pach. Poté se stáhnou zpátky do hnízda, cestu však značí sekretem pachové žlázy a jejich návrat do mraveniště se v podstatě rovná mobilizaci. 

Vstříc ohnivému vetřelci se následně vydají zástupy dělnic, a kromě nich i „vojáci“, jejichž hlavní role spočívá v dělení a drcení potravy. Když pak výprava dorazí k ohnivému mravenci, dělnice se s ním okamžitě pustí do boje. Jde jim přitom opět jen o to, aby se „navoněly“ a znovu se vrátily do hnízda.

Hlavně žádné svědky

Zatímco vřava houstne, bitva se dostává do další fáze: Vojáci ohnivého vetřelce obklopí a zaútočí na něj. Nespoléhají však na žihadlo a jed jako dělnice – jejich zbraní je obří hlava s ostrými kusadly a mohutnými svaly, jimiž jako nůžkami odstříhají jednotlivé části protivníkova těla. Stejně rychle si přitom poradí i s celou skupinou argentinských vetřelců. Nicméně neusínají na vavřínech a záhy se pouštějí do „dočišťovací“ akce, kdy spolu s dělnicemi prohledávají okolí a pátrají po případných skrývajících se nepřátelích. Po šarvátce totiž nesmí zůstat žádní nepohodlní svědkové, protože by se vrátili domů a podali by zprávu o existenci blízké kolonie Pheidole dentata. Následný masakr by pak domácí neměli šanci přežít.

Pokud situace neprobíhá úplně hladce a ohnivým se povede zaútočit v šiku, hrají mravenci Pheidole dentata o čas: Vojáci se stáhnou ke vchodu do hnízda a vytvoří kolem něj neprostupný val. Drobné dělnice se vrátí do chodeb a navzájem se mobilizují, načež vyběhnou ven. Mnohé nesou vajíčka, larvy či kukly, prorazí „frontu“ a každá na svou pěst prchá do bezpečí. Dokonce i královna utíká sama. Vojáci své posty neopouštějí a bojují doslova do posledního dechu. Když ohniví mravenci dobyté hnízdo vyplení a zmizí, začnou se dělnice jedna po druhé stahovat zpět. Jestliže se jich sejde dost, a především pokud se vrátí královna, snaží se kolonii co nejrychleji obnovit.

V domácím vězení

Některé druhy zas podnikají ničivé nájezdy s cílem loupit. Čiperní příslušníci druhu Forelius pruinosus z arizonských pouští takto napadají desetkrát větší mravence medonoše. Spoléhají přitom jen na rychlý pohyb a zastrašování pomocí jedovatých sekretů. Medonoše nesoucího kořist do hnízda často šokují natolik, že svůj úlovek upustí a pak už mu nezbude než sledovat, jak mu ho útočníci kradou. Někdy se hbití nájezdníci dokonce odváží oblehnout medonoše přímo v jejich hnízdě: Obsadí východy a zaženou zpátky do podzemí každého, kdo se pokusí vyjít ven shánět něco k jídlu. Nejde jim však o vyhladovění nepřítele. Spíš si tak zajišťují, že při hledání potravy nenarazí na chtivou konkurenci.

Ještě víc připomíná obléhání středověkého hradu útok amerických pouštních mravenců Conomyrma bicolor. Také oni si vybírají za cíl hnízda medonošů a zahánějí je pod zem sekretem jedové žlázy. Kromě toho ovšem berou do kusadel drobné kamínky i další předměty a shazují je do svislých vstupních chodeb mraveniště. Důvod útlaku je přitom stejný jako v případě druhu Forelius pruinosus.

Důkaz hrou

Pokud se na bojišti potkají mravenci rozdílného vzrůstu, rozhoduje o výsledku terén. Ve studii publikované letos v časopise americké Národní akademie věd to potvrdili australští badatelé, kteří zkoumali potyčky mezi tzv. duhovými mravenci z Austrálie a mravenci argentinskými. Dělníci prvního jmenovaného druhu mohou měřit až sedm milimetrů, zatímco jihoameričtí vetřelci jsou výrazně menší, ale zase četnější a vynalézavější: Spoléhají na fakt, že dovedou konkurenční obry obklopit, přečíslit a udolat. K získání výhodné pozice ovšem potřebují rovný prostor, kde jim nebude nic bránit při manévrování a zahlcování nepřítele masou vlastních těl. Pokud tedy duhoví giganti zaujmou obrannou pozici v komplikovaném terénu, který jejich obklopení znemožní, mohou potyčky připomínat bájnou bitvu u Thermopyl, kdy hrstka Sparťanů dokázala odrážet tisíce Peršanů.

V takových případech je taktika relativně přímočará a jednoduchá. Australští vědci se ji proto rozhodli podrobit testům na počítačových modelech a s lehkou nadsázkou pak střety velkých silných jednotek s hordou malých protějšků simulovali ve strategické hře Age of Empires II. Výsledky byly přitom vždy stejné: Dokud se obři drželi v členitém terénu, dokázali bránit přečíslení a vítězit. Jakmile se však pustili do potyčky v otevřeném prostoru, znamenala jejich porážka pouhou otázku času.

Ukaž, co neseš!

Mravenčím dobyvatelům není cizí ani kopání chodeb pod opevněním nepřítele. Také u nás žijící druh Solenopsis fugax hloubí spletitou podzemní síť od svého hnízda směrem k sousední kolonii. Když se pak do ní dělnice konečně prokutají, běží jako o závod zpět a mobilizují družky k co nejpočetnějšímu loupeživému nájezdu. Následně do hnízda nepřítele vtrhnou a odpor obránců zdolávají chemikálií se silně odpudivými účinky – jako by kolem sebe stříkaly pepřový sprej, vůči němuž jsou samy imunní. Mezi obránci zavládne zmatek a dělnice plení tamní vajíčka, larvy i kukly. S lupem se pak vracejí domů, kde jim poslouží coby potrava.

Američtí pouštní mravenci rodu Myrmecocystus si zas osvojili taktiku desperátů přepadávajících kupecké povozy. Spadeno mají na zrnojedy rodu Pogonomyrmex, kteří se živí semeny rostlin, ale příležitostně si pochutnají i na termitech. Když déšť vyplaví chodbičky termitiště, nastanou zrnojedům hody a své úlovky si odnášejí do hnízda. Nesmějí však narazit na zmíněné útočníky, kteří jejich trasy sledují a zkoumají, co si nesou v kusadlech: Pokud se jedná o semeno, nechají dotyčného jít. Jestliže ovšem ulovil termita, podniknou výpad a „náklad“ mu zabaví.

Bez ohledu na ztráty

Ačkoliv jsou mravenci v boji nekompromisní, některé druhy medonošů zvládají i pomyslné rituální zápasení, při němž se dělnice spíš pokoušejí soupeře zastrašit. Kráčejí na natažených nohách, zvedají hlavu a zadeček – zkrátka se všemi prostředky snaží vypadat větší než ve skutečnosti. Přestože se ani medonoši nevyhýbají brutalitě, v popsaných případech drží svou krvežíznivost na uzdě a nedovolí si víc než nevinné „laškování“.

Rituály se uplatňují především v situacích, kdy by poměrně vyrovnaný zápas přinesl oběma soupeřícím koloniím velké ztráty. Pokud se však agresoři cítí v převaze – což obvykle znamená, že je jich zhruba desetkrát víc – rozpoutají masakr: Vraždí obránce bez ohledu na následky a krok za krokem se probíjejí do nitra jejich hnízda. Nakonec najdou královnu a rovněž ji zabijí. Vajíčka, larvy i kukly odvlečou s sebou a stejně tak do své hierarchie začlení velké dělnice, jejichž zadečky jsou plné sladkých rostlinných šťáv. Jde o jakési živé soudky, které v období nouze dodávají potravu hladovějícím dělnicím. V nové kolonii se přitom jejich role živitelek nezmění. 

U alkoholiků dochází ke ztenčování různých oblastí mozkové kůry, což může mít významný dopad na jejich kognitivní funkce. Dřívější výzkum naznačil, že přinejmenším některé oblasti mozku alkoholika se mohou po vynechání pití alkoholu zotavovat. Doposud ale nebylo jasné o jak velký rozsah jde, ani jak rychlé takové zotavování vlastně je.

Abstinence a mozek

Psychiatr a odborník na veřejné zdraví Timothy Durazzo ze Stanfordovy univerzity společně s kolegy prostudoval mozek 88 alkoholiků, kteří pro potřeby studie přestali pít alkohol. Ne u všech probíhala abstinence stejně a jen necelá polovina (40) vydržela abstinovat po celou dobu experimentu. Část dobrovolníků se navíc do experimentu zapojila až v jejím průběhu, což může výsledky částečně zkreslovat. Aby měli vědci srovnání, prozkoumali také mozky 45 dobrovolníků, kteří alkoholu neholdovali. Během výzkumu badatelé pořídili snímky mozku všech zúčastněných pomocí magnetické rezonance přibližně po týdnu, měsíci a po více než sedmi měsících od začátku abstinence.

Badatelé se u zkoumaných osob zaměřili na tloušťku mozkové kůry ve 34 vybraných oblastech pravé i levé hemisféry. Ukázalo se, že k opětovnému tloustnutí mozkové kůry docházelo ve všech těchto oblastech, přičemž ve 25 z nich byly změny k lepšímu statisticky významné. Výsledky své studie vědci zveřejnili na konci srpna v odborném žurnálu Alcohol.

Ze snímků pořízených 7,3 měsíce po zahájení abstinence vyplynulo, že u 24 zkoumaných oblastí mozkové kůry se její tloušťka vrátila na úroveň, jakou mají běžně lidé, kteří alkohol nepijí. Vědci také zjistili, že pozorované „hojení mozku“ brzdí, pokud mají abstinující alkoholici vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol a jsou kuřáci. Výsledky výzkumu potvrzují tezi, podle které se alkoholikům může podstatně zlepšit výkon mozku, pokud se jim podaří s alkoholem přestat.

TIP: Nová genová léčba omezila pití opičích alkoholiků o 90 procent

Drobnou vadou na kráse jinak velmi povzbudivé studie je její omezená rozmanitost, pokud jde o zkoumané osoby a relativně malý vzorek. Vědci také přiznávají, že ve svých výsledcích nezohledňovali vliv genetiky, fyzické aktivity, zdraví jater a plic zkoumaných lidí. Všechny tyto faktory přitom mohou hrát svou roli v rychlosti a možnostech obnovy mozku.

Na začátku roku 1422 ještě stihl Jan Žižka porazit další Lucemburkovu křížovou výpravu, načež okázale ignoroval synovce polského krále Zikmunda Korybutoviče. Čeští páni a Pražané si jej vybrali coby kandidáta na domácí korunu, husitský hejtman ale všem nabubřele dokazoval, že je nejmocnějším mužem v zemi a bez jeho vůle se v království nepohne ani stéblo trávy. Ačkoliv si u něj mladý Korybut nakonec vydobyl určitý respekt, Lucemburk se s polským králem dohodl a ten synovce povolal zpět.

Žižkovu moc však neustále narušovali radikálové v jeho vlastním táboře. Ani po upálení pikartů se někteří kněží nemínili podřídit jeho vojenskému režimu, a tak na počátku roku 1423 přijal zásadní rozhodnutí: Se svými nejvěrnějšími odešel z Tábora do východních Čech, kde působil svaz orebitů. Hlavní roli v něm zatím hrála mocná východočeská šlechta, například pánové z Poděbrad nebo Diviš Bořek z Miletínka. 

Vedle nich se ovšem jednalo o skupinu radikálnějších husitů sdružených kolem kněze Ambrože. Když potom v dubnu 1423 dorazil na místo slavný vojevůdce a založil svůj nový Menší Tábor, uznal Bořek s respektem jeho autoritu. Žižka s sebou z jižních Čech přivedl řadu sympatizantů, takže východočeské vojsko nabylo na síle. Dočasně pak s Bořkem spojil síly a bok po boku se zúčastnili několika válečných výprav.

Přichází rozkol

Pak ovšem přišla v červenci 1423 výprava na Moravu, kterou pořádal pražský husitský svaz. Připojil se k němu i svaz východočeský, v čele s Divišem Bořkem jakožto držitelem Hradce. Žižka měl však zjevně vlastní plán: Jakmile Divišova vojska z Hradce zmizela, otevřel kněz Ambrož městské brány a vpustil hejtmanovy bojovníky dovnitř. Hradečtí radikálové tak spolu s legendárním vojevůdcem provedli převrat a ovládli východočeský svaz. „Tvrdé jádro“ se vzbouřilo proti konzervativcům.

Pohár trpělivosti umírněných pánů ovšem událostmi v Hradci přetekl. Už 4. srpna 1423 se k městu urychleně vrátil z Moravy rozezlený Bořek společně s dalšími vojsky, Žižka je však bez větších problémů porazil. Šlo o první bitvu, kde v čele obou znepřátelených armád kráčel husitský kněz. Když potom někdejší spojenec padl Žižkovi do rukou, rozlítil se na něj zpupný hejtman tak, až mu rozrazil lebku palcátem. Konzervativcům bylo jasné, že se Žižky musejí zbavit. A byli ochotní se kvůli tomu spojit i s katolíky, což znamenalo do té doby něco nevídaného.

Vznikla tedy první panská koalice, zpečetěná v říjnu 1423 na svatohavelském sněmu. V květnu následujícího roku se jí sice podařilo obklíčit Žižku s malým vojskem v Kostelci nad Labem, ale vojevůdce z pasti unikl. Pod pláštěm noci přebrodil řeku, načež shromáždil víc jednotek, otočil se a své protivníky, kteří ho stále pronásledovali, u Malešova rozdrtil. Pár měsíců nato, v říjnu 1424, nicméně u Přibyslavi Jan Žižka zemřel a poměry v zemi se trochu uvolnily.

Vzhůru na spanilou jízdu

Při neexistenci centrální královské vlády se situace plně zklidnit nemohla, ale všechny strany hledaly způsob, jak život normalizovat. Dřívější mocenská centra radikálních svazů v Táboře a ve východních Čechách upevnila svůj vliv i v okolních městech, proto se jim začalo říkat městské svazy. Východočeši po Žižkově smrti sami sebe nazývali sirotci a mezi oběma centry se postupně zrodila spolupráce nazývaná táborsko-sirotčí unie, přičemž až do konce válek určovala hlavní směr revoluce. V obou Žižka založil tzv. polní vojsko a jejich správa pak fungovala na vojenském principu. K nim se potom volně přidružil severočeský městský svaz žatecko-lounský, zatímco vlastní politiku rozvíjela převážně konzervativní Praha, kam se o své vůli vrátil Zikmund Korybutovič.

Ani vojensky nezůstali husité po Žižkově smrti výrazně oslabeni, naopak vyhráli pár dalších bitev a v roce 1427 zahájili éru kořistnických výprav do okolních zemí. Říkalo se jim rejsy nebo též vznešeně spanilé jízdy, ačkoliv na nich nic spanilého nebylo. Téhož roku se chystal další převrat v Praze, kde se chtěl s podporou svých vojsk chopit moci mladý Korybut. Definitivně by tím zařídil příklon ke konzervatismu, a možná by se i konečně stal králem. Jenže tajné spiknutí bylo prozrazeno, Zikmund Korybutoviče zajal a poslal jej pryč ze země.

Praha se pak na několik let v podstatě ztratila z mocenské mapy. Zatímco Staré Město zůstalo díky univerzitním mistrům i husitskému arcibiskupovi Janu Rokycanovi nadále spíš konzervativní, v Novém Městě získaly moc radikálnější skupiny chudých. V rámci mocenských bojů se mezi nimi v září 1429 dokonce odehrála krátká šestidenní válka, kterou svou autoritou zastavil až Prokop Holý s tábory, který přitáhl rozsoudit jejich spor.

Klín mezi souvěrci

Zdánlivě klidná a neohrozitelná aliance radikálních polních vojsk vedená autoritou kněze Holého získávala první trhliny až ve 30. letech. Do té doby jejich spojení nenarušily ani drobné nesváry a neshody na rejsách mezi tábory a sirotky, protože si všichni radikálové dobře uvědomovali, že bez vzájemné spolupráce se jejich vojensko-kořistnický způsob života neudrží. A oni už jinak žít nechtěli, ani neuměli. Zbytek země však věčné vojenské půtky výrazně unavovaly, čehož využili katolíci na koncilu v Basileji a podařilo se jim vrazit mezi dosud relativně soudržné husitské bojovníky klín. Slíbili umírněným konzervativcům částečné uznání kalicha, čímž je definitivně přesvědčili, aby se postavili proti svým radikálnějším souvěrcům.

Počátek většího rozkolu byl zřejmý už při mohutném obléhání Plzně, které započalo v červenci 1433. Mělo jít o ohromnou akci polních vojsk a dobytím silné katolické bašty chtěli jejich hejtmané definitivně převzít moc nad zemí. Jenže Plzeňští se statečně postavili na odpor, a navíc se dlouho nedařilo obklíčení uzavřít. Po neúspěšné zásobovací výpravě do Bavor vypukla v táboře obléhatelů taková hádka, že při ní Prokop Holý dostal židlí po hlavě. Potom se na čas vzdal velení a odjel uraženě do Prahy. Sporů využili konzervativci a uzavřeli s katolíky tzv. svatomartinskou koalici.

Cesta k Lipanům

Od polních vojsk začali odpadat i někteří dřívější významní spojenci, kterým bylo jasné, že vojenská vláda nemá žádnou budoucnost. Například táborský hejtman Přibík z Klenové provezl 5. května 1434 do obležené Plzně pomoc, čímž přestoupil na druhou stranu. Během téže noci pak shromážděné konzervativní vojsko ze Staré Prahy pomohlo obsadit Pražský hrad i Nové Město pražské, které drželi radikálové, čímž konzervativci získali kontrolu nad celým souměstím. Hejtmanům polních vojsk bylo zřejmé, že akce u Plzně už nemá význam, zrušili tábory a přichystali se na rozhodující bitvu. Věřili, že ji stejně jako Žižka před deseti lety rozhodnou ve svůj prospěch. Jenže i na druhé straně stáli zkušení husitští vojevůdci, včetně kdysi zrazeného Diviše Bořka z Miletínka.

TIP: Největší omyl české historie? Jak probíhalo dobývání husitského hradu Sion?

Třicátého května 1434 tak došlo k bitvě u Lipan, kde byly radikální svazy rozdrceny. V české historii se střet dlouho chápal jako osudová národní prohra, především kvůli marxistickým i nacionalistickým historikům, kteří otevřeně „fandili“ radikální straně. Připadala jim bojovnější, ideologicky čistší, a hlavně opravdu levicová. Ve skutečnosti však vítězství katolicko-konzervativní koalice ukončilo neúnosný stav permanentní války, vyčerpaná země si mohla konečně oddechnout a vítězové zasedli k jednacímu stolu. U Lipan padl i Prokop Holý, čímž polní vojska přišla o svého hlavního velitele a z drtivé porážky se již nevzpamatovala. Profesionální vojáci, kteří už neznali jiné řemeslo než válku, se pak uplatnili jako vyhledávaní žoldnéři po celé Evropě. 

V těsném sepětí s přírodou tam lidé žili již před tisíci lety. Povšimli si, že se každé jaro přilétají uhnízdit kajky mořské, a naučili se pro ně budovat bezpečné přístřešky. Na oplátku mohli sbírat cenné prachové peří vylíhlých mláďat, které jim po zbytek roku zajistilo zhruba třetinu obživy. Souostroví ležící na dosah polárního kruhu se dnes pokládá za jedno z nejdůležitějších hnízdišť na severní polokouli: Vedle kajek tam pravidelně vyvádějí své mladé i potápky, husy popelavé, kormoráni, jespáci či orli mořští. Ornitologové v odlehlé lokalitě napočítali celkem 228 ptačích druhů.

V režii ročních dob

Na šest a půl tisíce větších i menších ostrovů se táhne zhruba v padesátikilometrovém pásu podél pevniny až k okraji kontinentálního šelfu a dostat se na ně dá pouze lodí. Přestože jde o chráněnou rezervaci – jednu z osmi norských lokalit na seznamu světového dědictví – místní turistický ruch se zatím příliš nerozbujel a také díky tomu si krajina udržela původní autenticitu.

Souostroví živě dokládá někdejší skromný způsob života v režii ročních dob. Rybářské vesnice, loděnice, přístavy, kůlny i majáky se dochovaly téměř v neporušené podobě, ačkoliv se většina z nich dočkala renovace, a spolu s mozaikou políček utvářejí osobité propojení přírodních a kulturních prvků. 

Astrobiologové se domnívají, že planeta musí splňovat určité předpoklady, aby na ní mohl vzniknout život: měla by mít atmosféru s kyslíkem, kapalnou vodu a měla by disponovat nějakou formou ochrany organismů před nebezpečným kosmickým zářením. Existence velkých kontinentů sice není pro vznik živých organismů nezbytně nutná, historie Země ale ukazuje, že kontinenty jsou důležité pro to, aby život mohl na planetě dlouhodobě prosperovat.

Tento směr úvah vedl Jane Greavesovou, astronomku z britské Cardiffské univerzity, k zodpovězení otázky: Kdy se na planetách v naší galaxii objevily první kontinenty? Ukázalo se, že na nejméně dvou známých exoplanetách mohly vzniknout čtyři až pět miliard let před těmi pozemskými.

Kdy vznikly první exokontinenty?

Kontinenty vznikají v důsledku deskové tektoniky, tedy pohybu desek, které se vznášejí na roztavených útrobách planety. Teplo z jádra planety zabraňuje tomu, aby magma ztuhlo a zastavilo pohyb kontinentů. Toto teplo pochází z radioaktivních prvků jako je uran-238, thorium-232 a draslík-40 v jádře planety, které při svém rozpadu uvolňují energii.

Většina těchto radioaktivních prvků pochází z katastrofických kosmických událostí, jako jsou výbuchy supernov a srážky neutronových hvězd a stopy těchto prvků lze detekovat ve světle, které hvězdy vyzařují.

Ve své nové práci použila Greavesová data o množství uranu-238 a draslíku na blízkých hvězdách a jejich stáří určené družicí Gaia k odhadu, kdy se kamenná planeta kolem těchto hvězd stala dostatečně horkou, aby na ní mohla vzniknout desková tektonika.

Ukázalo se, že první kontinenty mohly v okolí blízkých hvězd podobných Slunci vzniknout až o dvě miliardy let dříve, než se na Zemi vůbec začala desková tektonika projevovat. Na planetách u hvězd o něco menších než naše Slunce, mohly kontinenty vzniknout dokonce až o celých pět miliard let dříve než na Zemi.

„Pokud by na nějaké exoplanetě vznikly kontinenty dříve než na Zemi, mohl by na ní teoreticky existovat i starší a vyspělejší život, než je ten náš,“ píše Greavesová ve studii zveřejněné v zářijovém čísle časopisu .

Každá válčící armáda se snaží, aby se zranění bojovníci rychle vyléčili a nedocházelo tak k úbytku živé síly. Totéž platí o léčbě nejrůznějších nemocí provázejících vojenská tažení. Pomoc zraněným a nemocným vojákům má přitom výrazný vliv na bojovou morálku. Pro muže i ženy v poli je důležité vidět, že když se jim něco stane, armáda se o ně náležitě postará. Pokud docházelo k cíleným útokům na raněné a na nemocniční zařízení, vyvolávalo to rozhořčení u přeživších a odhodlání postupovat proti nepříteli s ještě větší urputností. 

Přesvědčit se o tom mohli například příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS, kteří v březnu 1943 zmasakrovali pacienty v nemocnicích během bitvy o Charkov. Pokud jde o úroveň zdravotní péče, lišila se u jednotlivých armád i podle druhů vojsk a momentální situace. Kvalitně vybavená nemocnice u anglického letiště se zkušeným personálem poskytla zpravidla navrátivšímu se palubnímu střelci s průstřelem nohy lepší ošetření, než jaké bylo možné u stejně zraněného partyzána v mrazivých balkánských horách.

Z obvaziště do sanatoria 

Pokud se zaměříme přímo na frontovou linii a na organizaci odsunu raněných, najdeme sice mezi jednotlivými armádami rozdíly, v základních rysech se však systémy zdravotní péče podobaly. Jako příklad lze uvést britskou armádu. Odsun se dělil na tři pásma. První se nazývalo sběrné a působili v něm nosiči, kteří přemístili raněné na plukovní obvaziště. Tam se jim dle možností dostalo první neodkladné péče. 

Každá armáda musela uskutečňovat triáž (triage). Tento pojem již od napoleonských válek označuje třídění postižených podle toho, jak těžká jsou jejich zranění a jak akutní pomoc potřebují. Ke smutným povinnostem patří vyřazení těch, u nichž se zranění neslučují se životem a péče o ně by zdržovala pomoc těm, již měli ještě šanci. Na obvazištích se rovněž rozhodovalo, kteří ranění mohou podstoupit pěší přesun a jací potřebují odvoz do dalšího, takzvaného odsunového pásma.

Ty, již nedokázali jít dále po svých, naložili v lepším případě do polních sanitek či jiných vozidel, v horším případě do improvizovaných povozů, saní a podobných prostředků. Přepravili je do předsunutých chirurgických středisek a následně do polní chirurgické nemocnice nebo do armádní předsunuté nemocnice. Když se neuzdravili tam, a pokud to jejich situace umožnila, přesouvali je do třetího, takzvaného distribučního pásma. Léčili se v týlových nemocnicích, případně v zázemí. Docházelo i k přepravě po moři. K plnému nabytí sil pak posloužila střediska pro rekonvalescenty a různá specializovaná sanatoria. Zvláštní význam měla dlouhodobá péče o popálené vojáky.

Jak se dostat z pekla? 

Pokud se vrátíme zpět do bojové vřavy, kde právě nešťastníka zasáhla nepřátelská střela či utrpěl jiná závažná zranění, mohl do zdravotnického zařízení putovat různými způsoby. V americké armádě se využíval nejprve manuální přesun, jestliže nebyly k dispozici jiné prostředky. Zraněného podpíral či nesl jeden nebo více jeho spolubojovníků. Pokud se dostali ke zdravotníkům, kteří měli nosítka, využili je. K další dopravě již sloužily automobily, případně sanitní letadla. 

US Army pro zdravotníky upravila velké množství typů vozidel, mimo jiné klasické jeepy, ale i nákladní automobily Dodge WC-9 ½ t. Němci zase v sanitní úpravě využívali Opel Blitz. Dále od fronty již zranění a nemocní cestovali v lazaretních vlacích, které zpravidla nesly výrazné označení červeným křížem. To ale na všech frontách automaticky nezabránilo tomu, aby se takové transporty nestaly terčem úmyslných či neúmyslných útoků. Totéž platí i pro sanitní plavidla, která pojala velké množství lidí, o to větší pak ale byly ztráty v případě napadení. 

Ve známost vešel případ německé nemocniční lodi Wilhelm Gustloff, kterou 30. ledna 1945 potopila sovětská ponorka v Baltském moři. Na palubě sice vezla velké množství raněných vojáků i evakuovaných civilistů, ale i bojeschopných vojáků. Počet obětí činil asi 9 000 lidí.

Zranění partyzáni

Oproti klasickým polním nemocnicím měly složitější situaci s raněnými partyzánské a záškodnické formace v týlu nepřítele. V propagandistické publikaci od Shevqeta Musaraje S albánskými partyzány, která vyšla v roce 1951 i v češtině, se popisuje návštěva velení 1. úderné divize v divizní nemocni za války na úpatí vrcholu Korab. Autor přímo uvedl: „Nemyslete si, že vám budu popisovat nemocnici, kde mají speciální operační sály a úplné vybavení chirurgickými nástroji. Ne, soudruzi, v partyzánských nemocnicích slouží jako slamník větvičky a na vymývání ran rakije.“

Nicméně i takováto „nemocnice“ se jevila jako lepší než nutnost nést raněné během permanentních přesunů povstaleckých oddílů. Balkánské a karpatské bojiště poznalo mnoho tragédií, kdy si sami bojovníci odřezávali omrzlé prsty či celé končetiny. Případně museli zůstat u civilistů v horách nebo uprostřed plání, kdy jejich trápení ukončila před příchodem nepřítele až vlastní zbraň.

Na zraněné mysleli též instruktoři nacistických záškodnických jednotek Werwolf, které působily ve spojeneckém týlu na konci druhé světové války i těsně po ní. V příručce pro vedení takzvané malé války se doporučovalo vybudovat pro ně úkryty těsně pod povrchem země, které se nazývaly liščí nory (Fuchsloch). Pro transport zraněných si pak měli „vlkodlaci“ vyrobit improvizované sáně a na nich své spolubojovníky přepravovat.

Nemocnice za humny

Frontová zdravotní zařízený zachraňovala životy mnoha vojáků, ovlivnila však i jejich osobní život. Muži se tam dostávali po pobytu ve výrazně maskulinním prostředí opět do kontaktu s ženami. Snaha o navázání citových anebo sexuálních vztahů nebyla výjimečná, nicméně velké množství pacientů v kombinaci s jejich zdravotním stavem takové snahy často komplikovaly.

Polní nemocnice znamenaly zátěž i pro civilní obyvatelstvo v jejich okolí. Ve frontovém pásmu pro vojenské účely musely sloužit ty zdravotní instituce, které tím omezily či zrušily péči o běžné pacienty. Známý je případ zařízení Svaté Alžběty v Arnhemu, kterou převzala během operace Market Garden spojenecká 16. výsadková polní ambulance. Ve specifických případech se kvůli nemocničním účelům zabíraly obytné domy, školy a veřejné úřady. Podobná situace nastala na několika místech v Praze za květnového povstání.

I u stanových nemocnice vyžadoval jejich personál od civilistů součinnost. Autorovi tohoto článku například sdělily jeho příbuzné, že během bojů v dubnu 1945 vyrostla ve Střelicích u Brna na poli za místní částí Vršovice provizorní nemocnice, kde zraněné vyzvedávala i letadla. Lidé z okolních ulic obdrželi výzvu, aby dodali své ložní prádlo, které následně sovětští zdravotníci roztrhali a použili jako obvazy. Zemřelé pak museli místní muži pohřbívat, někdy těla mrtvých rudoarmějců nalezli i na schodech před vlastními domy.

Kosti, krev a nervy

V zásadě všechny podstatné oblasti vojenského lékařství doznaly během druhé světové války změn. Jak konstatoval tehdejší přední československý vojenský lékař Josef Liškutín, použití konzervované krve (nepřímá transfuze) a dodávání krve od civilního obyvatelstva, nikoliv od bojujících jednotek, výrazně zlepšilo lékařské výsledky v této oblasti. Mimořádných pokroků se dosáhlo rovněž ve vojenské chirurgii. Západní armády ale postihly zvýšené psychiatrické ztráty, což byl problém, který podle Liškutína „udivoval sovětské zdravotníky“. Nepochopení pro psychické nemoci svými činy vyjadřoval například též americký generál George Patton, který dokonce jednoho takto postiženého vojáka údajně zfackoval.

Navzdory obrovskému tragickému rozměru válečných hrůz přinesla druhá světová válka i pozitivní posun – úmrtnost raněných v ní činila kolem 4–5 %, tedy zhruba polovinu než ve Velké válce. Stejně tak se zvýšil procentuální podíl vyléčených a schopných řadové služby – stoupl ze 70 % na 85–95 %.

Na Zemi postupuje globální změna klimatu, které postupně ohřívá i oceány. Obzvláště zranitelné jsou šelfové ledovce, které v polárních oblastech ustupují a rozpadají se. Romain Millan z francouzského Národního vědeckovýzkumného centra CNRS a jeho spolupracovníci v těchto dnech publikovali ve vědeckém časopisu Nature Communications zneklidňující výzkum o šelfových ledovcích severního Grónska.

Millanův tým zjistil, že se zbývající šelfové ledovce na severu Grónska během posledních 40 let ztratily více než třetinu svého objemu. Tři z nich se dokonce kompletně zhroutily. Vědci varují, že by to mohlo mít dalekosáhlé následky, především pokud jde o vzestup hladiny oceánů.

Přirozené ledové hráze

Samotné šelfové ledovce na výšku mořské hladiny nemají vliv. Kdyby roztál veškerý mořský a šelfový led na Zemi, zvedlo by to hladinu světového oceánu asi o čtyři centimetry, především kvůli tomu, že tyto ledovce tvoří sladká nikoliv slaná voda. 

Šelfové ledovce na severu Grónska i jinde ale fungují jako přírodní hráze, které brání sesouvání pevninských ledovců do oceánu. Když šelfy zmizí, pevninský led bude proudit do oceánu a tát mnohem snadněji než dnes. Pokud jde o severní Grónsko, zdejší šelfové ledovce zadržují nebo spíše zadržovaly pevninské ledovce, v nichž je tolik ledu, že by jejich roztátí podle vědců znamenalo vzestup hladiny oceánu asi o 2,1 metru.

TIP: Zběsilé tání: V Grónsku zmizely dvě miliardy tun ledu za jediný den

Ledovce v této oblasti přitom vědci dříve považovali za relativně stabilní, na rozdíl od jiných částí grónského ledovcového příkrovu, které začaly slábnout v polovině 80. let 20. století. Podle autorů studie ale začaly uvolňovat led v reakci na slábnoucí ledovcové šelfy, které zespodu tají vlivem oteplování oceánů. „Zjistili jsme velmi výrazný nárůst tání od roku 2000, který jednoznačně koresponduje s nárůstem teplot oceánů v této oblasti v tomto období. Například ledovec Zachariae Isstrom, který se uvolnil v roce 2003, téměř zdvojnásobil množství ledu, které vypustil do oceánu,“ tvrdí glaciolog Romain Millan.

Když v noci 14. dubna 1912 narazil zaoceánský parník RMS Titanic do ledovce, změnil se tím takřka celý svět. Kolize způsobila nejhorší lodní neštěstí v dějinách mimo válečný konflikt a počet obětí přesáhl 1 500.

Jednou z obětí katastrofy byl i cestující druhé třídy Sinaj Kantor, který do Ameriky putoval i se svou manželkou Miriam. Ta na rozdíl od svého muže patřila mezi 711 šťastlivců, kterým se podařilo smrti uniknout v záchranném člunu.

Svědkové katastrofy

Čerstvě sezdaný manželský pár vyrazil na cestu do New Yorku z Ruska. A ačkoliv oba studovali medicínu, chtěli se za velkou louží věnovat obchodu s kožešinami. Do svého vysněného cíle ale nedorazili. Stejně jako mnoho jiných párů se museli rozdělit kvůli pravidlu „pouze ženy a děti“. Sinaj zůstal na palubě potápějící se lodi jen s tím, co měl po kapsách – pasem, zápisníkem, peněženkou, dalekohledem, vývrtkou a kapesními hodinkami.

Právě hodinky Sinaje Kantora byly jedním z artefaktů, které se během uplynulého víkendu objevily v aukci pořádané aukční síní Henry Aldridge & Son. Neznámý kupec za ně zaplatil 118 700 dolarů (v přepočtu zhruba 2,7 milionu korun), což je o něco více, než se původně očekávalo.

TIP: Poslední sousta: Na čem si pochutnávali pasažéři na Titaniku?

Kromě hodinek se v aukci objevily i další zajímavé předměty. Jedním z nich byl i vzácný jídelní lístek datovaný 11. dubna 1912, tedy tři dny před katastrofou, který ukazuje, na čem si pochutnávali pasažéři v první třídě. Cenný artefakt se vydražil za 101 600 dolarů (2,2 milionu korun). Mezi dalšími nabízenými předměty byl i plakát, propagující zpáteční cestu Titanicu z New Yorku nebo přikrývka, kterou dostal jeden z přeživších na záchranném člunu.

Lichtenštejnové (německy Liechtenstein) jsou původem starý dolnorakouský šlechtický rod, ale jeho prvním písemně doloženým příslušníkem byl až Hugo von Lichtenštejn (připomínán v letech 1133 až 1156). Moravsko-rakouskou (mikulovskou) větev rodu pak založil Jindřich I., který patřil mezi přední stoupence českého krále Přemysla Otakara II. Za to od něj v roce 1249 získal hrad a ves Mikulov a jeho rod tak vstoupil na Moravu. Naproti tomu stál jeho syn Jindřich II. na straně Rudolfa Habsburského a v bitvě na Moravském poli 26. 8. 1278 bojoval proti Přemyslovcům.

Protože měli Lichtenštejnové majetky na Moravě i v Dolních Rakousích, byli často nuceni balancovat mezi zájmy českého panovníka a rakouských vévodů, což nebylo vždy jednoduché.

Za majetek a moc

V 16. století se mikulovští Lichtenštejnové odklonili od katolické víry a podporovali na svém panství novokřtěnce. Ke katolickému náboženství se ale brzy vrátili. Karel I. z Lichtenštejna (1569–1627) už v roce 1599, když poznal, že být katolíkem je pro jeho kariéru přece jen výhodnější. Krátce po něm konvertovali i jeho bratři Gundakar a Maxmilián. V té době již patřili Lichtenštejnové mezi nejbohatší moravské pány, hlavně díky ohromnému majetku rodu Černohorských z Boskovic, který vyženili bratři Karel a Maximilián. 

Karel z Lichtenštejnu získal roku 1601 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě a o rok později se stal nejvyšším hofmistrem císaře Rudolfa II. V roce 1604, už jako moravský zemský hejtman bránil Moravské markrabství proti vojsku sedmihradského knížete a uherského protikrále Štěpána Bočkaje. Ve sporu císaře Rudolfa s jeho bratrem arcivévodou Matyášem roku 1608 se postavil na Matyášovu stranu, za což si v prosinci téhož roku vysloužil dědičné povýšení do knížecího stavu (tento titul byl v českých zemích naprostou novinkou). V roce 1614 od Matyáše získal lénem vévodství opavské a později i vévodství krnovské (1622). Znaky obou vévodství jsou dodnes v erbu Lichtenštejnů i státního znaku lichtenštejnského knížectví. 

Na straně Habsburků

Za stavovského povstání Karel I. podporoval císaře a krále Ferdinanda II. Správce království vévoda Maxmilián Bavorský si ho vyžádal jako svého komisaře a jmenoval ho i svým zástupcem. Lichtenštejn věděl, že císař ještě nemá vyhráno a proto bral ohledy na mínění stavovských kruhů v zemi. Katolíky byl za to u dvora obviněn, že je vůči nim příliš mírný. Když navrhl ponechat v zemi loajální staroutrakvistickou církev, vzbudil ve Vídni podezření. Protože ho vídeňští byrokraté obviňovali z nečinnosti, podal již 11. listopadu 1620 demisi, která ale nebyla přijata. Karel I. nechtěl předsedat soudnímu tribunálu a navrhoval, aby do jeho čela zasedl císař nebo některý z dalších Habsburků, ale nebyl vyslyšen. Jako královský místodržící proto musel splnit nevděčný úkol a předsedat popravě 27 českých pánů, která se konala na Staroměstském náměstí 21. června 1621. V lednu 1621 dosáhl Karel I. vrcholu své kariéry, když byl jmenován královským místodržitelem.

Karel I. z Lichtenštejna nesmírně zbohatl na pobělohorských konfiskacích a rozšířil majetek svého rodu jak na Moravě, tak v Čechách. Ke zděděným a vyženěným statkům od císaře získal již zmíněné vévodství krnovské a navíc přikoupil panství Moravská Třebová, Šumperk, Zábřeh, Branná, Ruda nad Moravou a Lanškroun. Získal také Velké Losiny, Bludov nebo Sovinec a od Albrechta z Valdštejna koupil výnosné černokostelecké panství.

Velké nákupy mu umožnily peníze, které získal účastí v takzvaném mincovním konsorciu, které razilo nekvalitní stříbrné mince, což vedlo v roce 1623 ke státnímu úpadku. Po smrti Karla I. z Lichtenštejna roku 1627 se jeho dědicem stal syn Karel Eusebius (1611–1684). Karel I. byl posmrtně obviněn ze zpronevěry a jeho syn dočasně přišel o černokostelecké panství (v roce 1653 za něj musel zaplatit 400 000 zlatých). Aby zastavil další vyšetřování, kníže nabídl císaři finanční kompenzaci ve výši 1 350 000 zlatých. Panovník ji přijal a nepříjemné vyšetřování roku 1665 zastavil.

TIP: Lichtenštejni milovali luxus: V Lednici si nechali instalovat dokonce výtah

Třetí kníže z Lichtenštejnu Jan Adam I. (1657–1712), císařův komoří a tajný rada, byl považován za šedou eminenci císařského dvora a pro jeho zámožnost se mu říkalo Jan Adam „Bohatý“. Ve Vídni si vybudoval dva honosné paláce a své organizační schopnosti prokázal při správě svých statků, i jako prezident první rakouské banky Banco del Giro (1703–1705). Byl to právě on, kdo položil základy lichtenštejnského knížectví v Alpách, které v roce 1719 vyhlásil císař Karel VI. jako poslední, suverénní stát německé říše. 

Jednou z velkých záhad dnešní astronomie je, kde se ve velmi mladém vesmíru vzaly velmi hmotné supermasivní černé díry. Podle soudobých teorií by totiž neměly mít dost času na to, aby narostly do hmotnosti, v jaké je pozorujeme. Objev nové nejranější supermasivní černé díry, s jakou jsme se doposud setkali, potvrzuje, že záhada stále trvá.

K jejímu pozorování ve vesmíru, jehož stáří bylo pouhých 470 milionů let, bylo nutné, aby Webbův dalekohled spojil síly s vesmírnou rentgenovou observatoří Chandra. Ani to by ale nestačilo, pokud by astronomům nepomohla gravitační čočka, kterou svojí mohutnou gravitační silou vytváří kupa galaxií Abell 2744, vzdálená od nás asi 3,5 miliard světelných let.

Supermasivní záhada

Objevitelé této výjimečné černé díry, které vedl astrofyzik Akos Bogdan z amerického výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, jsou přesvědčeni, že taková vesmírná monstra mohla v mladém vesmíru vzniknout přímým gravitačním zhroucením velkého mračna kosmického plynu do velké černé díry, která pak dál rostla. Svůj výzkum zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature Astronomy.

Bogdan s kolegy dokázali odhadnout jak hmotu supermasivní černé díry, tak i hmotu hvězd galaxie UHZ1, v níž se tato černá díra nachází. Shodou okolností jsou oba údaje stejné, tedy nacházejí se v rozmezí asi 10 až 100 milionů Sluncí. To je velmi výjimečná situace, protože v pokročilejším vesmíru, který je bližší naší současnosti, představuje hmota supermasivní černé díry asi tak půl procenta hmoty hvězd dotyčné galaxie.

Vědci z toho usuzují, že galaxii UHZ1 i její supermasivní černou díru pozorujeme doslova v dětských plenkách, což opět potvrzuje představu, že tato černá díra nemohla vzniknout postupným pohlcování hmoty, ale nějakým jiným způsobem, jako je právě přímé zhroucení mračna plynu.

TIP: Kvazar ve vesmíru starém 860 milionů let nashromáždil hmotu 1,4 miliard Sluncí

„Myslíme si, že jde o doposud nejlepší důkaz toho, že přinejmenším některé supermasivní černé díry mohou vzniknout přímo z masivního mračna plynu,“ potvrzuje astrofyzička Priyamvada Natarajanová z Yaleovy univerzity. „Také jsme měli štěstí a poprvé jsme pozorovali zřejmě jen krátkou ranou fázi vývoje galaxií, kdy hmota supermasivní černé díry odpovídá hmotě hvězd v galaxii.“