Na přelomu tisíciletí byly ve Spojených státech velmi populární krajty tmavé (Python bivittatus) původem z jižní a jihovýchodní Asie. Milovníci plazů jich tehdy do země přivezli přes 90 tisíc. Postupem času se jich ale bohužel celá řada dostala do volné přírody, ať už záměrně či neúmyslně. Podepsal se na tom i hurikán Andrew v roce 1992, který zničil jedno z chovných zařízení těchto plazů a krajty se dostaly do volné přírody.

Krajty na jihu USA, především v jižní části Floridy, vytvořily velmi životaschopnou populaci. Od té doby tam probíhá invaze krajt, která je vážnou hrozbou místní přírodě, včetně velmi cenných mokřadních ekosystémů, jako je Národní park Everglades. V roce 2017 (a následně v roce 2018) ale vyšlo najevo, že vlastně tak docela nejde o krajty tmavé.

Invazní kříženci

Genetický výzkum tehdy odhalil, že se na Floridě invazně šíří také hybridní krajty, které vznikly křížením krajty tmavé s příbuznou krajtou tygrovitou (Python molurus). Vědci nalezli takových kříženců nejméně třináct. Krajty tygrovité patří mezi největší hady světa – dospělí jedinci dorůstají až pěti metrů a běžně se vyskytují v západním Pákistánu, Nepálu, Indii ale i třeba na Cejlonu. Areály výskytu obou druhů krajt se ale částečně překrývají. 

Oba dva tyto druhy krajt se často chovají v zajetí, což vytváří další příležitosti k jejich křížení. V tomto případě jsme svědky pozitivního působení fenoménu, kterému se říká heterózní efekt. Ten spočívá v tom, že kříženci dvou blízce příbuzných druhů v některých vlastnostech, někdy v celé řadě vlastností, předčí své rodičovské druhy.

TIP: Invazní krajty na Floridě pomáhají místním křečkům. A také šíření nemocí

V tomto případě heterózní efekt bohužel přispívá k úspěchu původně asijských krajt v ekologické invazi. Zdá se totiž, že hybridní krajty se novému prostředí Floridy přizpůsobují ještě lépe než původní krajty tmavé či tygrovité. Bitva proti nepříjemným invazním plazům každopádně pokračuje. Odborníci ale musejí nově počítat s tím, že proti nim stojí i „genetické mechanismy.“

Zdrojem zachyceného rychlého rádiového záblesku označovaného jako FRB 20220610A je podle vědců galaxie vzdálená osm miliard světelných let od nás. Záblesk zachytil v červnu minulého roku australský radioteleskop ASKAP, jeho zdroj pak vědci identifikovali díky dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře. 

„Pomocí ASKAPu jsme byli schopni přesně určit, odkud záblesk přišel,“ přibližuje Stuart Ryder, astronom z Macquarie University v Austrálii a jeden z hlavních autorů nové studie. „Následně jsme použili dalekohled VLT, abychom pátrali po jeho domovské galaxii. Ukázalo se, že je starší a vzdálenější než kterýkoli jiný známý zdroj rychlých radiových emisí, a pravděpodobně leží v malé skupině splývajících galaxií.“

Vedle značné vzdálenosti vědce zaujala i jeho „síla“ – záblesk podle nich patří mezi ty nejenergičtější – během zlomku sekundy uvolnil tolik energie, kolik Slunce vyrobí za 30 let.

Energetické vážení

Objev je pro vědce zajímavý i v jiném ohledu. Ukazuje se, že rychlé rádiové záblesky by mohly sloužit k měření „chybějící hmoty“ mezi galaxiemi, a tedy k novému způsobu jak „vážit vesmír“.

Současné metody odhadu hmoty ve vesmíru dávají rozporuplné výsledky a občas nesouhlasí se standardním kosmologickým modelem. „Když sečteme množství normální hmoty ve vesmíru – atomů, ze kterých jsme složeni i my – zjistíme, že o něco víc než polovina toho, co by dnes mělo být a co bychom měli pozorovat, chybí,“ vysvětluje Ryan Shannon, profesor na Swinburne University of Technology v Austrálii. „Myslíme si, že se chybějící hmota skrývá v prostoru mezi galaxiemi, ale je tak horká a řídká, že je nemožné ji vidět pomocí běžných metod.“

„Rychlé radiové záblesky jsou na tento ionizovaný materiál citlivé. I v prostoru, který je téměř dokonale prázdný, „vidí“ každý elektron, což nám umožňuje měřit množství hmoty mezi galaxiemi,“ vysvětluje Shannon a dodává: „Zatím sice stále nevíme, jak tyto obrovské záblesky energie vznikají, naše práce ale potvrzuje, že rychlé rádiové záblesky jsou ve vesmíru běžné a že je můžeme využít pro měření hmoty mezi galaxiemi a lépe tak porozumět struktuře vesmíru.“

TIP: Vylepšený radioteleskop Westerbrook loví rychlé rádiové záblesky

Rekordní záznam záblesku FRB 20220610A nemusí vydržet dlouho. Brzy budou mít totiž astronomové k dispozici prostředky pro detekci ještě starších a vzdálenějších záblesků. Na Mezinárodní observatoři SKAO (Square Kilometre Array Observatory) v současnosti vznikají dvě pole radioteleskopů v Jižní Africe a v Austrálii, které budou schopny měřit tisíce rychlých rádiových záblesků, včetně těch hodně vzdálených a nepozorovatelných pro současné přístroje.

Na počátku srpna 1942 se příslušníkům americké námořní pěchoty podařilo dobýt důležité letiště na ostrově Guadalcanal. Japonské velení se ale nehodlalo se ztrátou významného bodu smířit. Velitel 17. armády generálporučík Harukiči Hajakutake dostal rozkaz Guadalcanal znovu obsadit. 

Úvodní část: Portrét amerického mariňáka Johna Basilona (1)

Námořnictvo na ostrově postupně vylodilo několik tisíc mužů, jenže císařští důstojníci protivníka podcenili – útočili bez průzkumu a relativně malými silami. Výsledkem byly těžké ztráty a rostoucí sebevědomí mužů generálmajora Alexandra Vandegrifta. Koncem září situace na pozemní frontě zůstávala takřka beze změn a 1. divize stále držela perimetr kolem letiště. Okolní moře ale ovládaly japonské křižníky – zatímco mariňáci se dočkali posil zřídka, nepřítel mohl dopravovat jeden prapor za druhým.

Proti lidské vlně

Hajakutake se rozhodl s Američany jednou provždy skoncovat. Osobně převzal velení invazních vojsk a nechal na Guadalcanalu vysadit 15 000 vojáků elitní 2. pěší divize, několik tanků a desítky minometů i děl. Vojáci se rozdělili na tři části a chystali se na zteč postavení námořní pěchoty.

Vše začalo 24. října 1942 kolem půlnoci, kdy na pozice Basiloneho mariňáků i celého 7. pluku začaly dopadat minometné a dělostřelecké granáty. Dvě kulometná družstva pod Basiloneho velením Japonci doslova zasypali palbou, přesto Američané zatím neutrpěli ztráty. Pak se z džungle vynořily živé vlny císařských vojáků a řítily se na námořní pěšáky za řevu, při němž tuhla krev v žilách. Basilone dal rozkaz zahájit palbu a browningy kosily jednoho protivníka za druhým. Američané zírali na další a další Japonce, kteří nejevili sebemenší pud sebezáchovy.

Američtí obránci Guadalcanalu se koncem října 1942 ocitli pod útokem přesily japonských vojáků. Aby zvrátil situaci na stranu obránců, popadl Manila John třetí kulomet, vztyčil se a vestoje pálil dávku za dávkou. Bitva pokračovala ve smrtícím tempu a Hajakutakeho muži byli mnohokrát odraženi, ovšem vždy se přeskupili a vyrazili do nové ofenzivy. Úder na perimetr kolem letiště se proměnil v krveprolití. V jednu chvíli se před kulometčíky nacházelo tolik mrtvých těl, že zakrývala palebné pole. Basilone s pistolí v ruce vyběhl do tmy a několik kup rozhrnul, aby měli jeho spolubojovníci volný výhled. Jako zázrakem se do zákopu vrátil bez škrábnutí a jeho jediným zraněním tak zůstávala popálenina paže. V bitevní vřavě totiž ztratil azbestovou rukavici a nezbývalo mu než uchopit rozpálený plášť hlavně kulometu holou rukou.

Tři dny jatek 

I obránci ale utrpěli ztráty a zdálo se, že tlaku podlehnou. Basilone se snažil za každou cenu udržet automaty v chodu. Přebíhal od postavení k postavení, pomáhal s nabíjením, odstraňoval závady a dodával mužům odvahu. Při opravě jednoho zaseklého browningu střílel druhou rukou z pistole po Japoncích, kteří už dosáhli předprsně jeho zákopu. Podle výpovědí svědků jich několik pobil i mačetou.

Nakonec kulometčíci spotřebovali veškeré střelivo a Basilone se vypravil do zázemí pro nábojové pásy. Narazil přitom na několik skupinek Japonců, jimž se podařilo probít skrz obranné linie. Před některými se ukryl, na jiné párkrát vystřelil a unikl pod rouškou tmy. Pomohl mu přitom i jeden z nejlepších přátel u jednotky seržant Manuel Rodriguez, který ale za svou obětavost zaplatil životem. 

Zázrakem nezraněný Manila John se dostal až ke skladišti munice na Hendersonově letišti, kde pobral tolik nábojů, kolik byl schopen unést. Po návratu na pozici s hrůzou zjistil, že z jeho vojáků zůstali naživu pouze tři. Přesto odmítli ustoupit, nabili poslední kulomet a obnovili palbu. 

Když bitva po třech dnech utichla a zbytek mariňáků dorazil do tábora, ostatní Američané na ně zírali s vytřeštěnýma očima. Byli od hlavy k patě pokrytí bahnem, ze špinavých obličejů svítily jen krví podlité oči, z uniforem zbyly cáry. Celkem vojáci Basiloneho kulometných družstev pobili něco mezi 700 a 1 500 Japonci. Za odražení útoku vděčili námořní pěšáci především vhodnému rozmístění browningů. Basilonemu, který 72 hodin nespal, nejedl a skoro nepil, velitelé přiznali zabití 38 protivníků. Značnou část sprovodil ze světa svým coltem M1911 A1.

Ve světle reflektorů 

Dosud neznámý mariňák se ze dne na den stal oslavovaným hrdinou. Za obranu letiště obdržel jako první řadový příslušník Sboru námořní pěchoty prestižní Medaili cti. S touto poctou souvisela i změna působiště. Velitelé totiž vycítili propagandistický potenciál Johnova příběhu a rozhodli o jeho stažení do zázemí. Měl cestovat po Spojených státech, vykládat civilistům o hrdinských činech a motivovat je k nákupu válečných dluhopisů. 

V roce 1943 se tedy Manila John za značného zájmu médií i veřejnosti vrátil do vlasti. Nejtriumfálnějšího přijetí se dočkal v rodném Buffalu, kde na něj čekaly davy lidí. Basilone se objevil v magazínu Life i filmovém týdeníku Fox Movietone News. Vplul do světa večírků, šampaňského a filmových hvězd, dával jeden rozhovor za druhým. Obdiv mu lichotil, přesto se ve světle reflektorů cítil nesvůj a usiloval o návrat k jednotce. Jeho žádosti však byly zamítány – pro námořní pěchotu měl větší cenu na domácí frontě. Po čase přišli nadřízení s nabídkou instruktorského postu, nicméně Basilone odmítl.

Do chomoutu...

Nakonec v prosinci 1943 přece jen nastoupil k výcviku do tábora Camp Pendleton. V Kalifornii měl zdokonalovat své válečnické umění, ale v praxi spíše sám školil nováčky. Na základně nalezl i lásku – Lenu Mae Riggi, která působila v pomocných oddílech Marine Corps Women’s Reserve. Půvabná seržantka nejprve Basiloneho dvoření odmítala – s tím, že opěvované hvězdě jde jen o další „zářez na pažbě“. Manila John se ji ale všemožně snažil přesvědčit o opravdovosti svých citů a nakonec uspěl, takže se 10. července 1944 vzali. 

Po líbánkách se Basilone dozvěděl, že jej nadřízení konečně posílají zpět do Tichomoří. Stal se příslušníkem roty C u 1. praporu ve 27. pluku 5. divize námořní pěchoty, se kterou v únoru 1945 zamířil přes oceán k obzvláště tvrdému cíli – opevněnému ostrovu Iwodžima.

Náhlá smrt 

Po mohutném ostřelování z válečných lodí se mariňáci 19. února vylodili na plážích. Obránci začali pálit z děl, minometů i tanků umístěných v dobře zakopaných postaveních. Seržant se ocitl ve svém živlu a zase stál v čele kulometného družstva. Snažil se vojáky co nejrychleji dostat z pobřeží a povzbuzoval je. Hledal mezery v obraně a řídil likvidaci jednoho z klíčových bunkrů pomocí náloží a plamenometů. 

V další fázi bitvy Basilone spatřil střední tank M4 Sherman, který si klestil cestu minovými poli. Pomohl tankistům vymotat se z nebezpečných míst a uprostřed japonské palby je navedl k letišti, aby podpořili krvácející mariňáky. Když se kolem 10.30 rozbíhal podél přistávací plochy k další pozici, utržil smrtelný zásah. Dodnes není jisté, zda Basiloneho trefil minometný granát, nebo dávka z automatické zbraně. Ať tak či tak, hrdina z Guadalcanalu byl na místě mrtev. Nedočkal se tedy ani slavného vztyčení americké vlajky nad dobytou horou Suribači, k němuž došlo o čtyři dny později. 

Za boj na Iwodžimě byl Manila John posmrtně vyznamenán Námořním křížem – druhým nejvyšším řádem námořní pěchoty. Stal se tak jediným mariňákem, který získal obě nejprestižnější dekorace sboru. John Basilone odpočívá na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii. Lenu manželova smrt zcela zlomila. Už nikdy se znovu nevdala, a když v červnu 1999 zemřela, pohřbila ji rodina i se svatebním prstenem.

Saharskou pláň Adrar v dnešní Mauritánii osídlili lidé už před tisíci lety, jak dokládají mnohé archeologické nálezy. Cestu do Chinguetti, někdejšího obchodního centra regionu, tak lemují například skály v průsmyku Amoghar zdobené pravěkými kresbami žiraf, krav a lidí. Pozadí starobylých „pláten“ připomíná zelenou krajinu, což odpovídá předpokladům vědců, že se v místě kdysi rozkládala úrodná savana. Dnes z ní ovšem zůstala jen nemilosrdná poušť.  

Srdce karavan 

Vznik Chinguetti se datuje do roku 777, ale jeho mohutný rozkvět nastal až ve 13. století, kdy představovalo významný bod na cestách obchodníků, poutníků i vojáků křižujících Saharu. Podle legendy tam bylo možné na libovolnou dobu „ubytovat“ až 30 tisíc velbloudů. I díky tomu se vesnice časem rozrostla na jednu z největších zastávek karavan v oblasti a zároveň se proměnila v centrum učenců tehdejšího arabského světa. V 17. století již Chinguetti kontrolovalo obchod se solí po celé Sahaře a stalo se i povinným zastavením na pouti do Mekky. 

Právě poslední zmíněná skutečnost zapříčinila, že v místě vzniklo hned několik ceněných knihoven. Řada poutníků, islámských myslitelů a intelektuálů totiž ve vesnici zanechávala své svazky. A jelikož bylo třeba se o ně časem starat, katalogizovat je a zpřístupňovat dalším milovníkům moudrosti, rozhodly se mnohé rodiny vzít daný úkol na sebe a založily si v domě malé knihovny. Tyto bibliotéky shromažďující vědění tehdejšího světa lákaly další učence ze všech koutů islámské říše – a děje se tak svým způsobem dodnes, i když v podstatně menší míře. 

Mezi knihami a rukopisy

Jedna z knihoven, Habott, ukrývá na 1 300 svazků. Zmíněný název nese již přes sto let, kdy ji veřejnosti zpřístupnil místní osadník Sidi Ould Mohamed Habott. Tehdy se ještě v Chinguetti nacházelo kolem třiceti biblioték, většina však časem zanikla a dnes jich zůstalo pět.    

Prohlídku zajišťuje knihovník, který v útrobách svého království strávil celý život a pro nějž starost o knihy znamená poslání. Mluví „jen“ francouzsky a arabsky, stejně jako lidé téměř v celém regionu. I s těmi několika anglickými slovy, jež zná, se však pokouší o výklad. Nejprve ukazuje nejstarší tištěnou knihu, kterou vlastní. Než ji uchopí, navléká si rukavice, pak ji přenese na pultík a velice opatrně otevře. Svazek ze 13. století obsahuje náboženské texty. 

Většina uložených spisů se zabývá výkladem Koránu, nicméně některé zahrnují také pojednání o astronomii, právu a matematice. Nejstarší tamní rukopis, vyhotovený na papíře dovezeném z Číny, pochází dokonce již z 11. století.   

Vůně inkoustu a kůže 

Knihovnu tvoří jediná obrovská místnost v domě z pálených cihel. Okolo stěn stojí skříně plné starobylých svitků, přičemž ty nejcennější chrání skleněné vitríny. Tamní mikroklima se ovšem nijak nereguluje, takže horký pouštní vzduch, prach a písek knihy pomalu ničí. Přesto majitelé o převozu památek do muzeí neuvažují: Jsou pro ně, stejně jako pro celé Chinguetti, příliš cenné.

Navzdory nevhodným podmínkám zůstávají svazky v relativně dobrém stavu a nad kaligrafiemi i ornamenty zdobícími vazby a listy se tají dech. Vůně papíru, inkoustu a kůže se „propila“ snad i do stěn budovy. A přestože zlaté časy těchto pokladů dávno minuly, dodnes na místo občas zavítají muslimští učenci, aby v prastarých spisech hledali boží pravdu a návod, jak správně žít. 

V písečném sevření  

Chinguetti, stejně jako mnoho dalších sídel v regionu, ohrožuje stále se rozšiřující Sahara a není neobvyklé vidět napůl zasypané domy. Tak jako našinec na Vysočině v zimě odhazuje sníh, v arabské vesnici je třeba si prohrnout cestu pískem. Rozdíl spočívá v tom, že sníh roztaje, zatímco písek zůstává a nic ho nezastaví.      

Uvnitř kasby – pevnosti, jež kdysi chránila celé sídlo – se nachází i jeden z národních symbolů země, tzv. Velká páteční mešita z 13.–14. století. Právě díky ní se obec stala údajně sedmým nejposvátnějším místem islámu, i když kromě učenců ze západní Afriky zmíněné tvrzení nikdo neuznává. Chinguetti přesto po staletí tvořilo alternativu pro věřící, kteří se nemohli vydat až do vzdálené Mekky, a cesta do vesnice dodnes představuje variantu svaté muslimské pouti hadždž.    

Posvátnost lemovaná cetkami 

Ke svatostánku se jde úzkými uličkami, z nichž je vidět do malých dvorků. Hodně domů zůstalo opuštěných a mnohé další zdobí nápisy jako „library“ nebo „souvenirs“. Před některými se v prachu válejí různé cetky pro turisty a o kousek dál završují neutěšený pohled poházené odpadky. Místní ženy se pokoušejí návštěvníkům za každou cenu něco prodat, a když nepochodí, neskrývají zklamání. Naléhavost, či dokonce agresivita jejich projevu vypovídá mnohé o tom, jak těžké je se v této zemi uživit. 

Mešitu obklopuje mohutná hradba, ve dvou místech průchozí dřevěnými dveřmi. Přibité upozornění ovšem jasně říká, že nemuslimové dovnitř nesmějí. Ostatně podobná nařízení se týkají většiny svatostánků po celé zemi, a například v Maroku tyto zákazy dokonce upravuje zákon. Procházející muž se sice na naši turistickou skupinku nejdřív usmívá, ale když mu dojde, že bychom se rádi podívali dovnitř, jen zavrtí hlavou, vklouzne do zakázaného prostoru a začne se modlit. Nezbývá než nařízení respektovat. 

Na druhou stranu 

Dostat se do Mauritánie není tak obtížné, jak by se mohlo zdát: Můžete přicestovat buď z jihu ze Senegalu, nebo ze severu z Maroka. Druhá možnost skýtá i určité romantické kouzlo, jelikož je třeba překročit území Západní Sahary a projít přes jeden z nejdelších plotů na planetě. Vznikl, aby oddělil Marokem okupovanou Západní Saharu od území ovládaných Frontou Polisario a Mauritánií. Dnes sice konflikt zůstává zamrzlý, ale minová pole nikdo nevyklidil. 

K hranici se dostanete ze severu autobusem či taxíkem, načež začíná byrokratický proces. Na marocké straně se pohraničníci hlavně zajímají, zda nejste novináři nebo nevezete hašiš. S patřičným povolením pak ostře střeženou, zaminovanou a plotem vymezenou linii zdoláte za pár minut. Spolu s územím Maroka ovšem končí také silnice, a před vámi se tak otevře jen písčitá pláň. Taxíky i kamiony se pohybují po vyježděných nezpevněných cestách a snaží se nezapadnout. Přesto všude kolem trčí z písku vraky aut. 

Pořádek musí být

Na mauritánské straně se výstupní formality odehrávají podle přesného byrokratického řádu. Vízum stojí 35 eur, žádné úplatky nejsou nutné. Úředníci mluví velice dobře francouzsky a zvládají rovněž angličtinu. Proces zahrnuje pořízení malé fotografie, sejmutí otisků a zapsání několika detailů o cestovateli. Policisté vykonávají svou práci velmi poctivě, přičemž volají i na místo, kde má návštěvník strávit první noc v zemi.  

Všude vládne pořádek, a dokonce i „veksláci“ nabízejí celkem férový směnný kurz, takže jim v práci nikdo nebrání. Hranice mezi Marokem a Mauritánií může budit dojem nepřátelského a divokého místa, opak je však pravdou: Na africké poměry tam všechno funguje, jak má, a přesun mezi oběma zeměmi tak vlastně představuje zajímavou procházku pouští. 

Pokud jde o pitnou vodu, mayská civilizace se před stovkami let potýkala s podobnými problémy jako lidé dnes. I tehdy museli v nevýhodných klimatických podmínkách zajistit velké množství vody odpovídající kvality pro značné množství obyvatel. Mohli bychom se dnes inspirovat jejich starověkým know-how při řešení problémů s vodou?

Jak ve své studii, publikované vědeckým časopisem Proceedings of the National Academy of Sciences, uvádí Lisa Lucerová z Mexické národní autonomní univerzity, Mayové se ve svém klasickém období (přibližně 250 až 900 našeho letopočtu), museli vyrovnávat s nedostatkem vody v každoročních suchých obdobích v rámci roku i v obdobích klimatické nestability.

Problémy Mayů s vodou

Povrchové vody měli dávní Mayové relativně málo, protože obývali krajinu plnou krasových útvarů, kde se voda snadno ztrácí. Spoléhali proto na důmyslný systém umělých vodních nádrží, které budovali v blízkosti svých měst. Takové nádrže ale v osídlených oblastech snadno podléhají znečištění. V tropických oblastech se navíc snadno stávají místem zvýšeného výskytu komárů, přenášejících nebezpečné infekce. 

Lucerová se domnívá, že Mayové k čištění vody v nádržích využívali větší počet vodních rostlin a dalších organismů. Dnes podobný přístup využíváme v kořenových čistírnách vod. Mezi největší patřila ta, která zásobovala město Tikal. Mohla pojmout více než 900 000 metrů krychlových vody, což podle archeoložky a antropoložky Lucerové bylo více než dostatečné množství k pokrytí každodenní potřeby pití, mytí a vaření pro 80 000 lidí, obývajících město v dobách jeho největší slávy.

Předchozí analýza nádrže Tikal ukázala, že její dno bylo tvořené navezeným vulkanickým pískem, který sloužil k filtrování nečistot a patogenů z vody. Kromě tohoto přirozeného filtračního systému Mayové využívali i vodní rostliny jako lekníny, orobince, nejrůznější druhy trav a hyacintů, aby zabránili degradaci vody. Tyto rostliny odstraňují z vody dusík a fosfor, čímž omezují růst nebezpečných řas.

TIP: Mayská civilizace významně měnila prostředí a klima již před tisíci lety

Lucerová svou hypotézu vyvozuje z archeologických nálezů, map dávného osídlení Mayů a analýzy zachovalých mayských ilustrací a písemných záznamů. Podle badatelky by mayské know-how mohlo najít uplatnění i dnes. Na počátku je takový postup náročnější na výstavbu, později ale přírodní čistírna funguje takřka samostatně bez uměle dodávaných chemikálií a energie. 

Vybudováním fantastického sídla si císaři vytvořili zlatou klec. Už tak svázaný a striktní program jejich životů získal za dynastie Ming ještě formálnější podobu. Vladař, sídlící v paláci absolutní harmonie, se nemohl chovat podle vlastních představ, ale svým konáním musel soulad s touto harmonií neustále naplňovat. Představoval tak sice největší a nejdůležitější, ale nadále pouze kolečko v ohromné státní mašinerii, zrozené a udržované podle konfuciánských principů uměřenosti a stálosti. Celý dvůr s rozsáhlou a propracovanou hierarchií existoval ke službě císaři, ale císař, samotná špička pyramidy, byl pouhým služebníkem nebes – a dvořané si dali záležet, aby žil podle jejich přání.

Velmoc eunuchů

Panovník, který se rozhodl jednat podle svého, riskoval rebelii. Přestože se absolutní poslušnost vůči vladaři vyžadovala od každého člena společnosti, vzpoura proti „mravně zpustlému“ císaři neznamenala podle tradice zločin a příliš nezávislý vládce se nemohl spoléhat na oddanost státní správy. Vedle vysokých zástupců země se tak císaři rádi opírali o kastu eunuchů – mužů, jimž nechali rodiče v mládí odstranit penis i varlata s vírou, že budou moct vstoupit do císařských služeb a zajistit si bezproblémový život.

Ačkoliv měli eunuši velmi nízké společenské postavení, pohybovali se v blízkosti vládce: Koupali ho, oblékali a starali se o jeho zábavu. Měli tedy potenciální vliv i na jeho názory. Často se proto stávali císařovými neoficiálními vyslanci a zároveň na dvoře vytvářeli paralelní mocenskou síť. Na vrcholu dynastie Ming jich u dvora pracovalo na sedmdesát tisíc, ačkoliv do osobního kontaktu s vladařem přišly jen desítky z nich. Mezi eunuchy a úředníky to vyvolávalo nemalé napětí a intrikaření, které mnohdy končilo nevysvětlitelnými pády ze schodů, otravou jídlem, nebo přímo neskrývanou vraždou.

Přesně podle hodinek

Císařův život měl jasné mantinely a na zahálku nebyl čas. Vládce musel vstávat ve čtyři hodiny, upravit se a přivítat čekající dvořany, kteří si přišli pro posvěcení úkolů naplánovaných na daný den. Po audienci dostal ještě hodinku na spánek, načež ho čekala skromná snídaně a další kolo slyšení, tentokrát s ministry. Po celostátních záležitostech se řešily stížnosti guvernérů provincií a lokální rozepře. Teprve poté se mohl císař těšit na zdravý a opět překvapivě skromný oběd, v němž hrála hlavní roli polévka, salát a vařené maso.

Následovaly dvě hodiny vyhrazené odpočinku, přičemž si mohl nejmocnější muž Asie vybrat mezi sledováním divadla, psaním básní a kaligrafií. Žádnou jinou zábavu tradice nepovolovala. Mezi třetí a sedmou vladaře opět čekalo „papírování“ a další administrativní úkoly. Teprve po osmé hodině, po lehké večeři, měl od povinností volno, mohl se stáhnout do soukromých komnat a případně se potěšit se ženami.

TIP: Co skrývá Zakázané město: Poznejte zapovězené sídlo synů nebes

Ani na tomto poli ovšem zvyklosti neponechávaly nic náhodě a císařův sexuální život se ve veřejném zájmu přísně usměrňoval. Výkony v posteli úředníci pečlivě zaznamenávali a kromě císařovny a oficiálních manželek se v loži panovníka střídaly konkubíny podle předem daného rozpisu. A nešlo o ledajaké ženy: Často se vybíraly z tisíců mladých dívek, na jejichž souhlas se samozřejmě nikdo neptal. O přijetí mezi dámskou elitu rozhodovala nejen krása, nýbrž také inteligence, osobnost a ladnost pohybů. Pokud úředníci dívku zvolili, vstoupila do harému s přesně určenou kvalifikací a hodností v hierarchii. 

Existoval v minulosti na Marsu život? A kde bychom po něm měli pátrat? Odborníci vsázejí hlavně na oblasti s výskytem sedimentů. Americký robotický průzkumník Perseverance zkoumá marťanský kráter Jezero, kde podle všeho bývalo dávné jezero a kde by sedimenty mohly dosahovat až kilometrové tloušťky. Další oblastí vhodnou pro průzkum by mohlo být Northern Lowlands, rozkládající se východně od Valles Marineris, rovněž bohaté na sedimenty.

Nehledáme špatně?

Alexis Rodriguez z Institutu planetárních věd v arizonském Tusconu a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že se mýlíme. Nikoliv, že bychom hledali úplně špatně, na rudé planetě ale podle nich existují slibnější lokality. Badatelé jsou přesvědčeni, že bychom se neměli zaměřovat výhradně na místa, kam sedimenty proudily, ale naopak tam, odkud sedimenty pocházejí. Místa s uloženými sedimenty často představují nepřehlednou směs materiálů různého původu, které se mohou velmi lišit co do příležitosti objevit pozůstatky života.

Rodriguezův tým navrhuje při pátrání po dávném životu rudé planety soustředit pozornost na místa, jako je oblast nazvaná Hydraotes Chaos, která se nachází přímo na rovníku Marsu. Zřejmě se zde vyskytuje dávné bahenní jezero, jehož sedimenty se rozprostřely přímo v oblasti původu. Jejich studii nedávno zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

TIP: Příležitost pro organismy: Kráter Gale měl v minulosti prostředí vhodné pro život

„Pláně tvořené sedimenty z místního jezera v oblasti Hydraotes Chaos nám nabízejí unikátní možnost pohledu do materiálu dávného jezera,“ potvrzuje Rodriguez. „Tyto pláně, kde bahno zůstalo na místě svého vzniku, jsou příležitostí pro přesně zacílený průzkum.“ V současné době bohužel nikdo neplánuje přistání nebo detailní průzkum v oblasti Hydraotes Chaos. Vědci ale budou přesvědčovat vesmírné agentury, aby této lokalitě věnovaly pozornost.

Kudlanky mají vynikající zrak, který uplatní i díky tomu, že dokážou otočit hlavu o 180°. Když spatří kořist, vyčkávají až do nejvhodnějšího okamžiku, a pak oběť pevně uchopí do předních nohou, které jsou vybaveny ostrými trny. Kudlanky se specializují na lov létavého hmyzu, dokážou ale ukořistit i mláďata menších druhů hadů nebo ještěrů.

Při čekání na kořist trpělivě číhají a některé druhy svým vzhledem napodobují například větvičku nebo uschlý list. Kudlanka Pseudocreobotra wahlbergii se specializuje na lov v květech a číhá na hmyz vyhledávající květový nektar. Jde o malý druh (4–5 centimetrů), který pochází z východní Afriky. Samci i samičky jsou vybaveny křídly, letu je ale schopen pouze sameček, který je rovněž o něco kratší a štíhlejší než samička.

Od dob, kdy se objevil romantismus, se v lidské společnosti mnoho změnilo. V oblasti umění se například začal často skloňovat dříve prakticky nepoužívaný pojem génius. Nutno přitom podotknout, že romantikové si někoho takového představovali jako člověka značně rozháraného, konfliktního a problematického. Jako géniové mohli být náhle vnímáni i mimořádně výstřední jedinci, kteří by dřív možná čelili spíš opovržení. Nová doba pro ně chystala naopak uznání a čestné místo ve školních učebnicích! 

Uznávaní šílenci 

Při letmém pohledu najdeme velký rozdíl mezi filozofy dob dávno minulých, a mezi hlavami, které oslnily novověk. Veličiny staršího data často směřovaly k řádu a dodnes platí za autority nejen myšlenkové, ale i mravní. Příklad? Na prvním místě jistě Sókratés, který bývá přímo příkladem intelektuála, jenž se srazil se zlovůlí světské moci, ale projevil statečnost a neústupnost, jakou dnes obdivujeme například u disidentů. Svatý Augustin zase po hýřivém mládí nalézal moudrost u filozofů a později v následování Krista. Jistě, existovaly samozřejmě i postavy, jimž přisuzujem cynické a spíše nesympatické vlastnosti – například Niccolò Machiavelli. 

Ale pohled na muže, kteří inspirovali filozofii modernismu a postmodernismu, odhalí až příliš mnoho značně excentrických osobností, jimž bychom vedle geniality asi bez váhání přisoudili i jinou nálepku. Jako by platila podivná rovnice: duševní nemoc nebo přinejmenším značně složitý psychologický profil = známka talentu. Namátkou „sadista“ de Sade, jehož myšlenky často imponují současným postmoderně laděným autorům, kteří neváhají bořit veškeré hranice, jež si dříve intelekt kladl. I Nietzsche se stal pro filozofy budoucnosti modlou, ale sám se během života zmítal spalován hrůzou z vlastní osobnosti. A skončil v naprostém šílenství neschopen komunikovat s okolím. 

Rodinné peklo 

Od posledních dvou jmenovaných se značně odlišoval Søren Kierkegaard, muž, který inspiroval jeden z nejvlivnějších filozofických proudů 20. století – existencialismus. Tento dánský filozof na sebe kladl velké mravní nároky. Za zdravou osobnost bychom ho ale jistě nepovažovali. Zdědil po otci sklony, které nazýval melancholií. My bychom spíš řekli deprese. Zároveň měl tendence až k jakémusi duševnímu masochismu. Způsoboval značné psychické utrpení sobě i jiným a spatřoval v tom dokonce projev upřímného křesťanství. 

Kodaňská rodina Kierkegaardových by nepochybně zaujala jak psychoanalytika Freuda, tak třeba dramatika Ibsena. U jejich domácího krbu by jak slavný psycholog, tak norský dramatik nalezli spoustu materiálu, o kterém by jim stálo za to psát. Malý Søren se celý život nezbavil rozporuplného vztahu ke svému otci, jehož miloval, ale zároveň se ho bál. Otec skrýval bolestné tajemství, starou vinu, která ho provázela celý život a ničila klid v rodině. Právě takové příběhy dramatik Ibsen na jeviště často přinášel. 

O co šlo u Kirkegaardových? Michael Pedersen Kierkegaard silně věřil v Boha. Bral svoje křesťanství velice vážně, zvlášť proto, že se cítil vinen v konkrétním slova smyslu – tedy ne jen formálně zatížen dědičným hříchem, jak učí církev. Svoje staré hříchy prožíval jako velké osobní trauma. Můžeme spekulovat o tom, co všechno spáchal, ale k věcem, které si vyčítal, patřilo zřejmě hlavně to, že v mládí proklel Boha. Svého nejmladšího syna tím každopádně velmi zatěžoval, neboť si z něj udělal jakéhosi zpovědníka. Tím na něj přenesl mnohé ze životních pocitů, kterými sám strádal. 

Neustále se bál Božího trestu, a když mu postupně umřely děti a dvě manželky, viděl v tom odplatu nebes za svoji zkaženost. Od potomků vyžadoval bezvýhradnou poslušnost. Søren si tak od dětství vybudoval velmi přepjatý smysl pro odpovědnost za své vlastní činy. Přemýšlel sám o sobě a kladl na sebe obrovské nároky. Cítil se být horším, než by měl být. Taková psychická výbava vedla k tomu, že propadal tendenci sám sebe trápit. Jenom mučednictví ho zbavovalo nesnesitelného pocitu hříšné tíhy, který na něj přenesl jeho traumatizovaný otec. 

Mučedník 

Snad ani nepřekvapí, že oba synové, kteří se dožili dospělosti, skončili u studia teologie. Peter se této dráze skutečně věnoval a dotáhl to až na biskupa. Søren se nikdy necítil hoden vykonávat kněžské povolání – natolik silně o sobě a o svém morálním kreditu pochyboval. Na druhé straně si většinou připadal chytřejší než ostatní. Cítil se povolaným napravovat svět, filozofii i samotné křesťanství. 

Valnou část jeho spisů proto tvořila díla na pomezí filozofie a teologie, která měla promlouvat právě ke křesťanům. Jejich cílem bylo změnit vlažnou a podle Kierkegaarda pokryteckou víru na opravdové křesťanství naplňované konkrétními životními kroky a rozhodnutími. Viděl v křesťanské víře něco, co nejde dohromady s pohodlným životem a se zákony tohoto světa. Skutečný křesťan musel být ochoten k oběti a pro svou víru si odříkat pohodlný život. 

Požitkář 

Názory, které Kierkegaard celoživotně publikoval, však stály v rozporu s jeho skutky. Už od mládí se v něm praly dvě tendence – chtěl se od otce osvobodit, ale přitom se mu stále více podobal. Jak se to projevovalo? Po svém odchodu na univerzitu se nejprve ukazoval jako výtečný a svědomitý student. Zajímal se o širokou paletu oborů a ve všech dosahoval nejlepších studijních výsledků. Jenže pak přišel zlom. Vědění, jaké nabízela škola, ho přestalo uspokojovat. Tvrdil, že chce víc. Že vzdělání nesmí být něco, co je člověku předkládáno jako hotová věc. Že nejpodstatnější je skutečně osobní, autentický, jedinečný postoj, který má člověk k předmětu svého studia zaujmout. Tento apel se dá v podstatě označit za hlavní životní myšlenku Sørena Kierkegaarda. 

Například v etice podle něj nelze dojít k objektivnímu závěru – k zákonům, které by platily vždy a pro všechny. Situace každého člověka je jedinečná a i otázka, co je mravní, a co ne, vyžaduje v každé situaci autentickou odpověď. Když se Kierkegaard odvrátil od pilného studia, hledal se a tápal jako většina mladých lidí v tomto věku. Začal si užívat. Otce to pochopitelně zlobilo. Pak však náhle zemřel, ale místo, aby se Søren jeho dohledu zbavil, nechal se jím ovlivňovat víc než za života. Cítil se provinilý a snažil se dělat to, co by si jeho rodič přál. Opět se vrátil ke studiu a řádně ho dokončil. Dokonce se zasnoubil. 

Týral snoubenku 

Hodlal se usadit? Tato etapa představuje jednu z největších záhad v životě filozofa, kterému se někdy přezdívalo Sokrates z Kodaně. Na svou vyvolenou, která byla mimochodem o deset let mladší než on, kladl přehnané nároky. Dalo by se říci, že využíval převahy svého věku i velkého intelektu a hodlal ji vychovávat. V podstatě ji psychicky mučil. Natěšil ji například na vyjížďku, aby vše následně zrušil. Dívenka se prý měla naučit odříkání. Nakonec po roce zásnuby zrušil, aniž někdo tušil, proč přesně. 

Kierkegaard to zdůvodňoval různě. Pochyboval o sobě, o své připravenosti na manželství. Hodlal svůj život zasvětit pouze tvorbě a podobně. Ve svých pozdějších spisech celou situaci dokonce přirovnával k biblickému příběhu obětování Izáka. Reginu Olsenovou zřejmě nikdy nepřestal milovat, přesto se jí vzdal. Přinesl tím oběť vyššímu zájmu. Na utrpení a ostudu, kterou na milovanou osobu uvrhl, se rozhodl nehledět. 

Hanbu však neváhal způsobovat ani sám sobě. Skoro bychom řekli, že se ve svém utrpení doslova rochnil. Neustále o všem přemýšlel a psal o svém rozpoložení. A nejen to. Snažil se působit co možná nejhorším dojem, vyvolávat opovržení. Prý proto, aby Regině nebylo líto, že o něj přišla. Aby si mohla říct, že se na poslední chvíli vyhnula nešťastnému životu po jeho boku. Kierkegaard byl každopádně ochoten snášet psychické útrapy, a dokonce si je i sám způsoboval. 

Terč bulváru 

Jeho známý ze studií, jakýsi Møller se živil psaním článků do časopisů a neváhal zveřejnit Kierkegaardův příběh. To, co provedl snoubence, v tehdejší společnosti představovalo tučné sousto. V tu chvíli se projevil další rys Kierkegaardovy povahy. Urážkám uvykl od dětství, protože ho osud nevybavil zrovna příjemným zevnějškem. Navíc neměl ani dost síly, aby se s posměváčky popral. Osvojil si jiný způsob, jak se bránit šikaně. 

Vládl ostrým jazykem a uměl trefně zraňovat tak, že způsoboval větší bolest, než kdyby někomu jednu vrazil. V dospělosti se mu tyto zkušenosti hodily pro boj s novináři. Pustil se do tehdejšího tisku a nenechal na něm nit suchou. Rozpoutala se doslova válka. V redakcích zvedli hozenou rukavici a články o podivínském filozofovi plnily stránky. Nešlo přitom jen o texty. Kierkegaard posloužil jako vděčný terč karikaturistům. Za chvíli ho na ulici poznával každý. I kdejaký výrostek si z něj tropil posměch. 

Znovuvzkříšený 

Jiný člověk by se možná zlomil, na Kierkegaarda ale zkušenost se skandálem zapůsobila právě opačně. K aféře došlo ve chvíli, kdy se vyčerpán každodenním psaním rozhodl se vším skončit. Vydával jeden spis za druhým a teď už nemohl dál. Hodlal odjet na venkov a odpočívat. Útoky, které schytal, ho ale znovu zmobilizovaly. Cítil se vyvoleným, aby napravil upadající stav křesťanstva. Od té doby měla jeho filozofie hlavní téma, díky němuž se vlastně vracel k předmětu svého univerzitního studia – křesťanství. 

Kierkegaard považoval sám sebe za velikého muže, jakých se rodí jen několik za staletí. Svou práci vnímal jako poslání, k němuž byl vyvolen. Jako by ani nemyslel na nic dalšího. Dědictví po otci rychle mizelo, protože kodaňský filozof proslul vedle obrovské pracovitosti také svou slabostí pro nejlepší jídla a vybraná vína. Za chvíli by mu nezbylo vůbec nic a on by nejspíš skončil na ulici, protože jeho práce mu nejen nevydělávala, ale dokonce si platil i vydání vlastních děl. Než však dopadl jako žebrák, náhle zemřel. Příčina byla nejasná – prostě se jednoho dne svalil na ulici a už nevstal. Vlastní bratr za něj sloužil mši a přispěchal s omluvou za mnohé jeho kontroverzní názory. Søren by se patrně v hrobě obracel, kdyby to mohl slyšet. 

TIP: Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi: Otec myšlenky vzniku Spojených států evropských

Odkaz 

To, co ale současníci shledávali jako pohoršující, objevili ve 20. století existencialisté. Ačkoli odešel v pouhých dvaačtyřiceti letech, stihl po sobě zanechat neuvěřitelně viditelnou stopu. Coby filozofa ho ocenilo až dvacáté století. Proč to tak trvalo? Předběhl svou dobu a potíž spočívala také v tom, že nepublikoval v žádném světovém jazyce, ale jen v dánštině. Kierkegaarda nakonec hltali nejen v Německu nebo v angloamerickém světě, ale především ve Francii, kde našel pokračovatele, jako byli Sartre či slavný dramatik Camus. Již dříve ovlivnil například skvělého německého filozofa Heideggera. 

Cesta lidí do kosmu nebyla snadná. Mezi léty 1961 a 1969 zahynuli v souvislosti s výcvikem či misí tři Sověti a osm Američanů. Do roku 1972, tedy do konce lunárních výprav, přibyly ještě tři oběti na sovětské straně. Smrt vesmírné cestovatele zastihla nejčastěji v kabinách kosmických lodí (tři muži z USA a čtyři ze SSSR), následovaly letecké nehody (pět Američanů a jeden Sovět) a nešťastný Valentin Bondarenko zahynul v důsledku požáru v izolační komoře, ještě než Jurij Gagarin absolvoval svoji historickou premiéru. 

Členové posádek odcházeli také ze zcela pozemských příčin: Pavel Beljajev například podlehl zánětu pobřišnice po operaci žaludečního vředu, Grigorije Něljubova srazil vlak a Edward Givens se stal obětí autonehody. Kolegové zesnulých chtěli pochopitelně jejich památku uctít a ti, kteří se dostali na Měsíc, tak učinili nejlogičtějším možným způsobem. Na lunárním povrchu bychom tudíž našli celý soubor předmětů, jež mají padlé připomínat.

Odznak na památku

První memento zanechali na lunárním povrchu již Armstrong s Aldrinem. Eventuální návštěvníci místa jejich přistání by tam našli nášivku s emblémem Apolla 1 – připomínku Guse Grissoma, Eda Whitea a Rogera Chaffeeho, kteří přišli o život v lednu 1967 při požáru na startovací rampě. NASA byla ovšem v daném ohledu nestranná, proto „jedenáctka“ přivezla na Měsíc také další dva medailony: jeden na památku Gagarina tragicky zesnulého při letecké katastrofě a druhý za Vladimira Komarova, jenž zahynul v závěru letu Sojuzu 1.

Dojemné gesto učinili rovněž muži z Apolla 12. Původně měl být pilotem lunárního modulu Clifton Williams, zemřel však při leteckém neštěstí v říjnu 1967, dva roky před startem mise. Na jeho místo si Conrad vyžádal Beana, ale na zesnulého kolegu posádka nezapomněla: Emblém „dvanáctky“ nesl čtyři hvězdy, přičemž tři patřily Conradovi, Beanovi a Gordonovi, zatímco poslední připomínala Williamse. Asi měsíc před startem se navíc astronauti obrátili na jeho ženu Beth s tím, že by rádi vzali na Měsíc pilotní křidélka jejího manžela. Vdova souhlasila, a Bean tak při první vycházce položil na povrch upomínku na kamaráda, bez jehož tragického odchodu by se on sám na Měsíc zřejmě nikdy nepodíval.

Padlý astronaut

Muži z Apolla 15 se pak rozhodli vzdát hold všem kosmickým poutníkům, ať už stáli na jakékoliv straně a ať se nakonec do vesmíru podívali, či nikoliv. V červnu 1971, asi měsíc před startem, se proto setkali s Paulem Van Hoeydonckem, jenž vytvořil koncept sošky nazvané Padlý astronaut. Podle umělce měla symbolizovat vzestup lidstva a posádka chtěla devíticentimetrovou stylizovanou lidskou postavu z hliníkové slitiny uložit do namodralé průhledné akrylové kapsle, v níž by mohla na povrchu spočívat ve svislé pozici. Jenže záhy přišla stopka NASA, neboť akryl nesplňoval požadavky na nehořlavost. Proto na Měsíc v kapse skafandru velitele Davida Scotta putovala jen soška. K ní potom náležela hliníková plaketa se jmény všech veřejně známých kosmonautů a astronautů, kteří zahynuli ve vesmíru či na Zemi (viz Chybějící jména).

Na konci poslední vycházky umístil Scott sošku do malého kráteru, asi sedm metrů od lunárního vozítka, a vedle ní přidal i plaketku. Díky přirozené lidské sentimentalitě se tak na Měsíci potkává triumf vyspělé technologie se vzpomínkou na ty, kdo se slávy Apolla nedočkali. Pro budoucí lunární turisty budou možná popsaná mementa představovat jen nesmyslný odpad. Ale pro dvanáct mužů, kteří na přelomu 60. a 70. let uplynulého století naplňovali odvěký sen lidstva, symbolizují propojení minulosti s budoucností.

Pozemská fauna a flóra

Na lunárním povrchu se nachází nejen již zmiňovaný lidský biologický materiál, ale také pozemská fauna a flóra. Postarali se o to David Scott a Jim Irwin z Apolla 15, když první zmíněný na konci jejich poslední vycházky 2. srpna 1971 provedl na kameru zajímavý experiment.

Nápad se zrodil v hlavě Joea Allena, člena podpůrné posádky. Jednoho večera pár týdnů před startem Scott a spol. s blízkým okruhem spolupracovníků řešili, jak na Měsíci předvést nějaký snadný a současně užitečný pokus pro televizní diváky. A Joe přišel s myšlenkou dokázat postulát Galilea Galileiho, podle nějž objekty ve vakuu padají stejně rychle bez ohledu na svou hmotnost. Konkrétně Allen navrhoval porovnat dobu pádu geologického kladívka a ptačího pera.

Scott se pro ideu nadchl a díky známému získal dvě pera živého maskota Air Force Academy – raroha loveckého, největšího zástupce sokolovitých. Výběr nebyl náhodný: Posádku Apolla 15 tvořili výlučně členové vzdušných sil, kteří měli k akademii letectva vřelý a blízký vztah. Rovněž svůj lunární modul pojmenovali Falcon neboli sokol. Demonstrace Galileiho teorie tak měla i symbolický podtext.

Jásal by i Galileo

David si vzal na Měsíc obě pera s tím, že s jedním nejprve vše vyzkouší nanečisto, protože si nebyl jistý vnějšími vlivy. Co když se mu pero například v důsledku statického náboje přilepí k rukavici? Nakonec však na generálku nebyl čas a všechno muselo klapnout napoprvé.

Scott se postavil před kameru a prohlásil: „V levé ruce držím pero, v pravé kladivo. A myslím, že jedním z důvodů, proč tu dnes můžeme stát, je fakt, že jistý pan Galileo Galilei kdysi dávno učinil významný objev ohledně padajících předmětů v gravitačních polích. Říkali jsme si, že neexistuje lepší místo pro potvrzení jeho závěrů než Měsíc. A tak jsme se rozhodli, že to pro vás zkusíme. Pero příhodně pochází ze sokola, na počest našeho Falconu. Já teď oba předměty pustím a doufejme, že dopadnou na zem ve stejný okamžik.“ Na ta slova uvolnil sevření prstů a zhruba o 1,2 sekundy později dopadlo pero i kladivo na povrch unisono. Scott se neubránil nadšení: „Co na to říkáte? Tím se potvrzuje, že pan Galileo měl pravdu!“

Další osud obou propriet není úplně jasný. Podle všeho David pero i kladívko jemně postrčil botou směrem k modulu, aby na ně s Irwinem nešlápli – což se prý Jimovi vzápětí přece jen podařilo a nechtěně pero pohřbil pod vrstvou prachu. Scotta to trochu naštvalo, neboť si jej přál zachovat pro budoucí generace lunárních návštěvníků.

Čtyřlístek pro štěstí

Posádka pak přidala také zástupce pozemské flóry, a sice čtyřlístek, který s sebou přivezl Irwin. Poté co Scott provedl svůj experiment, Jim rostlinku upustil hned vedle pera. Pokud se tedy někdo vypraví na Měsíc do míst, kde se pochybovali astronauti Apolla 15, možná narazí na malé kousky naší biosféry. V nehostinných podmínkách z nich však již zřejmě nic nezbylo.

Lunární expedice za sebou zanechaly vskutku rozmanitou „skládku“, současně se ovšem jedná o jakousi improvizovanou časovou schránku. Budoucím generacím bude vyprávět, jakou technologii ovládalo lidstvo v 60. a 70. letech 20. století. Aby předměty zůstaly pokud možno nedotčené, přijal Kongres v roce 2020 tzv. One Small Step to Protect Human Heritage in Space Act. Zmíněný zákon poskytuje právní rámec pro to, aby se veškeré věci odložené kdy na Měsíci považovaly za významné historické památky.