Diabetes patří k nejrozsáhlejším zdravotním problémům dnešní doby. Různými variantami tohoto onemocnění trpí stále více lidí, přičemž jeho dlouhodobé následky mohou být velmi závažné. V případě diabetu 1. typu jde o autoimunitní onemocnění, kdy imunitní systém pacienta napadá buňky slinivky břišní, které produkují inzulín, nezbytný pro regulaci hladiny glukózy v těle.

V poslední době se jako slibná léčba diabetu 1. typu ukazuje implantování zařízení, která obsahují nové buňky vyrábějící inzulín, vypěstované z kmenových buněk pacienta. Problém je v tom, že imunitní systém pacienta na takové zařízení obvykle útočí a léčbu v mnoha případech komplikuje nebo ji zhatí. Je sice možné potlačovat působení imunity pomocí imunosupresiv, pacient je ale pak velmi zranitelný vůči různým infekcím.

Implantát přímo do oka

Švédští odborníci Královského technického institutu vymysleli důmyslný, i když trochu neobvyklý postup, jak pacienta ochránit před vlastní imunitou. Zařízení s novými inzulínovými buňkami neimplantují pod kůži jako dříve, ale do oka. Výsledky výzkumu švédských vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Advanced Materials.

Implantace do oka vzbuzuje nepříjemné emoce, ve skutečnosti ale přináší zásadní výhody. Jde totiž o to, že se v oku vůbec nevyskytují imunitní buňky, které dělají problémy v případě těchto implantátů. Zároveň je oko spolehlivě spojené s krevním oběhem a inzulín se pohodlně dostává do těla. Jako bonus je možné takové zařízení snadno kontrolovat, protože je v oku vidět.

TIP: Hybridní „restart“ imunitního systému si poradil s diabetem u laboratorních myší

Badatelé vytvořili 3D biotištěný implantát se zmíněnými buňkami, jehož velikost je 240 mikrometrů a vložili ho do oka laboratorních myší, do prostoru mezi duhovkou a rohovkou. Buňky v implantátu jsou uspořádané v podobě mikroorgánů a čile vyrábějí inzulín. Experimenty potvrzují, že takový implantát bez potíží pracuje v oku myši po dobu několika měsíců.

Ve vesmíru občas dochází k monumentálním explozím, které jsou vděčným objektem pozorování astronomů. Většinou se odehrávají ve vzdálených galaxiích. Pokud by ale došlo k takové explozi poblíž Sluneční soustavy, mohlo by to vážně zasáhnout život na Zemi. Hrozbou jsou především vysokoenergetické částice z explozí. Naše planeta je poměrně odolná, díky solidnímu magnetickému štítu a atmosféře, nevydrží ale pochopitelně všechno.

Mezi vesmírné exploze, které by mohly ohrozit Zemi, patří kilonovy. Jde o erupce, které jsou asi tisíckrát jasnější než novy a zároveň se nevyrovnají supernovám. K explozi kilonovy dojde, když se srazí dvě neutronové hvězdy anebo neutronová hvězda s černou dírou. Americká astronomka Haille Perkinsová z Illinoiské univerzity v Urbana-Champaigni a její kolegové v doposud nerecenzovaném odborném článku zhodnotili nebezpečí, jaké představuje kilonova pro život ve svém okolí.

Jaká je bezpečná vzdálenost od kilonovy?

Badatelé vyšli z události z roku 2017, kterou známe jako detekci gravitačních vln GW 170817 a gama záblesk GRB 170817A. Astronomové ji pozorovali také v oblasti viditelného záření a mají tak k dispozici dostatečná data o původních neutronových hvězdách, které se srazily, i množství energie, která se při tom uvolnila. Tato data vědci propojili s počítačovými simulacemi.

Exploze kilonovy přináší tři hlavní rizika. První hrozbou je rentgenové záření z dosvitu kilonovy, které pochází především z polárních oblastí kilonovy a je nebezpečné do vzdálenosti přibližně 16 světelných let. Druhým rizikem je gama záření samotné kilonovy. Značně se rozptyluje na mezihvězdném materiálu a představuje hrozbu asi do vzdálenosti 13 světelných let.

Rentgenové záření a gama záření se pohybují rychlostí světla. Třetí riziko je zákeřnější a dorazilo by asi až o tisíc let později. Jde o vysokoenergetické kosmické záření, které se šíří v podobě sféry z místa exploze, s přispěním rázových vln. Toto záření by bylo smrtelnou hrozbou asi do vzdálenosti 36 světelných let.

TIP: Nedávno detekované gravitační vlny pocházejí z nového typu vesmírné srážky

Jak reálné je ale riziko exploze kilonovy pro Zemi? Ve skutečnosti prakticky nulové. Srážky neutronových hvězd v galaxii jsou nesmírně vzácné, natož aby k tomu došlo v těsné blízkosti Země. Mnohem větším rizikem jsou pro nás třeba masivní erupce na Slunci, pokud by zasáhly naši planetu. Pokud jde o kilonovy, můžeme být v naprostém klidu.

Mezi uživatele kanonu M-46 patřily mimo jiné i ozbrojené síly marxistického hnutí MPLA v Angole, po jehož boku se do angolské války zapojila expediční vojska z Kuby, která se také mohla chlubit touto výkonnou zbraní. Soupeřící organizace UNITA se těšila podpoře od Jihoafrické republiky, jež do Angoly následně vyslala i intervenční síly, které se záhy střetly s vojsky MPLA a Kubánci. 

Úvodní část: Dělostřelecké souboje na jihu Afriky: Duel houfnice G5 vs. kanon M-46 (1)

Práce kanadského experta

Jihoafrické dělostřelectvo se však v té době (tedy ve druhé polovině 70. let) rozhodně nemohlo označovat jako moderní, neboť jeho hlavní zbraň představovala stará britská 5,5palcová (140mm) houfnice s dostřelem méně než 17 km. Síly MPLA a Kuby je proto mohly snadno „přestřílet“, což se podepsalo i na výsledcích řady bitev. Jihoafrická zbrojovka Armscor sice již delší dobu pracovala na nových dělech, ale toto zadání zpočátku nemělo prioritu, což pak angolská válka změnila. Dočasným řešením se stal nákup několika izraelských 155mm houfnic Soltam M-71, zařazených do výzbroje pod názvem G4, ale kvůli dlouhodobé odpovědi se Jihoafričané obrátili na muže, jehož práce ostatně ovlivnily též zrod izraelské zbraně.

Nebyl jím nikdo jiný než kanadský dělostřelecký expert Gerald Bull (1928–1990), jenž v 70. letech představil nový typ tažené houfnice GC-45. Její 155mm hlaveň o délce 45 násobků dokázala vyslat granáty na vzdálenost 30 km a speciální munici s dnovou složí (BB, base-bleed) dokonce až 39 km. Toto dělo, jež vyráběla Bullova firma SRC (Space Research Corporation), se potom stalo základem řady zahraničních zbraní. Jihoafričané koupili malou sérii děl GC-45, která podrobili testům, a následně některá Bullova řešení zapracovali do děla své konstrukce. Jihoafrická republika sice čelila zbrojnímu embargu, ale Bull neměl velké námitky proti jeho porušení, jelikož nenáviděl komunisty a chtěl přispět k boji proti nim. Později byl za své činy v USA souzen a vězněn, ale zrod nové jihoafrické houfnice G5 to již nezastavilo.

Dostřel jihoafrické houfnice 

Zbraň, která vstoupila do služby roku 1983, převzala většinu balistických řešení GC-45, takže dostala 155mm hlaveň dlouhou 45 násobků ráže, jihoafričtí inženýři však aplikovali také řadu vlastních nápadů. Mezi ty patřila jednokomorová úsťová brzda a pneumatický nabiják, jenž se nacházel u šroubového závěru a staral se o zasouvání střely do nábojové komory v jakémkoliv úhlu náměru. Prachové náplně v textilních vacích se musely stále zasunovat ručně, ale i tak se jednalo o významnou pomoc pro obsluhu. Ostatně i nábojová komora byla neobvyklá, protože Bullovo původní dělo se drželo standardu NATO, tedy objemu 23 litrů, avšak JAR se na tento předpis ohlížet nemusela, a tudíž firma Armscor instalovala komoru o objemu 25 litrů. 

S granátem ERFB (podkaliberní s těsnicími nákružky) dostřel přesahoval 30 km, ale pokud se použila střela ERFB-BB, dalo se střílet na dálku přes 39 km. A když mohly houfnice G5 zaujmout pozice na náhorních plošinách, pak se kvůli nižší hustotě vzduchu občas stávalo, že granáty dopadaly ve vzdálenostech přes 40 km. Vedle své výtečné balistiky se houfnice G5 vyznačovala také dalšími zajímavými rysy, například čtyřkolovou lafetou s pomocným motorem o výkonu 57 kW, díky čemuž se zbraň mohla na kratší vzdálenosti přesouvat též sama, respektive bez pomoci tahače. 

Kromě tříštivo-trhavých granátů se dodávala též zápalná, chemická či dýmová munice. Protipancéřové střely sice tehdy chyběly, ničivý účinek 155mm granátů však byl takový, že při přímé palbě proti tankům zcela stačila i tříštivo-trhavá munice. Jihoafričané později osadili dělo G5 na šestikolový obrněný podvozek, čímž vznikla samohybná houfnice G6. Obě zbraně byly s velkými úspěchy nasazeny v Angole a získaly též exportní kontrakty. Jihoafrický průmysl je posléze i opakovaně modernizoval a dnes nabízí varianty s hlavněmi o délce 52 násobků ráže, které na trhu představují velmi respektovaný pojem.

Dne 11. července 1366 se v Praze konala velká sláva. Stárnoucímu českému králi Karlu IV. ( 1346–1378) a jeho v pořadí již čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské se narodila dcera Anna. První dítě vzešlé z jejich sňatku, jež dávalo příslib dalších potomků do budoucna. Ještě před jejím příchodem na svět se pomalu začaly splétat nitky dívčina osudu, za které dovedně tahal její otec. Snažil se, jak bylo v této době běžné, využít budoucí potomkův sňatek k upevnění spojenectví a zisku nových sfér vlivu v rámci celoevropské politiky.

Dětské zásnuby

A tak byla již v pěti letech, ačkoliv církevní právo stanovovalo minimální věk snoubenců na sedm let, v roce 1371 zasnoubena za Albrechta Wittelbašského. Sňatek byl pro Karla výhodný z toho důvodu, že se jeho zeť měl stát dědicem veškerých zemí bavorské větve Wittelsbachů a v případě skonu jeho otce se měl Karel IV. stát jeho poručníkem. To se ale nezamlouvalo Otovi V. Bavorskému, který proti plánovanému sňatku veřejně vystoupil. Zároveň papež Řehoř XI. odmítl snoubencům udělit dispens třetího a čtvrtého stupně, tedy výjimku z kanonického práva, které jinak zakazovalo sňatky mezi pokrevně spřízněnými. Z vdavek tedy sešlo.

Anna se opět stala volnou figurkou na pomyslné politické šachovnici jejího otce a ten nezaváhal s dalším tahem. Již 1. května 1373 se konaly Anniny zásnuby s tříletým Friedrichem Míšeňským, nejstarším synem míšenského markraběte a durynského lankraběte Friedricha III. řečeného Kulhavý. Jeho prostřednictvím si Karel plánovat zavázat a získat věrnost mocného rodu Wettinů. Sňatek byl opět podmíněn získáním papežské dispense kvůli příbuzenství. Výše věna byla dohodnuta na deset tisíc kop pražských grošů a pojištěna zástavou měst Most a Louny. Pokud by svatba neproběhla do osmi let, měli Wettinové získat jako odškodné zástavu právě těchto měst. Před vypršením lhůty ale Karel IV. skonal, a tak připadlo na jeho syna Václava IV. ( 1378–1419), aby svou napůl nevlastní dvanáctiletou sestru Annu provdal.

Nápadník zpoza kanálu

V této době se však objevil i jiný, daleko mocnější a urozenější nápadník, který platil v Evropě za nejžádanější partii. Anglický král Richard II. Plantagenet, který byl o necelý rok mladší než Anna. Ostatně o něm uvažoval již Karel IV. Prosazoval jej ale především kardinál Pileus de Prato, snažící se tak upevnit v době panujícího papežského schizmatu pozici v Římě sídlícího papeže Urbana VI. Toho totiž podporovala jak Anglie, tak Karel IV. a následně i jeho syn Václav IV. Na jeho podnět 12. června 1380 jmenoval Richard II. poselstvo, které mělo začít jednat o případném sňatku.

Vzhledem k tomu, že v této době probíhala i stoletá válka mezi Francii a Anglií, postihla poselstvo díky složité bezpečnostní situaci řada zdržení a jednání nakonec probíhala od 1. ledna 1381 na flanderském území.

Poté přišla řada na Václava. Ten 1. února 1381 vydal zmocňující listinu pro poselstvo, které mělo směřovat do Anglie za jasným účelem domluvit královský sňatek. Další vyslala paralelně jeho macecha Alžběta Pomořanská, aby tak pojistila úspěch celé akce. Obě poselstva dorazila do Londýna 28. března a o něco později se k jednání připojil i kardinál Pileus. Dne 2. května byla potom ve Westminsteru vyhlášena úmluva o spojenectví mezi anglickým králem a Václavem IV. Dohody o sňatku byly zdárně završeny a mohlo se začít s jeho přípravami.

Cesta bez návratu

Anna Lucemburská se chystala na dalekou cestu do Anglie, kde měla začít nový život po boku jednoho z nejmocnějších mužů Evropy. Od matky Alžběty Pomořanské dostala věnem korunu a do nového domova si také odvážela skvostně iluminované rukopisy. Mezi nimi byl i česko-německo-latinský evangeliář, který u anglického dvora vzbudil veliký podiv. Před odjezdem ještě zajela do Zhořelce, aby se mohla rozloučit s jedenáctiletým bratrem Janem, a potom zamířila do Anglie. Doprovázel ji Václavův obratný diplomat Bořivoj ze Svinař, který později dostal za zásluhy při realizaci sňatku od Richarda II. roční rentu 500 zlatých.

Dne 20. prosince se princezna vylodila v Doveru a o vlas unikla mořské bouři, která bezprostředně po tom, co vstoupila na břeh, roztříštila lodě na drobné kousky. To její současníci vykládali jako zlé znamení. V Leedsu ji potom očekával vévoda Jan z Lancasteru. S ním a jeho družinou strávila první Vánoce v novém domově a měla možnost seznámit se s anglickými vánočními zvyky. V lednu následujícího roku vstoupila do slavnostně vyzdobeného Londýna a byla představena svému nastávajícímu. Den na to se konala velkolepá svatba a po ní král doprovodil Annu na hrad Windsor, který se stal jejich sídlem. Celý slet spektakulárních událostí byl potom završen 22. ledna, kdy se konala královnina korunovace.

Dobrá královna

Novomanželé si k sobě záhy našli cestu, a tak je jejich vztah popisován jako velice láskyplný. Richard Anně hned po svatbě určil část královských důchodů k vlastní potřebě a věnoval jí i několik sídel.

Bratr Václav zase obdržel za výlohy související s tímto sňatkem 20 000 zlatých a Richard mu přislíbil doplatit ještě dalších 80 000. Nakonec došlo reálně pouze k zaplacení zálohy. Přes to tento sňatek někteří kronikáři popsali jako prodání nevěsty chudým českým králem. Ke všemu se Václav IV. musel vypořádat se závazky Anniny zásnubní smlouvy Wettinům, od kterých nakonec musel vyplatit zástavu Mostu a Loun.

Anna si ale nakonec získala v Anglii širokou oblibu. Svědčí o tom její přezdívka „Dobrá“. Populární se staly její veřejné přímluvy u Richarda za zmírnění trestů odsouzenců. Opěvoval ji i proslulý básník Geoffrey Chaucer, který snad na její přání složil Legendu o dobrých ženách, v jejímž prologu je zmiňována. Tradici, která popisovala královninu milou povahu, zachytil v alžbětinské době William Shakespeare ve hře Richard II.  Díky tomuto královskému sňatku došlo nejenom k česko-anglickému politickému sblížení, ale i vzájemné činorodé kulturní výměně. Anna tak například přinesla z Čech do Anglie kult sv. Anny, který se zde díky ní rozšířil.

Náhlý skon

Nelibost veřejnosti ale přece jen budilo, že Anna jako žena panovníka nesplnila její hlavní povinnost, a to povít mu dědice trůnu. Zemřela náhle ve věku nedožitých dvaceti osmi let 7. června 1394 na hradě Sheen u Richmondu. Jednou ze zvažovaných příčin skonu je morová nákaza. Její odchod nesl Richard II. velice těžce, což dosvědčuje, že zdevastoval vybavení komnaty, ve které zemřela, a část hradního křídla nechal později dokonce strhnout. Poslední rozloučení nechal vystrojit vskutku ve velkolepém stylu v den svátku svaté Anny ve Westminsterském opatství. Zde bylo tělo jeho milované uloženo do nádherné mramorové hrobky.

TIP: Poslední Lucemburkovna: Eliška Zhořelecká byla nejžádanější nevěstou Evropy

Náhlá smrt Annu ušetřila tragického pádu jejího milovaného manžela. Po smrti manželky Richard žalem takřka šílel a neměl ani pomyšlení na další sňatek, který by mu ale zajistil následníka a politickou stabilitu. Až po dvou letech svolil ke sňatku s teprve šestiletou Isabelou z Valois. Vzhledem k jejímu věku ale bylo jasné, že se následníci v blízké době rozhodně nedají očekávat. V roce 1399 vypukla proti Richardovi II. opět vzpoura, byl sesazen, uvězněn, a nakonec patrně zavražděn či umořen hlady. Až třináct let po smrti za vlády Jindřicha V. bylo jeho tělo uloženo tak, jak si přál, po boku jeho milované ženy Anny do hrobky ve Westminsterském opatství.

Egyptská královna Merneit byla jednou z nejmocnějších žen světa své doby. Podle toho, co o ní víme, vládla někdy mezi lety 2970 a 2893 před naším letopočtem. Byla zřejmě manželkou faraona Wadžiho a matkou faraona Hor-Dena, za kterého pravděpodobně vládla coby regentka do jeho dospělosti. Merneit byla příslušnicí 1. dynastie staroegyptských vládců a podle všeho byla první, nebo druhou (po Neithotep) egyptskou faraonkou.

O životě Merneit toho víme jen velmi málo. O to zajímavější je její hrobka v Abýdosu, na kterou se nedávno zaměřili archeologové Německého archeologického institutu v Káhiře, Vídeňské univerzity a také Univerzity v Lundu, ve spolupráci s egyptským ministerstvem turismu.

5 000 let staré víno

Pohřební komora královny Merneit se nachází v rozsáhlém pohřebním komplexu. Postavená byla z nepálených hliněných cihel, hlíny a dřeva a místo jejího posledního odpočinku je obklopené hrobkami 41 dvořanů a služebníků. Ty vznikly v delším časovém období a podle vědců tak nejspíš nejde o rituální oběti královského pohřbu.

Vše nasvědčuje tomu, že Merneit a její dvůr holdovali vínu. Archeologové totiž v pohřebním komplexu narazili na ohromné množství předmětů pohřební výbavy, mezi nimiž nechybí stovky dobře zachovalých nádob na víno. Některé jsou stále ještě zapečetěné a archeologové v nich nalezli zbytky pět tisíc let starého vína. V dalších nádobách vědci objevili konzervované bobule révy.

Faraonka první dynastie

Faraonka Merneit vláda v době, která asi o 500 let předcházela budování slavných pyramid v Gíze a egyptská říše v té době teprve získávala své budoucí obrysy. Archeologických nálezů z této doby není mnoho a písemných záznamů máme ještě méně. Nedávné vykopávky na nalezišti Abydos proto přinášejí řadu mimořádně cenných informací.

Zdejší archeologické nálezy poodkrývají roušku tajemství života a postavení samotné Merneit, jejíž status býval dříve zpochybňován, především proto, že šlo o ženu. Řada archeologických dokladů ale naznačuje, že šlo o opravdu velmi mocnou ženu, jejíž postavení odpovídalo faraonům té doby.

TIP: V Egyptě vykopali nejstarší velkopivovar: Vařilo se v něm už před pěti tisíci lety

„Bylo by zbytečné dále popírat místo první faraonky starověkého Egypta Merneit,“ píše například francouzský egyptolog Jean-Pierre Pätznick v publikaci Proceedings of the Seventh European Conference of  Egyptologists. „Byla princeznou, královnou, královskou matkou a regentkou s mimořádným osudem. Byla zřejmě vůbec první ženou, která se svým postavením vyrovnala egyptským mužským faraonům a možná je i v některých ohledech předčila,“ dodává Pätznick. 

Kometa 12P/Pons–Brooks je jednou z nejjasnějších periodických komet. Její dráha sahá v nejvzdálenějším bodě až za oběžnou dráhu Neptunu. Kolem Slunce oběhne jednou za zhruba 71,2 let, přičemž její poslední návštěva se odehrála v roce 1954. 

Jde o jednu z velkých komet – její jádro měří zhruba 34 kilometrů. Astronomové se domnívají, že je mateřskou kometou nepříliš výrazného meteoritického roje κ-Draconid, který na Zemi pozorujeme zhruba mezi 29. listopadem a 13. prosincem.

„Víme, že je to hodně velká kometa, víme, že je výjimečná, a také víme, že je vzácná,“ uvádí pro Business Insider Teddy Kareta z Lowellovy observatoře. S kolegy nedávno pořídil snímek této blížící se komety, na němž je patrná struktura připomínající dva rohy, která vznikla při eruptivním výtrysku materiálu na konci července. Díky tomu si tato vlasatice vysloužila přezdívku „Ďáblova kometa.“

Bezpečná nebeská show

Podle planetárního vědce Karety není navzdory svému „pekelnému tvaru“ kometa 12P/Pons–Brooks nebezpečná a pro Zemi nepředstavuje žádné ohrožení. Ke Slunci se nejvíce přiblíží 24. dubna 2024 a k Zemi se dostane nejblíž o 42 dní později – 6. června 2024. I tehdy ale bude kometu od Země dělit přibližně jedenapůlnásobek vzdálenosti Země a Slunce. 

Vzhledem k tomu, že „Ďáblova kometa“ je velmi jasná, mohla by být, navzdory velké vzdálenosti od Země, viditelná i pouhým okem. Pro astronomy ale každopádně už teď představuje úžasný cíl pro pozorování, především díky svým eruptivním výtryskům. Na běžných kometách nebývá taková podívaná k vidění příliš často a k výtryskům u nich dochází hlavně v době, kdy se komety přiblíží ke Slunci.

TIP: Ke Slunci se přiblíží masivní návštěvník z dalekých končin Sluneční soustavy

Kometa 12P/Pons–Brooks je ale v tomto ohledu opravdu výjimečná. Kareta s kolegy zaznamenali jednu erupci koncem července a nedávno, v průběhu října, další. Kometa je při tom stále ještě za oběžnou dráhou Marsu kde výtrysky na kometách téměř nikdy nepozorujeme. „Kde se vlastně na této kometě bere energie na tak ohromné výtrysky,“ ptá se Kareta. „A jak je možné, že k nim dochází tak často?“ Astronomové mají v příštích měsících o zábavu postaráno.
 

Charza žlutohrdlá (Martes flavigula) je šelma, která patří do čeledi lasicovitých (Mustelidae). Je nápadně podobná naší kuně lesní (Martes martes), s níž sdílí i stejný rod (Martes). Na dotvrzení blízké příbuznosti nese alternativní české jméno kuna charza.

Od příbuzných rodů kun se charza na první pohled liší zbarvením, zejména žlutou kožešinou v oblasti krku. Zároveň jde o relativně velký druh s robustní stavbou těla. Dospělí samci měří zhruba 50 až 70 centimetrů a jejich hmotnost se pohybuje od 2,5 do 5,5 kilogramů. Vzrůst samiček je asi o 15 % menší.

Organizovaní lovci

Malé skupiny kun se pouští společně do lovu a zvyšují tím svoji šanci na lovecký úspěch. Většinou se pohybují po zemi, ale dokážou se přesunovat i ve větvích stromů a v případě potřeby přeskočit mezi stromy na značné vzdálenosti (údajně až 9 metrů).

Tyto všežravé šelmy jsou typičtí oportunisté, kteří vezmou zavděk potravou, která je na daném místě a v konkrétní čas k dispozici. V severní části regionu svého výskytu dokážou ve skupinkách ulovit i kabary, kteří se podobají menším jelenům. Kořist často zaženou na zmrzlé řeky nebo hladinu jezer, kde mají s jejím udoláním méně práce. Jinak většinou loví malé savce, jako jsou veverky, zajíci nebo drobní hlodavci. Zaměřují se i na ptáky, hmyz, ořechy nebo ovoce.

Nezanedbatelný vliv zemských elit můžeme pozorovat už od počátků českého státu v 9. a 10. století, tedy po celou dobu vlády Přemyslovců. Abychom pochopili, jakou proměnou prošla šlechta ve 13. století, bude potřeba si stručně projít její historii od nejstarších dob. Jak se z původních kmenových předáků a družiníků stali bohatí pozemkoví vlastníci a z velké míry vlivní političtí činitelé?

Kníže mezi velmoži

Zásadní roli při zakládání státu hrál Boleslav I. ( 935 až 967/972), bratr a údajný vrah svatého Václava. Sjednotil území Čech z velké části násilím a při podrobování sousedních knížat a vládců zároveň potlačoval i vliv zemských elit, který zůstal ještě z dob pohanských kmenových sněmů. Z Kosmovy kroniky pak víme, že v 11. století se sněmy českých předáků obnovily a velmožové si tam opět začali zakládat na svých právech. Nicméně to vypadá, že šlo o nové elitní rody, které neměly přímou návaznost na starší období – právě kvůli Boleslavovi I.

V knížecích Čechách 11. a 12. století měl vztah velmožů k panovníkovi dvě hlavní roviny. Za prvé tvořili knížecí družinu, která měla vládci být nápomocna ve vymáhání práva a spravedlnosti, zajistit obranu země před cizím vpádem a v neposlední řadě ho doprovázela na kořistnických či expanzivních válečných výpravách za hranice. Tak se projevovali například při polské výpravě Břetislava I. kolem roku 1040 či při vojenských akcích na podporu císaře ze strany Vratislava I., později prvního českého krále.

Jednalo se v podstatě o „státní vojsko“, jež knížeti navíc dodávalo důstojnost při diplomatických jednáních s dalšími vládci. Ale pozor! Svou družinou disponoval v podstatě každý mužský člen přemyslovského rodu včetně moravských údělníků, jakkoli pražský kníže měl mít pochopitelně vojsko největší.

Druhá rovina spočívala v systému známém jako hradská soustava. Zjednodušeně řečeno kníže udělil významnému velmoži do správy nějaké hradiště (ještě nešlo o hrady) a přilehlé území. Dotyčný předák však zůstával knížecím úředníkem, mohl být kdykoliv odvolán a v žádném případě nemohl počítat s automatickým předáním úřadu svým dědicům. Takovému správnímu okrsku se říkalo beneficium (v doslovném překladu „dobro“) a úředníci se nazývali beneficiáři.

Kromě toho měli předáci právo po smrti toho stávajícího volit nového knížete, na čemž si velmi zakládali, byť šlo zpravidla o formální potvrzení politické reality. V případě sporu mezi Přemyslovci pak mohla rozhodnout síla družiny daného kandidáta. Souhrnně se velmoži nazývali Čechové – příslušníci středověkého národa, do něhož nespadali obyčejní vesničané, ale jen členové důležitých rodů s jistým politickým vlivem.

Dědičné statky

Roku 1189 vydal v Sadské vládnoucí kníže Konrád Ota svá statuta, v nichž z velké míry posílil moc panovníka v oblasti soudní a správní. Na druhou stranu v nich velmožům přiznal právo vlastnit dědičné nemovité majetky a také jim poskytl větší podíl na vládě. Tady v podstatě došlo ke zlomu, od něhož už můžeme elitní rody nazývat „šlechtické“, ač se jednalo pochopitelně o dlouhodobý vývoj (viz Komu patří majetek?).

V každém případě od té doby existovaly v českém prostředí dva hlavní typy majetků – beneficia a alod. Alodní neboli zpupné statky byly dědičné a v plné držbě šlechtického rodu. Je jasné, že bylo v zájmu knížete (od roku 1198 krále) je co nejvíce omezit. Vládce na nich samozřejmě mohl vykonávat zemskou spravedlnost, ale ve skutečnosti s nimi šlechtic nakládal dle své libosti. Šlo o vesnice, hradiště (tvrze, případně od 13. století už i hrady) nebo i o celá městečka.

Základ pro vývoj budoucích panských rodů byl položen v první polovině 13. století, kdy v Čechách postupně získali vliv Markvartici, Hrabišici, Vítkovci, Benešovici či Ronovci. V prvních dvou případech jde o mnohem starší rody zmiňované v kronikách či listinách knížecích Čech, ale ze všech se postupně oddělily jednotlivé větve, z nichž se později staly samostatné rody (Rožmberkové, Lichtenburkové, páni z Lipé, z Hradce, z Rýzmburka či z Lemberka). Proto se někdy starším uskupením říká rozrody. Na Moravě vznikly například rody Švábeniců, z Kunštátu či z Medlova (později z Pernštejna), ale jména starších rozrodů zde neznáme – pokud tedy nebudeme počítat moravskou větev Benešoviců, kteří ale přišli z Čech.

Povstání kralevice

Do poloviny 13. století se žádnému rodu nepodařilo vytvořit větší souvislé území, které by mohl nazývat svým panstvím, což by nepochybně vedlo k napětí mezi ním a králem. Je zajímavé, že tímto způsobem mohly na území Čech a Moravy pronikat i rody ze zahraničí. Například roku 1249 potvrdil markrabě Přemysl (pozdější Přemysl Otakar II.) tento typ držby v případě městečka Mikulov rakouským Lichtenštejnům, kteří jej i v pozdějších staletích udrželi.

Významným mezníkem, který urychlil nárůst sebevědomí šlechty, se stalo povstání z let 1248 a 1249, jež vedl mladý Přemysl proti svému otci Václavovi I. Zjednodušeně se říkalo, že na Přemyslovu stranu se postavily mladé agilní rody, zatímco ty starobylé a mocné zůstaly věrné králi. Když starý vladař tuto malou domácí válku vyhrál a rebelii potlačil, odměnil se svým příznivcům. Markvartici či Hrabišici zvýšili vlastní důležitost, což jim ovšem vzápětí dal nemilosrdně pocítit král Přemysl Otakar II. zvaný železný a zlatý, když roku 1253 nastoupil na trůn.

Je pravděpodobné, že právě zraněné ego z dob povstání hrálo hlavní roli při následném nevybíravém postupu mocného vládce proti vlastní elitě. Nejvíc to odnesl starý rytíř Boreš z Rýzmburka, který vedl královské vojsko v rozhodující bitvě proti mladému Přemyslovi. Ten ho hned po nástupu na trůn uvrhl do vězení. I když z něj šlechtic vyšel ven a stál dlouho neochvějně po boku nového panovníka, musel trpělivě snášet různé „naschvály“, jimiž Přemysl narušoval celistvost i privilegia v jeho severočeském panství. Boreš se nakonec spolu s Vítkovci proti němu vzbouřil a přibližně rok před bitvou na Moravském poli (1278), která se stala králi osudnou, skončil na popravišti.

Urození rebelové

Známý příběh Vítkovců v čele se Závišem z Falkenštejna se stal typickou (byť trochu romantickou) ukázkou problematického vztahu panovníka s vlastní šlechtou. Jejich vzpoura, kterou spolu s Borešem z Rýzmburka roku 1276 vyvolali, byla první šlechtickou rebelií v české historii, kterou nezaštítil žádný člen přemyslovského rodu. I proto byla přelomová, přestože ji král potlačil a krutě se jejím účastníkům pomstil.

Ačkoliv egoistická až pyšná povaha Přemysla Otakara II. znemožňovala šlechticům se adekvátně projevit, cestu na povrch si jejich ambice našly a staly se jednou z hlavních příčin králova pádu. Nic na tom nezměnil ani fakt, že na Moravském poli už stála většina šlechticů v jeho vojsku a existovala i celá řada rodů, které mu zůstaly věrné po celou dobu panování (páni ze Strakonic či Benešovicové).

Přemyslův dědic a následník Václav II. se z příkladu svého otce poučil, i když nebyl zrovna v jednoduché pozici. Král železný a zlatý padl v bitvě, když bylo princi pouhých 7 let. Další půldekádu následník trůnu strávil v „prominentním zajetí“ u Oty Braniborského. U dospívajícího jinocha po návratu do Čech roku 1283 logicky zvítězily emoce, takže se dostal pod vliv své matky Kunhuty a zejména jejího charismatického milence Záviše z Falkenštejna. Vítkovec byl neformálním vůdcem šlechtické frakce, která se snažila skrze mladého vládce získat dostatek privilegií, úřadů a potvrzení pozemkového vlastnictví, k němuž mohla přijít různými způsoby, zejména v letech bezvládí 1278–1283.

Soumrak ctižádostivého rádce

Proti Vítkovcům spojeným například s Ronovci (Lichtenburkové, páni z Dubé) či Šternberky pak stála skupina, jejímž formálním vůdcem se stal pražský biskup Tobiáš z Bechyně. Na jeho straně byli například Purkart z Janovic, Zdeslav z Lemberka či Beneš z Vartenberka, tedy Markvarticové. Všichni jmenovaní se významně podíleli na tom, aby krále vykoupili z „braniborského zajetí“ a vyjednali jeho návrat do Čech. Z toho důvodu nelibě nesli, když se na králově přízni najednou chtěli svézt úplně jiní páni využívající vliv jeho uherské matky, která pro svého syna v době jeho zajetí nehnula ani prstem.

V prvních dvou letech neměla biskupova strana prakticky šanci Závišovu vlivu konkurovat, a na růžích neměla ustláno ani poté, co se mocný Vítkovec s královnou vdovou oženil a stal se Václavovým otčímem. Biskup Tobiáš i Purkart z Janovic přitom v Praze celou dobu působili a snažili se s Václavem mluvit, ale on jim nechtěl příliš naslouchat. Situace se změnila teprve po smrti Kunhuty v září 1285.

Zpočátku to vypadalo, že souhra mezi panovníkem a jeho hlavním rádcem Závišem zůstává nedotčena. Václav se sice ve stejném roce oženil s Gutou Habsburskou, ale otec nevěsty, římský král Rudolf, ji zatím odvezl zpět do říše. Vítkovec tak dostal ještě další dva roky na prosazování svých zájmů. Až když se rozhodl oženit s další ženou z královského rodu, sestrou uherského krále Alžbětou Arpádovnou, začal Václav vidět věci jinak. Dlouhodobé působení Tobiáše z Bechyně konečně vydalo své ovoce. Navíc roku 1287 do Prahy přesídlila Guta Habsburská, která (jakožto pravá dcera svého otce) čekala od Václava rozhodný a nezávislý postup.

Poučený král

Záviš si z Uher domů vezl nevěstu s bohatým nákladem a doprovodem. Svatební karavana však byla přepadena Jindřichem z Lichtenburka, což mimo jiné znamenalo, že Vítkovce opustil jeho někdejší spojenec. Mocný šlechtic přecenil své možnosti, dosavadní političtí přátelé se obraceli proti němu a jeho vliv povážlivě zeslábl. Závěr příběhu je dostatečně známý a mnohokrát popsaný historiky i spisovateli. Král nechal Záviše zatknout pro podezření ze zrady a údajně i chystané královraždy, načež se opět vzbouřili Vítkovci. Zajatce poté po více než ročním věznění vozil Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský po hradech jeho příbuzných a hrozil, že pokud se dotyčný pán nevzdá, nechá Záviše popravit. 

Fungovalo to až do doby, než Mikuláš s vojskem přijel k Hluboké, kde sídlil Závišův starší bratr Vítek z Krumlova. Ten se vzdát odmítl, a tak Mikuláš neváhal a nechal králova otčíma v srpnu 1290 bez milosti setnout.

Od té doby se datuje samostatná vláda Václava II. Po svých zkušenostech se král tentokrát již vyvaroval toho, aby se dostal do vleku jakékoliv frakce. Pochopil, že se svou šlechtou se musí dohodnout a v lecčems jí povolit, jinak skončí jako jeho otec. Na druhou stranu věděl, že nesmí nikomu podlehnout a musí rozhodovat sám jako suverénní vládce. Ve skutečnosti to byl přesně stav, po kterém toužili i sami šlechtici. Někteří by sice měli rádi slabšího krále, s nímž by se dalo manipulovat, ale zejména v období bezvládí poznali, že nad sebou nějakou účinnou autoritu potřebují a pro dlouhodobý vývoj země i jejich vlastních ambicí je silný, ale rozumný král výhodou.

Václav a jeho šlechta

Aby král ze šlechticů udělal své spojence, povolil jim vše, k čemu vývoj přirozeně spěl už od počátku 13. století. Posílil je ekonomicky i politicky a navíc jim ponechal podíl na moci soudní. Z hlediska země tak vznikly pojmy dominium generale, což zahrnovalo celé království včetně šlechtických dominií, a dominium speciale či dominium regale, což bylo území pod přímou správou krále.

O zemských sněmech jsme psali už v úvodu, takže je jasné, že tato jednání měla v Čechách dlouhou tradici. Předáci na nich lpěli, a jakkoliv se vše odehrávalo v režii vládce, viděli v tom svou příležitost podílet se na moci. Podle politického kursu knížete či krále se tato shromáždění odehrávala více či méně často, silní panovníci tam ve skutečnosti spíše oznamovali elitám svoji vůli. Situace se změnila na přelomu 13. a 14. století, kdy šlechtici začali mnohem více prosazovat své zájmy, které se často kryly se zájmy celé země.

TIP: Drama v českém knížectví: Co se dělo po smrti knížete Václava?

Václav se nemusel bát, že mu šlechta přeroste přes hlavu, protože ve středověku byly role jasně rozděleny. Na příkladu západního feudalismu viděl, že je mnohem lepší se šlechtou spolupracovat a tím ji držet v potřebných mezích. Svou autoritu a moc nezakládal na absolutistické monarchii, v níž by vedle sebe nikoho nepustil, ale uvědomil si, že naopak zvýrazní své postavení, když kolem něj budou stát mocní páni coby reprezentanti jeho království. Proto také získal věrné spojence ke svým vojenským výpravám do Polska i do Uher a podporovatele vlastní moci, česká šlechta zase díky tomu mohla po roce 1306, kdy Přemyslovci vymřeli, vůči římskému králi vystupovat naprosto sebevědomě.  

Big Idaho Potato Hotel nabízí turistům obývací pokoj, ložnici a koupelnu s vířivkou. Jedinečnost zmíněného ubytování spočívá v tom, že se ukrývá v šestitunové ocelové bramboře, měřící na délku osm a půl metru. Vnitřní prostor je překvapivě velký – nabízí postel pro dva, malou koupelnu, kuchyňský kout, krb a klimatizaci. Nechybí v něm ani malá knihovna plná svazků s tematikou hlíznatých rostlin. Noc v netypickém hotelu vyjde na 200 $ (v přepočtu 4 500 Kč) i s poplatky za úklid a daní na 245 $. 

Původně brambor sloužil jako reklama pěstitelů brambor a šest let putoval po Spojených státech naložený na tahači. Po skončení kampaně uvažovali zástupci marketingové agentury nad jeho dalším využitím. S nápadem na přeměnu reklamního poutače na hotel přišla developerka Kristie Wolfová a podle zájmu o ubytování, má obří brambora před sebou celkem zajímavou budoucnost. 

Označíme-li Maurice Hillemana za otce moderní medicíny, nepůjde o nijak přehnané označení: Podle odhadů zachrání včasné očkování každý rok osm milionu životů. Například vakcína proti spalničkám, kterou vyvinul v roce 1968, pomohla snížit incidenci této nemoci o 80 %.

Hrozba pandemie

Na svět přišel v době, která jako by předznamenala jeho budoucí kariéru: V roce 1919 se svět právě nacházel uprostřed smrtící pandemie španělské chřipky. Později to byl právě Maurice Hilleman, kdo prokázal, že chřipkový virus dokáže mutovat a průběžně vytvářet novou imunitu vůči protilátkám lidského organismu, potažmo vakcíně. A když v dubnu 1957 otiskl americký deník New York Times fotografie zachycující pacienty postižené neznámým typem infekčního viru v Hongkongu, byl zřejmě jediný, kdo si uvědomil závažnost situace.

Osmatřicetiletý mikrobiolog tehdy pracoval jako ředitel oddělení výzkumu respiračních chorob v americké armádě a požádal o zaslání vzorků z Dálného východu. Trvalo bezmála měsíc, než asijská strana zareagovala – zaslaná zkumavka nakonec pocházela od jistého amerického vojáka, jenž se chorobou nakazil. Zásilka dorazila 12. května a Hilleman se svými kolegy se okamžitě pustili do práce. V laboratoři trávili čtrnáct hodin denně a o deset dní nepřetržité práce později identifikovali v patogenním materiálu nový kmen chřipkového viru typu A.

Potíž byla v tom, že antigeny se zcela lišily od všech dosud známých. To v praxi znamenalo, že v podstatě žádný člověk nedisponoval přirozenými protilátkami; našly se pouze u několika starších lidí, kteří přežili chřipkovou epidemii na konci 19. století. Hrozba nové globální pandemie začala nabývat reálných obrysů.

Vzpomínky na španělskou chřipku

Na Hillemanovu urgentní výzvu začaly úřady monitorovat všechny cestující z východní Asie; ti, kteří vykazovali příznaky respiračního onemocnění, putovali do karantény. Podle mikrobiologovy prognózy šlo o jedinou možnost, jak předejít vypuknutí hromadné nákazy, až se na podzim znovu otevřou školy. V té době představovala taková myšlenka takřka revoluční názor – koncem 50. let ještě globalizace ani zdaleka nenabyla takových rozměrů jako dnes a z laického hlediska se zdálo málo pravděpodobné, že by se nákaza z opačné polokoule mohla přelít do Nového světa.

Vědci však do karet hrál fakt, že od španělské chřipky neuplynulo ještě ani čtyřicet let a mnozí lidé měli v živé paměti, jakou spoušť dokázala napáchat. Vláda jej proto brala vážně a dala po sérii jednání svolení k zahájení vývoje vakcín. Hillemanovi bylo jasné, že vzhledem k závažnosti situace je třeba zmobilizovat veškeré možné zdroje, a tak oslovil soukromé firmy s žádostí o spolupráci. První testy následovaly v červnu, v srpnu už existovaly první vzorky.

Na podzim měly Spojené státy k dispozici čtyřicet milionů očkovacích dávek a předpokládá se, že právě včasný zásah zachránil stovky tisíc životů. Asijská chřipka si nakonec v USA vyžádala zhruba 70 000 obětí, po celém světě jí však podlehly řádově miliony osob. Maurice Hilleman za svůj přínos následně získal ocenění od americké armády a o deset let později zúročil své zkušenosti poté, co vypukla hongkongská chřipka: Díky jeho iniciativě bylo během čtyř měsíců k dispozici deset milionů dávek urychleně vyrobené vakcíny.

Virus, nebo bakterie?

Nebylo to ani zdaleka poprvé, co mikrobiolog původem z Miles City ve státě Montana přispěl k zásadnímu pokroku na půdě vakcinologie. Na jeho budoucí dráhu jej paradoxně nasměrovalo dětství na strýcově farmě, kde odmalička pracoval s kuřaty: To se mu posléze hodilo při práci v laboratoři, kde se právě drůbeží vejce používala jako růstové médium při experimentech s viry.

Nechybělo přitom málo a jeho kroky by vedly úplně jiným směrem: Kvůli nedostatku financí se nemohl přihlásit na vysokou školu, pomohl mu až nejstarší z bratrů. V roce 1941 absolvoval na chicagské univerzitě jako nejlepší v ročníku a o tři roky později získal doktorát z mikrobiologie. Během postgraduálního studia se zaměřil na chlamydiová onemocnění, o nichž se do té doby myslelo, že je způsobuje virová infekce; Hilleman ovšem zjistil, že původcem je bakterie parazitující uvnitř eukaryotických buněk.

Tím zahájil dlouhou sérii následných úspěchů. Jeho první kroky po skončení vzdělání mířily do soukromé společnosti Bristol-Myers Squibb, kde ještě téhož roku vyvinul vakcínu proti japonské encefalitidě, která tou dobou sužovala americké vojáky nasazené za druhé světové války ve východní Asii. Vůbec nejúspěšnější kariérní období nicméně zažil coby zaměstnanec pensylvánské firmy Merck, kam v roce 1957 nastoupil na pozici ředitele oddělení virového a bakteriálního výzkumu.

Osm ze čtrnácti

Díky finančním zdrojům a nejmodernějšímu vybavení, jímž jedna z největších farmaceutických firem světa disponovala, měl zcela volné ruce a mohl se naplno věnovat své práci. Postupně se vypracoval až na viceprezidenta společnosti a pracovní místo už nezměnil až do roku 1984, kdy v pětašedesáti letech odešel do zaslouženého důchodu. Na svém kontě měl úspěšnou vakcínu proti spalničkám, meningitidě, žloutence typu A i B, zápalu plic nebo příušnicím (viz Testováno na dceři).

Jeho tým stál za celkem osmi ze čtrnácti vakcín, které se dnes používají v USA, on sám ale zůstával skromný a nepřál si, aby jeho jméno bylo s některou z nich spojováno. Ze vzpomínek jeho kolegů však zároveň vyplývá, že ve své laboratoři vyžadoval striktní poslušnost. Aby si „srovnal“ své podřízené, neváhal používat nadávky, a když vedení společnosti nařídilo povinný kurz „gentlemanského“ chování pro manažery, odmítl se zúčastnit.

Přínos jeho práce však daleko přesáhl případné nedostatky v povahových vlastnostech; za svou práci získal během života celou řadu prestižních ocenění, mimo jiné zvláštní cenu za celoživotní dílo od Světové zdravotnické organizace nebo Národní vědeckou medaili, kterou mu prezident Raegan udělil v roce 1988. Vyznamenání obdržel dokonce i od thajského krále.

Škraloup na pověsti

Ve srovnání s řadou svých předchůdců měl Hilleman štěstí, že se dožil uznání svých výsledků. Když v roce 2008 zemřel na rakovinu, nešlo o zapomenutého a zneuznaného badatele bojujícího s chudobou, ale o renomovaného vědce, jehož jméno dnes nese katedra pediatrie Lékařské fakulty Pensylvánské univerzity, jakož i specializované Centrum pro výrobu vakcín v Severní Karolíně provozované firmou Merck, kde Hilleman strávil 47 let veleúspěšné kariéry. Montanská univerzita, kde studoval, nabízí od roku 2016 studentům stipendijní program nazvaný na počest nejslavnějšího absolventa, určený pro ty, kteří se „zavážou pracovat na svém vzdělání nad rámec běžných očekávání a pomáhat budoucím vědcům, kteří přijdou po nich“.

Na to nejvyšší vědecké ocenění, Nobelovu cenu, však Maurice Hilleman čekal marně. S největší pravděpodobností za to mohl článek vydaný roku 1998 v časopise The Lancet, který mylně přinesl „důkazy“ o spojitosti mezi očkování a rozvojem autistických poruch u dětí.

Kauze předcházela nešťastná shoda okolností: Vakcíny se totiž v té době testovaly nejprve na dětech s mentálním postižením pocházejících z chudých poměrů. Kvůli nižším hygienickým podmínkám, v nichž zpravidla žily, se ocitaly ve vyšším riziku nákazy – zároveň ale vznikla živná půda pro uvedenou souvislost s autismem. Ačkoliv tvrzení se později podařilo vyvrátit a opakovaně se prokázala jeho nepravdivost (roku 2010 byl navíc text pochybné studie z archivu Lancetu stažen), fáma zakořenila v povědomí laické veřejnosti dostatečně hluboko na to, aby umožnila vznik řady „protiočkovacích“ hnutí a nejspíše ovlivnila i některé lékaře. Dnes se označuje za překonaný mýtus, který v oblasti medicíny napáchal nejvíce škody za posledních sto let.