Pro vyprávění o tomto zajímavém člověku se musíme vrátit hluboko do minulosti. Martin se narodil v části římské říše zvané Panonie (území dnešního Maďarska) kolem roku 316. Z hlediska dějin křesťanství to byla doba převratná, protože pouhé tři roky předtím vydal císař Konstantin takzvaný Edikt milánský, který ukončil pronásledování křesťanů a zrovnoprávnil je s vyznavači pohanských kultů.

Ve službách římských císařů

Martinův otec byl římským vojákem, proto pro svého syna vybral tehdy nevšední jméno. Lze jej přeložit jako „malý Mars“. Jelikož byl Mars bohem války, spojitost s vojenstvím a armádou je nabíledni. Teprve Martinova pozdější popularita rozšířila také jeho jméno, takže se díky němu stalo populárním po celém světě. V 15 letech vstoupil Martin jako jeho otec do armády. Musel být silný a urostlý, protože byl vybrán za člena císařské gardy, elitní jednotky, jež doprovázela a chránila hlavu říše.

Když s ní pobýval v Amiens v dnešní severní Francii, odehrála se legendární událost. Jednoho mrazivého dne během služby spatřil Martin z koně polonahého žebráka sedícího v městské bráně. Protože u sebe neměl žádné peníze, rozťal mečem alespoň svůj plášť a polovinu chuďasovi věnoval. V noci nato se mu ve snu zjevil Kristus oděný právě do oné půlky pláště, jehož se vzdal ve prospěch žebráka. Martin pochopil, že tím naplnil slova evangelia: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Martin zatím nebyl pokřtěný, vyrostl v rodině vyznávající tradiční římské kulty. S křesťany se ale setkával a zřejmě se již tehdy připravoval na křest. Jako všichni gardisté měl svého otroka, choval se k němu ale zcela jinak než jeho druhové. Nejenže s ním jednal jako se sobě rovným, dokonce mu někdy sám čistil sandály a obsluhoval ho u stolu. Po zážitku se žebrákem již na nic nečekal, odešel z armády a nechal se pokřtít.

Nějakou dobu žil poustevnickým životem na ostrově poblíž Janova, později se usadil u západofrancouzského Poitiers. Seznámil se s tamním biskupem Hilariem, jenž se stal jeho učitelem a byl později uctíván jako svatý. Hilarius z Poitiers jej vysvětil na kněze, a to i přes Martinovo zdráhání a protesty, že toho není hoden.

Biskupem v Tours

Martin po celý život vystupoval proti různým herezím zaplavujícím tehdejší křesťanství. Ve 4. století bylo nejsilnější ariánství, které nepovažovalo Krista za rovného Bohu Otci a těšilo se popularitě hlavně mezi „barbarskými“ kmeny. Ve svém boji proti herezi narážel Martin vždy na překážky a odpor. Zároveň však měl v sobě něco, co přitahovalo. Proto když se v Tours, městě vzdáleném asi sto kilometrů od Poitiers, volil v roce 371 nový biskup, přítomný lid svorně volal, že se jím musí stát Martin. Podobně jako ke kněžství, i k biskupskému úřadu tak přišel jako „slepý k houslím“. Pouze jeho všeobecná obliba a schopnosti způsobily, že se ujal prestižního a zodpovědného úřadu, na který se sám vůbec necítil.

V Martinově životopise se také píše, že tomu neodpovídal ani jeho zevnějšek: „Říkalo se, že je to ošuntělý člověk, jeho obličej budí lítost, je oděn do špinavých šatů, má dlouhé rozcuchané vlasy a postrádá důstojnost potřebnou pro biskupský úřad.“ O tom, jak vypadali biskupové oné doby, svědčí svatý Jeroným, když svědčí slova svatého Jeronýma: „Veškeré jejich starosti se točí kolem jejich oděvu a parfémů. Dbají na to, aby na nohou nikdy neměli obnošené boty, a jejich naondulované vlasy nesou zřetelné stopy natáček.“ Těžko si představit větší kontrast mezi Martinem, inklinujícím k askezi a poustevnictví, a mnohými biskupy, kteří žili jako světští páni.

I ve svém vysokém úřadě žil Martin prostě. Opustil biskupské sídlo při katedrále a usadil se na odlehlém místě několik kilometrů za městem. Sem za ním přicházeli ti, kdo chtěli jeho prostý způsob života napodobit, takže na místě jeho útulku vznikla komunita, jež bývá někdy označována za jeden z nejstarších klášterů křesťanského západu. Pro srovnání dodejme, že Řehole svatého Benedikta, která položila základ evropskému mnišství, vznikla skoro 200 let poté.

Misijní cesty a zázraky

Martin svůj „klášter“ často opouštěl, aby putoval po okolí i po vzdálených končinách a šířil křesťanskou víru. Ta již byla ve městech poměrně rozšířená, zatímco venkov zůstával podstatně nedotčený. Biskup tvrdě bojoval s pohanskými praktikami a pověrami. Dával kácet posvátné stromy a zakládal křesťanské chrámy. Dodnes je ve Francii mnoho kostelů, které mají svůj počátek v této době a jsou výsledkem jeho působení. Martinův vliv je prokazatelný nejen na západě, ale i v dalších koutech Francie, kam doputoval. Tomu nasvědčuje množství místních názvů nesoucích jeho jméno. Maje v paměti dávný zážitek se žebrákem, staral se všude též o zlepšení poměrů, zvláště chudých lidí.

TIP: Odvážný kousek: Skutečně projela lady Godiva nahá městečkem Coventry?

Již za života byl Martin z Tours velmi známým a uctívaným, což podporovaly jeho četné zázraky. Uzdravoval nemocné, křísil údajně i mrtvé a bez moci nebyl ani v živočišné říši. Jednou stál se svými spolubratry na říčním břehu, k němuž se blížil nebezpečný had. Martin na něj zavolal: „Rozkazuji ti ve jménu Božím: obrať se!“ Když tak had skutečně učinil, všichni se podivili a biskup si povzdychl: „Hadi mě poslouchají, ale lidé ne.“ 

Při misijní cestě roku 397 v Candes Martin náhle zemřel. Truchlilo pro něj množství lidí a za života velmi skromnému člověku byl paradoxně vystrojen velkolepý pohřební průvod srovnatelný s císařskými ceremoniemi k poctě vítězů. Pohřeb se konal 11. listopadu, kdy se slaví jeho svátek.

Nová analýza genetické rozmanitosti vší naznačuje, že se tento parazit dostal do Ameriky dvakrát – poprvé během doby ledové při první vlně lidské migrace přes Beringovu úžinu a podruhé během evropské kolonizace počátkem novověku. Uvádí to Marina Ascunceová z americké vládní zemědělské agentury (USDA-ARS) v nové studii zveřejněné v časopise PLoS ONE.

Veš dětská (Pediculus capitis) je bezkřídlý, krev sající parazit, který se vyskytuje výhradně v lidských vlasech. Je to jeden z nejstarších známých lidských parazitů a oba druhy se tak vyvíjely po tisíciletí společně. Díky tomuto důvěrnému vztahu může studium vší poskytnout vodítko k tomu, jak se vyvíjel i člověk.

Věrní průvodci člověka

V nové studii vědci analyzovali genetickou variabilitu 274 lidských vší z 25 geografických lokalit po celém světě. Genetická analýza založená na DNA vší odhalila existenci dvou odlišných skupin těchto cizopasníků, které se zřídkakdy mísily. Jedna skupina byla rozšířena po celém světě, zatímco druhá skupina se vyskytovala v Evropě a Americe. Jediné vši s předky z obou skupin se vyskytují v Americe. Tato odlišná skupina je podle vědců zřejmě výsledkem mísení vší pocházejících z populací, které přišly s prvními lidmi, a vší pocházejících z evropských populací, které byly přivezeny během kolonizace Ameriky.

Výzkumníci také odhalili genetickou příbuznost mezi vešmi v Asii a Střední Americe. To podporuje myšlenku, že předkové původních obyvatel Ameriky přišli z východní Asie. Toto obyvatelstvo se pak rozšířilo na jih do Střední Ameriky, kde si dnešní populace vší stále zachovávají genetický podpis svých vzdálených asijských předků.

„Lidské vši jsou víc než jen otravní lidští parazité, jsou to do značné míry 'satelity' naší evoluce. Protože se lidské vši živí lidskou krví, potřebují nás ke svému přežití, což v průběhu milionů let vyústilo ve společnou dlouhou koevoluční historii,“ uvádějí autoři studie.

TIP: Fosilie z v jantaru prozradily, že i dávné dinosaury trápily vši

Vzorce pozorované v nové studii podporují stávající představy o migraci lidí a poskytují další poznatky o tom, jak se vši vyvíjely. Vědci zdůrazňují, že vybírali genetické markery, které se rychle vyvíjejí a nejlépe odpovídají nedávným událostem. Budoucí studie využívající markery, které se měnily pomaleji, by tak mohly objasnit dávnější události. Metody vyvinuté pro tuto práci by navíc mohly být vodítkem pro vývoj nových analýz pro studium dalších systémů hostitel-parazit.

Kariéra Franka Bormana odstartovala, podobně jako u mnoha dalších jeho kolegů, v americkém letectvu. Po úspěšném absolvování vojenské akademie létal jako zkušební pilot se stíhačkou F-104, kde projevil velkou dávku odvahy a leteckého umu – při jednom z letů jeho stroj ztratil výkon a Frank se místo katapultování rozhodl situaci zvládnout a dokázal se strojem bezpečně přistál.

Ve své knize pamětí na tuto historku vzpomíná s ironií sobě vlastní: „Dostal jsem za tento svůj čin ocenění. Stejné ocenění dostal i další pilot, který se v prakticky totožné situaci katapultoval. Následné vyšetřování ukázalo, že kdyby se zachoval stejně jako já, pravděpodobně by se při pokusu o znovunastartování motoru rozletěl na milion kousků.“

Dvě cesty do vesmíru

V roce 1962 se Frank Borman stal součástí skupiny amerických astronautů, připravujících se na let do vesmíru. Po výcviku byl jmenován velitelem záložní posádky Gemini 4 a o půl roku později i členem hlavní posádky Gemini 7. V rámci čtvrtého pilotovaného kosmického let amerického programu Gemini, strávil ve vesmíru společně se svým kolegou Jimem Lovellem téměř 14 dnů. 

S parťákem Lovellem se do vesmíru podíval i během své druhé mise o tři roky později. V tomto případě se již nejednalo o let programu Gemini, ale o veleúspěšný projekt Apollo. Coby velitel Apolla 8 obletěl v roce 1968 jako první člověk v historii Měsíc. Během této přelomové mise, při níž desetkrát oblétli Měsíc, pořídil Bormanův kolega William Anders ikonický snímek „vycházející Země“. Šlo také o premiérový pilotovaný let nosné rakety Saturn V, která později dopravila lidskou posádku na povrch Měsíce.

Nabídku projít se po Měsíci ostatně dostal i Frank Borman. Už před legendární misí Apollo 8 věděl šéfastronaut Donald Slayton, že se její velitel vydává na svůj poslední vesmírný let. Účast v programech Gemini a Apollo jej unavila a chtěl vydechnout. Let „osmičky“ navíc představoval mimořádně náročnou záležitost. Přesto se Slayton Bormana po návratu ještě jednou zeptal: „Nechtěl bys, i s celou posádkou, tentokrát na Měsíci přistát?“

Slayton vycházel z faktu, že trojice ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders uskutečnila „devětadevadesát procent cesty“, a že tedy bude nejlépe čelit případným komplikacím. Borman však trval na svém – do vesmíru už se vrátit nehodlal. Mimo jiné prohlásil, že po náročném letu Apolla 8 by nezvládl odpovídající přípravu na další těžkou misi během půl roku. Padla tak možnost, že by se posádka Apolla 8 „recyklovala“ pro následující let – a že by se Borman jako první prošel po Měsíci.

Spořivý šéf letecké společnosti

Po misi Apollo 8 nastoupil Frank Borman do administrativy NASA jako zástupce ředitele pro provoz letových posádek. V roce 1970 odešel kvůli rodinným problémům do důchodu. Stal se viceprezidentem společnosti Eastern a v roce 1976 byl jmenován jejím generálním ředitelem.

Zadluženou společnost převzal na pokraji bankrotu. Během několika let dokázal firmu, která v minulosti patřila k výkladním skříním amerického leteckého průmyslu, vrátit do černých čísel a stabilizovat ji. „Plukovník“, jak mu zaměstnanci Easternu říkali kvůli jeho hodnosti v letectvu, zakázal na akcích pro vedoucí pracovníky společnosti popíjení alkoholu a zrušil i některé výhody pro vyšší manažery. Sám do práce jezdil otlučeným kabrioletem Chevrolet z roku 1969 a dával tak příklad šetrnosti.

Jeho úspěch ale neměl dlouhého trvání. Když americká vláda začala v roce 1978 deregulovat národní letecké společnosti, Eastern nebyla na nové podmínky připravená. Společnost vybudovala svůj obchodní model v éře státem stanovených tarifů a trhů a s poklesem cen letenek a snížením příjmů měla problémy se snižováním nákladů. Sám Borman se dostal do vleklých a nepříliš přátelských jednání o platech zaměstnanců. Z funkce generálního ředitele odstoupil v roce 1986 poté, co firmu, v té době třetího největšího dopravce v zemi – koupila nízkonákladová společnost Texas Air za 676 milionů dolarů.

„Frank Borman byl pozoruhodně úspěšný stíhací pilot na úsvitu éry proudových letadel, pozoruhodně úspěšný astronaut a poté uznávaný ředitel letecké společnosti. Byl ale často ve špatnou chvíli na špatném místě,“ shrnuje svůj pohled na kariéru Franka Bormana známý letecký konzultant Richard Aboulafia. 

V úterý 7. listopadu se kariéra i pozoruhodný životní příběh Franka Bormana uzavřel definitivně. Bývalý pilot, astronaut a ředitel letecké společnosti zemřel ve věku 95 let v pečovatelském domově v Billings v americké Montaně. Příčinou jeho smrti byla podle mluvčího rodiny mrtvice.

Ptáci mohou uložit svým potomkům do vejce jen omezenou porci živin. Některé ptačí matky jim ale poskytují dodatečnou pomoc ve formě hormonů. Například čápi nebo volavky uloží do prvního sneseného vajíčka velkou porci testosteronu. Ten má na zárodek stejný účinek jako anabolické steroidy na organismus dopovaného sportovce. Zárodek se rychleji vyvíjí a lépe roste a na svět přichází s náskokem oproti mladším sourozencům, kterým matka dala ve vejci hormonu míň. Při nedostatku potravy propuká mezi mláďaty na hnízdě bratrovražedný boj, z kterého prakticky vždy vyjdou vítězně silnější prvorozená mláďata. Za vítězství vděčí i hormonálnímu dopingu z dob, kdy se jako zárodek vyvíjeli ve vejci.

Hormonální bonus

Detailnější pohled do rodin španělských čápů bílých (Ciconia ciconia) ale ukázal, že druhorozená mláďata nejsou navzdory slabšímu hormonálnímu dopingu ve vejci doživotní outsideři. Během raných etap života na hnízdě se jim vede hůř a vycházejí z něj oslabeni. Pokud ale toto kritické období ve zdraví přečkají, vedou si v dalším životě lépe než jejich prvorození sourozenci. Jsou úspěšnější v získávání životních partnerů a odchovávají více mláďat.

Matky některých ptačích druhů, například kanára (Serinus canaria), pomocí dopingu rozdíly mezi svými potomky nezvětšují, ale naopak je stírají. Největší porci hormonů dopřejí poslednímu vajíčku, kterému tak kompenzují handicap posledního v řadě. Množství testosteronu uloženého do vajíčka odráží poměrně přesně hladiny tohoto hormonu v těle matky. A tak u samiček australského pěvce zebřičky pestré (Taeniopygia guttata) dostávají největší porci hormonu potomci samců, kteří učinili na samici největší dojem. Páření s výjimečným „fešákem“ rozbouří matce v těle hormony a to se promítne do dopingu potomků počatých z takového svazku.

Ani to však není v přírodě univerzální pravidlo. Samice hýla mexického (Carpodacus mexicanus) totiž nejvíc dopují vejce oplozená nejslabšími samci. I takové počínání má svou logiku. Hýlové mexičtí jsou krátkověcí pěvci a samice stihne za život naklást vajíčka jen dvakrát. Nemůže si tatínky svých potomků moc vybírat, protože promeškané námluvy už nemusí nikdy dohonit. Proto neklade na otce svých budoucích mláďat příliš vysoké nároky. Pokud sama uzná, že otec nemá potřebné kvality, vynahradí to mláďatům porci hormonů uloženou do vajec.

I když existují tkáně, jež coby primární energetický zdroj využívají sacharidy – třeba mozek nebo červené krvinky – většina energie, kterou spálí naše tělo jako celek, pochází ve skutečnosti z tuku. Zmíněné „přepnutí“ se vztahuje hlavně na intenzivní svalovou práci. A poměr, v jakém sval uplatňuje coby zdroj energie cukr, nebo tuk, je ovlivněn dostupností kyslíku ve tkáních.

Sportovci to dobře znají: Dokud dokážeme u cvičení mluvit a příliš se nezadýcháme (nedochází nám tedy kyslík), nacházíme se v aerobní zóně a spalujeme tuky. V uvedeném stavu také setrváváme po většinu dne. Jakmile se však začneme zadýchávat a cvičení se stane náročnějším, postupně se přesouváme do zóny anaerobní. Tehdy nestíháme zásobovat metabolismus kyslíkem, a začínáme preferenčně spalovat sacharidy, tj. hlavně svalový glykogen. Spalování sacharidů tudíž přichází na řadu, až když čelíme fyzické zátěži, kterou nezvládneme „udýchat“. Z cukrů totiž dokážeme získat energii i v situaci, kdy máme nedostatek kyslíku – což u tuků není možné. 

Za Zeptej se vědce odpovídá RNDr. Adam Obr, Ph.D., Ústav hematologie a krevní transfuze 

Thescelosaurus byl asi čtyřmetrový, zřejmě býložravý a robustně stavěný dinosaurus ze skupiny ornitopodů. Pro paleontology byl tento tvor zajímavý snad jen jen tím, že žil na samotném konci křídy, v době pádu osudové planetky v Chicxulubu.

Teď se ale ukázalo, že se vědci mýlili. Neuroanatomická analýza mozku thescelosaura totiž prozradila, že tito nenápadní ornitopodi pravděpodobně disponovali pozoruhodnými „supersmysly“, které jim umožňovaly žít pod zemí. Thescelosaurové tak podle nových zjištění dokázali žít přímo pod nohama obávaných tyranosaurů a triceratopsů.

Zajímavější, než se původně zdálo

„Je to vážně ironie. Paleontologové tyto tvory považovali za velice nudné,“ přiznává paleontoložka Lindsay Zannová ze Severokarolínské univerzity a vedoucí oddělení paleontologie Přírodovědného muzea. „Thescelosaurus byl pro nás vzrušující zhruba jako toust. Když jsme se na něj ale podívali důkladněji, uvědomili jsme si, že na kombinaci jeho slabých a silných smyslů je něco povědomého.“

Lindsay Zannová a její kolega David Button z britské Bristolské univerzity proskenovali výjimečně dobře zachovalou fosilii lebky thescelosaura Thescelosaurus neglectus pomocí výpočetní tomografie a na základě získaných snímků dokázali rekonstruovat jeho mozkovou tkáň. Výsledky svého výzkumu badatelé zveřejnili v nejnovějším vydání vědeckého časopisu Scientific Reports.

TIP: Dinosauří pěvci: Obrnění pinakosauři se zřejmě projevovali podobně jako ptáci

Podle vědců měl thescelosaurus výjimečně vyvinutý čich a naopak velmi špatný sluch, obzvláště v oblasti vyšších frekvencí. Slyšel asi jen 15 % frekvencí, které může zachytit lidské ucho a 4 až 7 % frekvencí, které slyší psi a kočky. Takové uspořádání smyslů, společně s mohutně stavěnými končetinami, vedlo badatele k závěru, že thescelosauři pravděpodobně žili pod zemí. Podobná ekologická strategie je přitom mezi neptačími dinosaury doposud prakticky neznámá a ukazuje, že tato skupina byla ještě rozmanitější, než bychom čekali.

Žijeme v éře exoplanet. Přestože jich vědci objevili již tisíce (aktuálně známe více než 5 500 exoplanet ve více než 4 000 planetárních systémech), o nová překvapení stále není nouze. Dokládá to ostatně i nedávný objev týmu astronomů, který vedla Rebecca Martinová z Nevadského centra pro astrofyziku. Jak uvádí jejich doposud nepublikovaná studie, vědci objevili u 4 200 světelných let vzdálené dvojhvězdy AC Herculis exoplanetu, jejíž oběžná dráha se vymyká všemu, co známe.

Dvojhvězda s exotickým diskem

AC Herculis je spektroskopická dvojhvězda typu RV Tauri. Její primární hvězda je obr o hmotnosti 0,6 Slunce ve velmi pozdní fázi vývoje. O druhé hvězdě nevíme prakticky nic kromě toho, že má hmotu asi 1,2 Slunce a svého hvězdného partnera obkrouží jednou za 1,2 pozemského dne.

V této soustavě se nachází pozoruhodný masivní cirkumbinární prachový disk, který obepíná obě hvězdy současně. Ještě výjimečnější je, že tento disk je polární, protože je kolmý na rovinu, ve které kolem sebe krouží obě dotyčné hvězdy. Podle dřívějších odhadů by tento disk měl mít průměr asi 34 až 200 AU.

TIP: Život pod dvěma slunci: Planety ve dvojhvězdných systémech mohou být obyvatelné

Tým Martinové objevil v tomto disku mezeru, což je neklamnou známkou přítomnosti exoplanety. O samotné exoplanetě toho zatím mnoho nevíme, kromě exotické oběžné dráhy, která odpovídá zmíněnému disku, je zajímavá hlavně tím, že by mohlo jít o exoplanetu druhé generace. Primární hvězda dvojhvězdy AC Herculis totiž prošla fází červeného obra, kdy se dramaticky zvětšila a pravděpodobně zničila alespoň část planet původní soustavy. Nyní na tomto vesmírném pohřebišti zřejmě vznikají nové planety.

Typický letoun měl v polovině roku 1914 dřevěnou kostru trupu překrytou plátěným potahem. Toto řešení sice bylo jednoduché, laciné a zaručovalo i tehdy hodně potřebnou nízkou hmotnost, jeho obrovskou nevýhodu však představovala strukturální slabost. Letouny tak zůstávaly nesmírně křehké, k jejich zkáze stačilo malé bojové poškození a mnohdy došlo i k tomu, že se během prudkých manévrů či střemhlavého letu rozpadla nebo utrhla křídla. Konstruktéři proto hledali jiné přístupy ke stavbě letadel a záhy začali promýšlet samonosný trup v podobě překližkové skořepiny. Kromě dosažení podstatně vyšší strukturální pevnosti to umožnilo vyrábět stroje nabízející daleko jemnější aerodynamiku.

Začátky společnosti LFG 

Kořeny historie typu Roland C.II, který jako jeden z prvních letounů na světě využíval princip skořepiny, sahají až do roku 1906, kdy z podnětu německého císaře Viléma II. vznikla Společnost pro studium motorových vzducholodí (Motorluftschiff-Studiengesellschaft). Ta se zabývala, jak název napovídá, především vývojem a výrobou strojů lehčích než vzduch, avšak už roku 1908 vznikla i její pobočka Luftfahrzeug-Gesellschaft alias LFG, která se zaměřila na stroje s pevnou nosnou plochou. Působila v Adlershofu a koupila patenty bratří Wrightů, díky nimž zhotovila několik desítek licenčních letadel podle amerického vzoru. Tuto praxi ale roku 1912 ukončil německý soud, který prohlásil ony patenty za neplatné, po čemž společnost LFG zkrachovala. 

Již v následujícím roce ale obnovila činnost díky investorům, mezi něž patřila i zbrojařská rodina Kruppů. Nadále působila pod názvem LFG, své produkty však nabízela pod obchodním jménem Roland, aby se předešlo záměně s letouny jiné německé společnosti LVG (Luftverkehrsgesellschaft). Firma LFG postavila ještě před válkou několik letadel, která měla operovat v německých koloniích v Africe, ale císařským vzdušným silám neprodala ani jedno.

Vynikající rozhled

Po vypuknutí války se rychle zařadila mezi německé firmy, které získaly výrobní kontrakty na dodávky strojů od jiných konstruktérů, a proto začala licenčně stavět letouny značky Albatros, konkrétně dvoumístné typy B.II a C.I. Tyto zakázky přinesly zisk, ale vedení firmy LFG mělo větší ambice, jelikož chtělo prorazit i s vlastními designy. 

Diplomovaný inženýr Tantzen, jenž pracoval jako hlavní konstruktér LFG, vytvořil koncepci zvanou Wickelrumpf, tedy něco jako „natáčený trup“. Podstata spočívala v použití překližkových pásů, které se natáčely na formu a posléze se obtočily plátnem a slepily. Prakticky se tedy jednalo o překližkovou skořepinu, byť před prostorem dvoučlenné osádky a za ním se nacházely též velké dřevěné rámy ke zpevnění trupu, a proto šlo striktně technicky o poloskořepinu.

Vedle samotné metody stavby ale nový Tantzenův design zaujal tvarem trupu, protože ten byl opravdu nezvykle robustní a vysoký; byl až tak vysoký, že se horní křídlo připojovalo přímo k němu. Chyběly tedy vzpěry a výplety, které by jinak vyplňovaly mezeru mezi trupem a křídlem, jako tomu bylo u naprosté většiny tehdejších dvouplošníků. 

Tantzenův letoun proto nabízel nejen výbornou aerodynamiku, ale též vynikající výhled vpřed a nahoru, jelikož křídlo nepřekáželo v zorném poli. Samotná křídla se vyznačovala celkem běžnou konstrukcí, protože šlo o kombinaci ocelové a dřevěné kostry s plátěným potahem. Tantzen však použil pouze dvě masivní vzpěry ve tvaru skloněného písmene I, což taktéž přispívalo k výborné aerodynamice.

Rychlý průzkumný letoun

První prototyp nového letadla se vznesl zřejmě 24. či 25. října 1915, a ačkoliv záhy utrpěl havárii kvůli poruše motoru, přitáhl nemalý zájem důstojníků vilémovského letectva. Do testů se zapojil rovněž druhý exemplář a 23. prosince 1915 získala společnost LFG smlouvu na produkci 50 letounů pod jménem Roland C.II. Písmeno C sdělovalo, že se jedná o vyzbrojený dvoumístný stroj, od něhož se v praxi žádal zejména průzkum. Tomu odpovídala také výzbroj, kterou u první dodané série představoval pohyblivý kulomet Parabellum MG 14 ovládaný pozorovatelem. 

Hotové letouny dorazily k jednotkám v březnu 1916 a záhy se ukázalo, že výrazně překonávají standardy toho, co obvykle nabízela kategorie C. Šlo především o vynikající rychlost, která se díky skvělé aerodynamice vyrovnala většině stíhaček, a proto se stroje Roland C.II mohly pouštět i do vzdušných soubojů. 

Nastala tedy dost paradoxní situace, protože nové průzkumné stroje císařského letectva působily obvykle bez stíhacího doprovodu, neboť dosahovaly větších rychlostí než německé stíhačky, jež by je jinak měly chránit. Letoun si rychle získal velkou popularitu a také rozšířenou přezdívku, která nabyla téměř povahy oficiálního jména – „Walfisch“ (Velryba).

Zabírání statků Albrechta z Valdštejna začalo už krátce před událostmi v Chebu, ke kterým došlo 25. února roku 1634. Podmaršálek Arnošt Roland Suys tehdy iniciativně vyslal na Frýdlantské vévodství plukovníka Adolfa hraběte z Puchheimu s pověřením zajistit majetek sesazeného generalissima. 

Panovník rozdává dárky 

Za necelých 14 dní po vraždě začal vídeňský dvůr z konfiskátů odměňovat císařovy věrné. Celková hodnota zabaveného majetku byla závratná: odpovídala přibližně patnácti milionům zlatých. Z toho obnášelo jmění samotného Valdštejna přes devět milionů, a to ještě bez započítání několikamilionových císařových dluhů vůči samotnému vévodovi, které byly samozřejmě anulovány.

Vražda nejvíce ovlivnila Valdštejnovo nejbližší okolí. V nezáviděníhodné situaci se ocitla především novopečená vdova a v pořadí již druhá manželka Isabela Kateřina z Harrachu. Její nárok na novozámecké panství s Českou Lípou, které již dříve dostala od manžela, byl uznán až v roce 1636. Rovněž jí připadla část movitostí z Jičína a z malostranského Valdštejnského paláce. Samotný objekt ovšem obdržel vzdálený příbuzný Maxmilián z Valdštejna, kterého si Albrecht vyhlédl jako svého dědice a pokračovatele. Maličký syn frýdlantského vévody ale žil jen velmi krátce. 

Z malé dcery nekorunovaného českého krále Marie Alžběty se najednou stala dědička zrádce. Z kolosálního jmění jí bylo přiřčeno jen věno ve výši necelých 11 700 zlatých s tím, že po matce později zdědila Nový zámek s Českou Lípou. V roce 1645 se pak šlechtična (proti vůli své matky) provdala za Rudolfa z Kounic.

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

Konfiskace v roce 1634 znamenaly definitivní konec Frýdlantského vévodství, které bylo rozděleno mezi strůjce vévodova pádu. Kompletní výčet všech majetkových přesunů by byl velmi dlouhý, protože se na nich vedle protagonistů tehdejšího dění obohatila celá řada dalších, méně exponovaných osob, které ve vyhroceném konfliktu mezi císařským dvorem a generalissimem prokázaly věrnost Ferdinandovi II.

Každý rok je celosvětově vyrobeno 6 trilionů cigaret a odhadem dvě třetiny z nich skončí jako nedopalky na zemi, kde představují hrozbu pro menší organismy. Dva výzkumy zaměřené na avifaunu ukázaly, že cigaretové nedopalky mohou zásadně ovlivnit i život ptáků.

Zoologové z Národní autonomní mexické univerzity (National Autonomous University of Mexico) si všimli, že ve městech hnízdící ptáci, především hýlové mexičtí (Haemorhous mexicanus) využívají nedopalky při stavbě hnízd. Dali si tuto skutečnost dohromady s faktem, že nikotin může být využíván jako pesticid a položili si otázku: „Sbírají ptáci zbytky cigaret vědomě, jako prostředek proti škůdcům, nebo je zabudování do hnízd dáno pouze množstvím nedopalků v daném prostředí a skutečnosti, že se podobají peří?“

Pomáhají i škodí

Výzkumníci pozorovali několik hýlů mexických a počkali, až se v jejich hnízdech vyklubou mláďata. Poté nahradili zbytky cigaretových filtrů v hnízdech plstí a následně do hnízd „vysadili“ klíšťata. Do některých ptačích příbytků dali mrtvé parazity, do jiných živé, v některých hnízdech přidání klíšťat pouze simulovali.

Reakce samiček starajících se o mláďata tam, kde byla vysazena živá klíšťata, byla ohromující – ptáci začali shánět nové nedopalky a vlákna z nich strkali do hnízda. Bylo tak prokázáno, že ptáci vědomě používají vlákna z filtrů jako repelent proti parazitům.

TIP: Kdepak brčka: Větším problémem jsou pro oceány cigaretové nedopalky

Navazující výzkum ovšem ukázal, že přínos nikotinem nasáklých nedopalků pro ptačí populace je přinejmenším sporný. Prokázal totiž sice, že mláďata z „cigaretových hnízd“ měla méně parazitů a zároveň odolnější imunitní systém, ale zároveň u nich byla zaznamenána vysoká míra chromozomálních změn, které se projevily v jejich dalším životě. Z dlouhodobého hlediska tedy nikotin ptákům jednoznačně uškodil.