Sedíte? Nejspíš byste neměli. Vyplývá to z rozsáhlé metaanalýzy mezinárodního týmu odborníků, kteří zpracovali data ze šestice dřívějších výzkumů, aby zjistili jaké každodenní pohyby a pozice těla jsou přínosné či naopak škodlivé pro srdce a celou kardiovaskulární soustavu.

Stručně řečeno, Joanna Blodgettová z britské University College London a její kolegové zjistili, že ať děláte během dne cokoliv, s velkou nebo i jen s menší námahou, prakticky všechno je pro srdce lepší, než když strávíte celý den na židli nebo v křesle. Výsledky výzkumu nedávno publikoval odborný časopis European Heart Journal.

Lepší je nesedět

Badatelé zjistili, že pro zlepšení kondice kardiovaskulární soustavy není nezbytně nutné dramaticky měnit životní styl nebo se pouštět do intenzivních a vyčerpávajících cvičení. I malé změny mohou podle autorů studie vést ke zlepšení kardiovaskulárního zdraví. Tím nejmenším může být například zdravý spánek místo noci strávené u seriálu na Netflixu.

„I malé změny fungují. Zároveň ale samozřejmě platí, že míra zátěže hraje určitou roli,“ uvádí Blodgettová. „Zjistili jsme, že největší přínos má, když sezení alespoň občas nahradíme střední až intenzivní aktivitou. Může to být proběhnutí, svižná chůze nebo chůze po schodech, prostě jakákoliv aktivita, která zrychlí srdeční tep a dýchání. I když třeba jen na minutu nebo dvě.“

Stačí i málo

Kardiovaskulární choroby jsou považované za největší zabijáky dnešní doby. Mohou za téměř 18 milionů úmrtí ročně, ať už jde o infarkty, mrtvice a další nemoci, které zasahují srdce a cévy. Přestože někteří lidé mají k nemocím srdce a cév větší předpoklady než jiní, významnými rizikovými faktory jsou nedostatek pohybu, špatná strava, kouření a konzumace alkoholu.

Kardiovaskulární choroby jsou považované za největší zabijáky dnešní doby. Mohou za téměř 18 milionů úmrtí ročně, ať už jde o infarkty, mrtvice a další nemoci, které zasahují srdce a cévy. Přestože někteří lidé mají k nemocím srdce a cév větší předpoklady než jiní, významnými rizikovými faktory jsou nedostatek pohybu, špatná strava, kouření a konzumace alkoholu. Zdravé stravování, vynechání cigaret a omezení alkoholu jsou tak jistě dobrým začátkem, stejně důležité je ale uvědomění, že i dlouhé sezení v práci má na naše zdraví nepříznivý vliv.

TIP: Mýtus 10 tisíc kroků: Kolik bychom měli denně ujít kroků, abychom zlepšili své zdraví?

V ideálním světě bychom všichni zrušili pracovní schůzky a vydali se na dlouhé výlety, zaplavali si, projeli se na kole a večer šli brzy spát. I v tom skutečném ale můžeme postát v MHD během cesty z práce, vyměnit výtah za chůzi po schodech a večer vypnout televizi o něco dříve. Naše srdce a cévy nám za to poděkují.

Roku 800 byl Karel Veliký korunován římským císařem. Tento schopný muž však nepocházel z královské dynastie, jeho otec Pipin byl pouhým majordomem. Císař tudíž potřeboval svůj původ pořádně zkrášlit, a to i za cenu nějaké malé lži. Historikové tak dostali za úkol prokázat, že je spřízněn s dříve vládnoucí dynastií Merovejců, a to se jim také podařilo.

Účelový „výzkum“ pokračoval i později. Ve 12. století bylo „vědecky potvrzeno“ vladařovo pouto s trojským Priamem i biblickým Noemem. Toho využil Karel IV. Prohlásil se za potomka Karla Velikého, a získal tak celý předpřipravený balíček příbuzných sahající až k potopě světa.

Vymýšlíme ve velkém 

Jihomoravský zámek Vranov nad Dyjí se může pochlubit krásným sálem předků, který sochami vyzdobil vídeňský umělec Tobiáš Kracker. Jeho chlebodárci z rodu Althannů se při zadávání rozhodně nedrželi zkrátka. Za svého předka si směle vymysleli jistého Gebharda z Thannu, který měl již ve 4. století šířit křesťanství. V 8. století prý žil Babo z Thannu a na dvoře římského krále a císaře Fridricha Barbarossy se měl pohybovat Eberhard z Thannu. Tito Thannové nejsou úplně smyšlení, nebyli však předky Althannů.

Medvědi rodu Orsini 

V 15. století měli Rožmberkové moc i vliv. Některým to však bylo málo, proto do znaku svých předků přidali červené pruhy významného italského rodu Orsini a vymysleli příběh o vzájemné spřízněnosti. A protože Italové používali jako štítonoše medvědy, hned si je přivlastnili i Jihočeši. 

I rod Orsini však měl své vymyšlené předky. Hlásil se totiž k římské juliovsko-claudiovské dynastii a ta se jmenovala podle Jula (Iula), tedy vnuka římské bohyně Venuše. Z Rožmberků se tak jediným počinem stali potomci nebešťanky.

TIP: Šlechta z Valtic: Jak přišli Lichtenštejnové ke svému bohatství?

Za rod Kolovratů pro změnu převzal roli pohádkáře kronikář Dalimil, který jim vymyslel předka z vladařské krve. Neměl jím být nikdo menší než smyšlený lucký král Vlastislav, který bojoval s naším knížetem Neklanem a byl poražen v bitvě na Turském poli. Bohuslav Balbín pak přidal příběh o muži, který vrátil kolo vozu nejmenovaného českého krále a byl proto povýšen do šlechtického stavu. To prý rodu dalo jeho jméno.

Hlavou největší známé rodiny na světě byl až donedávna Ziona Čaná. V roce 2021, kdy ve věku 76 let zemřel, měl 38 manželek, 89 dětí a 36 vnoučat. Jeho rodina ale i nadále žije pod jednou střechou v impozantním obytném komplexu, který tento muž vybudoval v kopcích indického Baktawngu.

Pu Ziona stál v čele milenaristické křesťanské sekty známé jako Chhuan Thar Kohhran (Církev nové generace) a mnozí ho považovali za „proroka“ a „vyvoleného“. Prakticky se proto nesetkával s odporem členů své komunity ani vlastní rodiny, když si bral stále nové a nové manželky. Provdat dceru za tak váženého muže byla pro místní rodiny pocta.

Členové sekty, která čítá odhadem okolo 2 600 přívrženců, podporují polygamii a věří v postapokalyptický „zlatý věk“, v němž budou ušetřeni božího hněvu a vyslouží si i zvláštní výsady. Všichni stoupenci kultu, který založil v roce 1942 děd Ziona Čaná, žijí nedaleko domu bývalého vůdce sekty.

Rodinná pouta

Udržet pohromadě tak velkou rodinu a uživit ji, není pochopitelně snadný úkol. Dostatek jídla a trochu peněz na nákup potřebného vybavení jim zajišťuje drobná zemědělská činnost a práce v pětici vepřínech, které rodina provozuje. Kromě toho rodina vlastní i čtyři truhlářské dílny a dílnu na zpracování hliníku.

Celá rodina se dvakrát denně schází k jídlu ve velkém sále svého domu, kde to vypadá spíš jako v rušné závodní jídelně než v domácnosti. K přípravě dvou jídel spotřebují každý den okolo 80 kilogramů rýže! Členové se dělí o všechno, od každodenních pracovních povinností až po jídlo a finance, a přestože všichni chtějí pokračovat v odkazu Pu Ziony, situace se pozvolna mění. 

Ani velkolepá čtyřpatrová stavba není schopná pojmout nekonečné množství nových členů domácnosti a rodina se proto rozhodla postavit si ve vesnici další dům. Neobvyklé rodinné uspořádání každopádně funguje i jako turistické lákadlo a do jinak odlehlé vesnice přijíždí úctyhodné množství lidí.

Přezdívka německého průzkumného letounu LFG Roland C.II – „Walfisch“ (Velryba) – vycházela z robustní, ale přesto pozoruhodně elegantní konstrukce letounu, jenž se díky svým vynikajícím parametrům začal uplatňovat i jako doprovodný stíhač.

Úvodní část: Císařova létající velryba (1): Německý průzkumný letoun LFG Roland C.II

Kromě chvály rychlosti si ale vysloužil také kritiku, protože se ukázal jako poměrně těžko ovladatelný. Potíže vznikaly i při přistání, jelikož koncepce křídel sice zlepšovala rozhled vpřed a nahoru, avšak současně se projevovala ve špatném výhledu dolů, což v kombinaci s nesnadným ovládáním způsobovalo, že méně zkušení piloti při tomto manévru často havarovali. Díky pevné konstrukci ale letouny utrpěly zpravidla jen malé škody.

V případě havárie se někdy uplatnil také další neobvyklý rys tohoto stroje – dva páry trupových bočních okének vyplněných celuloidem. Inženýři je do stroje zabudovali v zájmu dalšího zlepšení rozhledu pozorovatele, ale po havárii mohla posloužit rovněž jako únikové otvory.

Příliš pozdní úpravy

Roland C.II představoval velmi výkonný, ale na ovládání poměrně náročný letoun, jehož schopnosti mohli skutečně využít jen zkušení a kvalitní piloti císařských vzdušných sil. Na základě jejich podnětů dostal nový stroj zesílenou výzbroj, jelikož počínaje druhou sérií se montoval i pevný synchronizovaný kulomet Spandau ovládaný pilotem. Berlín pak u firmy LFG objednal ještě další čtyři série, takže celkový objem smluv činil 214 kusů. V průběhu dodávek čtvrté série se přešlo na provedení s částečně přepracovaným křídlem, které získalo označení C.IIa, přestože to se v dobových dokumentech objevuje jen vzácně.

Teprve u poslední řady se provedla výrazná změna, po níž koneckonců volali sami piloti – instalace větší svislé ocasní plochy, jež dramaticky zlepšila horizontální ovladatelnost. Ze zpětného pohledu se jeví jako hodně zajímavé, že nadaný Tantzen tento problém nedokázal odhalit již při zkouškách, neboť jeho včasným vyřešením se dala odstranit patrně největší slabina ve své době jinak povedeného letadla. Když toto řešení konečně přišlo, design typu Roland C.II už se jevil jako překonaný.

Další Tantzenovy letouny 

Sériová produkce běžela na již zmíněném berlínském předměstí Adlershof, avšak továrnu 6. září 1916 zcela zničil požár, jejž podle některých tvrzení založila britská tajná služba. Pak se výroba přestěhovala do Charlottenburgu a kontrakty obdržela také fabrika Linke-Hofmann, která dodala 52 kusů pod názvem Roland C.II(Li). Poslední sériové letouny dorazily na frontu na počátku roku 1917, přestože již v říjnu 1916 velení císařského letectva konstatovalo, že jde o zastaralou konstrukci nehodící se pro další vývoj. Tantzen však chtěl generálům dokázat, že ještě neřekl poslední slovo, protože pracoval na zdokonaleném stroji Roland C.III.

Ten zachovával základní konstrukci „dvojky“, ale místo agregátu Mercedes D.III dostal vylepšený motor stejné značky D.IV o výkonu 148 kW. Další rozdíl představoval systém vzpěr, jelikož „trojka“ obdržela dvě dvojice párových vzpěr, což mělo zlepšit postranní rozhled. Patrně šlo o slibnou evoluci, ale jediný prototyp shořel v Adlershofu a ve vývoji této konstrukce už se nepokračovalo. Požár přerušil též rozbíhající se sériovou výrobu dalšího stroje, který demonstroval kvalitu Tantzenova přístupu, a to jednomístné stíhačky Roland D.I. V podstatě šlo o jednomístný derivát „Velryby“, jenž nesl dva pevné kulomety a používal konvenční vzpěry mezi křídly.

Následuje Žralok

Po přesunu výroby do Charlottenburgu už produkce tohoto stroje nepokračovala, ale počátkem roku 1917 se rozběhly dodávky zdokonalených stíhaček Roland D.II, které obdržely přezdívku „Haifisch“ (Žralok). Podobně jako dvoumístné letouny Roland C.II se vyznačovaly vysokou rychlostí, avšak rovněž složitým řízením, a proto si v konkurenci nových stíhaček firem Albatros a Fokker nezískaly u německých pilotů velkou oblibu. Z hlediska výkonů již překonané letouny Roland C.II operovaly nad frontou až do léta 1917 a jako cvičné sloužily až do konce války. Do dnešních dnů se bohužel nedochoval ani jediný exemplář elegantní a pokrokové „Velryby“.

Když vás postihne nějaká záludná choroba či zdravotní problém, je často první volbou „diagnostika pomocí internetu“. Internetoví lékaři samouci jsou pak pro část vystudovaných lékařů černou můrou a bývají zhusta vysmíváni a parodováni. Pokusy o autodiagnostiku ale mohou být nyní mnohem efektivnější, protože nově se lidé mohou obracet na chatboty – nástroje umělé inteligence, využívající rozsáhlé jazykové modely. Ty prohledávají hory lékařské literatury a často umí poskytnout odpovědi ve srozumitelném jazyce.

Co by například mohl znamenat zvýšený marker zánětu v krevním testu v kombinaci s bolestí levé paty? Umělá inteligence má hned několik nápadů. A výzkumníci zjišťují, že když jí poskytnou správné informace, často se nemýlí.

Dokládá to i nedávný případ jedné frustrované matky, jejíž syn navštívil ve Spojených státech 17 lékařů kvůli chronickým bolestem. Zoufalá žena proto vložila synovu zdravotní dokumentaci do aplikace ChatGPT a ta přišla s odpovědí – syndrom fixované míchy. Následná návštěva neurochirurga vedla k potvrzení základní diagnózy rozštěpu páteře a operativnímu zákroku.

Křemíkový Dr. House

Popsaný trend přináší pacientům možnost přijít na kloub záhadným potížím a umožňuje jim navrhnout lékařům možné příčiny nemocí, které by mohli (nebo měli) zvážit.

Podobná praxe má ale i svá úskalí. Lidé se mohou začít na tyto nástroje příliš fixovat a důvěřovat jim více než studovaným lékařům. Může se také stát, že umělá inteligence bude vyrábět falešné lékařské důkazy, například ohledně bezpečnosti vakcín nebo prospěšnosti nejrůznějších pochybných léčebných postupů. Nad budoucností medicíny se tak vznáší otázka, jak získat to nejlepší, co nám umělá inteligence může nabídnout, a zároveň se vyhnout tomu nejhoršímu.

Oblastí, ve které by mohla umělá inteligence přinést zlepšení, je diagnostika vzácných onemocnění, kterými trpí přibližně 30 milionů Američanů a stovky milionů lidí po celém světě. „Lékaři jsou velmi dobří v řešení běžných věcí,“ říká Isaac Kohane, vedoucí katedry biomedicínské informatiky na Harvard Medical School. „Existují ale tisíce nemocí, které většina lékařů nikdy neviděla nebo o nich dokonce nikdy neslyšela.“

Americká Národní síť zdravotních ústavů pro nediagnostikované nemoci (UDN) například zjistila, že až 11 procent pacientů, kteří jsou jí každoročně předáni se záhadnými nemocemi, ve skutečnosti trpí onemocněním, které mohou specialisté diagnostikovat na základě podrobného zkoumání laboratorních výsledků a lékařských záznamů.

Isaac Kohane, který vede koordinační centrum této sítě, nyní spolupracuje s Mattem Mightem, počítačovým vědcem, jehož syn zemřel na vzácné onemocnění. Společně se snaží vycvičit rozsáhlý jazykový model, který by umožnil rychlejší stanovení diagnózy na základě zkoumání zdravotních záznamů pacientů.

Naděje, která spojuje

Umělá inteligence by také mohla vrátit část „pravomocí“ zpět do rukou pacientů, zejména v případech, kdy se k nim lékaři chovají odmítavě, případně pomoci takovým lidem navázat kontakt s podobně postiženými.

Rodiče dětí s těžko diagnostikovatelnými nemocemi občas popisují, že se cítí být lékaři znevažováni, protože neberou jejich obavy vážně. To se stalo i Kate McCrannové, která měla pochybnosti o vývoji své novorozené dcery Tess. Přestože šlo lékařku posledního ročníku na Yaleově univerzitě, pediatr jí řekl, že si dělá zbytečné starosti. Až o několik let později se rodiče Tess dozvěděli, že jejich dcera trpí vzácným Hao-Fountainovým syndromem, způsobeným genetickou mutací.

Během prvních čtyř let Tessina života nebyla její nemoc ještě pojmenována. Posun nepřineslo ani zjištění, že má jejich dcera neobvyklou mutaci genu USP7. Až příspěvek na sociálních sítích v roce 2015, kdy bylo Tess pět let, je přivedl ke specialistovi, který se touto mutací zabýval. Tehdy se dozvěděli o dalších sedmi pacientech, kteří měli podobný problém jako Tess a v roce 2017 založili nadaci, která od té doby spojila více než 200 podobných pacientů. To jim dalo naději: je téměř nemožné přimět vědce, aby hledali léčbu, pokud nemají kritické množství pacientů pro klinické studie, a skupiny pacientů tak často musí samy shánět peníze na výzkum vzácných onemocnění v rané fázi.

Důvěřuj, ale prověřuj!

Problémem současného spoléhání se na umělou inteligenci při diagnostice nemocí je, že zatím nevíme, nakolik jí můžeme důvěřovat. Vzhledem k tomu, že hlavní modely umělé inteligence zaměřené na spotřebitele jsou vytvářeny na základě souborů dat, ke kterým veřejnost nemá přístup, nevíme, jak zkreslená může být lékařská literatura, která je podkladem pro odpovědi jejich chatbotů. Pokud byl například velký jazykový model vycvičen na základě studií o populaci určitých zemí, mohl by nabízet lékařské rady, které nejsou dostatečně relevantní pro jiné populace. Lékařský výzkum již nyní trpí jistým zkreslením, a toto zkreslení by mohla umělá inteligence ještě zesilovat.

Klíčovým úkolem proto je, aby vládní úřady požadovaly zveřejnění zdrojů dat používaných k výcviku komerčních chatbotů, které používáme (nejen) k lékařskému poradenství. Kromě toho ale bude zapotřebí i zapojení nezávislých odborníků, kteří budou schopni kontrolovat lékařské informace využívané pro modely AI, a také zapojení lékařských asociací, které by měly certifikovat jejich důvěryhodnost.

TIP: Když ordinuje Dr. Google: Jak úspěšná je (samo)diagnostika pomocí internetu?

Mnoho aplikací umělé inteligence ve zdravotnictví již dnes snižuje náklady nemocnic nebo šetří čas lékařů, jejich přínos pro pacienty je ale stále spíše sporný. Nástroje umělé inteligence, které pacientům skutečně pomáhají, by mohly být osvěžující protiváhou – pokud ovšem s sebou nesou zdravou dávku opatrnosti. 

Zda se nám podaří vyhnout dystopické budoucnosti závisí také na tom, zda budeme umělou inteligenci využívat s rozvahou. Prozatím bychom měli diagnózy chatbotů vnímat jako alternativní, byť do jisté míry informovaný názor, užitečný spíše pro komplikovanější případy. Měli bychom mít ale stále na paměti, že lidé v nemoci ze všeho nejvíce potřebují soucit, zájem a péči – což lidé při nejlepší vůli stále zvládají lépe než stroje.

Americké úřady schválily licenci společnosti SpaceX pro druhý zkušení start její rakety Starship Super Heavy. SpaceX uvedla, že start by se mohl uskutečnit již zítra – dvouhodinové startovací okno se otevírá ve 14 hodin středoevropského času. 

SpaceX podle Federální letecké správy (FAA) splnila všechny požadavky na bezpečnost, ochranu životního prostředí, politiku a finanční odpovědnost.

První pokus společnosti SpaceX o vynesení lodi Starship do vesmíru se uskutečnil v dubnu, kdy raketa čtyři minuty po svém startu explodovala. Kromě zničení samotné Starship došlo i k poškození startovací rampy, kdy exploze rozmetala kusy betonu do vzdálenosti několika kilometrů.

Druhý pokus

Generální ředitel a zakladatel společnosti SpaceX Elon Musk označil test za úspěch, který předčil jeho očekávání. Cíle testu se ale naplnit nepodařilo – podle původních plánů měl druhý stupeň Starship obletět téměř celou Zemi a dopadnout do Tichého oceánu severně od Havajských ostrovů, přibližně 90 minut po startu. Super Heavy se po oddělení od druhého stupně měl obrátit zpět k texaskému pobřeží a pokusit se vertikálně sestoupit k hladině Mexického zálivu. Testovací let ale skončil už přibližně po čtyřech minutách. Raketa začala rotovat a ztrácela rychlost, až nakonec explodovala. Podle odborníků šlo o vynucenou bezpečnostní autodestrukci. Cíle druhého testovacího startu zůstávají stejné.

Dubnový test každopádně potvrdil životaschopnost konceptu a SpaceX díky němu získala množství dat, které by mohla zúročit již při dnešním (možném) startu a v dalších letech. Obří systém Super Heavy Starship má podle Muska a SpaceX v budoucnu naplnit vizi o pilotovaných výpravách na Mars. 

Japonsko je součástí Ohnivého kruhu kolem severního Tichého oceánu, kde se v důsledku pohybů tektonických desek odehrává většina zemětřesení i sopečných erupcí. Náleží k vulkanicky velmi aktivním oblastem, ať už jde o pevninu nebo mořské dno v okolí zdejších ostrovů.

Projevilo se to i v minulých dnech – 21. října se zde spustila výrazná podmořské erupce u ostrova Iwodžima, proslaveného velmi krvavou bitvou na sklonku 2. světové války. V těchto končinách to není nic zvláštního, jak ostatně napovídá i název Vulkánových ostrovů, kterých je Iwodžima součástí.

Ostrov zrozený ze sopky

Kolem 30. října se podmořské vulkanické erupce odehrávaly každých pár minut. Došlo i k vyvržení materiálu nad mořskou hladinu v podobě proudu plynů, popela a kusů hornin. Sopečný materiál se postupně hromadil a ve vzdálenosti zhruba kilometru od jižního pobřeží Iwodžimy se začal rýsovat nový ostrov.

K erupci došlo prakticky na stejném místě jako v červenci 2022, což ukazuje na dlouhodobější aktivitu magmatu v této oblasti. Společně s novým ostrovem vytvořil podmořský vulkán i spoustu plovoucí pemzy, vyvřelé horniny, která má vysoce porézní strukturu a obsahuje množství uvězněných bublin vulkanických plynů, díky nimž pluje na vodní hladině.

TIP: Japonsko má díky erupci podmořského vulkánu nový ostrov

Nový vulkanický ostrov u pobřeží Iwodžimy měří přibližně 100 metrů a ční zhruba 20 metrů nad mořskou hladinu. Podle analytika Japonské meteorologické agentury Yuji Usui se ale v tuto chvíli zdá, že podléhá poměrně rychlé erozi. Budoucnost nového ostrova podle něj závisí především na tom, z jakého je materiálu. Pokud jej z větší části tvoří ztuhlá láva, má ostrov naději. V opačném případě jej zanedlouho opět pohltí moře.

V roce 1887 francouzský vědecký časopis La Nature informoval čtenáře v kladném duchu o stále významnější roli bicyklů či velocipedů, kterou hrají v manévrech evropských armád: „Němci už několik let používají velocipedy pro rychlou dopravu zpráv a ani naše armáda v tomto ohledu nezaspala. Naši sousedé za La Manchem také používají velocipedy k předávání zpráv a pokoušejí se je upravit a využít i pro přepravu munice.“ 

Technický pokrok umožnil v posledních desetiletích 19. století rozvoj cyklistiky, která se stala široce rozšířenou, spolehlivou a praktickou možností přepravy osob i materiálu. Bicykly se staly doslova módním hitem a národy celého světa zkoumaly možnosti jejich vojenského využití. Následujících asi 130 let pak bylo kolo pro armády skutečně významným dopravním prostředkem.

První krůčky

Předchůdcem kola byla takzvaná draisina, pojmenovaná po svém vynálezci Němci Karlu Draisovi. Stroj z roku 1817 se vyznačoval se dřevěným rámem a dvěma koly, mezi nimiž bylo umístěno sedlo. Neměl však pedály – jezdec jej uváděl do pohybu odrážením nohama od země. Šlapání do pedálů rozjelo první velocipedy až na počátku 60. let 19. století. Tehdy ještě přes pevnou kliku na předním kole; teprve v polovině 80. let se objevilo skutečně bezpečné kolo dnešního typu a konečně roku 1887 skotský vynálezce John Dunlop přišel s pneumatikou. 

S ohledem na tato vylepšení začali vojenští plánovači považovat jízdní kolo za alternativní dopravní prostředek ke koni, oproti němuž mělo neoddiskutovatelné výhody. Především nebylo třeba starat se o krmivo, kolo nepotřebovalo odpočinek a bylo vůbec mnohem snadnější na údržbu. Z taktického hlediska byla významná i skutečnost, že četa cyklistů je mnohem tišší než eskadrona kavaleristů. 

Zkušení cyklisté francouzské armády dosahovali rychlosti až 25 km/h a za den zvládli urazit vzdálenost 100 km. Do standardní organizační struktury armády byli zařazeni v roce 1892. Ke stejnému kroku se tehdy odhodlali i Italové, kteří se však museli potýkat s horským terénem v Apeninách – řešením bylo skládací kolo, jež se dalo přenášet na zádech. Pozadu nezůstali ani Rakušané, kteří s bicykly experimentovali od roku 1884.

Na kole do války

Americká armáda sice začala kola používat o něco později než její evropské protějšky, ale o to s větším nadšením. Generálmajor Nelson A. Miles se po absolvování vytrvalostního cyklistického závodu v New Yorku v roce 1891 stal vášnivým propagátorem kola. Jeho nadřízený, velitel 15. pěší brigády ve Fort Sheridanu v Illinois mu proto dal za úkol zorganizovat jednotku k polnímu otestování bicyklu. Během jara 1892 devět cyklistů pod velením poručíka Williama Maye podrobilo jízdní kola zkouškám. Výsledky nepřesvědčily Milesovy nadřízené k dalším krokům, pozdější generál však prorocky prohlásil: „V příští velké válce se kolo, po patřičných úpravách, stane nejdůležitějším strojem pro vojenské účely.“ Jakmile se Miles stal v půli 90. let velícím generálem americké armády, nestálo už prosazování bicyklů do výbavy jednotek téměř nic v cestě.

Na přelomu 19. a 20. století už se bicykl nacházel v armádách všech hlavních světových mocností. Bojový křest si odbyl ve druhé búrské válce (1899–1902), skutečně masivního nasazení se však dočkal až v roce 1914, kdy vypukla první světová válka. Vzhledem ke statické povaze bojů a masovému nasazení kulometů i dělostřelectva se cyklisté dokázali uplatnit jen v omezené míře. Mohli se pohybovat prakticky jen v týlu, sloužili tedy například jako poslové, či převáželi zraněné.

První světová

Zřejmě nejvíce na bicykly sázela německá císařská armáda – v době vypuknutí války každý myslivecký prapor obsahoval jednu cyklistickou rotu – Radfahrkompanie – a v průběhu konfliktu vznikaly další jednotky, takže nakonec existovalo 80 rot. Některé z nich byly zformovány do praporů. Cyklisté měli provádět průzkum i rychlé výpady přes zalesněné oblasti, kde mohli využít moment překvapení. Britové také vybavili některé roty bicykly, postupně dokonce vznikly dvě cyklistické divize a v roce 1915 ze stávajících praporů celý sbor – Army Cyclist Corps. Obě válčící strany také využívaly nosnosti bicyklů pro přepravu kulometů (v rozloženém stavu), čímž zvyšovaly palebnou sílu těchto jednotek.

Když v srpnu 1918 dohodoví spojenci prorazili západní frontu, získaly cyklistické jednotky znovu svůj význam. Mezi pronásledovateli ustupujících Němců byl i kanadský prapor vybavený jízdními koly, který se podílel na úspěchu celého kanadského sboru, jenž hned první den stodenní ofenzivy postoupil o celých (do té doby nevídaných) 13 km. Cyklisté se nyní mohli konečně pořádně opřít do pedálů. 

Přestože plně naložené kolo vážilo více než 40 kg, očekávalo se od vojáků, že za den přepraví sebe i své zásoby po bahnitých cestách na vzdálenost 60 km. Při stodenní ofenzivě plnili jezdci na kolech především zpravodajské úkoly – měli zůstávat v kontaktu s ustupujícím nepřítelem a účastnili se tak i přímého boje.

V říjnu 1918, kdy postup dohodových divizí akceleroval, dostaly „pro zvýšení rychlosti pronásledování“ obě kanadské divize (1. a 4.) posily: po jedné eskadroně od pluku lehké kavalerie, jedné rotě cyklistů, dvou bateriích středních kulometů a dvou obrněných automobilech. Velitel 4. divize generálmajor Watson si pár týdnů před koncem války zapsal: „Cyklisté byli nejcennější díky svým excelentním výkonům na hlídkách, stejně jako při předávání zpráv a zjišťování informací o pohybech nepřítele i našich vlastních jednotek.“ 

Ačkoliv nikdy nemohli vyrazit tryskem do útoku ve stylu kavaleristů, dokázali se kanadští cyklisté rychle přesunout (pochopitelně v závislosti na terénu) na určené místo a po sesednutí bojovat jako lehká pěchota. Boje první světové války jasně prokázaly v reálných podmínkách efektivitu cyklistických jednotek, a přestože při poválečné demobilizaci došlo ke zrušení řady těchto útvarů, své místo už muži s bicykly v moderních armádách neztratili.

Přesně v šest hodin se nad hlavním městem Českého království rozezvučel největší z chrámových zvonů Zikmund. Za hlasitého dunění vstoupila skupina zemských úředníků v čele s nejvyšším purkrabím Janem Josefem starším hrabětem z Vrtby do kaple svatého Václava, aby zde vyzvedli královské insignie. Psalo se tehdy 5. září 1723 a v Praze právě začínala jedna z nejpompéznějších královských korunovací naší historie. 

Vzácní hosté z domova i ze světa 

Osobě panovníka Karla VI. z rodu Habsburků není v našich učebnicích věnováno příliš prostoru a dnes je znám výhradně jako otec své slavné následovnice, Marie Terezie ( 1740–1780). I ona byla této pražské korunovace přítomna, tehdy ještě jako šestiletá arcivévodkyně společně se svou sestrou Marií Annou a maminkou císařovnou Alžbětou Kristýnou. Mezi hosty nechyběl ani její budoucí ženich František I. Lotrinský, princ Evžen Savojský a řada předních aristokratů jako Adam František Schwarzenberg nebo Filip z Lobkovic. 

Prostor chrámu se dočkal bohaté výzdoby v zemských barvách, tedy v červené a v bílé. Zdobené trůny umístěné v presbytáři kryl baldachýn, který v pařátech třímala socha černého orla, symbol habsburské dynastie. Královské insignie zemští úředníci přenesli na ozdobený stolek blízko hrobu svatého Václava, čímž zakončili přípravnou fázi a kolem osmé ranní mohl být zahájen samotný korunovační ceremoniál. 

Přichází král 

Karel VI. vstoupil do svatovítské katedrály za burácivých zvuků pražských zvonů, bubnů a trubek, při čemž přítomné vojenské oddíly vzdaly k poctě zbraň. Nad hlavou panovníka nesli purkmistři a primátoři pražských měst barokní baldachýn a u vrat do kaple svatého Václava se ke skupině připojili přední duchovní. Krále oblékli do korunovačního roucha, na hlavu mu položili rudolfínskou korunu a celý průvod vyrazil směrem k hlavnímu oltáři, přičemž v čele byly neseny korunovační klenoty a vlajky s vyobrazením zemského patrona svatého Václava a se znaky zemí koruny české. Společně s titulem českého krále se totiž panovník stával rovněž markrabětem moravským a knížetem opavským. 

Po úvodních modlitbách nastal čas na královskou přísahu, jejíž znění předčítal nejvyšší purkrabí Vrtba. S rukama položenýma na svatém písmu přísahal Karel VI., že se během své vlády neodchýlí od otcovské víry a bude se řídit textem ústavy vydané před téměř sto lety a potvrzené v roce 1642, načež jej pražský arcibiskup František Ferdinand hrabě Khünburg slavnostně pomazal, čímž se korunovační akt přiblížil ke svému vrcholu – k samotné korunovaci. 

Obřad vrcholí 

Nejprve Karla opásali svatováclavským mečem na znamení kontinuity státu od dob knížete-světce. Zapůjčením meče král deklaroval odhodlání chránit své země před nepřáteli i za použití síly. Zároveň mu na prst navlékli prsten s diamantem, symbol oddanosti. Arcibiskup klečícímu panovníkovi předal žezlo, další symbol světské moci, a dále jablko, odkaz na propůjčení vlády od Krista, jediného skutečného vládce světa. Následoval zlatý hřeb procedury – položení koruny českých králů na skráně nového panovníka, jenž usedl na trůn. 

Poté mu příslušníci zemských stavů vzdávali čest, vše za burácení slavného Te Deum, podkresleného hlaholem pražských zvonů a oslavné dělostřelecké salvy, která poddané království informovala o radostné novině – že mají opět svého krále. V závěrečné části ceremoniálu ještě došlo na mši svatou, při níž král pasoval nové svatováclavské rytíře. 

Následně, opět za ohlušujícího lomozu zvonů, panovník předstoupil před přítomné poddané království, kteří do té doby čekali za hradními branami a chrámovými vraty. Jásot „obecného lidu“ dosáhl vrcholu, a nejeden z přítomných si domů odnášel i cennou památku v podobě korunovačních mincích, na nichž bylo vyraženo moto právě korunovaného vládce: Constantia et Fortitudine čili Stálostí a silou. 

TIP: Jak vypadaly korunovace za vlády Habsburků: Rituály, hostiny i sportovní zápolení

Odtud už kroky panovníka, dvora a vybrané společnosti směřovaly do Vladislavského sálu, kde byla připravena bohatá korunovační hostina. A bujaré oslavy pochopitelně pokračovaly i na hradě a v podhradí. Podle dobových svědectví se prý tehdejších oslav v Praze účastnilo takové množství lidu, jaké při této ceremonii naše historie dosud nepamatovala. Asi si dnes jen obtížně dokážeme představit, jak intenzivní emoce prožívali ti, kdo byli onehdy tak pompézní korunovační slavnosti přítomni.