Ve filmech či seriálech o vyšetřování zločinů jsme často svědky bravurní forenzní práce, včetně analýz DNA, které dostanou viníka za mříže nebo alespoň pořádně zamotají děj příběhu. V reálném světě to ale nebývá tak jednoduché. Analýzy genetického materiálu jsou komplikované, hlavně pokud jde o pořízení správných a čitelných vzorků.

Značné problémy se pojí i s forenzními analýzami DNA domácích mazlíčků. „Domácí kočky sice trousí spoustu chlupů, ty ale neobsahují vlasové folikuly a není v nich prakticky žádná použitelná DNA z buněčného jádra,“ vysvětluje britská genetička Emily Pattersonová z Leicesterské univerzity. „Forenzní genetici sice mohou využívat mitochondriální DNA z kočičích chlupů, tu je ale velmi obtížné odlišovat.“ Zjednodušeně řečeno, kriminalista sice pozná, že jde o kočičí chlup, nedokáže ale určit, které konkrétní kočce patří.

Jak odhalit kočku podle jediného chlupu

Pattersonová a její spolupracovníci proto vyvinuli novou metodu analýzy DNA z kočičích chlupů, která zahrnuje množení kočičí mitochondriální DNA v 60 překrývajících se blocích a její následné přečtení pomocí pokročilé nanopórové technologie čtení sekvencí. Tento postup zajišťuje poměrně spolehlivé rozlišení mezi kočkami i na základě analýzy jediného nalezeného chlupu. Popis nové metody vědci nedávno zveřejnili v odborném časopisu Forensic Science International: Genetics.

A proč tolik rozruchu kolem kočičích chlupů? Ve skutečnosti jde o poměrně častý zdroj možných forenzních důkazů, které policisté nacházejí na místě činu a na oblečení podezřelých. Jak potvrdí každý majitel těchto roztomilých mazlíčků, z koček padají chlupy prakticky neustále a velmi snadno se přichytí prakticky na čemkoli. V USA jsou přitom kočky druhým nejčastějším mazlíčkem hned po psech. Podle letošních údajů je chovají ve více než 46,5 milionech amerických domácností.

TIP: Forenzní biologie: Když selže DNA, mohly by pachatele prozradit proteiny ve vlasech

„Stává se, že při vyšetřování kriminálního činu nejsou k dispozici důkazy v podobě lidské DNA. Pak je možné využít i další typy DNA, například domácích mazlíčků,“ potvrzuje kolega Pattersonové Mark Jobling. „Naše metoda teď podstatně zvyšuje použitelnost takových důkazů. A nejde jen o kočky. Stejný přístup by měl fungovat i u chlupů psů a dalších domácích zvířat.“

Představu o lovcích mamutů dosud formuje sto let stará stejnojmenná kniha Eduarda Štorcha a ilustrace Zdeňka Buriana plné rozcuchaných divochů v kůžích, kteří poskakují okolo vykopané jámy s uloveným chobotnatcem. Dnes víme, že je podobná vize na míle vzdálená skutečnosti, ale nemůžeme se na mistry zlobit – pracovali jen se znalostmi, jež jim tehdejší úroveň archeologie coby relativně nové vědy dokázala poskytnout. 

V současnosti se před námi otevírá jiný obraz: Ukazuje lidi moderního typu oblečené v dovedně ušitých šatech z kožešiny, nebo ve tkaných látkách, kteří si jako ochranu před drsným klimatem stavějí trvalá sídliště a nejspíš chovají soby. Muži i ženy si upravují vlasy a dámy si potrpí na šperky z mušlí i kostí. Šlo tedy o svět lidí, kteří se nám podobali víc, než bychom si kdy dokázali představit. 

Studená země

Dávná země lovců mamutů ležela mezi Dunajem a severským ledovcem, který se táhl ze střední Evropy až k severnímu okraji kontinentu. Jednalo se nejen o dnešní Moravu, ale i sever Rakouska, Krakovsko a západní Slovensko. V tamní krajině panovalo sušší klima než dnes, ale citelně chladnější: V zimě klesala průměrná teplota k −1 °C, v létě dosahovala asi jen 3–5 °C. 

Slepá ramena Dunaje lemovalo rákosí, smíšené lesíky a lesostep. Jinak rovinatý terén oživovaly zdvihající se vápencové kopce Pálavy. Pod nimi se klikatila Dyje a místy se rozlévala do okolí. Cestou na sever, proti proudu Moravy, Bečvy a Odry, vegetace ubývala, zato hory rostly. 

Možná se jednalo o studenou zemi, ale zároveň byla bohatá na zvěř. Krajina vytvořila přirozené migrační trasy, kudy táhla nespočetná stáda býložravců – sobů, rohatých pižmoňů i divokých, vůči zimě odolných koní. Majestátními králi této pochodující masy se však stali srstnatí mamuti. Obraz životem kypící krajiny dokreslovali osaměle žijící nosorožci, medvědi nebo rosomáci, smečky vlků či zvířata, která dnes spatříme už jen v Africe – lvi a hyeny. Zdaleka nejpodstatnějšími pro lidské přežití se ovšem stali polární zajíci, bělokurové a lišky. 

Bydlení s výhledem

Podnebí také diktovalo způsob, jakým lidé krajinu obývali. Zatímco při oteplení mezi dobami ledovými volili vyvýšená místa, aby měli lepší rozhled, v chladných periodách se stahovali hluboko do údolí, kde je štíty kopců chránily před větrem. Lovci mamutů žili v podmínkách mezi popsanými dvěma extrémy, a tak se řada sídlišť dochovala na stráních, ani moc nízko, ani příliš vysoko, a obvykle poblíž příhodného říčního toku.

Odtud se těmto lidem (jejichž epochu archeologové nazývají gravettien) otvíral dostatečný výhled do krajiny, takže mohli pozorovat migrující stáda a dobře plánovat lovecké výpravy. Pro zdejší „gravettience“ měl mamut mimořádný význam: Nejenže jej lovili, ale patrně i uctívali, a stal se součástí jejich umění. Suroviny, které vedle masa poskytoval, se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k obřadním účelům, spjatým s tehdejší mytologií. Mamutí kosti, lebky i kly lidé shromažďovali v mimořádném množství na určitých místech ve svých tábořištích. V té době se jinde v Evropě ani ve světě nic podobného nedělo. 

První přiložené uhlí

Gravettienské sídliště si můžeme představit jako několik větších prostorných obydlí, se stěnami dobře izolovanými proti mrazu a chladu. Konstrukci tvořilo dřevo a mamutí kosti, stěny nejspíš vyplňoval nejdostupnější materiál – drny, a možná také rákos. Teplo zajišťovala vnitřní ohniště, takže i v zimě mohli obyvatelé domů, podobně jako dnešní Eskymáci, chodit téměř nazí. Měli vysoké, štíhlé a přitom robustní tělo, jež si zdobili barvou, a snad i tetováním. 

Mezi přístřešími se nacházely vysoko umístěné zimní zásobárny s masem, konstrukce na sušení kůží, prostory na jejich zpracování a další místa pro venkovní činnosti. Alespoň některá tábořiště uzavírala ohrada, někde ležela rovněž skládka mamutích kostí, lebek a klů, jakož i zásoby dříví na otop. Ostatně také velké mamutí kosti poskytovaly dost tuku, aby živily oheň v severněji položených sídlištích. Směrem na jih zas v popelu převažují uhlíky ze stromů, takže se tam nejspíš topilo primárně dřívím, které se muselo někde v domě či v jeho okolí uložit v suchu a bezpečí. Na ostravském kopci Landek, jak odhalila analýza popela, se ovšem pálilo rovněž černé uhlí z nedaleké povrchové sloje. Jde o jeho nejstarší archeologicky doložené užití na světě.

Ničivé vykopávky

První průkopníky archeologie upozornily na sídliště právě shluky mamutích ostatků, které pro svou hojnost neušly zájmu místních obyvatel. Někde se obnažené kosti chobotnatců zvolna rozpadaly, jako v Dolních Věstonicích, jinde, například v Předmostí u Přerova, se těžily a využívaly coby hnojivo. Poznatky o podobě příbytků přinesly zvlášť poválečné vykopávky. Do základů pravěkých obydlí byly totiž použity kameny či masivní mamutí kosti, které pomohly odhalit jejich půdorys. 

Proslulé sídliště Dolní Věstonice tvořilo několik příbytků, v nichž mohlo podle archeologa Bohuslava Klímy žít i kolem stovky obyvatel. Bohužel Předmostí, přestože mamutími ostatky doslova oplývalo, bylo z větší části odkryto už v 19. století a tehdejší skromné metody výzkumu neumožnily tamní objekty zachytit. Sprašová hlína na ostravském Landeku zas nedokázala řádně uchovat kostěný materiál, takže odtud známe především pozůstatek po dílně, kde se drtilo červené barvivo, a několik ohnišť. Lokality kolem Dunaje ani z Krakovska nepřinesly navzdory množství kostí jasné stopy po obydlí. 

Vedle velkých sídlišť existovaly i menší sezonní lovecké tábory, například u Jarošova. Kdybychom však výraznější důkazy o přítomnosti gravettienců hledali v jeskyních, jak naznačoval Štorch, neuspěli bychom: Lidé této kultury se jim vyhýbali. 

Hurá na mamuta!

O tom, co přesně lovci mamutů jedli, se dozvídáme především z nalezených kostí. A navzdory jménu, jež dal mamut těmto lidem v populární kultuře, nepatřili srstnatí chobotnatci k hlavním zdrojům jejich potravy. Archeolog Karel Valoch o gravettiencích nejednou hovořil spíš jako o lovcích zajíců. Právě zajíce, kury a lišky jim stačilo jen „sbírat“, protože je chytali do pastí. Přesto mamutí maso tvořilo výraznou součást jejich jídelníčku a v některých oblastech, například v Předmostí, v něm dokonce převládalo. 

Tehdejší lov představoval nebezpečnou, ale prestižní událost, na kterou se skupiny lovců vydávaly snad jen jednou či dvakrát do roka. Jeho přesnou podobu rekonstruovat nedokážeme, zcela jistě však víme, že nikdo nekopal jámy, kam by mohl mamut spadnout. Zaprvé je hloubení ve zmrzlé půdě neuvěřitelně obtížné a zadruhé neexistoval způsob, jak až čtyřtunové zvíře z díry vytáhnout. V řadě roklin okolo Pálavy se však našly mamutí kosti: Z toho lze usuzovat, že lovci stádo nejspíš vyplašili, nadháněním z něj oddělili jeden kus a nasměrovali jej do prudké strže, kde se zvíře zabilo pádem. 

Musíme je obelstít

Druhou pravděpodobnou metodu představoval přímý lov pomocí zbraní. Lovci si ve stádu vybírali spíš mladší kusy s měkčím masem a tenčí kůží, připlížili se k nim a zaútočili těžkým oštěpem. Kromě síly vlastních paží možná využívali i vrhač, který se u nás ovšem archeologicky nedochoval. První nález pochází z Francie až z období před 17 tisíci lety. Nicméně paleontoložka Miriam Nývltová Fišáková rozeznala na rukou těchto lidí určité deformity, jež mohlo způsobit právě užívání vrhače. Krátký kostěný či dřevěný nástroj je dlouhý asi jako předloktí a na konci z něj vyčnívá patka s vyvrtanou prohlubní. Do ní se konec oštěpu zachytí, a při vrhu se tak zužitkuje veškerá energie, kterou dokáže lovec vyvinout: Zvýší se tím nejen dosah hodu, ale především průraz zbraně. 

Díky dlouhému životu mohl navíc vůdčí mamut snadno uplatnit své zkušenosti a porozumět souvislosti mezi člověkem a úmrtím svých druhů v daném místě. Mamutí ostatky ponechané na lovišti by vedly k ostražitosti zvířat nebo by je donutily se lokalitě vyhnout. Jestliže tedy chtěli tehdejší lidé lovit gigantické živočichy opakovaně, museli z krajiny odstranit ostatky usmrcených kusů, jež by navíc lákaly mrchožrouty a nebezpečné predátory. Obrovské zásoby kostí u táborů proto možná vznikly jako jisté skládky, které lovci navršili kvůli bezpečí. 

Nejen maso, ale i zelenina

Archeologové dnes na moravské gravettience pohlížejí jako na složitou kulturu, která si dokázala zajistit trvalý blahobyt. Mikroskopická analýza jejich zubů prozrazuje, že měli hojnost potravy a nikdy netrpěli hlady. Naznačuje to, že na lovu migrujících zvířat zcela nezáviseli a uměli si poradit i v nepříznivých měsících. Nedávné rozbory nasvědčují, že mohli lovci mamutů pro případ nouze chovat soby, které hlídali psi. 

Uvedenými rysy se gravettienci vymykají klasické představě o lovcích a sběračích žijících v malých sídlech, kteří téměř nevytvářejí společenskou strukturu. Tito stále ještě paleolitičtí lidé se podobají spíš pozdějším neolitickým zemědělským populacím, včetně dovednosti obstarat si rostlinnou potravu. Podařilo se například objevit třecí destičku se zbytky rostlin, jež sloužila jako primitivní mlýnek. Možností se tehdy zřejmě nenabízelo mnoho, ale už pouhý rákos dokáže ve stravě leccos nahradit: Jeho kořeny lze rozetřít na kaši či na těsto a z něj potom upéct chleba. 

Rostliny ovšem gravettiencům nesloužily jen k přípravě jídla, ale také k výrobě šatů, jak potvrdily analýzy vzorků vypálených hliněných hrudek z jihomoravských sídlišť: Byly tam nalezeny otisky textilu, zhotoveného nejspíš z kopřivových vláken. V některých ohledech se lidé mladého paleolitu chovali tak, jak jsme to předpokládali až u populace neolitu, mladší o deset tisíc let. 

Počtáři a obchodníci

Tehdejší společnost si nelze představovat jako izolované skupiny lidí. Dlouhou dobu u nich fungovala určitá komunikace a propojenost, která mohla vést i k jisté specializaci podle rozdílných podmínek na daném území: V chladnějším podnebí mají zvířata kvalitnější kožichy, zatímco jižněji položené lokality nabízejí lepší rostlinný materiál pro tkaní látek. To však samozřejmě předpokládá rozvětvený obchod a spolupráci mezi různými, jen vzdáleně spřízněnými skupinami. Schopnost počítat, tolik potřebnou pro obchod, ovládali gravettienci velmi dobře, jak dokládají početní hůlky z Dolních Věstonic. Navíc si zjevně uvědomovali čas a jeho periodicitu – na jedné hůlce bylo zaznamenáno 29,5 zářezu, tedy měsíční cyklus.

Archeologové dokázali vysledovat například cesty kamenů vhodných pro výrobu nástrojů. Prim hrají silicity – kvalitní, barevně atraktivní materiály jako pazourek či radiolarit z Polska a Bílých Karpat, které se hodily pro výrobu nástrojů s ostrým břitem. Přesouvaly se po celém území lovců mamutů, na vzdálenost stovek kilometrů, ačkoliv existoval daleko bližší zdroj šedého rohovce ze Stránské skály poblíž Brna, o který ovšem nebyl z nějakého důvodu zájem. Naopak pro výtvarnou činnost daný materiál víc než postačoval: Například slavná Willendorfská venuše, nalezená v severním Rakousku, byla vyřezána právě z brněnského vápence.  

Duchovní svět 

Neznáme žádné skutečné paleolitické pohřebiště, převládalo tedy nejspíš navrácení těla přírodě a jejím mrchožroutům. Existují však výjimky, kdy se nebožtíci pohřbívali do velmi mělkých jam. Tyto nepříliš časté hroby možná nemusíme vysvětlovat pomocí mytologie, ale velmi prozaicky biologií. Pokud oběti zemřely na infekci a tělo představovalo zdroj nebezpečné choroby, znamenalo zahrabání do mělké jámy praktickou nutnost a nemuselo nijak souviset s kulturou. 

Vůbec největší hrob té doby, respektive pohřební areál o rozměrech 4 × 2,5 m, objevil v létě roku 1894 profesor Karel Maška v Předmostí. Plocha zahrnovala kosti dvaceti jedinců, z toho dvanácti dětí, přičemž nejspíš padli za oběť epidemii: Nejstaršímu muži bylo čtyřicet let. Naleziště v Dolních Věstonicích – Pavlově vydala šest téměř kompletních koster.

Když v roce 1895 objevil německý fyzik Wilhelm Röntgen paprsky X a pořídil slavný první rentgenový snímek manželčiny ruky, nemohl tušit, že o 130 let později budeme podobným způsobem rentgenovat „vesmírné ruce“.

Odborníci NASA využili schopnosti dvojice vesmírných rentgenových teleskopů Chandra a IXPE (Imaging X-ray Polarimetry Explorer) a s jejich pomocí „zrentgenovali“ pozoruhodnou mlhovinu MSH 15-52, vzdálenou od nás asi 16 tisíc světelných let. MSH 15-52 není obyčejnou mlhovinou, má za sebou bouřlivou minulost a kvůli jejímu zvláštnímu tvaru se jí přezdívá „Božská ruka“ nebo také „Vesmírná ruka“.

Pulzarová mlhovina

MSH 15-52 je vzácná mlhovina pulzarového vichru (Pulsar wind nebula) neboli plerion. Vytváří ji mladý pulzar PSR B1509-58, tedy zhroucené jádro nedávno zaniklé masivní hvězdy, které zběsile rotuje a intenzivními polárními výtrysky vyvrhuje spoustu hmoty. Výsledkem je útvar, který připomíná gigantickou ruku.

Původní masivní hvězda „kosmické ruky“ zanikla asi před 1 500 lety a my dnes pozorujeme pulzarovou mlhovinu ve fázi jejího zrodu. Rentgenové teleskopy odhalily uvnitř této mlhoviny struktury, které opravdu připomínají lidské kosti, což mlhovině MSH 15-52 dodává na strašidelném zjevu.

TIP: „Sauronovo oko“ v souhvězdí Vodnáře je působivá symbiotická dvojhvězda

O skutečné kosti pochopitelně nejde, ale zajímavou souhrou okolností tyto rentgenové snímky ukazují struktury, které jako „kosti“ v jistém smyslu fungují, protože vyztužují a určují tvar mlhoviny. Jde o magnetická pole, podél kterých putují vysokoenergetické a elektricky nabité částice urychlené energií pulzaru, které vyzařují rentgenové záření a tvarují výslednou mlhovinu.

V oknech se usazují vydlabané příšerky z dýní a hřbitovy ožívají blikajícími světélky... Svátek mrtvých se od pradávna slavil v období mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, tedy na konci října a začátku listopadu. Má zajímavou historii! Keltové jej nazývali Samhain.

Každý keltský rok začíná s příchodem zimy. S přijetím juliánského kalendáře byl Nový keltský rok ustaven na 1. listopad. Noc před tímto svátkem zasvětili mrtvým. Těm, kteří zemřeli během předchozího roku a přišel čas si jejich životy připomenout. I těm dávno zesnulým. 

Všichni svatí i každá mrtvá duše

Jako všechny přírodní svátky se křesťanská církev snažila i tento zlikvidovat. První listopad prohlásila za svátek Všech svatých: těch známých i těch, které znal pouze Bůh. V Británii se mu říkalo All Hallows Day, z čehož později vznikl Halloween. Lidé totiž slavili oba svátky dohromady – Samhain i Halloween, takže se v průběhu středověku prolnuly v jeden. Církev to vzdala, tak je 2. listopad vyhrazen takzvaným modlitbám za mrtvé. Svátek se jmenuje Památka zesnulých, lidově Dušičky.

Starokeltové svěcenou podzimní noc zařadili mezi čtyři hlavní svátky v kole času, vedle Imbolgu, Beltainu a Lughnasadu. Samhain je počátek i konec. O samhainové noci umírá starý Bůh a vrací se do země mrtvých. Tam čeká na své znovuzrození o zimním slunovratu. Odtud se vzalo pozdější uctívání mrtvých duší i křesťanských svatých.

O posvátné samhainové noci se lidé zbavovali všeho starého, nepotřebného a škodlivého: špatných vlastností, návyků, myšlenek, ale také starostí, nemocí nebo nadváhy. Platil za ideální čas k očistě těla i duše. Věřilo se, že o této noci je zeď mezi světem živých a mrtvých nejtenčí. Proto je Samhain dodnes ideálním časem pro okultisty vyvolávající duchy. Také v nejstarších lidových zvycích se to péčí o mrtvé jen hemží: přípravují se pro ně speciální pokrmy a zapálené svíčky mají zbloudilým duším ukázat směr, aby trefily do domu svých příbuzných.

Keltové nedělali nic, co by nemělo praktický význam pro kvalitu života. Jaký byl pro ně smysl posvátné noci Samhainu? Jaký význam pro živé mohlo mít uctívání mrtvých? Již samotné období podzimu napovídá, že svátek měl úzkou souvislost s vegetačním cyklem. Příroda se chystá k zimnímu spánku. Žloutne tráva, opadává listí, tleje a hyne. Příroda však neumírá. Pouze stahuje své síly do nitra země, aby je obnovila a připravila na jaro. Tento proces určitě nelze přenášet na současné uctívání zemřelých. Těžko bychom mohli požadovat, aby na jaře obživli a vrátili se k nám domů v plné síle, kypící zdravím… 

Keltové znali vliv vesmírných procesů na vše živé na Zemi. Období Samhainu bylo pro ně z astrologického hlediska nejvhodnější pro zahájení omlazovacího procesu. Ten musí začít odumíráním starého a nefunkčního. A samotný význam podzimní oslavy smrti? Bez smrti by nebylo života. Keltové o Samhainu oslavovali možnost změny smrtelného na nesmrtelné. Není to však ani zmrtvýchvstání, ani proměna starého člověka v mladého. Nesmrtelná je přeměna sama, schopnost přírody zregenerovat a omladit své síly. Člověk jako její součást má možnost přírodu správně pochopit a napodobit. Nejprve se však musí naučit znovu ji respektovat, milovat a chránit. Dokud ještě nějaká existuje…

Zrychlující se urbanizace v posledních letech uspíšila i růst holubích populací. Ve městech po celém světě se dnes podle odhadů vyskytuje na 400 milionů šedobílých ptáků, a někde dokonce počtem převyšují tamní obyvatele – například v Benátkách jich je třikrát víc. Městské prostředí holubům plně vyhovuje: Nejenže jim nabízí nevídanou hojnost potravy, ale hustá zástavba připomíná skalní dutiny, v nichž hnízdili jejich divocí předkové. Zdomácnělí opeřenci zvládnou vyvést mláďata na parapetech, v klimatizačních jednotkách i v talířích satelitů. Z původně zrnožravého druhu se navíc postupně stali potravní oportunisté, kteří nepohrdnou shnilými zbytky, a dokonce ani lidskými zvratky. Každý z nich pak ročně vyprodukuje na dvanáct kilogramů výkalů.

Pomůže zákaz krmení?

Od počátku 20. století se radnice snaží proti ptákům s nelichotivou přezdívkou „létající krysy“ bojovat, ale zatím marně. Neosvědčily se otrávené návnady, přímý odstřel či odchyt celých hejn, antikoncepční pilulky ani elektrické výboje. V některých metropolích experimentovali s cvičenými dravci a například nad londýnským Trafalgarským náměstím létala svého času káně Harrisova. Gigantická hejna se však ve výsledku pouze přesunula do jiných částí města nad Temží.

Biolog Daniel Haag-Wackernagel z Basilejské univerzity se studiu holubů věnoval tři dekády a upozorňuje, že počet zmíněných městských opeřenců roste úměrně dostupnosti potravy. Je-li jí dostatek, může holubí pár přivést ročně na svět i dvanáct mláďat. Nepopulárních ptáků se lze tudíž účinně zbavit jedině tak, že jim zamezíme v přístupu k jídlu. Města se přitom musejí zaměřit nikoliv na holuby, nýbrž na lidi. Nicméně zakázat přímé krmení podle odborníka nepomůže – důležité je obyvatele přesvědčit. Sám přitom v roce 1980 navrhl kampaň, díky níž klesla holubí populace v Basileji za čtyři roky o třetinu. 

Kulomety ráže .50 (12,7 mm) náleží mezi nejužitečnější druhy samočinných palných zbraní, a to na zemi, ve vzduchu i na vodě. Do služby vstoupily v období mezi světovými válkami a od té doby jejich význam jen rostl. Byly a dosud jsou výtečnými nástroji v bojích pěchoty, ale mohou si poradit i s lehce pancéřovanými vozidly. Často se objevují na vrtulnících, dříve byly standardní výzbrojí letounů a setkáváme se s nimi také na palubách lodí. Zajisté nejznámějším typem je americká „padesátka“ neboli kulomet M2HB, zatímco na straně SSSR to kdysi býval vzor DŠK, po něm typ NSV a nově kulomet Kord.

Nelehká cesta k těžké hlavni 

Kořeny amerických kulometů ráže 12,7 mm sahají až do první světové války, jelikož už tehdy se objevil požadavek na zbraň, jež by mohla ničit obrněná vozidla a pancéřovaná letadla. Jako základ se použil 7,62mm kulomet firmy Browning, jenž absolvoval přestavbu na kalibr 12,7 mm, první experimenty z podzimu 1918 však nepřinesly úspěch. Náboj neměl dostatečný účinek a zbraň nabízela příliš nízkou kadenci a špatně se ovládala. Pokrok proto znamenala až možnost seznámit se s německou 13mm municí. 

Přepracovala se i konstrukce kulometu, takže v roce 1921 se mohl začít sériově dodávat první americký „půlpalcový“ kulomet, jenž obdržel jméno M1921. Užíval ještě vodní chlazení, pracovalo se však i na takzvané těžké hlavni, díky které by tento zastaralý prvek vymizel. Kulomet M1921 byl zkonstruován především coby letecká a protiletadlová zbraň, ale po další rekonstrukci vznikla univerzální „rodina“ kulometů, jež byly postaveny okolo shodného základu, k němuž se připojovaly různé hlavně a jiné součástky. Do sériové výroby se toto provedení dostalo roku 1933 pod názvem M2 a zajisté největší význam záhy získala varianta s těžkou hlavní M2HB (Heavy Barrel). Sama zbraň vážila 38 kg, což byl dramatický posun oproti původní 55kg podobě s vodním chlazením. 

Kromě toho přibylo provedení AN/M2, kde zkratka znamenala „Army/Navy“ a odkazovala k faktu, že tato verze je určena pro letouny armádního i námořního letectva. Obdržela odlišnou lehkou hlaveň s velkým počtem chladicích otvorů a stala se nejpoužívanějším typem kulometu v amerických letadlech druhé světové války, kdežto pozemní podoba M2HB představovala základní či vedlejší zbraň nespočetných typů vozidel. „Fifty-cal“ či „Ma Deuce“, jak se této výborné zbrani běžně přezdívá, si získala obrovskou popularitu mezi prostými vojáky, kteří rychle pochopili, že se jim dostala do rukou mimořádně účinná a víceúčelová konstrukce.

Proti tankům i letadlům 

Na opačné straně fronty se americké „půlpalcové“ kulomety záhy staly zdrojem obav, a to tím spíše, že Wehrmacht podobnou zbraň neměl. 13mm kulomety se totiž užívaly jen na letadlech a pozemní technika si musela vystačit se zbraněmi ráže 7,92 mm. Na konci války se odehrály i pokusy s montáží 13mm kulometů na tanky, avšak ty již neměly praktický význam. 

Kulomety americké armády byly ohromně efektivní nejen proti pěchotě, ale také proti lehkým obrněným vozidlům. Probíjely dokonce i boční pancíře některých středních tanků. Uplatnily se také jako výtečné zbraně proti nízko létajícím letadlům, k čemuž obvykle sloužily vícenásobné lafety na obrněných transportérech. Někteří vojáci umístili na tyto kulomety i optiku a používali je jako provizorní odstřelovačské pušky. 

Úspěšné pokračování služby 

M2HB pokračoval ve službě i po válce, a to navzdory faktu, že jeho funkční mechanismus s pohonem krátkým zákluzem hlavně byl někdy popisován jako poněkud archaický. „Padesátka“ se ale ukázala opravdu výjimečně spolehlivou a dlouhověkou konstrukcí, k čemuž přispěla též velice účinná munice, a proto se M2HB nadále montovaly na nejrůznější pozemní, letecké i námořní platformy. Pochopitelně se objevily různé odvozené či modernizované varianty, například kulomet M3M neboli GAU-21/A pro vrtulníky či M2A1, který dovoluje rychlejší výměnu hlavně. Na standard M2A1 se tak postupně upravuje většina zbraní v arzenálu US Army i US Marine Corps, zatímco nové kulomety se vyrábějí už přímo v tomto provedení.

Sériovou produkci v minulosti zajišťovala primárně firma Colt, k níž se posléze připojily další americké podniky (zejména General Dynamics) a také zahraniční firmy, zvláště belgická zbrojovka FN Herstal. „Padesátky“ stále najdeme ve výzbroji desítek zemí, a ačkoliv se vyskytlo několik pokusů o výrobu moderní náhrady, žádný z nich se neujal, takže americké ozbrojené síly s touto legendou i nadále počítají.

Američané svůj první „půlpalcový“ kulomet vyvíjeli ve 20. a 30. letech minulého století. Požadavek na obdobnou zbraň se ale objevil též v SSSR, kde v roce 1929 vstoupil do služby 12,7mm kulomet DK konstruktéra Vasilije Alexejeviče Děgťarjova. Jednalo se sice o slibnou konstrukci, vadila však nízká kapacita bubnového zásobníku, a tak inženýr Georgij Semjonovič Špagin přidal systém zásobování z pásu. Výsledkem se stal slavný kulomet DŠK, který se začal dodávat roku 1938, byl standardní zbraní své kategorie v Rudé armádě za druhé světové války a v modernizované verzi DŠKM se stále občas vyskytuje na bojištích. Na počátku 60. let však sovětská armáda zadala požadavky na jeho nástupce, jenž se měl vyznačovat především nižší hmotností. 

Náhrada za DŠK

Do projektu se tedy pustila CKIB SOO (Centrální konstrukčně výzkumná kancelář sportovních a loveckých zbraní), kde zbraň pod pracovním jménem Uťos vyvíjeli konstruktéři G. I. Nikitin, J. M. Sokolov a V. I. Volkov. Prototyp kulometu se představil armádě roku 1969 a nová zbraň podle příjmení konstruktérů a kalibru obdržela oficiální jméno složené z počátečních písmen příjmení svých konstruktérů: NSV-12,7 (číselný údaj se však zpravidla vynechává). Někdy se vyskytuje i resortní index 6P11, případně i pracovní jméno Uťos. Sériová produkce měla původně probíhat v Děgťarjovově továrně ve městě Kovrov, avšak posléze bylo přijato rozhodnutí vybudovat zcela nový závod ve městě Uralsk. 

Tento podnik pojmenovaný Metallist zahájil dodávky v roce 1972. Obdobně jako řada současných konstrukcí kulometů využívá i NSV pohon prachovými plyny odebranými z hlavně. Plyny pohánějí píst propojený s nosičem závorníku, ale na rozdíl od principu Kalašnikov nekoná závorník pohon rotační, nýbrž vodorovný. Zamykání závěru proto probíhá díky pohybu směrem vlevo. Kulomet se nejčastěji instaluje na trojnožku 6T7 a celá sestava se pak označuje jako NSVS (stankovoj – na podstavci), ale existuje rovněž trojnožka 6U6 se sedačkou a vyšším náměrem, jež obvykle slouží k protivzdušné obraně.

V arzenálu AČR 

Stejně jako americká „padesátka“ se také NSV může chlubit vysokou přesností, a proto na něj lze rovněž instalovat dalekohled a používat jej jako těžkou odstřelovačskou pušku. Na základě NSV byl následně vyvinut i kulomet NSVT (tankovoj), vyznačující se elektrickou spouští s možností přímého nebo dálkového ovládání. Jak napovídá název, slouží zejména ve výzbroji tanků a jiných bojových vozidel, kde bývá montován na věžích či v různých střelištích. Občas lze na NSV narazit také na vrtulnících a vznikla též věžička Uťos-M s dvojicí kulometů, která se montuje na lehká námořní plavidla. 

Povedený sovětský kulomet se dostal i do armád desítek dalších zemí a mezi jeho uživatele se řadí též Armáda ČR, jelikož se nalézá mimo jiné na tancích T-72M4 CZ nebo na vozidlech Kajman a Cowboy, respektive automobilech Land Rover Defender pro speciální a výsadkové jednotky. Několik států zahájilo licenční produkci této zbraně a jako kuriozitu lze uvést, že Polsko vyrábí kulomet WKM-B, což je v podstatě derivát NSV pro západní munici. 

Sama armáda Ruské federace ovšem již považuje NSV za zastaralý, a tudíž od přelomu století zavádí nový 12,7mm kulomet Kord. Ten vypadá na pohled podobně jako NSV, vyznačuje se však novou úsťovou brzdou s charakteristickým hranatým tvarem a jeho vnitřní mechanismus se značně změnil, protože závorník se nově pohybuje svisle. Kromě toho klesla hmotnost zbraně a vzrostla životnost hlavně, jelikož poslední zmíněný parametr se řadí mezi poměrně vážné nedostatky NSV. Pokud se z něj totiž vystřelí kolem 100 ran v jedné nepřetržité dávce, její životnost je ukončena, byť samozřejmě také NSV umožňuje rychlou výměnu hlavně. Samotné Rusko již každopádně kulomety NSV nějakou dobu nevyrábí a stále častěji bývá k vidění nový vzor Kord. Nelze však pochybovat, že v armádě Ruské federace i armádách dalších zemí zůstane NSV ještě dlouho.

Bazalt čili čedič je nejhojnější vyvřelou horninou na zemském povrchu. Tvoří prakticky celé dno oceánu a také nemalou část povrchu pevniny. Většinou se vyskytuje jako fádní černá či šedá hornina, ale dovede také překvapit. Pro čedič je typická sloupcovitá odlučnost, při které vznikají nápadné, často šestiúhelníkové bloky, které mohou budit dojem záměrně stavby, i když jsou čistě přírodního původu.

Čedičové sloupy se vyskytují na řadě míst světa a často jde o chráněné a hojně navštěvované geologické útvary. Slavný je třeba Obrův chodník (Giant's Causeway) v Severním Irsku nebo třeba Panská skála na území Kamenického Šenova v Českém středohoří. Jak ukazuje nedávné pozorování v hlubinách oceánu, tyto estetické útvary se nevyskytují jen na souši.

Hercules s novým vybavením

V podmořském kaňonu severně od havajského ostrova Molokaʻi nedávno operoval dálkově ovládaný podmořský robot Hercules. Šlo o průzkum mořského dna v rámci expedice výzkumného plavidla EV Nautilus, které provozuje Ocean Exploration Trust objevitele Titaniku a Bismarku Roberta Ballarda. V tomto případě jde o kratší dvoutýdenní expedici, jejímž hlavním cílem bylo otestovat nový širokoúhlý kamerový systém pro průzkum mořského dna.

Jak uvádí deník Miami Herald, robot Hercules pořídil v hloubce asi 1 700 metrů excelentní záběry sloupcovitých čedičů. Zřejmě jde o nejlepší záběry těchto útvarů v hloubi oceánu. Kromě čedičových sloupů jsou na záběrech i ukázky podmořského života, včetně populární hlubokomořské „ryby s lampičkou“ – ďasa mořského (Lophius piscatorius).

TIP: Nález ztracených senzorů odhalil největší známou podmořskou lavinu

Hercules v rámci expedice testuje i systém umělé inteligence Rapid Automatic Image Categorization, pro rychlou anotaci videosekvencí v reálném čase. Po úchvatných sloupcovitých čedičích se Hercules vypraví testovat nová zařízení k hydrotermálním podmořským kuřákům, porostům korálů i k vrakům lodí ze 2. světové války.

Na listopadové noční, a v jednom případě dokonce i denní obloze budou hrát významnou roli planety a úkazy s nimi spojené. Na podvečerním nebi upoutá pozornost zejména Jupiter v Beranovi a Saturn ve Vodnáři. Druhému zmíněnému bude vyhrazena jen první polovina noci, na jejímž konci zmizí za jihozápadním horizontem, zatímco Jupiter zůstane pozorovatelný po celou noc: 3. listopadu se totiž dostává do opozice se Sluncem. Vychází tudíž v okamžiku, kdy naše denní hvězda zapadá, a sám se naopak skryje za obzorem až s jejím východem.

Stíny na Jupiteru

Na Jupiter se zkuste zaměřit například 6. listopadu mezi 23:30 a 1:30 SEČ, 15. listopadu mezi 20:00 a 22:00 nebo 17. listopadu mezi 23:15 a 0:30, kdy kotouček planety ozdobí stíny vrhané jejími měsíci. V prvních dvou případech půjde o Io, ve třetím o Ganymed, a jejich spatření si vyžádá dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm i dobrý seeing – tedy klidný obraz nepoznamenaný chvějícím se vzduchem.

Stíny průvodců plynného obra budou vypadat jako droboučké tmavě šedé skvrnky o úhlovém průměru jen 1″, putující v rámci 1–2 hodin napříč jeho kotoučem od východu k západu. Velký dalekohled s objektivem o průměru 20 cm a víc vám pak umožní spatřit i samotné měsíce: Na zářivém planetárním disku hledejte víceméně bodová světlá zjasnění s uhlovými rozměry odpovídajícími stínům.

Přechody neboli tranzity Jupiterových měsíců a jejich stínů se pravidelně opakují, přičemž občas jich lze zahlédnout i několik současně. Kromě toho je možné pozorovat také zákryty průvodců planetou nebo jejich vstupy a výstupy ze stínu, který obr vrhá do prostoru. Ve výjimečných případech dochází rovněž ke vzájemným zákrytům měsíců a k jejich zatměním. Zmíněných úkazů se v listopadu odehraje celá řada: Půjde zejména o nejrůznější tranzity a vstupy či výstupy souputníků z Jupiterova stínu. Kdy nastanou a jak budou vypadat, zjistíte z počítačových planetárií nebo online kalkulátorů, které je obvykle umějí i předpovědět.

Uran v Beranovi

Druhé planetární opozice se dočkáme 13. listopadu. Tehdy se v mimořádném postavení vůči Slunci ocitne Uran, který stejně jako Jupiter naleznete v Beranovi. Jde o planetu na hranici viditelnosti pouhýma očima, proto bude mnohem jistější si k jejímu pozorování vzít alespoň triedr na stativu. Cestu zahajte u hvězdy 41 Arietis, viditelné s 3,6 mag pouhýma očima. Od ní zamiřte 9° na jihovýchod, kde narazíte na slabší, ale stále postřehnutelnou Deltu Arietis s 4,3 mag. Uran pak najdete asi 2° jihovýchodně od ní, přičemž přesnou polohu vyčtete z podrobné vyhledávací mapy.

Planeta bude vypadat jako lehce nazelenalá hvězdička s jasností 5,6 mag. Víc ukáže až dalekohled s objektivem o průměru nejméně 10 cm a se zvětšením alespoň 100×, v němž se bodový Uran promění v nevelký modrozelený kotouček s úhlovým průměrem 3,8″. Pro srovnání, disk Jupitera se na listopadové obloze jeví asi třináctkrát větší.

Jen pro velké dalekohledy

Pokusit se můžete také o nejvzdálenější planetu Sluneční soustavy, jen musíte pozorování zahájit v první polovině noci, protože Neptun zapadá již brzy ráno. Na hvězdném nebi se vypravte do Ryb: Hledaná oběžnice se skrývá těsně vedle hranice, jež dělí zmíněné souhvězdí od sousedního Vodnáře. Nejsnazší bude začít u dvojice hvězd čtvrté velikosti Ióta a Lambda Piscium, viditelných pouhýma očima. Prodloužíte-li si jejich spojnici o 5° na jih, doputujete ke stálici 20 Piscium s jasností 5,5 mag. Od ní pokračujte 1° na západ k droboučké hvězdě sedmé velikosti a v její blízkosti natrefíte na Neptun. Lepší představu opět poskytne vyhledávací mapa. 

V zorném poli dalekohledu pátrejte po nevýrazné namodralé „hvězdičce“ s jasností 7,7 mag. Neptun od nás dělí již taková vzdálenost, že má jeho kotouček úhlový průměr pouze 2,3″. Rozliší jej tudíž teprve velké přístroje s objektivy o průměru přinejmenším 20 cm a se zvětšením 150–200× nebo i víc, jestliže to dovolí pozorovací podmínky.

Neobvyklé setkání

Venuše, coby poslední a nejzářivější z listopadových planet, vychází jako jitřenka nad jihovýchodní obzor již brzy ráno. Hned na začátku měsíce se přitom přesune ze souhvězdí Lva do Panny, kde se 9. listopadu ocitne ve společnosti úzkého měsíčního srpku čtyři dny před novem. Přesto půjde o pouhou předehru k neobvyklé show, jež se odehraje ještě téhož dne dopoledne. Její pozorování si však vyžádá alespoň malý dalekohled, nejlépe na montáži opatřené hodinovým strojem, který vám umožní sledovat planetu i po východu Slunce.

Zatímco úzký měsíční srpek na denní obloze v podstatě zmizí, Venuši s jasností −4,3 mag uvidíte v dalekohledu snadno i nadále: V menších přístrojích se ukáže pouze jako jiskřivá hvězdička, v těch větších pak coby žlutobílý, jen z půlky osvětlený kotouček. Její fáze bude tudíž připomínat Měsíc v poslední čtvrti. V průběhu dopoledne se k ní potom bude náš souputník na nebi rychle přibližovat, až se planeta zhruba minutu před jedenáctou skryje za jeho levým, zlehka osvětleným okrajem. Za „neviditelným“ měsíčním kotoučem pak setrvá dalších 74 minut, než se 13 minut po poledni opět objeví na modré obloze, tentokrát u pravého okraje zemského průvodce.

Zákryt Venuše Měsícem

Devátého listopadu dopoledne zmizí Venuše z oblohy, ovšem jen dočasně, když ji zakryje ubývající Měsíc. Za jeho levý okraj osvětlený Sluncem se planeta zanoří přibližně v 10:59 a na nebi se znovu ukáže ve 12:13, kdy vystoupí zpoza neosvětlené pravé strany měsíčního disku. Ve větších dalekohledech a při výraznějším zvětšení bude možné pozorovat i fázi planety – její kotouček bude totiž osvětlený přibližně z poloviny (viz vpravo nahoře). Ilustrace znázorňuje pozici Venuše vůči Měsíci asi čtvrt hodiny před zákrytem a čtvrt hodiny po něm. Všechny časové údaje odpovídají SEČ.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu v 15:02 SEČ vstupuje do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno vysoko nad jihovýchodem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2023

• 3. listopadu – Jupiter v opozici se Sluncem
• 3. listopadu – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců
• 7. listopadu – Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranní obloze
• 9. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi; nejblíž si budou před rozedněním, vysoko nad jihovýchodem, kdy je bude dělit asi 1,8°
• 9. listopadu – zákryt Venuše ubývajícím Měsícem na denní obloze: začátek jevu v 10:59 SEČ, konec ve 12:13
• 11. listopadu – velmi úzký měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranním nebi nad jihovýchodem
• 13. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 17. listopadu – v noci nastává maximum meteorického roje Leonid
• 20. listopadu – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu (3,3°) v první polovině noci
• 24. a 25. listopadu – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze; nejblíž si budou 25. 11. v ranních hodinách, v okamžiku jejich západu za západní obzor, kdy je bude dělit asi 4,6°
• 26. a 27. listopadu – téměř úplňkový Měsíc poblíž Aldebaranu a Plejád z Býka na nočním nebi
• 30. listopadu – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Lidský imunitní systém je ohromujícím seskupením řady různých typů buněk, které navzájem spolupracují a jsou regulovány často velmi složitými molekulárními mechanismy. Jak velký ale tento systém vlastně je, vyjádřeno ve srozumitelných jednotkách? Již dříve se objevily odhady toho, jakou část těla vlastně imunitní systém představuje. Výsledky ale nebyly dostatečně uspokojivé pro izraelského biologa Rona Sendera z Weizmannova vědeckého institutu a jeho kolegy.

Vědci se proto rozhodli, že se pokusí sami zjistit, kolik se vlastně v lidském těle vyskytuje imunitních buněk, kde se v něm nacházejí a jaká je jejich souhrnná hmotnost. Jako referenční model badatelům posloužil sedmdesátikilový průměrný muž ve věku mezi 20 až 30 lety. 

Kolik váží imunita?

Senderův tým má s podobnými odhady zkušenosti. V dřívějším výzkumu odhadovali například počet bakteriálních buněk v lidském těle nebo třeba dobu, za jakou se různé typy lidských buněk v těle obnoví. Tentokrát vědci analyzovali data z dřívějších studií a nově zkoumali také vzorky tkání, aby odhadli množství imunitních buněk a jejich distribuci v jednotlivých částech lidského těla. Výsledky svého zjištění zveřejnili minulý týden ve vědeckém časopisu PNAS.

Badatelé dospěli k poměrně překvapivým závěrům. Podle jejich výpočtů pracuje v těle mladého pětadvacátníka zhruba 1,8 bilionů imunitních buněk. Jejich celková hmotnost přitom je podle vědců okolo 1,2 kg. 

Šedesátikilová žena stejného věku má asi 1,5 bilionů imunitních buněk o celkové hmotnosti okolo jednoho kilogramu. Desetileté dítě zhruba bilion imunitních buněk o celkové hmotnosti okolo 600 gramů. 

Výsledky vědci doporučují brát s jistou rezervou, neboť imunitní systém žen se od toho mužského v některých ohledech liší – ženy mají například statisticky vyšší pravděpodobnost vzniku některých autoimunitních onemocnění – revmatoidní artritidy (až 3×) nebo lupusu (9 z 10 diagnostikovaných výskytů lupusu se týká žen ve věku 15 až 44 let). Výsledky u dětí je pak třeba hodnotit s vědomím, že jejich imunitní systém se stále vyvíjí. 

Kde v těle sídlí imunita?

V rámci lidského těla se podle vědců nejvíce imunitních buněk nachází v kostní dřeni, kde převažují neutrofily a v lymfatickém systému, kde je velké množství T-lymfocytů a B-lymfocytů. Lymfocyty tvoří zhruba 40 % všech imunitních buněk. Protože ale patří mezi nejmenší buňky v lidském těle, jejich celková hmotnost odpovídá jen zhruba 15 % hmotnosti celého imunitního systému. Stejný podíl na imunitním systému mají podle vědců také neutrofily, produkované kostní dření.

TIP: Kilometry krevních cest: Jak dlouhé je celé krevní řečiště v lidském těle?

Velké buňky, jako jsou makrofágy nebo dendritické buňky tvoří méně než 20 % všech imunitních buněk, na jeho celkové hmotnosti se ale podílejí více než 60 %. Nejvýznamnějšími imunologickými orgány tak jsou podle vědců lymfatické uzliny, kostní dřeň a slezina, kde sídlí většina lymfocytů a neutrofilů. Důležitou roli v lidské imunitě ale hraje i gastrointestinální trakt.