Lidský mozek je nejen obdivuhodně výkonný, ale také náročný na energii a bohužel i choulostivý. Má k dispozici různé mechanismy, které se starají o provoz mozku i o jeho údržbu. Jedním z těchto mechanismů je prastará a vysoce konzervovaná signální dráha zvaná „integrovaná odpověď na stres“ (ISR, podle anglického Integrated stress response).

Tento buněčný mechanismus se spouští, když se buňka setká s nepříznivými podmínkami. Pro neurony v mozku to může být poranění hlavy, například takové, které vyvolá otřes mozku. Problém je v tom, že mechanismus ISR často vypíná produkci proteinů v buňce a v mozku dělá potíže. Souvisí například s rozvojem neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba.

Problém dendritických trnů

Michael Stryker z Kalifornské univerzity v San Franciscu a jeho spolupracovníci původně hledali léky, které by mechanismus ISR v mozkových buňkách blokovaly a mohly by tak přispět k léčbě zmíněných neurodegenerativních chorob. V jejich dřívějším výzkumu si výborně vedla látka, kterou nazvali ISRIB (ISR Inibitor).

V nové studii, kterou publikovali v jednom ze světově nejprestižnějších víceoborových vědeckých časopisů Proceedings of the National Academy, se zaměřili na oblast parietální kůry, která se podílí na provozu pracovní paměti. Po úrazu hlavy, spojeném s otřesem mozku, se tam v důsledku působení mechanismu ISR objevuje větší počet dendritických trnů, výběžků dendritů, které se podílejí na přenosu nervových signálů.

TIP: Strasti rodinného života: Novopečeným otcům se patrně zmenšuje mozek

„Na první pohled to nedává moc smysl. Proč by měl vadit větší počet dendritických trnů? Je to jako když v místnosti najednou mluví hodně lidí. Vzniká šum a zmatek,“ uvádí Susanna Rosi z výzkumného týmu. Experimenty na myších ukázaly, že lék ISRIB tento problém řeší a snižuje počet dendritických trnů na normální úroveň. V současnosti již probíhá první fáze klinických testů léku ISRIB na lidech.

Traviny, keře a také plameny, oblaka jisker a kouře. Vzduch nad bušem už se netetelí jen slunečním žárem. Hoří! Na troud vyprahlou vegetaci, trávu a keře, zachvátil oheň. Před hradbou plamenů poháněnou horkým větrem prchá všechno živé. Nad řáděním živlů a hemžením nejrůznější havěti plují nebem na doširoka roztažených křídlech dravci… 

Lov mezi plameny

Luňáci a rarohové se nechávají unášet vzestupnými proudy vzduchu stoupajícího z požářiště. Dlouhé minuty nepohnou ani pírkem, aby se najednou prudkým manévrem snesli k zemi. S nataženými pařáty zaútočí na prchajícího tvora a vzápětí se vznášejí s kořistí vysoko nad plameny. Požár buše je pro většinu živočichů pohroma, ale dravým ptákům nabízí příležitost k hodům.

Podobný obrázek, jaký nabízí hořící australská buš, je celkem běžný v mnoha částech světa. Na pampách Jižní a Střední Ameriky loví mezi zvířaty prchajícími před požárem dravá karanča (rody Caracara a Polyborus) nebo čimanga (Ibycter). V afrických savanách pobíhá před postupujícími plameny hořící savany na svých dlouhých nohách majestátní hadilov písař (Sagittarius serpentarius), který navzdory svému jménu zdaleka neloví jen hady. Mezi jeho oblíbenou kořist patří i ještěrky, želvy a savci od myší až po zajíce. Nepohrdne ani hmyzem.

Výsměch z vědeckých řad

V Austrálii využívají požáry buše velmi často k lovu např. luňáci hnědí (Milvus migrans), luňáci hvízdaví (Haliastur sphenurus) nebo rarozi proměnliví (Falco berigora). Podobají se tak svým kolegům z jiných kontinentů, ale v jednom ohledu jsou australští dravci jedineční. Jsou to totiž žháři, kteří požáry sami zakládají nebo je cíleně šíří na místa, kam by oheň bez jejich pomoci jen těžko pronikal, nebo by se tam nedostal vůbec. 

Luňáci a rarozi využívají šíření ohně k nadhánění kořisti a usnadňují si tak lov. Původní obyvatelé Austrálie tenhle trik dravců dobře znají, ale vědci o této dovednosti dravých ptáků dlouho pochybovali. Vysmívali se domorodým legendám a s bohorovnou shovívavostí nahlíželi i na očitá svědectví hasičů, kteří měli bezpočet příležitostí poznat požáry buše důvěrněji než kdokoli jiný.

Dravci jako učitelé Austrálců?

V roce 1963 vyšla v Austrálii kniha Já, Austrálec, která popisuje život příslušníka domorodého kmene Alawů. Úřady znaly autora jako Philipa Robertse, ale Alawové mu říkali Wailpuldanya. Lov dravců u hořícího buše líčí spisovatel takto:

„Jestřábi – my jim říkáme ohňoví dravci – jsou vynalézaví lovci. Většinu své kořisti uloví za letu a to především v blízkosti požárů, kde útočí na letící kobylky… Občas nás zaskočí. To když cíleně založí požár trávy a křovin, aby si usnadnili lov. Viděl jsem dravce, jak sebral ze země doutnající klacek a pustil ho na vyschlou trávu vzdálenou půl míle. Pak s ostatními dravci čekal na šílený úprk vyděšených a popálených plazů a savců. Když tahle oblast dohořela, zopakovali dravci to samé někde jinde. My říkáme takovým ohňům jarulan. Nejen dravci zakládají ohně, aby si usnadnili lov. My často děláme totéž. Především na konci období sucha, kdy je nedostatek jídla a tři metry vysoká tráva, v níž se skrývá velké množství nejrůznějších zvířat, snadno hoří. Je možné, že se naši předkové naučili tenhle trik od dravých ptáků.“

Domorodci nikdo nevěří

Wailpuldanyovo líčení udělalo silný dojem na laické čtenáře i některé odborníky. Malá skupinka vědců ho dokonce považovala za důkaz, že australští luňáci a rarozi používají nástroje a vedle člověka patří k jediným živočichům planety, kteří se naučili využívat oheň. Mnohem častěji se ale popis dravců cíleně zakládajících požáry setkal s okázalou skepsí.

S nejsilnějším odporem se střetl Wailpuldanyův názor, že předkové dnešních australských domorodců okoukali od ptačích žhářů nadhánění zvěře cíleně založenými požáry buše. Přední odborníci na dravé ptáky, jako je např. Steven Debus z University of New England, považovali případy, kdy lidé zahlédli dravce s doutnajícím klackem v pařátech, za výsledek souhry náhod. 

„Místní lidé věří, že luňák hnědý nazývaný podle svého typického volání kerrk-kerrk-kerk jako Kerrk-malamak, zakládá požáry tím, že sbírá hořící klacky z požárů a přenáší je na nové lokality, kde je pak shazuje do vyschlé trávy a zapaluje ji. Je pravda, že jsme občas zahlédli dravce, jak nese v pařátech doutnající klacík. Ptáci ho ale většinou velmi rychle pustí na zem. Zřejmě ho uchopili do pařátů náhodou, když se snažili chytit do drápů drobné živočichy v těsné blízkosti plamenů,“ píše například ve své studii o dravcích severní Austrálie významný australský zoolog Richard W. Braithwaite. 

Draví žháři v mýtech a rituálech

Wailpuldanya nebyl zdaleka jediný, kdo považoval zakládání požárů dravými ptáky za neoddiskutovatelný fakt. Mezi domorodci je tento názor široce rozšířený a promítá se i do jejich mýtů a rituálů. Jedna z bájí o vzniku světa vypráví, že na začátku měl oheň v moci dingo. Luňák mu ale z hořící hranice ukradl doutnající větev a odnesl si ji pryč, aby si mohl upéct jedlé hlízy. Od té doby mají luňáci pro oheň velkou slabost a sbírají hořící klacky nejen z požárů, ale i z táborových ohňů domorodců. 

Austrálci žijící na severu nejmenšího kontinentu v povodí Roperovy řeky vykonávají na utajených místech několikadenní obřad zvaný jabuduruwa. Účastní se ho pouze dospělí muži a jeho součástí je tanec, při němž jeden z mužů v roli dravého ptáka sebere z ohniště zapálenou větev a přenáší ji pak z místa na místo. Na Arnhemské náhorní plošině ukládají domorodci kosti nebožtíků do dutých stromů při obřadu zvaném lorrkkon. Jeden z účastníků obřadu imituje luňáka hnědého a drží přitom vysoko nad hlavou jasně plápolající větev. 

Pro většinu badatelů ovšem nebyly domorodé báje a rituály důkazem, kterým by se hodlali seriózně zabývat. Tvrdošíjně trvali na tom, že draví ptáci doutnající větve na nová místa nepřenášejí a nové požáry buše nezakládají. Na stranu domorodců se ve sporu o ptačí žháře nakonec přiklonili lidé, kteří si nedovolili ignorovat skutečnost, protože by to mohlo mít nedozírné následky v podobě obrovských hmotných škod a dokonce i obětí na životech. Do diskuse razantně vstoupili profesionální hasiči, kteří chrání před rozsáhlými požáry buše lidská obydlí a jejich obyvatele. 

Tváří v tvář ohni 

Požáry ročně postihují asi 18 % z 1 900 000 kilometrů čtverečních australské buše a přes některá území se plameny přeženou v průměru každé dva roky. Nejednou nabývá řádění ohnivého živlu katastrofálních rozměrů. V roce 2009 zuřilo jen ve státě Victoria kolem soboty 7. února na čtyři stovky požárů buše. Počasí šíření ohně nahrávalo a „černá sobota“ vešla do dějin jako synonymum pro nejničivější řádění plamenů v novodobé historii Austrálie. Bilance byla děsivá – 173 mrtvých a 414 vážně popálených. Materiální škody se vyšplhaly na 4,4 miliardy australských dolarů. Katastrofa překonala i pověstný „černý pátek“ z 13. ledna 1939, kdy požáry ve státě Victoria zachvátily plochu 20 000 km² a zahynulo 71 lidí. 

V řadě případů nezbývá hasičům nic jiného, než čekat, až oheň vyčerpá palivo v dané oblasti nebo narazí na nepřekonatelnou překážku, jako je řeka, skaliska bez vegetace nebo i silnice. Spoléhat na „nepropustnost“ těchto bariér se ale nevyplácí, protože do hry mohou vstoupit dravci. Ti z ptačí perspektivy velmi dobře vidí, kam a jak se oheň šíří, a bezpečně poznají, že plameny narazily na překážku. V té chvíli dravcům hrozí, že hody na živočiších prchajících před ohněm skončí.

Náprava je celkem jednoduchá a nedá ptákům mnoho práce. Sletí k ohni, uchopí do pařátů doutnající klacek a přenesou ho za překážku. Hasič Dick Eussen přistihl při takovém žhářství rarohy proměnlivé během požáru zuřícího na nejsevernějším výběžku australského Yorského poloostrova…

Svědectví profesionálních hasičů

Dick Eussen jel autem po silnici, ke které právě dorazila fronta plamenů. Rarozi létali v dýmu a oblacích jisker nad požárem a lovili. Někteří ale sedli na zem na místech, kde už plameny strávily poslední traviny a keře, a znepokojeně popocházeli sem a tam. Vyhasínání požáru se jim zjevně nelíbilo. Jeden z rarohů popadl do pařátů zuhelnatělou větev a vzlétl s ní na silnici. Záhy ji však pustil a čadící dřevo padlo na asfalt vozovky. Klacek byl zjevně příliš horký a pták ho nedonesl tam, kam chtěl. Druhý raroh už by úspěšnější a shodil doutnající větev na druhé straně silnice, kde se ze suché trávy hned začalo kouřit a po chvilce i na druhé straně silnice vzplál jasný plamen. 

Svědkem podobného ptačího žhářství se stal Eussen také v blízkosti světoznámého národního parku Kakadu. Hlídal u dálnice, aby přes ni nepřeskočily plameny rozsáhlého požáru. Zdálo se, že všechno dobře dopadne a oheň uhasne, ale najednou Eussen dostal hlášení o plamenech, jež vzplály na druhé straně dálnice. Skočil do auta a vyrazil k novému ohnisku, když vtom uviděl asi dvacet metrů před autem luňáka hvízdavého, jak letí přes silnici s kouřícím klackem v drápech. Za dálnici dravec dřevo upustil a na místě dopadu ihned začalo hořet. Celkem byl Eussen svědkem sedmi požárů, které tento luňák hvízdavý přenášením doutnajících klacků založil. 

I další hasiči na vlastní oči viděli, jak draví ptáci přenášeli v drápech nebo v zobácích doutnající nebo i plápolající větve a shazovali je na místa, kam se oheň ještě nedostal. Nikdo z nich nesdílí názor, že dravci sebrali dřevo nedopatřením a neměli v úmyslu ho transportovat. Podle některých svědectví jsou luňáci a rarozi s to přenést oheň až na vzdálenost jednoho kilometru. Není pochyb, že dobře vědí, co dělají, a že sledují zcela jasný záměr. 

Rehabilitace domorodých pověstí

Tým vědců vedený Markem Bontou z Pennsylvania State University (jehož členem byl i Dick Eussen) shrnul na stránkách vědeckého časopisu Journal of Ethnobiology nejen informace získané od původních obyvatel Austrálie, ale i od hasičů a dalších svědků. Výzkumníci došli k závěru, že ptačí žháři rozhodně nejsou výmyslem domorodců, ale tvrdou realitou. 

TIP: Která zvířata jsou požárními preventisty a koho lze naopak označit za žháře?

Bonta a jeho spolupracovníci v závěru své studie vyzývají ke sledování ptáků v blízkosti požárů i na dalších místech světa. Dravci loví živočichy prchající před plameny v pampách Jižní Ameriky, savanách Afriky a v mnoha jiných lokalitách. Nezdá se pravděpodobné, že by žhářství objevili jen australští ptáci. Možná se jen obyvatelé Jižní Ameriky nebo Afriky nedívají dost pozorně. A nelze vyloučit ani možnost, že místní obyvatelé o zakládání požárů ptactvem vědí, ale vědci jejich znalosti zatím nebrali v potaz.

Zpátky už to nebylo daleko. Po té silnici jel snad padesátkrát – z pravé strany minul spící vesnici a jeho kůň začal stoupat do kopce. Měsíční světlo se odráželo na sněhu, co napadl minulou noc. V lese to bude horší, těmi závějemi už se dnes jednou prodíral. Ale ještě před svítáním bude zpátky na stanici, u ohně nebo aspoň v teplé stáji. Jas lucerny, která se rozzářila přímo naproti němu, ho donutil zpomalit. V tu chvíli se ze tmy vedle něj vynořil cizí muž a chytil jeho koně za uzdu. Než si stačil uvědomit, co se děje, další ruka ho strhla ze sedla, a pak už uslyšel jen skřípění tasené šavle...

Nově a rychleji

Rakouská monarchie se ve druhé polovině 18. století pozvolna měnila z chátrajícího kolosu na hliněných nohou v moderní stát osvícenského střihu, čemuž napomohly zejména reformy císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Jedním z důležitých kroků, které habsburská panovnice podnikala ve snaze posílit zděděnou říši, bylo i vykoupení monopolu na provozování poštovních služeb, jež Mariin předek Ferdinand I. udělil rodu Taxisů.

Po Bílé hoře získal toto léno rod Paarů, který na něm během následujícího staletí za minimálních nákladů ohromně zbohatl. Císařovna si uvědomovala strategický význam tohoto komunikačního prostředku a začala do jeho rozvoje postupně investovat.

Už za vlády Mariina nástupce, císaře Josefa II. naplánovala nejvyšší dvorská poštovní správa ve Vídni rozsáhlou logistickou operaci, která měla za cíl racionalizovat poštovní síť v monarchii. K 1. květnu 1785 mělo vzniknout na nově vystavěných silnicích množství nových tratí, další se za tímto účelem překládaly. Tento osud čekal i poštmistry na moravské části trasy z Brna do Prešpurku (Bratislavy), kteří se ze staré cesty vedoucí přes Rajhrad, Hustopeče a Velké Bílovice přesunuli na novou silnici směřující do Hodonína přes Slavkov, Uhřice a Čejč. Nová trasa byla kratší než její dřívější varianta, postilioni však na ní museli překonávat západní výběžek Ždánického lesa. 

Setkání s lupiči

„My, níže podepsaní dosvědčujeme tím, že tak řečený Matěj Kozák z císařský a královský uhřický počty dne 25ho tohoto měsíce Januari se štafetou na c. k. pozorskou poštu jel. Když nazpátek jel, tak v lese u Bílého Wlka tři frlabníci vystoupili, jemu koně stavili a dle jeho řeči na něj dlouhý nůž vytáhli a hlavou mu sem a tam kroutili. Také jistotně potvrzujeme, že ten vejše jmenovaný Matěj Kozák od zdůla až navrch katě rozříznutý má, neb jeho tahali, jestli on jaké peníze neb nějaké takové věci, které by mu vzali (nemá), a jeho pobili, že on od velikého strachu v těžkej nemoci postavený jest.“ Takto o celé události ve své zprávě pro moravskoslezské gubernium svědčili uhřický krčmář Vincenc Malík a jeden z jeho pohůnků Jan Hanič. Právě oni nejspíš nad ránem zbitého a k smrti vystrašeného postiliona ve vesnici potkali jako první.

Člověkem, který přímo zodpovídal za Kozákovo zdraví a za to, že jím převážená korespondence nepadne do nepovolaných rukou, byl uhřický poštmistr Karl von Polenz. Možná šlo o vzdáleného příbuzného stejnojmenného šlechtického rodu ze Saska, on sám už ale se svým titulem pouze „dělal parádu“ – a také dluhy.

Poštu, kterou roku 1786 zdědil po svém otci Friedrichovi, během následující dekády zadlužil takovým způsobem, že gubernium a brněnská vrchní poštovní správa začaly jednat o tom, jak mu důležitý úřad odebrat. Poštmistr se bránil, často odjížděl k jednáním přímo do Brna a bitva paragrafů se protahovala. I proto se 25. ledna nenacházel na své stanici a o celé události se dozvěděl až od svých vlastních nadřízených. Neprodleně se tedy vydal do Uhřic, aby svého postiliona osobně vyslechl.

Husarští zběhové

O několik dní později Polenz informoval gubernium, že „štafetový jezdec Mathias Kozak na zpáteční cestě v lese, na konci slavkovské obory od tří vojáků, kteří podle popsaného oblečení k regimentu husarů patřili, přepaden byl, ublíženo mu bylo a oloupen byl. Tento incident jmenovaného postiliona vystrašil, že už více z Pozořic do Uhřic v noční čas odcházející běžnou poštu, ale také veřejné a soukromé štafety dopravovat se zdráhá.“

TIP: Legendární jezdci: Nejrychlejší koňská pošta v USA byla synonymem prestiže

O dalším pokračování této kauzy prameny mlčí, není tedy jasné, jak (a zda vůbec) byla příslušnými orgány vyšetřena. Pokud se opravdu jednalo o husary – kteří v mírových dobách sami často dopravovali vojenskou poštu –, proč by přepadávali postiliona, který na nepříliš významné poštovní trase nemohl převážet nic cenného? Mohlo jít o zběhy, kteří pouze využili příležitosti a přepadli osamoceného jezdce. Poštovní pacholek se tak pouze ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.  

Podle dnešních odhadů by během příštích 35 let měl počet obyvatel Země dosáhnout 10 miliard. Pokud chceme nakrmit tolik lidí, bude nutné podstatně změnit globální systémy produkce potravin. Už samo o sobě by něco takového nebylo jednoduché. Charles Greene z Cornellovy univerzity navíc upozorňuje, že dnešní zemědělství čelí také globálním změnám klimatu, degradaci prostředí a dalším nepříznivým jevům.

„Vše nasvědčuje tomu, že s přístupem, jakým v současnosti vyrábíme potraviny a s naší závislostí na suchozemském zemědělství, nemůžeme uspět,“ obává se Greene. S kolegy proto navrhuje, že by lidstvu mohly významně pomoct rozsáhlé pobřežní farmy, v nichž se bude pěstovat velké množství mikrořas, tedy mikroskopických fotosyntetických řas. Studii badatelů Cornellovy univerzity uveřejnil časopis Oceanography.

Farmy s mikroskopickými řasami

Pobřežní farmy mikrořas podle vědců podstatně méně zatěžují životní prostředí, a to včetně nároků na půdu nebo živiny. „Je to příležitost pěstovat potraviny, které mají velkou výživnou hodnotu, rychle rostou a nezabírají tolik místa,“ vysvětluje Greene. Mikrořasové farmy mají potenciál uživit miliardy lidí. Modely vědců z Cornellovy univerzity předpovídají, že 100 % celosvětové poptávky po bílkovinách by mohly v roce 2050 zajistit mořské mikrořasy.

Zařízení pro kultivaci mikrořas na Havaji. (foto: Wikimedia Commons, Cyanotech Corp., CC0 1.0)

Badatelé rovněž zkoumali, jak jsou různé oblasti na Zemi vhodné pro mikrořasové farmaření. Dospěli k tomu, že farmy pro pěstování mikrořas by nejlépe uspěly na pobřežích severní Austrálie, východní Afriky a severozápadní Ameriky. Greene věří, že by se přinejmenším v zemích globálního Jihu mikrořasy mohly stát hlavním zdrojem potravy.

TIP: Sundrop: První farma, kde pěstují zeleninu na poušti jen ze Slunce a mořské vodys

Podle komentátorů jde o velmi spekulativní záležitost, která připomíná spíše provokující myšlenkový experiment než vážně míněný návrh na záchranu lidstva. Přeměna potravinářského průmyslu na zpracování mikrořas by vůbec nebyla snadná. Přesto ale jde o inspirativní myšlenku, která si rozhodně zaslouží důkladné zvážení – mikrořasy nepochybně nabízejí obrovský potenciál využití.

Prohlédneme-li si podrobné snímky některých mlhovin – zejména těch, kde se intenzivně rodí hvězdy – můžeme v určitých místech spatřit kruhový útvar připomínající dutinu. Ještě lépe jsou popsané bubliny vidět v rádiových mapách pořízených na vlnové čáře neutrálního vodíku: Daná pozorování totiž zachycují i plyn, jenž sledování v jiných oborech elektromagnetického záření uniká.

TIP: Bubliny stvoření: Teleskop Spitzer pozoroval bublající hvězdnou porodnici 

Podrobnější průzkum ukazuje, že se ve stěnách bubliny často odehrává druhotná tvorba stálic. Dnes jsou si odborníci jistí, že bubliny vznikají vlivem rázových vln šířících se od místa, kam hvězdy svou činností vložily velké množství energie. Nejčastěji jde o důsledek jednoho či více výbuchů supernov v jádře mladé hvězdokupy. Od lokality se rozpíná horký řídký plyn, hrne před sebou původní mlhovinu na stranu a současně ji zhušťuje – což může znamenat dostatečný impulz k zážehu druhotné tvorby hvězd. 

Jméno nového druhu houby vybrala mykoložka Moravského zemského muzea v Brně Hana Ševčíková. „Špičku jsem objevila na ostrově Madeira v roce 2015 při exkurzi v rámci Evropského mykologického kongresu, ale popisovat na základě jednoho sběru nový druh drobné houby nebylo možné a ani při opakovaných návštěvách Madeiry se mi nepodařilo ji znovu nalézt,“ uvedla Ševčíková.

Nakonec pomohl další mykolog Pierre-Arthur Moreau, který stejný druh také našel. Napsali tedy odborný článek, který akceptoval prestižní časopis. Součástí popisu není jen taxonomie makroskopických a mikroskopických znaků, ekologie a rozšíření nového druhu, ale i fylogenetická analýza. Je tedy vždy nutné srovnat potenciální nový druh s druhy morfologicky podobnými, ale také s druhy molekulárně blízkými.

Když má Cimrman špičku

Když se vše podařilo, přišla řada na výběr jména. Ševčíková se uchýlila k Cimrmanovi, jenž podle svých tvůrců z Divadla Járy Cimrmana vynikal prakticky ve všech oborech, včetně mykologie, a není prý vyloučeno ani to, že cestou za polární kruh kvůli nepříznivému větru přistál se vzducholodí na Madeiře.

Houba pojmenovaná po českém fiktivním géniovi – špička Cimrmanova (Collybiopsis cimrmanii), je podle mykologů na první pohled drobná, světlá a nevýrazná, její mikroskopické znaky jsou ale nádherné. Pokožka klobouku vypadá jako z jemných krajek, podobně zajímavé jsou prý buňky na ostří lupenů a rozevláté elementy na třeni.

TIP: Vědci pojmenovali vraždící parazitickou hlístici po slavném herci

„Řekneme-li tedy, že Cimrman má špičku, není to neúcta k našemu největšímu Čechovi, který zcela jistě nebyl opilcem, nové označení drobné houby z Madeiry je poctou, kterou si Jára Cimrman zcela jistě zaslouží,“ uvedla s nadsázkou Ševčíková.

Démon lidstva, takovou přezdívku si – právem – vysloužil alkohol. V uplynulých staletích stál na pozadí celé řady událostí, jež zásadně ovlivnily chod dějin. Je to droga jako každá jiná a její účinky tomu odpovídají: Konzumace lihovin bourá naše mentální bariéry a umlčuje pomyslného vnitřního kritika, jenž nám za normálních okolností brání dělat či říkat řadu věcí. To, jak konkrétně se účinky projeví, však záleží na řadě faktorů.

Zatímco někteří se po pár skleničkách uvolní, jsou veselí a dokážou se společensky bavit, jiní projdou doslova děsivou proměnou. Jistě není náhoda, že alkohol figuruje ve dvou třetinách případů domácího násilí a podle statistik hraje roli taktéž v nadpoloviční části případů znásilnění.

Alkohol, sérum pravdy

In vino veritas, tedy „ve víně je pravda“, praví oblíbené úsloví známé již od starých Římanů. O tom, že alkohol má moc rozvázat jazyk, se leckdo z nás již mnohokrát přesvědčil na vlastní kůži. Řada z nás zastává některé nepopulární názory, jež na veřejnosti raději hlasitě nešíří. V alkoholickém opojení je ovšem skutečně mnohem snazší vyslovit nahlas to, co bychom jindy považovali za nevhodné. Z takových situací může být později obtížné vybruslit, zvláště, jste-li slavnou osobností.

V roce 2006 jistý známý hollywoodský herec veřejně prohlásil, že za všechny války na světě mohou Židé, a netajil se dalšími nenávistnými názory. Později však svá vyjádření mírnil a omlouval se, že není antisemitou, pouze z něj mluvil alkohol, který mu údajně „otrávil mysl“. Vymlouvat se na opilost je však poněkud krátkozraké – alkohol z nás neudělá lháře a jen těžko můžeme tvrdit, že „pod vlivem“ z nás vypadne něco, co si ve skutečnosti nemyslíme. Bývá to přesně naopak: Kvůli zmíněné ztrátě bariér totiž na čas „usne“ naše schopnost posoudit možné důsledky jednání, takže dočasně přestaneme brát v potaz, co všechno naše slova mohou vyvolat.

Kromě starých Římanů si toho byli dobře vědomi i v Číně, kde bývá dodnes zvykem při obchodních jednáních svého hosta cíleně opít. Záměr je jednoznačný: V takovém stavu dotyčný otevře svou mysl a vyjdou najevo jeho reálné úmysly. Očekává se, že se potenciální partner této praktice nebude nijak bránit: Je-li při pití otevřený, znamená to, že nemá co skrývat.

Tradice patrně vychází již z dob filozofa Konfucia, který – byť jinak známý coby zastánce střízlivosti a uměřenosti v jídle – údajně prohlašoval, že „konzumace vína může být neomezená“. V praxi se ovšem obchodní jednání obvykle neomezují jen na hroznový mok; ve skutečnosti se zpravidla servírují destiláty s obsahem 40–60 % alkoholu.

Neuronová alchymie

Z chemického hlediska patří alkohol mezi tlumicí látky, které fungují na stejném principu jako sedativa, což znamená, že mozkovou aktivitu utlumují (ve srovnání se stimulanty jako kofein, jež ji naopak nabuzují). Molekuly alkoholu se na neuronových membránách vážou na receptory aminomáselné kyseliny (GABA), která představuje hlavní inhibiční neurotransmiter. Zároveň však platí, že GABA receptory si rychle vybudují toleranci a pro dosažení stejného efektu je propříště potřeba vyšší množství drogy. Z toho důvodu potřebuje alkoholik pít stále víc, a aby se opil, nestačí už mu stejný objem, s jakým začínal.

Do chemické nerovnováhy v našem mozku však zasahuje daleko víc látek. Kupříkladu jeden z nedávných výzkumů prokázal, že pití alkoholu stimuluje produkci adrenalinu. To by vysvětlovalo pocity vzrušení a nabuzení, které se dostavují spolu s počátečním stavem opilosti, a zároveň jde o důvod, proč řada lidí prožívá pití jako zábavu. V tomto ohledu však největší díl práce připadá na dopamin, jeden z „hormonů štěstí“, jenž má stěžejní funkci v mozkovém centru odměny. Činnosti, při nichž se vyplavuje, si spojujeme s libými pocity a toužíme po jejich zopakování.

Přirozeným „generátorem“ dopaminu je například sport nebo milostné aktivity, ovšem pokud mozkové receptory zmateme prostřednictvím chemie, odpoví produkcí dopaminu i ve chvíli, kdy to není žádoucí, tedy právě třeba v reakci na konzumaci alkoholu. Experimentálně se navíc prokázalo, že u lidí, v jejichž rodinné anamnéze se vyskytla závislost na alkoholu, se dopamin vylučuje daleko snadněji a rychleji už jen při pouhém pomyšlení na skleničku něčeho ostřejšího.

Dosavadní studie prokázaly, že alkohol nějakým způsobem ovlivňuje přinejmenším sto typů mozkových receptorů a podle všeho tedy není vázaný pouze na konkrétní druh buněčných membrán. Je dokonce možné, že právě membránovou funkci dokáže změnit, takže zasažené buňky (a to nejen v mozku) propustí dovnitř i ty látky, které by za normálních okolností přes jejich bariéru neprošly. 

Zvířata bez zábran

Uvážíme-li však, o jak závažné téma se jedná, je až s podivem, jak málo toho o účincích alkoholu na lidský organismus (a zejména mozek) můžeme říct s jistotou. Je každopádně prokázáno, že nějakým způsobem zasáhne téměř každou oblast v mozku, některé však závažněji než jiné. Díky skenům z pozitivní emisní tomografie (PET) víme, že hlavní „obětí“ je prefrontální kortex: Vývojově nejmladší část mozku v přední části lebeční dutiny těsně za očima, zodpovědná mimo jiné za racionální úsudek, rozhodování nebo společenské chování, ale i usměrňování agresivity.

Ve všech případech se jedná o typicky „lidské“ znaky a je tedy logické, že při jejich ztrátě se opilí mohou chovat doslova „jako zvířata“ – pud sebezáchovy se výrazně utlumí, často začnou provádět náhlá a impulzivní rozhodnutí.

Nejde však zdaleka o jedinou zasaženou oblast. K působení toxického lihu je zvláště náchylné rovněž paměťové centrum hippocampus (proto si na svá opilecká řádění obvykle nevzpomínáme), a především mozeček, centrum rovnováhy, i motorická kůra zodpovědná za koordinaci vůlí ovládaných pohybů. Reakční doba reflexivních pohybů (například uskočení před jedoucím autem) se v důsledku otravy alkoholem značně prodlužuje, takže opilý jedinec je ve výsledku nebezpečný nejen pro své okolí, ale i sám sobě.

Marné vyprošťováky

Je nicméně zřejmé, že molekuly alkoholu neomezují své působení pouze na neurony: Ihned po spolknutí prvního loku postupně zasahují celý organismus s tím, jak se vstřebávají skrze trávicí systém. Zhruba za šedesát minut od prvního doušku je dosaženo maximální koncentrace alkoholu v krvi. Nejste-li abstinenti, jistě máte vlastní zkušenost s tím, že pití „na prázdný žaludek“ představuje naprosto jiný zážitek, než když doprovodíte skleničku i pevnou potravou – plný žaludek totiž alespoň do jisté míry zabrání tomu, aby se alkohol po spolknutí bezprostředně dostal do dvanácterníku, kde se začíná vstřebávat. 

Klíčovým orgánem pro metabolizaci alkoholu jsou nicméně játra. Zdravá jaterní tkáň zvládne odbourat přibližně jednu alkoholovou jednotku za hodinu, což odpovídá přibližně 10 gramům (8 ml, respektive 0,12–0,2 ‰). Uvedený proces však ovlivňuje mnoho faktorů, mimo jiné hmotnost, pohlaví i věk. Například ženy mají obecně nižší schopnost zpracovávat drinky než muži, a to nejen kvůli nižší hmotnosti, ale zejména odlišnému podílu vody oproti tukové tkáni, hladině hormonů či užívaným lékům.

Roli ale mohou hrát i překvapivé faktory – například nedávná studie vědců z americké Georgijské univerzity prokázala, že lidé s modrýma očima obecně odolávají alkoholu lépe. Na vzorku 12 000 mužů a žen se ukázalo, že na vině je tmavý pigment melanin, jenž je zodpovědný mimo jiné za transport různých molekul – a čím vyšší je jeho podíl v organismu, tím rychleji se alkohol dostane k mozku. Na druhou stranu se ale ukazuje, že modroocí lidé častěji propadají alkoholismu.

TIP: Démonická kocovina: Čím se tělo brání přemíře alkoholu?

Ke zklamání mnohých příležitostných pijanů bohužel zároveň platí, že průběh odbourávání alkoholu nelze žádným způsobem ovlivnit – zůstane konstantní bez ohledu na osvědčené „vyprošťováky“ a další recepty proti kocovině, od studené sprchy po pití kávy. 

Dvojhvězda známá pod označením WR 140 je od Země vzdálená přes 5 000 světelných let. Zvláštní prstence kolem tohoto binárního systému vznikly stlačením hvězdných větrů při přiblížení hvězd, které k sobě jejich oběžné dráhy přivedou zhruba jednou za osm let. Při setkání se plyny mezi nimi stlačí a vytvoří prach. Od dvojhvězdy se rozpínají do vzdálenosti přes deset bilionů kilometrů. Podle americké vesmírné agentury NASA prachové prstence ukazují plynoucí čas podobně jako letokruhy u stromů.

Spektrometr Webbova teleskopu také poodhalil složení prachu – podle vědců jej tvoří převážně materiál vyvržený Wolf-Rayetovou hvězdou, která mohla tímto procesem přijít již o více než polovinu své původní hmoty. Wolf-Rayetovou hvězdou v tomto systému je stálice typu O, která měla na počátku svého života nejméně 25× větší hmotnost než naše Slunce. V současnosti se ale blíží ke konci svého hvězdného života a pravděpodobně se brzy zhroutí a vytvoří černou díru.

Tanec hvězdného dua

Hvězdy binárního systému WR 140 jsou několikanásobně větší než Slunce – jedna z nich má třicetinásobek hmotnosti naší hvězdy, druhá zhruba desetinásobek. Obě kosmická tělesa se k sobě přiblíží zhruba na vzdálenost mezi Zemí a Sluncem, tedy zhruba 150 milionů kilometrů. Jedinečný vzor prstenců způsobuje podlouhlá oběžná dráha menší z hvězd.

TIP: Hvězdy v páru: Jak vznikají dvojhvězdy a proč jsou tak časté?

„Pozorujeme produkci prachu v tomto systému za více než století,“ řekl astronom Ryan Lau, vedoucí autor studie publikované v odborném časopise Nature Astronomy. „Předchozí pozorování WR140 ukázalo přítomnost až tří prstenců. Je úžasné vidět jich takto 17, ukazuje to sílu teleskopu Jamese Webba,“ doplňuje pro BBC spoluautorka studie Olivia Jonesová z Astronomicko-technologického centra Spojeného království (UK ATC) v Edinburghu.

Co dovedlo talentovaného autora k sebevraždě? Zapříčinil to truchlivý osud, který ho provázel od mládí, nebo vrozená melancholická povaha? V dětství se mu kamarádi smáli. Do značné míry to způsobilo nízké sociální postavení Těsnohlídkových. Jeho otec si přivydělával jako ras, který lidi zbavoval zatoulaných psů. To nebyl úplně optimistický start do života.

Literát už od jinošských let tíhl k pesimistické poezii plné smrti. Svět viděl černě. To ale k mladým poetům patřilo a svou roli sehrála i doba ovlivněná dekadencí. Právě v roce, kdy se lámalo 19. a 20. století, dosáhl gymnazista narozený v Čáslavi plnoletosti. Jeho další kroky vedly do Prahy, kde studoval češtinu, historii a francouzštinu. A začal se stýkat s literárními kruhy. Už v roce 1902 vydal svou první knihu. A stalo se ještě něco důležitějšího: poznal Kaju neboli Jindřišku Kopeckou, svoji budoucí choť. Zdálo se, že věčná melancholie konečně ustoupí životnímu štěstí.

Detektivka se vším všudy!

Oba propadli horoucí lásce. Přesto z nich nesálalo štěstí. Jejich zamilovanost měla veliký kaz. Kaja žila s předtuchou brzké smrti, a i proto zřejmě toužila po sňatku. Její plíce sužovala tuberkulóza a vyhlídky se v tehdejší době nezdály nadějné. Tuto hroznou jistotu však milenci neměli. Přinejmenším chtěli doufat. Plní nadějí se vydali na cestu na sever. Lákalo je Norsko. Snad i proto, že to byl domov dramatika Ibsena, kterého oba dychtivě četli. To, co měli novomanželé ve Skandinávii zažít, však Ibsenovy tragédie ještě předčilo. Zlověstná předtucha konce se ukázala jako správná. Došlo k tomu ale úplně jinak, než mohla nebohá Kaja čekat.

23. července 1907 narušil klidnou atmosféru hotýlku ve Vestnes výstřel. Když svědci vběhli do pokoje, viděli krvácející umírající ženu a nad ní skloněného Těsnohlídka. Ano, bylo to podezřelé, i když pohnutí čerstvého vdovce zúčastnění hodnotili jako nepředstírané. Přesto muselo proběhnout vyšetřování. Spolupracovaly i orgány v daleké Praze, protože norští vyšetřovatelé chtěli znát zázemí oběti a udělat si představu o povaze možného pachatele. 

Co se zjistilo? Kaja neprojevovala sklony k sebevraždě. Na druhou stranu se ani Rudolf nezdál jako násilník. Závěr zněl, že šlo o nešťastnou náhodu. Jak k tragédii pravděpodobně došlo? Kaja si oblíbila malý revolver, který dokonce nosila na krku. Hra s ním se jí stala osudnou. Výstřel podle všeho vyšel opravdu omylem a oba milence navždy rozdělil. Přinejmenším fyzicky. Těsnohlídek se ale ke své životní lásce cítil připoután nadosmrti. Výstižně to vyjadřují verše, v nichž k němu mrtvá promlouvá:

„Já mrtva nejsem, motýl dokonal, / jejž ty jsi k růžím na skráň mrtvé dal.“

Stíny podezření

Těsnohlídek se do konce života nezbavil podezření, že měl se smrtí milované ženy něco společného. Mohl ji snad chtít z lásky uchránit od děsivé smrti kdesi v sanatoriu? Chtěl, aby zemřela na vrcholu štěstí? Zdá se to jako bulvární až nehorázná spekulace. Ale sám Těsnohlídek se přičinil, aby se podobné teorie znovu objevovaly. Nejen že sám projevoval sebevražedné myšlenky, ale dokonce k nim doháněl i ostatní. Dokázal totiž své blízké nakazit pocitem, že raději než žít v hanbě a neštěstí je lépe to všechno ukončit.

Tak tomu alespoň bylo v případě druhé manželky S. K. Neumanna. Těsnohlídek k sobě Boženu milostně připoutal, ačkoli šlo o choť jeho dlouholetého přítele. Oba literáti jí vyhrožovali sebevraždou, pokud dá přednost tomu druhému. To dosti překvapuje zvlášť v případě S. K. Neumanna, který jinak zastával dost volnomyšlenkářské názory, pokud šlo o manželskou věrnost. Božena však měla s Neuman­nem dítě, a to nepochybně hrálo velkou roli v rozhodování všech aktérů. Těsnohlídek se milované ženy nakonec vzdal a ona se vrátila ke svému muži.

Podle jejích vzpomínek ji však vedle nezkrotného bouřliváka čekal život v ponížení. To připadalo Těsnohlídkovi nesnesitelné a údajně ji proto tlačil k sebevraždě. Tato epizoda znovu oživovala spekulace, zda Těsnohlídek neměl přinejmenším morální vinu na konci, který potkal Kaju. Nemohl ji k osudovému kroku ponoukat?

Společný pohřeb

Tragická norská zkušenost poznamenala jeho život až do smrti. K otřesnému zážitku a bolestné ztrátě se ve své tvorbě opakovaně vracel. I když se ještě dvakrát oženil, už nikdy patrně nepocítil takové štěstí jako s Kajou, přestože z jeho druhého manželství vzešel syn. Rudolf Těsnohlídek se stal tím, čemu říkáme tragická postava. Ubíjely ho paranoidní obavy, že přijde o místo. Život vedle něj pravděpodobně nebyl lehký, a to ani pro jeho kolegy z Lidových novin.

Tvorba už mu také nepomáhala. „Vypsat se“ ze svých smutků nedokázal. Trpěl vidinami a 12. ledna 1928 proti sobě přímo v redakci obrátil zbraň. Nalezli jej dosud živého, netrefil se totiž přesně. Přesto svým zraněním po několika dnech podlehl. A co hůř, jeho třetí žena jej brzy následovala. Jen použila jiný prostředek: plyn. Měli společný pohřeb.

Až několik let po autorově smrti vyšla básnická sbírka Rozbitý stůl. Teprve při četbě veršů lidé z Těsnohlídkova okolí pochopili, že ačkoli ho znali, dlouho netušili, jak moc je sužován psychickými problémy a jak dlouho v něm zrálo odhodlání vše dobrovolně skončit. Poezie tak dala zpětně nahlédnout do jeho těžko proniknutelné duše.

Dojemný odkaz

Oblíbený a dodnes čtený autor nám po sobě zanechal i jiný odkaz, než je ten literární. Málokdo asi ví, že to právě Rudolf Těsnohlídek se zasloužil o tradici vánočních stromů vztyčovaných na náměstích našich měst.

TIP: Osudem zkoušená žena: Jak vypadala poslední léta Boženy Němcové

Impuls k této myšlence přišel zcela nečekaně. Společně s malířem Františkem Koudelkou nalezl v lese opuštěné děvčátko. Stalo se to před Štědrým dnem roku 1919. Tento do značné míry traumatizující zážitek nedokázal citlivý spisovatel jen tak vymazat z hlavy. Začal se zajímat o osudy dětí bez rodičů. Právě v jejich prospěch inicioval akci doprovázenou vztyčováním vánočních stromů po celé zemi. Dne 13. prosince roku 1924 tak brněnské náměstí Svobody rozzářil takzvaný Vánoční strom republiky. A myšlenka se ujala.

Kaštanovník jedlý, jemuž se říká také kaštanovník setý (Castanea sativa), patří do čeledi bukovitých (Fagaceae). Jeho semena – kaštany neboli maróny – dozrávají na podzim. Jsou lesklé, tmavě hnědé a obsahují množství škrobu, cukru a bílkovin. Odedávna se používají k pečení a vaření.

Stabilní dřevina budoucnosti? 

Kaštanovník byl pěstován již ve starověku. Lidé jej postupně rozšířili po celém Středomoří a Římané ho přenesli přes Alpy na sever. Dnes roste od Kanárských ostrovů až po Turecko. V Německu se kaštanovníku dobře daří ve vinorodých oblastech, často se s ním setkáváme ve Francii. I u nás má rád teplé svahy vinařských lokalit, ale najdete ho i v mnoha městských parcích. 

První zmínky o jedlých kaštanech u nás jsou staré už 400 let a týkají se stromů vysazených na Chomutovsku. Kaštanovníky seté se v současnosti vyskytují na více než dvou stech lokalit v Česku. Odborníci odhadují, že by tento strom v podmínkách klimatických změn mohl v blízké budoucnosti přispět ke stabilitě bukových a dubových porostů a prospěl by i lesní zvěři jako přirozený zdroj potravy. 

Aleje ve francouzském podhůří

Kaštanovník je dřevinou jednodomou, což znamená, že květy jedné rostliny mají totožné pohlaví. Kvete v květnu a červnu a je převážně cizosprašný. Lépe tedy plodí, když roste v konfiguraci více stromů. Plody jsou skryty ve velmi pichlavém obalu, vždy po dvou až třech v jednom „ježečkovi“. Obal obvykle puká čtyřmi podélnými švy. 

V podhůří francouzských pohoří Causses a Cévennes jsme si nemohli nevšimnout impozantních alejí jedlých kaštanů. „Benediktinští mniši přišli do oblasti Hérault z nížin kolem Marseille a Aniane a založili převorství Saint Pierre, kam s sebou přinesli zkušenosti s pěstováním kaštanů. Podle Jean-Benoita unesli sběrači kaštanů často až osmdesát kilogramů,“ píše Nicholas Crane ve své fascinující knize Pěšky napříč Evropou. Kaštany se skladovaly a sušily v kamenných chýších zvaných „cléde“. 

Pochoutka z „jídla chudých“ 

„Čoudící oheň se rozdělával v přízemí chýše. Kaštanové dřevo, které takřka nepodléhá tlení, má mnoho způsobů využití. Duté kmeny kaštanů, nahoře překryté kamennou deskou, slouží jako včelíny. Ze dřeva se vyrábí nábytek, podpěry na vinicích atd.,“ pokračuje Nicholas Crane.

Kaštanovník má těžké a pevné dřevo, které je tvrdé, pružné a nesmírně houževnaté. Je to dlouhověká dřevina. Ve střední Evropě se sice dožívá pouze 200 let, v teplejších oblastech však běžně 500–600 let a v západní Asii dokonce až 1000 let.

Dříve se ve z jedlých kaštanů mlela mouka a kaštany byly nazývány jídlem chudých. I dnes se kaštanová mouka používá k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší kalorickou hodnotu než brambory. V jižní Evropě se pojídají se zeleninou, masem a sýrem. Světové kuchyně preferují kaštanové kaše ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou či kaštany v čokoládě. Známé jsou také glazované (či kandované) kaštany – z francouzského Marrons glacés.

Kouzlo remontace

Vedle jedlých kaštanů chceme věnovat pozornost i „pravým“ kaštanům: jírovci maďalu, zvanému též kaštan koňský (Aesculus hippocastanum) a jírovci pleťovému (Aescelus x carnea). Oba druhy nám v teplém podzimu mohou připravit nečekané kouzelné divadlo … a také je v posledních letech opravdu připravují. 

Kdo by nebyl okouzlen, když na něj v podzimním slunci z korun jírovců zasvítí jarní květy. Jak je to možné? Některé rostliny jsou disponovány možností remontace – schopností vykvétat i plodit několikrát za rok (běžné je to např. u růží). Suché léto a teplý podzim pak mohou zmást mnohé dřeviny natolik, že vykvetou koncem podzimu. Kromě jírovců můžete tento jev pozorovat i u jabloní a magnolií.

Škůdce, který strom „oholí“

Klíněnka jírovcová (Cameraria ohridella) je malý denní motýl, – dospělec dorůstá velikosti 4 mm na délku s rozpětím křídel 7–10 mm – který je vážným škůdcem jírovců, především jírovce maďalu. Klíněnka byla objevena až v 80. letech 20. stol. v Makedonii a odborně byl druh popsán teprve v roce 1986. V roce 1993 byl poprvé zaznamenán na území České republiky.

Protože tento druh motýla u nás neměl přirozené nepřátele a je schopen rozmnožovat se třikrát až čtyřikrát ročně, dochází každoročně ke kalamitnímu výskytu, který decimuje listy jírovců maďalů. Napadený strom tak může přijít o 70 až 100 % listů.

Klíněnky jírovcové se řadí mezi vážné škůdce poškozující jírovce. (foto: Wikimedia Commons, Adrian Tync, CC BY-SA 4.0)

Dosud však nebylo prokázáno, že by napadení klíněnkou způsobilo přímo úhyn zdravého stromu. Ve snaze zamezit kalamitním stavům je v některých lokalitách přistoupeno k chemickému postřiku stromů, ke shrabávání a pálení listí. Samotné napadení klíněnkou není pro jírovec smrtelné, avšak strom je oslabován a je pak náchylný na uchycení parazitických hub (např. Guignardia aesculi), které následně strom zahubí.

Predátoři řešení nepomohou

Přestože klíněnka u nás neměla přirozené nepřátele, někteří hmyzožraví ptáci se již její housenky a larvy naučili konzumovat. Vyhledávají je sýkorky modřinky (Parus caeruleus), sýkory koňadry (Parus major) a sýkory babky (Poecile palustris). Podle zoologů jsou tyto tři druhy pěvců schopny sezobat 2–4 % z celkového počtu larev klíněnek.

Bylo též pozorováno, že kobylka jižní (Meconema meridionale) je schopna za den spořádat deset larev klíněnky. Rovněž parazitické vosičky jedince klíněnky napadají. Celkově je však predační tlak na populaci klíněnky nízký a může zasáhnout maximálně 8 % z celkové populace. 

Boj s klíněnkou je opravdu těžký i proto, že na mnoha místech nelze z pochopitelných důvodů používat diskutabilní chemické prostředky. Navíc je třeba přiznat, že skutečně efektivní látka, která by měla dopad výhradně jen na klíněnku, nebyla prozatím nalezena.

Kdo u nás ještě roste

Z dalších zástupců jírovcovitých se v našich parcích můžete výjimečně setkat ještě s jírovcem žlutým (Aesculus flava), který pochází z jihovýchodu USA. Tento až 25 metrů vysoký strom tvoří krásnou, hustě olistěnou korunu s oranžovým podzimním zbarvením. Trubkovité květy jsou až 4 cm dlouhé a skládají se do 15 cm vysokých sametově chlupatých lat. Severoameričtí indiáni semena máčeli ve vodě a pražili, aby je zbavili jedovatých látek a mohli je používat jako potravinu.

TIP: Omamné květy a písně: Svícny jírovců a slavičí zpěv

Posledním zástupcem jírovcovitých je pávie červená (Aesculus pavia), která je 6–8 metrů vysoká a pochází z východu USA. Pro evropské parky je tento stromek nevýznamný, ale hraje důležitou roli při křížení a vzniku nových druhů. Obsahuje jedovaté saponiny, které ve styku s vodou reagují jako mýdlo. Indiáni používali semena a kůru při rybolovu (k ochromení ryb), zatímco evropští kolonizátoři kořeny pávie v případě nouze využili jako náhradu mýdla.