Východoantarktický ledový příkrov (EAIS, East Antarctic Ice Sheet) je největším souvislým ledovcem v Antarktidě i na celém světě. Původně vznikl během postupného ochlazování planety asi před 34 miliony let. Od té doby ustupoval, mizel a zase se vracel, podle vývoje planetárního klimatu. Posledních asi 14 milionů let je zřejmě relativně stabilní.

Odborníci se ale obávají, že kvůli globálnímu změně klimatu by se tento gigantický ledovec mohl destabilizovat a postupně roztát. Problém je také v tom, že vlastně moc nevíme, jak tento rekordní ledový příkrov reaguje na oteplování a neznáme jeho chování v minulých teplých obdobích, například v dobách meziledových.

Minulost pod ledem

Britský glaciolog Stewart Jamieson z Durhamské univerzity a jeho spolupracovníci se proto rozhodli zmapovat topografii dávné krajiny, která je nejméně 14 milionů let zamrzlá v čase pod Východoantarktickým ledovým příkrovem. Vědci využili radarová data a satelitní snímky a výsledky svého výzkumu nyní zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature Communications.

Badatelé detailně prozkoumali pánev Aurora-Schmidt, která se nachází asi 300 kilometrů do vnitrozemí od míst, kde dnešní ledový příkrov setkává s oceánem. Ukázalo se, že se tam nachází velmi členitý terén, v němž jsou tři výrazná říční koryta, oddělená hlubokými údolími. Nic z toho nepřipomíná krajinu tvarovou ledovcem. Podle vše jde o pozůstatky původní krajiny z doby, kdy Antarktida byla zeleným kontinentem plným života.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Je možné, aby tato dávná krajina opět spatřila sluneční světlo? Podle Jamiesona by se muselo oteplit asi o 3 až 7 °C, což by odpovídalo době mezi 14 až 37 miliony let, kdy Východoantarktický ledový příkrov nebyl stabilní, mizel a zase se objevoval. Vědci doufají, že v dalších oblastech tohoto ledového příkrovu mohou být ukryty podobné stopy pradávné minulosti.

Moč je odpadní tekutina vylučovaná ledvinami, z chemického hlediska jde o vodný roztok odpadních organických látek a solí. Vzniká filtrováním krve, z níž se v ledvinách oddělují nepotřebné molekuly, které následně odcházejí z těla pryč. Podobně jako z krve lze i z moči pomocí laboratorní analýzy zjistit množství informací o zdravotním stavu dotyčného: Pokud se do ní vylučují látky, které by měly zůstat v krvi, poukazuje to na onemocnění či infekci. Právě fakt, že se zdravý organismus moči přirozeně zbavuje, také vede k intuitivnímu odporu vůči ní – v civilizované společnosti je považována za nečistou a už malé děti se učí, aby si po vyprázdnění močového měchýře umyly ruce.

Daň z moči

Historicky se ovšem s močí zacházelo nejrůznějšími způsoby – ostatně zmínky o ní se objevují i ve Starém zákoně. Například prorok Izajáš píše o nejvyšším číšníkovi, který pokládá otázku: „Zdalipak mě můj pán poslal, abych mluvil tato slova k tvému pánovi a k tobě? Zdali ne k mužům, kteří obsadili hradby a budou jíst svá lejna a pít svou moč spolu s vámi?“

V knize přísloví pak najdeme verš „Pij vodu z vlastní cisterny a tekoucí vodu z vlastní studny“, který posloužil coby jedna z inspirací anglicko-amerického lékaře Johna W. Armstronga, považovaného za zakladatele samotné metody. V roce 1944 vydal publikaci s názvem Voda života (v Česku vyšla poprvé v roce 2003 pod názvem Elixír života), jež se záhy stala základní příručkou pro všechny zastánce urinoterapie. 

Armstrong ji začal praktikovat v roce 1918 zřejmě jako první člověk, který se rozhodl pro systematické zapojení moči v procesu léčby, nicméně kořeny samotné myšlenky patrně sahají ještě tisíce let dále do minulosti. Například starořímští lékaři doporučovali její užívání k čištění zubů a navíc podávali lidskou moč nemocným domácím zvířatům.

Archeologické nálezy dokládají, že v ulicích starořímských měst stávaly běžně nádoby pro sběr moči, do nichž si kolemjdoucí mohli v případě potřeby ulevit. Když se naplnily, pověření pracovníci je odnesli do veřejné prádelny a nalili do obřích kádí se špinavým oblečením, které v takto připravené tekutině máchali. Moč v té době představovala ceněný artikl a obchodníci z ní museli dokonce platit speciální daně. 

O příznivých vlastnostech moči se hovoří rovněž v některých staroindických textech, z nichž vycházejí základy jógy či ájurvédy. Právě ve východní Asii si urinoterapie dodnes udržuje vysokou oblibu coby součást tradiční medicíny – kupříkladu v Číně funguje Urinoterapeutická asociace sdružující na 100 000 členů. Mezi tzv. babské rady, jejichž původ lze jen obtížně dohledat v mlhavých dějinách lidového folkloru, se pak řadí doporučení vymočit se na místo na kůži zasažené žihadlem nebo žahnutím medúzy.

Kloktání i masáže

Třebaže neexistují žádné vědecky podložené důkazy o její účinnosti a řadí se tak mezi alternativní – a navíc značně kontroverzní – léčebné metody, regulérně se jí věnují někteří vystudovaní lékaři. V Česku se mezi veřejně známé propagátorky urinoterapie řadí anestezioložka Vilma Partyková, mimo jiné zastánkyně léčebného hladovění, která o obou tématech publikovala několik knih. V nich si lze přečíst podrobný popis léčby celé škály chorob, při nichž se uplatňuje vnější či vnitřní užívání moči: Podle zkušeností doktorky Partykové se osvědčilo například při infekcích, alergiích, žaludečně-střevních potížích, poruchách kosterního aparátu, očních či ušních potížích, a dokonce při zdánlivě nevyléčitelných nemocech.

Hlavní benefit urinoterapie spočívá podle autorky v tom, že na rozdíl od konvenčních způsobů léčby (například polykání tabletek, jichž je známou odpůrkyní) neodstraňuje pouze symptomy, ale cílí přímo na příčinu choroby. „Chemické preparáty tlumí hlavní symptomy nemoci, ale nemoc neléčí, a navíc významně poškozují důležité orgány. Nemoc si udržujeme sami, pokud nezapojíme svou vůli s ní bojovat,“ uvádí. A jak by podle Partykové, která propaguje rovněž pravidelný jednodenní půst, měla taková urinoterapie vypadat? Ideální je nečekat na případné potíže a začít s prevencí.

„Včasné a pravidelné používání urinoterapie v kombinaci s hladověním výrazně brání nemocem a pomáhá v boji s nimi. Stačí ranní proplachování nosohltanu močí nebo vykloktání. Nosohltan je vstupní branou pro infekci dýchacích cest, která nás dokáže v několika hodinách paralyzovat, pokud ji necháme rozjet. Pár doušků moči po ránu pročistí zažívací orgány, propláchnutí dutiny ústní sníží proud bakterií do žaludku a ochrání rovněž zuby. Masáže močí jsou vhodné pro sametovou kůži,“ radí. Je přitom zcela normální, že zpočátku se člověk bude muset vyrovnat s přirozeným odporem. Kdo nemá odvahu se rovnou napít, může začít vnějším užíváním, tedy například aplikovat trochu moči na kůži podobně jako pleťovou vodu, případně ji přidat do koupele.

S příchutí melounu

Lidé pravidelně konzumující vlastní moč často hovoří o zvýšení pracovní výkonnosti a zlepšení imunity, takže se i bez použití léků rychleji zbavují nachlazení. Podmínkou úspěchu však často není jen nahodilé popíjení, zpravidla je třeba upravit i stravovací návyky, nejlépe zařadit čas od času krátkodobý dietní režim (moč údajně pomáhá utlumit pocit hladu díky obsahu minerálů). Otázka, která se honí hlavou většině laiků, ovšem zní: Jak taková moč vlastně chutná? Odpověď není jednoznačná, neboť její složení se individuálně liší na základě věku, stravy, zdravotního stavu, ale především obsahu vody. 

Jak píše terapeutka Jitka Eichler, která se věnuje alternativní medicíně a urinoterapii sama provozuje již několik let, „chuť vám nejspíš bude zpočátku nepříjemná, záleží, co jste v ten den snědli. Odráží se v ní totiž složení vašeho jídelníčku – není-li pro tělo vhodné, je moč vyloženě k nepozření. Jindy ale může být naopak zcela chutná, třeba když konzumujete převážně meloun, je z ní pak krásně cítit.“ Zastánci urinoterapie věří, že nejúčinnější je ranní moč, u které lze vidět obdobné efekty jako u homeopatik, mimo jiné díky obsahu hormonu melatoninu.

Pro zvýšení léčivých účinků někteří doporučují smíchat moč s jinými přírodními látkami, například včelími produkty nebo mumiem (tmavá chemická sloučenina s hořkou chutí, získávaná ve vysokých nadmořských výškách především v Asii). Naopak zcela „praktické“ důvody má přimísení džusu, který pomůže přehlušit poněkud nelahodný nádech.

Nic se nesmí přehánět

O tom, že urinoterapie se po celém světě těší značné pozornosti, svědčí mimo jiné fakt, že se jí v posledních letech zabývalo hned několik mezinárodních kongresů. V Mexiku či Japonsku lze dokonce navštívit specializované kliniky zaměřené výhradně na příznivé účinky konzumace moči. Na druhou stranu, ne všude mají její příznivci volné pole působnosti. Zmíněnou čínskou asociaci zařadilo v roce 2016 tamější ministerstvo vnitra na seznam ilegálních organizací. A americká média zase varovala před šířením dezinformací o tom, že covid-19 lze vyléčit právě pitím moči, což veřejně prohlašoval známý odpůrce očkování Christopher Key.

Své tvrzení sice zaštiťoval údajným devítiměsíčním výzkumem, ten se však nikdy nekonal. Pokud jde o tuzemské odborníky, vědecká rada České lékařské komory v roce 2012 označila pití vlastní moči za „absurdní“. V oficiálním stanovisku ohledně neověřených terapeutických metod v onkologii se uvádí, že tvrzení o léčivém účinku moči „snad ani není nutné vyvracet“. Zeptáte-li se libovolného lékaře, většina z nich vám odpoví, že je zbytečné vracet do těla odpadní látky, kterých se předtím samo zbavilo.

V některých případech by dokonce mohly uškodit, moč totiž obsahuje dusíkaté látky, jež ve zvýšeném množství mohou působit toxicky a poškodit metabolismus. Ostatně jak zaznělo na konferenci zmíněné čínské asociace, i zastánci urinoterapie připouštějí, že je třeba dodržovat zdravou míru – konzumace vyššího množství moči může vést k zažívacím problémům, únavě, horečce nebo svalové bolesti. 

Z pozorování víme, že spirální galaxie rotují diferenciálně, tedy že se jejich vnitřní části otáčejí rychleji než partie vzdálenější od středu. Jenže v takovém případě by nemohlo dojít k ničemu jinému, než že se spirální ramena začnou namotávat, natáhnou se a ztenčí, až nakonec zaniknou. Tento zcela opodstatněný závěr však nemá oporu v pozorováních. Nebo snad není všechno tak, jak se zdá?

Astronomové se domnívají, že vzhled spirálních ramen představuje pouhou iluzi. Ve skutečnosti se nejedná o pevně uspořádaná ramena, nýbrž jen o hustotní vlnu. Na její hraně se odehrává tvorba hvězd, indukovaná v jinak klidných molekulových oblacích právě průchodem vlny. Nové stálice tam vznikají a velmi jasně svítí, ozařují také okolní plyn – a právě proto spirální ramena vidíme. Pohyby hvězd jsou na hraně vlny rovněž zpomalené: Stálice se zdrží déle, zatímco mezi rameny se pohybují rychleji. Opět se tedy projeví výběrový efekt. Podobně jako v Hertzsprungově­-Russellově diagramu, i zde je hlavní posloupnost bohatě zastoupena, protože hvězdy na ní tráví většinu života.

Spirální ramena tedy nejsou pevná. Hustotní vlna s původem v jádře prochází diskem galaxie, čímž se ramena „posouvají“, aniž by se utahovala.

Loni v září otřáslo západem Mexika silné zemětřesení s epicentrem v Michoacánu. Samotné zemětřesení není v této části světa ničím výjimečným, nacházejí se zde hned dvě významné zemětřesné zóny. Otřesy ale nečekaně odkryly pozoruhodnou památku z dob Aztécké říše.

Pod Mexickou národní autonomní univerzitou v Mexico City otřesy odkryly zhruba metr vysokou kamennou hadí hlavu. Následný průzkum ukázal, že jde o 500 let starou skulpturu, pocházející z doby, kdy se v těchto místech rozkládal mocný aztécký městský stát Tenochtitlán. Před invazí evropských conquistadorů v něm žilo asi 100 tisíc lidí.

Hadí hlava z Tenochtitlánu

Jak uvádějí odborníci mexického Národního institutu pro antropologii a historii (INAH), kteří hadí hlavu zkoumají, Aztékové stavěli chrámy a pyramidy, v nichž uctívali celou řadu božstev. Jedním z nejvýznamnějších byl Quetzalcoatl, který patřil k menšině pozitivních božstev.

Legenda praví, že laskavý nebešťan Quetzalcoatl ukradl z božských zahrad strom kakaovník a věnoval jej lidem, aby i oni mohli z plodů této stálezelené rostliny čerpat sílu. Naučil rovněž lidské pokolení kakaové boby pražit i mlít a z umletého prášku připravovat nápoj zvaný xocolatl. Quetzalcoatl bývá často vyobrazován v podobě bílého vousatého hada, nicméně zda objevená hadí hlava představuje právě tohoto boha není zatím  jisté.

TIP: Čokoláda nad zlato: Staří Mayové nepoužívali jako měnu mince, ale kakaové boby

Objevená hadí hlava měří na výšku zhruba metr a váží něco přes tunu. V minulosti zářila pestrými barvami – stále jsou na ní patrné stopy červené, modré, žluté černé a bílé barvy. Tým archeologů INAH hlavu vyzvedl pomocí jeřábu a postavil pro ni komoru, která udržuje potřebnou vlhkost. Tento postup by měl barvy na hlavě uchovat i do budoucna. V Tenochtitlánu již bylo objeveno několik hadích hlav, loňský nález je ale unikátní právě kvůli zachovalým barvám. Práce na zabezpečení tohoto výjimečného artefaktu stále probíhají a v průběhu příštího roku by vědci hadí hlavu rádi představili veřejnosti.

Že se s Měsícem „něco“ děje, bude patrné po půl deváté našeho času, kdy poněkud potemní levá spodní část úplňkového disku. Stane se tak pod vlivem tzv. polostínového zatmění – kosmonaut na povrchu Měsíce by v té době sledoval částečné zatmění Slunce Zemí. O půl desáté večer se pak na spodní okraj lunárního disku dočasně nasune i plný zemský stín (kosmonaut by spatřil úplné zatmění Slunce).

Jelikož se jedná o částečné zatmění, Měsíc z velké části plný zemský stín mine, „zatměno“ tak bude jen 10 procent měsíčního disku ve 22 hodin a 14 minut. Poté se bude zatmělá část Měsíce opět zmenšovat, přičemž částečné zatmění skončí krátce před 23. hodinou a kolem půlnoci už bude na nebi zářit téměř běžný úplněk. Proč téměř? Měsíc bude totiž i nadále ponořen do nezřetelného zemského polostínu, který opustí až 27 minut po půlnoci, kdy celý úkaz nadobro skončí. Vlevo od Měsíce pak bude tento sváteční úkaz „sledovat“ jasný Jupiter.

Zajímavou příležitostí bude částečné zatmění i pro ty, kteří žijí na ploché Zemi. Ti pochopitelně uvidí zcela jiný obraz než většina populace obývající zeměkouli. Harmonogram zatmění na ploché Zemi bude stejný, měsíční kotouč ale bude pochopitelně vypadat úplně jinak. Maximum plochého stínu bude k vidění okolo 22:14 hodin středoevropského času, než čtveřice slonů a obří želva odnesou plochou Zemi zase do neznáma.

A co nejbližší úplné zatmění Měsíce? To bude z České republiky pozorovatelné až 7. září 2025.

Vodní pára představuje skleníkový plyn, ale zároveň v atmosféře kvůli srážkám nezůstává dlouho. V rámci koloběhu vody během pouhých několika dní zkondenzuje a spadne zpět na zemský povrch, tudíž ke skleníkovému efektu přispívá jen velmi krátce. Průmyslové chladicí procesy proto významně ani dlouhodobě nezvyšují její množství v atmosféře. 

Kvůli krátké životnosti se pro ni nedá spolehlivě stanovit tzv. global warming potential neboli GWP, tedy potenciál plynu přispět ke globálnímu oteplování, který se běžně používá pro porovnávání „špatnosti“ skleníkových plynů – obvykle v horizontu 100 let (GWP100). Odhaduje se však, že například oproti oxidu uhličitému je GWP vodní páry zanedbatelný.

Za předpokladu úplného nahrazení uhelných elektráren jadernými by k dramatickému nárůstu produkce vodní páry nedošlo. Oba typy zařízení totiž používají jako chladicí médium právě vodu. A ačkoliv se jaderným elektrárnám přisuzuje její o něco větší spotřeba oproti uhelným protějškům, nejde o podstatný rozdíl – zvlášť v porovnání se zdroji solární či větrné energie. Záleží spíš na použitém systému chlazení. 

Za Zeptej se vědce odpovídají Christina Karmann, M.Sc., Ústav technologie vody a prostředí, VŠCHT a  Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc.  ETH Zürich, University of Colorado Boulder, Geological Sciences & INSTAAR

Již od počátku první světové války se v řadách německých stratégů svářily dva přístupy – východní a západní. Ten první zastával především polní maršál Paul von Hindenburg a jeho spolupracovník Erich Ludendorff. Domnívali se, že císařská armáda by se měla primárně zaměřit na Rusko, které je nejslabším článkem Dohody a po několika porážkách by se mohlo z války stáhnout.

Úvodní část: Ve víru hádek a intrik: Vojáci vs. politici během připrav a průběhu bitvy na Sommě (1)

Zneuznaný vojevůdce

Tomuto přístupu odporoval náčelník Velkého generálního štábu Erich von Falkenhayn (ve funkci mezi lety 1914–1916). Ten sice souhlasil, že Rusko představuje nejslabšího protivníka, namítal však, že přesun vojsk z Francie na východ by vedl ke zhroucení západní fronty. Naopak se chtěl zaměřit na porážku západních mocností, přičemž Francie již od ní po porážkách z prvních let války neměla být daleko. Právě proto von Falkenhayn prosadil a naplánoval rozsáhlou ofenzivu u Verdunu, kde měla Francie utrpět rozhodující porážku. 

Vůbec si však nepřipouštěl, že by spojenci dokázali odpovědět silnou protiofenzivou na Sommě, a nevěřil ani v efektivní protiútok carské armády. Náčelník štábu obě možnosti trestuhodně podcenil a nepodnikl dostatečné kroky, aby jim předešel. Po zahájení úderu na Sommě a Brusilovovy ofenzivy na východě se německá armáda dostala pod tlak, von Falkenhayn byl 29. srpna 1916 odvolán a převelen na rumunskou frontu.

Nový směr 

Na jednání s císařem Vilémem v létě 1916 ještě jako náčelník štábu se von Falkenhayn střetl se svým ideovým a osobním protivníkem von Hindenburgem, který si neodpustil uštěpačné poznámky na jeho adresu. Von Falkenhayn to komentoval slovy „No, pokud má pan polní maršál chuť a odvahu, může zkusit zaujmout mé místo.“ Starý aristokrat tvrdě odsekl: „Chuť ne, ale odvahu ano!“ Hrdina od Tannenbergu se poté skutečně stal novým náčelníkem štábu a na svém předchůdci nenechal nit suchou. Spory nakonec přežily i konec konfliktu, když po válce klika okolo slavného maršála a budoucího prezidenta neváhala von Falkenhayna pomlouvat pro údajné diletantství a připsat mu vinu na celkové porážce Německa. 

Změnil se také přístup císařských stratégů – útočné operace na západě se postupně skoro zastavily a nahradila je defenziva. Konkrétně na Sommě vznikla nová obranná linie za stávajícími zákopy, do které se měly jednotky stáhnout v případě úspěchů britské ofenzivy. Velitelé byli informováni, že se mají udržet, dokud se Německo nevypořádá s Rusy a Rumuny na východě.

Francouzi chtějí pokračovat 

Britské útočné operace ale zastavily ve druhé polovině listopadu 1916 a stále více se objevovala otázka kudy dál. Francouzský generál Joseph Joffre považoval dosavadní spojenecký postup za úspěšný a navrhoval pokračovat v ofenzivě, k čemuž se však Britové stavěli značně zdrženlivě. Poslední hřebíček do rakve Joffreho plánům zatloukla nová londýnská vláda v čele s liberálem Davidem Lloyd Georgem. Ta nejenže jakékoliv pokračování dobrodružství na Sommě odmítla, s ohledem na komplikovanou situaci v Orientu na čas přeorientovala svou pozornost na toto bojiště. 

Generál Joffre se pokusil přesvědčit domácí politiky i zahraniční spojence o potřebě pokračovat v útočných operacích, jenže v prosinci 1916 jej čekalo odvolání z čela francouzské armády, kde jej nahradil Robert Nivelle. Navzdory tomu, že se jednalo především o jeho inciativu, stala se bitva na Sommě jedním ze symbolů britského válečného úsilí a řada ostrovních politiků ji podrobila tvrdé kritice. Dodnes se navíc jedná o místo paměti, které s oblibou navštěvují britští politici.

Zřejmě poprvé v sobě příslušníci druhu Homo sapiens objevili umělecké vlohy ještě na černém kontinentě. V roce 2018 nalezli archeologové v jihoafrické jeskyni Blombos šest šikmo šrafovaných čar na úlomku kamene a datovali je 73 tisíc let do minulosti. Malby na jeskynních stěnách jsou nicméně o poznání mladší. Dosavadní rekord drží dílo odkryté na jihozápadě indonéského ostrova Sulawesi: Dochovalo se tam vyobrazení divokého prasete v životní velikosti, vyvedené v červeném okru a obklopené otisky rukou. Radiokarbonová metoda stanovila věk usazeného kalcitu nejméně na 45 500 let, samotná malba však může být podle odborníků ještě starší.

Mamuti v Česku

Ve srovnání s uvedenými příklady jsou evropské „galerie“ z doby kamenné velmi mladé. U maleb v Altamiře sice mezi odborníky nepanuje shoda, má se však za to, že lidé mohli zmíněnou jeskyni obývat před 13–36 tisíci lety, a jednotlivé kresby tak vznikaly v poměrně dlouhém rozmezí. Ostatně jejich autoři si mnohdy nelámali hlavu s tím, že zvolené místo už před nimi pomaloval jiný umělec, a překryli ho vlastním dílem.

Bizony, koně a kance běžící po zhruba 20 metrů dlouhé klenbě však vytvořily převážně dvě významné paleolitické kultury, a sice solutréenská před 18–22 tisíci lety a magdalénienská před 13–17 tisíci roků. Malby se tak objevovaly v závěru poslední doby ledové, kdy se průměrné teploty v Evropě pohybovaly asi o 6–7 stupňů níž než dnes a například na našem území běžně žili mamuti či sobi. Severní polovina světadílu pak zůstávala de facto neobyvatelná kvůli trvalé sněhové a ledové pokrývce.

Umělci s pochodněmi

S ohledem na klimatické změny kolísala rovněž evropská populace. V době tzv. glaciálního minima před 23 tisíci lety, kdy mrazivá epocha vrcholila, obývalo starý kontinent pouze 130 tisíc osob. V éře magdalénienské kultury už teplota vzrostla natolik, že mohli lidé migrovat na sever, a počet Evropanů přesáhl 400 tisíc. Mimochodem, ve stejné době panovalo na Blízkém východě podobné klima jako v současném mírném pásu. Vznikaly tam tedy první organizované společnosti a také jedno z nejstarších měst světa Jericho, na území dnešního Izraele.

Nicméně jádro evropského osídlení zůstalo díky příznivému podnebí na jihu, především v současné Francii a Španělsku, kde se rovněž dochovalo nejvíc jeskynních maleb. Andaluská vápencová jeskyně Nerja proslula stalagnátem o výšce 32 metrů, zapsaným i do Guinnessovy knihy. A vědci z Universidad de Córdoba nedávno pomocí radiouhlíkového datování zjistili, že jsou tamní malby staré 41 291 let, což z nich činí zřejmě rekordní umělecké dílo na území Evropy. Badatelé přitom analyzovali částečky dřevěného uhlí, jež nalezli rozeseté po zemi: Údajně šlo o zbytky z pochodní, kterými si dávní autoři svítili při práci.

Šamani v transu

Přesný důvod vzniku dávného umění zůstává nejasný. Z dnešního pohledu se zdá pošetilé, aby lidé vynakládající většinu energie na pouhé přežití plýtvali cennými zdroji na tvorbu „obyčejných“ malůvek. Zobrazování živočichů proto muselo mít hlubší, rituální smysl: Podle některých odborníků sloužilo šamanům, kteří při pobytu v jeskyni vstupovali do transu, aby navázali kontakt s duchy. Dost možná pak malby vytvořili sami právě ve změněném stavu vědomí.

Nelze vyloučit, že naši pravěcí předci věřili v posmrtnou reinkarnaci ve zvířata, a vymalovaný prostor mohl tudíž představovat jednu z nejstarších svatyní. Nabízejí se však i další teorie: Obrazy na části stěn překrývá či doplňuje množství teček, jež někteří interpretují jako mapu hvězdné oblohy a souhvězdí, zatímco podle jiných vznikaly coby důsledek smyslové deprivace způsobené dlouhým pobytem v temnotě. Bizoni a jeleni mohou ovšem také symbolicky znázorňovat dva znepřátelené klany, a jednalo by se tak o jakousi primitivní kroniku.

Vyrýt a dobarvit

Pravěcí umělci využívali sofistikované pomůcky: Jako prehistorické pastelky se uplatnila přírodní barviva, zejména dřevěné uhlí pro černé kontury, zatímco k vybarvení srsti posloužil okr z jílu nebo načervenalý hematit. Druhý zmíněný by v jiném prostředí postupem času zhnědl, ale díky lokální vlhkosti dosahující až 97 % si udržel původní odstín i po desítkách tisíc let. Jeho sytost se navíc mění podle ročních období, s tím jak humidita skalního podkladu či okolního vzduchu stoupá a klesá.

Malíři pigmenty často ředili, aby získali požadovanou intenzitu a vytvořili různé efekty. Patrně nejdokonalejší díla, jež po sobě v Altamiře zanechali magdalénienští lidé, však kombinují rytinu a malbu. Autoři nejprve pomocí různých nástrojů vyryli do podkladu obrysy a následně je dobarvili dostupnými materiály. K dosažení trojrozměrnosti se pak naučili využít přirozená klenutí: Takto si pomáhali mimo jiné při znázorňování hlav, kdy obtažením kamenných výstupků zachycovali ústa a oči.

Vrcholné dílo

Největší proslulost si španělská jeskyně získala díky zdařilému znázornění stáda 25 zvířat v životní velikosti – kanců, koní i dnes již vyhynulých bizonů stepních. Zmíněné dílo považují odborníci za vrchol prehistorického umění a zhruba ze čtyř stovek známých jeskyní s nástěnnými malbami si Altamiry cení nejvíc. Obdivují především způsob trojrozměrného zobrazení a náznaky perspektivy, jež nemají jinde na světě obdoby. Koneckonců než se povedlo pravost tamních maleb prokázat, čelili jejich objevitelé nařčení, že je vytvořili sami ke zmatení odborné veřejnosti.

Ve druhé polovině 19. století, kdy se v Altamiře odehrál první průzkum, antropologové teprve začínali zaplňovat bílá místa v evoluční historii člověka. O pouhé dvě dekády dřív, roku 1856, se podařilo v německém údolí Neandertal objevit kosterní pozůstatky lidského předka, jenž dal posléze název celé vývojové větvi. Druh Homo erectus klasifikovali vědci v roce 1893, a Homo habilis dokonce až v 60. letech minulého století.

Stále nová překvapení

Tvrzení, že Altamira patří k nejlépe popsaným jeskyním světa, rozhodně nepřehnání. Ačkoliv žádný zdroj neuvádí přesný počet zdokumentovaných zvířat, existují jich stovky a všechna mají v katalogu čestné místo. Proto nejspíš překvapí, že i španělská kaverna dokáže stále vydávat nová tajemství.

Zatím naposledy se povedlo objevit několik otisků rukou, které předtím pozornosti archeologů unikly, protože je překrývají novější malby. V tzv. Velkém sále, kde se na stropě nachází nejpočetnější a nejkrásnější koncentrace zvířat, nalezli španělští výzkumníci v roce 2019 znázornění rukou, jež je podstatně starší než vrstva nad nimi. Z dalších náznaků pak badatelé vyvozují, že původně celou jeskyni zdobily výhradně tyto otisky a „moderní“ dekorace vznikla až před 20 tisíci lety. Z výzkumu přitom plyne ještě jeden zajímavý fakt: Pravou ruku používalo jako dominantní asi 70 % prehistorické populace, zatímco dnes naopak existuje zhruba jen 10 % leváků.

Museo Nacional y Centro de Investigación de Altamira, jež se zabývá výzkumem proslulé jeskyně, spojilo loni na podzim síly se španělským ministerstvem kultury a sportu. Z jejich spolupráce pak vzešel projekt nové detailní dokumentace kaverny a přilehlého okolí, který bude stát v přepočtu 3,6 milionu korun a instituce samotná by si ho nemohla dovolit. Během tzv. fotogrammetrické studie vzniknou desetitisíce fotografií opřených o laserové snímání, aby o zachyceném povrchu přinesly co nejpřesnější informace: Vědci tak mimo jiné získají bližší údaje o použitých pigmentech.

Podrobné prostudování také odhalí, v jakém stavu se památka nachází a zda si její uchování nevyžádá důkladnější kroky. V dalších významných jeskyních Kantabrie se navíc uskuteční topografický průzkum a výsledný 3D model zájemcům umožní se jimi virtuálně projít z pohodlí domova.

Altamira navíc nepředstavuje jedinou prehistorickou jeskynní galerii ve Španělsku. Zatímco dřív by se za novými objevy v lomu nedaleko obce Penàguila v provincii Alicante museli vydávat zkušení horolezci, dnes vědci do tajemných zákoutí těžko dostupných jeskyní nahlížejí pomocí dronů. Objevování je tak nejen snazší, ale rovněž bezpečnější, a hlavně rychlejší.

TIP: Britský opravář nábytku zřejmě vyřešil velkou archeologickou záhadu

Podle vedoucího expedice Francisca J. Hernándeze-Moliny stačilo v oblasti proslulé nástěnnými malbami a rytinami létat s dronem několik dní, načež badatelé odkryli prehistorická díla, jejichž stáří se pohybuje mezi 5 000 a 7 500 lety. Malby přitom nebyly v jednom stylu, což svědčí o větším počtu autorů, a zachycovaly nejen lidi, ale také zvířata – některá dokonce zraněná šípy lovců. Záběry z dronů odborníkům samozřejmě nestačí, nicméně ohromně urychlují počáteční práci v členitém terénu. K objevům tak týmy vyrážejí na jistotu, a navíc jim létající stroje pomáhají nalézt nejschůdnější cestu k cíli…