Putování po Makedonii začneme nedaleko srbských hranic, na kopci zvaném Tatićev Kamen. Ze skalnatého vrcholu tvořeného vulkanickými horninami se otevírá krásný výhled na okolní krajinu, které dominují pastviny, prostřídané řídkými lesy či solitéry. Typicky zde rostou duby nebo jalovce. Podoba krajiny ukazuje, že ji spoluutváří člověk. I z kopce samotného určitě zahlédnete pasoucí se stáda krav, ovcí nebo koz, putujících z hřebene na hřeben. Díky nim kopce nezarostly lesem, ale drží se tu travní porosty. O pozitivním vlivu na biodiverzitu se přesvědčíte třeba pozorováním motýlů, poletujících všude kolem. Vzácností nejsou třeba ani tesaříci obrovští.

Na vrcholu makedonského Stonehenge

Vrchol Tatićev Kamen je nejen překrásnou „rozhlednou“ po zachovalé okolní přírodě, ale má svou důležitost i z archeologického hlediska. V blízkém okolí kopce (známém jako lokalita Kokino) byly nalezeny pozůstatky lidského osídlení z doby bronzové, v roce pak 2001 archeolog Jovica Stankovski popsal vrchol jako starověkou astronomickou observatoř, na níž jsou skály upraveny tak, aby bylo možno sledovat pohyby Slunce a Měsíce.

Místu se začalo přezdívat „makedonské Stonehenge“, což je ale trochu přehnané. Vidět astronomickou observatoř v přírodně vypadajících skalách chce hodně fantazie, Kokino ale stojí za návštěvu každopádně už kvůli krásným výhledům.

Tisíce let zkamenělá svatba

Relativně nedaleko od Kokina, poblíž obce Ketenovo, najdete další geologickou zajímavost. Ve vulkanitech náležejících do kratovského sopečného komplexu tady vznikly zemní pyramidy – až necelou desítku metrů vysoké útvary. Místní jim říkají Zkamenělá svatba a jednotlivé skály jsou označeny cedulkami se jmény postav, které se měly slavnosti zúčastnit. Geologické vysvětlení je ovšem mnohem prozaičtější.

Zemní pyramidy jsou tvořeny sopečnými tufy, tedy měkkými horninami, které vznikly usazováním popela ve vodním prostředí. Tufy jsou náchylné k erozi a klíčem ke vzniku stojících „skalek“ je odolná vrstva, která tvoří jakousi pokličku a chrání méně odolné horniny proti odnosu. V tomto případě jde o andezické ignimbrity, jejichž vrstva je ve svazích dobře patrná.

Ač se v mnoha průvodcích píše, že jsou tyto útvary desítky milionů let staré, jde o zavádějící údaj. Několik desítek milionů let jsou totiž staré horniny, samotné zemní pyramidy jsou mnohem mladší. Ty několikametrové jsou staré jen několik set let, největší (označované jako Zkamenělá svatba) maximálně deset tisíc let. Tak alespoň vycházejí vědecké propočty na základě rychlosti eroze (ročně voda odnese vrstvičku silnou zhruba jeden milimetr) a stáří okolních říčních teras.

„Bajkal“ uprostřed hor

Asi nejznámějšími přírodními útvary Makedonie jsou dvě velká jezera: Ohridské (na hranici s Albánií) a Prespanské (to sdílí ještě Albánie a Řecko). Jezera jsou tedy ve skutečnosti tři, Prespanské má totiž velkou a malou část, ale ta menší neleží na makedonském území. Rozloha Velkého Prespanského jezera je 254 km² a najdete na něm několik ostrůvků. Pozoruhodná je nadmořská výška hladiny, která leží na úrovni 853 metrů. To je o zhruba 150 metrů výš, než hladina jen devět kilometrů vzdáleného Ohridského jezera. Obě jezera jsou propojena krasovým systémem (podzemní potok se nazývá Zavir), jímž voda z Prespanského jezera teče do Ohridského. Ohridské jezero je větší (358 km²) a zároveň také hlubší a starší. Vzniklo tektonicky, v příkopové propadlině, před zhruba pěti miliony let. To z něj dělá jedno z nejstarších jezer Evropy i světa; podobným způsobem vznikl třeba Bajkal.

Vzhledem k maximální hloubce 289 metrů dosahuje objem vody zhruba 55 km³, ačkoli během několika posledních desítek let hladina jezera výrazně klesla. S již zmíněným Bajkalem má Ohridské jezero společný i vysoký endemismus, tedy počet druhů, které se nikde jinde nevyskytují, což je dáno právě stářím vodní nádrže. Počty endemických druhů organismů i rostlin dosahují dvou stovek, mezi ty neznámější patří pstruh letnica (Salmo letnica) a pstruh ohridský (Salmo ohridanus). Obě jezera jsou součástí rezervací, protože hostí nejen přímo vodní druhy, ale i ptactvo. Nachází se tady třeba jedny z největších evropských hnízdních kolonií pelikána kadeřavého a pelikána bílého.

Pohledy ze hřebene

Mezi oběma jezery se tyčí hory, a ne ledajaké. Pohoří Galičica dosahuje výšky 2 255 m n. m. a je chráněné jako stejnojmenný národní park, založený v roce 1952. Skrze hory vede silnice, která dramaticky stoupá ostrými serpentinami až do sedla ve výšce 1 550 m n. m., a míjí také jedno z veřejných tábořišť v národním parku. Přejezd hor je díky okolní krajině zajímavý sám o sobě – zatímco východní (Prespanská) strana je pokryta dubovými lesy, v nichž poletují dudci, na západních svazích rostou lesy bukové.

V sedle začíná jedna ze značených cest, kterou se lze vydat na nejvyšší bod Galičice, horu Magaro. Pohled vzhůru odhaluje obrovský kar, jenž dokazuje, že vápencové pohoří bylo kdysi zaledněno. Vědecké výzkumy tady odhalily čtyři fáze zalednění, které jsou spolu s velkými výškovými rozdíly jednou z příčin obrovské druhové diverzity. Najdete tady třeba okolo tisíce druhů rostlin, což je více než 58 % makedonské flóry!

Z více než stovky druhů ptáků jsou nejzajímavější dravci a supi, savců zde žije necelá dvacítka druhů včetně medvěda či rysa. Ty ale nejspíš jen tak nezahlédnete, každopádně výhledy z Magara (a o kus dále, z hraničních hor) člověku berou dech. Z jednoho místa totiž vidíte jak Ohridské, tak Prespanské jezero, obě do dálky září nádhernou modrou barvou.

Případ rys

Makedonie je mimo jiné jednou ze zemí, kde žije balkánský poddruh rysa ostrovida (Lynx lanyx balcanicus). Od zbytku evropské populace se tento poddruh odlišuje například menším vzrůstem nebo větším podílem neskvrnitých jedinců. Na Balkáně byl rys ve většině zemí před několika stoletími vyhuben, ale ve 20. století se po reintrodukci znovu začal šířit. V Makedonii rysa uvidí takřka každý – je totiž zvěčněn na pětidenárové minci. V přírodě to ale nebude jednoduché; odhady ukazují, že v celé zemi žijí asi jen tři desítky zvířat, přičemž početnost populace spíš klesá.

Rysa má ve znaku právě národní park Galičica, tam ale žijí jen asi dva až tři rysi. Podobný – trvale neudržitelný počet – je odhadován pro populace v národním parku Pelister, pohoří Šar planina, Stogovo a Karaorman. Jediné místo, kde se rysům v Makedonii jakžtakž daří, je národní park Mavrovo, kde jich žije zhruba dvacet. Tamní populace je totiž doplňována z nedalekého Kosova. Problémem pro rysy je v prvé řadě nekoordinovaná ochrana, ale také nelegální těžba dřeva i výstavba na úpatí hor. Tyto aktivity totiž ruší jak rysy, tak jejich přirozenou kořist, kterou ve zdejších podmínkách tvoří hlavně kamzíci.

Nejryzejší makedonská divočina

Vydejme se ještě do zmíněného pohoří Šar planina. Jeho asi 80 kilometrů dlouhý hřeben je rozdělen zhruba na poloviny mezi Makedonii a Kosovo. Zatímco na kosovské (respektive srbské) straně hory chrání oblast od roku 1993 rozsáhlý národní park Šar Planina, na makedonské straně je pod zákonnou ochranou jen malá část v rámci NP Mavrovo. Nejvyšší horou Šar planiny je Titov vrv, který se pne do výšky 2 747 m n. m.

Výstup na vrchol korunový polorozpadlou věží je nejlepší zahájit v lyžařském středisku Popova Šapka, kam se můžete vyvézt autem z Tetova až do zhruba 1 700 m n. m. I Šar planina byla kdysi zaledněna, památkou na tyto doby je asi třicet glaciálních jezer, rozsáhlé kary, trogy, morény a další typické tvary reliéfu utvářeného ledovcem. Přestože Šar planina není z větší části chráněná a tradičně byla využívána lidmi k pastvě dobytka a ovcí (stáda chrání psi zde vyšlechtěného plemene šarplaninec), stále jde o nejryzejší makedonskou divočinu. Prý zde žije třeba sedmdesátka medvědů, smečka vlků nebo dvě stovky koček divokých.

Od hor k lidem

Makedonie je celkově velmi hornatá země. Průměrná nadmořská výška 829 m n. m. stačí na páté místo v žebříčku evropských zemí, podobně vysokých hodnot dosahuje i průměrný sklon (15,1°). Ten má – spolu se stále trvající tektonickou aktivitou a zemětřeseními – za následek vznik velkých sesuvů nebo skalních lavin, které si nezřídka vyžádají i lidské životy. Velkým problémem je míra eroze, která z kilometru čtverečního makedonské půdy za rok odnese průměrně 680 m³ zeminy.

TIP: V srdci Balkánu: Jak chutná dnešní Makedonie?

Většina řek z Makedonie odtéká, a tak se Makedonci snaží vodu v zemi co nejvíce zadržovat. Příkladem přehrady, která je oblíbená mezi místními i turisty, je třeba ta v kaňonu Matka nedaleko Skopje. Její klenutá betonová hráz s trochou fantazie připomíná americké přehrady, pěkný je i zatopený kaňon, po hladině se můžete projet na zapůjčeném kajaku.

Opera Giuseppe Verdiho Maškarní ples z roku 1859 zachycuje dramatické okolnosti atentátu na švédského krále Gustava III. (vládl 1771–1792), jehož následkům panovník 29. března 1792 podlehl. Po jeho trýznivé smrti se novým králem stal třináctiletý, nepříliš duchaplný, sentimentální a nekulturní syn Gustav IV. Adolf (vládl 1792–1809). Jako zanícený bigotní luterán označil otcovo zavraždění za důsledek mravního úpadku a bezbožnosti vyvolané osvícenci a revolucionáři. Po dosažení plnoletosti vládl v rámci „svatého“ boje proti revoluci despoticky a zavedl policejní systém.

Krkavčí otec

Stejně jako jeho manželka Frederika Dorotea, původem z jihoněmeckého Bádenska, nenáviděl i Gustav IV. Napoleona Bonaparta, kterého označil za jezdce z Apokalypsy, jemuž byl „dán věnec dobyvatele, aby vyjel a dobýval“. Přidal se k nepřátelům francouzského císaře a sám se postavil do čela špatně vycvičené a zanedbané armády.

Projevil se však jako neschopný velitel a diplomat. Ve válečném konfliktu s Rusy a Dány v letech 1808–1809 umírali jeho vojáci hladem a zimou, Finsko bylo ztraceno a ve vnitrozemí propukaly nepokoje. Dezorientovaný Gustav IV. nebyl schopen krizi zvládnout, zejména když jeho duševní rovnováhu narušovaly časté výbuchy zlosti, nedůvěřivost a exaltovanost. Důstojníci v něj přestali věřit a rozhodli se ho sesadit.

Dne 13. března 1809 v ranních hodinách byl jednatřicetiletý Gustav IV. Adolf zatčen, donucen abdikovat a vzdát se nároků na trůn i za svého jediného syna a dědice, devítiletého Gustava. Na Štědrý večer roku 1809 odplula královská rodina do exilu. Neradostný život vyhnance se podepsal na panovníkově manželství, jež se rozpadlo. Po rozvodu ponechal král výchovu syna Gustava a tří dcer manželce.

Spokojený syn

Bývalý švédský následník Gustav vyrostl v Bádensku, po studiu ve Skotsku cestoval po Evropě a oslňoval urozenou společnost svou duchaplností, vzdělaností a elegancí. Vstoupil do rakouské armády a přijal titul „princ Vasa“. Rok 1830 přinesl třicetiletému prominentovi mnoho radosti. Nejdříve koupil za 620 000 zlatých hrad a panství Veveří včetně obcí Říčany u Brna, Hvozdec, Komín, Bosonohy a Veverské Knínice (pro představu uveďme, že nádeník si ročně vydělal 100 zlatých), poté se princ oženil se svou sestřenicí, hudebně velmi nadanou princeznou Luisou Bádenskou. A na konci tohoto požehnaného roku získal jako zdatný, přičinlivý a disciplinovaný důstojník generálskou hodnost.

Šťastní novomanželé si užívali spokojeného života v blahobytu a luxusu. Od jara do podzimu pobývali na hradě Veveří, zbytek roku ve vídeňské rezidenci. Princ se o správu panství nestaral, ale vítal dobročinné aktivity své manželky a podporoval stavbu silnic, školy a cukrovaru. V roce 1832 se jim narodil syn Ludvík, který však po několika dnech zemřel.

Gustavova rodina byla protestantského augsburského vyznání, takže pohřeb maličkého prince způsobil na katolickém panství potíže. Truchlící rodiče si pro místo posledního spočinutí vyhlédli románsko-gotickou kapli Nanebevzetí Panny Marie v předhradí, pyšnící se obrazem Madony Veverské, připisované Mistru vyšebrodského oltáře. Farář nakonec svolil, aby ostatky vnuka švédského krále Gustava IV. Adolfa v kapli skutečně spočinuly, a Morava se tak vůbec poprvé stala pohřebním místem člena cizí královské rodiny. Připomeňme, že v té době příslušníci holštýnsko-gottorpského rodu sice ve Švédsku již nepanovali, ale udrželi se na trůnech Oldenburského velkovévodství a Ruského impéria. 

Protestanta nechceme

V únoru 1837 zemřel ve švýcarském městečku St. Gallen bývalý král Gustav IV. Adolf. České země navštívil ještě jako panovník, když v roce 1804 inkognito pobýval v Praze, Teplicích a Karlových Varech, nyní se měl na jejich území opět vrátit. Novou hlavou rodiny se totiž stal rakouský generál a vlastník panství Veveří, princ Gustav. Ten nechal otcovy ostatky převézt na Moravu s tím, že budou uloženy též do veverské kaple.

Jakmile ale představitelé brněnské diecéze zjistili, že by v posvátné půdě v kapli Nanebevzetí Panny Marie měly být pohřbeny také ostatky korunovaného luterána, spustili velký povyk. Argumentovali tím, že dle církevních zákonů by došlo ke znesvěcení božího stánku. Navíc se odvolávali na zákaz pohřbů v kostelích a jejich kryptách a tvrdili, že nejde o soukromou kapli majitelů panství. Do sporu se musel vložit krajský úřad, který rozhodl ve prospěch prince Gustava.

Dne 5. března 1837 byl bývalý švédský král Gustav IV. Adolf pohřben ve veverské kapli „na nepříliš čestném místě“ ve výklenku předsíně pod schody vedoucími na kůr. Katolická církev byla uklidněna tím, že rakev se nenacházela v hlavní lodi kaple a že se majitel panství zavázal postavit samostatnou hrobku. Jenže uplynul rok a po staveništi nebylo ani památky. Farář o tom hlásil: „V únoru bylo asi 8000 cihel na hrobku určených doveženo ke kapli, avšak zdá se, že vrchnosť nebude stavět nic. Viděl jsem několik plánů hotových u zdejšího zednického mistra, nebude však žádný z nich proveden.“

Preláti, kteří si nepřáli hrobku na bývalém hřbitově u kaple, dosáhli u úřadů nařízení, aby nebyla bezprostředně spojena s kaplí a měla vlastní vchod z pole. Současně ale rozkázaly: „Proti použití nepatrné plochy hřbitovní ku kryptě nelze však nesnází činiti.“

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

V roce 1843 správa panství informovala, že se princ vzdal práva stavit hrobku u kaple s tím, že si pro ni vyhlédl místo v lese u zámku. Jenže Gustav přišel na burze o spoustu peněz a v roce 1844 prodal panství Veveří bankéři řeckého původu baronu Georgovi Simonovi von Sinovi za 710 000 zlatých. O rok později, v březnu 1845, byly ostatky Gustava IV. Adolfa a prince Ludvíka vyzvednuty z veverské kaple a převezeny do rodinné hrobky v Oldenburgu. Tím přestala být Morava po osmi letech místem posledního spočinutí korunovaného panovníka. Pro úplnost dodejme, že ostatky otce, syna i vnuka se roku 1884 sešly k poslednímu odpočinku v hrobce stockholmského kostela Riddarholmskyrkan. 

ABBA vždy věnovala soustředěnou pozornost precizní přípravě svých nahrávek, stejná dávka dokonalé profesionality se dala čekat i v případě jejího návratu na koncertní pódia. Když tedy skupina potvrdila, že na rok 2022 chystá sérii londýnských koncertů, na nichž vystoupí čtveřice digitálních dvojníků doprovázená živým orchestrem, nepochybně se jednalo o dlouhodobě a pečlivě připravovaný krok.  

160 kamer a tisíce hodin výpočetního času

Tak především, klíčovou součást celé show, ony slavné digitální „ABBAtary“, nevytvořilo na koleně jen tak nějaké animační studio. Virtuálního Björna, Bennyho, Agnethu a Anni-Frid pečlivě naprogramovali specialisté na filmové efekty ze slavné společnosti Industrial Lights & Magic George Lucase, kteří patří k naprosté světové špičce. Členové kapely, dnes již svěží sedmdesátníci, se museli vsoukat do speciálních těsných kombinéz vybavených zařízením pro snímání pohybu. Poté pod vedením člena londýnského královského baletu Waynea McGregora předvedli choreografii, již ze všech myslitelných úhlů natočila řada digitálních kamer.

K produkčnímu týmu dále patřil režisér Johan Renck (spolutvůrce mrazivé minisérie Černobyl), Svana Gislaová, která se podílela na videoklipech Davida Bowieho, a Bennyho syn Ludwig.

Později vyšly najevo zajímavé detaily. Jak se například ukázalo, sedmdesátiletí protagonisté nedokázali pohybům propůjčit věrohodnou mladistvou pružnost, v některých pasážích je proto zastoupili dvojníci. Björn s Bennym si zase po letech museli oholit vousy, aby se jejich tváře snáz převáděly do digitálního formátu.

„Vystoupali na pódium, na kterém je čekalo sto šedesát kamer a bezmála stejně tolik odborníků na digitální efekty. S maximálním smyslem pro nejmenší detail pak odehráli a odtančili všechny písně, které na koncertech zazní. Přitom se do výkonu vložili celou bytostí. Právě tahle okolnost podle mě dodala celému projektu to správné kouzlo. Nejsou to čtyři komparzisté, kteří se vydávají za skupinu ABBA. Jsou to doopravdy oni,“ vysvětlil Ludwig Andersson.

Volá Londýn

Vynikající instinkt kapela projevila také při hledání vhodné lokace. V areálu londýnského Queen Elizabeth Olympic Park (tedy v Olympijském parku královny Alžběty) vznikla zvláštní ABBA aréna se sedadly pro tři tisíce lidí. Británie představovala pro koncertní comeback švédské čtveřice naprosto přirozenou volbu, jednalo se o místo se silnou fanouškovskou základnou – a zároveň nejlukrativnější trh. Jak diplomaticky podotkl Benny Andersson: „Londýn je hlavní město evropské kultury, zdejší divadelní, muzikálové a koncertní scény přitahují davy diváků. Takže jsme vlastně ani nemuseli moc dlouho přemýšlet.“

Nápad sestavit show s digitálními dvojníky a živou kapelou není úplně původní. Zřejmě se inspiroval projektem Elvis: The Concert z devadesátých let minulého století. Král rock’n’rollu tehdy ožil díky sofistikovaném filmovému záznamu, dokonce vtipkoval mezi jednotlivými hudebními čísly. Dnešní pokročilé technologie divákům nesporně nabídnou ještě intenzivnější zážitek. Čtveřici digitálních „ABBAtarů“ propůjčili počítačoví mágové podobu, již měli členové kapely na sklonku sedmdesátých let. V doprovodném orchestru zase nescházejí esa britské nezávislé hudební scény jako písničkářka Victoria „Little Boots“ Heskethová, nebo někdejší klávesista raveové kapely Klaxons James Righton.

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

Pokud inovativní show ABBA Voyage vzbudí dostatečný zájem publika, lze ji uvádět prakticky nepřetržitě. „Zážitek, který přináší dokonalé propojení s virtuální realitou, překonává možnosti fyzického světa. Dokáže uvést osm koncertů za sedm dní, s dostatečnou dávkou dobré vůle a diváckého zájmu pak může cestovat z místa na místo dlouhé roky. Arénu lze rozebrat a přestěhovat prakticky kamkoliv,“ spekuluje zpravodajský kanál iNews. Co víc bychom si mohli přát?

Kláštery sloužily ve středověku jako centra turistiky, neboť jim řeholní předpisy ukládaly poskytovat prostor poutníkům. S rozvojem poutnictví ke svatým místům vznikaly konventy, jež se na ubytování vyloženě specializovaly. Ačkoliv byly služby bezplatné, mniši od procházejících obvykle žádali – a také dostávali – příspěvky. Ty pak často vynášely tolik, že zaplatily nové stavby, jež lákaly další poutníky a s nimi i další peníze.

Většina klášterů dokázala nabídnout lepší pokoje, než jakými se mohly pochlubit okolní hrady, takže se panovníci a církevní knížata při svých cestách ubytovávali nejraději právě tam. Svou spokojenost pak neprojevovali jen finančními dary, ale také udílením privilegií a výsad, jež pomáhaly klášterní blahobyt ještě zvětšovat. 

Zejména v Anglii se kláštery výrazně snažily přitáhnout poutníky, protože ne každá oblast byla úrodná a alternativní zdroje peněz se náramně hodily. Pro zvýšení atraktivity tak v opatství Glastonbury mniši v roce 1190 „objevili“ hroby krále Artuše a lady Ginevry, k nimž pak poutníky za poplatek vodili. O pár let později vykopali poblíž také údajný hrob sv. Patrika.

Další zázračný objev však nenesli příliš dobře spolubratři v Irsku, kde zmíněný misionář a pozdější biskup v 5. století obracel na víru pohany. Stěžovali si proto u papeže, který jim dal za pravdu, a jediné oficiální místo posledního odpočinku zmíněného světce se tak od té doby nachází v dnešním severoirském Downpatricku. 

Nejbohatší z bohatých

Když s „irským apoštolem“ neuspěli, spokojili se podnikaví mniši s ostatky sv. Dustina, příhodně nalezenými v téže jámě jako Patrikovo tělo. Navíc začali poutníkům prodávat své výrobky z posvátného hlohu, jenž rostl mezi hroby, takže měl mít požehnání Artuše i Dustina. Zbožní podnikatelé velkoryse přehlédli, že uctívání hlohu představovalo hluboce zakořeněnou pohanskou tradici. 

V důsledku propracované marketingové strategie, jež měla za cíl učinit z Glastonbury hlavní cíl poutníků do Anglie, se v 15. století stala instituce největším vlastníkem půdy v zemi.

TIP: Středověký kult mrtvých: Úcta ke svatým přerostla v hon za jejich ostatky

Turistickému gigantu mohl konkurovat jen ženský klášter ve Walsinghamu, ale ten se těšil přízni plantagenetských panovníků, a navíc se mohl chlubit magnetem v podobě zázraků Panny Marie. Pravdivé jádro měl žert básníka Geoffreyho Chaucera, že kdyby si opat z Glastonbury vzal abatyši z Walsinghamu, jejich potomek by zdědil větší majetek, než vlastnil anglický král. Věděli to samozřejmě i samotní vladaři: Obsáhlá jmění se stala jedním z hlavních lákadel, která přiměla bankrotujícího Jindřicha VIII. odtrhnout svou zemi od katolické církve a roku 1536 zabavit veškeré církevní vlastnictví v Anglii. 

Současná klimatická krize se obzvlášť palčivě projevuje v Arktidě. V severních pustinách se během posledních 50 let průměrná teplota vzduchu zvýšila o více než 2 °C, což je více, než kdekoliv jinde na planetě. Zatím přitom nic nenasvědčuje tomu, že by se měl tento trend zastavit.

Jedním z klíčových důsledků oteplování Arktidy je, že se modřínové lesy neustále posouvají na sever. Postupně tak nahrazují unikátní biotop tundry, jehož existence je spojená s nízkými teplotami. Experti německého Institutu Alfréda Wegenera ve své nové studii simulovali, jak se budou modřínové lesy dál šířit na úkor tundry v severovýchodní části Sibiře.

Poslední desetiletí tundry

Jejich závěry nejsou příliš povzbudivé. V nejlepším případě by přibližně 30 procent dnešní rozlohy sibiřské tundry mohlo přežít do poloviny 21. století, pokud budou zavedena důsledná opatření k ochraně klimatu. To ale není příliš reálné. Ve všech ostatních méně příznivých scénářích sibiřská tundra kompletně zmizí pod větvemi modřínů.

TIP: Moře plamenů: Sibiř za polárním kruhem opět hoří. Požárů je více než loni

Ze simulací německých vědců vyplývá, že modřínové lesy budou postupovat na sever rychlostí až tří kilometrů za rok. Tundra by teoreticky mohla ustupovat dál na sever, pokud by to dovolovaly geografické podmínky. To ale není možné – sibiřská tundra na severu hraničí se Severním ledovým oceánem. Ten se stane pro ekosystémy tundry smrtící pastí, protože do moře se tundra přesunout nemůže.

Stávalo se jen výjimečně, že by si spojenečtí generálové tropili žerty z neschopnosti či nabubřelosti nějakého konkrétního důstojníka třetí říše. I zde však existovala výjimka potvrzující pravidlo v podobě velitele Luftwaffe Hermanna Göringa. Říšský maršál byl vděčným terčem vtipů už ze strany řadových vojáků a letců – pro svou kyprou postavu, výstřední životní styl, užívání drog, zálibu v luxusu a často mizivý zájem o dění na bojištích.

Mezi veliteli se těšil pramalé úctě také proto, že díky pravidelnému čtení tisku a přístupu ke zpravodajským hlášením lépe viděli do pozadí jeho kariéry. Navenek neohrabaný obézní „medvídek“, ve skutečnosti brutální a chladný technokrat moci těžící miliony marek z otrocké práce dělníků na obsazených územích. Obecně lze říct, že velitelé vzešlí z Waffen-SS požívali zejména v úvodní fázi války u Spojenců menší respekt než jejich profesionálněji vystupující kolegové z Wehrmachtu.

Fanatici z Waffen-SS

Ambiciózní esesmani mnohdy nahrazovali chybějící odborné znalosti fanatismem a důrazem na ofenzivu i za extrémně nevýhodných okolností. V prvních letech konfliktu se tedy spojenečtí generálové obávali střetů s Waffen-SS spíše proto, že jejich bezhlavé útoky přicházely v nečekaných momentech a působily zbytečné ztráty na obou stranách, než pro taktický um jejich velitelů. Jak důstojníci Schutzstaffel získávali bojové zkušenosti, rozdíl mezi nimi a veliteli Wehrmachtu se postupně stíral.

Už dokázali lépe vyhodnocovat situaci, vést do bitvy větší svazky a často rozhodnout střet v německý prospěch. K tomu přispíval také fakt, že divize SS coby elitní formace dostávaly přednostně nejmodernější techniku včetně nových typů obrněnců. Důstojníci SS si tak vydobyli respekt jak u nepřátel, tak u spolubojovníků z armády. I toto pravidlo mělo několik výjimek v čele se samotným Heinrichem Himmlerem. Ten v lednu 1945 na Hitlerovo přání stanul v čele skupiny armád Visla, ale počínal si tak diletantsky, že byl po dvou měsících odvolán.

Když se na jaře 1945 podařilo Spojencům položit třetí říši na lopatky, jejich armádní lídři se shodli v tom, co výmluvně vyjádřil otec moderní americké armády a náčelník amerického štábu generál George Marshall: „Naše největší vítězství spočívá v tom, že jsme jako Spojenci dosáhli nemožného – jednoty ve vojenském úsilí.“

Kolektivní selhání?

Navzdory všem rozdílnostem mezi jednotlivými národy i jejich zájmy se protihitlerovská koalice dokázala semknout, odložit doutnající spory a soustředit se na společný cíl. Zároveň si američtí, britští i další vojenští vůdci povšimli, že právě v této oblasti německá generalita selhala.

Hitler nikdy nezřídil útvar typu britských náčelníků štábů, protože chtěl o strategii rozhodovat výhradně sám. Tím de facto znemožnil dosažení jednotného velení všech tří druhů zbraní – pozemních vojsk, letectva a námořnictva. Místo toho každá složka branné moci soupeřila o diktátorovu pozornost, což platilo též pro jednotlivé vysoce postavené velitele a projevovalo se i na úrovni armád či divizí.

Ačkoliv navenek měla třetí říše a její armáda působit jako ideologicky jednotný blok, ve skutečnosti šlo o konglomerát skupin soupeřících o moc a vliv. I když mnozí generálové Wehrmachtu patřili mezi nejlepší profesionály, v takto nastaveném systému jejich schopnosti přišly vniveč. A to je dost možná nejdůležitější zhodnocení. 

Mezinárodní tým radioastronomů MeerTRAP (More Transients and Pulsars) si nedávno připsal unikátní úlovek – podařilo se jim objevit velmi pomalu rotující neutronovou hvězdu. Jednu otočku kolem vlastní osy zvládne za 76 sekund.

Neutronové hvězdy jsou bývalá jádra masivních hvězd, které vybuchly jako supernova. Tvoří je zhroucená a velmi hustá hmota. V řadě případů velmi rychle rotují, což pozorujeme jako divoké „blikání“ pulzarů. V tomto případě se však objevitelé zdráhají mluvit o pulzaru.

Objekt, který dostal označení PSR J0901-4046, ve skutečnosti vysílá přinejmenším sedm různých typů pulsů v oblasti rádiového záření. Podle badatelů vykazuje některé charakteristiky pulzarů, ale také magnetarů s ultradlouhou periodou a dokonce i zatím stále záhadných rychlých rádiových záblesků.

TIP: Pulzary a magnetary: Bizarní útvary, nad kterými zůstává rozum stát

Podle vedoucí výzkumu Manishy Calebové z australské Sydneyské univerzity jsme svědky zrození nové třídy neutronových hvězd. Podle všeho by mohlo jít o relativně četné objekty, neboť většina současných projektů pátrajících po pulzarech objekty s tak pomalou rotací vůbec nezahrnuje, takže jsme o nich doposud nevěděli. Klíčovou roli v tomto objevu sehrála nedávno spuštěná soustava radioteleskopů MeerKAT v jižní Africe.

Samice krokodýla žijící nedaleko indonéského města Palu se stala pomyslnou celebritou: Všichni ji znali a věděli o jejím krutém údělu, ale nikdo jí nedokázal pomoct. Do pneumatiky, která jí uvázla na krku, postupně dorůstala a hrozilo, že ji začne škrtit.

TIP: V Anglii dron s klobásou zachránil psa uvázlého v přílivové oblasti

Odvážný lovec Tili proto nastražil past, do níž se 4,5metrové zvíře po několika týdnech nakonec chytilo. S pomocí přátel pak Tili pneumatiku přeřezal a nešťastnici po šesti letech utrpení osvobodil. Jeho výkon ocenili nejen obyvatelé Palu, ale také novináři a ochránci přírody z provincie Sulawesi.

Všechno to začalo, když si jeden student kanadské McGillovy univerzity všiml, že se samci laboratorních myší chovají divně v přítomnosti březích myších či kojících samic, které byly v laboratoři umístěné kvůli úplně jinému výzkumu. Ukázalo se, že je to kvůli chemické látce v moči březích samic.

Dalším překvapením pro vědce bylo, že jde o stejnou látku, která vytváří charakteristickou vůni banánů. A jak záhy akademici zjistili, stejně jako březí samice, i banány díky své vůni velmi stresují nebohé myšáky. Proč na ně tato látka, kterou je n-pentyl acetát, působí tak výrazným způsobem?

Chemický vzkaz pro samce

Vysvětlení souvisí s tím, že myšáci, zejména nedávno dospělí myšáci, kteří jsou stále ještě bez reprodukčních zkušeností, mají nepěkný sklon provádět infanticidu. Jinými slovy zabíjejí malá mláďata samic, s nimiž by se mohli pářit, ale nemohou, protože jsou březí, nebo kojí. Samci si tímto chováním zvyšují svůj reprodukční úspěch.

TIP: Nový tip na hubnutí? Myši bez čichu ztrácejí na váze i při tučné stravě

Pro samice je to samozřejmě velmi nežádoucí, proto se snaží samce, kteří by mohli mít infanticidní úmysly, odradit. Zbraní samic, je právě zmíněná látka v jejich moči, která u mladých samců vyvolává značný stres. Je to zpráva, kterou by samci, ve vlastním zájmu, neměli ignorovat.

„Většina chemických vzkazů, které si vyměňují samci a samice myší, je o sexu. V tomhle případě ale o žádný sex nejde. Samice vzkazují samcům, ať se drží zpátky. Jestli se jen dotknou jejich mláďat, tak se na ně vrhnou jako šílené fúrie,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu Jeffrey Mogil.

Nevelká země v jihovýchodním cípu Evropy si přírodním bohatstvím nezadá s nejnavštěvovanějšími lokalitami starého kontinentu. Výstupy na vysoké hory potěší milovníky outdoorového pohybu, dobrodruhové ukojí touhu po adrenalinu sjížděním dravých řek, a kdo cestuje za odpočinkem, přijde si na své díky místním plážím. Právě pobřeží je navíc poseto místy, kudy doslova kráčely dějiny.

Benátský odkaz

Do pestré historie Jadranu postupně zasáhli starověcí Řekové i Římané, aby následně uvolnili prostor mocné Byzanci. Do osudů zdejších obyvatel však po celou dobu promlouvali rovněž Slované, Avaři či muslimští Saracéni, kteří oblast v 9. století zdevastovali. 

Budva se tak na čas téměř ztratila z map, ale nakonec jí vdechli nový život Benátčané, kteří na balkánském pobřeží zanechali patrně nejvýraznější stopu. Černohorským přístavům dominovali více než tři staletí, a právě památky na zmíněnou éru platí v současnosti za největší turistické taháky oblasti. Města Budva a Kotor paří k těm, jež z přítomnosti Benátčanů vytěžila nejvíc, a dnes se řadí mezi symboly Černé Hory.

Budva plná příběhů

Historické městečko Budva na břehu Jaderského moře působí na první pohled nenápadně a po většinu roku tam žije pouze dvacet tisíc stálých obyvatel – zato v letní sezoně se jeho kapacita nafoukne s příjezdem tisíců rekreantů. Ne každý z nich přitom ví, že relaxuje v místech, jejichž dějiny se začaly psát již bezmála před 2 500 lety. Podle archeologů patří Budva mezi nejstarší osídlené lokality na jadranském pobřeží. A třebaže nejde o gigantickou metropoli, než se skrz prstenec moderní zástavby dostanete až do historického centra na dosah starobylých kamenných hradeb, nějakou dobu to rozhodně zabere. 

Moderní tvář Budvy reprezentují hotely, restaurace, obchody či nákupní centra, tu a tam doplněná o směnárnu či hospodu. Jde tedy o scenérii snadno zaměnitelnou s libovolným anonymním jadranským sídlem. Unikát z ní dělá kamenné historické jádro, zosobněné labyrintem romantických středověkých uliček: V létě jsou plné života, v zimě půvabně osamělé a nasáklé slanou vůní moře. Spleť průchodů se rozprostírá do všech stran a dýchá nezaměnitelnou atmosférou, ovšem samotné opevnění stojí možná za ještě větší pozornost: Skýtá totiž panoramatický výhled na celé město a na zdi stále zůstává viditelný symbol benátského lva, vzpomínka na více než třísetletou italskou nadvládu.

Mytický zakladatel

Staré město vyrostlo v průběhu staletí na malém kamenném výběžku obklopeném mořem a podle legendy jej na útěku založil mytický Féničan Kadmos, který měl stát rovněž u zrodu bájných řeckých Théb. Dle spolehlivých archeologických důkazů však víme, že první osídlení v místě vzniklo v 5. století př. n. l. z popudu řeckých kolonistů.  

Vstup leží na nejjižnějším výběžku poloostrova nedaleko obrovské pevnosti zasvěcené Panně Marii, kde dnes funguje malá galerie. Podobné tvrze v minulosti bránily přístavy před piráty a na Jadranu jich stávala celá řada. Jedna z nejbližších věží, které z hradeb spatříte, náleží kostelu sv. Ivana ze 7. století. O tisíc let později svatostánek s nezaměnitelnou zvonicí odolal zemětřesení a dnes láká nejen na výzdobu ze skleněných mozaik, ale zejména na vzácné ikony, jež podle tradice chránily město před nemocemi či námořními lupiči. Procházka po kamenném opevnění končí nedaleko ortodoxního kostela sv. Trojice z 19. století a jen o pár metrů dál zdobí Budvu i středověký kostelík sv. Sávy, považovaný za nejkrásnější ve městě.

Na břehu Kotorského zálivu

Třináctitisícové letovisko Kotor dělí od Budvy asi jen dvacet kilometrů. Město ležící na okraji jedinečného zálivu boka Kotorská (viz Nejjižnější fjord Evropy) těží z unikátní polohy, neboť jej z vnitrozemí chrání horský masiv Lovćen. Stejně jako v Budvě zajišťovaly bezpečnost především impozantní hradby, jejichž význam dokresluje zápis na prestižní seznam UNESCO. Již zdálky jim dominuje pevnost sv. Jana, která se v ostrém svahu v nadmořské výšce 280 metrů tyčí už přes tisíc let. První křesťanská bazilika v místě vyrostla v 6. století, ta současná pak pochází z roku 1518. Vede k ní stezka čítající přibližně 1 350 schodů a výstup si můžete zpestřit návštěvou kostela zasvěceného Panně Marii, který se nachází přesně v polovině.

Důkladná prohlídka hradeb, jimž dominují bastiony s kořeny sahajícími až do 13. století, zabere celé hodiny. V následujících třech staletích se v oblasti vystřídali Byzantinci, Bulhaři, Srbové, Maďaři a nakonec již zmínění Benátčané, kteří zůstali do roku 1797 a podepsali se pod značnou část současné podoby opevnění. Do města se pak vstupuje Mořskou bránou, tyčící se nad vodním příkopem. V polovině 16. století ji postavili rovněž Benátčané a od roku 1944 ji zdobí hvězda jako upomínka, že tehdy město osvobodili komunisté v čele s budoucím prezidentem Josipem Titem. 

Kostely, které přežily

Přímo za bránou se rozkládá náměstí Zbraní, největší a podle mnohých i nejmalebnější v Kotoru, zdobené vznešenou architekturou 17. století. Kolem nevelké Hodinové věže, jejíž protějšky bychom našli v mnoha italských městečkách, míří nepřetržitý proud návštěvníků do útrob starého města. Řada z nich se přitom zastaví na kraji náměstí, kterému kdysi dominoval Rektorův palác. Dnes v budově sídlí luxusní hotel Cattaro, ale také Napoleonovo divadlo z roku 1810, jedno z prvních na Balkáně.

TIP: Bukovina: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska

Mezi nejdůležitější historické stavby Kotoru patří vysoká katedrála sv. Trifona. Dóm se dvěma věžemi nahradil ve 12. století původní menší kostel z 9. věku, kam poutníci přinesli relikvie zmíněného světce. Svatostánek dvakrát přežil ničivé zemětřesení, a to v letech 1667 a poté 1979, kdy otřesy téměř srovnaly se zemí značnou část černohorského pobřeží. Dnes má proto katedrála moderní tvář, přesto se zejména v interiéru podařilo uchovat její historický šarm.