„Na obloze se objevilo děsivé znamení. Slunce po celý rok svítilo bez jasu jako měsíc a vypadalo jako při zatmění. (…) Od chvíle, kdy k tomu došlo, sužovaly lidi války, mor a vše, co s sebou nese smrt. Stalo se tak v desátém roce Justiniánovy vlády,“ napsal byzantský učenec Prokopios z Kaisareie (asi 500–565) ve svém spise Knihy o válkách. Desátý rok panování byzantského císaře Justiniána (527–565) spadá právě do roku 536.

Prokopios nebyl jediný, kdo po sobě zanechal svědectví o „smrti Slunce“. V korespondenci ji popsal také římský politik Cassiodorus (asi 485–585). Z dalších dobových dokumentů vyplývá, že Evropu, Blízký východ a značnou část Asie zahalila záhadná „mlha“ a způsobila soumrak na dlouhých 18 měsíců.

Utrpení nejen lidí

Současný medievalista z Harvardu Michael McCormick tvrdí, že nejstrašnější nebyl pro lidstvo rok 1349, kdy morová rána připravila o život polovinu obyvatel Evropy, ani rok 1918, kdy takzvaná španělská chřipka zabila 50–100 milionů převážně mladých osob. Za nejkritičtější považuje právě rok 536 a období, jež následovalo. Z jakých předpokladů McCormickova teorie vychází?

Příčiny „smrti Slunce“ odhalily moderní výzkumy v Grónsku a na Antarktidě. Z vrtů do nitra tamějších ledovců získali glaciologové vrstvičky ledu, jež se zformovaly v období kolem roku 536. Chemické analýzy v nich odhalily vysoké koncentrace síry pocházející ze sopečné erupce. Vulkán explodoval na severní polokouli, nejspíš na Islandu nebo na Aljašce. Do ovzduší vychrlil obrovská množství oxidu siřičitého, který pak v oblacích reagoval s vodou za vzniku kyseliny sírové, jejíž částečky se rozptýlily v atmosféře, vytvořily onu prapodivnou „mlhu“ a zastínily Slunce.

Následky této erupce ještě neodezněly, když v roce 540 vybuchl v dnešním Salvadoru vulkán Ilopango. Z jeho kráteru se vyvalilo více než 40 kilometrů kubických roztavené horniny. Bezprostřední účinky exploze těžce dopadly na civilizaci Mayů.

V kombinaci s erupcí z roku 536 měl výbuch sopky Ilopango mnohem rozsáhlejší důsledky. Aerosoly v atmosféře odrážely sluneční paprsky, a to vyvolalo prudký výkyv pozemského klimatu. Letní teploty poklesly o 1,5 až 2,5 °C a začala nejchladnější desetiletí za posledních 2 300 let. Vědci je označují jako pozdně antickou malou dobu ledovou. Tehdejší svědectví z Číny uvádějí, že tam běžně v letních měsících chumelilo.

Nedostatek slunečního svitu těžce dopadl na pozemskou flóru, takže na polích nebylo co sklízet. Irské kroniky z té doby například popisují opakované katastrofální neúrody obilí. Hlad nesužoval jen lidi. Podobně jako zemědělské plodiny na polích trpěla i vegetace ve volné přírodě, takže velcí býložravci neměli dostatek pastvy a hynuli. Šelmy a dravci tím přicházeli o kořist a stahovali se k lidským sídlům. Ptáci neměli dost sil na pravidelné tahy mezi hnízdišti a zimovišti. Kolabovaly i populace hmyzu včetně včel a čmeláků, přičemž úbytek těchto opylovačů měl za následek další ztráty na úrodě.

Justiniánský mor

V roce 541 přišla další pohroma, když v egyptském přístavu Pelusium propukl mor a rychle se šířil Středomořím. Nakažené krysy doputovaly na jaře roku 542 v podpalubí lodí s obilím do Konstantinopole a vyvolaly tam epidemii. O tamější zoufalé situaci svědčí jiný zápis Prokopia z Kaisareie: „Když byly všechny hroby naplněny mrtvými, vykopali velké jámy kolem města a kladli tam mrtvoly. Později už neudrželi krok s narůstajícím počtem umírajících, a tak strhli střechy věží v opevnění a házeli tam těla. Naplnili téměř všechny věže mrtvolami a znovu je zakryli střechami. Do města se odtud šířil děsivý zápach.“

Tato epidemie takzvaného justiniánského moru zahubila třetinu až polovinu obyvatel Byzantské říše. Nakolik se na propuknutí morové rány podepsala změna klimatu pozdně antické malé doby ledové, není jasné.

V chladnějším a sušším počasí ale panovaly pro přenos nákazy příznivější podmínky. Obyvatelstvo oslabené strádáním a podvýživou bylo k chorobě náchylnější a také průběh onemocnění byl ve vysílené populaci mnohem závažnější. Nedostatek potravin vedl k tomu, že se obilí dováželo ve velkém z oblastí, kde byla úroda o něco lepší, a nikdo se nestaral, jestli s těmito zásilkami hrozí i zavlečení nemoci. To se stalo osudným právě Konstantinopoli. Vyděšení lidé prchali z morem zasažených oblastí a nákazu dál roznášeli.

Všude neměla pozdně antická malá doba ledová tak ničivý dopad. V jižněji položených oblastech umožnilo ochlazení klimatu dokonce zvýšit produkci potravin. Příkladem je Arabský poloostrov, kde zavládla prosperita a obyvatelstva tam razantně přibývalo. Tato populační exploze položila základy následné arabské expanze, při které v 7. a 8. století muslimové ovládli rozsáhlá území od Pákistánu přes Blízký východ až po sever Afriky, v Evropě si podmanili drtivou většinu Pyrenejského poloostrova.

Podnět k imigraci

Krize, s níž se potýkala Byzantská říše, narušila politickou rovnováhu v celém regionu a vyvolala změny i daleko za jeho hranicemi. K vpádu do střední Evropy ji využili kočovní Avaři pocházející z asijských stepí. Germánské kmeny Langobardů se tlačily z oblasti na středním toku Dunaje na sever Itálie, a nakonec ovládly značnou část Apeninského poloostrova.

Zhruba ve stejné době došlo k velkému pohybu lidí, kteří sídlili v oblasti dnešní severovýchodní Ukrajiny a jižního Běloruska. Vytlačily původní germánské obyvatelstvo z oblastí na východě dnešního Německa, z Polska, Moravy nebo Chorvatska. Prokopios z Kaisareie líčil imigranty jako neobvykle vysoké, silné lidi s tmavou pletí a nazrzlými vlasy, kteří bydleli ve špinavých chatrčích, byli neustále umazaní od hlíny a putovali z místa na místo. Nazýval je Sklabenoi, my jim dnes říkáme Slované.

Následky „smrti Slunce“ se projevily i ve vzdálené Číně, kde docházelo v 6. století k povstáním rolníků a také vpádům kočovníků ze severu. O této kapitole čínských dějin se proto hovoří jako o „období těžkostí“. V Americe se ve stejné době dostává do velkých potíží civilizace Teotihuacánu. Její hlavní sídlo, které leželo zhruba 50 kilometrů severovýchodně od dnešního Mexico City, mělo na vrcholu svého rozkvětu možná i přes 100 000 obyvatel a patřilo k největším městům tehdejšího světa. Po roce 536 však Teotihuacán upadá, jeho nejdůležitější stavby jsou pobořeny a vypáleny.

Návrat prosperity

Výzkum ledovců ze švýcarských Alp prokázal, že v „temných časech“ raného středověku uvízla Evropa na celé století. Obrat k lepšímu nastal až kolem roku 640. Vrstvičky ledu vzniklé v této době obsahují silně zvýšené množství olova. Jeho částice se dostávaly do ovzduší při tavení rud, z nichž se získávalo stříbro. Se sněhovými vločkami padalo olovo na ledovce, které v silně ochlazeném klimatu nabývaly na mohutnosti. Výrazné navýšení produkce drahého kovu vypovídá o rostoucí potřebě nových mincí, a tedy o hospodářském oživení.

Vrstvičky ledu s ještě vyšším obsahem olova pocházejí z roku 660, kdy pokračující ekonomická konjunktura vedla k vyčerpání zdrojů zlata pro výrobu platidel a hlad po další měně bylo možné nasytit jen ještě vyšší produkcí stříbra. Ne náhodou právě v těchto časech vzniká velmi vlivná kasta kupců a obchodníků. Obsah olova v ledovcích signalizuje čilý obchod a hospodářskou prosperitu až do nástupu morové epidemie v roce 1349 známé jako černá smrt.

Zajímavá studie amerického historika Petera Peregrina publikovaná roku 2020 ve vědeckém časopise The Holocene ukazuje, že jak dopady sopečných erupcí na klima, tak i dopady klimatického výkyvu na společnost byly velmi různorodé. Někde průměrné teploty razantně poklesly, ale lidé se s tím vyrovnali bez významnějších potíží. Jinde naopak došlo k hlubokým společenským změnám i po slabším ochlazení. Záleželo zjevně na tom, jak zranitelné jednotlivé společnosti právě byly. Podobná série sopečných erupcí a klimatická změna může nastat kdykoli, a tak je namístě otázka, jak by asi obstálo ve zkoušce malou dobou ledovou současné lidstvo.

Představte si druh, kde samci vůbec neexistují – a přesto se úspěšně rozmnožuje už desítky tisíc let. Přesně takový případ představuje drobná sladkovodní rybka zvaná živorodka křížená (Poecilia formosa). Všechny jedince tohoto druhu tvoří samice, které rodí geneticky identické kopie samy sebe. A zatímco by se mohlo zdát, že jde o evoluční slepou uličku, opak je pravdou: tento druh prosperuje už zhruba 100 000 let.

Život bez sexu

Podle základních principů evoluce je pohlavní rozmnožování klíčem k dlouhodobému přežití druhů. Mísení genetické informace totiž zajišťuje rozmanitost, která pomáhá populacím odolávat nemocem a měnícím se podmínkám. Druhy, které se rozmnožují nepohlavně, by naopak měly postupně hromadit škodlivé mutace a nakonec vyhynout.

Živorodka křížená ale tuto teorii zjevně porušuje. Navzdory tomu, že se rozmnožuje nepohlavně, se jí daří přežívat mnohem déle, než by modely předpovídaly. Vědci přitom dlouho nechápali proč – podle odhadů by takový druh měl zaniknout už po zhruba 10 000 letech.

„Neposkvrněné početí“

Živorodky křížené sice samce ke svému životu formálně „potřebují“, ale jen velmi specifickým způsobem. Proces zvaný gynogeneze funguje tak, že samice se spáří se samcem jiného druhu, čímž se spustí vývoj vajíčka. Genetická informace samce se ale do potomstva vůbec nepropisuje.

Výsledkem jsou tedy opět pouze samice – a všechny jsou prakticky identickými kopiemi své matky. Tento způsob rozmnožování je u obratlovců extrémně vzácný, a ještě vzácnější je, když na něm druh závisí výhradně.

Tajemství přežití

Nová studie publikovaná v prestižním časopise Nature přináší překvapivou odpověď na dlouholetou záhadu. Ukazuje, že živorodky křížené mají schopnost odstraňovat a opravovat škodlivé genetické mutace, které by jinak jejich populaci postupně oslabovaly. Právě hromadění mutací je hlavním důvodem, proč jsou nepohlavní druhy považovány za evolučně nevýhodné. Živorodky křížené si ale zřejmě vyvinuly mechanismus, jak tento problém obejít – a tím si zajistily dlouhodobé přežití.

Původ tohoto zvláštního druhu sahá asi 100 000 let do minulosti. Živorodka křížená vznikla křížením dvou jiných druhů – samice živorodky mexické (Poecilia mexicana) a samce živorodky širokoploutvé (Poecilia latipinna). Zatímco většina takových mezidruhových spojení vede k neplodnému potomstvu, v tomto případě vznikl unikátní druh schopný klonování.

Od svého objevu v roce 1932 byla živorodka křížená prvním známým případem mezi obratlovci, který se dokáže rozmnožovat nepohlavně. Dnes známe i další podobné případy, například u varanů komodských nebo kladivounů, ale jen málokterý druh spoléhá na tento způsob výhradně.

Evoluční kouzlení

Objev schopnosti „genetické údržby“ u těchto ryb má širší význam. Naznačuje, že příroda může být mnohem flexibilnější, než si vědci dosud mysleli. Nepohlavní rozmnožování nemusí být nutně slepou uličkou – alespoň ne pro všechny organismy.

Živorodka křížená tak představuje fascinující výjimku z pravidla a zároveň připomínku, že evoluce si dokáže poradit i s těmi zdánlivě největšími omezeními.

PROBA-3 je vesmírná mise Evropské kosmické agentury ESA, která měla jako součást série PROBA demonstrovat nové kosmické technologie. Misi, kterou vynesla do vesmíru indická nosná raketa PSLV-XL 5. prosince 2024, tvoří dvě sondy, Coronagraph Spacecraft (CSC) a Occulter Spacecraft (OSC).

Úkolem těchto sond je letět ve výšce přes 60 tisíc kilometrů nad zemským povrchem ve velice přesně uspořádané formaci ve vzdálenosti 150 metrů od sebe tak, aby Occulter vybavený 1,4metrovým stínidlem vytvářel podle potřeby na dobu až šesti hodin zatmění Slunce pro koronograf CSC, který pak pozoruje Slunce svým dalekohledem. Vědci díky této choreografii mohou sledovat korónu mnohem déle než při běžném zatmění na Zemi, které trvá jen pár minut.

Drama se šťastným koncem

Sondy se nejprve důkladně „připravily“ a od června 2025 posílaly snímky uměle vyvolaného zatmění. Během mise se ale něco zvrtlo. Zhruba před měsícem, 14. února 2026, došlo na sondě Coronograph k sérii událostí, která vyústila do ztráty orientace sondy. V důsledku toho se solární panely odvrátily od Slunce a sondě došla elektřina. Sonda Coronograph poté vstoupila do nouzového módu, odmlčela se a dál putovala po zemské orbitě.

Zlom nastal až po několika týdnech, kdy si operátoři všimli, že při jejím otáčení občas dopadá na solární panely malé množství slunečního světla. Právě tato drobná energetická „injekce“ umožnila úspěšné obnovení spojení. Jak uvedl šéf ESA Josef Aschbacher, šlo téměř o zázrak. K celé situaci přispěla i druhá družice, která svého „ztraceného partnera“ sledovala a poskytovala operátorům důležité informace o jeho pohybu.

V současnosti je už solární panel správně nasměrován ke Slunci, takže se baterie znovu dobíjejí. Vědce nyní čeká klíčová fáze testování, během níž postupně zapnou přístroje a zjistí, jaké škody družice utrpěla. První reakce jsou optimistické – návrat signálu z koronografu znamená, že mise má reálnou šanci pokračovat.

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1776 a následných bojích s Brity zasedal americký Kongres postupně na osmi místech. Proto v národě stále silněji rezonovala touha po stabilním politickém centru. Roku 1790 tak George Washington zvolil oblast na břehu řeky Potomac, kde mělo srdce americké politiky tlouct. Jednalo se převážně o močálovitou krajinu, kterou poskytly státy Maryland a Virginia, přičemž samostatnost nového celku následně vyjádřila zkratka D. C., tedy District of Columbia.

V následujícím roce dostal architekt Pierre Charles L’Enfant za úkol vypracovat plán budoucí aglomerace. Francouz navrhl velkorysý komplex s parky a elegantními budovami, stejně jako šachovnicovou síť ulic protkanou diagonálními třídami. Kolem roku 1800 již stál Bílý dům i budova Kongresu, který tudíž mohl začít v novém sídle zasedat. Katastrofu pro hlavní město znamenala tzv. druhá válka za nezávislost, kdy se britské jednotky roku 1814 Washingtonu zmocnily a zapálily právě i Bílý dům či Kapitol. Jejich rekonstrukci pak zkomplikovala ještě občanská válka, která skončila až v roce 1865.

Řím ve Spojených státech

Po oslavách stého výročí založení Washingtonu postupně vznikl tzv. Federální trojúhelník s úředními budovami či nádherné hlavní nádraží, svého času největší na světě. Ve městě přitom dodnes platí zákaz stavění výškových budov: Žádný dům nesmí přesáhnout Kapitol, jenž měří 88 metrů. Washington proto představuje jediné americké velkoměsto bez mrakodrapů.

Na návštěvu metropole byste si měli vyhradit alespoň tři dny. Čekají vás tam totiž nejen ikonické budovy, ale také řada bezkonkurenčních muzeí, krásných parků i sympatických čtvrtí s evropským nádechem. Většina turistů začíná u Kapitolu, kde sídlí dvoukomorový parlament: Budova dlouhá více než 200 metrů, jejíž inspirací se stal římský Pantheon i bazilika sv. Petra, je nejimpozantnější stavbou ve městě a symbolizuje centrum americké demokracie.

Prohlídka začíná v 55 metrů vysoké rotundě, kde zaujmou například vlysy zobrazující scény z americké historie. Z přilehlých sálů vás určitě ohromí Statuary Hall, se sochami významných Američanů. V jižní části lze navštívit zasedací sál Sněmovny reprezentantů a v té severní sál Senátu, zatímco z návštěvnické galerie si můžete zasedání obou komor dokonce vychutnat naživo. Vstupenky jsou zdarma a panuje o ně takový zájem, že se doporučuje objednat si je předem online.

Od Luthera po Trumpa

Východně od Kapitolu stojí budova Nejvyššího soudu a Knihovna Kongresu. První zmíněnou zkrášlují korintské sloupy, díky nimž připomíná řecký chrám. Centrum druhé instituce tvoří Budova Thomase Jeffersona, jehož osobní sbírka se pro ni stala základem. Dnes knihovna schraňuje přes 100 milionů svazků, miliony manuskriptů, grafik, map, atlasů či časopisů a tamní regály měří celkem asi 1 300 kilometrů. Dojem na vás udělá nádherná vstupní hala i rozlehlá čítárna, kde můžete posedět u jednoho z mahagonových stolů pod padesátimetrovou kupolí.

Minout byste samozřejmě neměli ani National Mall: Jedná se o čtyři kilometry dlouhý a půl kilometru široký park, původně zatravněný pás v centru města. Jeho západní část dnes zdobí historické památky, zatímco na východě směrem ke Kapitolu najdete muzea světového významu. Mall představuje také politické a kulturní shromaždiště. V roce 1963 se stal například dějištěm Pochodu na Washington, během nějž pronesl Martin Luther King Jr. svůj slavný projev, a v lednu 2009 tam zhruba dva miliony diváků přihlížely uvedení Baracka Obamy do úřadu.

Pocta velikánům

Mramorový památník Abrahama Lincolna z roku 1922 se inspiroval athénským Parthenonem a vypíná se na samotném západním konci Mallu. Vede k němu 58 schodů symbolizujících věk, v jakém prezident podlehl útoku atentátníka, zatímco 38 dórských sloupů podepírajících střechu odpovídá tehdejšímu počtu států federace. Pod impozantní šestimetrovou sochu sedícího státníka umístěnou uvnitř se podepsal americký tvůrce Daniel Chester French.

V blízkosti se pak nacházejí dva válečné památníky: Ten severní připomíná konflikt ve Vietnamu a na jeho černých mramorových deskách je vyryto 58 tisíc jmen padlých a nezvěstných. Jižní monument potom uctívá památku více než 37 tisíc Američanů, kteří mezi léty 1950 a 1953 zemřeli v korejské válce. Ani nedaleký mramorový památník Thomase Jeffersona, hlavního autora Deklarace nezávislosti a třetího prezidenta USA, nezapře inspiraci římským Pantheonem. Pochází z roku 1943 a uvnitř se tyčí politikova bronzová socha. 

Naprosto nepřehlédnutelný je potom Washingtonův monument zhruba ve třetině Mallu: Na výšku měří 169 metrů a podařilo se jej dokončit v roce 1885. Po dobu občanské války nicméně práce ustaly a jejich navázání lze dodnes zřetelně rozeznat podle rozdílných druhů použitého kamene. Výtah v útrobách obelisku vás vyveze na vyhlídkovou plošinu ve výšce 150 metrů, odkud budete mít celou metropoli jako na dlani.

Na skok do muzeí

Mezi Washingtonovým monumentem a Kapitolem se na Mallu nacházejí nejznamenitější muzea v zemi. Minout byste neměli například Národní muzeum americké historie, jež vás seznámí se sociálními, kulturními, vědeckými i technickými dějinami USA. Expozice zahrnují vše od garderoby prvních dam až po vývoj dopravních prostředků. Národní přírodovědné muzeum pak stejně jako mnoho dalších spadá pod Smithsonův institut, vstup je zdarma a spatříte tam na 120 milionů exponátů souvisejících s přírodními vědami – počínaje dinosaury a konče slavným diamantem Hope.

Milovníky moderního umění jistě zaujme Hirshhornovo muzeum, v jehož sbírkách figurují zhruba čtyři tisíce obrazů a dva tisíce soch. Národní galerie umění pak vystavuje na čtyřicet tisíc artefaktů, které vznikly mezi 13. a 21. stoletím. Spatříte tam tedy originály Botticelliho, Raffaela, Cézanna, Renoira i průkopníka abstrakce Jacksona Pollocka. Pozoruhodnou východní budovu instituce navrhl v roce 1978 americký architekt čínského původu Ieoh Ming Pei, mimo jiné autor skleněné pyramidy v pařížském Louvru.

Závan Evropy

Návštěva Washingtonu by samozřejmě nebyla úplná, kdybyste si neprohlédli Bílý dům: Až do jeho nitra však turisté od teroristických útoků z 11. září 2001 bohužel nesmějí. Na procházku pak můžete vyrazit do nedaleké čtvrti Georgetown, kde si budete připadat jako ve staré Anglii. Mozaika místního života je pestrá a příjemná, proto nepřekvapí, že jde o domov řady politických i kulturních prominentů. A najdou se tam i české stopy: Se svým manželem v místě přebývala sběratelka umění a mecenáška Meda Mládková, která později v Praze vybudovala Museum Kampa. K dalším známým obyvatelům Georgetownu patřila americká politička Madeleine Albrightová, jež se vždy hlásila ke svým českým kořenům.

Výlet do hlavního města USA můžete zakončit třeba na proslulém hřbitově Arlington, kde se na ploše asi 250 hektarů nachází na 400 tisíc hrobů. Snad všichni příchozí míří k věčnému ohni, planoucímu u prostých náhrobků dvou zavražděných bratrů – prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho a senátora Roberta Kennedyho. U hrobu neznámého vojína zas nepřetržitě stojí čestná stráž. A pokud by vám ani poté washingtonské zajímavosti nestačily, hned „za rohem“ se rozkládá nepřehlédnutelná budova Pentagonu… 

K povídání o budoucím směřování umělé inteligence jsme si pozvali dva experty z opačných konců spektra: Vývojáře a pionýry na daném poli zastupuje Kamil Malinka z Fakulty informačních technologií VUT, zatímco pohled byznysu a praktických aplikací přibližuje Tomáš Zavadil z firmy SAP.

Kam vývoj umělé inteligence aktuálně směřuje? Čeho bychom se mohli dočkat v dlouhodobějším horizontu?

Tomáš Zavadil: Budu se bavit hlavně o LLM neboli Large Language Models, tedy o velkých jazykových modelech. Ty se učí na datech z internetu, která jsme jim zprostředkovali, a snaží se z nich nějakým způsobem předvídat pokračování. Model dostane otázku a pokusí se predikovat odpověď. Je vlastně nehmotný, nemá faktickou zkušenost s reálným světem, má to jenom načtené.

Nabídnu analogii: Z pohledu evoluce se zvířata rozvíjela ve fyzickém prostředí a docházelo u nich k vývoji těla i mysli. Ale LLM představuje nehmotnou bytost, která nemá s hmotným světem zkušenost.

Existuje spousta faktorů, které se u ní musejí zlepšit, nejen zkušenost s reálným prostředím. Navíc nemá mozek, ve kterém se u živých tvorů odehrává spousta věcí. Typicky když jí řeknu, aby něco nedělala, pamatuje si moji instrukci jen do chvíle, než chat zavřu – a pak jako by všechno zapomněla a já vlastně musím začít od začátku. Je tedy potřeba, aby se tyto věci dál vyvíjely, aby vznikla schopnost automatického učení.

Kamil Malinka: Na tohle se díváme z trochu jiné úrovně. Existují dva pohledy: jeden takový střednědobý a potom ten, který řeší, co bude opravdu až za hodně dlouho. V tom střednědobém vidím daleko větší rozšíření možných aplikací, nástrojů, které aktuálně máme – ať už jde o generativní AI, nebo o samořiditelná auta. 

Krátkodobější kroky budou spíš o nějaké optimalizaci, zapojování agentů, propojení více AI dohromady, ať spolupracují.

Při masivním nasazování umělé inteligence narážíme na dvě věci, z nichž tou první je nedostatek energie. Pokud nedokážeme AI přimět, aby nám rychle vyvinula fúzní reaktor, pak podle mě velice rychle narazíme na limity jak hardwarové, tak energetické.

Druhý problém spočívá v datovém balastu. Data jsou klíčová, aby AI dobře fungovala, jenže za poslední dva roky se internet strašně zaplevelil texty a obrázky generovanými právě umělou inteligencí. Což ovšem znamená, že její nové generace se budou učit i na těchto syntetických datech. A otázka zní, jestli to nepovede spíš k určité degeneraci, protože už půjde jen o variace existujících dat. Pořád se však bavíme o velmi úzce zaměřené inteligenci.

A ta všeobecná?

Kamil Malinka: Ta by měla simulovat lidský mozek, ale k tomu je myslím ještě hodně daleko. Netvrdím, že když teď zapojujeme nejrůznější modely, že to není úžasné. Ale rozhodně nejsou schopné samostatného přemýšlení a zpracování informací. Definice všeobecné umělé inteligence zní, že není naprogramovaná a dokáže fungovat sama.

Dá se říct, kde vzniká onen předěl mezi specializovanou a všeobecnou AI? Kdy už se přestane jednat o pouhý hodně komplikovaný jazykový model a začne jít o něco s vlastním vědomím?

Kamil Malinka: Myslím, že technologicky je to úplně něco jiného. Pokud situaci strašně moc zjednoduším, tak LLM jsou v podstatě tři matice, které násobíte a ony vám vrátí vždy následující slovo, které má nejvyšší pravděpodobnost výskytu. Tam není nic, co by mělo samostatně přemýšlet. Architektura všeobecné AI bude patrně úplně jiná, ale na tomto poli nejsem expert. Hodně jde o filozofickou diskusi, jak inteligenci vlastně definovat – jestli algoritmus znamená přemýšlení, nebo ne.

Tomáš Zavadil: Je třeba si ujasnit, co od obecné umělé inteligence očekáváme. Čekáme nějakou naši konkurenci, nebo přítele, se kterým si budeme povídat a diskutovat?

A není to tak, že danou otázku ve skutečnosti nikdo neřeší a prostě „šlapeme“ do vývoje jazykových modelů a čekáme, co z toho nakonec vzejde?

Tomáš Zavadil: Přesně. My nehledáme umělou inteligenci samu o sobě, my hledáme, jak ji použít, jak by nám mohla zjednodušit život, jak by mohla některé úkony dělat sama. Jde samozřejmě o filozofickou otázku, ale věřím, že nehledáme nějakou novou bytost. Pro byznys je důležité vymyslet model s co nejširším použitím.

Kamil Malinka: Já se na to dívám trošku jinak. AI představuje takový chytlavý „buzz-word“ (módní slovo, pozn. red.), pracuje se na ní ovšem posledních osmdesát let a dostali jsme se od strojového učení k hlubokým neuronovým sítím. Obrovský skok schopností dnešních modelů nenastal jen díky nové architektuře, ale také evolucí hardwaru, na kterém dané modely běží.

Vědecká komunita tedy o vhodném uchopení umělé inteligence hodně mluví a určité kruhy se ptají, zda to celé vůbec děláme dobře a jestli spíš nesměřujeme do záhuby – což je však podle mě součástí diskuse o jakékoliv technologii, kterou vyvineme. Nicméně souhlasím, že teď řešíme především aplikace a že tu existuje obrovský byznysový potenciál.

Nečetli jste knihu Eliezera Yudkowského a Natea Soarese s názvem If Anyone Builds It, Everyone Dies, tedy „pokud to někdo postaví, všichni zemřeme“? Autoři se v ní možnou katastrofickou budoucností zabývají a hlavní premisa zní, že vyspělá umělá inteligence nebude nikdy pracovat ve prospěch lidstva…

KM: Knihu jsme nečetl, ale vyrostl jsem sledováním Terminátora a jeho AI Skynet. A kam až dokážu dohlédnout, tak bych řekl, že technologie uvedeným směrem nejde – riziko je spíš v tom, že se AI pokusí „dokonale“ splnit nějaký úkol.

V tuto chvíli funguje tak, že jí dáme úkol a řekneme „vyřeš ho efektivně“. Což samozřejmě samo o sobě není bez rizika. Zadáte jí třeba, aby optimalizovala výrobu sýra, a ona například zjistí, že ty plísně nejlépe porostou, když bude ve vzduchu méně kyslíku a víc CO2, tudíž způsobí na celé planetě změnu ovzduší. Zabije lidstvo, ale na druhou stranu dokáže maximalizovat produkci sýra – čili vlastně splnila úkol. Právě úzce zaměřená AI může být nebezpečná tím, že si neuvědomí vedlejší efekty.

Dají se tyto nezamýšlené vedlejší dopady kontrolovat?

Tomáš Zavadil: Ve společnosti SAP máme etické standardy a snažíme se bavit o tom, zda je AI relevantní a odpovědná. Probíhá diskuse, jak ji směrovat, aby nedošlo ke zmíněné výrobě sýra nebo k myšlenkovému experimentu s názvem „sponková apokalypsa“, který vytvořil filozof Nick Bostrom: AI v něm dostane za úkol vyrobit co nejlevněji co nejvíce sponek, což nakonec skončí tím, že přetvoří ve sponky celý vesmír. Ve skutečnosti ji tedy chceme umravnit tak, aby sloužila, i když vlastně neví, co a proč dělá.

Co si myslíte o použití umělé inteligence na poli vojenství? Například při prvních izraelských náletech během války v Gaze se cíle vybíraly pomocí nástrojů AI, které pracovaly mimo jiné s adresami podezřelých teroristů. Dokážete si představit, kam až by popsané aplikace mohly dorůst?

Kamil Malinka: Asi si to umíme jasně představit všichni. Armáda samozřejmě zatím tvrdí, že se na konečném rozhodnutí, kam a jak udeřit, vždycky podílí člověk – ale umělá inteligence se začne využívat ve velkém. Už teď existují civilní aplikace pro řízení dronů v rojích, kde jsou optimalizované letecké vlastnosti, a armáda po nich přirozeně sáhne.

Otázka zní, jak se podaří implementovat etická rozhodnutí. Evropa půjde určitě směrem k regulacím a lidské kontrole, ale některé režimy se tímtéž směrem vydat nemusejí. Spousta odborníků by tudíž nejraději volila cestu zákazů, nicméně zůstává otázkou, nakolik je to reálné.

Tomáš Zavadil: Zatím pořád ještě AI úkolujeme a rozhodnutí provádí člověk. Věřím, že nikdo nevloží kompletní rozhodování do jejích rukou, že se lidé budou obávat dát jí autonomii a nikdo nebude tak šílený, aby se do toho pustil.

Kamil Malinka: Já vidím jako problém už to, že třeba podklady vám zpracuje umělá inteligence. Výsledné rozhodnutí o jaderném úderu pak může udělat člověk, ale na základě čeho? Pokud mu AI poskytne nesprávná data, člověk se rozhodne špatně. V tom spočívá velké riziko.

Není možné, aby práci vojenské umělé inteligence kontrolovala jiná AI? Asi znáte román Neuromancer od Williama Gibsona z roku 1984, kdy se jedna část umělé inteligence vzbouří, zatímco druhá část se ji snaží opět uvěznit – a obě k tomu využívají lidi jako pěšáky na šachovnici. Ve své době šlo o revoluční myšlenku. Můžeme se k ní dopracovat?

Kamil Malinka: V podstatě se to už děje. Hodně se teď věnujeme deepfake videím, která zobrazují něco, co vygenerovala AI. Představte si, že můžu vyrobit klip na základě nějakého krátkého vzorku vašeho hovoru a potom udělat video, kde říkáte věci, které jste asi říkat nechtěl.

K odhalení podvodu jsou nejúčinnější detektory stavějící opět na AI, takže k onomu souboji dvou umělých inteligencí vlastně dochází už dnes. Ale jedna bude samozřejmě vždycky tahat za kratší konec – většinou ta obranná.

Tomáš Zavadil: Já bych jenom doplnil něco k deepfakům. Ty totiž mohou posloužit například ke spuštění nějaké platby v byznysu. My pak v těchto platbách hledáme vzorce a snažíme se, aby firma dokázala podobný útok detekovat. U nás jde většinou o textová data, ale samozřejmě začne být třeba nebezpečné, když vám někdo zavolá, představí se jako člověk, kterého znáte, a bude po vás chtít nějakou finanční transakci. My pracujeme na tom, aby takový útok neprošel.

Používají dnes hackeři umělou inteligenci ve velkém? Předpokládám, že k postavení domácí neurální sítě by člověk potřeboval spoustu výkonu i hardwaru. To asi není tak snadné zajistit, že?

Kamil Malinka: Od zveřejnění ChatuGPT 3.5, což znamenalo první velký průlom, vznikly v podstatě do měsíce malware programy kompletně generované umělou inteligencí. Potřeba silného hardwaru se dá obejít. Spoustu služeb koupíte s měsíčním předplatným za pár dolarů a můžete je využívat na cloudu. Vytvoření a trénování modelu AI stojí velké peníze, ale jeho samotné uplatnění je výrazně levnější. Na to vám stačí běžná grafika a cena útoku se ohromně snižuje. Hackeři takto vytvářejí phishingové útoky, což obranu ztěžuje, protože třeba podvodné e-maily jsou už psané dobrou češtinou.

Teď jsem viděl, že AI nasazují například i severokorejští agenti, kteří se vydávají za programátory z Evropy a snaží se nechat zaměstnat v amerických firmách. Příprava agenta tak, aby dokázal projít přijímacím řízením, dřív zabrala tři nebo čtyři roky, zatímco dnes jim stačí šest měsíců.

Můžeme tedy mluvit o demokratizaci ve využívání AI?

Kamil Malinka: Běžný smrtelník dnes může jít na Hugging Face, což je takové velké online tržiště, a stáhne si už hotový model, který někdo někde vyrobil. Jsou jich tam desetitisíce. Pokud se budeme bavit o nadnárodních scénářích, nějakých velkých mafiích, tak ty si vytvoří vlastní týmy, jež obratem vyvinou vlastní nástroje. Spousta vědeckých výsledků je veřejně dostupná, takže jim stačí vybírat ta nejúčinnější řešení. To se vlastně moc neliší od byznysu.

Tomáš Zavadil: Mluvili jsme o korejských hackerech. Oni se vydávají za Američany, a abyste se ubránili, musíte pracovat na prescreeningu a zjistit, jestli při interview dokážou mluvit vlastním hlasem, nebo ho nějak modulují. Musíte to umět detekovat, a tady vstupuje do hry AI.

Ve skutečnosti nejde o boj mezi jednou a druhou umělou inteligencí, protože jsou to vždycky jen nástroje, které používají lidé. Ale ve chvíli, kdy si hacker útok zjednoduší, musíte proti němu samozřejmě nástroje AI využít – a ty se neustále vyvíjejí. Když kdysi dávno někdo vymyslel meč, musel někdo jiný vymyslet štít. A umělá inteligence funguje podobně: Pokud má nástroje útočník, musí je mít i obránce.

Jaká je budoucnost AI, vezmeme-li v potaz, že se jednou spojí s kvantovými počítači?

Kamil Malinka: Už dnes existují návrhy kvantových hybridních neuronových sítí, které některé vrstvy výpočtů směrují na kvantový počítač, protože dokáže určité typy operací spočítat výrazně efektivněji. Takže koncepty a algoritmy máme, teď potřebujeme dostatečný výpočetní výkon. Navíc jde také o elektřinu: Spousta firem naráží na lokální nedostatek energie pro svá AI datacentra – prostě je nedokážou „nakrmit“ – takže některé dokonce zvažují stavbu své vlastní jaderné elektrárny.

Kdyby tedy bylo na mně, vrhnul bych veškerou sílu AI na zprovoznění fúzního reaktoru, protože elektřina je tím, co nás momentálně škrtí. Můžeme sice maličko ladit funkce modelů, ale jejich výkon nyní neodpovídá spotřebě.

Tomáš Zavadil: Jen bych dodal, že kromě energie musíme vyřešit i „continuous learning“, tedy systematické učení. Když dneska zadáte nějaký prompt a model vám tvrdošíjně něco vnucuje, vidíte, jak moc je neschopný vzít si zpětnou vazbu.

Uvedu příklad z byznysu: Přijde vám platba a AI agent ji spáruje s fakturou, ale udělá to špatně. Vy mu řeknete, že takhle to není. Jenže příště to může udělat znova. Máme sice jisté opravné nástroje, nicméně zatím nejde umělé inteligenci nějak vysvětlit obecný princip, aby pochopila nejen jeden konkrétní úkol, ale aby si do budoucna pamatovala, co se po ní obecně chce. Jakmile toho dosáhneme, bude práce s ní mnohem příjemnější. 

Dneska se jedná tak trochu o hračku, ale pomalu se dostáváme z fáze kladení dotazů a nějakých analýz k tomu, že umělá inteligence skutečně řeší úkoly. Půjde o velkou pomoc, protože každá práce sestává z určitých kroků, a pokud AI dokáže vyřešit ty nudné a mechanické, na nás zbudou ty zábavnější a hodnotné.

Během předminulého století dospělo obyvatelstvo českých zemí do slepé uličky nacionalismu. Zatímco jedni bojovali za svoji rovnoprávnost a české státní právo v rámci habsburské říše, druzí usilovně bránili svoje výsostné postavení a nemalá část z nich dokonce s obdivem pohlížela k mocnému a prosperujícímu sousedovi v podobě nedávno sjednoceného Německa.

Koncem 19. století se Češi nezpochybnitelným způsobem zařadili mezi vyspělé národy Evropy. Disponovali vynikajícími umělci všech možných zaměření, techniky, vynálezci, úspěšnými podnikateli i politickou reprezentací. Ruku v ruce s hospodářským a kulturním vzestupem českého etnika šlo volání po zavedení češtiny ve státních úřadech nebo po zřízení české univerzity. A právě posledně uvedená záležitost se stala mimořádně výbušným problémem.

Tanec mezi vejci

Z dnešního hlediska představuje vznik vysoké školy ryze pragmatickou záležitost, podmíněnou poptávkou mezi potenciálními studenty a ekonomickou situací. Z tohoto hlediska už v posledních dekádách 19. století nešlo české požadavky zpochybňovat. Situace působila o to podivněji, že se univerzit v habsburské říši dočkala nejen rozvinutá města jako Krakov, ale rovněž Černovice v periferní Bukovině. Od sedmdesátých let fungovalo celkem pět jazykově německých a dvě polské univerzity, zatímco česká neexistovala ani jediná.

Vyslyšením českých požadavků by ovšem Vídeň pobouřila domácí Němce, což si nemohla dovolit. Císař František Josef I. moderní nacionalismy odmítal (a zřejmě je ani nedokázal pochopit), musel je ovšem brát v potaz. Jediným hmatatelným výsledkem balancování mezi různorodými národními zájmy se až do rozpadu mocnářství stalo rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou, k čemuž došlo v roce 1882. 

Volání Čechů po nové univerzitě tím ale utichlo jen dočasně. Kupříkladu mladý profesor Tomáš Garrigue Masaryk s narážkou na české vysoké školství už o tři roky později prohlásil: „Kdo zná život škol vysokých, dá mně za pravdu, že máme-li míti jednu universitu, potřebujeme dvě.“ Tam, kde neexistovala vědecká konkurence, se totiž podle Masaryka rozmáhalo „neomylnictví a vědecké číňanství“. Tím spíš se volání po nové univerzitě ozývalo na Moravě, která podobnou instituci zcela postrádala. 

Hájení „svaté povinnosti“

Na Moravě se sice vztahy mezi oběma hlavními zemskými národy nevyhrotily tolik jako v Čechách, přesto měly do ideální shody daleko. Navzdory snahám některých dalších měst představovalo favorita v soupeření o pozici univerzitního sídla Brno, s nadsázkou přezdívané díky průmyslovému rozvoji „rakouský Manchester“ a díky své poloze „předměstí Vídně“. 

Brno si už od středověku udržovalo výrazně německý charakter a německy mluvící obyvatelstvo nad ním dokázalo udržovat kontrolu i během industrializace, již provázelo přistěhovalectví z venkova a rozrůstání českých předměstí. Dělo se tak nicméně za cenu rostoucího úsilí a s pocitem hrozící ztráty hegemonie. 

Z tohoto důvodu se také brněnští Němci obávali založení české univerzity. Příklady z řady menších moravských měst dokazovaly, že zakládání českých škol výrazně napomáhá k převzetí vlivu na chod obce. Držitelé univerzitních titulů navíc automaticky disponovali volebním právem (v té době omezeným společenským postavením a výší odváděných daní), takže mohli ovlivňovat komunální i širší politiku. Jak hlásal jeden článek z německého tisku, odpor vůči české univerzitě představoval pro moravské Němce „svatou povinnost“.  

Nepřátelské sjezdy

Nová vysoká škola se stala důležitým symbolem, který nezajímal jen vědce a školní experty, ale celou společnost. Kolem přelomu století se do univerzitního boje zapojily všechny vrstvy obyvatel od politických elit po dělníky. Probíhal s proměnlivou intenzitou, ale neustále ho provázel bezpočet článků, petic, lobbování a demonstrací. Vídeň se v této záležitosti několikrát projevila vstřícně, ovšem dokud nedošlo ke shodě mezi oběma zemskými národnostmi, měla spoutané ruce. 

Boj o brněnskou univerzitu si bohužel nevyžádal jen bezpočet marných diskuzí a stohy petic a článků, ale rovněž lidský život. Nadějné náznaky vzniku české univerzity ze strany vlády přispěly na konci září roku 1905 k organizaci dvou mohutných nacionálních demonstrací: Volkstagu, konaného v brněnském Německém domě, a Velkého sjezdu českého lidu, svolaného do Besedního domu.

Předznamenání nadcházejících událostí se nabízelo hned na brněnském nádraží, kde obě strany vítaly své početné podporovatele a hosty a kde docházelo k menším konfliktům. Fyzické potyčky přitom nenastávaly jen mezi příslušníky obou národnostních táborů, ale rovněž s policií. Z jedné strany zněly proslovy o nutnosti chránit moravský charakter Brna, z druhé výtky o křivdách a německé nekulturnosti. Besední ani Německý dům nedokázaly všechny účastníky pojmout, což přispělo k šíření nejrůznějších násilností v ulicích. 

Městské orgány sice s předstihem posílily policii a k udržování pořádku byli vysláni i městští zametači vyzbrojení holemi, jejich síly ale přestávaly postačovat. V sobotu 30. září napadl dav českých demonstrantů kočár zástupce primátora Rudolfa Maria Rohrera a politika zbil. Rohrer se ocitl doslova v ohrožení života, ale nejhoršímu zabránily policejní šavle. 

Krvavý křest

Situace se nezklidnila ani v neděli. Asi padesátitisícový český průvod pochodoval městem, aby se nakonec u německého Městského divadla utkal s policejními oddíly a dragouny s tasenými šavlemi. České i německé obchody se stávaly terčem vandalských útoků, plynové osvětlení nefungovalo a brněnskými ulicemi se rozléhaly výstřely. 

V pondělí 2. října 1905 už sice obě konkurenční akce oficiálně skončily, neblahé události ale měly teprve eskalovat. Pod vlivem zvěsti o chystaném vypálení Besedního domu vyrazily obrovské davy brněnských Čechů na jeho obranu. V tu chvíli bylo k udržení pořádku povoláno vojsko, konkrétně tři čety 49. pěšího pluku, jehož mužstvo tvořili rekruti z Dolních Rakous. Proti civilistům nastoupili s nasazenými bodáky a začali je brutálně rozhánět.

Kromě neznámého množství raněných měl tento zákrok za následek i smrt. Dvacetiletý truhlářský dělník František Pavlík zůstal v nastalém zmatku bezvládně ležet na zápraží Besedního domu. Byl probodnut bajonetem a svému zranění podlehl během převozu do nemocnice.  

Čekání na první republiku

Národnostní třenice bránily založení brněnské univerzity až do vzniku Československa. Výbušnost této otázky se jasně prokázala i koncem roku 1905 při jednáních o takzvaném Moravském vyrovnání.

Tento obdivuhodný kompromis mezi českými a německými politiky vyřešil mnohé, ale ožehavou otázku brněnské univerzity raději ponechal stranou. Nakonec vznikla až zákonem z 28. ledna 1919 a dostala do vínku jméno Masarykova. Zanedlouho se také připojením českých předměstí zrodilo „Velké Brno“ a tradiční nadvláda německých obyvatel v moravské metropoli skončila. 

Pozorování ptáků – koníček, který si většina lidí spojuje s klidem přírody – by mohl mít překvapivě hlubší význam. Podle nové studie, publikované ve vědeckém časopisu The Journal of Neuroscience, totiž nejde jen o relaxaci, ale i o trénink mozku, který může pomoci zpomalit jeho stárnutí. Podobně jako v případě učení cizích jazyků, hraní na hudební nástroje nebo umělecké tvorby se ukazuje, že i pozorování ptáků dokáže udržovat mysl v dobré kondici.

Vědci z Kanady porovnali mozky zkušených pozorovatelů ptáků a úplných začátečníků. Pomocí magnetické rezonance sledovali nejen strukturu mozku, ale i to, jak reaguje při konkrétním úkolu – rozpoznávání různých druhů ptáků.

Výsledky ukázaly, že zkušení „ptáčníci“ mají hustší a komplexnější mozkovou tkáň v oblastech spojených s pozorností a vnímáním – části mozku, které používají při svém koníčku, jsou doslova „vytrénované“ a efektivnější.

Neuroplasticita v praxi

Tato zjištění zapadají do širšího konceptu zvaného neuroplasticita – tedy schopnosti mozku měnit svou strukturu na základě zkušeností. Čím více určité schopnosti trénujeme, tím více se odpovídající mozkové oblasti přizpůsobují.

U zkušených pozorovatelů ptáků se tyto oblasti nejen strukturálně změnily, ale také se aktivovaly ve chvílích, kdy bylo potřeba rozpoznat i méně známé druhy. Mozek tak využívá získané znalosti i v nových, náročnějších situacích.

Zajímavý je i možný dopad na stárnutí. S věkem totiž mozková tkáň přirozeně ztrácí svou komplexitu. V této studii se ale ukázalo, že u zkušených ptáčníků tento proces probíhá pomaleji. Vědci to měřili pomocí hodnot střední difuzivity (mean diffusivity), což je ukazatel, jak volně se v mozku pohybují molekuly vody. U expertů byla tato hodnota nižší – což naznačuje hustší a lépe organizovanou strukturu mozku.

Proč právě ptáci?

Pozorování ptáků je pro mozek ideální trénink. Kombinuje totiž několik náročných činností najednou: udržení pozornosti po dlouhou dobu, rychlé rozpoznávání detailů v komplexním prostředí a práci s pamětí.

Navíc jde o aktivitu, která vyžaduje trpělivost a soustředění – nikdy nevíte, kdy se objeví vzácný druh. Právě tato kombinace dělá z pozorování ptáků unikátní „mentální posilovnu“.

Koníček, který má smysl

Přesto je potřeba výsledky interpretovat opatrně. Do studie se zapojil jen omezený počet účastníků (58) a vědci netestovali jejich paměť nebo inteligenci – zkoumali pouze strukturu a aktivitu jejich mozku.

Zároveň nelze s jistotou říct, co je příčina a co následek. Je možné, že lidé s určitými mozkovými predispozicemi mají větší sklon stát se pozorovateli ptáků, byť se jako pravděpodobnější zdá, že právě dlouhodobé věnování se tomuto koníčku mozek postupně formuje.

Výsledky v každém případě zapadají do širšího obrazu: víme, že učení se novým dovednostem – třeba hře na hudební nástroj nebo učení se cizím jazykům – může měnit strukturu mozku a zpomalovat jeho stárnutí.

Nová studie naznačuje, že pozorování ptáků může mít podobný efekt. Do budoucna by vědci chtěli zjistit, zda se tyto „vylepšené“ mozkové funkce dají využít i v jiných oblastech lidské činnosti.

Nikdo neměl na průběh občanské války takový vliv jako Francisco Franco. V době jeho mládí však existovalo jen málo indicií, které by poukazovaly na jeho pozdější slávu. Narodil se 4. prosince 1892 v Calle Frutos Saavedra. Jeho rodina měla silně zakořeněnou vojenskou tradici a po dvě staletí a šest generací produkovala řadu námořních důstojníků včetně několika admirálů. Přímo Frankův otec dosáhl hodnosti viceadmirála. I přesto, že nakonec rodinu opustil a mladý Francisco k němu choval silnou nevraživost, rozhodl se pokračovat v rodinné tradici.

V důsledku španělsko-americké války z roku 1898 ale jeho vlast ztratila značnou část námořnictva i kolonií. Nepotřebovala proto ani tolik důstojníků a v letech 1906–1913 nepřijímala ani námořní škola nové kadety. Z toho důvodu nastoupil roku 1907 na akademii pěchoty v Toledu.

Vzestupy a pády

Ve svých 14 letech patřil Franco mezi nejmladší studenty. To spolu s jeho malým vzrůstem vedlo k šikaně i nepříliš dobrým studijním výsledkům. Promoval v červenci 1910 v hodnosti podporučíka. Brzy zamířil do Maroka, kde se stal součástí elitních úderných oddílů tvořených místními vojáky a španělskými důstojníky.

Během první světové války byla jeho země neutrální, což jí přineslo velký ekonomický růst. Stejně tak se dařilo i Frankovi. V Maroku zůstal do roku 1917, kde sloužil již v hodnosti majora. Období mezi léty 1917–1920 strávil  ve Španělsku a poté opět zamířil do Afriky coby zástupce velitele cizinecké legie.

V Maroku se zúčastnil bojů proti berberským kmenům a po řadě selhání jeho velitele se v roce 1923 stal podplukovník Franco velitelem španělské cizinecké legie. Do roku 1926 dokázal povstání potlačit a povýšil na brigádního generála, čímž se ve svých 33 letech stal patrně nejmladším generálem v Evropě.

Jeho vzestup zastavil vznik druhé španělské republiky v roce 1931. Nová levicová vláda uzavřela vojenskou akademii, kterou vedl a následně zůstal šest měsíců bez funkce a pod dohledem. Franco s koncem monarchie nesouhlasil, zpočátku ale proti událostem nijak neprotestoval. Věřil však ve spiknutí svobodných zednářů, Židů a bolševiků, kteří chtěli zničit křesťanskou Evropu. Jejich prvním cílem mělo být údajně právě Španělsko.

V roce 1932 získal funkci velitele posádky města La Coruña a o rok později dostal velení nad Baleárskými ostrovy. Jednalo se o významné povýšení, avšak zároveň o snahu dostat nepohodlného generála od hlavního dění. Z toho důvodu byl se svým kariérním postupem nespokojený.

Ve víru voleb

Volby konané na podzim 1933 přinesly další změnu a moci se chopila středopravicová koalice. Proti ní propuklo o rok později povstání, které podporovaly i některé levicové strany. Na jeho potlačení měl velký vliv právě Franco, který prohlásil: „Jde o válku na hranicích a jejími frontami jsou socialismus, komunismus a cokoli, co útočí na civilizaci, aby ji nahradilo barbarstvím.“ 

Po krvavém potlačení povstání s využitím cizinecké legie byl Franco 15. února 1935 povýšen na vrchního velitele španělských jednotek v Maroku a 19. května 1935 se stal náčelníkem generálního štábu. 

Svého vlivu se rozhodl využít a v armádě začal prosazovat pravicově smýšlející monarchisty. Po pádu vlády se konaly v únoru 1936 nové volby. Ty skončily velmi vyrovnaným výsledkem mezi pravicovými nacionalisty a levicovou Lidovou frontou. Došlo ale i k volebním podvodům, které přiklonily vítězství na stranu levice.

Bouře se blíží

V zemi se schylovalo k povstání a krátce po jmenování vyslala vláda Franka na Kanárské ostrovy jako vojenského velitele. V létě začal komunikovat s pučisty, kterým přislíbil pomoc v Africe. Když 17. července 1936 vypukla občanská válka, velel povstaleckým útvarům v Maroku. Zemí zmítaly boje a pravicová frakce, která se začala označovat jako nacionalisté, brzy ovládla třetinu Španělska. 

Republikánské vládě však zůstala věrná většina námořnictva a Franka se v severní Africe podařilo víceméně izolovat. Ten zatím, aby si podmanil všechny místní jednotky, neváhal provést popravu asi 200 republikánských důstojníků včetně svého bratrance. I v pozdějších letech se vyznačoval velkou krutostí. Mezi jeho oblíbené podřízené patřil podplukovník Juan Yagüe, jenž se proslavil svou krvelačností již při potlačování povstání v roce 1934.

Hnědí trpaslíci bývají často označováni jako „neúspěšné hvězdy“. Vznikají totiž podobně jako běžné hvězdy – zhroucením hustých oblastí plynu a prachu v mezihvězdných mračnech – ale nedokážou nasbírat dostatek hmoty, aby v jejich nitru zažehla jaderná fúze. Právě ta je klíčovým znakem skutečných hvězd, jako je naše Slunce.

Tyto objekty mají obvykle hmotnost pohybující se mezi zhruba 13 až 80 jupitery, což je příliš málo na to, aby „nastartovaly“ hvězdný motor. Nový objev ale naznačuje, že jejich osud nemusí být nutně zpečetěn – někdy mohou i „nepodařené hvězdy“ dostat druhou šanci.

Neobvyklá dvojice

Vědci analyzovali data z projektu Zwicky Transient Facility v kalifornské observatoři Palomar a narazili na mimořádně těsnou dvojici hnědých trpaslíků. Tento systém, označený jako ZTF J1239+8347, se nachází asi 1 000 světelných let daleko v souhvězdí Velké medvědice.

Oba tyto objekty jsou poměrně hmotné – každý má asi 60 až 80 hmotností Jupitera. Zajímavé je ale především to, jak blízko u sebe obíhají: celý jejich systém by se vešel do prostoru mezi Zemí a Měsícem.

Kosmická přetahovaná

Klíčem k objevu je proces, při kterém jeden z trpaslíků doslova „vysává“ materiál ze svého partnera. Gravitační působení způsobí, že méně hustý objekt se začne rozpínat a jeho hmota proudí směrem k hustšímu společníkovi. Tento přenos hmoty probíhá úzkým proudem – vědci ho přirovnávají k trysce. Materiál dopadá na jedno místo na povrchu druhého trpaslíka, kde se silně zahřívá a začne zářit. Jak se tento jasný bod otáčí, způsobuje pravidelné změny jasnosti celého systému.

Právě tyto změny jasnosti přivedly astronomy k objevu. Systém vykazuje výrazné kolísání jasu každých 57 sekund, což je v astronomickém měřítku extrémně krátký interval. Mezi miliardami sledovaných objektů se tak ZTF J1239 jasně vymykal a upoutal pozornost vědců. Ukázalo se, že jde o první známý případ přenosu hmoty mezi dvěma hnědými trpaslíky.

Druhá šance stát se hvězdou

Tento proces může mít dramatické důsledky. Pokud jeden z trpaslíků nasbírá dostatek hmoty, mohl by konečně dosáhnout kritické hranice a zažehnout jadernou fúzi – a stát se tak plnohodnotnou hvězdou.

Druhou možností je, že se oba objekty nakonec srazí a splynou. Výsledkem by byla nová hvězda s dostatečnou hmotností pro zahájení fúze. V obou případech by šlo o „znovuzrození“ objektů, které byly dosud považovány za „nepodařené hvězdy“.

Podobné přenosy hmoty astronomové znali už dříve, ale vždy mezi mnohem hmotnějšími hvězdami. Tento objev proto ukazuje, že i relativně malé objekty mohou vykazovat složité a dynamické chování. Vědci navíc předpokládají, že takových systémů může být ve vesmíru mnohem více. Budoucí observatoře, jako je Observatoř Very Rubinové, by mohly odhalit desítky dalších podobných případů.

Objev každopádně do značné míry mění náš pohled na hnědé trpaslíky – už to nejsou jen „nepovedené hvězdy“, ale potenciálně aktivní a proměnlivé objekty. A ukazuje také, že vesmír je plný překvapení a že i zdánlivé slepé uličky mohou vést k nečekaným výsledkům.

Neandertálci nejsou jen symbolem hrubé síly a primitivního života. Stále více nálezů naznačuje, že měli překvapivě vyspělé znalosti – a možná i vlastní „lékařství“. Nová studie totiž ukazuje, že tito naši příbuzní mohli využívat březový dehet (viz Smola vs. dehet) nejen jako lepidlo, ale i k ošetřování ran.

Březový dehet se na archeologických nalezištích spojených s neandertálci objevuje poměrně často. Dlouho se předpokládalo, že sloužil hlavně jako lepidlo pro výrobu nástrojů – například k upevnění kamenných hrotů na dřevěné násady.

V posledních letech ale vědci začali uvažovat, že jeho využití mohlo být mnohem širší. Inspirací byly mimo jiné tradiční praktiky domorodých komunit v severní Evropě a Kanadě, které březový dehet používají jako přírodní prostředek na ošetření ran.

Neandertálští lékaři

Aby vědci zjistili, zda má březový dehet skutečně léčivé účinky, rozhodli se ho vyrobit podobně jako pravěcí lidé. Použili k tomu březovou kůru z druhů stromů, které rostly i v době neandertálců a vyzkoušeli ho připravit pomocí destilace v hliněné jámě a kondenzací dehtu na kamenném povrchu. Obě techniky jsou přitom realistické – neandertálci je mohli bez problémů používat.

Výsledky experimentů byly jednoznačné. Všechny vzorky březového dehtu dokázaly zpomalit růst bakterií rodu Staphylococcus, které jsou běžnou příčinou infekcí ran. To naznačuje, že použití dehtu na poranění mohlo mít skutečný zdravotní přínos – nešlo jen o náhodu nebo rituální praktiku, ale o funkční řešení.

Tato zjištění zapadají do rostoucího množství důkazů, že neandertálci měli poměrně rozvinuté znalosti o zdraví a péči o tělo. Pokud skutečně využívali březový dehet k léčbě ran, znamenalo by to, že dokázali rozpoznat účinky přírodních látek, cíleně je využívat a možná si tyto znalosti i předávat. To zásadně mění náš pohled na jejich schopnosti.

Březový dehet navíc pravděpodobně nebyl jedinou „léčivou surovinou“, kterou měli neandertálci k dispozici. Vědci upozorňují, že mohli využívat i další rostliny nebo přírodní látky – například jako repelenty proti hmyzu.

Studium těchto praktik spadá do nově se rozvíjející oblasti nazývané paleofarmakologie, která zkoumá léčivé postupy dávných lidských populací. Tyto poznatky mohou být překvapivě aktuální i dnes, například v souvislosti s rostoucí odolností bakterií vůči antibiotikům.

Návrat do pravěku

Samotná výroba březového dehtu ale rozhodně nebyla jednoduchá a ani čistá práce. Vědci popisují, že jde o proces plný kouře, zápachu a lepkavé hmoty, kterou je obtížné dostat z rukou. Každý krok výroby je podle nich doslova smyslový zážitek – a zároveň připomínka toho, jak náročné bylo získat i zdánlivě jednoduchý materiál v pravěku.

Studie Tjaarka Siemssena z německé Kolínské univerzity a jeho kolegů tak přináší další důkaz, že neandertálci nebyli jen „primitivní lovci“, ale schopní a přizpůsobiví lidé se znalostmi, které bychom dnes mohli označit za základ medicíny.

A možná právě v jejich zkušenostech se skrývá inspirace i pro současnost – v době, kdy znovu hledáme nové způsoby, jak bojovat s nemocemi.