Zní to jako úvodní scéna nějakého sci-fi hororu, ve skutečnosti jde ale o významný pokrok ve výzkumu, který má ohromný potenciál v lidské medicíně. Čínský tým odebral kmenové buňky ze sedmidenního embrya makaka jávského (Macaca fascicularis) a vložil je do o něco mladšího nepříbuzného embrya stejného druhu. Embryo se poté vyvíjelo v děloze opičí matky, která následně porodila plně vyvinutého jedince.

Jak uvádí studie, kterou v těchto dnech publikoval vědecký časopis Cell, jde o první případ živě narozeného chimérického primáta na světě. V minulosti sice vznikla chimérická embrya kombinující opičí a lidskou DNA, tyto experimenty ale nebyly dotažené do konce a embrya vědci zničili. 

První opravdu chimérický primát

Úspěch čínských vědců je tak prvním případem, kdy se narodila plnohodnotná chiméra primáta, která obsahuje podstatné množství buněk s genomem jiného jedince. V tomto případě pochází v řadě tkání z vložených kmenových buněk asi 67 procent DNA narozené opičky a celých 92 procent její mozkové tkáně. 

„Dosáhli jsme vytouženého cíle v našem oboru,“ pochvaluje si vedoucí týmu Zhen Liu z Čínské akademie věd. „Teď bude možné vytvářet věrnější opičí modely pro výzkum neurologických chorob i pro jiná odvětví biomedicíny.“ Chiméry jsou rovněž slibným směrem vývoje náhradních orgánů pro transplantace.

Na chimérické opičce bylo na první pohled patrné, jaké její tělní části pocházejí z kmenových buněk „dárce“, alespoň pokud jde o povrch jejího těla. Vědci do těchto buněk totiž nejprve vložili gen pro zeleně světélkující protein. Jeho bledě zelenavá záře dodala chimérickému makakovi poněkud přízračné vzezření.

TIP: Ani jednovaječná dvojčata nemají úplně stejnou DNA

Následné analýzy odhalily, že se vložené kmenové buňky uplatnily v celkem 26 různých tkáních chimérické opičky, kde se jejich zastoupení pohybovalo mezi 21 až 92 procenty. Kromě zmíněné mozkové tkáně, kde buňky s genem dárce naprosto převažovaly, šlo například o srdce, ledviny, játra, trávicí soustavu nebo varlata. Narozená opička bohužel po 10 dnech z nejasných důvodů zemřela, výzkum chimér ale bude nepochybně pokračovat.

Když se Gabi Belleová dozvěděla, že po internetu koluje její nahá fotka, zamrazilo ji. Youtuberka a influencerka totiž na snímku, který ji zachycoval stojící na poli bez oblečení, nikdy nepózovala. Věděla proto, že musí jít o podvrh.

Když však poslala kolegovi zprávu s prosbou o pomoc s odstraněním snímku, řekl jí, že na internetu je rozeseto téměř 100 falešných fotografií, které se většinou nacházejí na webových stránkách známých tím, že hostují pornografii generovanou umělou inteligencí. „Cítila jsem se pošpiněná a zneuctěná,“ svěřila Belleová v nedávném rozhovoru pro The Washington Post.

Podívej, co mi to udělali

Umělá inteligence zažívá v letošním roce nebývalý boom a týká se to i falešných pornografických snímků a videí. Umožňuje to nárůst levných a snadno použitelných nástrojů, které dokážou „svlékat“ lidi na fotografiích – analyzovat, jak by vypadala jejich nahá těla, a vnutit je do snímku – nebo plynule vyměnit obličej do pornografického videa.

Nástup snímků s umělou inteligencí představuje zvláštní riziko pro ženy a dospívající, které nejsou na takové zviditelnění připraveni. Studie společnosti Sensity AI z roku 2019, která monitoruje deepfakes, zjistila, že 96 % deepfake obrázků je pornografického charakteru a 99 % těchto fotografií je zaměřeno na ženy.
Ačkoli mnoho generátorů obrázků s umělou inteligencí uživatelům brání ve vytváření pornografického materiálu, software s otevřeným zdrojovým kódem, jako je například Stable Diffusion, zveřejňuje svůj kód a umožňuje amatérským vývojářům tuto technologii upravovat – nezřídka k nekalým účelům.

Podle analytičky Genevieve Ohové vzrostl počet falešných nahých fotek na deseti nejnavštěvovanějších webech, na kterých jsou umístěny pornografické fotografie generované umělou inteligencí, od roku 2018 o více než 290 procent. Na těchto stránkách se vedle obyčejných dospívajících dívek objevují i celebrity a politické osobnosti, jako je například newyorská poslankyně Alexandria Ocasio-Cortezová.

Oběti přitom mají jen málo možností nápravy. Ve Spojených státech neexistuje na federální úrovni žádný zákon, který by upravoval deepfake porno, a pouze několik států přijalo vlastní pravidla. Nedávné nařízení prezidenta Bidena o umělé inteligenci doporučuje, aby společnosti označovaly fotografie, videa a zvukové záznamy vytvořené umělou inteligencí jako dílo vytvořené počítačem. Jde ale o doporučení, nikoliv o vymáhatelné nařízení.

Právníci mezitím upozorňují, že na falešné snímky vytvořené umělou inteligencí se nemusí vztahovat práva na ochranu osobnosti, protože čerpají ze souborů dat, které obsahují miliony snímků. „Je to jednoznačně velmi vážný problém,“ říká Tiffany Li, profesorka práva na univerzitě v San Francisku.

Právo vs. umělá inteligence

Když analytička Ohová prozkoumala 10 nejnavštěvovanějších webových stránek, na kterých se objevují falešné pornografické snímky, zjistila, že jen letos na ně bylo nahráno více než 415 000 obrázků, které zaznamenaly téměř 90 milionů zhlédnutí.

Podobný boom zažívají také pornografická videa generovaná umělou inteligencí. Po prozkoumání 40 stránek s falešnými videi Ohová zjistila, že v roce 2023 na ně bylo přidáno více než 143 000 videí, což je číslo, které překonává celkový počet videí z let 2016 až 2022. Popularitu podobných snímků dokládají i údaje o sledovanosti – falešná videa si připsala více než 4,2 miliardy zhlédnutí.

Vzhledem k absenci federálních zákonů přijalo nejméně amerických devět států právní předpisy zaměřené proti deepfakes. Tyto zákony se však liší svým rozsahem – v některých státech mohou oběti podat trestní oznámení, zatímco jiné umožňují pouze občanskoprávní žalobu. V obou případech může být ale kamenem úrazu zjistit, koho vlastně žalovat.

Než se pustil do práce Webbův dalekohled, kraloval v průzkumu nejvzdálenějšího vesmíru Hubbleův vesmírný dalekohled. Každé z těchto úžasných zařízení se ale specializuje na jinou část světelného spektra – zatímco Hubble „vidí“ ultrafialové světlo, viditelné světlo a malý kousek infračerveného spektra, JWST je primárně zaměřený na infračervené záření. Jak by asi vypadal snímek, který by kombinoval možnosti obou dalekohledů? Přesně tohle napadlo tým programu PEARLS (Prime Extragalactic Areas for Reionization and Lensing Science), který pozoruje vzdálený vesmír Webbovým dalekohledem.

Nejbarevnější snímek vesmíru

Haojing Yan z Missourské univerzity a jeho kolegové nasměrovali Webbův dalekohled na jednu z oblastí vesmíru, kterou dříve studoval Hubbleův dalekohled v programu Hubble Frontier Fields. Vznikl tím podivuhodný složený panchromatický snímek, který zahrnuje spektrum od modrého záření viditelného světla až po infračervené záření středních vlnových délek. Výsledná kombinace představuje jeden z nejkomplexnějších pohledů na hluboký vesmír, jaký jsme doposud měli možnost spatřit. Výsledky unikátního srovnání pozorování nejvýkonnějších vesmírných dalekohledů brzy zveřejní odborný časopis Astrophysical Journal.

Nový kombinovaný snímek hýří barvami. Do modra zbarvené galaxie jsou k nám nejblíže, zatímco ty načervenalé až výrazně rudé se nacházejí dál. Neplatí to ale absolutně - některé galaxie obsahují velké množství kosmického prachu, který má tendenci absorbovat modřejší barvy světla hvězd a jeví se nám tak jako červené.

TIP: Astronomové objevili vesmírnou Mothru, bizarně jasnou a extrémně vzdálenou hvězdu

Badatelé si jako svůj cíl vybrali oblast, která zachycuje dvojici kup galaxií (souhrnně známých jako MACS0416) v impozantní srážce, vzdálené od nás asi 4,3 miliard světelných let. Hubble se na tuto oblast zaměřil protože srážející se kupy galaxií fungují jako účinná gravitační čočka, která zvětšuje ještě mnohem vzdálenější galaxie a hvězdy. Jednou z nich je i nedávno objevená „kaidžu“ hvězda nebo spíše dvojhvězda, která dostala přezdívku Mothra, vzdálená asi 10,4 miliard světelných let.

Brit John Curd se narodil v roce 1943 a vzpomíná, že v jeho vesnici se až do roku 1971 platilo zhruba dvanácti druhy mincí. Nechyběly mezi nimi klasické libry, pence a šilinky, v oběhu však byly také guiney, farthingy a mnoho dalších. Jejich hodnota přitom nepodléhala desítkové soustavě, jak jsme zvyklí. Jednalo se o směs archaických platidel založených na tuctu a na váze stříbra, jež pletla hlavu nejednomu obyvateli ostrovní země. 

Základem pro libru, měnovou jednotku Britského impéria, se stalo oběživo Římské říše: Tamní obyvatelé tehdy platili stříbrnými denáry, přičemž 12 denárů odpovídalo jedné zlaté minci zvané solidus. Zároveň se z jedné římské libry stříbra – tedy 328,9 gramu – dalo vyrobit 240 denárů. A tak vznikla libra, jež měla hodnotu onoho stříbrného kusu.  

Kolik stojí vejce?

S Římany se jejich měna postupně rozšířila na většinu starého kontinentu. Po rozpadu mocné říše v roce 476 se ovšem Byzanc na východě od tradičních platidel vzdalovala a vytvářela si nové soustavy, zatímco nástupnické státy západu si původní měnový systém ponechaly a přizpůsobily ho vlastním potřebám. Například Francie libru pojmenovala „livre“, v Britském impériu se pak udrželo označení „libra“. 

K nákupu čehokoliv menšího než několika volů se ovšem třísetgramový kus stříbra příliš nehodil, a bylo tedy třeba jej dělit na menší jednotky. Základem se stalo 12 pencí neboli jeden šilink. Libru potom tvořilo 240 pencí, respektive 20 šilinků. Nicméně i pence se dál členily na čtvrtiny, tzv. farthingy. Na první pohled složitý systém se přizpůsobil faktu, že lidé tehdy museli počítat z hlavy a k základním jednotkám množství patřil tucet, tj. 12 kusů. Pokud tak například tucet vajec stál čtyři šilinky, nebylo obtížné určit, že jedno vejce má hodnotu čtyř pencí. 

Baťovský chaos

Problémy nastaly, když se mezi základními mincemi začaly objevovat „mezičlánky“ různých hodnot: Dva šilinky tvořily jeden florin, dva šilinky a šest pencí dávaly dohromady půl koruny a celá koruna měla hodnotu pěti šilinků. Šestipence se razila jako samostatná mince a říkalo se jí „tanner“, zatímco šilinku se přezdívalo „bob“. 

Aby zmatků nebylo málo, nesčítaly se ceny do jednoho čísla, ale vznikaly jakési složeniny. Jestliže chtěl například obchodník za zboží dvě libry, tři šilinky a šest pencí, stálo na cenovce „£2.3s.6d.“. Písmeno „d“ přitom značilo penci, ale odvozovalo se od římského denáru. Pomyslná baťovská cena pak mohla mít třeba tvar „£1/19/​11 3⁄4d.“ – výrobek stál libru, 19 šilinků, 11 pencí a tři farthingy.   

Vznešená a přebývající

Komplikace způsobovaly i mince se zvláštní hodnotou. Například tzv. guinea získala jméno podle stejnojmenné africké země, jejíž pobřeží proslulo zásobami zlata. Šlo o „vznešenější“ libru: Její hodnota odpovídala jedné libře a jednomu šilinku. Razila se ze zlata a obvykle sloužila prodejcům luxusního zboží či nábytku, lékařům nebo právníkům. 

Guineou se platilo za nadstandard a využívala se také v aukčních síních: Zájemce uhradil cenu v guineách, ale prodejce dostal sumu v librách a jednošilinkový „přeplatek“ tvořil zprostředkovatelskou provizi. Některé aukční síně, například Tattersalls se zaměřením na dostihové koně, pak uvedenou tradici udržují dodnes. Mincí se zvláštní hodnotou přitom existovalo mnohem víc. 

Desítkový den

Vzhledem k výše popsanému nepřekvapí, že Spojené státy upustily od starého měnového systému již v roce 1792, jako první anglicky mluvící země, a přešly na desítkovou soustavu. O tři roky později ji přijal i francouzský frank, načež v roce 1824 vznesl sir John Wrottesley návrh na decimalizaci libry – narazil ovšem na tradicionalistický parlament. Ačkoliv jeho iniciativa neuspěla, ozývalo se v království stále víc hlasů volajících po změně, jež by usnadnila mezinárodní obchod.

Nasazení nového měnového systému se nakonec protáhlo až do druhé poloviny 20. století. Tzv. desítkový den nastal v Británii 15. února 1971 a díky dlouhodobé přípravě obyvatel se odehrál relativně hladce: Konec přechodového období vyhlásila vláda už 31. srpna téhož roku. 

Národní park Zion se rozkládá na jihozápadě USA, blízko města Springdale (Utah). Sahá od nadmořských výšek kolem 1 100 metrů po 2 660 metrů vysokou horu Horse Ranch. Na ploše 590 km², kde se potkávají hranice Coloradské náhorní plošiny, Velké pánve a Mohavské pouště, se daří mnoha druhům rostlin, bezmála 300 druhům ptáků, 75 druhům savců a více než 30 druhům plazů. 

TIP: V sevření ohnivých skal: Cesty úzkými kaňony Coloradské plošiny

Kromě toho park oslňuje krásou mnoha kaňonů (v prvé řadě stejnojmenným kaňonem Zion, který je 24 kilometrů dlouhý a až 800 metrů hluboký), monolitů, řek a kamenných oblouků. Najdete zde také množství puklinových kaňonů. Ty jsou většinou přístupné jen zdatným jedincům, kteří mají dostatek zkušeností při pohybu ve skalních prostorách, ale naštěstí jsou mezi nimi i dobří fotografové, kteří jejich krásu předávají prostřednictvím úchvatných snímků.

Přestože léčení nemocných není vlastním posláním kapucínského řádu, tvořilo důležitou součást života každého kláštera. Důvodem byla jak praktická potřeba, tak především to, že péče o slabé a nemocné se považuje za jednu z typických křesťanských ctností. Ostatně sám svatý František z Assisi (asi 1181–1226) ve své řeholi nabádá: „Pokud někdo z bratrů v konventu upadne do nemoci, mají o něj ostatní bratři pečovat tak, jak by chtěli, aby bylo pečováno o ně.“

Proto budovali kapucíni u svých klášterů jak klášterní infirmaria (místnosti pro nemocné), tak u větších komunit i stavebně oddělené nemocnice, zvané lazarety či hospitály. Příprava léků se odehrávala buď přímo v těchto místech, nebo ve zvláště vyčleněném prostoru – klášterní lékárně, kterou obvykle doplňovala i zahrada pro pěstování léčivých rostlin.

Vzestup řádových lékáren

V barokní době u nás došlo k mohutnému rozvoji klášterní farmacie. Většina obnovených i nově založených klášterů si pořídila vlastní, ať již veřejnou, nebo soukromou lékárnu. Kromě charitativního účelu tu byl i významný praktický a ekonomický aspekt – velkým klášterním komunitám se ji vyplatilo provozovat vlastními silami, případně mohla být i zdrojem prostředků pro klášter, pokud poskytovala služby i veřejnosti. 

Nejinak tomu bylo i u kapucínského řádu, uvedeného do Čech roku 1599. Zejména stoupající počet členů českomoravské kapucínské provincie, která měla v době svého největšího rozkvětu přes 800 bratří, a rovněž vstup vyučených apatykářů do řádu, se staly impulsem pro budování a provozování vlastních kapucínských lékáren. Ty byly postupně zřízeny u tří největších klášterů – brněnského, hradčanského a olomouckého. 

Jednalo se o apatyky soukromé, určené pouze pro potřeby kapucínského řádu, i když jistě občas poskytovaly léky i pacientům mimo klášter. Provozovali je vlastní klášterní apatykáři z řad laických řádových bratří, kteří se této specializaci vyučili ještě před svým vstupem do řádu. Aby měl řád dostatek apatykářů, bylo v roce 1749 založeno dokonce vlastní farmaceutické studium právě u lékárny hradčanského kláštera. Nicméně jediným zde vyučeným farmaceutem se stal bratr Metoděj Widholm z Mikulova (1722−1803). V důsledku josefínských reforem v roce 1783 byla činnost kapucínů značně omezena zrušením některých konventů a nuceným snížením počtu řeholníků, a proto byl provoz jednotlivých lékáren postupně utlumován, až samovolně na přelomu 18. a 19. století skončil.

Kapucínští apatykáři

Prvním doloženým kapucínským apatykářem u nás je zakladatel řádových lékáren českomoravské řádové provincie bratr Bohumír z Brna. Jeho světské jméno ani datum narození neznáme, víme jen, že do řádu vstoupil roku 1649 ve Vídni. Po návratu do brněnského kláštera zde po roce 1673 zbudoval první kapucínskou apatyku u nás. V roce 1679 byl povolán do Prahy zřídit druhou, právě u hradčanského kláštera. Když roku 1680 postihla Prahu morová epidemie, dobrovolně se přihlásil ke službě nakaženým, a svoji službu šťastně přečkal. Zesnul po čtyřiceti letech řeholního života 15. listopadu 1689.

Podobné sebeobětování při ošetřování nakažených morem prokázali řádoví farmaceuti bratr Michael z Antverp (zemřel 1679) v Brně, bratr Bohumír Höffer z Karlových Varů (1663−1706) a bratr Marián Finck z Českého Krumlova (1677−1713), kteří všichni položili svůj život ve službě nemocným.

Výjimečným kapucínským apatykářem byl bratr Serafín Hentschel ze Zlatých Hor. Před vstupem do řádu totiž prožil nejspíše poměrně dobrodružný život jako vojenský chirurg, dokonce byl i ženatý a měl dceru. Po smrti manželky vstoupil v roce 1712 do řádu a jako zkušený ošetřovatel zdatně spravoval i hradčanskou lékárnu. A s velkým úspěchem léčil při poslední morové epidemii v Praze roku 1713. Zesnul roku 1716.

Posledním kapucínským farmaceutem u nás byl Absolon z Tłustomostů, rozený roku 1746 v Horním Slezsku. Vyučil se ve staroměstské lékárně „U bílého jednorožce“ a v roce 1773 vstoupil do kapucínského řádu. Sloužil jako apatykář na Hradčanech až do své smrti roku 1822.

Po Absolonově smrti byla hradčanská apatyka uzavřena a dále se neužívala. Vzhledem k v té době již zastaralému zařízení a velkému počtu pražských lékáren bylo pravděpodobně nemožné zdejší vybavení a zařízení odprodat. Navíc velký hradčanský klášter netrpěl nedostatkem místa, takže nebylo potřeba místnosti apatyky vyklidit. Díky těmto šťastným okolnostem se z ní staly jakési „farmaceutické Pompeje“, které se dochovaly v téměř autentické barokní podobě, včetně zbytků původních léčiv.

Cenný objev

Teprve po více než sedmdesáti letech, během nichž stará apatyka nejspíše nikým nenavštěvována tiše odpočívala, byla znovu probuzena k životu. Když se roku 1895 připravovala Národopisná výstava českoslovanská, chtěla na ní důstojně prezentovat lékárnický stav i tehdejší Farmaceutická společnost. Pro svoji expozici proto vyhledávala i české farmaceutické památky.

Na možnou existenci apatyky v hradčanském klášteře byl upozorněn předseda společnosti Heřman Rüdiger (1853–1919), který ji odkryl za poměrně tajemných okolností: „Vypravil jsem se nejbližšího dne do zmíněného kláštera a byv laskavě přijat představeným řádu pronesl jsem svoji žádost, spatřiti starou lékárnu, která se zde nacházeti má, a prosil jsem, pakli některé vhodné předměty zde jsou, za zapůjčení k účelům výstavy. Představený odvětil, že jemu podobného nic známo není, avšak poukázal mne na nejstaršího člena řádu, as 80tiletého starého pána, kterého dal zavolati. Tento po dlouhém váhání a přemyšlení konečně svěřil nám, že jest zde něco, o čem sám nemá potuchy, že tam dle vědomí jeho žádná lidská noha nevkročila a že se tomu místu všichni vyhýbají, poněvadž tam straší. S úsměvem udělil mně představený dovolení, mám-li odvahu, místnost tu shlédnouti, což arci rád jsem přijal.“

„Trvalo to hodnou chvíli, než milý stříbrovlasý stařeček s klíči přišel a mne vyzval, bych jej následoval. Na cestě připomínal, že vlastně sám určitě neví, kde to je, a že budu muset sám místnosti prohlédnouti, poněvadž on se bojí. Vyžádal jsem si klíče a tak doprovodil mne starý pán na odlehlý starý dvůr a poukázal na místo, kde asi bych měl své štěstí zkusit. Trvalo to dlouho, než jsem vpravil klíč do rezavého zámku a zapotil jsem se, než po značném skřípání zámek jsem otevřel a než pro nahromaděné překážky mně bylo lze dveře otevříti. Vkročil jsem schůdkem dolů do úzké chodby tmavé. Po čase, když oko navyklo si na příšeří, spatřil jsem vpravo i vlevo dveře a uprostřed v pozadí ohniště, na kterém bylo různé haraburdí.“

„Otevřel jsem dveře napravo a vkročil do malé místnosti oknem opatřené, skrze jehož špinavé tabulky málo světla vnikalo; byla to stará lékárnická laboratoř. Byl zde stůl uprostřed a po stranách různá kamna, pískové lázně, alembiky, kotle na řetězích, hmoždíře a p., vše staletým prachem pokryto. Odtud vkročil jsem do dveří na levo a octnul jsem se ve starobylé lékárně. Zajásal jsem spatřiv vysoké tmavé regály plné nádob různých starých tvarů a velikostí, na mnoze krásně pomalované se zbožím všeho druhu. Jaká radost, když na světle otřev starou zásuvku, seznal jsem, že jest malována a že obraz znázorňuje rostlinu, z níž zboží uvnitř chované pochází. Na recepturním stole staré váhy, závaží, různé přístroje, hmoždíře, sklenice, vše tak jak by kouzelným proutkem náhle před dávnými věky celá lékárna byla začarována.“

Skvostný poklad vědy

Nalezená lékárna byla vystavena na Národopisné výstavě na pražském výstavišti, kde budila velkou pozornost. Poté byla kapucínským řádem darována do sbírek Musea království Českého (dnešní Národní muzeum), kde byla až do roku 1962 vystavena v hlavní budově muzea na Václavském náměstí. Dnes je umístěna v depozitáři na zámku Vrchotovy Janovice.

Zařízení hradčanské kapucínské apatyky, vyrobené na konci 17. století některým z laických řádových bratří, je nejstarší dochované farmaceutické vybavení u nás. Lékárenské skříně, zvané repozitoria, tvoří ve spodní části zásuvky pro uložení částí léčivých rostlin, v horní části pak volné police, v nichž byly postaveny nádoby na léčiva zvané stojatky.

Zásuvky repozitorií jsou opatřeny latinskými nápisy, které jsou u většiny zásuvek doplněny naturalistickým znázorněním rostlinné části uchovávané v příslušné zásuvce, výjimkou jsou zásuvky obsahující kořeny nebo čajové směsi, které jsou zdobeny drobnými krajinomalbami. S výzdobou repozitorií rezonovala i výzdoba malovaného kazetového stropu lékárenské místnosti, na němž jsou do rostlinných sestav zakomponována vyobrazení ptáků. 

TIP: Záchrana hříšněho těla: Středověké kláštery se aktivně věnovaly medicíně

Neméně zajímavou je výzdoba vstupních dveří apatyky, které jsou opatřeny olejomalbou kostlivce-zahradníka. Vznikl tak zcela ojedinělý interiér: jakási bájná zahrada zdraví, v níž se nad bylinami „rostoucími“ na repozitoriích vznáší na kazetách stropu ptactvo a jejíž vchod, pomyslnou bránu mezi životem a věčností, stráží personifikovaná smrt, která lidský život vymezuje a nakonec jej i odnímá – je tím „nejposlednějším zahradníkem“ všech lidí.

Nasávají černé díry hmotu z okolí?

Černé díry mají tak silnou gravitaci, že z nich neunikne ani světlo. Lidé si je často představují jako nějaké kosmické vysavače, které dokážou vyluxovat rozlehlé oblasti vesmíru. Skutečnost je však méně fantastická: Černé díry se v podstatě chovají jako jiné masivní objekty v kosmu – přitahují hmotu, ale jen z bezprostředního okolí.

Vyváznutí z dosahu takového tělesa vyžaduje překročení únikové rychlosti, dané jeho hmotností. Například u Slunce se jedná o 618 km/s. Pro černé díry je ovšem typické, že k vymanění se z jejich vlivu nestačí ani rychlost světla v hodnotě zhruba 300 000 km/s. Ta je ze své podstaty nepřekročitelná, proto ze zmíněného monstra neunikne vůbec nic.

Gravitační síla však s rostoucí vzdáleností klesá. Stačí se proto od černé díry dostat trochu dál, a začne se chovat jako běžná stálice – alespoň pokud jde o gravitaci. Kdybychom tedy Slunce vyměnili za černou díru hvězdné velikosti, v naší soustavě by se to příliš neprojevilo. Země by centrální těleso obíhala dál, jen bychom museli rychle nalézt alternativní zdroj světla, tepla a energie.

V létě se Země nachází ke Slunci blíž

Lidé obvykle vědí, že Země neobíhá kolem Slunce po perfektní kružnici, nýbrž po elipse. Svádí to k závěru, že jsou roční období důsledkem různé vzdálenosti od naší denní hvězdy. Ve skutečnosti to ovšem neplatí: Stačí si vzpomenout, že na severní a jižní polokouli jsou období roku navzájem o šest měsíců posunutá.

Navíc trajektorie Země není zas tak moc eliptická a její vzdálenost od Slunce se průběžně mění „pouze“ zhruba o pět milionů kilometrů, což představuje asi jen 3 % z celkové délky spojnice obou těles. Kromě toho jsme na severní polokouli k centrální stálici blíž v zimě než v létě.

Za roční období v mírném podnebném pásu tak vděčíme sklonu rotační osy naší planety, který činí okolo 23,5°. Zároveň přitom způsobuje střídání období sucha a dešťů v tropech. Kvůli zmíněnému sklonu totiž sluneční záření dopadá na různá místa na Zemi pod odlišnými úhly a také po nestejně dlouhou dobu během dne.

Naše hvězda hoří

Oheň, tak jak ho známe, potřebuje k hoření palivo, vysokou teplotu a kyslík. Slunce, stejně jako většinu hvězd, tvoří převážně vodík a helium. Druhý zmíněný prvek je inertní a nehoří. Vodík je však hořlavý velmi, takže palivo naše stálice má. Na jejím povrchu pak panují teploty kolem 5 500 °C a směrem do středu dál rostou. Nevyskytuje se tam ovšem prakticky žádný kyslík, takže hořet Slunce nemůže.

Záři a žár má na svědomí termojaderná fúze v nitru hvězdy. Kvůli extrémním tlakům a teplotám se atomy vodíku dostanou k sobě až na méně než jeden femtometr. Poté dojde k fúzi jejich jader a vznikne atom helia, za současného uvolnění ohromného množství energie v podobě gama-záření. Tato jednoduše vypadající reakce udržuje „motor“ Slunce v chodu po dlouhé miliardy let.

Průlet hlavním pásem je velmi nebezpečný

Některé kosmické mýty mají původ v science-fiction. Například ve scéně z druhého (formálně pátého) dílu Hvězdných válek prolétá neohrožený Han Solo s Millennium Falconem zónou vesmírných balvanů u planety Hoth a C-3PO ho varuje, že pravděpodobnost úspěšného průletu dosahuje asi 3 720 : 1. Po chvíli napětí vše zvládnou, i když se kolem kosmického smetí pohybují nebezpečně blízko. Ovšem v reálném vesmíru by byla situace mnohem jednodušší. Ve Sluneční soustavě sice máme hlavní pás planetek se spoustou kamenů rozmanitých velikostí, oblast však zabírá ohromný prostor, takže se od sebe jednotlivá tělesa nacházejí značně daleko.

Jako první člověkem vyrobené zařízení překonala hlavní pás americká sonda Pioneer 10 v 70. letech. Neměla žádnou zvláštní ochranu ani se ničemu nevyhýbala, přesto cestu zvládla bez problémů. Tamní asteroidy totiž v průměru dělí téměř milion kilometrů, což výrazně přesahuje i vzdálenost Měsíce od Země.

Slunce je žluté

Jak ví každé malé dítě, Slunce je žluté – potřebujete na něj přece žlutou pastelku. Tutéž barvu má i na řadě snímků v médiích nebo třeba v učebnicích. Při východu a západu sice bývá spíš oranžové, nebo až červené, ale přes den je žluté. Problém tkví v tom, že odstín naší hvězdy, který vnímáme, představuje pouhou iluzi.

Slunce vydává viditelné záření všech vlnových délek, takže jeho skutečná „barva“ je bílá – a mění se až při průchodu atmosférou. Vlnové délky fotonů na modrém konci spektra jsou mnohem kratší než na červeném, tudíž se první zmíněné fotony s větší pravděpodobností srážejí s částicemi vzduchu. Během dne se víc rozptylují v atmosféře, proto se nám Slunce jeví žluté a obloha modrá. Při východu či západu potom sluneční záření prochází silnější vrstvou ovzduší, a odstín hvězdy se tak z našeho pohledu proměňuje ještě víc, k malebné oranžové až červené.

Stálice v souhvězdích leží navzájem blízko

Pro lepší orientaci na nočním nebi si lidé už v hluboké minulosti spojili jednotlivé hvězdy do rozpoznatelných tvarů, přičemž vzniklé obrazce představovaly mytologické postavy, zvířata i neživé předměty. V roce 1928 pak Mezinárodní astronomická unie přijala rezoluci, v níž jejich hranice pevně definovala, a obloha se tak rozčlenila na 88 souhvězdí. (Připomeňme, že odborně definovaný pojem souhvězdí není totožný s myšleným obrazcem, ale zahrnuje rovněž celou odpovídající oblast na nebi.)

Již dávno přitom víme, že stálice tvořící souhvězdí jsou ve skutečnosti různě jasné a zároveň jinak vzdálené od Země i jedna od druhé, často dokonce desítky či stovky světelných let. Hvězdy se rovněž ve vesmíru pohybují – ty bližší z našeho pohledu obvykle rychleji, vzdálenější pomaleji. Před pár milénii tudíž vypadala noční obloha zcela jinak a za dalších pár tisíc roků už bychom ji zase nepoznali. Přestože jsou však souhvězdí jen zdánlivá, stále mají praktický význam.

Měsíc má temnou stranu

Odvrácená strana Měsíce dlouho podněcovala fantazii: Lidé si často představovali, že tam panuje věčná tma, jedná se však o mýtus a lze jej snadno vyvrátit pomocí lunárních fází. Protilehlá hemisféra se celá v temnotě ocitne jen jedenkrát v měsíčním cyklu, a to při úplňku. Tehdy je opravdu osvětlena pouze polokoule, kterou sledujeme ze Země. Ve všech ostatních případech vždy přinejmenším část odvrácené strany ozařuje Slunce.

První hmatatelný důkaz poskytla sovětská sonda Luna 3, když v roce 1959 pořídila její snímek. Všichni se tak mohli přesvědčit, že je opačná hemisféra zalitá slunečními paprsky. Díky automatům, jež jsme vyslali na oběžnou dráhu našeho souseda, jsme rovněž zjistili, že se na odvrácené polokouli nacházejí horniny a tamní povrch je ve skutečnosti světlejší. Opravdovou „temnou“ stranu Měsíce tak v jistém slova smyslu představuje naopak ta přivrácená, kterou důvěrně známe.

Velkou čínskou zeď lze vidět z vesmíru

Velká čínská zeď coby nejdelší struktura vybudovaná člověkem měří neuvěřitelných 21 196 km, a lidé si proto často představovali, že musí být viditelná i z kosmu. Zmíněný názor byl populární především ve 30. letech, ještě před prvními lety do vesmíru.

Zeď je sice extrémně dlouhá, ale zároveň poměrně úzká, se základnou širokou jen kolem šesti metrů. Rovněž díky svému materiálu do značné míry splývá s okolní krajinou, jinými slovy není příliš nápadná. Z nízké oběžné dráhy lze snadno pořídit například radarové snímky, na nichž je dobře patrná, nebo se dá použít dalekohled. Astronauti ji však nevidí, jak potvrdil i Chris Hadfield, který v roce 2013 velel posádce ISS a snažil se linii stavby na Zemi najít. Podle něj to pouhýma očima není možné, a to ani v ideálních pozorovacích podmínkách.

Za fáze Měsíce může zemský stín

Na první pohled vypadá uvěřitelně, že by fáze Měsíce mohl vytvářet stín vrhaný Zemí. Ve skutečnosti jde ovšem o důsledek ozáření zemského souputníka naší denní hvězdou. Při úplňku se Země nachází mezi oběma tělesy, přičemž Slunce plně osvětluje přivrácenou lunární hemisféru. Při novoluní se naopak Měsíc ocitá mezi naší planetou a centrální stálicí, která tak ozařuje jeho odvrácenou stranu. 

Zemský stín na něm pozorujeme v jediném případě – při měsíčním zatmění. Tehdy se Země dostane přesně mezi svého průvodce a Slunce a dočasně zablokuje jeho paprsky, jež by jinak dopadaly na lunární povrch.

Gravitace nemá na světlo vliv

Lidé si gravitaci často představují jako přitažlivou sílu působící mezi hmotnými objekty. Pokud tedy částice světla neboli fotony nemají žádnou hmotnost, neměla by je gravitace nijak ovlivňovat. Jak je potom možné, že světlo neunikne z gravitační náruče černé díry? Odpověď tkví v povaze gravitace. Newton si ji opravdu představoval jako přitažlivou sílu mezi hmotnými tělesy, Einstein však její vnímání úplně změnil. Podle obecné relativity totiž úzce souvisí s uspořádáním časoprostoru – jako když na měkkou podložku umístíme různě těžké koule, a čím těžší koule, tím víc ji zdeformuje.

Podobný efekt přitom vyvolávají hmotné objekty ve vesmíru a okolní zakřivený časoprostor pak působí nejen na blízká hmotná tělesa, ale také na nehmotné světelné paprsky, protože jím rovněž prolétají. V případě černé díry je časoprostor zakřivený až k nekonečnu, takže se nedostanou ven ani fotony.

V roce 1908 objevila skupina katolických kněží něco, co vypadalo jako kosterní ostatky muže pohřbeného v jeskyni v La Chapelle-aux-Saints, nacházející se u stejnojmenné obce ve francouzském departementu Corrèze. Téměř kompletní kostře chybělo několik zubů, což jí vyneslo přezdívku „Stařec“.

Následné zkoumání odhalilo, že se „Stařec“ netěšil úplně dobrému zdraví a na sklonku svého života nepochybně vypadal velmi sešle. Kromě chybějícího chrupu tento zhruba čtyřicetiletý muž trpěl i pokročilou artritidou. Zemřel přibližně před 56 až 47 tisíci lety a podle části vědecké obce představuje jeden z nejznámějších příkladů cíleného pohřbívání mezi neandertálci.

Nová rekonstrukce slavného neandertálce

Forenzní specialisté a umělci, které vedl známý brazilský odborník na rekonstrukce obličejů Cícero Moraes z výzkumné skupiny Arc-Team, nyní vytvořili digitální rekonstrukci obličeje „Starce“. Nejde o první pokus představení pravděpodobné podoby slavného neadertálce – o jednu z prvních se již v roce 1909 pokusil například český malíř František Kupka a o rok později francouzský paleontolog a antropolog Marcellin Boule. Na rozdíl od svých předchůdců mohl Moraes pro svou rekonstrukci využít snímky lebky pořízené výpočetní tomografií a další moderní technologie.

Vědci vytvořili dvě podoby „Starce“ – realističtější verze znázorňuje holohlavého a věkem sešlého muže, spekulativnější varianta nabízí více detailů – především předpokládaný odstín kůže a vlasy. Zda tyto atributy mají vědecký základ, nebo jde o autorskou licenci, ale není ze zveřejněné zprávy úplně zřejmé.

Rekonstrukce Starce Moraesova týmu dobře zapadá do trendu, jakým se mění náš pohled na neandertálce. „Nelze si nevšimnout, že se vzhled neandertálců v našich představách postupně změkčuje a přibližuje se našemu druhu,“ přiznává pro portál Live Science Moraesův kolega, antropolog Francesco Galassi z polské Univerzity v Lodži.

TIP: Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

„Je to důsledek pokroku ve výzkumu neandertálců, z něhož je patrné, že nám byli v řadě ohledů bližší, než jsme si původně mysleli.“ Nový pohled na neandertálce ukazuje, že tito naši vzdálení příbuzní pohřbívali své mrtvé, vyráběli nástroje, používali oheň k přípravě jídla a možná provozovali i nejrůznější rituály.

Psycholog David M. Markowitz z University of Oregon analyzoval více než tři miliony petic v několika světových jazycích, které stáhl z pěti veřejně dostupných internetových databází. Následně pomocí počítačového programu zjistil četnost běžných „lidových“ výrazů a vyhodnotil celkovou srozumitelnost dokumentu. 

Recept na petici

Oproti očekávání, že čím jednodušší text, tím víc podpisů se pod ním shromáždí, se prokázal přesný opak: Vyšší šanci na úspěch měly petice, které působily složitěji, obsahovaly komplikovanější věty a víceslabičná slova. Markowitz tak nepřímo potvrdil závěry dřívějších výzkumů, že v určitých situacích vnímají lidé složitost pozitivněji. 

Zatímco obvykle dáváme přednost zjednodušování jazyka – například pokud jde o reklamy či příspěvky na sociálních sítích – zároveň dokážeme ocenit úsilí autora, jenž se prostřednictvím spletitých souvětí pokouší dosáhnout důležitého záměru. 

Komplikovanější petice tudíž působí na průměrné čtenáře tak, že má v porovnání s jednoduššími texty významnější cíl. Podle Markowitze je však nutné hypotézu ještě potvrdit: Nelze totiž vyloučit, že složitě formulované petice s vyšším počtem podpisů oslovily víc lidí jednoduše svým tématem. 

Zatímco koncept hlubinných protiponorkových pum se za léta vývoje příliš nelišil, zajímavou evolucí prošla zařízení, s jejichž pomocí hlubinné pumy opouštěly mateřskou loď. Skluzy byly jednoduché a spolehlivé, ovšem panovaly obavy, aby exploze zbraně svržené jen pár metrů za záď nepoškodila i vlastní plavidlo. Inženýři se tedy zaměřili na konstrukci vrhačů, jež by dokázaly válec odpálit do větší vzdálenosti.

Úvodní část: Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (1)

Průkopníkem se stala britská firma Thornycroft, která v létě 1917 sestrojila vrhač Mark I. Montoval se na bok plavidla, vymetal hlubinnou pumu do vzdálenosti 37 metrů a spolu s pokročilejším Markem II se zařadil do výzbroje stovek válečných plavidel Jeho Veličenstva, včetně těch ze zemí Commonwealthu.

Britský vynález prošel testy také u US Navy, jehož experti ho vyhodnotili jako zbytečně složitý a raději sestrojili vlastní Mark 1. Komplet, který si pro tvar svých ramen vysloužil přezdívku Y-gun, se lafetoval v podélné ose lodi. Vystřeloval současně dvě pumy do některé ze tří přednastavených vzdáleností: 46, 60 nebo 73 metry. Američtí admirálové mu dali přednost i přesto, že jeho instalace do středu plavidla zabírala prostor nástavbám nebo jiným zbraním. Oba popsané typy využívaly malou nálož, která vymetla z hlavně trn s kolébkou, na níž spočívala samotná puma. Výraznější technickou inovaci přinesl až britský Mark IV z roku 1939. Poprvé totiž užíval k odpálení stlačený vzduch a vystřeloval do moře jen samotnou pumu – kolébka tvořila integrální součást vrhače.

Všemi směry 

Ani Američané neusnuli na vavřínech a krátce před japonským útokem na Pearl Harbor začali na své lodě instalovat nový Mark 6 neboli K-gun. Tentokrát odpaloval jedinou pumu, k čemuž nadále sloužila drobná nálož. Hlavní změna spočívala ve výhodnější montáži systému na bok plavidla, které tak pojalo čtyři až osm vrhačů.

Během dalších válečných let si námořní inženýři uvědomili, že mnohem výhodnější bude odpalovat hlubinné pumy před loď. Nejznámějším vrhačem tohoto typu se stal 24hlavňový systém Hedgehog (ježek), který využíval projektily podobné klasickým minám. Plnohodnotný příďový vrhač představoval až britský tříhlavňový Squid z roku 1943, který drtil U-booty pomocí hlubinných pum o váze 177 kg vypalovaných na vzdálenost 250 metrů. Maximální hloubka exploze činila asi 270 metrů. Squid sloužil spolehlivě až do konce války i dlouho po ní – Royal Navy jej vyřadilo roku 1977 a švédské námořnictvo dokonce ještě o pět let později. 

Vedle námořníků svrhávali za druhé světové války hlubinné pumy také letci. Jako první se do vypracování příslušné taktiky vrhli Finové, kteří během zimní války se SSSR experimentovali se shozem těchto zbraní z ukořistěných bombardérů SB-2. Jako nejtěžší úkol se ukázalo nalezení optimální výšky, při níž by se původně námořní pumy daly použít bez narušení ocelového pláště a poškození odpalovacího zařízení. Jakmile dosáhli při pokusech úspěchu, ustavili počátkem roku 1942 letku LeLv 6, která dostala do výzbroje hlubinné pumy upravené pro letecké nasazení. Bombardéry většinou nosily trojici zbraní, z nichž každou mechanici nastavili na jinou hloubku výbuchu. Jednotka s tímto vybavením zničila osm sovětských ponorek, přičemž polovinu si připsal na konto kapitán Rolf Birger Ek – průkopník tohoto způsobu boje, který s pokusy ve Finsku začal.

Údery z nebes 

Úspěchy skandinávských letců zvaných sukellusveneentorjuntalentäjä neboli „lovci ponorek“ neunikly pozornosti zahraničních ozbrojených sil. Námořní letectva většiny z nich dosud užívala při úderech na podmořské čluny jen běžné bomby, které nepřinášely kýžený efekt. V Británii vzbudila letecká hlubinná puma takové nadšení, že za její zavedení lobbovali i někteří poslanci. Záhy se první exempláře objevily ve výzbroji dvoumotorových bombardérů Vickers Wellington. Stroj obvykle nesl čtyři exempláře, u nichž se požadovaná hloubka exploze dala nastavit ještě těsně před svržením přímo na palubě letadla. To zvyšovalo šanci na zásah a britští letci potopili řadu německých i italských ponorek. Obzvláště se jim dařilo ve Středomoří, a to díky průzračné vodě i malé hloubce, která usnadňovala nalezení a zaměření kořisti. 

Kromě wellingtonů nosily v pozdějších fázích konfliktu hlubinné pumy též čtyřmotorové létající čluny Short Sunderland nebo těžké bombardéry B-24 Liberator amerického původu, jimž větší dolet umožňoval hlídkovat tisíce kilometrů od základen. Mezi lovce ponorek se zařadila i čs. 311. peruť Royal Air Force. 

Nejprve působila jako klasická bombardovací jednotka a s wellingtony napadala cíle jako Berlín, Brémy nebo Brest. Brzo se zařadila k nejlepším perutím Královského letectva, avšak intenzivní nasazení si vyžádalo extrémně těžké ztráty. Britové proto zle pošramocenou squadronu v dubnu 1942 přeložili k Pobřežnímu velitelství (Coastal Command) a v Severním Irsku se personál přeškolil na nový druh bojové činnosti. Její wellingtony a liberatory (311. peruť se na ně přezbrojila na jaře 1943) podnikly nad mořem 2 084 misí. Hlubinnými pumami napadly 33 U-bootů, z nichž pět kleslo ke dnu a jeden utrpěl poškození. Za tyto úspěchy peruť zaplatila ztrátou 16 bombardérů a 109 padlých.

Bod obratu

Spojenečtí námořníci postupně zdokonalili protiponorkovou obranu konvojů tak, že útok U-bootů znamenal pro německé posádky enormní riziko. Kombinace početného doprovodu vybaveného detekčními přístroji a hlubinnými pumami s nadrilovanými taktickými postupy se projevila například při defenzivě konvoje ONS 5 plavícího se na přelomu dubna a května 1943 z Liverpoolu do kanadského Halifaxu. Tento střet bývá označován za přelom v bitvě o Atlantik. Na uskupení 42 transportních lodí a sedmi eskortních válečných plavidel postupně udeřilo více než čtyřicet ponorek. Během týdenního boje Němci poslali ke dnu 13 lodí o celkové tonáži 63 000 tun, avšak sami odepsali šest zničených a sedm poškozených U-bootů. Šokovaný velitel Kriegsmarine velkoadmirál Karl Dönitz raději další plánované útoky na ONS 5 odvolal.