Raketa Voschod 11A57 odstartovala ráno 12. října 1964 z kosmodromu Bajkonur. Pro posádku šlo o životní zážitek, kdežto pro konstruktéra Sergeje Koroljova a další v bunkru o „únavných 523 sekund“, jak se vyjádřil velitel oddílu kosmonautů Kamanin. Po necelých devíti minutách se Voschod úspěšně oddělil od třetího stupně nosiče, a to na dráze 177,5 × 409 km se sklonem 64,9° k rovníku. Kosmonauti mohli proces oddělování lodi sledovat na obrazovce, kam se přenášel signál z vnější kamery. Třetí stupeň měl přitom záměrně černobílý šachovnicový nátěr, takže bylo lépe zřetelné, jakým způsobem po oddělení rotuje. 

Pro posádku znamenal začátek volného letu neobvyklou zkušenost, protože se mohli o své dojmy navzájem podělit – a také je porovnat s Jurijem Gagarinem, který s lodí udržoval při startu a v první fázi mise spojení.

Plán je neúprosný

Nebyl však čas si užívat let a stav mikro­gravitace, neboť posádka musela plnit velmi ambiciózní plán. Jak se později vyjádřil kosmonaut Konstantin Feoktistov, tréninkové nácviky a simulace se přes veškerou snahu všech zúčastněných od reality zcela lišily. Většina úkonů trvala mnohem déle, než se předpokládalo, a kosmonauti poměrně rychle nabrali oproti ideálnímu scénáři skluz. Čekala je však i příjemná překvapení: Feoktistov například zjistil, že vydolovat fotoaparát zpod sedadla je naprostá hračka. Stačilo se odpoutat, ve vzduchu se otočit obličejem dolů a jednoduše pro přístroj sáhnout.

Na prvním obletu planety provedl Boris Jegorov všeobecnou lékařskou prohlídku posádky a následovala dvacetiminutová snídaně. Muži měli k dispozici jídlo z kovových tub, přičemž se počítalo s jejich osobními chuťovými preferencemi. Energetická vydatnost tohoto i dalších pokrmů činila zhruba 2 800 kcal na člověka. Feoktistov se poté věnoval sledování zemského povrchu, atmosféry a hvězd, zatímco těžiště práce velitele spočívalo v hodnocení funkce lodi, jejích systémů a také v experimentech s orientací plavidla. Na druhém oběhu kosmonauti na dálku pozdravili účastníky právě probíhající olympiády v Tokiu a na třetím odebral Jegorov svým kolegům vzorky krve.

Nad očekávání

Let probíhal až nad očekávání dobře, i když se vyskytly dílčí problémy. Například teplota a vlhkost v interiéru postupně narůstaly, což nasvědčovalo, že systém pro zajištění životních podmínek pracuje na hranici svých možností. Přesto měla posádka i pozemní tým důvod k optimismu. U Komarova zašlo nadšení dokonce tak daleko, že se rozhodl trochu zatlačit na Koroljova, aby se mise prodloužila. Na dotaz, zda je posádka připravena k závěrečné operaci, velitel odvětil: „Posádka je připravena.“ A po krátké pauze dodal: „Žádáme o povolení pokračovat v letu!“  Hlavní konstruktér napůl s úsměvem opáčil: „Rozumím, ale takto naše domluva nezněla.“ 

„To skutečně ne, ale setkali jsme se tady s řadou zajímavých jevů,“ nedal se odbýt Komarov. Sergej Pavlovič pak rozpravu uzavřel citátem ze Shakespeara: „Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, milý Horácio, vše probádat nelze.“

Bylo jasné, že žádost představovala ne zcela vážně míněný pokus. Nikdo neměl zájem zbytečně napínat síly trojice na orbitě ani možnosti plavidla, a navíc let již tak vstoupil do kosmické síně slávy. Kromě první vícečlenné posádky v dějinách šlo s 5 320 kg také o dosud nejtěžší pilotovanou loď a rovněž se podařilo dosáhnout nejvyššího apogea při misi s kosmonauty, a sice 409 km. Prvenství ovšem neměla vydržet dlouho: Již o pár měsíců později se na opačné straně zeměkoule spustila neuvěřitelná mašinérie jménem Gemini, jež měla v průměru jedním startem za dva měsíce pokořit řadu rekordů. Nyní však ještě scéna patřila Voschodu.

Dramatický návrat

Při šestnáctém obletu Země v 9:55 moskevského času se loď automaticky zorientovala k brzdicímu zážehu, jenž následně započal v 10:19. Podle telemetrie proběhl uspokojivě, ale spojení s posádkou se z nejasných důvodů nepodařilo navázat. Kosmonauti mezitím zažívali něco, co do té doby zakusilo jen pár vyvolených. Vstup z oběžné dráhy do atmosféry je vždy nesmírně dynamický a dramatický, a o to víc tomu tak muselo být v případě pionýrů kosmických cest.

Po oddělení návratové kabiny na chvíli viděli přístrojový úsek a vzápětí na iluminátor dopadla sprška jakési kapaliny. Feoktistov se dovtípil, že proběhlo proplachování brzdicího motoru dusíkem po skončení jeho práce a že se jedná o zbytky pohonných látek. Ty okamžitě pokryly průzor ledovou vrstvičkou, a ochudily tak posádku o další poutavé výhledy. Zakrátko kabina vstoupila do hustých vrstev atmosféry, a přestože rostoucí teplota iluminátor očistila, záhy jej pro změnu zanesly saze z ablativního tepelného štítu. Kolem se začala rozléhat prásknutí podobná výstřelům a Komarov s Jegorovem hleděli s otazníky v očích na Feoktistova. Ten se jim však snažil vysvětlit, že v důsledku teplotního namáhání pouze dochází k místnímu narušení některé z vrstev azbotextolitu, jenž kabinu pokrýval.

Tvrdé měkké přistání

V určené výšce se dostal ke slovu padák a zbývala už jen jedna neznámá: Jak efektivní bude systém měkkého dosednutí? Zafunguje motor na padákovém závěsu tak, jak byl navržen? Odpovědi se kosmonauti dočkali v 10:47 moskevského času, přičemž zněla „ano i ne“. Systém pracoval přesně podle plánu, nicméně Feoktistov později poznamenal, že bylo přistání tak měkké, až měli všichni tři od nárazu jiskřičky v očích.

Let trvající jeden den, sedmnáct minut a tři sekundy zakončili v závěsu na řemenech hlavou dolů, poté co se kabina po dosednutí převrátila. Nejprve se ven vysoukal Komarov, poté Jegorov a nakonec Feoktistov. Přestože se s lodí nepodařilo během přistání navázat spojení, posádky pátracích letounů ji zpozorovaly ještě v době, kdy se snášela na padácích. Zanedlouho tak mohli piloti ohlásit, že u Voschodu vidí tři mávající muže. Jakmile se zpráva o úspěšném završení letu dostala ke Koroljovovi, šeptem pronesl: „Už je skutečně po všem a oni se vrátili bez jediného škrábnutí? Nikdy bych nevěřil, že se dá z Vostoku udělat Voschod a že v něm tři kosmonauti mohou letět do vesmíru…“

Neveselé oslavy

Z místa dosednutí přepravil posádku vrtulník do Kustanaje a odtud pak letadlo na Bajkonur. Triumfální návrat nových hrdinů do Moskvy však zmařilo dění v nejvyšších patrech sovětské politiky: V tentýž den byl Chruščov formálně odstaven od moci a neklidná doba oslavám na Rudém náměstí nepřála. Kosmonauti mohli závan čehosi podivného cítit už krátce po přistání, kdy měl proběhnout tradiční telefonát s vedoucím představitelem SSSR – nicméně se nekonal. Trojici bylo řečeno, že se jejich odjezd do hlavního města odkládá, a teprve pátý den po návratu z vesmíru se dočkali uvítání v Kremlu, nyní však již v režii nového stranického vůdce Leonida Brežněva.

Oslavy navíc narušila zpráva, že v Jugoslávii havaroval Iljušin 18 – tentýž stroj, v němž kosmonauti přelétali z Kustanaje na Bajkonur. V jeho troskách zahynulo sedmnáct lidí, včetně náčelníka generálního štábu sovětské armády maršála Birjuzova…

Vyčerpané možnosti

Západní svět vnímal let Voschodu 1 jako uvedení nové generace kosmických lodí, s mnohem větším potenciálem a schopnostmi než v případě Vostoku. Po jistou dobu se tak mohlo zdát, že Americe na poli pilotované kosmonautiky opět ujíždí vlak. Málokdo tehdy tušil, že šlo o program vytvořený ve spěchu, za ohromného tlaku shora, a že se při něm možnosti starého dobrého Vostoku ždímaly až na dřeň. Nicméně z hlediska propagandy se o úspěch bezesporu jednalo. Podruhé a naposledy Voschod zazářil při letu „dvojky“, při němž se v březnu 1965 uskutečnil první výstup člověka do volného prostoru. A později ho zcela zastínil veleúspěšný americký program Gemini. 

Předpokládalo se, že bude Voschod po prvních dvou misích pokračovat, minimálně do startu „sedmičky“. V rámci programu se měly uskutečnit lety na vysoké orbity, mise ženských posádek i s výstupy do volného prostoru, pokusy s umělou gravitací a mnoho dalších experimentů. Jeho potenciál se však vyčerpal dlouho předtím, než se mohly popsané projekty realizovat, a odpovědní činitelé vsadili na kosmickou loď nové generace Sojuz 7K. To už je ale zcela jiný příběh…

V pátek 20. října 2023 byl v Minnesotě zatčen třicetiletý Connor Bowman. V okrese Olmsted County ho obvinili z vraždy o dva roky starší manželky Betty. 16. srpna ji přijali v nemocnici s výraznými gastrointestinálními potížemi a dehydratací. Lékaři to nejprve připisovali otravě jídlem, ale její stav se rychle zhoršoval a za čtyři dny zemřela kvůli rozsáhlému selhání orgánů.

Následujícího dne upozornil soudní lékař policii, že jde o podezřelé úmrtí a bylo zahájeno vyšetřování. Záhy vyšlo najevo, že manželství Connora a Betty bylo v rozkladu, došlo k nevěře a uvažovali o rozvodu. Zároveň se objevily podezřelé okolnosti, protože zadlužený manžel měl obdržet z manželčiny životní pojistky půl milionu dolarů (přes 11,7 milionů Kč), pokoušel se zhatit pitvu zemřelé a trval na její okamžité kremaci.

Smrtící kolchicin

Toxikologické vyšetření odhalilo, že manželka měla v krvi a moči kolchcin, velmi nebezpečný rostlinný toxin, který se vyskytuje například v ocúnech. Používá se sice ve velmi malém množství v medicíně, například při léčbě dny a některých dalších onemocnění či v protinádorové léčbě, ale Betty Bowmanová ho nikdy neměla předepsaný ani netrpěla dnou.

Kolchicin je jedním z nejúčinnějších buněčných jedů. Za smrtelnou dávku je považováno 20 miligramů. Funguje jako mitotický jed a narušuje proces mitózy, který zodpovídá za rozdělení genetického materiálu a je klíčový pro správné dělení buněk. Otrávenému člověka je velice zle, trpí průjmem, dehydratací, dušností, bledne, klesá mu teplota a tlak. Smrt může nastat během několika hodin až několika dnů.

Pikantní je, že Connor Bowman až donedávna působil jako lékař na klinice Mayo, která je považována za jednu z nejlepších vědeckých nemocnicí na světě. Studoval farmacii a působil jako poradce při otravách, což kriminalisty utvrdilo v jejich podezření. Vyšetřování ukázalo, že podezřelý Bowman na internetu hledal informace o kolchicinu, a také o tom, jak zamaskovat historii vyhledávání na internetu. 

V rámci úvodního soudního slyšení stanovil soudce podmínky kauce ve výši 5 milionů dolarů. Hlavní přelíčení je naplánováno na 16. ledna 2024.

Pokud jde o teplé koláče a další pečivo, doporučení našich babiček se týkalo kynutých těst – tedy těch, která obsahují kvasnice. Domnívaly se totiž, že droždí může pracovat i po vytažení pokrmu z trouby, a způsobit tak nadýmání a bolesti břicha. Ve skutečnosti jsou však obsažené kvasinky horkem usmrceny, a ke kvašení po dopečení tudíž nadále nedochází, takže nemůže pokračovat ani v našem těle po snědení teplého pečiva. Podle dostupných informací začínají kvasinky odumírat již zhruba při 55 °C a k jejich úplnému usmrcení dochází při 60 °C.

Nicméně stejně jako u jiných potravin i zde platí, že trávení a tolerance různých jídel představují individuální záležitost. Pokud tedy víte, že vám teplé pečivo nedělá dobře, raději se mu vyhněte. Nám ostatním pak při jedení buchet, koláčů či chleba čerstvě vytažených z trouby hrozí maximálně spálená pusa.

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Anna Keclíková, Národní technická knihovna 

Předně – tahle událost platí jen pro zvané. A u vchodu do chrámu, údolí či jeskyně se řadí buď jen muži, anebo ženy. Smíšenou účast nečekejte, navíc záleží na tom, k poctě jakého božstva se zrovna ten který orgion koná. Ani program zrovna nepotěší. Sice vás čekají ohně a planoucí pochodně, aroma omamných bylin, účastníci v hábitech a maskách, ale kromě divokého tance, jímž se všichni dostávají do extáze, tu toho moc neuvidíte. 

Zlatým hřebem celého orgía nejspíš bude taneční vystoupení s velkým hadem, nebo surové podřezání a vyvržení berana. A to doufejte, že se neobjevíte mezi uctívači bohyně Kybelé. Ti se totiž ve stavu mystického povznesení během tance sebekastrují. Dohromady tahle událost dobrý dojem nedělá. Jde jen o formu zácviku kněží či kněžek. Tady si vytvářejí duchovní pouto, zavazují se k zachovávání tajemství, učí se rituální praxi. 

Ve své podstatě jde jen o neveřejnou zkouškou generálku mnohem formálněji pojatých mystérií, tedy dramatických inscenací, které se konají pro širší veřejnost. I když se takový orgion koná k poctě Dionýsa, boha vína, kromě výzdoby v podobě zralých hroznů tu konzumní alkohol prakticky nenaleznete. Účastníci se snaží dostat do stavu změněného vědomí rytmický křepčením. Při něm v sobě probouzejí vášeň, vzrušují se a dosahují extáze. Nebo strnulosti. Vcelku tu ale nejde o nic moc odlišného od toho, co uvidíte na parketu vesnické diskotéky po půlnoci. Termín orgía, značící vzrušení, se nicméně v řecké společnosti zažil. Jen v trochu jiných souvislostech.

Hanebnost orgií 

Jen o sto let později se jím totiž označovaly aktivity výrazně nenáboženského charakteru. Většinou v silně negativní konotaci. Když například v roce 346 př. n. l. vyšlou Atény ke králi Filipovi II. Makedonskému – který Řecko vojensky ohrožoval – diplomatickou misi, nedopadne to vůbec podle plánu. Místo vyjednávání se totiž velvyslanci nechají opít na opulentním večírku, který pro ně Filip II. uspořádá. Oblouzní se tak důkladně, že místo smíru začnou podporovat Filipovy dobyvačné ambice. Zradí vlastní lid! Aténský politik Démosthenes pak bude hledat příčinu tohoto skupinového selhání. Uvidí ji v tom, že u Filipa II. servírovaly Atéňanům lahůdky překrásné ženy. Čímž byly zavdány příčiny ke zhýralostem. Přejedení, opití a krásou cizích žen ovlivnění diplomaté se „dostali do stavu vzrušení“. A Démosthenes v této souvislosti pro popis opovrženíhodného chování použije výraz orgie. 

Možná proto se dobré jídlo, pití a překrásné ženy v dalších letech staly řeckým receptem na orgie. Když řečník Aeschines hlasitě obviňoval svého protivníka Timarcha, že své spojence z řad šlechty získává na orgiích skrze zakázaná potěšení, pořád to není to, co bychom asi očekávali. Timarch jen sezval do svého honosného domu flétnisty z širokého okolí a nechal naložit na stůl všemožné pochoutky. Dost možná je pak nechal servírovat kurtizánami, ale stále pořádal jen banket s hudbou. Nic divokého. 

Večírek tyrana 

Divokost orgií začlenili do zábavy mnohem později až Římané. I když je to trochu vratké tvrzení. Oficiálně poprvé se jejich pořádání připisuje politiku Sullovi. A jak měly takové orgie, které pořádal, vlastně vypadat? Na dekadentní zábavě nechyběla přepychová hostina, živá hudba a též vystoupení herců a hereček. Tady je třeba zpozornět. Mezi kurtizánu, poskytující za úplatu sexuální služby, a herečku živící se tancem či pantomimou, se tehdy z hlediska společenské úrovně dávalo rovnítko. Na večírku u Sully měly ženy předvádět svůdné a vzrušení skýtající tance. Kromě pokoukání ale nejspíš nic moc jiného nenabízely, a pokud ano, odehrávalo se to stranou bufetu. 

Orgie, ve smyslu opájení všech smyslů a erotična, rozvíjí ve svém díle až historik Plútarchos. I u něj ale musíme brát popis s rezervou. Svými Životopisy sice vystavoval slavným Řekům a Římanům vysvědčení z morálky a etiky, ale jeho dílo nejspíš ovlivňovali ti, kteří mu za psaní zrovna platili. Když tu a tam píše o nectnostech a zmiňuje i orgie, rozšiřuje jejich popis o jediný detail. To, že ony herečky a tanečnice měly při tanci simulovat sexuální akt a svíjet se v předstíraných křečích. Orgiastických, nikoliv orgasmických. 

Rozmary šílenců 

Potvrzuje to například dobový historik Suetonius, který podobné scény připisuje zábavám v caprijském paláci císaře Tiberia. Na dovolené se zkrátka císař uměl pořádně rozjet. Spíš než prostitutkám prý ale dával při inscenovaných sexuálních vystoupeních přednost hercům a prostitutům, takzvaným spintriae, kteří jako součást programu nabízeli i představení nejrůznějších sexuálních poloh s ukázkami. Atleticky vybavení a ohební mladíci poskytovali v náznacích lekce řecko-římské verze Kámasútry. 

Od demonstrací a náznaků se přešlo k praxi nejspíš až za Caliguly, o jehož osobní zvrácenosti není moc pochyb. V jeho profilu totiž nechybí incest ani zoofilie. Jeho manželka Caesonia mu při všech aktivitách věrně pomáhala a zkrátka se určitě nedržela. A k dokonalosti morálního úpadku to prý dotáhl císař Nero, který propojil zhýralost a neřest v jeden velký kolotoč zábavy. 

Orgie v jeho paláci představovaly symfonii jídla a opojného pití, hudby, poddajných těl mužů i žen, vzduchu prosyceného vůní parfémů a květin, které na hodující sypali otroci. Ale co to? Tenhle nesporně zajímavý a detailní popis, kterému bychom tuze rádi věřili, vychází vlastně jen z jednoho, byť velmi často citovaného historického zdroje. Tím je proslavená Historia Augusta, u níž si bohužel nejsme jisti ani autorstvím, ani dobou vzniku. 

Puritáni a nemravníci 

Zdroj je to krajně nedůvěryhodný, opakovaně usvědčený z nepravd a volně zaměňující fikci za dějepravu. A tušíme, že účelem popisu orgií není nic jiného, než odsoudit zhýralost ve jménu umírněnosti a střídmosti. Skoro jako kdyby to psal nějaký raný příznivec křesťanství. Když třeba svatý Augustin ve svém šestnáctém kázání vykresluje stětí Jana Křtitele, v detailním popisu dohledáme snad všechny smrtelné hříchy – od lenosti přes obžerství až po smilstvo a vraždu. 

Obraz stereotypně předávaný křesťanstvím ovlivněnou historií se dočkal nového rámu vlastně až na sklonku 17. století. Tehdy v něm až zvrácené potěšení nalezli francouzští spisovatelé a jejich věrní čtenáři. Předháněli se v popisu nemravností, toho, kdo co s kým dělal, jak dlouho a kolikrát, čím si u toho vypomáhal a tak podobně. Háček je v tom, že z historických pramenů nevyčteme žádné svědectví přímého účastníka takového divokého večírku. O pořádání nespoutaných orgií a páchání nemravných hanebností nám žalují ti, co na ně pozváni nebyli. A domýšleli si to nejhorší. Dost možná je jimi vytvořený popis zrcadlem jejich vlastní potlačované zvrácenosti. 

TIP: Sex ve městě: Erotické malby v Pompejích šokují svou otevřeností

Zkrátka, orgía řecká pojednávala o něčem jiném, než orgie římské. Ty první byly spíš jen o snaze dostat se tancem do vytržení – plus minus masakr nějakého zvířete za svitu pochodní. Na těch druhých nechybělo dobré jídlo, pití, hudba a nejspíš i pohledná obsluha. Co přesně se ale na orgiích odehrávalo, vlastně nevíme. Může být, že pozvánka k cestě časem na antické orgie by byla ještě nudnějším dárkem než pletené ponožky.

Zásobu HeLa buněk bychom dnes zřejmě našli ve všech laboratořích z oboru biologie, medicíny či genetiky. Podle odhadů již jejich hmotnost přesáhla padesát milionů tun, a pokud by se umístily jedna za druhou, vznikl by řetězec delší než sto tisíc kilometrů. Ne každý badatel, který s nimi denně pracuje, však zná příběh jejich původu.

Zrozeny z rutiny

Název „HeLa“ vznikl ustáleným postupem: Laborantka označila odebraný vzorek iniciálami mladé černošky Henrietty Lacksové. Nádor, který ji zabil, patřil mezi mimořádně agresivní formy rakoviny. Přesto by lékaři pacientku s takovou diagnózou pravděpodobně dokázali zachránit, pokud by dorazila na vyšetření včas. Jenže Henrietta to neudělala – stejně jako většina afroamerické populace vyhledávala odbornou pomoc jen v naprosto nezbytných případech.

V USA se tehdy nemocnice dělily podle toho, zda přijímají, či nepřijímají černochy. I pro ně však měly vyhrazené samostatné vyšetřovny. Navíc se šířily zvěsti, že bílí lékaři pacienty tmavé pleti tajně unášejí kvůli nelegálnímu výzkumu, a každý pobyt ve zdravotnickém zařízení znamenal pro černošku v domácnosti s nedokončeným základním vzděláním ponižující záležitost. Henrietta přivedla o dva měsíce dřív na svět své páté dítě (první dceru porodila už ve čtrnácti letech doma) a návštěvu nemocnice rozhodně netoužila v nejbližší době opakovat. Nakonec však neměla na vybranou: Tvrdá bulka, kterou si nahmatala v lůně, jí způsobovala stále větší bolesti.

Dva vzorky

Gynekolog Howard Jones později popsal, že žádný z tisíců nádorů, jež během své praxe viděl, nevypadal tak děsivě. Na první pohled prý připomínal hroznový džem a při sebemenším doteku krvácel.

Po prvním vyšetření měla Henrietta od lékařů na měsíc pokoj, pak ovšem musela zatnout zuby a zamířit do baltimorské nemocnice Johnse Hopkinse znovu. Ujali se jí lékaři připravení použít k léčbě tehdy ještě relativně novou metodu ozařování radiem. O tom, že radioaktivní prvek ničí kromě rakovinných buněk rovněž ty zdravé, se nevědělo. Látka se aplikovala v narkóze, a zatímco Henrietta ležela na operačním stole, jeden z asistujících lékařů jí bez jejího vědomí odebral dva vzorky tkáně – jeden přímo z nádoru, jeden z bezprostředního okolí.

Zázrak ve zkumavce

Zkumavky putovaly k vedoucímu výzkumu buněčných kultur v Hopkinsově nemocnici Georgu Geyovi. V posledních třech dekádách se zaměřoval právě na studium rakoviny a hledal odpověď na otázku, jak zamezit růstu maligních buněk. Jeho práci však komplikovala nečekaná překážka: Z neznámých důvodů většina vzorků odebraných od pacientů v laboratorních podmínkách rychle odumírala, takže je nebylo možné podrobit dostatečnému výzkumu.

Geyova asistentka zkumavky s označením „HeLa“ každé ráno sterilizovala, stejně jako kterékoliv jiné. Nepředpokládalo se, že by se právě tyto vzorky měly něčím odlišovat, a lékař počítal s tím, že dřív či později podlehnou zkáze. Buňky ze zdravé tkáně Henriettina děložního hrdla skutečně nepřežily. Ovšem ty nádorové do třetího dne po odebrání zdvojnásobily objem, načež denně přibývaly tak extrémní rychlostí, že bylo brzy nutné použít další nádobky. Gey pochopil, že má co do činění s první nesmrtelnou linií lidských buněk, s níž kdy vědci pracovali. Podařilo se mu vyvrátit dlouho přetrvávající hypotézu, že není technicky možné udržet buňky člověka naživu mimo tělo.

Čtyři poloviční sirotci

Buňky však nerostly jen v laboratoři. Henrietta Lacksová mezitím umírala: Radioterapie nepřinášela slibované výsledky a rakovina se šířila jejími útrobami. Když o několik měsíců později nemoci podlehla, nádor už se rozrostl takřka do celé břišní i hrudní dutiny, zasáhl kyčelní kosti a uzliny. Každé další ozařování mělo přitom na oslabený organismus zničující účinky. Kůže na břiše se změnila v černou spáleninu, mladá žena trpěla silnými bolestmi a pravidelné dojíždění kvůli zákrokům jí ubíralo čím dál víc sil. V srpnu 1950 požádala, aby mohla v nemocnici zůstat, a o měsíc později tam vydechla naposled.

V nedalekém městečku Turner Station tak ovdověl David Lacks, který byl zároveň jejím bratrancem – vyrůstali společně na ranči ve Virginii, kde pomáhali se sklízením tabáku. Blízký příbuzenský vztah mohl nejspíš za to, že jejich děti trpěly zdravotními problémy, především potížemi se sluchem. Druhorozená Elsie zemřela v patnácti letech v ústavu pro choromyslné. Po Henriettě tak zbyli čtyři sirotci: Nejstarší, šestnáctiletý Lawrence brzy odešel do armády a později se oženil. Sonny, Deborah a Joseph zůstali doma s otcem, který si našel dvě zaměstnání, aby rodinu uživil. Uvítal proto nabídku Henriettiny vzdálené příbuzné Ethel, že mu společně se svým manželem Galenem povede domácnost.

Nová „macecha“ však velmi těžce nesla, že její muž pociťoval k Henriettě v minulosti náklonnost, a svou žárlivost si vybíjela na dětech, zejména nejmladším Josephovi. Podle pozdějšího vyprávění Deborah vyrostl její bratr v nejzlobivější a nejzákeřnější dítě široko daleko: Zapletl se s místními výtržníky, propadl alkoholu a liboval si v násilí. Když mu bylo devatenáct, zavraždil v banální potyčce jistého muže a byl odsouzen k patnácti letům za mřížemi. Ve vězení konvertoval k islámu a přijal jméno Zachariáš.

Násilí vůbec poznamenalo život Henriettiných dětí víc, než bylo běžné dokonce i v afroamerické komunitě. Deborah se dlouho nikomu nesvěřila, že ji Galen od jejích deseti let zneužíval. Vdávala se velmi mladá a manžel ji záhy začal bít. Otěhotněla brzy, podobně jako její matka, a už v šestnácti letech přivedla na svět syna. O čtyři roky později pak přibyla dcera.

Na všechny kontinenty

Dlouhých dvacet let neměl nikdo z rodiny ani ponětí, co se mezitím odehrávalo v laboratořích po celém světě. Zkumavky s mimořádně cenným obsahem Hopkinsovu nemocnici brzy opustily a rozšířily se mezi vědeckou komunitu nejprve v USA a vzápětí na všech kontinentech. HeLa buňky de facto pomohly založit byznys s buněčnými kulturami, protože ne všichni badatelé mohli buňky sami kultivovat a uvítali možnost materiál zakoupit.

V Marylandu záhy vznikla společnost Microbiological Associates a právě HeLa buňky se staly prvním artiklem, s nímž v nově založeném centru buněčné distribuce obchodovala. Firma měla dokonce smlouvy s aeroliniemi, aby zajistila, že se buněčná kultura dostane v pořádku a co nejrychleji do cíle. Biologický výzkum představoval vědu budoucnosti a začaly se v něm točit velké peníze.

Přísně střežené tajemství

Otázku, kdo vlastně byla záhadná černoška s iniciálami H. L., si dlouho nikdo nepoložil. Čas od času sice novináři projevili o speciální buňky zájem, ale vesměs šlo pouze o sporadické zmínky. Zpočátku se mělo za to, že se „dárkyní“ stala jistá Helen Laneová – lékaři totiž po vzájemné dohodě skutečné jméno tajili kvůli ochraně soukromí.

Henriettini příbuzní se o ohromném přínosu HeLa buněk pro medicínu dozvěděli náhodou (viz Nezastavitelné buňky), a to z článku, který v roce 1971 publikoval pacientčin gynekolog Jones. Text doprovázela dnes dobře známá fotografie usmívající se ženy s rukama v bok. Nikdy se přitom nezjistilo, jak se snímek k lékaři dostal – dokonce i rodina Henrietty ho v tisku viděla poprvé.

Nesmrtelný život H. L.

Odtud také pramení rozhořčení, které se jejích potomků zmocnilo. „Proč nám nic neřekli? Věděli, kde nás najdou. Kdyby už nebyl doktor Gey mrtvý, myslím, že bych ho zabila sama,“ vyjádřila se později manželka Lawrence Lackse v rozhovoru s Rebeccou Sklootovou. Novinářka zahájila v roce 1999 výpravu po stopách Henrietty a jejího osudu a během následujících deseti let osobně navštívila příbuzné, přátele i lékaře, kteří o ženu kdysi pečovali, a rozhovory s nimi strávila tisíce hodin. Mimo jiné se zasloužila o to, že v roce 2001 spatřila rodina Lacksových HeLa buňky poprvé na vlastní oči. Na základě knihy, kterou Sklootová vydala o sedm let později, vznikl film „Nesmrtelný život Henrietty Lacksové“. Hlavní roli Deborah ztvárnila americká moderátorka Oprah Winfreyová.

Z Henriettina odkazu neměla rodina žádný prospěch a v době, kdy se novinářka začala o osudy jejích členů zajímat, žili většinou v nepříliš uspokojivých podmínkách. Navíc je sužovaly problémy se zdravím, protože si nemohli dovolit zdravotní pojištění ani lékařské ošetření. Například Henriettin bratranec trpěl obrnou – proti níž později právě HeLa buňky umožnily vyvinout vakcínu.

Neetické, ale legální

Vztah Lacksových k lékařům z Hopkinsovy nemocnice zůstal dodnes velmi rozporuplný. Tamní výzkumníci, kteří kultivaci HeLa buněk zahájili, z ní sice sami finanční prospěch neměli. Postupně však vzniklo několik biotechnologických společností, jež na prodeji buněčných kultur vydělaly nezanedbatelné částky. Sklootová uvádí, že se v USA registruje přes sedmnáct tisíc patentů zahrnujících HeLa buňky, a lze tedy předpokládat, že vygenerovaly ohromné zisky. 

Kromě ryze vědeckého přínosu otevřely i další významnou otázku, a sice ochranu soukromí pacientů. Ještě v 80. letech chyběla v amerických zákonech povinnost zachovávat lékařské tajemství, takže zveřejňovat záznamy spolu se jménem konkrétního pacienta bylo sice neetické, ale legální. Ostatně odběr tkáně kvůli diagnostice představuje rutinní postup a její skladování pro výzkum bez vědomí pacienta není ani dnes v USA protizákonné. Informovaný souhlas vyžaduje právní řád pouze v případě, že se vzorek odebírá výhradně k výzkumným účelům.

Krok k usmíření

V následujících letech zjišťovali pozůstalí o HeLa buňkách stále víc, a docházelo tak k mnoha dalším sporům. Jeden z nich například vypukl, když vědci v roce 2013 bez svolení rodiny zveřejnili kompletní DNA buněk.

Tehdy se však také odehrál první krok na spletité cestě k vyrovnání obou stran: Národní institut pro zdraví podepsal s Lacksovými dohodu upravující pravidla zveřejňování genetických dat buněk. O symbolické gesto smíru se v roce 2010 postaral Geyův spolupracovník Roland Patillo, který pro Henriettu a její zesnulou dceru Elsie zakoupil náhrobní kámen s pamětní deskou. Do té doby zůstávaly ostatky obou v hromadném hrobě v Turner Station. 

Na počátku masového vymírání, které před 66 miliony let uzavřelo období křídy i celých druhohor, byl nejspíš náraz zhruba 10 kilometrů velké planetky v oblasti dnešního Yucatánu. Srážka tehdy uvolnila energii, která odpovídala asi 4,7 miliardám atomových bomb svržených v Hirošimě.

Bezprostřední následky byly nedozírné – v širokém okolí místa dopadu se všechno vypařilo, další místa na Zemi zasáhly obludné megatsunami vysoké až 1 500 metrů, děsivá zemětřesení a běsnící požáry, zapalované rozžhavenými horninami, které pršely z nebe jako hněv pradávných bohů.

Svědek dávné katastrofy

O apokalyptickém konci křídy jsme se hodně dozvěděli díky nálezům z lokality Tanis v Severní Dakotě. Toto místo se nachází přibližně tři tisíce kilometrů od místa dopadu osudové planetky a zřejmě zachycuje události v prvních hodinách po katastrofě.

Nedávný objev ukazuje, že příčinou vymírání na konci křídy nebyl jen samotný náraz planetky. Cem Berk Senel z Královské observatoře v Belgii a jeho kolegové prostudovali sedimenty ve 40 vzorcích, odebraných na lokalitě Tanis a vystopovali dalšího spolupachatele, který sice souvisí s planetkou, jeho destruktivní vliv se ale projevil až později.

Opomíjený spolupachatel

Jak vyplývá ze studie uveřejněné ve vědeckém časopisu Nature, ve vzorcích z Tanis vědci objevili jemný silikátový prach, který podle všeho pocházel z planetky a z pozemských hornin. Gigantický náraz podle vědců vymrštil do atmosféry ohromné množství tohoto prachu. Když autoři studie odhadli množství prachu a sestavili odpovídající klimatický model, ukázalo se, že vyvržený prach způsobil téměř dva roky temnoty a na dalších 15 let vyvolal pokles průměrné teploty planety až o 15 °C. Dříve vědci považovali za hlavního viníka prudké klimatické změny síru a saze. 

TIP: Místo smrti: Nová lokalita ukrývala oběti katastrofy po dopadu křídového meteoritu

Podle vědců šlo o naprosto zničující změny životních podmínek, které vedly ke zhroucení ekosystémů a potravních řetězců. Rostliny většinou přestaly fotosyntetizovat, býložravci neměli k dispozici potravu, což následně zasáhlo i masožravce. Je skoro zázrakem, že některé organismy přežily a život se po této hrozné katastrofě dál rozvíjel.

Za první slezské války, která byla bojem o rakouské dědictví, dobyla Prahu francouzsko-bavorsko-saská vojska. Severozápadní pohraničí Čech, levý labský břeh a údolí Ohře se staly i v dalších letech dějištěm snadného průchodu tentokrát pruských vojsk, jež tudy hned dvakrát postupovala ku Praze. Roku 1744 vedl tímto územím svůj nejsilnější armádní sbor sám pruský král Fridrich II., jeho další armády útočily na Prahu od severu a severovýchodu. Zásobování pruských oddílů obstarávaly lodě, jimiž se převážel náklad z Magdeburku do Lovosic a Litoměřic a odtud po souši ku Praze. Když měli Prusové Prahu v rukou, spadly jim do klína prakticky celé Čechy.

Oblíbená pruská trasa

A máme tu válku sedmiletou. Po vítězství v bitvě u Lovosic v roce 1756 postupovali Prusové přes Budyni nad Ohří a po spojení s vojsky, která se valila z Lužice a Slezska, opět oblehli Prahu. Jejich těžké dělostřelectvo působilo ve městě obrovské škody, zatímco z vojenských základen v Sasku putovalo množství válečného materiálu a proviantu po trase Drážďany–Pirna–Lovosice–Budyně nad Ohří ku Praze. Kromě toho se náklady opět převážely po Labi do Lovosic a Litoměřic, kde si Prusové zřídili polní pekárny. Prahu zachránilo před kapitulací jenom rakouské vítězství u Kolína a uherská a francouzská pomoc, která nakonec Fridricha II. donutila vyklidit Čechy.

Ale ještě nám pořád zbývá jedno pruské tažení, to poslední v 18. století, za již vzpomínané bramborové války. Pro útočníka už nebylo tak úspěšné, přesto se mu však podařilo obsadit část severovýchodních a severních Čech – Litoměřice, Teplice, Ústí nad Labem, Českou, Lípu, Úštěk. Pruská jízda pronikala do Budyně, Mostu a Žatce a ohrožovala i Prahu. Dobře rozestavěná rakouská obrana a úspěch protiútočných manévrů nicméně donutily Fridricha II. se z Čech zase odporoučet.

Všechny tyto válečné operace ukázaly, že v Čechách byla klíčovým bodem Praha a na Moravě Olomouc. Na obraně těchto měst závisela bezpečnost Vídně, kterou by nepřítel po ovládnutí Čech a Moravy mohl snadno ohrozit. Bránit je z jejich vlastních hradeb bylo nemožné nebo to nemělo dlouhodobé šance. Rakouští vojenští odborníci se proto snažili přenést těžiště obrany těchto center do vzdálenějších oblastí. Kromě opevnění Olomouce a Chebu a posílení pražské pevnostní soustavy naléhali vojenští inženýři na výstavbu nových opevnění v severovýchodních a severních Čechách. Patřil k nim Hradec Králové a Ples, později nazvaný Josefov. V roce 1780 rozhodl Josef II. také o vybudování pevnosti Theresienstadt, čili Terezína.  

Deset let práce

Konečné rozhodnutí Josefa II. vybudovat v severních Čechách novou pevnost, pojmenovanou na počest císařovny Marie Terezie, oznámil dne 10. ledna 1780 polní zbrojmistr Karel Klement Pellegrini. Pevnost to měla být mohutná a jejím úkolem bylo čelit dalším možným útokům ze Saska. Projektována byla poblíž soutoku Ohře a Labe u Litoměřic. Vyhlídli pro ni prostor stávajících vesnic Německé Kopisty a Trávčice. Tato pevnost měla být budována podle nejnovějších zásad bastionového způsobu opevňování, který byl formulován v polovině 18. století francouzskou inženýrskou školou v Mezieres. 

Začaly se chystat projekty a zároveň s nimi probíhaly přípravné práce spojené se zbořením dvou vesnic, srovnáním a navýšením terénu a přeložením řeky Ohře do nového řečiště. Ony dvě nešťastné vsi nesly jména Německé Kopisty a Trávčice. Jejich obyvatelé se museli podobně jako v Plese za výkupné vzdát majetku a odstěhovat se. Stavba však zasáhla i katastr dalších obcí, mimo jiné města Litoměřic.

Práce se plně rozběhly na jaře 1781 a jejich hlavní objem skončil v roce 1790. V průběhu deseti lety výstavby byl vybudován složitý komplex pevnostních zařízení, který se skládal ze tří částí: Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře, Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře a z Horního a Dolního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří (retranchement byla kasematová nadstavba na bastionu, která uzavírala jeho hrdlo a umožňovala obranu i v případě jeho obsazení nepřítelem). Jelikož se stavělo na uvolněné a rovné ploše, byla velikost pevnosti i její tvar dány výhradně vojenskou taktikou. Díky tomu má Terezín ukázkový hvězdicovitý tvar. Celkový rozsah opevnění dosáhl téměř čtyř set hektarů.

Strategické poslání

Proč se stavělo zrovna tady? Bylo pro to několik důvodů. Rakouským vojenským specialistům vyhovovala poloha, která umožňovala využít obranné funkce řeky Ohře, příhodného terénu i blízké labské vodní cesty. Labe mělo být od nové pevnosti vzdáleno na dostřel tehdejších děl. Řeka by umožňovala zásobování pevnosti a její blízkost by zase mohla zabezpečovat ochranu rozsáhlých armádních skladů v Litoměřicích, Lovosicích a Budyni. Hlavním strategickým posláním Terezína však byla kontrola suchozemské cesty Praha–Drážďany a labského vodního spojení. Funkce v době války stanovilo vrchní vojenské velení ve Vídni velmi přesně. Předpokládalo se, že silnému nepřátelskému vojsku ze Saska pevnost sice nezabrání proniknout hlouběji do vnitrozemí, ale bude představovat účinný obranný uzel, který nepřítel nebude moci obejít, a bude tak muset hlavní síly vrhnout právě proti této pevnosti. 

Její obrana přitom bude tak mohutná, že obránci budou moci odolávat do doby, než přijdou na pomoc polní vojska, pro něž budou v pevnosti připraveny operační zásoby. V případě, že by naopak habsburská armáda zahájila útočnou operaci do Saska, měla pevnost sloužit jako základna pro útočící vojska.

Hlavní pevnost byla podle projektu postavena ve tvaru protáhlé osmiúhelníkové hvězdice o délce strany 380 metrů. Samotné hradby měly šířku 30 metrů. Její součástí se stalo i vlastní město Terezín neboli Theresienstadt. Císařským osídlovacím patentem z prosince roku 1782 se stal královským městem, ve skutečnosti však byl až do konce 19. století zcela podřízen vojenským potřebám. Zůstal jakýmsi nepřirozeným sídlištěm, sevřeným těsným krunýřem hradeb a valů, které znemožňovaly založení průmyslu. Rovněž zaměstnání většiny obyvatel bylo spojeno s potřebami vojska. Celkové pojetí civilních staveb vycházelo z užitečnosti a rozumnosti, vše bylo jednoduché a strohé. Vojenská funkce pevnosti vtiskla své rysy nejen architektuře, ale i jeho obyvatelům. Město se osídlovalo regulovaně a erár otevřel brány jen takovým zájemcům, kteří ovládali řemeslo potřebné pro fungování posádky.

Evropská špička

Důležitým činitelem při obraně terezínské pevnosti byla voda. Tu bylo možné napouštět systémem stavidel do pevnostních příkopů i rozsáhlých záplavových ploch před hradbami. Západní strana Hlavní pevnosti a východní strana Malé pevnosti, které nebylo z důvodů poněkud vyvýšeného terénu možné ochránit vodou, byla zabezpečena rozsáhlým systémem podzemních galerií s minami a odposlouchávacími chodbami o délce téměř třiceti kilometrů, který ovšem nedosahoval rozsahu a složitosti obdobných zařízení v Josefově. Mezierská škola nicméně byla vrcholem pevnostního stavitelství a Terezín znamenal a stále znamená skvělý a ve světovém měřítku unikátní příklad uplatnění myšlenek této inženýrské školy v praxi. Pevnostní stavitelství na území českých zemí jím dosáhlo absolutní špičky.

V červnu 1790 byl za přítomnosti generálního ženijního ředitele, polního zbrojmistra Pellegriniho úspěšně přezkoušen celý systém pevnosti, přičemž proběhlo rovněž cvičné napouštění příkopů a záplavových ploch vodou. Poté už nic nepřekáželo tomu, aby byl Terezín předán armádě do plného užívání. Touto pevností dospěl bastionový způsob opevňování ke svému vrcholu, ale zároveň prakticky zakončil svoji skoro třísetletou nadvládu v dějinách fortifikací. Pokrok měl jít záhy dál a bastionové pevnosti proměnil v archaismus.

Pevnost i vězení

Z celého pevnostního komplexu je dnes kvůli éře protektorátu zdaleka nejznámější Malá pevnost. Původní projekt z konce 18. století počítal s tím, že na místě dnešní Malé pevnosti bude stát pouhá jednoduchá předsunutá pevnůstka. Nakonec se však názory pevnostních stavitelů i vyšších vojenských a politických míst ve Vídni změnily a byla vybudována samostatná pevnostní stavba.

Malá pevnost přitom měla hned od počátku funkci pevnostního vězení. Říkalo se jí Festungs Stockhaus. Pro tyto účely se dobře hodil přední kasematový trakt obdélníkové pevnostní stavby, který je přivrácen k městu Terezínu. Uzavřeného prostoru pevnosti se využívalo i k jiným účelům – byla tu kasárna, takzvaný důstojnický pavilon, konírny, skladiště střelného prachu, dělostřelecké a proviantní sklady a další objekty. Vojenská trestnice pohltila jak kriminální delikventy, tak politické vězně. Možnosti „pracovního využití vězňů“ byly značné. Vojenská správa zde zřídila krejčovské, obuvnické a jiné dílny.

Z prominentních vězňů zde pobýval hrabě Alexander Ypsilanti, jeden z vůdců řeckého povstání proti turecké samovládě, a v roce 1848 sem putovali revolucionáři z pražského červnového povstání. Těsné cely Malé pevnosti obývali také účastníci sarajevského atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este. V březnu 1918 zde zemřel také zubožený Gavrilo Princip, jehož výstřely nasměrovaly neklidnou Evropu do Velké války.  

Terezín v chmurném 20. století

Za první světové války byla Malá pevnost Terezín přeplněna nejen zatčenými vojáky, ale i civilními osobami, které projevovaly odpor proti válce urážkou majestátu nebo velezrádnými řečmi. Za první republiky pak byla proměněna ve vojenskou věznici a trestnici, zatímco Hlavní pevnost zůstala vojenským městem. Od dob habsburské monarchie až do roku 1994 sloužila bývalá pevnostní kasárna k ubytování vojska.

Nejtragičtější kapitolou bylo období druhé světové války, kdy byl objekt Malé pevnosti přeměněn na věznici pražského gestapa a Hlavní pevnost se stala židovským ghettem. V Terezíně během války zahynulo 37 tisíc lidí. Hrůzy druhé světové války tak do značné míry překryly původní obraz tohoto unikátního architektonického díla.

Erupce neboli vzplanutí na Slunci reprezentují nej­energetičtější projev činnosti naší hvězdy. Dochází k nim při prudké změně konektivity magnetického pole v její atmosféře, kdy se nahromaděná magnetická energie náhle uvolní. V poměrně malé oblasti s typickým rozměrem v tisících kilometrů se naráz během pár minut uvolní až 10²⁵ J, což by nahradilo 1GW blok jader­né elektrárny na dlouhých 300 milionů let.

V Galaxii však existují hvězdy, i ty podobné Slunci, u nichž zaznamenáváme erupce s energiemi o mnoho řádů většími. Označují se jako supererupce čili supervzplanutí a velmi dobrou statistiku o nich přinesla měření hledače exoplanet nazvaného Kepler: Ten po tři roky sledoval téměř sto tisíc stálic podobných té naší a detekoval u nich tisíce supererupcí. Kdyby k popsaným událostem došlo na Slunci, měly by na naši soustavu zcela sterilizující dopad. Naštěstí se zdá, že k podmínkám jejich vzniku patří výskyt velkých hvězdných skvrn, zabírajících mnoho procent povrchu stálice, a také rychlejší rotace – přičemž nic z uvedeného Slunce nesplňuje.

Z průzkumů veřejného mínění vychází modrá barva jako nejoblíbenější, zatímco v přírodě panuje přesně opačná situace a zmíněný pigment se vyskytuje extrémně vzácně. Hrstka přirozeně modrých rostlin, které lze najít, totiž nevyužívá skutečné azurové či blankytné barvivo. Za  dotyčný odstín květů může ve skutečnosti lom světla v kombinaci s jinými pigmenty, nejčastěji červenými antokyany. 

V případě zvířat pak barvu srsti, peří nebo kůže ovlivňuje přijatá potrava, roli však může hrát i specifická hra s lomem světla. Například jemné šupinky na křídlech modrásků jsou uspořádány do tvaru hřebínků a odrážejí pouze modré vlnové délky. Jedinou známou výjimku v říši fauny představuje motýl Nessaea obrina, schopný vytvářet pravé modré pigmenty.

Před první světovou válkou představovala letadla vítanou podívanou na různých show po celém světě a mnozí piloti platili za celebrity. Jednou z nich se stal i Adolphe Pégoud, který si po absolvování základní vojenské služby ve francouzské armádě udělal pilotní licenci. Ve své době patřil k absolutní špičce a proslavil se nebezpečnými manévry či prvním skokem s padákem z letounu.

Do vzduchu za vlast 

Po vypuknutí války se Pégoud dobrovolně přihlásil s tím, že uplatní své schopnosti a bude sloužit jako pozorovatel v kokpitu letadla. Záhy se však ukázalo, že letouny nebudou pouze provádět průzkum, a francouzský akrobat musel stále častěji bojovat s nepřátelskými stroji, za jejichž kniplem mnohdy seděli jeho známí z časů před válkou. Pátého února 1915 si se svým pozorovatelem připsal hned tři vzdušná vítězství v jediný den, když poslal k zemi trojici německých strojů. Další dva sestřely přidal v dubnu, podle některých zdrojů však v kabině „jednosedadlovky“. 

K předválečným úspěchům tak přidal další poprvé, když se stal historicky prvním esem. Celý institut neoficiálního titulu vznikl právě okolo Pégouda, když jej francouzské noviny označily tímto termínem. Za pár měsíců však získal poslední primát. Dne 31. srpna 1915 se stal zároveň prvním esem, jež zahynulo během leteckého souboje. Francouz pronásledoval německý průzkumný dvouplošník, jehož pozorovatel byl vyzbrojen pohyblivým kulometem, kterým poslal Pégoudův stroj k zemi.

Smrt si nevybírá 

Za kniplem letounu s trámovými kříži na křídlech seděl Otto Kandulski, který před válkou patřil mezi Pégoudovy žáky. Jeho osoba je zahalena tajemstvím a je znám takřka výhradně díky tomuto vítězství. Sloužil u letky FFA 48 (Feldflieger Abteilung – polní letecký oddíl) a pozorovatele mu dělal Julius Bielitz, jenž vypálil osudné výstřely. Když se Kandulski později dozvěděl, koho poslali k zemi, zdrtilo jej to, a tak o pár dní později se svým pozorovatelem opět přeletěl frontu a do francouzských pozic hodili pro svého někdejšího učitele pohřební věnec. 

Pégoudův mstitel

Smrt legendy o necelý rok později pomstil Roger Ronserail, když 18. května 1916 poslal Kandulského i s jeho strojem k zemi, a Němec nepřežil. Události se, podobně jako sestřelení slavného pilota, okamžitě chopil francouzský tisk, jenž Ronseraila tituloval „Le Vengeur de Pégoud“ (Pégoudův mstitel). 

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

Na závěr nutno dodat, že v celém příběhu je stále mnoho otazníků a nejasností, prameny a literatura například uvádějí různá Kandulského křestní jména (Walter, Otto), dále se objevují spekulace, kdo mu v osudný den dělal pozorovatele či zda vůbec za sestřelením známého Francouze stál on. Jedinou jistotou tak zůstává jen Pégoudova smrt a fakt, že v počátcích letecké války proti sobě mnohdy stáli muži, kteří byli před jejím vypuknutím nejen dobrými přáteli.